76. O tom, že toto duchovní blaho má mnoho projevů, ale nemá žádné pojmenování

Toto duchovní nadpřirozené a životodárné blaho je společně jsoucí záře a světlo, nepochopitelná krása, největší ze všech přání, vidění Boha a tajemné zbožštění, je nevyslovitelné, i když ho nějak vyjádříme, je nepřehlédnutelné i po jeho jakémsi spatření, je nepochopitelné i po jeho částečném pochopení. Takto mluví svatý Dionýz: „Modleme se, abychom vstoupili do tohoto oblaku a skrze nespatření a nepochopení spatřili a pochopili toho, který je výše než vidění a chápání, abychom spatřili a pochopili jeho vlastní nespatřitelnost a nepochopitelnost. Vždyť to znamená spatřit a pochopit nadpřirozené a nadpřirozeně ho opěvovat skrze odřeknutí se všeho stvořeného.“ „Božský oblak je nepřístupné světlo, v němž se Bůh dává poznat živým tvorům jako neviditelný pro nezměrnou zjevnost a nepřístupný pro nadpřirozené vylévání světla. V tomto oblaku se nachází každý, kdo byl hodný spatřit a pochopit Boha, a z téhož důvodu v něm nevidí a nechápe správně toho, který je výše než každé vidění a poznání. Z toho pak tento tvor poznává, že Bůh je za hranicemi všeho, co je poznatelné skrze smysly a rozum.“ A Bazil Velký: „Zcela nevýslovná a nepopsatelná je záře Boží krásy. Ani slova ji nemohou vyjádřit, ani sluch vměstnat. Použijeme-li pojmu jas jitřenky, světlo luny nebo záře slunce, nic z toho není hodné k připodobnění slávy. Ve srovnání s pravým světlem je to od něho dále nežli hluboká noc a nejtemnější tma od poledního jasu. A jestliže tato krása, která je nedostupná tělesným očím a postižitelná pouze skrze duši a mysl, ozářila někoho ze svatých a zanechala v nich nevýslovnou touhu, oni zarmouceni zdejším životem říkali: »Běda mi, že se má pouť prodloužila!«[1] »Kdy se smím ukázat před Boží tváří?«[2] »Mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší.«[3] »Po Bohu žízním, po živém Bohu.«[4] »Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka“«[5] A tak ti, jejichž duše se dotkla touha po Bohu a byli neudržitelní v tužbě po Bohu, nesli tento život, jako by byli ve vězení. A v důsledku nenasytné touhy vidět Boží krásu se modlili za to, aby pohled na tuto krásu trval po celý věčný život.“[6]

A Teolog: „Kde je bázeň, tam je zachovávání přikázání. Kde je zachovávání přikázání, tam je očištění těla a záchrana od mraku, který zastiňuje duši a nedává jí vidět Boží paprsky. Kde je takové očištění, tam září světlo. Kde září světlo, tam je vyplněno přání, které je největší ze všech přání.“ A svatý Řehoř Nisský: „Když starostlivostí o dobrý život omyješ nečistotu, která přilnula ke tvému srdci, tehdy v tobě opět zazáří božská krása tak, jak se to děje i s železem. Vždyť když se v rozpálení zbaví strusky, tehdy to, co bylo černé, začíná vydávat záři a blýskání a odráží paprsky slunce. Tak i náš vnitřní člověk, kterého Pán nazývá srdcem, když očistil nečistotu rezu, která zakalila zlým jeho zrak, opět přijímá svou původní podobu a stává se blaženým.“ A svatý Nil: „Blažený je ten, kdo dosáhl nerozlučnou modlitbou Boží nepostižitelnost.“ A Klimak: „Moře pláče rodí útěchu, čistota srdce přijímá posvěcení. Posvěcení je nevýslovné působení Ducha, které dává vidět, aniž bychom viděli, a chápat, aniž bychom pochopili.“[7]

Proto jsou blažení ti, kdo si podobně jako kdysi Marie (Egyptská) vybrali tento krásný úděl, kdo si vybrali tento duchovní život a dostali za to osud naplněný Bohem. Osud tak nádherný, že ve velké extázi mohou radostně volat a zpívat se svatým Pavlem: „Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho Spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni jeho milostí - dostali jako dědictví vytoužený věčný život.“[8] „Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.“[9] „Tento poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.“[10] To zvěstují muži posvěcení v Bohu. Kéž i my skrze jejich důvěrné modlitby a z Boží milosti a lásky žijeme alespoň trochu podobně jako oni.

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola