„Jestliže začne mysl zakoušet útěchu v milosti svatého Ducha, tehdy i satan začne do duše vkládat útěchu projevující se sladkými pocity. To se děje především v době nočního útlumu, ve chvílích polospánku. Jestliže se mysl v té chvíli bude zabývat horlivým pamatováním na slavné a přesvaté jméno Pána Ježíše a bude ho ve chvíli klamu používat jako jistou zbraň, v té chvíli se zlý pokušitel vzdálí. Za tuto prohru se však duši mstí zápachem své tváře. Tak mysl, která rozeznává klamy zlého, stále více a více prospívá v rozlišování duchovních věcí.“[1]
Znovu: „Blahá útěcha bývá buď při svěžím rozpoložení těla nebo při jeho pohroužení do spánku, když je člověk v horlivém pamatování na Boha jako by k němu připevněn láskou. Klamná útěcha nastává vždy v té době, kdy asketa přichází do polospánku či k zapomínání, i když současně probíhá neustálé pamatování na Boha. První pochází od Boha a zjevně přitahuje duše asketů k Boží lásce za silného vylití duševních pocitů. To druhé obvykle ovívá duši jakýmsi větrem lživého klamu a v době tělesného spánku se pokouší zaujmout vnímání zakoušením něčeho příjemného. Přitom se neohlíží na to, že mysl v obvyklé míře přebývá v pamatování na Boha. Když ale, jak jsem řekl, mysl zůstává střízlivá a pamatuje na Pána Ježíše, ihned rozeznává příjemný klam a nepřátelský dech a radostně s ním vstupuje do boje. K tomu má proti němu připravené zbraně získané skrze milost a svou chvályhodnou duchovní zkušenost.“[2]
A opět: „Jestliže se duše jistým a soustředěným pohnutím zapálí láskou k Bohu, táhne do hlubiny této lásky i vlastní tělo a nemyslí na nic jiného než na to, k čemu byla pohnuta, děje se to působením svatého Ducha. Je jedno, zda je to při bdění nebo skrze přičinění úsilí askety při spánku. Když je duše přeplněna příjemnými pocity nevýslovného božského blaha, nemůže v té době myslet na nic jiného. Pouze se cítí obdarovanou jakousi nevyčerpatelnou radostí. Jestliže se však mysl při takovémto pohnutí začne zmítat v nějakých pochybnostech či nečistých myšlenkách a bude užívat svaté jméno Páně k odvrácení zla, ale ne hlavně z lásky k Bohu, pak musíme vědět, že tato útěcha pochází od nepřítele a jedná se pouze o příznak radosti. Taková radost přichází z venku a nejeví se jako kvalita a trvalé rozpoložení duše. Z toho vidíme, že nepřítel chce duši oklamat. A když ďábel vidí, že mysl začíná správně projevovat svou zkušenost, snaží se ji svými útěchami, které vypadají jako dobré, postupně ukolébat tak, aby byla zabavena touto blaženou a falešnou slastí a nepoznala své spojení s tím, kdo ji klame. Podle těchto příznaků můžeme rozeznávat ducha pravdy a ducha klamu.[3] Vždyť nikdo nemůže skrze smysly zakusit božskou dobrotu nebo citelně zkoumat démonskou trpkost, pokud se nepřesvědčí, že se v hlubině jeho mysli neusídlila milost a zlí duchové se zahnízdili někde kolem srdce. Démoni nechtějí být zcela uvnitř, aby se o tom lidé nepřesvědčili a skrze mysl, která to bude dobře vědět, se proti nim nevyzbrojili neustálou vzpomínkou na Boha.“[4]
Nyní o tom máš dostatek důkazů. Těmi se uspokoj podle rady Moudrého: „Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej.“[5]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola