Z takového srdce často prýští i slzy, které očišťují a zúrodňují nitro, ale nevysilují a nečiní vyprahlým toho, kdo jimi byl obohacen. Vždyť to poslední bývá z bázně Boží a to první z božského rozpoložení při silné a neudržitelné touze a neustálé lásce k Pánu Ježíši Kristu. A duše uvedená tím ve vytržení volá: „Má touha po tobě se stala sladkou, proměnil jsi mě svou božskou náklonností.“ „Celý jsi, Spasiteli, sladký, celý jsi mou touhou, tebe se nenasytím, jsi nevýslovná krása.“ A spolu s Pavlem, Kristovým zvěstovatelem: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova“[1] „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“[2]
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola