Svatý Izák říká: „Dokonalost toho, k čemu spějeme, spočívá v následujících třech věcech: v pokání, čistotě a dokonalosti. Co je pokání? Opustit minulost a rmoutit se z ní. Co je krátce čistota? Srdce milosrdné ke všemu stvořenému. A co je dokonalost? Hlubina pokory, která je opuštěním všeho viditelného i neviditelného. Viditelného – všech smyslových věcí, neviditelného – všeho existujícího v myšlenkách.“[1]
Jinak: „Pokání je dobrovolné a zvýšené umrtvení ode všeho. Milosrdné srdce je srdce, které hoří ke všemu stvoření: k lidem, k ptákům i k démonům a všemu stvořenému.“[2]
A opět: „Pokud se nacházíme na tomto světě a zůstáváme v těle, není možné, i kdybychom se bez práce a námahy pozvedli až do nebeských výšin, abychom byli bez starostí. Odpusť mi, ale v tom je dokonalost. Výše nad tím je tajemné poučení v srdci bez myšlenek, neboli modlitba mysli.“[3]
Svatý Maxim říká: „Lidská moudrost po ctnosti obvykle přivádí apatii (bezstrastije) vůle, ale ne apatii přirozenosti. A tak skrze tuto apatii vůle přichází do duše myšlenková milost Božího blaha.“ A opět: „Kdo vyzkoušel světský smutek a blaho, může být nazván zkušeným, protože zkušeností poznal přijatelnost a nepřijatelnost tělesných věcí. Může být nazván dokonalým, jestliže silou mysli překonal tělesná blaha a smutky. Může být nazván neporušeným, když své duševní i tělesné návyky zachovává neměnným a pevným zaměřením na Boha. Proto je rozvaha považována za nejvyšší ze všech ctností, neboť ti, u nichž se z Boží milosti narodí, a tak jsou osvíceni božským světlem, mohou nejlépe rozlišovat božské a lidské věci a tajemná a skrytá vidění.“
Ale už je čas, abychom ti vyložili, nakolik jsme toho schopni, říci to, co se týká počátku svatého a božského mlčení. Kéž nám Bůh pomáhá v tom, abychom řekli, co má být řečeno.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola