Svatý Izák říká: „Vystříhej se, milovaný, prázdnosti, protože v ní je skryta věčná smrt a bez ní není možné padnout do rukou těch, kdo se snaží mnicha zajmout. V ten den nás Pán odsoudí ne za žalmy a za opuštění modliteb, ale za to, že jsme jejich opuštěním otevřeli dveře démonům. A ti, když najdou vchod, vejdou a zavřou dveře našich očí. Pak nás tyransky naplní takovými nečistotami, které nás uvrhnou v nejtěžší Boží odsouzení. Takto se stáváme poddanými, i když jen za opuštění něčeho malého, což však bylo kvůli Kristu hodno velké péče, jak je kdesi psáno: »Kdo nesklání svou šíji před Bohem, ten se dostává pod jho jeho nepřítele.« Proto považuj i to, co máš v cele vykonat a zdá se ti to malé, za hradbu proti našim nepřátelům. Tak nám to bylo moudře ustanoveno těmi, kdo ustanovovali církevní pravidla, aby chránili náš život. Opuštění toho je považováno nemoudrými za maličkost, ale oni neberou v úvahu, co z toho později vyklíčí. Ale u těchto lidí je počátek i střed cesty bezuzdná svoboda, která je matkou vášní. Proto je nutné, abychom se asketicky nutili neopouštět ani úplnou maličkost, nežli jejím opuštěním dát místo hříchu. Vždyť konec takové bídné svobody je největší otroctví.“[1]
A o kousek dále tam opět říká: „Ach, jak jsou sladká vábení vášní! Stává se, že můžeme odstranit vášnivé skutky vzdálením se od jejich předmětů a získat jakýsi klid a radovat se pokoji od nich, ale vábení vášní nemůžeme zastavit. A tak, i když nechceme pokušení a rmoutíme se nad vášněmi, milujeme prodlužování vábení a vášnivé slasti. Po hříších netoužíme, ale vábení, která nás k nim zvou, s radostí přijímáme. Z toho se pak v nás vábení stávají příčinou uskutečněných hříchů. Kdo miluje slasti vášní, ten, i když nedobrovolně, se jim poddává. A tak, i když to nechce, stane se otrokem vášní. Kdo nenávidí své hříchy, přestane hřešit, vyzná je a dosáhne jejich odpuštění. Pro člověka není možné opustit návyk ke hříchu, dokud k němu nedosáhne nenávisti, a tak nedosáhne odpuštění před vyznáním hříchů. Z toho první je příčinou pravé pokory a druhé zkroušenosti, která se rodí ze studu rodícího se v srdci.“[2] A ještě: „Není neodpustitelný hřích s výjimkou toho, z něhož nečiníme pokání.“[3] A to by o tom již mohlo stačit.
Ty, když zazpíváš tyto hodinky, sedni si a pojez. I při jídle se modli, abys získal podle přikázání a Boží milostí návyk neustálé modlitby. Ale ještě k jídlu. Podle nevýslovné moudrosti Stvořitele má ten, kdo hodlá jíst, chvíli počkat a nejdříve prostřít stůl slovem o pokrmu, který upevňuje a posiluje duši. A tím je, tak jak říkají svatí otcové, posvěcená modlitba. A to je zcela spravedlivé. Vždyť duše je cennější než tělo.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola