Proto velmi moudře naši slavní duchovní otcové a představení spolu s Duchem svatým, který v nich žije, ukazovali nám všem, ale zvláště těm, kteří se rozhodli vstoupit do arény blaženého mlčení a tak se zasvětit Bohu a odříci se světa v rozumném mlčení, že se máme přede vším ostatním modlit k Pánovi, vyprošovat si u něho s bezpečnou důvěrou milosti a neustále se zabývat vzýváním jeho nejsvětějšího a nejsladšího jména. Neustále ho máme mít v mysli, srdci a ústech. Vždy se máme pobízet v něm a s ním dýchat, žít, spát, bojovat, chodit, jíst a pít, ba vše, co děláme, tak dělat. Vždyť když se v jeho nepřítomnosti k nám stéká vše zlé a neponechává místo ničemu užitečnému, tak v jeho přítomnosti je vyháněno vše protivné, v ničem dobrém není nedostatku a vše se zdá být možným, jak říká sám náš Pán: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“[1] Vzývejme a směle vyzvedávejme, my nehodní, s vírou toto hrozné a úctyhodné jméno pro každé stvoření, jméno, které převyšuje každé jméno, a s jeho pomocí, ve větru tohoto slova, se začneme pohybovat vpřed.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola