Věřící na Východě není znepokojený skutečností, že jeho obřady jsou méně rozšířené jako ostatní. Jeho kult je pro něj smysluplný, protože je důvěrně jeho, ne proto, že je také váš. Je to náboženství a jeho kult, který je nerozlučně spjat s historií a životem vlastního národa, oslavuje Boha jazykem, který je výplodem vlastní kultury, s liturgií, která si uchovala nejen věrnost, ale i smysl národní jednoty svých předků během pochmurných dnů útlaku – a o to zde jde. Věřícího nepřekvapuje, co si myslí nezávisle od sebe Italové a Irové. Je to přesně to, co by mohl očekávat.
Tato důvěrná jednota náboženství, národa a kultury samozřejmě nezůstává bez nebezpečí. Ale právě to vštěpilo východním křesťanům hluboký smysl pro zodpovědnost za církev. Volba patriarchy vyvolává jejich živý zájem, nesprávné vysluhování liturgie knězem nepřejdou mlčením. Přístup věřícího k biskupovi nebo patriarchovi je pozoruhodně lhostejný a soudní dvory na Středním Východě byly vždy plné laiků, rolníků a obchodníků, ale i hodnostářů, kteří přišli žádat o přízeň, vyslovit protest nebo vyjádřit blahopřání k svátku. Mnozí z těchto laiků se stanou kleriky s nižšími svěceními, nebo dokonce jáhny. Kantoři nebo subdiakoni, vysvěcení v nízkém věku pokračovali ve své liturgické službě ve farnosti po celý život. V neděli ráno v syrských nebo chaldejských chrámech v Iráku je celkem běžné, že hrstka laiků opouští při vstupu do chrámu své rodiny a vchází do zákristie, aby se vzápětí zjevila v rouších svého svěcení a s nefalšovaným zanícením ze srdce zpívala obřadné zpěvy svaté liturgie.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu