Publikováno 6. 8. 1999 na http://www.clavis.cz/Getsemany. Přeložil Martin Moštěk (pilgrim@mboxzn.cz)
Katolická církev a konverze
G. K. CHESTERTON
(1926)
Katolické víře se obvykle říká staré náboženství, ovšem v současné době jí patří uznávané místo mezi novými náboženstvími. To nemá co dělat s její pravdivostí nebo falešností, ale je to fakt, který velmi souvisí s porozuměním modernímu světu.
Bylo by velmi nežádoucí, aby moderní lidé přijímali katolicismu pouze jako novotu, ale novota to je. Na prostředí, kterým je obklopen působí se zvláštní silou a čerstvostí novoty. I ti kdo katolicismus odsuzují jej obecně odsuzují jako novotu a ne jako přežitek. Mluví o „pokrokové“ straně v anglikánské církvi nebo o „agresi“ římské církve. Když někoho označí za extremistu mohou mít na mysli jak socialitu, tak ritualistu. Ať si vezmeme libovolnou normální váženou protestantskou rodinu v Anglii či Americe zjistíme, že katolicismus skutečně z praktických důvodů chápou jako nové náboženství, tedy revoluci. Ne jako něco co přežilo. V tomto smyslu nejde o starobylost. Není nutně ničím vázáno tradici. Tam, kde pro ně tradice nemůže nic udělat, kde je všechna tradice proti ní, proniká vlastní zásluhou ne jako tradice, ale jako pravda. Otec takové anglické nebo americké puritánské rodiny často shledá, že všechny jeho děti se rozcházejí s jeho více či méně křesťanským kompromisem (považovaným v devatenáctém století za normální) a vydávají se různými směry za různými vírami a styly, jež by mohl označit za bláznivé. Jeden syn se stane socialistou a na zeď si pověsí Leninův portrét, dcera se dá na spiritismus a začne si hrát s tabulkou, další dcera přejde ke křesťanské vědě a je docela pravděpodobné, že další ze synů se přikloní k Římu. Pointa pro tuto chvíli je, že z pohledu otce i rodiny působí tohle všechno jako nová náboženství, velká hnutí a nadšení, které strhuje mladé lidi a ty starší zanechává zmatené a rozmrzelé. Samozřejmě, že o katolicismu se často mluví, dokonce více než o ostatních, jako by skutečně patřil mezi tyto divoké vášně mládí. Strýčkové a tetičky optimisticky říkají, že se „z toho mladí dostanou“ jako by to byla nějaká dětské milostné vzplanutí nebo nešťastná aférka s číšnicí. Zachmuřenější a přísnější strýcové a tety začnou ještě dřív vážně mluvit o neslušných požitcích, jako by katolická literatura byla výslovně odrůdou pornografie. Newman docela přirozeně poznamenává, jako by to v té době nebylo nic divného, že když byli vysokoškoláci přistiženi s příručkou asketiky nebo knihou řeholních meditací obklopil je jakoby stín nákazy podobný těm, jež by se na ně snesl, kdyby měli v rukou nějakou „špatnou knihu“. Užíval si smyslného potěšení z Nón a své choutky rozněcoval zapalování nesprávného počtu svící. Už zřejmě není zvykem považovat konversi za jakousi hýřivost, ale stále je obvykle považována za formu revolty. A podle ustálených konvencí většiny moderního světa to revolta je. Když dnes vážený středostavovský obchodník či vážený farmář ze Středozápadu posílá svého syna na universitu cítí mírný neklid, že by snad jeho syn mohl upadnout mezi lupiče, čímž míní komunisty, ale stejný strach má o to, že by mohl upadnout mezi katolíky.
Nebojí se, že by snad mohl padnout mezi kalvinisty. Nebojí se, že by se jeho děti mohly stát supralapsariány sedmnáctého století, ať se mu jejich učení jakkoli nelíbí. Zvlášť ho netrápí ani možnost, že by si osvojili extrémní koncepci sola fidei obvyklou mezi výstřednějšími metodisty. Nezdá se, že by s hrůzou očekával telegram oznamující, že se jeho syn stal stoupencem páté monarchie o nic víc než se dal k albigenským. Nedá se říci, že by v noci nespal kvůli obavě, aby se Tom v Oxfordu nestal luteránem víc než lolardiánem. Všechna tahle náboženství neurčitě zná jako mrtvá nebo určitě alespoň stará. Děsí ho jen čerstvé, provokující paradoxní nové pojmy poletující v hlavách mladých lidí. Ovšem mezi všemi nebezpečnými lákadly na mládež stojí prakticky nejvýše čerstvost a novota Říma.
Je to trochu podivné, protože Řím dvakrát nový není. Mezi zneklidňujícími novými náboženstvími je jedno spíše staré, ale jediné ze starých, které je tak nové. Když bylo skutečně a původně nové ocital se římský otec nepochybně v téže posici jako otec anglikán či puritán. I on mohl vidět své děti kráčet po divných stezkách a opouštět domácí bohy a posvátný chrám Kapitolu. I on by zjistil, že jedno dítě se přidalo ke křesťanům a navštěvuje je v jejich sboru a možná i v katakombách. Zjistil by ovšem také, že další potomek se stará jen o orfická mystéria, jiný se hodlá přidat k Mithrovým stoupencům, ještě jiné z jeho dětí je novoptythagorejec, který se od hinduistů naučil vegetariánství a tak dále. I když se římský otec narozdíl od viktoriánského těšil vykonávání patria potestas a mohl všem heretikům postínat hlavy, proud herezí utnout nemohl. Teprve nyní tyto proudy poněkud vysychají. Úzkostliví rodiče dnes sotva musí své děti varovat před nežádoucí společností mithrovců nebo je odvykat výlučným orfickým rozjímáním a třebaže máme i dnes vegetariány, ti většinou vědí víc o proteinech než o Pythagorovi. Ala ta další mladistvá výstřednost je mladistvá stále. To další nové náboženství je nové opět. Tato přelétavá móda odmítla přelétnout a tento starobylý kousek modernosti je opět moderní. Pro dnešní protestantské rodiče představuje právě to, čím byl pro pohanské tehdy. Můžeme říkat, že je to nepřístojnost, ale v každém případě je to novinka. Není to prostě to, nač byl otec zvyklý, ba ani to nač byl zvyklý syn. Přichází jako něco čerstvého a zneklidňujícího, jako když přišlo k Řekům, kteří stále hledali něco nového a jako přišlo k pastýřům, kteří poprvé slyšeli volat dobrou zprávu jíž dnes říkáme evangelium. Lze vysvětlit proč je Řekové v době sv. Pavla chápali jako novinku. Kdo ale vysvětlí proč je stále nové stejně pro posledního konvertitu jako bylo pro prvního pastýře. Je to jako by mezi řeckými mladíky na olympijských hrách vystoupil sto let starý muž, což by jistě mohlo být základem pro řeckou legendu. Je podobně skoro legendární, když se dva tisíce let staré náboženství objevuje jako soupeř nových náboženství. To je třeba vysvětlit ne zamluvit, nic nemůže z legendy udělat mýtus. Velký moderní spor mezi mladými katolíky a starými protestanty jsme viděli na vlastní oči slyšeli a na vlastní uši a to je první krok ke studii o moderní konversi.
Nebudu mluvit číslech a statistikách, i když k nim později něco řeknu. Všimněme si nejprve rozdílu v podstatě, který popírá všechny rozdíly ve velikostech. Žádná z dnešních protestantských obcí není posilována oním zvláštním způsobem, skutečnou přitažlivostí jejich starých nauk pro nové věřící. Mladý muž se může zničehonic stát katolickým knězem, ba dokonce katolickým mnichem, protože našel osobní a třeba i netrpělivé zalíbení v nauce o čistotě podle sv. Kateřiny nebo sv. Kláry. Ovšem kolik mužů se stane baptistickými kněžími pro osobní hrůzu z představy nevinného dítěte, které nevědomě dojde ke Kristu? Kolik z upřímných presbyteriánských kněží ve Skotsku se chce skutečně vrátit k Johnu Knoxovi, tak jak se katoličtí mystici vrací k Janu od Kříže? Tito muži zdědili postavení o němž si myslí, že je mohou zastávat s rozumnou důsledností a obecným souhlasem, ale zdědili je. Náboženství je pro ně tradice. My katolíci se samozřejmě nad tradicí neošklíbáme, ale říkáme, že v tom případě jde o tradici a nic jiného. Ani jeden muž ze sta by do těchto společenství nevstoupil, kdyby se narodil mimo ně. Ani jeden z tisíce by nevymyslil něco jako jejich předpisy kdyby jim nebyly předloženy. Nikdo z nich nemá žádný skutečný důvod, aby byl právě v té konkrétní církvi do níž patří, ať už mohou mít jakkoli rozumný důvod aby byli vně naší. Jinými slovy jejich stará vyznání a jejich společenství přestala fungovat jako čerstvé a povzbuzující myšlenky. Jsou to přinejlepším mota a válečné pokřiky, v horším fráze a slogany. Není to ovšem setkání se soudobými myšlenkami jako se soudobými myšlenkami. V jejich době a v jejich chvíli věříme, že ty ostatní soudobé myšlenky také ukáží svou smrtelnost a stanou se moty, frázemi a tradicemi. Za století nebo dvě bude spiritualismus tradicí, socialismus bude tradicí a křesťanská věda bude tradicí. Ale katolicismus tradicí nebude. Stále bude obtíží a novou a nebezpečnou záležitostí.
Tyto řádky jsou obecnou úvahu, která vede osobní studii o konversi ke katolické víře. Církev bránila tradici v době, která tradici hloupě popírala a pohrdala. Tak je tomu ovšem prostě proto, že církev je vždy jediná, která brání to co je právě hloupě pohrdáno. Už se začíná ukazovat jako jediný mistr rozumu dvacátého století, jako byla jediným mistrem tradice v devatenáctém století. Jak víme, snaží se vysoká matematika popřít, že dvě a dvě jsou čtyři a vyšší mysticismus se snaží představit si něco stojící mimo dobro a zlo. Mezi všemi těmito protiracionálními filosofiemi zůstává naše jako jediná racionální. Právě v tomto duchu vyzdvihovala hodnotu tradice době, který ji považoval za bezcennou. Jak opomíjení tradice typické pro devatenácté století, tak posedlost pouze dokumenty jsou stejně nesmyslné. Pokouší se tvrdit, že lidé vždycky lžou, když vypráví dětem pohádky, ale nemýlí se, když píší knihy. I když jsou však naše sympatie tradiční, protože jsou lidské, není to známka božskoti tradice. Znamení víry není tradice, ale obrácení. To je zázrak, jímž člověk hledá pravdu tradici navzdory a často za trhání všech kořenů lidskosti.
K povaze procesu jímž se zamýšlím zabývat patří to, že je obtížné pojednat o něm bez zařazení jistého osobního prvku. Můj případ je jen velice prostý, ale je to přirozeně případ s nímž jsem obeznámen nejlépe a na následujících stránkách budu nucen jej mnohokrát použít k ilustraci. Proto jsem považoval za správné umístit na začátek tuto obecnou poznámku o běhu mého života, abych ukázal, že jsem si dobře vědom, že v tomto popisu mého života a mé generace je zahrnuto mnohem větší a mnohem pozdější hnutí. Věřím, že to bude téma, kterým se více a více bude zabývat nastupující generace a generace, která přijde po ní, když budou odhalovat skutečnou alternativu ohavným skutečnostem naší doby. Když se katolíci společně postaví a zazpívají Víru našich otců mohou si takřka s pobavením uvědomit, že stejně dobře by mohli zpívat Víra našich dětí. V mnoha případech byl návrat tak nedávný, že si skoro zaslouží popis dětské křížové výpravy.
Už jsem poznamenal, že ve dvacátém století je katolicismus Nové náboženství stejně jako jím byl ve století druhém. Už sama jeho starobylost uchovává přístup novoty. Vždy mě překvapovalo, ba mátlo, že ve starobylém zvoláním „Tantum Ergo“, které k nám přichází jako by s vahou navršených věků je přesto slyšet jazyk novoty, jakoby to byl starobylý dokument, který musí ustoupit novému obřadu. Hymnus je pro nás sám starobylým dokumentem. Obřad je však stálé nový.
Když ovšem konvertita píše o své konversi musí se pokusit stopovat zpět svou cestu ze svatyně do úplné divočiny, kde onehdy věřil, že toto věčné mládí je pouhým „starým náboženstvím“. To je věc nesmírně náročná a často není udělána dobře a já sám trošku doufám, že si povedu alespoň snesitelně dobře. Tu obtíž mi popisoval jiný konvertita, který řekl: „Nedokážu vysvětlit, proč jsem katolík, protože když jsem teď katolík nedokážu si představit, že bych byl někým jiným.“. Nicméně je správné podniknout tuto námahu představivosti. Jsme-li si jisti, že máme pravdu, není to žádný fanatismus, narozdíl od toho, když si nedokážeme představit, jak bychom se mohli zmýlit. Jsem povinen pokusit se pochopit co asi myslí H. G. Wells, když tvrdí, že se středověká církev nestarala o vzdělání, ale jen o prosazování dogmat, musím spekulovat (jakkoli temně) co asi způsobilo, že tak inteligentní člověk jako Arnold Bennett je naprosto slepý vůči všem nejprostším faktům o Španělsku, jsem povinen pokusit se najít společnou nit myšlenek v různých odsudcích katolického Irska Georgem Moorem a stejně tak jsem povinen namáhat se dokud nepochopím podivný mentální stav G. K. Chestertona, když skutečně dospěl k závěru, že katolická církev je jakési zbořené opatství, opuštěné skoro jako Stonehenge.
Ke svému případu musím nejprve říci, že to přinejhorším byla spíš přehlíživost než pomlouvání. Mnoho konvertitů, mnohem důležitějších než jsem já, se muselo utkat se stovkami démonů nehorázných podvodů, roji lží a pomluv. Liberální a universalistické atmosféře mé rodiny, Stopfordu Brookovi a unitariánským kazatelům, které se držela, vděčím za to, že jsem byl vždy dost osvícený na to, abych se udržel mimo dosah Marie Monk. Nicméně i když jde o soukromou výsadu, za niž musím být vděčný, jsem povinen říci něco k tomu, co jsem v pokušení nazvat zjevné pomluvy, ale co ti lepší lidé nemuseli vždy zřetelně jako pomluvu vidět. Nemyslím, že by měli větší vliv na mladší generaci než moji. Nejhorším pokušením větší části pohanské mládeže není pohrdání mnichy, že porušují své sliby, ale údiv nad tím, že je dodržují. Je tu ovšem přechodový stav, který musí být připuštěn a v němž mohou neurčité předsudky protestantů nabývat obou podob. Pořád můžeme najít šosáky, kteří frátra budou kvůli porušení slibu čistoty mít za darebáka a pro jeho dodržování za blázna. Jinými slovy tato ostouzení zmírají ale nejsou mrtvá a je stále mnoho lidí, které takové hrubé a neohrabané překážky zadržují a proto je nezbytné je do jisté míry vyjasnit. Potom můžeme zvážit co lze označit za skutečné překážky, jaké skutečné potíže najdeme a které, jak už to bývá, jsou přímo protiklady potíží o nichž se bavíme. Ale zvažme nejprve důkazy o tom, že všechno o čem se bavíme je černé, než pokročíme k nepříjemnému faktu, že je to bílé.
Obvyklá námitka protestantů, že se římská církev bojí Bible mě, jak za chvíli vysvětlím, nikdy nestrašila. Nebylo to mou zásluhou, ale shodou okolností mé doby a situace. Vyrostl jsem totiž ve světě, kde protestanti nejdříve prokázali, že Řím nevěří v Bibli a pak s rozčilením zjistili, že jí nevěří sami. Někteří z nich se dokonce pokusili zkombinovat obě odsouzení a říkají, že jsou to vývojové kroky. Další vývojový krok charakterisuje muž, který kope svého otce, protože před ním zamkl tak krásnou a hodnotnou knihu, již pak syn rozsápá na tisíc kousků. Brzy jsem zjistil, že pokrok je horší než protestantismus, alespoň co se hlouposti týče. Mnozí z mých svobodomyslných přátel mysleli natolik svobodně, aby viděli, že vyšší kritika byla spíše útokem na protestantské uctívání Bible než na autoritu Říma. Moje rodina a přátelé se v každém případě zabývala spíš čtením Darwinovy knihy než knihy Daniel a většina z nich se na hebrejské Písmo dívala asi jako na chetitské sochy. Ale i tak se zdálo docela podivné uctívat sochy jako bohy, pak je rozbít jako modly a přitom dále ostouzet někoho, že je neuctíval dostatečně. Ale i v tomto případě je pro mě těžké poznat, jak dalece je moje zkušenost representativní a zda by nebylo možno říci o těchto čistě protestantských předsudcích a pochybách víc než jsem schopen říct já ze své vlastní zkušenosti.
Církev je dům se stem bran a žádní dva lidé nevstupují dovnitř zcela stejně. Já sám jsem přišel ze směru přinejmenším stejně agnostického jako anglikánského i když jsem na nějaký čas pobýval v pohraniční oblasti anglikanismu, to však jen na základě předpokladu, že by to skutečně mohl být Anglo-katolicismus. Existuje tu jistý rozdíl v konečném cíli, který je v neurčité anglické atmosféře často opomíjen. Rozdíl není ve stupni, ale v konečném zacílení. Ve High i Low Church jsou lidé, kteří se od začátku dokonce soustředí na záchranu anglické církve. Jedni myslí, že ji zachrání, když se nazve katolickou, učiní se katolickou, nebo se budou věřit, že je katolická, ale to je to co chtějí zachránit. Já jsem ovšem nezačal myšlenkou na záchranu anglické církve, nýbrž jsem chtěl katolickou církev. Když byly obě jedním bylo to mnohem lepší, ale já jsem katolicismus nechápal jako nějaký okázalý příznak, nebo přitažlivost, která má být připoutána k mému národnímu společenství, ale jako nejvnitřnější duši skutečného společenství, ať se nachází kdekoli. Můžeme říci, že anglo-katolicismus byl mou neúplnou konverzí ke katolicismu. Byla to ovšem konverse z posice mnohem vzdálenější a méně konečné, z atmosféry přinejmenším panteistické nebo unitariánské, když už ne rovnou agnostické. Této atmosféře jsem zavázán za to, že jsem byl jen s velkými potížemi schopen i jen brát vážně některé protestantské zásady. Co si má nějaký člověk ve skutečném vnějším světě například počít s věčným pokřikem, že bible odsuzuje katolické tradice. Ukazuje to na směs na hlavu postavených a odzadu do dopředu předkládaných argumentů v nichž jsem nikdy nebyl sto najít smysl. Běžný vnímavý skeptik nebo pohan stojí na ulici (v svrchované roli muže na ulici) a vidí kolem jít procesí s kněžími nějakého divného kultu, kteří nesou pod baldachýnem předmět své úcty, někteří mají vysoké pokrývky hlavy a nesou symbolické hole, další posvátné svitky a záznamy, jiní posvátné obrazy a před nimi rozžaté svíce, další v truhlách a etuích nesou posvátné ostatky a tak dále. Mohu pochopit, když přihlížející řekne: „Celý je to hokus-pokus“ dokonce pochopím i to, když ve chvíli podráždění procesí naruší, shodí obrazy na zem, roztrhá svitky, zatančí na svalených kněžích nebo provede cokoli dalšího vyjadřujícího obecný názor. Pochopím, když řekne „Ty vaše biskupský berly jsou nesmysl, nesmysl jsou i ty svíčky, vaše sochy a svitky a ostatky a vůbec všechno to ostatní jsou nesmysly“. Ale v jakém představitelném ustrojení mysli se může najednou rozběhnout, vybrat si jeden konkrétní svitek písem té konkrétní skupiny (svitek, který jí vždy patřil a byl součástí jejich hokusů-pokusů, pokud to byl hokus pokus) a proč by měl, pro všechno na světě, člověk na ulici říct, že zrovna tenhle svitek není nesmysl, ale ta jedna a jediná pravda podle níž budou souzeny všechny ostatní věci? Proč by to nemělo být stejně pověrečné uctívat svitky jako sochy toho konkrétního procesí? Proč by nemělo být stejně rozumné chránit stejně sochy jako svitky podle zásad konkrétního vyznání? Říci knězi „Vaše sochy a svitky náš zdravý rozum odsuzuje“ je rozumné. Říci „Vaše svitky odsuzují vaše sochy a my budeme jednu část vašeho procesí uctívat a druhou ničit“ není rozumné z žádného hlediska a nejméně z hlediska člověka na ulici.
Podobně nemůžu nikdy brát vážně strach z kněze, jako z něčeho nepřirozeného a nesvatého, jako z nebezpečného muže v domě. Proč by se měl člověk, když chce být zlý, obřemeňovat zvláštními a propracovanými sliby, že bude dobrý ? Kněz někdy může mít důvod být rozmařilý. Co by ale mělo vést rozmařilce k tomu, aby byl knězem ? Je mnoho lukrativnějších cest životem, na nichž může taková osoba své zářivé talenty k neřesti a ničemnosti uplatnit mnohem blýskavěji. Proč by se člověk měl obtížit sliby, které od něj nikdo nemůže čekat a které sám nehodlá dodržovat ? Copak se někdo stane chudým proto, aby mohl být lakotnější, nebo složí slib čistoty, aby měl trochu víc potíží, když jej nedodrží ? Všechny tyhle dřívější a senzační obrázky hříchů Říma mi přišly hloupé už když jsem byl chlapec nebo nevěřící; protože jsem jim nikdy nevěřil nemůžu ani popsat jak jsem se jich zbavil. Vzpomínám si, že jsem se ptal některých přátel v Cambridge vzešlých z puritánské tradice, proč se pro všechno na světe tak bojí papeženců, proč je kněz v něčím domě utrpením a irský služebník jak začátek moru. Ptal jsem se proč s nimi prostě nesouhlasí asi tak jak nesouhlasí s theosofy nebo anarchisty. Moje odvaha je stejně potěšila jako šokovala, jako bych se snažil obracet lupiče nebo krotit divokého psa. Jejich zděšení bylo možná moudřejší než jejich nadšení. Rozhodně jsem v té době neměl nejmenší stín myšlenky, že by lupič mohl obrátit mě. Jsem však nakloněn myšlence, že právě to je podvědomou intuicí celé téhle věci. Buď si musí myslet, že na našem náboženství je něco tak špatného, že pouhý jeho dotyk je špatný pro každého, nebo je na něm něco tak správného, že jeho přítomnost může kohokoliv obrátit. Abych k nim byl spravedlivý, musím říct, že si myslím, že většina z nich chová temné podezření o druhém a ne o prvním.
Poněkud přijatelnější než domněnka, že papeženští kněží toliko slídí po zlu byla myšlenka, že jsou výjimečně připraveni usilovat o dobro zlými prostředky. Lidově řečeno je to myšlenka, že pokud nejsou smyslní jsou vždycky vykutálení. K rozptýlení tohoto podezření stačí zkušenost, ale ještě před tím, než jsem nějakou zkušenost měl, polemisoval jsem už proti theorii. To co přiřkla teorie jesuitům bylo téměř shodné s praxí, kterou jsem viděl u kdekoho ostatního. Každý ve společnosti používá slovní ekonomii, přirovnání a často rovnou fikce bez jakéhokoliv pocitu podstatné falešnosti. Od každého gentlemana se čeká, že bude říkat, že nudný oběd mu byl potěšením; každá lady o čímkoli dítěti řekne, že je krásné i když si myslí, že je ošklivé jako hřích: nemyslí si totiž, že je hřích vyhýbat se ošklivým řečem. To může být dobré i špatné, ale je absurdní pranýřovat půl tuctu papeženských kněží pro zločiny, jichž se denně dopouští půl milionu protestantských laiků. Jediný rozdíl je v tom, že jesuity dostatečně vystrašil pokus stanovit pravidla a omezení uchovávající tolik slovní pravdivosti kolik bylo možné, zatímco šťastné protestanty něco takového nestrašilo vůbec, ale vyprávěli lži od rána do noci tak vesele a nevinně jako když ptáci prozpěvují na stromech. Faktem samozřejmě je, že moderní svět je plný naprosto bezzákonné kasuistiky, protože jesuité zabránili vzniku zákonné kasuistiky. Ale každý člověk je buď náměsíčník nebo kasuista.
Je pravdou, že tato obecná pravda byla mnohým skryta jistými definitivními tvrzeními. V prosté řeči je nemohu nazvat než protestantské lži o katolickém lhaní. Lidé, kteří je opakují nemusí nutně lhát, protože jen lži opakují. Jsou to ovšem stejně jasná a přesná tvrzení jako prohlášení, že papež má tři nohy, nebo že Řím leží na severním pólu. O jejich původu už není žádná další pochybnost než tato. Patří mezi ně kupříkladu positivní stanovisko, jež druhdy bylo slyšet všude a i dnes je slyšíme často, že totiž „římští katolíci jsou učeni, že vše je správné, pokud to bylo učiněno k dobru církve.“ To není skutečnost a tím to končí. O tvrzení, které odkazuje k definitivnímu prohlášení instituce jejíž stanoviska jsou velmi definitivní, lze dokázat, že je naprosto lživé. Jako vždy si kritikové neuvědomují, že se pokoušejí o dvousečné argumenty. Pořád si stěžují, že naše vyznání je úplně hotové, že je nám řečeno, co máme věřit a nesmíme věřit ničemu jinému, že všechno máme sepsáno v bulách a vyznáních víry. Nakolik je tohle pravda staví to uvedené tvrzení na pole legální a psané pravdy, kterou lze ověřit a ověřeně prohlásit za lež. Ale i tu jsem byl už velmi brzy ochráněn tím, že jsem si všiml podivné skutečnosti. Postřehl jsem, že ti kdo byli nejvíce pohotoví hanět kněze, že závisí na ztuhlých formulích se sotva namáhali zjistit o jaké formule jde. Stalo se mi, že jsem dostal do ruky několik zábavných pamfletů Jamese Brittena, stejně jako bych se dostal ke každé jiné propagandě, ale tyhle mě nasměrovaly k oné osvěžující literární odrůdě, které říká protestantská fikce. Když jsem nahlédl do románů Josepha Hockinga našel jsem i některé mé vlastní fantasie. Zde se jimi zabývám jen proto, abych dokreslil onen zvláštní fakt o přesnosti. Nepochopím, proč se tihle romanopisci nenamáhali vyhledat něco základních faktů o věcech jež haní. Fakta jim snadno mohla v hanobení pomoci, fikce je diskredituje. Bylo množství skutečných církevních nauk, které mohu považovat za zahanbující pro církev. Dosud je množství takových nauk o nichž si snadno dokážu představit, že vypadají jako hanba pro církev. Nepřátelé církve ale nikdy nenacházejí tyto skutečné kameny úrazu. Nikdy nehledali je ani nic jiného. Zdá se, jako by ve svých hlavách vypěstovali několik frází, které by podle jejich předpokladů mohla vypustit do světa nevěstka babylonská mdlého intelektu a s tím se spokojili. Vládne nevázaná svoboda, nikdy se tím vůbec nezabývali jako otázkou faktů. Kněz může říct cokoliv o víře, protože protestant může říci cokoli o knězi. Tyto romány byly vycpány takovými prohlášeními jako je toto, které jsem si náhodou zapamatoval: „Neposlechnout kněze je ten hřích, za nějž není rozhřešení. Říkáme tomu vyhrazené případy.“ Muž, který toto píše si prostě představuje co by mohlo existovat, nikdy se mu nepřihodilo, že by šel a zeptal se, zda to existuje. Slyšel pojem „vyhrazený případ“ a s básnickou fantasií přemýšlel co by to mohlo znamenat. Nezašel k nejbližšímu knězi, aby se zeptal co to znamená. Nepodíval se do encyklopedie nebo běžné referenční příručky. Není pochyb o tom, že to prostě znamená případ vyhrazený církevním představeným, který neřeší s konečnou platností kněz. Tímto faktem lze opovrhovat, ale v každém případě je to fakt. Člověk ovšem mnohem raději hanobí své vlastní fantasie. Každá příručka mu poví, že není žádný hřích „pro nějž není rozhřešení,“ ani neposlušnost vůči knězi, ani zavraždění papeže. Zjistit tato fakta je docela snadné a stejně snadné je postavit na nich protestantské výpady. Velmi mě, už v ranném období, mátla představa, že lidé vznášející rozporuplná obvinění proti mocné a význačné instituci tak zanedbávají ověřování vlastní věci a ubírají se tak náhodnou cestou své vlastní představivosti. V těch dnech mě to nijak nepřiblížilo katolictví, sama taková myšlenka by v té době vypadala šíleně, ale ochránilo mě to od toho, abych spolykal všechna ta solidní a vážná tvrzení o tom co všechno jeusité dělají a říkají. Nepřijímal jsem tak zcela jako ostatní jisté a široce akceptované fakty, že „římští katolíci mohou pro dobro církve udělat cokoli,“ protože jsem se už naučil smát se stejně přijímaným pravdám jako „neposlechnouti kněze znamená hřích, za nějž není rozhřešení“. Nikdy jsem nesnil o tom, že římské náboženství je pravé, ale věděl jsem, ti kdo je z toho či onoho důvodu obžalovávají, jsou podivuhodně nepřesní.
Je pro mě podivné vracet se teď k takovým věcem a pomyslet, že jsem je kdy bral i jen tak vážně. Nebyl jsem ovšem ani tehdy příliš vážný a určitě jsem nebyl vážný dlouho. Poslední mihotavý stín jesuity, krčícího se za závěsem a skrývajícího se ve skříni zmizel z mého života, když jsem poprvé z dálky zahlédl dnes zesnulého otce Bernarda Vaughana. Byl to jediný jesuita, kterého jsem v té době znal a protože ho obvykle bylo slyšet půl míle daleko zdálo se mi, že pro plnění povinností stínu za závěsem byl vybrán špatně. Vždycky mě zarážela bouře, kterou tento jesuita působil tím, že odmítal být jesuitský (v žurnalistickém smyslu slova), když odmítal nahrazovat brutální fakta jemnými přirovnáními a slovní vyhýbavostí. Mluvil totiž o „zabíjení Němců“, když bylo nutno zabíjet Němce a všechna naše pohyblivá a stydlivá moralita tím byla šokována. A žádný z protestujících protestantů si neuvědomil, že oni ukazují všechnu vytáčivou neupřímnost přičítanou jesuitům, zatímco jesuita předváděl všechnu prostou otevřenost, kterou si nárokovali pro protestanty.
Mohl bych dát ještě řadu příkladů jako byly ty o skryté bibli, prostopášném knězi nebo zrádcovském jesuitovi. Mohu pevně projít seznamem všech těch ještě staromódnějších obvinění proti Římu a ukázat jak mě ovlivnila nebo jak mě spíše neovlivnila. Mým jediným záměrem tu ovšem je předběžně ukázat, že mě neovlivnily vůbec. Setkal jsem se se všemi potížemi, které se mohly přihodit pohanovi, když se stával katolíkem ve čtvrtém století. Měl jsem velmi málo potíží, které měl protestant od sedmnáctého do devatenáctého století. Vděčím za to mužům, jejichž památku budu vždy ctít, mému otci a jeho kruhu a literární tradici mužů jako byl George Macdonald a universalisté viktoriánské doby. Pokud jsem se narodil na špatné straně římské zdi, nenarodil jsem se alespoň na špatné straně sváru Ne papežství a nezdědil-li jsem plnost civilisované víry nezdědil jsem také barbarskou při. Lidé mezi nimiž jsem se narodil si přáli být právě katolíky pokud jim vždy nerozuměli a byl bych velmi nevděčný, pokud bych o nich nezaznamenal (jako mnohem cennější konvertita), že mohu říci, že jsem se narodil svobodný.
K dokreslení tohoto bodu přidám ještě jeden příklad, protože nás přivede k širším záležitostem. Po dlouhé době—mohu říci téměř na konci života—jsem začal chápat co dobrý socialista či liberál z Balhmu nebo Battersea skutečně myslí, když říká, že je internacionalista a že lidstvo musí mít přednost před příliš úzkým národem. Rozbřesklo se mi docela náhodou, poté co jsem s takovým mužem mluvil celé hodiny, že byl samozřejmě vychován v tom, že Boží Angličané jsou ta vyvolená rasa. Jeho otec nebo strýc velmi pravděpodobně myslili, že jsou z deseti ztracených kmenů. V každém případě vše od jeho denních novin po týdenní kázání předpokládá, že je solí země a zvláště, že je solí moře. Jeho lidé nikdy nemysleli mimo hranice britské národnosti. Žili v impériu nad nímž slunce nezapadá nebo možná nikdy nevychází. Jejich kostel byla důrazně anglickou církví- i kdyby to byla kaple. Jejich náboženstvím byla Bible, která všude doprovázela Union Jacka. Když jsem si uvědomil tohle, pochopil jsem celý příběh. Proto byli tak vzrušeni mimořádně nudnou teorií internacionalismu. Proto pro ně bylo bratrství národů, které mi bylo truismem, trumpetou. Proto jim připadalo jako vzrušující paradox říkat, že musíme milovat cizince, byl v tom totiž božský paradox, že musíme milovat nepřátele. Proto internacionalisté stále plánují delegace do zahraničních metropolí a srdečné rozhovory a stisky rukou přes moře. Byl to div objevit, že cizinci mají ruce, o srdcích nemluvě. V tom vzrušení jako by byl zdušený výkřik: „Dívejte! Francouzi, taky mají dvě nohy! Hleďte! Němci, mají nosy na stejném místě jako my!“. Katolík, zejména pokud se jako katolík narodil, tento postoj nemůže nikdy pochopit, protože celé jeho náboženství je od počátku zakořeněno v jednotě Adamova rodu, jedné a jediné vyvolené rasy. Je loajální ke své zemi, obecně je k ní jistě horlivě loajální, takový cit k místu je pro jeho náboženský život, s jeho svatyněmi a ostatky, velmi přirozený. Ovšem podobně jako se ostatky odvozují od náboženství, tak se i loajalita k místu odvozuje od universálního lidského bratrství. Katolíci říkají: „Samozřejmě musíme milovat všechny lidi: ale co milují všichni lidé? Milují své země, své zákonné hranice, památku svých otců. To je ospravedlnění racionality, to je normální.“ Protestantský patriot ovšem nikdy nepřemýšlel o žádném jiném patriotismu než svém vlastním. V tomto smyslu je protestantismus patriotismem. Naneštěstí je to ovšem jen patriotismus. Jím začíná a nikam dál nepokračuje. My začínáme od lidstva a pokračujeme ke všem jeho různým láskám a tradicím. Nikdy nebylo více osvětlujícího záblesku než toho, který rozžehl poslední okamžiky jednoho z nejangličtějších protestantů, jednoho z nejprotestantštějších a jednoho z nejangličtějších. Takový je totiž smysl věty Edith Cavell, nejvznešenější mučednice našeho moderního náboženství národnosti, která když osten bílého slunce smrti zazářil hluboce v její mysli vykřikla hlasitě, jako by právě něco objevila: „Teď vidím, že patriotismus nestačí.“
Toto měli společné katolíci k nimž jsem přišel a liberálové mezi nimiž jsem se narodil: nikdo z nich si ani na chvíli nepředstavil, že by patriotismus stačil. Ale ostrovní idealismus v němž ona velká lady žila ji skutečně od dětství nevědomě učil, že patriotismus stačí. Anglická lady se v dějinách nezřídka objevuje jako hrdinka, obvykle ale čelí a staví se proti cizincům a divochům, aniž by se na ně dívala jako na zvlášť sobě rovné. Tato poslední slova anglické mučednice v Belgii byla často citována pouhými kosmopolity, ale ti jsou poslední, kdo by jim mohl skutečně porozumět. Obecně se nesnaží potvrdit, že patriotismus nestačí, ale že je ho příliš, příliš mnoho. Jde o to, že stovky nejhrdinštějších a nejvelkomyslnějších lidí v protestantských zemích se skutečně domnívají, že stačí být patriotem. Nejbezstarostnější a necyničtější katolíci ví víc a totéž platí o nejneurčitějších universalistických visionářích. Ze všech protestantských potíží, které tu shledávám těžko představitelnými, je tahle nejchvályhodnější: skutečnost, že normální britský poddaný začíná tím, že je tak moc britský. Náhodou jsem nebyl. Tradice již jsem slýchal v dětství—prosté, příliš prosté pravdy zděděné od Priestlyho a Martineaua—v sobě měly něco z té velké generalisace lidí jako lidí, která v první ze svých velkých postav stála proti uřvanému hurávlastenectví francouzských válek a čelila i legendě Trafalgaru. Této tradici vděčím za to, ať je to výhoda nebo nevýhoda, že nemohu náležitě analyzovat heroické ctnosti plymouthských bratří, které se soustředí jen na Plymouth. Racionalismus totiž, i když je vadný, začal před dlouhou dobou v téže centrální civilisaci jako sama církev a pokud skončil v církvi začal dlouho před tím v republice: ve světě, který neznal vlajky a hranice, kde byly nemyslitelné všechny ty státní zřízení a národní sekty. Byl to rozlehlý kosmopolitní vesmír, který nikdy neslyšel slovo Anglie, ani si ve svém velkém pohanském míru, který je vzorcem všech těchto tajemství, nepředstavoval myšlenku království rozděleného a ve válce. Tento svět zapomněl na svobodná města a ještě nesnil o malých národech, znal jen lidstvo, humanum genus, a jméno Řím.
Katolická církev miluje národy jako miluje lidi, protože jsou jejími dětmi. Jsou ale určitě jejími dětmi v tom smyslu, že jsou vůči ní druhotné v čase a procesu vzniku. A to je dobrý příklad chyby, která často mate diskuse o konverzi. Titíž lidé, kteří nazvou konvertitu pervertem a zvláště zrádcem patriotismu používají druhé heslo tak, jako by člověk byl nucen věřit jednomu nebo druhému. Ve skutečnosti ale nejde o otázku k jaké víře byl člověk stvořen, ale toho čemu věřit musí, kde si nemůže od víry pomoci. Nemůže nevěřit ve slona, když jednoho viděl a nemůže se chovat k církvi jako k dítěti, když poznal, že je to jeho matka. Není jen matkou jeho, ale i matkou jeho země, neb je mnohem starší a původnější než jeho země. To, že je matkou není sentimentální pocit, ale historický fakt. Nemůže si myslet jedno, když ví druhé, prvnímu opačné. Nemůže si myslet, že křesťanství vymyslel Penda z Merice, který poslal misionáře k pohanskému Augustinovi a hrubému a barbarskému Řehořovi. Nemůže si myslet, že církev nejprve vyrůstala uprostřed britské říše a ne římského impéria. Nemůže si myslet, že Anglie, s kriketem, honem na lišku a hotovým jakubovským překladem Bible, existovala, když byl založen Řím nebo když se narodil Kristus. Nelze dobře hovořit o jeho „svobodě“ věřit takové věci. Je přesně tak svobodný věřit jim, jako je svobodný k víře v opeřené koně nebo hráškově zelené slunce. Nemůže věřit věcem, které jednou plně poznává. Sem patří i myšlenka, že národní nárok na dobrého patriota je ve své podstatě absolutnější, starobylejší a autoritativnější než nárok celé náboženské kultury, která jako první zmapovala jeho území a pomazala jeho krále. Tato náboženská kultura ho jistě povzbuzuje, aby doposledka bojoval za svou zemi jako za svou rodinu. Ale je tomu tak proto, že náboženská kultura je velkorysá, imaginativní a lidská a ví, že lidé musí mít intimní a individuální pouta. Ale tyto loajality jsou v čase i logice druhotné vůči zákonu universální morálky, které je ospravedlňují. Pokud je patriot takový hlupák, že bude prosazovat svou věc proti universální tradici z níž jeho vlastní patriotismus vzešel, pokud prosazuje prioritu svého nároku proti původnímu zákonu celé země, pak může přičítat jen sobě dostane-li se mu drtivě otevřené odpovědi knihy Job. Jako řekl Bůh lidem „Kde jste byli, když byly položeny základy světa?“ můžeme my stejně dobře říci národu: „Kde jste byli, když byl položen základ církve ?“ A národ nakonec nebude vědět co by odpověděl—pokud by chtěl odpovídat—ale bude nucen složit ruce na ústech, jako ten kdo zívá nebo spí.
Patriotismem jsem se zabýval proto, že je to přinejmenším jedna z emocí v niž hluboce věřím a silně ji cítím. Vždy jsem dělal to nejlepší čeho jsem byl schopen, abych ji hájil, třebaže jsem se někdy stával podezřelým, že sympatisuji s patriotismy jiných národů, spíše než s vlastním. Nevím ale jak jinak jej hájit než jako součást širší morálky a katolická morálka se stala jednou z velmi mála velkých morálních systému, které jsou dnes připraveny patriotismus hájit. Církev jej ovšem hájí jako jednu z povinností člověka a ne jako celou povinnost člověka, jak tomu bylo v případě pruské teorie státu a příliš často v britské teorii impéria. Proto katolíci, stejně jako universalističtí unitariáni, stojí na skutečném faktu lidské jednoty, který předchází všem zdravým a přirozeným lidským rozdělením. Je však absurdní zabývat se církví jako novou konspirací proti státu, který je experimentem teprve nedávno z církve vzešlým. Je nesmysl zapomenout, že sama církev přijímala první loajalitu lidí, kteří ještě nepočali myšlenku založení tak národního a rozdělného státu a že víra nebyla jen vírou našich otců, ale vírou našich otců ještě před tím, než vůbec pojmenovali naši otčinu.
V předešlé kapitole jsem se předběžně zabýval protestantskou záležitostí v běžném polemickém smyslu. Zabýval jsem se námitkami, které jsem už velmi záhy podezříval, že jsou předsudky a dnes to o nich vím. Nakonec a nejdéle jsem se zabýval tím, co považuji za nejušlechtilejší ze všech protestantských předsudků: tím, který je založen na patriotismu. Nemyslím, že by patriotismus byl nutně předsudkem, ale jsem si docela jist, že musí být předsudkem a ničím jiným, pokud není pokryt nějakou společnou širší morálkou. Patriotismus, který jiným lidem nedovoluje, aby byli patrioty není morálkou, ale amoralitou. Ovšem i takové kmenové předsudky si zaslouží větší respekt než hadry a cucky vyčichlých pomluv a praštěností, jak musím označit oficiální politiku proticírkevní opozice. Vyčpělé příběhy podle všeho nejvíce počítají s čtenáři, kteří jsou rozhodnuti držet se stranou církve. Nevěřím, že by někdy brali v potaz někoho, kdo by jí začal být přitahován. Pokud na církev skutečně pohlédne nespatří, i kdyby se mu viděné nelíbilo, co předpokládal, že se mu nezalíbí. I kdyby ji chtěl zničit, už ji nebude s to pomlouvat a i když ji na pohled nenávidí není to co vidí tím co myslel, že spatří. Může pocítit novou vášeň, ale ztratí staré předsudky. Svatá zbroj neporazitelné nevědomosti z něj spadne a už nikdy nebude stejně hloupý. Má-li připravenou mysl, může nepochybně uspořádat své důvody do nějakého nového pořádku a dokonce se pokusit spojit se svou ztracenou tradicí. Ale to co nenáviděl je přítomno a poslední kapitola byla celá věnována studiu věcí, které neexistují.
Skutečné důvody jsou téměř v protikladu k poznávaným. Skutečné potíže stojí téměř proti poznávaným potížím. To se samozřejmě pojí s obecným faktem, který je sice dnes zjevný a rozsáhlý, přitom ale není jasně poznáván a uznáván. Celá věc protestantismu proti katolicismu byla prostě obrácena naruby a přistupuje se k ní z opačné strany. Téměř v jednom každém bodu obžaloby moderní svět církev nejen zprostil obvinění, ale obvinil ji z opačného zločinu. Vypadá to, jako kdyby dav stoupenců reformace vinil papeže z lakomství a soud jej pak nejen zprostil obvinění, ale navíc jej potrestal za výstřednost s níž mezi dav rozhazoval peníze. Zdá se, že principem moderního protestantismu je, že pokud společně křičíme „K čertu s papežem“ zůstává dostatek místa pro názory, zda má papež skončit spíše v pekle pro lakomce nebo marnotratníky. To je smysl řečí o širokém základu křesťanství a prohlášení, že je v něm dost místa pro spolupráci různých názorů. Pokud stoupenec reformace prohlašuje, že principy reformace poskytují svobodu různým názorům, má na mysli svobodu universalistů proklínat Řím za přílišné lpění na předurčení a kalvinistů, aby jej prokleli protože si ho hledí málo. Myslí, že v této šťastné rodině je místo pro jednoho odpůrce papežství, který považuje očistec za příliš laskavý a jiného, kterému je peklo příliš kruté. Tvrdí, že se pod jedno označení vejde Tolstojovec, který haní kněze, protože připouští patriotismus a Diehard, který kněžím zazlívá, že jsou představiteli internacionalismu. Podstatným zaměřením křesťanství koneckonců je, že kněží mohou být haněni, a co jsme my zač, abychom nakladli úzké dogmatické meze různým způsobům jimž je lidé různých povah chtějí hanobit ? Proč bychom měli dovolit, aby mezi námi a vřelým a rozšiřujícím se bratrstvím lidí plných upřímné a nevyprovokované nelibosti vůči svým bližním stanul studený problém logiků technicky nazývaný pojmový rozpor ? Náboženství je záležitostí srdce nikoli hlavy a dokud jsou naše srdce plná nenávisti ke všemu co naši otcové milovali můžeme klidně jít vpřed věčně si protiřečíc o tom, co máme nenávidět.
Takový je širší a liberálnější moderní útok na církev. Je zřetelně nekonsistentní se starým útokem doktrinálním, ale to neznamená, že by ztrácel výhody plynoucí z každého útoku. Poněkud podobným způsobem vyjde najevo, že skutečné potíže moderního konvertity jsou téměř přímo protichůdné těm, na které si stěžovali starší protestanti. Protestantské pamflety se ani okrajově nedotýkají některé ze skutečných pochybností, které cítí a také katolické pamflety se příliš soustředí na odpovědi na protestantské pamflety. O kněžích a katolických propagandistech platí, že jsou pozadu jen v jednom smyslu, někdy totiž štvou mrtvé koně a zabíjejí hereze ještě dlouho poté co hereze samy pomřely. To je ovšem, při správném chápání, chyba rytířstva. Kazatel a ještě více vyšetřovatel skutečně bere herezi mnohem vážněji než si v posledku zaslouží, inkvizitor má k herezi větší respekt něž heretik. Přitom stále platí, že základ podezření nebo strachu, které skutečně naplňují konvertitu a někdy jej na samém prahu konverze paralyzují nemají vůbec nic společného se starou úrodou hrubých pomluv a omylů a jsou často jejich úplným opakem.
Stručně lze říci, že konvertita už nemá strach z neřestí katolicismu ale mnohem více se obává jeho ctností. Například už pro živý a oprávněný strach z pravdivosti zpovědnice zapomněl všechny staré nesmysly o prohnaných zpovědních lžích. Nemá strach z její neupřímnosti, ale z upřímnosti a nemusí to od něj být nutně neupřímné. Realismus je skutečným kamenem úrazu a není vůbec nepřirozené se od něj odtahovat a moderní realisté jsou schopni mít v něm zalíbení jen proto, že jsou pečlivě realističtí o druhých lidech. Konvertita je dostatečně blízko svátosti pokání, aby viděl její realismus, ale ještě není dost blízko, aby viděl její oprávněnost a zdravý rozum. Mnozí z těch, kdo tímto stadiem prošli mají jisté právo říci totéž, co starý voják svému nevědomému druhovi: „Ano, měl jsem strach a kdybys ty byl jen z polovičky tak vystrašený jako já, utekl bys.“ Možná stejně tak platí, že lidé procházejí tímto stadiem předtím než zjistí, jak velmi málo se mají čeho bát. Chtěl bych o tomto příkladu říci ještě něco málo navíc, protože mám pocit, že rozhřešení, podobně jako sňatek a smrt, je záležitost kterou člověk musí pochopit sám. Stačí dodat, že jde pravděpodobně o svrchovaný příklad skutečnosti, že víra je paradox větší zevnitř než zvenčí. Pokud to platí o nejmenším kostelíku ještě víc je to pravda o nejmenší zpovědnici, která je jakoby kostelem v kostele. Je téměř dobře, že zvenčí nikdo nevidí, jak obrovská velkorysost, ba genialita může být zamčena ve skříni, jako srdce obra v legendárním košíku. Je uspokojivé a téměř žertovné, že jen v temném koutě a stísněném prostoru může člověk objevit hory velkodušnosti.
Stejně tak je tomu s dalšími místy na něž doléhá útok, zvláště s těmi starými. Člověk, který došel tak daleko už za sebou dávno nechal myšlenku, že jej kněz donutí, aby se vzdal své vůle. Ale nikoli nerozumně si zoufá nad rozsahem v němž bude moci své vůle užívat. Neděsí ho, že by se po požití této drogy stal nadále nezodpovědným. Bude mít komu se zodpovídat a ví za co je zodpovědný, což jsou dvě podmínky, kterým dnes jeho šťastnější spolustvoření dávno uteklo. Je samozřejmě spousta dalších příkladů stejného principu: vždy existuje období akutních pochybností, které jsou přísně vzato spíše strachem než pochybami, protože alespoň v některých případech (jak ukáži jinde) je nejméně pochyb tam, kde je nejvíce strachu.
Pochybnosti jsou ale v každém případě sotva toho druhu, který by naznačovala běžná protikatolická propaganda: a je jistě načase, aby se propagandisté dostali víc do kontaktu se skutečným problémem. Katolíka sotva vystraší protestantský obrázek o katolicismu, ale je poněkud postrašen katolickou představou o katolicismu. Což může být dobrý důvod nezdůrazňovat přes míru potíže nebo matoucí prvky schématu. Kvůli konvertitovi je také dobré mít na paměti, že jedno hloupé slovo zevnitř nadělá větší škodu než statisíce hloupých vět zvenčí. To druhé už se naučil očekávat jako hromy a blesky s deštěm nad Archou, ale hlasy zevnitř, třeba sebeopatrnější či nejnáhodnější je už připraven brát jako svaté nebo více než lidské a i když to k lidem, kteří vyznávají jen to, že jsou lidské bytosti je trochu nefér, měli by to katolíci brát v potaz. Je mnoho konvertitů, kteří došli tak daleko, že je nemůže zadržet žádné slovo pohana nebo protestanta. Od katolicismu je už může odvrátit jen slovo katolíka.
Podle mé zkušenosti je prostě lež tvrdit o jezuitech, nebo jiných římských kněžích, že otravují a pronásledují lidi, aby je získali pro svou víru. Nikdo, kdo neví, že v těch dlouhých, temných a nerozhodných dnech pronásleduje člověk sám sebe, nemá potuchu o čem celý ten příběh je. Nápadná nečinnost kněze se podobá sošnému klidu rybáře lovícího na udici a pro rybáře lidí to není nepřirozený postoj. Velmi zřídka je ovšem netrpělivý nebo nezralý a osoba s níž zachází je dostatečně osamělá, aby pochopila, že to není nic toliko vnějšího co tahá za jeho svobodu. Laici jsou možná méně moudří, protože v naprosté většině společenství jsou církevní laici církevničtější víc než prospívá jejich zdraví a nepochybně církevničtější než církevníci. Podle mých zkušeností je amatér vzteklejší než profesionál a pokud vyjevuje své rozčilení nad pomalým průběhem obrácení nebo nad inkonsistencí bezprostředních podmínek může nadělat hodně škody toho druhu, který nejméně zamýšlel. Z vlastního případu vím, že jsem vždy zakoušel malý posun zpět, když mě nějaký nezodpovědný jedinec popoháněl. Je vhodné svědčit o takové zkušenosti, protože může vést konvertitu, když přijde jeho čas obrácení. Naši nepřátelé už neví jak na naši víru útočit, ale to ještě neznamená, že bychom neměli vědět jak ji hájit.
Přitom i ona triviální či náhodná podmínka s sebou nese připomínku toho co jsem už poznamenal, totiž skutečnosti, že ať jsou katolíkovy obavy jakékoli jsou pravým opakem protestantových výstrah. Spíše jen osobní zkušenost mě přivedla k poznámce, že to obvykle nebývá kněz, ale laik, kdo poněkud příliš ostentativně překonává moře a zemi, aby získal jednoho proselytu. Všechen strašidelný a husí kůži nahánějící šepot o tom jak strašné je mít v domě kněze, jako by byl druhem upíra nebo obludou vnitřně naprosto odlišnou od lidského rodu, rázem mizí při nejmenší zkušenosti s militantním laikem. Kněz dělá svou práci, ale je to světský příslušník jeho náboženství, kdo je uzpůsoben k tomu, aby je vysvětloval a mluvil o něm. Neprotestuji proti laickému proselytismu, protože nikdy, ani když jsem byl ještě prakticky pohan, jsem nechápal proč by člověk nemohl prosazovat názor, který se mu zamlouvá jako každý jiný. Ani si nechci stěžovat na evangelisační energii pánů Hillarie Belloca nebo pana Erica Gilla i kdyby to bylo jen proto, že jsem jim zavázán za nejinteligentnější rozpravy mého mládí. Existují ovšem jisté lidé, kteří získávají proselyty takovým způsobem a obvyklá propaganda se opět mýlí, když je zobrazuje v klerice. Katolicismus se nešíří zvláštními profesionálními triky, tóny, tajnými znameními a obřady. Katolicismus šíří katolíci, ale jistě ne, alespoň v soukromém životě, pouze katoličtí kněží. Mohl bych tu předložit stovky příkladů a znovu ukazovat, že stará tradiční varianta strachu z papeženství byla téměř úplně na omylu, dokonce i tam, kde možná mohla mít pravdu. Když někdo chce může říkat, že katolicismus je nepřítel a ze svého pohledu bude pronášet hlubokou duchovní pravdu, pokud ale za nepřítele prohlásí klerikalismus pouze opakuje heslo.
Podle mé zkušenosti prochází konvertita obyčejně třemi stadii nebo stavy mysli. V prvním si sám sebe představuje jako úplně odděleného nebo dokonce zcela indiferentního, ovšem ve starém smyslu slova, jako když se v Book of Common Prayers píše o soudcích, kteří pravdivě a nestranně vykonávali spravedlnost. Některé prostořeké moderní osoby by souhlasily, že naši soudcové rozhodují velmi lhostejně. Starý smysl slova oprávněný a dokonce logický a právě ten tu používáme. V první fázi se setkáváme s mladým filosofem, který cítí, že by měl být k římské církvi spravedlivý. Chce na ni pohlížet spravedlivě, ale to především proto, že vidí, jak zakouší nespravedlnost. Vzpomínám, že za svého prvního působení ve velkém liberálním orgánu nonkonformistů Daily News jsem si dal tu práci a udělal si seznam patnácti lží jichž se, podle mých vlastních vědomostí, dopustili pánové Horton a Hocking při svých výpadech na Řím. Všiml jsem si například, že je nesmysl tvrdit, že kovenantisté bojovali za náboženskou svobodu, když Úmluva odmítala náboženskou toleranci. Nelze ani říkat, že církev chtěla jen ortodoxii a k morálce byla lhostejná, jelikož pokud to byla pravda platilo to očividně o stoupeních spasení na základě víry a ne spásy na základě skutků. Je dále absurdní tvrdit, že katolíci zavedli strašlivou sofistiku tím, že prohlásili, že člověk někdy může lhát, protože každý rozumný člověk ví, že může lhát, aby uchránil dítě od čínského mučení. Úplným omylem je v této souvislosti citovat Wardovo: „Uvědomte si, že vaše lež je ospravedlněná a pak lžete jako když tiskne,“ protože Ward argumentoval proti dvojznačné řeči, čili tomu co lidé nazývají jezovitština. Ward měl na mysli asi toto: „Pokud se dítě skutečně schovává ve skříni a čínští mučitelé je skutečně pronásledují s do ruda rozpálenými bodáky, pak (a jen tehdy) máte právo podvádět a neváhejte lhát, ale neomezujte se dvojznačnými řečmi. Nezdržujte se s tím, že byste jim říkali ‘To dítě je v dřevěném domku nedaleko odtud’ a mysleli na skříň, ale řekněte, že dítě je v Chiswicku nebo v Chimborské zoo, nebo kde si zrovna vzpomenete.“ Poznámky o všech těchto argumentech jsem si kdysi dávno zpracoval hlavně pro logické potěšení z odstranění intelektuální nespravedlnosti. Vůbec jsem se nechtěl stát katolíkem, jako jsem se nechtěl stát kanibalem. Pouze jsem poukázal, že se sluší, aby se spravedlnosti dostalo i kanibalům. Určité omyly jsem si poznamenal zčásti kvůli zábavě s tím spojené a zčásti z jakési loajality k pravdě o věcech. Když se na ony poznámky (které jsem nikdy nepublikoval) dnes podívám zdá se mi, že pokud jsem to opravdu považoval za hříčku, vynaložil jsem na ně obrovské množství námahy, přičemž namáhat se nikdy nebyla moje zvláštní slabost. Zdá se mi, že v mém podvědomí už pracovalo něco co mě vedlo, abych se více věnoval omylům o tomto zvláštním tématu než omylům o volném obchodu, ženském volebním právu nebo Sněmovně lordů. Tak či onak, můj případ a myslím, že případ mnoha jiných začal takto: stádiem prostého přání bránit papežence před pomluvami a útiskem, ne snad proto (alespoň vědomě), že by zastávali nějakou zvláštní pravdu, ale proto, že se na ně navalilo obzvláštní množství lží. V druhém stadiu si konvertita už neuvědomuje jen omyl, ale i pravdu a je nadmíru vzrušen zjištěním, že je jí mnohem více, než by kdy očekával. Spíše než o stadium se jedná o pokrok, který se rozvíjí docela rychle, někdy ovšem po dosti dlouhou dobu. Spočívá v objevování velmi velkého množství zajímavých a živých idejí vyskytujících se v katolické filosofii, v zjišťování, že mnohé z nich se naráz doporučují jeho přízni a že i k těm, které nepřijme cítí člověk potřebu říci proč by si zasloužily přijetí. Tento proces, který můžeme nazvat objevováním katolické církve je na celé záležitosti nejpřímočařejší a skýtá zdroj největšího potěšení. Je snazší než vstup do katolické církve a mnohem snazší než úsilí žít katolický život. Je to jako objevování nového kontinentu plného podivných květin a fantastických zvířat, který je současně divoký a pohostinný. Podat o tomto procesu cokoli podobného úplnému vylíčení by znamenalo probrat padesátku katolických myšlenek a institucí naráz. Mohu podotknout, že z velké části jde o překladatelskou činnost a poznávání smyslu slov, která církev používá správně a svět špatně. Konvertita například zjistí, že „pohoršení“ neznamená „drby“ a že hřích působit pohoršení neznamená vždy skupinu hloupých starých klepařících ženských. Pohoršení znamená to co skandál znamená v řečtině a latině: vychylovat někoho, kdo se snaží být dobrý. Dále zjistí, že slova jako „evangelijní rady“ nebo „lehký hřích“, která v novinách nic neznamenají mají docela inteligentní a zajímavý význam v příručkách morální theologie. Konvertita si začne uvědomovat, že je to světský svět, kdo kazí smysl slov a letmými vzrušujícími pohledy začíná poznávat pravý důvod železné nesmrtelnosti latinské mše. Nejde o výběr mezi mrtvým a živým jazykem ve smyslu věčného jazyka. Jde o výběr mezi řečí mrtvou a řečí umírající, nevyhnutelně degenerující. Právě nespočetné pohledy na velké myšlenky skryté konvertitovi za předsudky jeho provinční kultury utváří dobrodružné a rozmanité druhé stadium konverze. Široce pojato je to stadium v němž se člověk nevědomky pokouší být obrácený. Třetí stadium je pak asi nejskutečnější a nejhroznější. Je to stadium, kdy se člověk snaží neobrátit.
Došel příliš blízko k pravdě a zapomněl, že pravda je magnet schopný přitahovat i odpozovat. Je naplněn jistým druhem strachu, kvůli němuž se cítí jako blázen, který se spřátelil s „papeženstvím“, zatímco měl procitnou do reality Říma. Objevuje podivný a poplašný fakt, který je asi obsažen v zajímavé Newmanově přednášce o Blanco Whiteovi a dvou způsobech útoku na katolicismus. Je to v každém případě pravda, kterou tak či onak objevil Newman a každý jiný konvertita. Je nemožné být ke katolické církvi spravedlivý. V okamžiku, kdy proti ní lidé přestanou tlačit, začnou cítit, že jsou k ní přitahováni. Jakmile ji přestanou překřikovat, nacházejí zálibu v naslouchání jejímu hlasu. Jakmile k ní chtějí být féroví začínají k ní být laskaví. Jakmile však hnutí citů překročí jistý bod, začne nabírat směr k tragické a hrozivé velikosti velké milostné záležitosti. Člověk má týž pocit oddanosti či kompromitovanosti, zdá se mu že je v pasti i když je rád, že do téhle pasti spadl. Po dosti značnou dobu ale není ani tak rád, jako je prostě zděšený. Je možné, že tato skutečná psychologická zkušenost byla hloupějšími lidmi špatně pochopena a je zodpovědná za všechny přežívající legendy podle nichž je Řím pouhou pastí. Tyto legendy se ovšem s celou psychologií míjí. Nebyl to papež, kdo past uložil ani kněží, kdo by ji opatřili návnadou. Jde vlastně jen o to, že tou pastí je prostě pravda. Jde vlastně jen o to, že člověk sám se dal na cestu k pasti pravdy a ne o to, že by past honila jeho. Každý krok vyjma posledního podnikl horlivě sám ze zájmu o pravdu a dokonce i poslední krok či poslední stadium v něm probouzí obavu jen proto, že jsou tak velice pravdivé. Odkážu-li k vlastní zkušenosti mohu říci, že mě nikdy pochybnosti netrápily méně než v posledním stadiu, kdy jsem byl sužován obavami. Před poslední prodlevou jsem byl odloučený a připravený s otevřenou myslí zvažovat všechny nauky. Než prodleva skončila rozhodnutím prošel jsem všemi změnami v pouhé náladě a myslím, že s pochybnostmi poté sympatizuji víc než kdy dřív. Ale těsně před tím jsem neměl ani potíže ani pochyby. Měl jsem jen obavy, obavy z něčeho co mělo prostotu a konečnost sebevraždy. Ale čím víc jsem tu věc strkal někam dozadu ve své hlavě, tím víc jsem si byl jist co To je. Paradoxem, který mě dnes ani v nejmenším neleká může být, že nikdy jsem neměl tak absolutní jistotu, že je to pravda než tehdy, když jsem vynaložil poslední úsilí na to, abych ji odmítl.
K tomuto paradoxu o němž vím, že mu mnozí špatně porozumí mohu přičinit ještě malou poznámku či dodatek. Když se stane člověk katolíkem rozšíří se mu mysl. Zvláště se mu rozšíří pojem o důvodech proč se stát katolíkem. Když stojí na místě, kde se setkávají všechny cesty může se člověk rozhlédnout po všech cestách a zjistí, že přicházejí ze všech konců nebes. Dokud jde jen po své cestě je to jediná viditelná a někdy i jediná představitelná cesta. Mnoho lidí, kteří dosud nejsou katolíky se označuje za medievalisty. Ovšem pouhý mediaevalista se notně rozšíří, když se stane katolíkem. Sám jsem medievalistou v tom smyslu, že soudím, že moderní život se má ledasčemu přiučit od života středověkého, že cechovní systém je lepší sociální systém než kapitalismus a že mniši jsou mnohem méně útoční než filantropové. Jsem ovšem mnohem umírněnější a rozumnější mediaevalista než jsem býval jako pouhý mediaevalista. Dříve se mi například zdálo nutné litovat stále gotickou architekturu oproti architektuře řecké, protože bylo nutno hájit křesťany proti pohanům. Teď už v takovém zmatku nejsem a vím co má Coventry Patmore na mysli, když říká, že je stejně katolické postavit si na krbovou římsku Pannu Marii jako Venuši milétskou. Jakkoli jsem jako mediaevalista stále nejpyšnější na gotiku, jsem jako katolík pyšný na baroko. Intenzita, která vypadá téměř úzce, jako středověké okno, protože se blíží k cíli, velmi dobře představuje poslední soustředění, které předchází konverzi. V poslední chvílí se konvertita cítí jako by se díval okénkem malomocných. Hledí skrz malou štěrbinu nebo zkroucenou praslinu, která jako by se zmenšovala čím déle do ní zírá, ale je to vstup, který vede k Oltáři. Teprve až když vstoupí do kostela uvidí, že je uvnitř mnohem větší než se zdá zvenčí. Nechal za sebou nesouměrné okénko malomocných a svým způsobem i úzkost gotické brány a stojí v rozlehlém dómu otevřeném jako renesance a universálním jako světová republika. Způsobem neznámým všem moderním lidem může vyslovit starobylá a vznešená slova: Romanus civis sum, nejsem otrok.
V tuto chvíli je ovšem důležité říci, že před tím, než je toto normální dědictví dosaženo obecně nastává doba, nejmírněji řečeno, intesivní nervosity. Je to do jisté míry strach spojený s ostrým a neodvolatelným rozhodnutím, o němž napovídají všechny staré vtipy o roztřesených nevěstách před svatbou nebo rekrutech, kteří seberou svůj šilink a jdou se opít jednak na oslavu a jednak proto, aby zapomněli. Jde ovšem o posvátnější a mocněji vyzbrojený strach. Konvertita už za sebou dávno nechal těžkopádnou myšlenku, že jej svátost otráví a zbroj usmrtí. Podle všeho má už za sebou, protože tak tomu obyčejně bývá, úvahy zda to celé není mimořádně inteligentní a prostý trik. Situace v níž se nyní nachází, by se nejlépe dala popsat jako poslední fáze skutečných pochyb. Myslím tím váhání, zda to o čem mu všichni říkali, že je příliš špatné než aby to bylo možné tolerovat, není příliš dobré na to, aby to byla pravda. Opět tu vidíme princip, který se nám vrací, potíž je pravým opakem toho nač poukazuje protestantská propaganda. Má-li náš konvertita stále ještě pocit, že je lapen v pasti už nemá dojem, že by byl obětí triku. Už se nebojí objevit církev, ale bojí se, že církev najde jeho.
Tato poznámka o stadiích konverze je nutně velmi negativní a nedostatečná. Vteřina času a vlásek vzdálenosti před tím, než železo přiskočí k magnetu je propastí plnou nevyzpytatelných vesmírných sil. Prostor mezi vykonáním a nevykonáním takové věci je tak nepatrný a tak obrovský. Můžeme zde jen předložit důvody pro katolicismus, ne věc katolicismu. Pokusil jsem se zde naznačit některé zkušenosti a postřehy, které postupně učily ty, kdo byli vyučeni v tom, aby o církvi smýšleli zle, aby o ní začali smýšlet dobře. Aby se něco popisovaného tak zle ukázalo být tak dobré, je samo o sobě poutavým procesem s příchutí senzace a podivnosti. Přijít proklínat a zůstat pro požehnání, přijít zlořečit a prodlít v modlitbě je vždy vítáno v duchu úžasu a záři neočekávaného dobra.
Ovšem jedna věc je dojít k závěru, že je katolicismus dobrý a druhá, že je správný. Je jedna věc dojít k závěru, že je správný a druhá, že je správný vždy. Nikdy jsem nevěřil tradici, která jej prohlašovala za ďábelský, brzy jsem zapochyboval o myšlence, že je nelidský, ale to mě mohlo ponechat toliko při zjevném závěru, že je lidský. K přesvědčení, že je božský je od něj ovšem značný kus cesty. Když se dostaneme k přesvědčení o božské autoritě, vyvstane tajemnější otázka božské pomoci. Dostáváme se, jinými slovy, k nepostihnutelné otázce milosti a daru víry a nemám ani ten nejmenší úmysl pokusit se tuto otázku proniknout. Je to theologická otázka z nejkomplexnějších a něco jiného je cítit ji jako skutečnost a jiná definovat ji jako pravdu. Všechno co teď potřebujeme jsou jedna nebo dvě poznámky o předběžných disposicích, které na ni mysl připravují. Začněme tím, že nejčernější fanatici jsou v jistém smyslu nejlepšími filosofy. Církev se skutečně podobá Antikristovi v tom, že je stejně jedinečná jako Kristus. Jistě, pokud by to nebyl Kristus, bude to asi Antikrist, ale určitě ne Mojžíš, Mohamed, Buddha, Platon či Pythagoras. Čím víc víme o lidstvu tím víc s ním sympatizujeme a dále uvidíme, že co je prostě lidské je prostě pohanské a jména konkrétních místních božstev, kmenových proroků či vysoce vážených mudrců jsou ve srovnání s jejich pohanským a lidským charakterem druhořadá. Ve starém evropském pohanství a současném asijském jsou bohové, kněží a proroci všeho druhu, ale žádná instituce takového druhu. Pohanské kulty zmírají velmi pomalu a nevracejí se příliš rychle. Nedělají si nároky, jaké se kladou v krizích a pak stejné požadavky nastolují během každé krize, jak za sebou v dějinách země jdou. Všechno z čeho mají lidé na církvi strach, všechno co v ní nenávidí, všechno proti čemu nejvíce zatvrzují svá srdce a někdy (máme pokušení říct) i hlavy, všechno co vede lidi k tomu, aby církev vědomě i nevědomě považovali za strázeň, je důkazem, že na ní je něco nač nemůžeme hledět malátně a s odstupem jako na Hotentoty tančící za novoluní nebo na Číňany pálící papír v porcelánovém chrámu. Označovat se navzájem za Číňany a turisty může být nejlepší základ vzájemného posměchu. Ovšem v duelu církve a světa žádný takový štít pohrdání neexistuje. Církev odmítne pohrdat duší kuliho, ba i turisty a projevy šílenství s nímž ji lidé nenávidí jsou jen jejich marným pokusem o pohrdnutí.
Dalším, mnohem hlubším, vzácnějším a obtížně popsatelnějším prvkem je bezprostřední spojení mezi nejodpudivějším a nejstarším s nejdůvěrnějším a nejosobnějším. Samo o sobě je zázrak, že něco tak mohutného a v čase a vzhledu historického může být tak čerstvé v citech. Je to, jako kdyby člověk našel svůj pokoj i s místem u krbu v srdci Velké pyramidy. Je to, jako kdyby se o nejoblíbenější dětská panenka ukázala být nejstarším posvátným vyobrazením světa uctívaným v Chaldeji nebo v Ninive. Je to jako kdyby děvče k němuž muž zahořel láskou v zahradě bylo jakýmsi rozdvojeným a temným způsobem také sochou odevždy stojící na náměstí. Právě zde se všechny ty věci, které byly považovány za slabost ukazují v plnosti síly. Všechno co lidé označují na římskokatolickém náboženství za sentimentální, jeho kýče, malé kvítky, a téměř nevkusné ozdoby, jeho sochy s laskavými gesty a jemnýma očima, jeho zjevný lidová patos a všechno co Matthew Arnold myslí pod křesťanstvím s jeho „slzami úlevy“—všechno to je znamením citlivé a svěží vitality v něčem tak obrovském, usazeném a systematickém. Nic se nepodobá laskavosti a vřelosti Vánoc mezi starobylým kopci pokrytými sněhem věkovitosti. Dokonce i k Všemohoucímu Bohu se lze obracet se zdrobnělinami. Na všech svých bohoslužebných oděvech nosí své Nejsvětější Srdce na rukávu. Těm, kdo vědí, že je plné takto živých citů jako malých poskakujících plaménků je jakousi málem ironickou satisfakcí tvrdá a primitivní velikost věci, která se svými mitrami a věžemi jako rohy obřích stád a sloníma nohama mohutných nárožních kamenů podobá jakési prehistorické obludě. Bylo by snadné napsat spíše uměleckou studii o podivných vnějších rysech římského náboženství, které by v ní vypadalo stejně těžkopádně a nezemsky jako náboženství aztécké nebo africké. Bylo by snadné o něm mluvit, jako by to byl jakýsi mamut nebo obludný slon starší než doba ledová tyčící se nad dobou kamennou, jehož stop jako by se dalo dobrat v zemětřeseních a sesuvech půdy nějakého staršího stvoření a jeho orgány a vnější vzhled jako by se podobal nezaznamenaným vzorcům vegetace, vzduchu a světla—poslední pozůstatek ztraceného světa. Ta prehistorická příšera ale není v přírodovědném museu, nýbrž v zoologické zahradě. Vyhynulý živočich stále žije. A cosi cizího a neznámého v jeho vzhledu zdůrazňuje přirozenost a spřízněnost jeho myšlení, jako by Sfinga najednou promluvila k otázce dne. Nadslon není jen chycené zvíře, ale je ochočený a může ho vodit malé dítě.
Tento protiklad mezi vším co je ohromné a vzdálené a vším co je osobně významné a realisticky laskavé je další z konvergujících dojmů, které se setkávají v okamžiku přesvědčení. Ale o všem co těsně provázejí skutečné předání daru víry lze psát mnohem hůře než o racionalistických a historických předběžných východiscích zkoumání. Jen o těch předběžných disposicích k pravdě jsem se tu rozhodl pojednat. V následujících kapitolách se chci dotknout dvou větších úvah z této třídy, a to ne proto, že by samy o sobě byly nějak větší než mnoho dalších aspektů tak nesmírného tématu, ale kvůli tomu, že se navzájem vyvažují a tvoří protiklad typický pro katolickou pravdu. V první kapitole se pokusím ukázat, že pokud chválíme církev za její velikost, nemáme na mysli její pouhou rozsáhlost, ale spíše v ušlechtilém a jedinečném smyslu její universalitu. Máme na mysli, že je kosmem a obsahuje jiné věci. V druhé kapitole poukážu na to co by se mohlo zdát tuto pravdu narušovat, ale ve skutečnosti ji to vyvažuje. Jde o skutečnost, že si na církvi ceníme toho, že je církví bojující a že někdy dokonce bojuje proti nám samým. Ona je něco víc než kosmos ve smyslu celé přirozenosti či úplné lidské přirozenosti. To, že je něco víc dokazuje tím, že má někdy pravdu tam, kde se oni mýlí. Oba aspekty se musí promýšlet odděleně i když se spojují, aby vytvořily úplné přesvědčení, které přichází těsně před konverzí. V této kapitole jsem se ovšem sotva dotkl několika bodů či stadií obrácení chápaného jako praktický proces a to zejména těch tří stadií jimiž musí projít agnostik či protestant. Mnohý, kdo se na ně dnes vesele dívá nazpět se nebude zlobit, když první označím za blahosklonnost k církvi, druhé jako objevování církve a třetí útěk od církve. Když pominou tato tři stadia začne se na dohled objevovat větší pravda, až příliš velká na to, aby se dala popsat a k tomu právě přikročíme.
První omyl o katolické církvi spočívá v myšlence, že je to církev. Myslím tím církev ve smyslu v jakém o církvích mluví v nonkonformistických novinách. Nechci se o církvích vyjadřovat nijak pohrdavě, výrazem pohrdání není ani názor, že by je bylo lépe nazývat sektami. Je to pravda v mnohem hlubším a sympatičtějším smyslu než by se mohlo na první pohled zdát. Začněme ale tím, že je to pravda v nejprostším a historickém smyslu, který nemá nic společného se sympatiemi. Já například chovám větší sympatie k malým národům než k malým sektám. Je však prostý historický fakt, že římské impérium bylo impérium a to není malý národ. A prostým a historickým faktem je, že římská církev je církev a ne sekta. Na tvrzení, že církev je církev není nic úzkého ani nerozumného. Je možná dobré, že se římské impérium rozpadlo v národy, ale jistě nebylo jedním z národů v něž se rozpadlo. Dokonce i člověk, který si myslí, že je dobré, že se církev rozpadla v sekty by měl být s to rozlišit malé věci, které má rád od velké, kterou rozbil. Je prostá skutečnost, že v případě tak rozsáhlých a jedinečných věcí s tak kreativní kulturou s nimi spojenou jako je tomu v případě římské říše a římské církve, není vůbec sporné, ale naopak správné přiřadit k jednomu pojmu jeden příklad. Každý kdo původně mluvil o říši, měl na mysli právě tuto, římskou, říši a každý kdo řekl Ecclesia měl na mysli tuto Ecclesia. Jinde může totéž platit o podobných věcech, ale nelze je nazývat stejným jménem z toho prostého důvodu, že nebyly pojmenovány ve stejném jazyce. Víme co máme na mysli, když řekneme římský císař a když chceme můžeme mluvit o čínském císaři asi stejně, jako kdybychom se zabývali nějakým mandarínem a řekli, že stojí na roveň markýzovi. Nikdy si ale nemůžeme být jisti tím, že jsou jejich hodnosti skutečně ekvivalentní, protože hodnost o níž mluvíme je specifická pro naše dějiny a v tomto smyslu stojí osamoceně. A v tomto, pokud ne v jiném, stojí o samotě i katolická církev. Není pouze jednou ze skupiny křesťanských církví. Není pouze jedním z lidských náboženství. Při chladném a nestranném posouzení člověka z Marsu je mnohem více záležitostí sui generis než ostatní. Můžeme ji označit, pokud by se kritikovi líbilo, za náš pokus o vybudování universálního náboženství, který byl odsouzen k selhání. Ovšem z rozbitého vraku se les neudělá a rozdělení Polska na tři díly je nezmění v provincii Poznaň.
Dojem, že církev je jednou ze sekt je ale velkým omylem celé naší věci i v hlubším a filosofičtějším smyslu. Je to psychologičtější a obtížněji popsatelná záležitost. Z tichých vzedmutí nebo stažení mysli, které tvoří revoluci zvanou konverze je však asi nejlépe postřehnutelná. Každý člověk se chápe v pohybu v určitém kosmu a člověk mého mládí se procházel mezi výstavními expozicemi v rozlehlé a vzdušné obdobě Crystal Palace. Vesmír vyrobený ze skla a oceli byl zčásti průhledný a zčásti bezbarvý, ale bylo v něm cosi negativního, jeho velmi vzdálená střecha rozklenutá nad námi všemi jako obloha se zdála nestranná a neosobní. Naše pozornost se soustředila na expozice, pečlivě uspořádané v řadách za sebou, byl přece vědecký věk. V jedné řadě tu vedle sebe stála náboženství: církve, sekty nebo jak jim máme říkat a kdesi na konci stála jedna zvlášť pochybná a bezútěšná expozice se zpola propadlou strmou střechou a lomenými okny, které kolemjdoucí většinou vytloukli. To měla být podoba římskokatolické církve. Někteří z nás ji litovali a dokonce se domnívali, že byla špatně využita, většina ji považovala za špinavou a sešlou a pár poukazovala na to, že mnohé kousky ruin jsou architektonicky cenné umělecké skvosty. Naprostá většina lidí ovšem dávala přednost jiným poněkud obchodnějším stánkům, jako byl kvakerský krámek Pokoj a hojnost nebo stánek Armády spásy, před nímž tloukl bubeník do velkého bubnu. Obrácení, po intelektuální stránce, velmi obecně spočívá v tomto případě v poznání falešnosti představy vzájemně si rovných vyznání v lhostejném vesmíru. Nejde přitom o srovnání výhod a nedostatků kvakerského shromaždiště a katolické katedrály. Právě kvakerská modlitebna je uvnitř katolické katedrály rozklenuté nade vším jako pokladnice Crystal Palace. Když pohlížíme k vzdálenému vrcholu dómu rozklenutého nade všemi expozicemi vidíme stopy gotické střechy a lomených oken. Jinými slovy řečeno, kvakerství není nic jiného než dnešní podoba kvietismu, která se objevila vně církve, stejně tak jako se Fenalonův kvietismus objevil v církvi. Obojí je ale samo o sobě dočasné a pokud chce přežít musí se, jako Fenelon, vrátit zpět do církve. Životním principem, nakolik nejde o princip smrti, všech těchto variant protestantismu je to co v nich zůstalo z katolického křesťanstva a ke katolickému křesťanstvu se vždy vrací, aby svou vitalitu obnovily. Vím, že jsem pronesl stanovisko, které si říká o odpor, ale je to pravda. Návrat katolických idejí k odloučeným částem křesťanstva byl samozřejmě často nepřímý. A i když vliv působí skrze mnohé má vždy jedno středisko. Bylo jím romantické hnutí, které je sice spíše pouhým pohledem na malebnost medievalismu, ale není náhodou, že romance, podobně jako románské jazyky, nesou jméno Říma. Je také možné, že hnutí je výsledkem instinktivní reakce takových staromódních lidí jako byli Johnson, Scott nebo Cobbett, kteří chtěli zachránit staré, původně katolické, prvky před toliko kapitalistickým pokrokem. To je ale přivedlo k odsuzování kapitalistického pokroku a třeba Cobbett se prakticky stal nepřítelem protestantismu aniž by se stal praktikujícím stoupencem katolicismu. Možný zdroj může být i u prerafaelitů či v otevření kontinentálního umění a kultury Matthew Arnoldem, Morrisem, Ruskinem a dalšími. Ale prozkoumejte skutečné současné ustrojení mysli dobrého kvakerského nebo kongregacionalistického duchovního a srovnejme ji s myslí třeba odštěpence v Little Bethelu předtím než se objevila taková kultura. A uvidíte, za kolik ze svého zdraví a štěstí vděčí Ruskinovi a co Ruskin dluží Giootovi; za co musí děkovat Morissovi a co Morris získal od Chaucera; co dluží takovým jemným vzdělancům svých vlastních škol jako byl Philip Wicksteed a co ti dluží Dantovi a sv. Tomášovi. Takový člověk dosud občas mluví o středověku jako o době temna. Ale temno vylepšilo tapetu na jeho zdi, oděv jeho ženy a celý ten ošuntělý a vulgární život, jaký by žil v době Stigginse a bratra Tadgera. I on je totiž křesťan a žije jen životem křesťanstva.
Není snadné vyjádřit tento nesmírný obrat, který jsem se zde pokusil naznačit obrazem světa obráceného naruby. Myslím tím, že věc, která začala jako něco docela malého nakynula a spolkla vše ostatní. Křesťanstvo je v doslovném smyslu kontinent. Začínáme cítit, že obsahuje všechno, dokonce i to co se proti němu bouří. To je ovšem patrně vůbec nejmohutnější intelektuální transformace a jako taková patří mezi nejhůře odstranitelné, dokonce i pro účely argumentace. I v představivosti je téměř nemožné toto převrácení převrátit. Jinak řečeno, všechny tyto postavy jsme začali považovat za součást katolických dějin i když to třeba nebyli katolíci. V jistém historickém smyslu, který se liší od theologického, katolíky nikdy být nepřestali. Nejsou to lidé, kteří by stvořili něco zcela nového, pokud skutečně nepřekročili hranice rozumu a nestvořili víceméně bláznivé noční můry. Noční můry ovšem nepominuly a většina z nich je i dnes v různých fázích probuzení. Protestanti jsou katolíci, kteří se dali špatnou cestou, to je skutečný význam jejich označování za křesťany. Někdy se dali na hodně špatnou cestu a zřídka za svým specifickým omylem vyšli po správné cestě. Takový kalvinista je totiž katolík posedlý myšlenkou Boží svrchovanosti. Pokud to pro něj znamená, že si Bůh přeje zatracení určitých lidí, můžeme ho ve vší zdrženlivosti označit za poněkud morbidního katolíka. Ve skutečnosti je katolíkem nemocným a pokud nebude jeho choroba léčena skončí smrtí nebo šílenstvím. Je však jisté, že choroba sama příliš dlouho nevydržela a dnes je prakticky mrtvá. Každý kalvinistův krok zpět k lidstvu je ale krokem zpět ke katolicismu. Kvaker je zase katolík posedlý katolickou ideou jemné prostoty a pravdy. Když se mu pod tím vybavuje to, že říct „ty“ je lež a že je aktem modloslužby smeknout před dámou nezajdeme příliš daleko, když řekneme, že ať klobouk smekne nebo ne má dozajista o kolečko víc. Je však pravda, že sám považuje za nezbytné zprostit se této výstřednosti (a klobouku) a tak opustit přímou cestu, který by jej zavedla do útulku duševně chorých. Jenže každý krok zpět ke zdravému rozumu je krokem zpět ke katolicismu. V tom, v čem měl pravdu v tom byl katolíkem a kde se mýlil nebyl s to zůstat protestantem.
Nemůžeme proto nadále považovat kvakera za postavu na počátku nových kvakerských dějin nebo kalvinistu za zakladatele nového kalvinistického světa. Je nám docela zřejmé, že jsou prostě postavami našich katolických dějin, toliko postavami, které způsobily spoustu potíží tím, že se pokoušely dělat něco, co my svedeme mnohem lépe a co nakonec vlastně ani neudělaly. Někdo by se mohl domnívat, že toto platí o starších sektách jako byli kalvinisté a kvakeři, ale ne o moderních hnutích socialistů nebo spiritistů. To je ovšem omyl. Pokrývající nebo kontinentální povaha církve platí stejně pro moderní mánie jako pro staré náboženské mánie, týká se stejnou měrou materialistů a socialistů jako puritánů. Ve všech případech zjistíte, že za se tu za některá katolická dogmata berou jako danost, potom jsou přehnána do omylu a nakonec se proti nim obecně vystoupí jako proti omylům a jsou odmítnuta, čímž se příslušný jedinec ocitá opět o několik kroků zpět na cestě k domovu. A je téměř vždy znamením takových heretiků, že zatímco budou divoce zpochybňovat každé jiné katolické dogma, ani ve snu je nenapadne zpochybnit své oblíbené katolické dogma, dokonce je nenapadne ani to, že by je bylo možné vystavit otázkám. Kalvinistu nikdy nenapadne, že by někdo mohl svou svobodu využít k omezení či popření božské všemohoucnosti, kvakerovi nepřijde na mysl, že by někdo pochyboval o svrchovanosti prostoty. V přesně stejné situaci je socialista. Bolševismus a každý odstín takové theorie bratrství je založen na nezlomně mystickém katolickém dogmatu o rovnosti všech lidí. Komunismus sází vše na rovnost lidí stejně jako kalvinismus sázel vše na všemohoucnost Boží. Štvali ji do úpadu, stejně jako ostatní štvali do úpadu svá dogmata a měnili koně v přízraky. Zdá se ovšem, že jim nikdy nedošlo, že někteří lidé v katolické dogma o rovnosti lidí nevěří. Přitom i mnoho křesťanů smýšlí tak hereticky, že se je pokouší zpochybnit. Socialisté se pěkně zamotali, když se je pokusili realisovat, kompromitovali vlastní ideály, upravili vlastní učení a nakonec po všech extrémních výstřednostech podobně jako kvakeři a kalvinisté zjistili, že jsou o den cesty blíž Římu.
Zkrátka, příběh těchto sekt není příběhem přímek vystřelujících dál a dál i kdyby mířily každá jiným směrem. Je to vzorec křivek, které se stále vrací na kontinent a ke společnému životu jejich a naší civilisace; shrnutím a zdravým jádrem této civilizace je filosofie katolické církve. Pro nás jsou spiritisté lidé studující existenci duchů v krátké a pohlcující slepotě k existenci zlých duchů. Jsou to lidé dost vzdělaní na to, aby věděli, že existují duchové, ale málo učení na to, aby měli ponětí o čarodějnicích. Pokud se zlým duchům podaří zastavit jejich vzdělání a ochromit jejich mysl mohou samozřejmě věčně opakovat hloupá poselství z Platona a kostrbaté Miltonovy verše. Pokud by ovšem místo měření času v pohraničním území zašli krok či dva dále naučili by se to co učí církev. Křesťanští vědci jsou pro nás prostě lidé s jednou myšlenkou, kterou se nikdy nenaučili vyvažovat a kombinovat s dalšími idejemi. To je důvod, proč ke křesťanské vědě často docházejí bohatí podnikatelé. Nejsou na ideje zvyklí a jejich hlavě stačí jedna, jako stačí jedna sklenka vína hladovému. Katolická církev je ovšem na život s idejemi zvyklá a prochází mezi všemi těmi nebezpečnými divokými zvířaty s lehkostí a zdviženou hlavou krotitele lvů. Křesťanský vědec si může monotónně vykračovat, opakovat si svou jedinou myšlenku a zůstat křesťanským vědcem. Pokud ovšem někdy vykročí k nějaké další myšlence bude o tolik bližší tomu, aby se stal katolíkem.
Když konvertita nahlédl svět takto, s jednou rovnováhou idejí a mnoha dalšími idejemi, které ji opustily a svou rovnováhu ztratily, nepocítil přitom žádnou z obtíží, jichž by se mohl oprávněně obávat před touto tichou ale ohromující revolucí. Nestraší ho, že by se dozvěděl, že na spiritualismu něco je a že na křesťanské vědě něco je. Ví, že na všem cosi je. Je však pohnut působivějším faktem, že našel vše v něčem. A je si docela jist, že pokud skutečně tito badatelé hledají vše a neobhlížejí se spíše po čemkoliv, budou se stále větší pravděpodobností dívat na to samé místo. V tomto smyslu se jich bojí mnohem méně, než když se domníval, že jeden nebo druhý z nich může být tou jedinou osobou komunikující s vyššími tajemstvími a zřetelně spíše schopnou udělat z nich zmatek. Už nemá sklon být přestrašen tím, že paní Eddy dosáhla duchovního uzdravení, nebo že pan Home dosáhl tělesné levitace více než je plně oblečený gentleman přestrašen cylindrem na hlavě nahého divocha na Bond Street. Cylindr může být dobrý klobouk, ale oděv je to špatný. Magnetické triky mohou být dostatečnou senzací, ale jako filosofie jsou krajně nedostatečné. Už nezávidí bolševikům, že udělali revoluci o nic víc, než závidí bobrům jejich hráze. Ví totiž, že jeho civilisace dokáže dělat věci i podle ne tak jednoduchým a monotónních vzorců. To věří o své civilisaci a náboženství a ne pouze o sobě. Na takovém postoji není nic pohrdavého, protože si je dobře vědom, že pouze hrábl na povrchu duchovního statku, který je mu nyní otevřen. Konvertita jinými slovy ani v nejmenším neopouští zkoumání či dokonce dobrodružství. Nemyslí si, že ví vše, ani neztrácí podiv nad věcmi, které nezná. Zkušenost ho ale naučila, že téměř vše najde někde uvnitř tohoto statku a že velké množství lidí nenachází téměř vůbec nic mimo něj. Tento statek totiž není jen formální zahradou a obdělanou farmou a je zde mnoho možností k lovu a rybaření a jak se říká, dobrého sportu.
To je totiž jedna z nejpodivnějších obecně sdílených klamných představ o tom co se děje s konvertitou. Nějakým zmateným způsobem lidé spletli dohromady přirozené poznámky konvertity o nalezení morálního klidu s jakousi představou, že došel klidu mentálního ve smyslu nečinnosti myšlení. Stejně dobře by mohli říkat o někom, kdo se úplně zotavil po obrně nebo tanci sv. Víta, že své plné zdraví projevuje tím, že sedí nehybně jako kámen. Jeho zotavení znamená, že se znovu může pohybovat správným způsobem odlišným od špatného a bude se podle všeho pohybovat mnohem více než předtím. Stát se katolíkem neznamená zanechat myšlení, ale naučit se jak myslet. Je to přesně stejné jako zotavení z obrny, které neznamená vzdát se pohybu, ale naučit se jak se hýbat. Katolický konvertita má poprvé startovací čáru pro přímé a usilovné myšlení. Poprvé má způsob ověření pravdy v každé otázce, kterou vznese. Zvláště v dnešním světě se zdá, že jsou to ostatní lidé, pohani a heretici, kdo jako by měli všechny ctnosti kromě schopnosti souvislého myšlení. Jistě, byla tu krátká doba, kdy mezi pohany a heretiky byly tvrdě přemýšlející menšiny. Vydržely sotva od Voltaira po Huxleye. Dnes úplně vymizely. To čemu se dnes říká volné myšlení není oceňováno pro svou volnost, ale proto, že je to svoboda od myšlení, protože je to svobodná bezmyšlenkovost.
Pro konvertitu jehož obrácení je již nějaký čas hotové není nic zábavnějšího než poslouchat spekulace zda a kdy bude své konverze litovat, kdy ho otráví, jak dlouho mu to vydrží a na jakou úroveň vnějších dráždění se už ozve a řekne, že to dál nemůže snášet. To všechno je totiž založeno na optickém klamu o vnějšku a vnitřku, který jsem se pokusil načrtnout v této kapitole. Lidé z vnějšku, kteří postávají okolo vidí nebo si myslí, že vidí konvertitu, jak se skloněnou hlavou vstupuje do jakéhosi malého kostelíka o němž jsou přesvědčeni, že je uvnitř zařízen jako vězení, ba snad rovnou jako mučírna. Jediné co však o něm ví určitě je fakt, že prošel dveřmi. Už neví, že nevešel do vnitřní temnoty, ale do širého denního světla. Právě on je venku, v krásném a blažícím smyslu toho slova. Nechce jít do větší místnosti, protože neví do čeho většího už by mohl jít. Ví o mnoha o hodně menších místnostech, z nichž každá je označována za mimořádně rozlehlou, ale on si může být jist, že by se v každé z nich musel krčit. Každá z nich se dušuje, že je úplným vesmírem nebo schématem všech věcí, potom je to s nimi ovšem jako s vesmírem clamphamské sekty nebo Claptona Agapemone. O každé z nich se předpokládá, že se v nich klene obloha, nebo že jsou vymalovány všemi hvězdami. Každý z těchto vesmírů či strojů se mu zdá mnohem menší i prostší než širý a vyvážený vesmír v němž žije on. Jeden z nich bývá označován za agnostický, ze zkušenosti o něm ovšem ví, že v něm ve skutečnosti není ani svoboda nevědomosti. Je to kolo, které se musí stále točit bez jediného zázračného otřesu přerušení—kruh, který nesmí být porušen žádnou vyšší matematikou nebo mystikou, stroj vycíděný ode všech duchů jako by to byl stroj zapřisáhlého materialismu. Konvertita žijící ve světě dvou řádů, přirozeného a nadpřirozeného cítí, že jeho svět je větší a nemá žádné pokušení vplížit se zpět do nějakého menšího. O tom, který se označuje jako buddhistický či theosofický ze zkušenosti ví, že je to stejné nudné kolo, kde se místo věcí materiálních používají věci duchovního. Když žije ve světě, kde si může dělat co chce, třeba i jít k čertu, nechápe proč by se měl přivázat ke kolu pouhého osudu. O světě, který si říká humanitářský ví, že ti kdo v něm žijí si humanitu vyzkoušeli mnohem méně. Ví, že o lidech uvažují téměř výhradně podle těch, kdo žijí v přítomné chvíli v moderních městech a nemají velký lidský zájem o to, co začalo kázáním legionářům v Palestině a je dodnes hlásáno rolníkům v Číně. Toto zjištění je tak jasné, že jsem se někdy sám sebe napůl v melancholické meditaci a napůl žertem ptal: „Kampak půjdu, když opustím katolicko církev ?“ Určitě nepůjdu do žádné z těchto malých společenských sekt, které v jednu chvíli vyjadřují jen jednu ideu, protože se pro tu chvíli hodí. To nejlepší v co bych mohl doufat je, že bych se vydal do lesů a stal se nikoli panteistou (i to je totiž omezení a nuda) ale pohanem volajícím, že jistý horský vrcholek nebo kvetoucí ovocný strom byl posvátný a měl by být uctíván. To by byl alespoň nový začátek, ale na konci bych se stejně ocitl před stejným problémem. Pokud bylo oprávněné mít posvátný strom nebylo neoprávněné mít posvátný krucifix a pokud bylo možné najít boha na jednom vrcholku pak by podle oprávněné úvahy mohl být nalezen pod stéblem trávy. Hledat nové náboženství znamená dříve či později nějaké najít a proč bych neměl být spokojen s tím, které jsem našel ? Zvláště, jak jsem řekl v prvních slovech této eseje, když je to staré náboženství, které se zdá schopné zůstávat nové.
Velmi dobře vím, že jsem na cestě na niž jsem se vydal mohl upadnout do zoufalství nebo se vrátit a že žádný strom nikdy nenahradí skutečný posvátný strom. Pohanství je lepší než pantheismus, protože pohanství má svobodu představovat si božstva, kdežto pantheismus musí ješitně předpokládat, že vše si je v božství rovno. Nedokážu si ovšem představit božstvo, které by bylo dostatečně božské. Myslím, že tento unavený návrat přes lesy znám, zdá se mi totiž, že jakýmsi symbolickým způsobem jsem již touto cestou šel. Jak jsem se tu totiž pokusil bez přehnaného egoismu pokusil vyznat, patřím k těm, kdo ke Kristu přišli od Pana a Dionýsa a ne od Luthera či Lauda. Konverse jíž rozumím je konverse od pohanství a ne od puritánství a nad starobylostí této konverse je založen nám známý svět. Je to mnohem větší a podivuhodnější transformace než cokoli co pod tím bylo po mnoho minulých let, alespoň v Anglii a Americe, chápáno při sektářských sporech a naukových rozděleních. Na výši oné starodávné říše a mezinárodní zkušenosti má lidstvo vizi. Jinou nemělo a jen o ni se hádá. Pohanství bylo největší věc na světě, křesťanství bylo větší a vše ostatní bylo porovnatelně menší.
Jedině katolická církev může člověka zachránit od otroctví, které znamená být dítětem své doby. Porovnával jsem ji s novými náboženstvími a přesně tohle je věc, v níž se od nich liší. Nová náboženství se v mnoha ohledech hodí do nových podmínek, ale hodí se pouze do nich. Když se podmínky během pouhého století či podobné doby změní, stanou se body na nichž nová náboženství dnes trvají téměř bezobsažnými. Má-li víra všecku čerstvost nového náboženství má i veškeré bohatství starého náboženství a zvláště má všechny zásoby starého náboženství. Nakolik na tom záleží je jeho starobylost sama o sobě jeho velkou předností zejména kvůli jeho obnově a mládí. Pouze na základě analogie se zvířecími těly se domníváme, že staré věci musí být tuhé. Je to pouhá metafora odvozená z kostí a tepen. V intelektuálním smyslu jsou staré věci pružné. Především jsou pružné, rozmanité a mohou nabídnout mnoho alternativ.V dějinách náboženství existuje jakýsi vícepolní systém, jedno pole zůstane nějaký čas ležet ladem a je obděláváno jiné. Pokud ovšem nové náboženství či něco podobného začne sít svou setbu, kterou většinou odnese vítr, zůstane neplodné. Instituce tak stará jako katolická církev má nahromaděnou zbrojnici a pokladnici, z níž může vybírat a zvolit mezi staletími jednu dobu, kterou použije k záchraně jiné. Může povolat starý svět, aby obnovil rovnováhu v novém.
Tak či onak jsou nová náboženství šitá na míru novému světu a to je jejich nejproklatější účinek. Každé náboženství je vyvoláváno snadno postižitelnými soudobými příčinami. Socialismus je reakcí na kapitalismus. Spiritismus je odpovědí na materialismus, ve své silnější podobě je pouhým následkem světové války. Ještě v jednom jemnějším smyslu jsou nová vyznání právě svou přiléhavostí nepohodlná a právě pro svou přijatelnost nepřijatelná. Všechny se hlásí k tomu, že jsou progresivní, protože specifickým vychloubáním jejich konkrétní doby je pokrok; hlásí se k demokracii, protože náš politický systém se dosud poněkud pateticky prohlašuje za demokracii. Spěchají se smířit s vědou, aby před ní toliko předčasně kapitulovali. Spěšně se zříkají všeho, co by mohlo být jako symbol či háv považováno za ošuntělé a staromódní. Vytrubují, že jejich bohoslužby jsou zářivé a kázání povznášející, kostely soutěží s biografy a dokonce se biografy stávají. Ve své poněkud uměřenější podobě to byla nálada chválící přirozená potěšení, jako potěchu z přírody a dokonce potěchu z lidské přirozenosti. Jsou to vynikající věci a je to vynikající svoboda a přece má své meze.
Skutečně nechceme náboženství, které má pravdu v tom v čem máme pravdu my. Chceme náboženství, které má pravdu, když my se mýlíme. V současných poměrech opravdu nejde o to, aby nám náboženství nechalo svobodu, ale (přinejlepším) o to, aby nám svoboda dovolila náboženství. Tito lidé nejdřív vezmou za svou v mnohém roztomilou a anarchistickou moderní náladu i s její nudou a samozřejmostmi a pak se dožadují, aby každé vyznání bylo přistřiženo této náladě na míru. Nálada ovšem může existovat i bez vyznání. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo sociální, když se mohou chovat sociálně beze všeho náboženství. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo praktické, když se prakticky obejdou bez něj. Chtějí takové náboženství, protože už jsou mu podobni. Říkají, že je chtějí, když myslí, že mohou jednat bez něj.Tvrdí, že chtějí náboženství přijatelné vědě, když jsou s to přijmout vědu i když nepřijmou náboženství.
Něco úplně jiného je, když náboženství, ve svém skutečném smyslu něčeho co zavazuje, zavazuje morálně člověka, když to není v souladu s jeho náladou. Je to něco docela jiného, když světec káže usmíření vzteklým a zápolícím skupinám, které sotva mohou vystát už jen pohled do tváře protivníka. Bylo to něco zcela jiného kázat pohanům činnou lásku, kteří v ni opravu nevěřili a je něco jiného kázat čistotu novým pohanům, kteří v ni nevěří. Právě zde dostáváme do opravdového křížku s náboženstvím a právě v těchto případech se shledáváme s jedinečným a samostatným triumfem katolické víry. To nespočívá tom, že by jen měla pravdu, stejně jako by byla plná naděje, lidská a povznášející. Jde o to, že má pravdu, když my se mýlíme a o to, že k nám přichází pozpátku jako bumerang. Jedno slovo, které nám sdělí co nevíme, vyváží tisíc slov, která nám říkají známé věci. Ještě pozoruhodnější je, že to nevíme, ale dokonce tomu ani nemůžeme věřit. Může to vypadat jako paradox, že nás pravda více učí slovy, která odmítáme než těmi, která přijímáme. Přitom je tento paradox jedním z nejprostších a nejznámějších podobenství, jak snadno doloží jakýkoli příklad. Pokud nám někdo bude radit, abychom se vyhýbali veřejným hostincům, pomyslíme si o něm, že je to nudný patron i když má dobrý úmysl. Pokud nám veřejné hostince bude doporučovat pomyslíme si, že má vyšší morálku a předkládá bohatou myšlenku, která je však poněkud příliš prostá a zjevně potřebuje obrany. Když nám ovšem takový člověk doporučí, abychom se vyhnuli konkrétnímu veřejnému hostinci U prasete a píšťaly po levé straně, když jdete kolem požární nádrže, může se zdát, že jde o nařízení velmi dogmatické, svévolné a nedostatečně vysvětlené. Pokud ovšem sám jednou k Praseti a píšťale zapadnete a oni vás tam otráví ginem nebo s vámi praští o zem a oberou vás o peníze uznáte, že náš rádce o té hospodě cosi věděl a měl o hostincích v téhle čtvrti jistou propracovanou a vědeckou povědomost. Když se od Prasete a píšťaly polomrtví vypotácíte pomyslíte si dokonce, že odmítnutí jeho varování bylo hloupým předsudkem. Varování je o to působivější, pokud není ospravedlněno důvody, ale pouze výsledky. Je něco velmi pozoruhodného na libovolném tvrzení, které je zároveň přesné. Velmi snadno zapomeneme na radu, i když se naplní, pokud měla samozřejmý smysl. Nelze však změřit naši nezdolnou a mystickou úctu k radě o níž jsme si mysleli, že je nesmyslná.
Jak vzápětí uvidíme ani v nejmenším si nemyslím, že by katolická církev byla svévolná v tom smyslu, že by nikdy neodůvodňovala, ale myslím, že konvertita je hluboce pohnut faktem, že i tehdy, když nevidí důvod se dočká zkušenosti s odůvodněností. Je tu ovšem ještě něco jednoznačnějšího, co si sluší být zaznamenáno jako součást konvertitovy zkušenosti. V mnoha případech opravdu původně jakýsi pojem o důvodech měl, i když o nich nerozumoval, ale ty byly zapomenuty v mezidobí, kdy byl rozum zatemněn racionalismem. Není snadné to vysvětlit a jsem povinen se při vysvětlení omezit jen na pouhé osobní příklady. Myslím, že míváme někdy varovnou předtuchu a často si to uvědomujeme zpětně, až když obojí odmítáme. Je vhodné to zmínit ve spojení s konverzí, protože konvertita je často zmaten hesly, která volají, že církev ničí svědomí. Církev neničí svědomí žádného člověka. Je to člověk, kdo si rozbíjí své svědomí a až skoro zapomene, že je kdy měl, zjistí že mělo pravdu.
Uvedu dva příklady z nových hnutí: socialismus a spiritismus. Je naprosto pravda, že když jsem poprvé vážně přemýšlel o socialismu, byl jsem socialista. Stejně tak je ovšem pravda, a to je důležitější než by se zdálo, že ještě než jsem o socialismu vůbec slyšel, byl jsem tvrdý anti-socialista. Byl jsem, jak se tomu začalo říkat, distribucionista, ačkoli jsem to tehdy nevěděl. Když jsem jako dítě snil obvyklé sny o králích a klaunech, policistech a zlodějích, vždy jsem vnímal všechno potěšní a důstojnost spočívající v čemsi celistvém a osobním, když je jeden králem hradu, kapitánem pirátské lodi, majitelem obchodu či zlodějem v bezpečí jeskyně. Během klukovských let jsem si vždy představoval bitvy za spravedlnost spočívající v obraně zvláštních hradeb, domů a vysokých vyzývavých svatyní. Některé z těchto tvrdých ale barvitých představ jsem vtělil do příběhu Napoleon z Notting Hillu. To vše se, alespoň ve fantasii, odehrávalo v době, kdy jsem o socialismu vůbec neslyšel a byl jsem nad ním mnohem lepším soudcem.
Stíny vězení nás začaly svírat a s tím se rozvinula poněkud mechanická diskuse o tom, jase z vězení dostat. Sklepeními se samozřejmě rozlehl hlas pana Sidney Webba, který nám hlásal, že únik ze zajetí kapitalismu je myslitelný jedině za použití patentního Chubbova klíče kolektivismu. Přesnější metaforou lze říci, že nám tvrdil, že vysvobození z našich temných a vlhkým cel industriálního otroctví dosáhneme jen tím, že své soukromé klíčky roztavíme a slijeme do jediného klíče zvícího rozměrů beranidla. Ve skutečnosti se nám nezamlouvalo, že bychom se měli vzdávat našich soukromých klíčků nebo místních přilnutí a lásce k našemu vlastnicí, ale byli jsme přesvědčeni, že sociální spravedlnosti musí být nějak dosaženo a že toho lze dosáhnout jen socialistickou cestou. Proto jsem se za starých časů fabiánské společnosti stal socialistou, jak myslím učinili, vyjma katolíků, všichni ostatní kdo stojí za řeč. Katolíků, rmutu mrtvého náboženství a v podstatě předsudku, byla nevýznamná hrstka. Když v té době vyšla encyklika Lva XIII. o práci nikdo z našeho velmi dobře informovaného světa ji nebral na zřetel. Papež jistě mluvil stejně silně jako by mluvil každý socialista, když řekl, že kapitalismus „vložil na udřené miliony jho o málo lehčí než otroctví.“ Jenže jelikož papež nebyl socialista a bylo zřejmé, že nečetl ty správné socialistické knihy a pamflety, nemohli jsme očekávat, že by ten nešťastný starý gentleman věděl to co věděl v té době každý mladík—socialismus byl nevyhnutelný. To bylo dávno a postupným, převážně praktickým a politickým, vývojem, který tu nemíním rozebírat, většina z nás zjistila, že socialismus nebyl nevyhnutelný, nebyl ani skutečně populární, nebyl jedinou cestou a nebyl ani správnou cestou k obnovení práv chudých. Došli jsme k závěru, že zřejmou nápravou místo soukromého vlastnictví, jemuž se těší hrstka lidí je soukromé vlastnictví, jemuž se těší mnozí a ne to, že by bylo vzato všem a nebo svěřeno péči našich drahých dobrých politiků. Když jsme takto objevili tento fakt jako fakt, vrátili jsme se zpět ke Lvu XIII. a z jeho dávného dokumentu, o který jsme v době vydání ani nezavadili, jsme zjistili, že říkal přesně to, co říkáme my dnes. „Tolik příslušníků pracujících tříd kolik je jen možné, by se mělo stát vlastníky.“ A to je to, co jsem měl na mysli, když jsem mluvil o neodůvodněném varování. Pokud by papež řekl přesně to, co jsme říkali my a co jsme od něj chtěli slyšet, neměli bychom ho tehdy ve skutečné úctě ani bychom ho poté zcela neodmítli. Pouze by pochodoval s dalšími miliony těch kdo přijímali fabianismus a s nimi by také odpochodoval. Když ale mluvil o rozdílu, který jsme tehdy neviděli a dnes vidíme, je to rozdíl rozhodující. Vyznačuje nesouhlas přesvědčivější něž stovky argumentů. Nejde o to, že měl pravdu, když jsme ji měli my, ale o to, že ji měl, když jsme se mýlili.
Když si povrchní kritik těchto věcí všimne, že už nejsem socialista vždycky říká: „No jistě, jste katolík a není vám dovoleno být socialistou.“ Na to odpovídám důrazným ne. Taková úvaha úplně míjí jádro věci. Církev předvídala mou zkušenost, ale byla to zkušenost a ne pouhá poslušnost. Život v tomto světě a setkání s několika katolickým venkovany i kolektivistickými úředníky mě docela přesvědčil, že pro naprostou většinu lidí bude šťastnější a zdravější stát se vlastníky než se vlastnictví vzdát a předat je těmto úředníkům. Nenásleduji státní socialisty v jejich extrémní víře ve stát, ale nepolevím v jisté důvěře ve stát, protože jsem získal důvěru k církvi. Věřím méně ve stát, protože vím více o státnících. Nemohu věřit v bezhříšnost státní správy, když jsem ji viděl. Autorita, kterou sv. Tomáš nazývá autorita smyslů, a žádná jiná mi říká, že pouhé společenství zboží je přílišné zjednodušení, než aby to bylo řešení. Církev mě učila, ale nemohu odučit sám sebe, učil jsem se jelikož jsem žil a to se nemohu odnaučit. Pokud bych přestal být katolíkem už bych se znova nemohl stát komunistou.
Jak už to bývá, téměř stejný byl příběh o mém vztahu k spiritismu. I v tomto případě jsem byl moderní, když jsem byl mladý, ale ne, když jsem byl velmi mladý. Dokud jsem se pohyboval ve světě neurčitého ale nevinného náboženství chův pohlížel jsem na první projevy všech těch psychických a psychologických záležitostí spíše s nelibostí. Celý ten mesmerismus a magnetické triky s myslí jsem nenáviděl, jejich vypoulené oči, strnulé postoje a nepřirozená hypnóza a všechny ostatní triky mi byly protivné. Když jsem viděl, že děvče, které jsem obdivoval, sedá ke křišťálové kouli, byl jsem vzteky bez sebe aniž bych skoro věděl proč. Pak přišlo období, kdy jsem chtěl proto chtěl najít nějaký důvod, protože jsem prozkoumal svůj rozum a žádný nenašel. Zdálo se mi vědecky nekonsistentní uctívat výzkum a psychologický výzkum zapovídat. Viděl jsem jak mužové vědy čím dál víc tyhle záležitosti přijímají a tak jsem se vydal cestou svého vědeckého věku. Spiritistou v přísném smyslu slova jsem nikdy nebyl, ale spiritismus jsem téměř vždy hájil. Se spiritistickou tabulkou jsem experimentoval dost na to, abych se s konečnou platností přesvědčil o tom, že se dějí věci, které nejsou přirozené v obvyklém slova smyslu. Dospěl jsem pak k závěru, z důvodů jejichž vysvětlení by tu zabralo příliš místa, že nejsou ani tak nadpřirozené jako nepřirozené a dokonce protipřirozené. Věřím tomu, že ty experimenty pro mě byly špatné a věřím že byly špatné i pro další experimentátory. Přišel jsem na to ovšem dlouho před tím, než jsem objevil katolickou církev nebo katolický názor na tuto otázku. Jen mi přišlo, jak už jsem řekl, působivé, že to není náboženství, které má pravdu, když ji mám i já, ale má pravdu tehdy, když se já mýlím.
K oběma případům bych rád podotkl, že jejich společné fráze jednoznačně nejsou pravdivé. Není pravda, že by církev bortila mé přirozené svědomí, není pravda, že by po mně církev chtěla, abych se vzdal svého ideálu. Není pravda, že by někdy byl mým ideálem kolektivismus. Nevěřím ani tomu, že by to skutečně byl někdy ideál někoho jiného. Nebyl to ideál ale kompromis, ústupek praktickým ekonomům, kteří nám říkali, že chudobě nemůžeme předejít ničím jiným než čímsi neobyčejně podobným otroctví. Státní socialismus nám nikdy nepřipadal přirozený, nikdy nás nepřesvědčil, že by byl přirozený, přesvědčil nás, že je nezbytný. Stejně tak spiritismus nikdy nevypadal jako něco přirozeného, ale jako něco nutného. Každý z oněch názorů nám tvrdil, že právě on je jedinou cestou do zaslíbené země v jednom případě do budoucího života a v druhém do života v budoucnosti. Neměli jsme v oblibě vládní oddělení, lístky a rejstříky, ale bylo nám řečeno, že jinak nelze dosáhnout lepší společnosti. Neměli jsme rádi temné pokoje a pochybná média a dámy svázané provazem, ale bylo nám řečeno, že jiné cesty k lepšímu světu není. Byly jsme připraveni plížit se městským potrubím nebo duchovní stokou, protože to byla jediná cesta k lepšímu, dokonce jediná cesta jak potvrdit, že vůbec něco lepšího existuje. Ale kanalizační potrubí se nikdy neobjevovalo v našich snech jako věže ze slonoviny nebo domy ze zlata, ani jako loupežnická věž z našich romantických klukovských let nebo jako pevný a pohodlný dům naší zralé zkušenosti. Víra nejenže měla po celou tu dobu pravdu, ale měla pravdu od prvního do posledního, od našich nezkažených instinktů po naši shrnující zkušenost. Neodsuzovala nic než údobí intelektuálního snobismu a kapitulace před přesvědčivostí pedanterie. Neodsuzovala nic než to, co jsme nakonec odsoudili sami, třebaže jsme to odsoudil možná příliš pozdě.
Církev tedy nikdy neznemožnila můj osobní ideál, pravdivější by bylo říci, že byla první, která ho učinila možným. Ideál encykliky byl mnohem bližší mým instinktům než ideál, kterým jsem je připustil nahradit. Katolické podezření vůči klepání spiritistickým stolečkem bylo mnohem bližší mým původním podezřením než má následná kapitulace. Je však jistě zřejmé, že v obou těchto případech katolická církev hrála přesně tu roli, kterou se zavazovala hrát: že ví to co se od nás nedá čekat, že bychom věděli, ale co bychom pravděpodobně přijali, kdybychom to skutečně znali. V tomto ani v dalších případech o nichž se většinou zmiňuji v této studii neodkazuji k věcem, které by byly skutečně nejpotřebnější vědět. Nadpřirozené pravdy spojené s tajemstvím milosti náleží theologům a připusťme že i pro ně jsou to věci spíše citlivé a obtížné. Transcendentní pravdy jsou sice nejdůležitější. ale nehodí se nejlépe k ilustraci tohoto konkrétního bodu, jímž je rozhodnutí ověřitelné více či méně zkušeností. A o tom všem co lze ověřit zkušeností mohu říci totéž: byla doba, kdy jsem katolickou nauku považoval za nesmyslnou, ale ani to nebylo v nejrannější době, čase větší prostoty, kdy jsem někdy letmo zahlédl smysl, o nauce nemaje ani ponětí. Svět mě podvedl a církev mě kdykoli mohla z podvedení vyvést. To co člověk může odložit jako přinejmenším pověru je móda tohoto pomíjejícího světa.
Mohu dát mnoho dalších příkladů, ale obávám se, že by měly nevyhnutelně egoistické sklony. V celé této studii se potýkám s dvojitou potíží, totiž že všechny cesty vedou do Říma a že každý poutník je v pokušení mluvit tak, jako by se jeho cesta podobala všem ostatním. Mohl bych se například více rozepsat o mém ranném zápolení s poněkud směšným dilematem, které mi v mém mládí předložili optimista a pesimista. Urychleně a správně jsem odmítl být pesimistou a proto jsem upadl do toho, že jsem se nazýval optimistou. Dnes už se tak nazývat nemohu, důležitější ale je, že dokážu vidět ctnost zapletenu v obojím. Myslím ovšem, že je zapletena a myslím, že rozplést ji může starší a jednoduší pravda. V této souvislosti je ovšem klíčové toto: dřív než kdy slyšel o optimistech a pesimistech byl jsem mnohem více podoben tomu, co jsem dnes, než něčím co lze zahrnout pod ta dvě pedantická slova. V letech mého dětství jsem si myslel, že veselost je dobrá, ale stejně tak jsem zastával názor, že je špatné neprotestovat proti skutečně špatným věcem. Po jistém období intelektuálního formalismu a falešných antitezí jsem se vrátil ke schopnosti přemýšlet o tom, co jsem do té doby jen cítil. Zjistil jsem však, že se protest může povznést k mnohem božštějšímu rozhořčení a že veselí není než jemným náznakem mnohem božštější radosti. Nejde ani tak o to, že bych zjistil, že jsem se mýlil, ale o to, že jsem přišel na to, proč jsem měl pravdu.
V tom vidíme svrchovaný příklad toho jak výjimka potvrzuje pravidlo. Pravidlo o němž jsem zhruba pojednal v předešlé kapitole zní, že katolická filosofie je universální filosofie, která ve všem odpovídá lidské přirozenosti a povaze věcí. Pokud však k lidské přirozenosti někde nepřilne, zjistí se, že v dlouhodobém je to ve prospěch něčeho přiléhavějšího. Obecně nám vyhovuje a pokud ne, učíme se jí přizpůsobit a to tak dlouho, dokud jsme vůbec schopni se něčemu učit. V těch zřídkavých případech, kdy rozumný muž skutečně může říct, že mu to nejde na rozum, obvykle zjistí, že je to správné a to nejen vzhledem k pravdě, ale i vzhledem k jeho nejhlubším instinktům o pravdě.Vzdělávání s konversí nekončí, spíše začíná. Člověk se studiem neskončí, když zjistí, že některé věci stojí skutečně za to studovat, a mezi takové věci nepatří jen orthodoxní hodnoty, ale i orthodoxní námitky. Je to dosti podivné, ale v jistém smyslu je zakázané ovoce mnohem plodnější než ovoce povolené. Je plodnější ve fascinovaném botanickém studiu bádajícím, proč je skutečně jedovaté. Jen pro příklad, všichni bohatí lidé jsou instinktivně proti lichvě a církev jejich instinkt jen potvrzuje. Ale naučit se lichvu definovat, studovat ji a vysvětlovat proč je špatná, znamená mít liberální vzdělání nejen v politické ekonomii, ale i v Aristotelově filosofii a dějinách lateránského koncilu. Pro téměř každou spíše lidskou radu, kterou dává církev lidstvu existuje lidský důvod a najít princip věcí patří, mimo jiné, k nejsilnějším intelektuálním rozkoším. V každém případě zůstává skutečností, že církev má pravdu zejména v tom, že je obvykle tolerantní, avšak tam, kde je intolerantní má nejvíce pravdy a je i nejrozumnější. Adam žil v zahradě, kde měl zaručeny tisíceré milosti, ale jediný zákaz byl milostí největší.
Stejným způsobem ať se konvertita nebo spíše ještě polo-konvertita postaví ke každému faktu, který se zdá potvrzovat falešnost katolického schématu a pokud před ním bude stát dostatečně dlouho zjistí pravděpodobně, že je to největší ze všech pravd. Sám jsem to odhalil v extrémní logice svobodné vůle, která je obsažena v padlých andělech a možnosti zavržení. Takové věci jsou úplně mimo možnosti mé představivosti, ale linie logiky v mém rozumu míří směrem k nim. Určitě se mohu pokusit ospravedlnit celou katolickou theologii, pokud mi bude dopřáno, abych vyšel ze svrchované posvátnosti a hodnoty dvou věcí: rozumu a svobody. Je poučné zjistit, že podle současných protikatolických řečí jsou to právě ty dvě věci, které jsou podle nich katolíkům zakázány.
Svou myšlenku ovšem nejlépe vyjádřím, když zopakuji co už jsem řekl v souvislosti s uspokojení rozsahu katolické universality. Nemohu tyto theologické krajnosti popsat, ani nemám vzdělání a autoritu, abych je definoval. Přesto si tuto záležitost stále stavím takto: za předpokladu, že by se mi stalo takové neštěstí a já ztratil víru mohl bych se vrátit k té levné lásce a hrubému optimismu, které tvrdí, že každý hřích je hloupost a že zlo nemůže zvítězit nebo že dokonce neexistuje ? Nemohl bych se do těchto vypolštářovaných kaplí vrátit o nic víc než se může člověk, který nabyl zdravý rozum vrátit do vypolštářované cely. Mohu přestat věřit v Boha jakéhokoliv druhu, ale nemohu si přestat myslet, že Bůh, který stvořil lidi a anděly svobodné byl lepší než ten, který je donutil do pohodlí. Mohu přestat věřit v jakýkoli budoucí život, ale nemohu si přestat myslet, že byla lepší nauka, že si svůj budoucí život volíme a tvoříme než že je pro nás připraven jako hotel a že jsme do něj dopravováni nebeským omnibusem stejně donucovacím jako byla Černá Marie. Vím, že je katolicismus pro mě příliš velký a že jsem dosud nevyzkoumal jeho krásy či hrozné pravdy.Vím ovšem, že universalismus je pro mě příliš malý a já se nemohu vplížit zpět do tohoto nudného bezpečí, protože jsem hleděl na závratnou vizi svobody.
Když si znovu pročítám tyto poznámky vidím, že jsou příliš osobní, nevím ovšem, jak by mohlo jakékoliv jiné pojetí obrácení vypadat jinak. Netvrdím, že bych byl nějak zvlášť obeznámen se skutečnými podmínkami a výhledy současného katolického hnutí. A nevěřím tomu, že by kdokoliv jiný věděl něco o tom, jak bude hnutí vypadat v příštím okamžiku. Statistiky většinou zavádí a předpovědi jsou prakticky vždycky mylné. Vždycky však existuje jemná stopa tradice něčeho, čemu se říká commnon sense a dokud aspoň poblikává, můžeme všemu žurnalismu a státním nařízením navzdory vnímat to, čemu říkáme skutečnost. Nikdo se všemi pěti smysly nepopře, že konverse je v současnosti realitou. Každý ví, že jeho společenské prostředí, které ještě před padesáti lety mohlo být pevným teritoriem protestantismu, možná tuhnoucího v racionalismus nebo lhostejnost už tehdy procházelo jistým nevědomým pohybem a prokázalo velmi nedávno schopnost lehce a náhle se neočekávaně hned tam či onde zhroutit a vytvářet tak v pevné zemi díry, jimiž vyšlehávají plameny sopky o níž se myslelo, že dávno vyhasla. Každý, ať je smutný nebo veselý nebo spíše nevšímavý, má zkušenost, že k těmto konversím dochází v nejpodivnějších a zjevně náhodných případech—Tomova žena, Harryho bratr, Fannina legrační sestřenice, která se dala na divadlo, Samův výstřední strýc zabývající se vojenskou strategií—o každé z těchto isolovaných duších náhle slyšíme, že už isolovány nejsou. Jsou jedno s dušemi bojujícími a vítěznými.
Připouštím, že proti těmto věcem (které známe jako fakta a nečteme je jako pouhou statistiku) lze cosi postavit. Je to něco, čemu se obecně říká prosakování (leakage) a odstavcem o tom zakončím tyto stránky. Otec Ronald Knox poznamenal tak šťastně, že přitom důvtip vypadá jako šťastná náhoda, že církev dosahuje svého hákem a holí. To znamená rybářským háčkem a pastýřskou holí, háčkem kovertitu chytí a holí drží. Řekl v této souvislosti, že konverse k církvi jsou právě v této době tak četné, že by byly tak zřejmé a zdrcující jako sesuv půdy, kdyby nebyly neutralisovány jen na pouhá čísla nebo spíše zeslabeny ve svém plném nároku čísel určitým množstvím odpadlých v dalších směrech. První co je třeba si uvědomit, je fakt, že k tomu dochází v ostatních a zcela různých směrech. Někteří lidé, zvláště mladí lidé, opouštějí praktikování katolicismu. Nikdo z nich ale katolicismus neopouští kvůli protestantismu. Téměř všichni jej opouštějí kvůli pohanství. Naprostá většina z nich jej opouští pro věci příliš prosté na to, aby je bylo možno označit za nějaký -ismus. Opouštějí katolicismus kvůli věcem a ne teoriím a když už je mají, mohou to být teorie jednou bolševické a podruhé futuristické, ale prakticky nikdy to nejsou protestantské theologické theorie. Netvrdím, že katolicismus opouštějí kvůli pivu a kuželkám, protože katolicismus, někdy narozdíl od protestantismu, od těchto křesťanských institucí nikdy neodrazoval. Opustili jej, aby měli staré dobré časy a když vezmeme v potaz jaký zmatek jsme udělali z moderních mravů ani se jim nemůžeme divit. Ovšem taková reakce spočívající jen v oddělení, je ve své podstatě jen reakcí mládí a proto nemyslím, že by jako taková měla dlouhého trvání. Vím, že staří racionalisté říkají, že jim rozum brání vrátit se k víře, ale nemají pravdu: už to není rozum, ale spíše vášeň.
Možná to zní jako paušální tvrzení, ale když se jím budeme více zabývat zjistíme, že není nespravedlivé a jistě není prosto sympatií. Pokud se skutečně zabýváme nastupující generací nestojí nic za zmínku víc než skutečnost, že nejedná podle nějaké přesné a konečné filosofie, jako byly ty, které vyvolaly revoluce minulosti. Když jsou anarchističtí nejsou anarchisté. Dogmatický anarchismus poloviny devatenáctého století není vyznání, které zastávají ani ho nepoužívají jako výmluvu. Když pozoruhodně revoltovali proti náboženství, byla to revolta proti negativní morálce. Měli pocit, který není docela nerozumný, že pokud se oddají katolickému občanství, vezmou na sebe zodpovědnosti, které stále působí umírněnost. Nezastávali ovšem nic, co by se podobalo opačnému systému duchovního občanství nebo morální zodpovědnosti. Bylo by například zcela přirozené, pokud by chtěli jednat přirozeně. Nechtějí ovšem jednat přirozeně podle jakékoli intelektuální theorie o spolehlivosti Přírody. Jejich mladí a brilantní literární představitelé mají velký sklon zdůrazňovat hrubost a krutost Přírody. To je morálka pana Aldouxe Huxleye a mnoha dalších. Předložte jim libovolné konsistentní theorie o svrchovaných nárocích, které na nás Příroda má, jako jsou pantheistická idea Boha ve všech přírodních věcech, nebo Nietzschovskou theorie, že příroda vyvíjí cosi co má vyšší nároky než my, nebo jakoukoliv další definovatelnou obranu samotného přírodního procesu a téměř jistě vám je odmítnou jako něco nepotvrzeného nebo vybuchlého. Nechtějí přesnou nápodobu zákonů fysického vesmíru, chtějí něco vlastního, což je mnohem srozumitelnější tužba. Výsledkem ovšem koneckonců je, že se ocitají v nevýhodě proti těm mladým lidem, kdo svůj rozum uspokojili schématem, které činí vesmír rozumným.
To je velmi prosté vysvětlení celé záležitosti. Nakolik odpadání mladých skutečně existuje, jde o součást stejného procesu jako je konverze mladých, o níž jsem psal v první kapitole. Nastupující generace vidí skutečný problém a ti kdo jsou na něj připraveni shromaždují, ti kdo připraveni nejsou rozptylují. Válka mezi sevřenými a rozptýlenými šiky může mít jen jeden výsledek. Nejde o spor mezi dvěma filosofiemi, jako byl spor mezi katolickou a kalvínskou nebo katolickou a materialistickou filosofií. Jde o spor mezi filosofy a záletníky. Neříkám to pohrdavě, chovám mnohem více sympatií k osobě, která církev opouští kvůli milostné záležitosti než k těm, kteří ji opouštějí kvůli dlouhodeché německé theorii dokazují, že Bůh je zlý, nebo že děti jsou jakési morbidní opice. Samotné zákony života jsou ale proti trvalosti vzpoury založené jen na přirozené vášni, protože se musí měnit s nabývanými zkušenostmi a přinejhorším se může stát bitvou mezi špatnými katolíky a dobrými katolíky ve velkém dómu, který se klene nad nimi všemi.