1. Prolog: 1,1-3
2. Listy sedmi církvím. 1,4– 3,22

1. Úvodní formule s chválou, zaslíbením a Boží odpovědí (1,4-8)
2. Úvodní vize (1,9-20)
3. Sedm listů (2,1– 3,22)

1. Vize nebeského dvora: Postava na trůnu a Beránek (4,1– 5,14)
2. Sedm pečetí (6,1– 8,1)
3. Sedm polnic (8,2– 11,19)

4. II. část zjevení: 12,1– 22,5

1. Vize draka, šelem a Beránka (12,1– 14,20)
2. Sedm ran a sedm misek (15,1– 16,21)
3. Soud nad Babylónem, velkou nevěstkou (17,1– 19,10)
4. Kristovo vítězství a konec dějin (19,11– 22,5)

A. Prolog (1,1-3). Kniha má nadpis: “ zjevení Ježíše Krista“ ; Kristus zjevuje, jaký smysl dává Bůh době, v níž žije autor této knihy, a že Boží lid bude brzy vysvobozen. Zjevení předává anděl vizionáři jménem Jan, který je na malém ostrově Patmu (1,9) v Egejském moři, asi 100 km jihozápadně od Efesu. Prostředí ostrova mohlo spoluutvářet obrazy vizí, např. šelma vystupující z moře. Požehnání ve v. 3 (první ze sedmi ve Zj) naznačuje, že proroctví mělo být čteno nahlas, zřejmě při liturgii adresovaných církví.

B. Dopisy sedmi církvím (1,4– 3,22). Úvodní formule (1,4-5a) jako by zahrnovala následujících 7 dopisů do jednoho většího listu. Obsahuje všechny tři formální náležitosti; ty jsou však – jako celá kniha – pojednány v symbolickém stylu. Základ charakteristiky Boha, který je, který byl a který přijde, tvoří Ex 3,14. Podobně Ježíš je popsán třemi výrazy – jeho utrpení a smrt (svědek hodný víry), jeho vzkříšení (prvorozený z mrtvých) a vyvýšení (vládce nad pozemskými králi). Označení “ sedm duchů“ (1,4) je nejasné (viz také sedm Božích duchů v 3,1; 4,5; 5,6). Snad má vztah k Duchu svatému, a tak by přání milosti bylo trinitární jako v 2 Kor 13,13[14]; 1 Petr 1,2; 2 Sol 2,13-14.

V doxologii na Krista (1 5b-6) se ozývá křestní terminologie: očištění krví a důstojnost křesťanů jako království a kněží (srov. Ex 19,6) nacházíme v 1 Petr 1,2.19; 2,9 (srov. kněžská tématika ve Zj 1,6; 5,10; 20,4-6). Adresátům se tak připomíná jejich identita. Zj 1,7 je ozvěnou SZ (Dan 7,13; Zach 12,10); ujišťuje křesťany, že Kristus přijde soudit všechny jejich nepřátele. Vizionář uzavírá svoji chválu a zaslíbení liturgickým “ Amen“ . V 1,8 Pán Bůh sám potvrzuje své trojité jméno (1,4: ten, který je, byl a přijde) spolu se slovy “ Já jsem Alfa i Ómega“ a uzavírá označením “ Vševládný“ . První a poslední písmeno řecké alfabety vyjadřují Boží existenci na počátku a na konci a označení Pantokratór (“ Vševládný“ ) (ve Zj 9x; mimo jenom v 2 Kor 6,18) se později stalo běžným zobrazením Krista na trůnu v byzantské církvi.

Úvodní vize (1,9-20). Jan mluví o soužení a vytrvalosti adresátů a vysvětluje, že je na Patmu “ pro Boží slovo“ , což se většinou vykládá jako věznění či exil. (Atmosféra celé knihy tomu odpovídá. Patmos byl jedním z malých ostrovů, sloužící za místo exilu; v té době existoval druh exilu, který mohl uložit římský správce provincie.) V “ den Páně“ za vedení Ducha Jan slyší a “ vidí“ hlas (rovněž proroci “ viděli“ slova: Iz 2,1; Am 1,1 atd.). Spojení s křesťanskou nedělí je důvod, proč se mluví v nebeských vizích o křesťanské liturgii. Možnost “ vidět“ hlas a ustavičné opakování slůvka “ jako“ nás ujišťuje, že jsme uváděni ze světa vymezeného vnějšími smysly do království duchovní zkušenosti a symbolismu. Vize Krista je ozářena bohatstvím symbolů, z nichž většina pochází z Dan. Kristus je “ někdo jako Syn člověka“ (Dan 7,13), zároveň však má atributy Věkovitého (Dan 7,9 = Bůh). Sedm zlatých svícnů (Zj 1,12) je přípravou na sedm církví, připomíná však také jerusalémský chrám (1 Kron 28,15, z Ex 25,37), kde se Bůh zjevil Izaiášovi (Iz 6). Sedm hvězd v pravé ruce je symbolem královské a císařské moci – příprava pozdějších vizí, v nichž Kristus bude oponentem císaři. Obrazy této úvodní vize poskytují bohatou látku pro popis Krista v následujících listech.

Listy sedmi církvím (2,1– 3,22) jsou velice důležité pro pochopení celé knihy. Informují nás o skupině církví na západě Malé Asie více než většina nz knih o svých adresátech. Až přejdeme k velikým vizím od 4. kapitoly dále, budeme mít stále na mysli, že jejich cílem je předat poselství právě křesťanům těchto měst. Knihy Zjevení se často zneužívá, neboť se má za to, že její poselství je v první řadě určeno křesťanům dnešní doby. Stačí prý přijít na klíč k symbolům. Mnohem důležitější pro pochopení knihy je však znát okolnosti adresátů v 1 stol. Teprve potom můžeme přistoupit k adaptaci poselství pro naši dobu.

Přiložená tabulka ukazuje uspořádání listů. V něčem jsou si podobné, ale najdeme v nich i nápadné rozdíly. Např. Syn člověka nevytýká žádnou špatnost v listu do Smyrny a Filadelfie, a nenachází nic dobrého na církvi v Sardech a Laodikei. Problémy církví jsou trojího druhu: a) falešné učení (Efes, Pegamon, Thyatira); b) pronásledování (Smyrna, Filadelfia); c) samolibost (Sardy, Laodikeia).

Nejdelší je list do Thyatiry, která je městem nejméně známým. Nejkratší je adresován do Smyrny, města velice slavného. Ve většině listů je mnoho náznaků na Starý zákon, ale relativně málo jich je v listech do Sard a Laodikeie. Tato města, ležící v západní části Malé Asie, svým pořadím připomínají itinerář pro kurýra: z Efesu se pokračuje na sever do Smyrny a Pergama, potom na jihovýchod a nakonec (po Laodikei) asi na západ, zpět do Efesu (je třeba však přiznat, že o takové okružní poštovní cestě nemáme žádné nálezy ani doklady). Tituly nebo popis Krista na začátku každého listu jsou odezvami vize v 1. kapitole.

Do dalších částí listů (stav církve, napomenutí nebo povzbuzení a zaslíbení) se promítají zeměpisné a obchodní okolnosti každého z měst, která vizionář velice dobře zná. Např. zaslíbení církvi v Efesu (2,7) “ Dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji“ může být reakcí na veliký chrám Artemidin, který byl zbudován nad prostou svatyní se stromem, a její chrámový okrsek se stal místem azylu. Koruna nebo věnec života (2,10) je snad narážkou na město Smyrnu, jejíž nádherné stavby vystupují k vrcholu (koruně) horu Pagu. Pergamon je “ Satanovým trůnem“ zřejmě proto, že město bylo hlavním střediskem kultu císaře v Malé Asii. Varování před nenadálým příchodem Syna člověka (3,3) může narážet na dvojí nenadálé obsazení Sard. Příslib nového jména věrným ve Filadelfii (3,12) je asi ozvěnou několikeré změny jména v dějinách města (Neocaesarea, Flavia). Ježíš obrazně vyplivne laodikejskou církev z úst jako vlažnou vodu (3,16), která je v kontrastu k horkým lázeňským pramenům poblíž Hierapole a chladné pitné vodě kolosské.

Některé církve jsou silné, jiné slabé. Co však autor má konkrétně svými nesrozumitelnými obrazy na mysli, nám dnes není jasné. Nevíme, jak se projevovali nikolaité v Efesu a Pergamu (2,6.15). Byli to křesťané hlásící se k uvolněné morálce? Nebo gnostici? Patří ti, kteří se drží učení Balaamova (2,14), k nikolaitům? Zřejmě sváděli k modloslužbě a smilstvu tím, že je prohlašovali za dovolené. Nevíme, zda “ Jezabel“ v Thyatirách (2,20-21) byla pohanská postava (sibyla) nebo některá z žen křesťanské komunity. Ve Smyrně a Filadelfii se někteří “ nazývali židy“ , ale ve skutečnosti byli synagógou Satanovou (2,9; 3,9). Z toho lze usuzovat, že křesťané se zde nenazývali “ Israel“ , ale říkali o sobě, že jsou praví židé. Hlavním poselstvím všech listů, jež dává téma i zbytku knihy, je upevnit se a v ničem neustupovat zlému. Optimistické zaslíbení pro vítěze na konci každého listu je povzbuzením, pro apokalyptiku typickým.

C. První část zjevení (4,1– 11,19). Tato část vize začíná popisem nebeského dvora, v jehož středu je Bůh a Beránek (kap. 4– 5); mluví se tu o svitku se sedmi pečetěmi. Počínaje 6,1 Beránek otvírá pečetě. Sedmá z nich (8,1) je úvodem k vizi sedmi andělů se sedmi polnicemi, na něž v 8,6 začínají troubit.

Vize nebeského dvora: Sedící na trůně a Beránek (4,1– 5,14). Vizionář zná život v Malé Asii. Současně vidí, co se děje v nebi. Díky tomu chápe, že to, “ co se musí stát po tom“ (4,1) spojuje zemi a nebe navzájem. Drahocenné kameny (srov. Ez 1,26-28) se užívaly k popisu Pána Boha, sedícího na nebeském trůnu, místo antropomorfních obrazů. Blesk a čtyři živé bytosti jsou ozvěnou vize cherubínů v Ez 1,4-13; 10,18-22. Dvacet čtyři starců/presbyterů má jiný původ. Počet dvacet čtyři v apokalyptické literatuře nikde nenajdeme. Autor snad má na mysli dvě skupiny po dvanácti, starý a nový Israel. Hymnus chvály, který zpívají živé bytosti a starci Bohu na trůnu, reprodukuje trojí serafské “ Svatý“ z Iz 6,3 a soustřeďuje se na stvoření.

Druhá vize v 5. kap. má střed v Beránkovi. Beránek coby lidská osoba je jako jediný schopen otevřít svitek se sedmi pečetěmi, popsaný po obou stranách. Beránek, který ač zabitý stojí, je zároveň Lev z Judova kmene, Kořen Davidův, který zvítězil. (Paradoxní symbolismus tu zjevně přesahuje logiku popisu.) Hymnus na Ježíše, vítězného davidovského Mesiáše, opakuje jako refrén, že jenom Beránek “ je hoden, zaslouží si“ , obdobně jako v hymnu na Boha ve 4. kap. Bůh a Beránek tak stojí na jedné rovině. První je veleben jako Stvořitel, druhý jako Vykupitel.

Sedm pečetí (6,1– 8,1). První čtyři pečeti otevřené Beránkem (6,1-8) jsou čtyři koně různých barev: bílý, rudý, černý a plavý (zelený?), a na nich čtyři apokalyptičtí jezdci, představující dobývání, krvavý boj, hladomor a mor. Obraz barevných koní pochází ze Zach 1,8-11; 6,1-7. Popis jezdců a výběr pohrom, které jsou součástí eschatologického Božího soudu, odpovídají asi tehdejším dějinným okolnostem, např. napadení Římanů Parthy (parthští jezdci používali luků, srov. 6,2). Pátá pečeť (6,9-11) popisuje duše mučedníků (zabitých za Neronova pronásledování v 60. letech?) pod nebeským oltářem, který je protějškem oltáře na celopaly jerusalémského chrámu (viz 11,1). Volají po Boží trestající spravedlnosti pro ty, kteří prolévají krev, ale soud je poněkud odložen, dokud se nenaplní předurčený počet mučedníků. Šestá pečeť (6,12-17) popisuje kosmické katastrofy, které tvoří součást Božího trestu. Nelze je chápat doslova, jsou to totiž tradiční obrazy opakující se v apokalyptice znovu a znovu. Ani ten největší na zemi neunikne Beránkovu hněvu.

Před sedmou pečetí (8,1nn) líčí vizionář v 7. kap. vizi, v níž je andělům držícím čtyři větry (srov. 1Hen 76) řečeno, aby neškodili, dokud Boží služebníci nebudou označeni pečetí na čele na znamení, že patří Bohu. Není jasné, proč vize rozlišuje mezi symbolickým počtem 144 000 křesťanů (12 000 z každého kmene) a nesčetným zástupem lidí z každého kmene, jazyka, lidu i národa, jejichž šaty jsou vyprány v Beránkově krvi. První skupina, neposkvrnění, kteří jsou prvotiny díky mučednictví nebo zdrženlivosti (viz Zj 14,1-5), je více výběrová. Ale stěží chce odlišit židokřesťany od pohanokřesťanů nebo starozákonní svaté od křesťanů. Zajímavý je výklad, že tento dvojí popis znamená dvojí pohled na církev: Církev je dědičkou a pokračováním Israele (144 000 ze dvanácti kmenů) a nyní proniká do celého světa (množství ze všech národů atd.). Jiný výklad: protože 144 000 ještě čeká na zemi, až bude označeno pečetí, a ono nespočetné množství již stojí v nebi před Beránkem, můžeme tu vidět popis církve pozemské a nebeské, bojující a vítězné. V 7,16-17 je nádherně vyjádřen pokoj, vycházející z Boží přítomnosti: už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit žádný žár, protože Beránek je bude pást a vodit k pramenům živé vody.

Sedm polnic (8,2– 11,19). Otevření sedmé pečetě v 8,1 je vrchol, neboť nyní logicky může být svitek přečten, a zjeví se tak soud nad světem. Ale začíná se odkrývat další sedmička (sedm andělů se sedmi polnicemi). Půlhodinové mlčení na začátku vize je kontrastem ke zvukům polnice. V 8,3-5 se prostředí stává více liturgickým a dramatickým, když se kadidlo prolíná s modlitbami svatých za doprovodu hřmění, blesků a zemětřesení. Sedm polnic je rozděleno stejně jako sedm pečetí. První skupinu tvoří čtyři: krupobití, moře změněné v krev, hvězda jménem “ Pelyněk“ , zatmění nebeských těles; v pozadí stojí rány Exodu. Jako tyto rány připravovaly vysvobození Božího lidu z Egypta, tak apokalyptické rány připravují vysvobození Božího lidu (těch, kteří jsou označeni pečetí; viz 7,3) v posledních dnech. Nyní je postižena jenom jedna třetina, to znamená, že Boží soud ještě není skončen (srov. Ez 5,2). Jsou to eschatologické symboly a jejich detailní ztotožňování s katastrofami dnešních dnů je zbytečné.

Ve Zj 4,8 čtyři živé bytosti zpívaly třikrát “ Svatý“ ke cti Pána Boha na trůnu. V protikladu k tomu křičí orel v 8,13 třikrát “ běda“ jako předtuchu posledních tří zatroubení k soudu. Ve vidění páté polnice (9,1-11) se kobylky jako bitevní koně vynořují z bezedné propasti. Tento obraz kombinuje osmou egyptskou ránu (Ex 10,1-20) s Joelem 1– 2 a (spolu s dalším “ běda“ ) zřejmě je přibarven invazemi Parthů na římské impérium od východu. Nyní jsou uvolněny démonické síly, jak naznačuje jméno krále kobylek “ Ničitel“ hebrejsky i řecky (9,11). To je první ze tří “ běda“ .

Šestá polnice (9,13-21) má uvolněné anděly s nesčetným počtem jezdců za Eufratem, kteří čekali na určený čas. Přes tento hrozivý a ďábelský trest odmítá zbytek lidstva uvěřit. Jako po šesté pečeti, tak i po šesté polnici je řada přerušena popisem vizí, připravujících sedmou polnici, která zazní teprve v 11,15. V 4,1 byl vizionář vzat do nebe otevřenou bránou. Ale v 10,1-2 je zpět na Patmu a anděl sestupuje z nebe s malým svitkem. Tento anděl má atributy Boha, proměněného Ježíše (Mt 17,2) a Syna člověka v první vizi (Zj 1,12-16). Zjevení anděla doprovází sedm hromů (10,4), které vizionář nesmí zaznamenat (proto, že jejich obsah je příliš hrozivý, nebo je to prostě tajemství?). Tento nesmírně veliký anděl, rozpínající se nad zemí a mořem, upozorňuje, že při zaznění sedmého zvuku polnice se naplní Boží tajemný plán zaslíbený proroky (Am 3,7). Pak dává vizionáři pokyn, aby snědl ten malý svitek, který je sladký v ústech, ale hořký v břiše – odezva Ezechielova uvedení do prorocké služby (Ez 2,8– 3,3). Tento svitek se liší od velkého svitku v 5,1 a obsahuje dobrou zprávu o vítězství věřících a hořkou zprávu o hrozné katastrofě, přicházející na svět, o níž vizionář musí prorokovat.

Apokalyptické obrazy 11. kapitoly mohou rovněž odrážet tehdejší dějiny. Podle rozdělení jerusalémského chrámu se zde rozlišuje svatyně (naos), patřící Bohu, a dvůr kolem svatyně. Měření Boží svatyně a těch, kteří se tam klanějí (11,1-2) je znamení ochrany. Tento okrsek představuje nebeský nebo duchovní chrám a/nebo komunitu křesťanů chráněnou uprostřed zkázy. Protiklad tvoří vnější nádvoří, které je vydáno pohanům, aby po něm šlapali; to asi znázorňuje pozemský jerusalémský chrám, zničení Římany v r. 70 po Kr. (srov. Lk 21,24) a/nebo židovství, které Bůh přestal ochraňovat. Osvětlí nám tehdejší dějinné události také dva prorocké svědky – dvě olivy a dva svícny (11,3-4), kteří budou kázat s podivuhodnou mocí, dokud je nezabije šelma z propasti velkého města, kde byl rovněž zabit Pán? 1 260 dní (také 12,6) jejich prorokování se rovná čtyřiceti dvěma měsícům pohanského pošlapávání chrámového nádvoří a třem a půl dobám nebo rokům v 12,14; Lk 4,25; Jak 5,17. (Tyto četné způsoby počítání poloviny ze sedmi se podobá Dan 7,25; 9,27; 12,7; je to doba, která byla ponechána zlému Antiochu Epifanovi k pronásledování věřících židů.) Jsou tyto dvě postavy čistě eschatologické nebo se za nimi také skrývají dva mučedníci z doby zkázy Jerusaléma od Římanů? V některých rysech se podobají Zerubábelovi a Jóšuovi (Zach 4,1-11) a Mojžíši a Eliášovi, to však nevylučuje vztah k soudobým postavám. To velké město je Jerusalém, ale lidé v něm nejsou asi židé, nýbrž pohané, neboť odmítají pohřbít mrtvá těla do hrobů (Zj 11,9). Protože 14,8; 16,19 atd. označuje slovy “ velké město“ Řím, má tento výraz dvojí význam a myslí se tu rovněž na mučednictví apoštolů Petra a Pavla v 60. letech v Římě? V každém případě se tyto dvě postavy staly vítězi, protože byly vzaty do nebe, a zemětřesení učinilo z města spoušť. To je druhé ze tří “ běda“ (11,14).

Konečně zaznívá v 11,15-19 sedmá polnice a oznamuje , že království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Pomazaného, což prohlašuje hymnus dvaceti čtyř starců/presbyterů. Zdá se, že přichází konec světa. Ale zjevení pokračuje, neboť se otvírá Boží chrám v nebi, aby se ukázala archa smlouvy (11,19). Začíná tedy druhá část, stejně jako otevření nebeské brány v 4,1 uvedlo část první.

D. Druhá část zjevení (12,1– 22,5). Jako první část začala dvěma kapitolami vstupních vizí, tak druhá část začíná třemi kapitolami úvodních vizí. V nich se představují jednající postavy – drak a dvě šelmy, které budou protagonisty ve zbytku knihy. Tyto kapitoly jsou považovány za srdce Apokalypsy.

Vize draka, šelem a Beránka (12,1– 14,20). Částečně jsou obrazy 12. kap. živeny Gen 3,15-16 a bojem mezi hadem a ženou a jejím potomstvem (srov. 12,9). Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd na hlavě představuje Israel, s odezvou Josefova snu v Gn 37,9, kde tyto symboly představují jeho otce (Jákob/Israel), jeho matku a bratry (Jákobovi synovi byli považováni za předky praotce dvanácti kmenů). Dále je tu obraz mýtického mořského hada, který vystupuje jako Leviathan nebo Rahab v biblické poezii(Iz 27,1; 51,9; Žl 74,14; 89,11; Job 26,12-13 atd.) a dokonce i mimo Israel. Existuje hypotéza (Boring) založená na mýtu spojeném s ostrovem Délos, rodištěm Apolla, syna Diova, který zabil delfského draka. Délos je poblíž Patmu. Tuto myšlenku vítězství světla a života nad tmou a smrtí přejali římští císařové Augustus a Nero jako propagandu zlatého věku, který chtěli uvést do své říše, a oba se představovali jako Apollo. Používá kniha Zj obrazů tohoto mýtu, aby zvrátila jejich propagandu? (Představuje císaře ne jako zabíjejícího hada, nýbrž jako hadův nástroj.)

Metaforické zrození Božího lidu je starozákonní téma (Iz 26,17; 66,7-8). Sión rodí dítě ve 4 Ezdr 9,43-46; 10,40-49. Ve Zj žena rodí mesiášské dítě (Žl 2,9) v bolestech; to je příklad židovského očekávání mesiášských porodních bolestí, které je výrazem ubohosti světa, jež se stává znamením pro příchod Božího vyslance, přinášejícího osvobození (Mich 4,9-10). Drak (starý had, Satan) se snaží dítě pohltit, to však uniká, neboť je vzato Bohem do nebe. Dochází k boji na nebi. Drak je svržen dolů na zemi, kde v hněvu na ženu vede válku proti jejímu potomstvu (12,6.13.17). To není obraz Ježíšova fyzického zrození jako dítěte (a potom okamžitého skoku k jeho nanebevstoupení), nýbrž Ježíšova mesiášského “ zrození“ skrze jeho smrt. Narození jako symbol smrti je doložen v Jan 16,20-22: Večer před svou smrtí říká Ježíš, že zármutek jeho učedníků je podobný zármutku ženy před porodem. Na tento zármutek žena zapomene pro radost z narozeného dítěte, tj. pro Ježíšův návrat ze smrti. Satanovo protivenství má paralelu v Jan 12,31; 14,30; 16,11, kde Ježíšovo utrpení a smrt jsou bojem s Vládcem tohoto světa, jenž je vyvržen ven právě když se Ježíš navrací k Otci. Následující boj mezi drakem a ženou (nyní církví) a jejími dětmi na poušti trvá 1 260 dní a tři doby a půl, tj. doba pronásledování, která směřuje k době poslední. Ženu však chrání Bůh (na orlích křídlech; srov. Ex 19,4). Drak se postavil na písku moře (Zj 12,18[17]) a zapojil do svého tažení dvě veliké šelmy, jednu mořskou a druhou pozemskou.

První šelma vystupuje z moře (13,1-10) s deseti rohy a sedmi hlavami. Dan 7 líčí čtyři chimérické šelmy, které představují světové říše, s deseti rohy na čtvrté šelmě, symbolizujícími vladaře. Obdobně šelma ve Zj v kombinaci prvků Danielových čtyř šelem symbolicky vyjadřuje, že římské impérium (které přišlo k městům jmenovaným ve Zj 2– 3 ze západu přes moře) je zlo, které v sobě obsahuje zla všech ostatních říší. Sedm hlav znamená sedm pahorků (Říma) (viz 17,9-11) a zároveň sedm králů, z nichž pět padlo, šestý je nyní a sedmý má přijít na krátký čas. Pak text připojuje ještě osmého, které půjde do záhuby. Tím je pravděpodobně Domitian, poslední, kterého autor znal, pokud psal za Domitianovy vlády. Jedna z hlav smrtelně zraněná, která se však uzdravila, může připomínat legendu o znovuožilém Neronovi (Nero redivivus). V obrazech Apokalypsy impérium nejen vede válku proti svatým (13,7), ale nutí lidi klanět se ďáblu (13,4) a tak je vylučuje z knihy života (13,8).

Druhá šelma – pozemská (13,11-18) je zlá parodie Krista. Má dva rohy jako beránek, ale mluví jako drak. Později je spojena s falešným prorokem (16,13; 19,20; 20,10). Činí znamení a divy jako prorok Eliáš. Má svoje lidi, označené na pravé ruce a na čele – obdoba pečetí označených služebníků Božích (7,3; 14,1). Tato šelma vystupující ze země, tj. z půdy Malé Asie, je kult císaře (a pohanští kněží, kteří jej konají), který právě tam má svůj počátek. Zranění šelmy mečem (13,14) je zřejmě Neronova sebevražda. Její přežití je Domitianova vláda. Tento popis končí v 13,18 snad nejznámějším obrazem Apokalypsy: číslo té šelmy je 666. V gematrii (kde písmena slouží zároveň jako číslice) hebrejskými samohláskami přepsaná řecká podoba jména “ Nero císař“ dává součet 666.

Tři andělé (14,6-13) vyhlašují slavnostní napomenutí: a) věčné evangelium určené pro celý svět: je třeba oslavovat Boha, neboť přišla hodina jeho soudu. b) Běda Babylónu (Římu). c) Přísné varování, že ti, kdo se klaněli šelmě a nesou její znamení, půjdou do pekelného ohně. Hlas z nebe blahoslaví ty, kteří umírají v Pánu. Potom (14,14-20) Syn člověka se srpem v ruce a andělé vykonávají krvavý soud. Házejí vinné hrozny země do lisu Božího hněvu.

Sedm ran a sedm misek (15,1– 16,21). Obdobou sedmi pečetí a polnic první části je tu sedm ran a sedm misek, plných těchto ran, které ohlašují Boží soud. Dříve než budou vylity, nahlížíme v 15. kap. na scénu v nebeském dvoře, kde se zpívá Mojžíšova píseň, připomínající vítězství hebreů po přechodu Rákosovým (Rudým) mořem (srov. Ex 15,1-18). Mezi oblaky kadidla vycházejí z nebeského chrámu/stánku andělé s obsahem misek. Egyptské rány, předcházející exodu hebreů z Egypta (Ex 7-10), jsou tu znovu předobrazem, ale nyní jejich účinek není omezen jen na třetinu světa jako v případě pečetí. Žáby, které vycházejí z úst falešného proroka, jsou tři démoničtí duchové, působící znamení jako egyptští mágové. Velmi známý je obraz v Zj 16,16: Harmagedón je místo poslední bitvy se silami zla. Sedmá miska (16,17-21) označuje vrchol Božího zásahu; její obsah na znamení hlasu: “ Stalo se!“ roztrhne Řím na části.

Soud nad Babylónem, velkou nevěstkou (17,1– 19,10). Tento pád Říma se nyní popisuje v živých detailech za pomoci konvenčního starozákonního zobrazení modlářských a bezbožných měst (Tyrus, Babylón, Ninive) jako nevěstky, pokryté bohatstvím z obchodu. Ti, kteří respektují její autoritu, jsou smilníci, kteří nad pádem těchto měst naříkají (Iz 23; 47; Nah 3; Jer 50– 51; Ez 16; 26– 27). V Zj 17,7 anděl objasňuje tajemný význam nevěstky a mořské šelmy, která ji nese, ale symboliku čísel musíme odhalit sami (viz výše k 13,1). Zánik Babylónu/Říma, opitého krví mučedníků (zvl. za Nerona), je dramaticky ohlášen andělem v 18. kap. Tak jako starozákonní Babylón měl být symbolicky vhozen do Eufratu (Jer 51,63-64), tak Babylón/Řím bude vhozen do moře (Zj 18,21). Protikladem k pozemskému nářku je sbor radosti v nebi (19,1-10). V tomto jásotu slyšíme o Beránkově svatbě s jeho nevěstou (19,7-9), která anticipuje závěrečnou vizi knihy. Téma sňatku Boha s jeho lidem pochází ze SZ (Oz 2,1-25[23]; Iz 54,4-8; Ez 16 – někdy v kontextu nevěry). Nyní je použito na Krista a věřící (Jan 3,29; 2 Kor 11,2; Ef 5,23-32).

Kristovo vítězství a konec dějin (19,11– 22,5). Za pomoci prvků předchozí vize popisuje vizionář Krista jako velkého vojevůdce, velícího nebeským vojskům, jako Krále králů a Pána pánů (19,16; 1 Tim 6,15). Jsou svoláváni draví práci, aby jedli poražená vojska, která následovala dvě šelmy. Ty jsou obě vrženy do ohnivého močálu, symbolizujícího věčné zavržení. 20. kap. popisuje tisícileté Kristovo království, které vyvolalo v dějinách křesťanství tolik teologických disputací a úvah. Nyní už zbývá ze tří šelem jenom satanský drak. Ten je nyní zavřen do propasti na tisíc let, v nichž Kristus a křesťanští mučedníci vládnou na zemi. Svatí, kteří zemřeli, budou jednou žít navěky jako Boží a Kristovi kněží, neboť nad nimi druhá smrt (konečná zkáza) nemá moc (20,6). Po tisíci letech je Satan uvolněn, aby shromáždil Goga a Magoga, všechny národy země. Ale z nebe spadne oheň a pohltí je a drak je nyní svržen do ohnivého močálu ke dvěma předchozím šelmám. Než smrt a peklo pohltí zemřelé, koná se jejich soud před Božím trůnem podle toho, co je zapsáno v knize života. Pak nastává druhá smrt (20,11-15).

Aby se odstranilo zpustošené první nebe a první země, přichází nové nebe a nová země a nový Jerusalém sestupuje s nebe (21,1– 22,5) jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (viz 19,9). Lyrický popis přebývání Boha s lidmi dává naději všem, kdo nyní žijí v slzavém údolí: už nebudou slzy ani smrt ani bolest ani noc. Město je jako nádherný a vzácný klenot, postavené na dvanácti základních kamenech se jmény Beránkových apoštolů. Má tvar dokonalé krychle, dosti prostorné pro všechny svaté. Není v něm chrám ani slunce ani měsíc, neboť přítomnost Pána Boha a Beránka je světlem. Není v něm nic nečistého. Jako v prvním ráji zde teče městem řeka, jejíž voda života zavlažuje strom života. A svatí tu budou žít na věky.

E. Epilog (se závěrečným požehnáním) (22,6-21). Jako v prologu (1,1-3) se nyní na závěr zdůrazňuje úloha vizionáře Jana a význam jeho prorockých slov. Jan nemá tato slova pečetit, neboť čas je blízko. Jako v úvodní vizi před sedmi listy (1,9-20) Pán Bůh – Alfa a Ómega – dává těmto varujícím a zvoucím slovům autoritu. Posluchači nemají nic přidávat ani ubírat. Na Ježíšovo ujištění, že přijde brzy, odpovídá Jan dychtivě: “ Amen. Přijď, Pane Ježíši!“ ; je to jedna z nejstarších křesťanských modliteb (1 Kor 16,22).