Tato kapitola se zabývá dvěma spolu souvisejícími otázkami: Je literární žánr „ evangelium“ v antické literatuře jedinečný? Nebo je obměnou židovských prorockých životopisů či pohanských biografií významných osobností? Odpověď částečně závisí na tom, v jakém vztahu jsou evangelia a Ježíš: mají evangelia původ ve vzpomínkách na Ježíšova slova a skutky za jeho pozemského života nebo jsou převážně zpětnou projekcí povelikonočního Ježíše do doby jeho pozemského života, vytvořenou na základě tvůrčí fantazie víry jeho učedníků?

1. Slovo„ evangelium“
2. Původ žánru „ evangelium“
3. Tři etapy utváření evangelií

„ Euaggelion“ v profánní řečtině znamenalo odměnu, danou poslovi za dobrou zprávu. V množném čísle (euaggelia) to byly děkovné oběti bohům za dobrou zprávu, a tedy metonymicky dobrá zpráva sama, zvl. o vítězství v bitvě a v císařském kultu pak zpráva o narození císaře a jeho přítomnosti. Na stéle z Priene (Malá Asie) z r. 9 př. Kr. se vítá narození císaře Augusta jako „ začátek dobrých zpráv (euaggelión) pro svět, které (nově narozený) přináší“ .

LXX překládá slovem euaggelion (a slovesem euaggelizein) hebrejské sloveso kořene bsr (ve formě pi'el), vyjadřující rovněž hlásání dobrých zpráv, především o vítězství Israele nebo Boha. U Deutero-Izaiáše (Is 45– 55), na konci babylónského vyhnanství, nabývá přesnějšího náboženského významu: oznámení eschatologického zaslíbení, že Bůh se ujímá vlády, navzdory všem překážkám jeho moci (zvl. Kýrovo vítězství, které on sám připisoval svým bohům). To bylo pro židy těžkou zkouškou víry: kdo skutečně vládne světu, Hospodin nebo pohanští bohové? Za těchto okolností Dt-Iz mluví o hlasateli dobré zprávy (m^evassér), který oznamuje pokoj, spásu a dobro - příznaky blízkosti Hospodinovy vlády (Iz 40,9; 41,27; 52,7): Hle, Hospodin jako král Israele přichází na Sión (40,9; 52,7) jako vůdce všech vyhnanců. Přichází s mocí shromáždit jako pastýř stádo a přivést ho na Sión. Prorok pak přechází od metafor k dějinným událostem: Kýrovy činy jsou ve skutečnosti činy Hospodinovy (41,25.27): Kýros je Hospodinovým pomazaným (45,1-8; 48,8-16), Hospodin ho podporoval, aby zvítězil (41,1; 45,8; 46,13) a skrze Kýra osvobodí svůj lid a připraví si z něho své království. Hospodin se tu zjevuje jako jediný Bůh, Stvořitel celého světa (40,12-31; 41,4.17-20; 43,8-13.14-21; 44,6-8.21-22; 45,6b-25; 46,1-12; 51,9-10.16), schopný uskutečnit vlastní plán spásy skrze pohanské krále, jako skrze Kýra (45,4), za nimiž je stále přítomný a jedná Bůh skrytý (45,15).

Exegeté nejsou zajedno v tom, zda Ježíš sám užíval slova „ euaggelion“ pro hlásání Božího království. V Řím 1,3-4 Pavel uvádí obsah evangelia, který byl již snad znám římským křesťanům: Ježíš podle těla pochází z rodu Davidova a podle Ducha byl prohlášen Synem Božím v moci skrze vzkříšení z mrtvých. Středem evangelia je pro Pavla Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení a jeho moc, kterou ospravedlňuje a přináší definitivní spásu (Řím 1,16).

Marek začíná svoje dílo slovy: „ Začátek evangelia Ježíše Krista“ (1,1). Radostná zvěst o Božím díle, kdysi zvěstovaná Israeli, má být nyní hlásána skrze Ježíše Krista všem národům (13,10). Království Boží přítomné v Ježíši se projevuje odpouštěním hříchů, uzdravováním nemocných, sycením hladových, oživováním mrtvých, tišením bouře - a je hlásáno Ježíšovými podobenstvími, která poukazují na lidské překážky a odstraňují je. Ježíš je králem, jemuž Bůh dává vítězství, přestože jej nepřátelé ukřižovali.

U Matouše Ježíš hlásá „ evangelium o království“ (4,23; 9,35; 24,14). Lukáš neužívá podstatného jména, ale slovesa „ euaggelizein“ (8,1; 16,16). Matoušova a Lukášova podoba evangelia zahrnuje i Ježíšovo podivuhodné početí a zrození (např. Lk 2,10: anděl zvěstuje „ velikou radost“ ). Jan pojednává o Ježíši podobně jako synoptikové, ale neužívá slova „ euaggelion“ ani jeho slovesné podoby. Snad termín „ aggelia“ (=poselství) v 1 Jan (1,5; 3,11) označuje to, čemu my dnes říkáme evangelium podle Jana.

Od 2. stol. máme doloženo „ euaggelion“ jako označení křesťanských spisů. Množství psaných evangelií vedlo koncem 2. stol k nutnosti opatřit kanonická evangelia nadpisem „ evangelium podle…“ .

Má evangelium svůj literární vzor ve SZ? Nebo napodobuje některý z řecko-římských žánrů? Nebo je jeho původcem Markův génius a ostatní evangelisté přejali Markovo dílo jako základní rámec pro svůj spis? Nebo ke vzniku evangelia došlo postupným zráním již v kázání apoštolů, takže jeho základní myšlenka předchází Markovu dílu a byla všeobecně rozšířena? Rozveďme si jednotlivá řešení s možností kombinovat je.

1. životopisný žánr ve SZ a v židovské literatuře

Především kniha proroka Jeremiáše dokládá možnost spojit v jednom díle různé prvky jako v evangeliu: základní údaje o prorokovi a datování (1,1-3), zpráva o jeho povolání (včetně Božího záměru již před jeho zrozením; 1,4-10), celek jeho slov a řečí a prorockých znamení (zvl. v chrámovém prostoru; 7. kap.), hrozba zkázy Jerusaléma a vyprávění o utrpení proroka (kapitoly 26; 37– 38).

Z 1. stol. po Kr. známe Životy proroků, které pojednávají více či méně podrobně o jednotlivých prorocích: jejich narození, znamení, dramatické činy, smrt a informaci o jejich hrobu. Dílo bylo pravděpodobně napsáno řecky, ovlivněno antickými životopisy, o nichž pojednáme následovně.

2. profánní životopisy

Z doby bezprostředně před a po Kristu máme četné druhy životopisů: Plutarchovy Životopisy mnoha proslulých Řeků a Římanů, Suetoniovo De vita Caesarum, Filostratův Život Apollónia z Tyany (Ta es ton Tyanea Apollónion) a konečně O životě a názorech těch, kdo se proslavili ve filosofii (Bioi kai gnómai tón en filosofiá eudokimésantón) Diogena Laërtia. Exegeté poukazují na rozličné rysy příbuznosti s evangelii:

1. „ aretologie“ jako zvláštní druh životopisu, kde božský člověk (theios anér) obdařen mimopřirozenými dary působí zázraky. Přestože se mnozí odvolávají na Filostrata, není jisté, že takový speciální žánr existoval. A mnohé z uváděných paralel jsou až pomarkovské.
2. „ enkomistický životopis“ , jehož hlavním cílem bylo ukázat velikost významné osobnosti. V životopisech filosofů se zvlášť zdůrazňovalo jejich učení a idealizovala se vznešenost jejich života se záměrem vyzvat čtenáře k následování. Značná různost těchto biografií však vylučuje vyčlenit je jako speciální subžánr.
3. „ portréty nesmrtelný nebo věčných bytostí“ : lidé (někdy zplození bohy) se v nich při smrti stávají nesmrtelnými nebo božské bytosti sestupují na zem, žijí jako lidé a potom vystupují znovu do nebe. Talbert tvrdí, že Mt, Mk a Lk popisují Ježíše jako nesmrtelného člověka a Jan jako věčnou bytost. To vyžaduje upřesnění: Synoptici nepopisují Ježíše jako smrtelného člověka, který prostě obdrží za odměnu nesmrtelnost, nýbrž jeho vzkříšení jen potvrzuje, čím Ježíš byl již před vzkříšením. Jan nepopisuje věčnou bytost sestupující na zemi a žijící jako člověk, nýbrž božské Slovo, které se stalo tělem a tělem zůstane.

Není nesnadné pozorovat nápadné rozdíly mezi evangelii a řecko-římskými životopisy. Evangelia se liší silným teologickým důrazem a misionářským zaměřením. Dále anticipují eklesiologii, vznikla ze společné tradice církve a byla veřejně předčítána při bohoslužbě. Zvláště Markovo evangelium se od biografické předlohy nápadně odchyluje: chybí tu neobyčejné zrození a mládí hrdiny, jeho triumfální vítězství a neohrožené, chladné až noblesní snášení nespravedlnosti na něm páchané. Je však dost pravděpodobné, že prostý lid v prvních stoletích po Kr., nezvyklý rozlišovat s vědeckou přesností, mohl příbuznost evangelií z profánními životopisy pociťovat, zvlášť v případě Mt a Lk (Ježíšovo dětství).

Pokud je Markovo evangelium nejstarší, vytvořil jím Marek zcela nový žánr? Jistou jedinečnost evangeliu přiznat musíme, i když nelze přehlédnout, že životopisy proroků, význačných filosofů či osobností světových dějin formování evangelia usnadnily. Vyprávění o Ježíšově životě nechtělo jen poskytnout informace či podnítit k soutěživosti židy či pohany. Jeho cílem je přivést člověka k odpovědi víry a dát mu spásu. V tomto smyslu první závěr Janova evangelia (20,31) lze aplikovat na všechna evangelia. Také u sv. Pavla má „ euaggelion“ podobný záměr (Řím 1,1-4; 1 Kor 15,1-8; srov. 1 Kor 11,23-26). Marek tedy nebyl první, kdo ukázal, že tradice o Ježíši má spásné určení. Náleží mu však prvenství v tom, že jako první za tinto účelem sestavil úplný Ježíšův příběh.

4. Ježíšův portrét

I když evangelisté věrně předávají fakta Ježíšova života, je nutno počítat s tím, že materiál o Ježíši třídili a vybírali. Výsledkem je portrét Ježíše, který některé rysy zdůrazňuje, jiné potlačuje. Můžeme rozlišit tři portréty Ježíše, které dnešní lidé hledají: realistický Ježíš, historický Ježíš a evangelní Ježíš.

• realistický Ježíš: hledání tohoto portrétu se zaměřuje na to, co dávalo životnost a barvitost postavám minulosti v jejich profánních životopisech, např. přesné údaje o Ježíšově narození a smrti, detaily o jeho rodině a příbuzných, jaký k nim měl vztah, jak vyrůstal, co dělal a jak žil před svým vystoupením na veřejnost, co nejraději jedl a pil, zda byl někdy nemocný, zda měl smysl pro humor, zda byl přátelský a oblíbený mezi obyvateli Nazareta atd. Tyto údaje v evangeliích nejsou a proto někteří exegeté odmítají označit evangelia jako Ježíšův životopis.
• historický Ježíš: je vědecká konstrukce, která se snaží z evangelií odfiltrovat všechny pozdější interpretace vývoj teologického pohledu na Ježíše v rozmezí let 30 - 70 po Kr. Hodnota této rekonstrukce závisí na použitých kritériích. Počátky tohoto zkoumání v posledních dvou stoletích byly laděny silně skepticky, jako by Kristus víry neměl téměř nic společného s historickým Ježíšem. Tato tendence přetrvává dodnes například v „ the Jesus Seminar“ , jehož představitelé veřejně prohlásili, že jejich cílem je osvobodit Ježíše od toho, co o něm hlásá církev. V tomto typu bádání musíme být obezřetní. Portrét historického Ježíše je rekonstruován na základě omezeného množství vědecky přístupných informací. Je to tedy obraz minimalistický. Protože tento přístup vědomě pomíjí kristologické hodnocení Ježíše, chybí výslednému plochému pouze dvojrozměrnému obrazu teologická a duchovní hloubka a téměř jistě je takový portrét Ježíše pokřivený, neboť se v něm až příliš silně uplatňuje částečný subjektivní zájem badatele. Názor, že křesťanská víra závisí na rekonstrukcích historického Ježíše je nebezpečné nepochopení.
• evangelní Ježíš je jeho portrét vykreslený evangelisty. Vznikl silně výběrovým uspořádáním tradice o Ježíši za účelem zrodit a posílit víru, která spojuje lidi s Bohem. Evangelista zaznamenal pouze ty informace, které sloužily tomuto cíli. Také konkrétní potřeby adresátů ovlivnily jak výběr tak uspořádání látky. Evangelia se od sebe liší právě proto, že byla psána různými autory pro různé adresáty v různých okolnostech.

Zatím jsme se nezabývali záměrně otázkou, který z těch portrétů nám zobrazuje „ skutečného“ Ježíše. Život skutečného Ježíše získal a přesvědčil učedníky, kteří pak o něm kázali v celém světě. Jak se tři výše uvedené portréty shodují se „ skutečným“ Ježíšem v tomto smyslu? Většina informací o tzv. „ realistickém“ Ježíši se nezachovala. To málo, co víme, můžeme stěží označit za „ skutečného“ Ježíše. Protože portrét historického (lépe snad „ rekonstruovaného“ ) Ježíše je často zbaven náboženského a teologického rozměru, je velice vzdálený „ skutečnému“ Ježíši. Většina takových rekonstrukcí sotva dokáže přitáhnout lidi tak, aby byli ochotni pro takového Ježíše dát i život. Skutečný Ježíš to dokázal. Jestliže vezmeme v úvahu, že za Ježíšovým portrétem v evangeliích je mnoho látky sahající až k pozemskému Ježíši a zbytek - misijní zaměření evangelií - není cizí misijnímu zaměření Ježíšovu, pak obrazy Ježíše v evangeliích jsou nejblíže skutečnému Ježíši, nakolik je to jen možné.

3. Tři etapy utváření evangelií

Svatá matka církev pevně a vytrvale pokládala a pokládá za jisté, že čtyři zmíněná evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil na nebe (srov. Sk 1,1-2). Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy dostalo. Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje. Ať totiž psali z vlastní paměti a vzpomínek nebo podle svědectví těch, kdo „ od počátku byli očitými svědky a služebníky slova“ , psali s tím úmyslem, abychom poznali „ pravdivost“ té nauky, v které jsme byli vyučeni (srov. Lk 1,2-4). (DV V,19).

1. Ježíšova činnost na veřejnosti (1. třetina 1. stol. po Kr.)

Ježíš konal věci, které přitahovaly pozornost, ústně kázal a setkával se s lidmi (Jan Křtitel a představitelé židovských náboženských skupin). Vyvolil si učedníky, kteří chodili s ním a viděli a slyšeli, co mluvil a konal. Jejich vzpomínky tvořily potom látku pro pozdější hlásání o Ježíši. Tyto vzpomínky byly již tehdy výběrové, neboť byly zaměřeny na to, co se týkalo Ježíšova hlásání Božího království, a ne na banální záležitosti řádného života. Dále je třeba si uvědomit, že to byly vzpomínky na to, co řekl a činil Žid, který žil v Galileji a Jerusalémě ve 20. letech 1. stol. Bylo by omylem např. přičítat Ježíšovi slova, která nepatřila k tehdejšímu slovníku (neboť jeho posluchači by mu nerozuměli) a nebo řadit Ježíše do kategorií, které tehdy neexistovaly (např. „ peasant“ - vesničan, bojovník za lidská práva a svobodu,…).

2. apoštolské kázání o Ježíši (2. třetina 1. stol.)

• Plná víra ve vzkříšeného Ježíše měla podíl na dalším formování tradice o Ježíši. V Ježíši Bůh zjevil svou spásnou lásku k Israeli a celému světu krajním způsobem - tato víra dochází vyjádření v kristologických titulech (Mesiáš/Kristus, Pán, Spasitel, Boží Syn, …). Povelikonoční víra osvětluje vzpomínky očitých svědků z období Ježíšova pozemského života. Ti nyní hlásají Ježíšova slova a skutky s hlubším pochopením.
• Podíl na rozvoji křesťanské tradice v tomto období mělo přizpůsobení se novým posluchačům. Přechodem hlásání z palestinského aramejského jazykového prostředí do diasporní městské civilizace, kde židé i pohané mluvili řecky, bylo třeba přeložit poselství o Ježíši do řeckého slovníku a do představ blízkých novému posluchačstvu. Některé změny - patrné ještě v psaných evangeliích - jsou nepodstatné, např. v Lk 5,19 se popisuje dlaždicová střecha, známá řeckým posluchačům, zatímco v Mk 2,4 zůstal palestinský typ střechy s otvorem ve střeše z větví a bláta. Jiné změny jsou však teologického rázu např. volba slova sóma (tělo) ve slovech o ustanovení Eucharistie u synoptiků a v 1 Kor 11,24 (narozdíl od doslovnějšího překladu sarx („ maso“ , tělo ve své materiálnosti) v Jan 6,51 a u Ignáce, Římanům 7,3). Touto volbou překladu se snad usnadnil přechod k obraznému pojetí těla a k teologii Těla Kristova, v němž křesťané tvoří údy (1 Kor 12,12-27). Takový rozvoj tradice o Ježíši vedl růstu křesťanské teologie.
• Nejen hlásání, nýbrž i další prvky přispěly ke konečné podobě evangelií: např. liturgie, místo křestních a eucharistických formulí; materiál pro katecheze, např. v Matoušově evangeliu; kontroverze křesťanských komunit, např. se synagógou (v Mt a Jan) a vnitřní spory s těmi, kdo volají „ Pane, Pane“ v Mt 7,21 (proti duchovním entusiastům?).

3. sepsání evangelií (poslední třetina 1. stol.)

Již v předchozím období existovaly psané sbírky (nedochované). Na druhé straně ústní kázání a jeho teologické rozvíjení vzpomínek na Ježíše pokračovalo určitě až do 2. stol. Období let 65-100 je však významné tím, že v něm byla pravděpodobně sepsána všechna čtyři kanonická evangelia. Prastará tradice ze 2. stol. připisuje dvě z evangelií apoštolům(Matouš a Jan) a dvě apoštolským žákům (Marek, průvodce Petrův a Lukáš Pavlův). Většina dnešních biblistů je však přesvědčena, že evangelisté nebyli očitými svědky Ježíšova pozemského života. To jistě mění pohled na věc. Ale toto zdánlivé popírání tradice není tak revoluční, jak se na první pohled zdá. Tyto starodávné tradice o autorství nemusí mít na mysli osobu, která sepsala poslední formu evangelia. Křesťané ve 2. stol., kteří za touto tradicí stojí, mohli mít na mysli osobu odpovědnou za tradici, která je v jednotlivých evangeliích uchována (tj. autorita stojící za evangeliem), nebo osobu, která sepsala jeden z hlavních pramenů evangelií.

Jestliže připustíme variantu, že evangelisté nebyli očitými svědky Ježíšova pozemského života, lépe vysvětlíme rozdíly mezi evangelii. Např. jestliže žádný z evangelistů nebyl přítomen Ježíšova vyčištění chrámu (Mt 21 par./Jan 2), neudivuje nás, že se chronologické zařazení této události liší (u synoptiků na konci Ježíšovy veřejné činnosti, u Jana na začátku). Evangelista nezařadil událost na základě vlastní vzpomínky, ale převzal ji z tradice, kde nebyla chronologicky zařazena. Každý evangelista si látku tradice uspořádal tak, aby vykreslil obraz Ježíše podle duchovních potřeb komunity, kterou oslovoval. Evangelia tedy jsou sepsána v logickém řádu, nikoli přísně chronologickém. Evangelista jako skutečný autor uspořádal, rozvinul a vytřídil jemu věrně dochovanou látku o Ježíši a jako teolog zaměřil tuto látku k zvláštnímu cíli.