1. Úvod

Vstupme do studia Nového zákona třemi texty: Lk 1,1-4; Jan 2,19-22 a Jan 12,16. Tyto texty mluví o tom, že po Ježíšově smrti a vzkříšení první křesťané pochopili celý Ježíšův pozemský život historicko-teologicky. První Ježíšovi učedníci se v síle a světle Ducha svatého rozpomínali na to, co Ježíš učil a konal až do své smrti a interpretovali vše ve světle Starého zákona. Lukáš se chystá vyprávět Theofilovi o událostech, "které se dovršily mezi námi", nejen proto, aby mu historicky zdůvodnil to, v čem byl vyučen (jedná se o zprávy pocházející od očitých svědků), ale také proto, aby zdůvodnil teologický výklad vyprávěných událostí; když je viděli na vlastní oči, hlásali je také jako "služebníci slova" Božího.

Teologická interpretace světlem víry a za pomoci Ducha se děje – podle čtvrtého evangelisty – v procesu sestávajícím ze dvou kroků: a) vzpomínky; b) rozpoznání vztahů mezi historickými fakty a proroctvím Starého zákona, který zjevuje jejich spásný význam, a tím jejich vztah k přítomnosti. Právě tento teologický význam činí z historických faktů víc než jen vzpomínku. Jsou stále aktuální, mají smysl pro moji přítomnost. Vyžadují odpověď víry na smysl, který může vnímat zase jen víra. Tento teologický význam byl již implicitně přítomen v Ježíšových slovech a skutcích. Očití svědkové po Ježíšově zmrtvýchvstání jejich teologický význam plně poznali a evangelisté tento proces završili. A tak na základě vzpomínek na pozemského Ježíše vytvořili biblickou teologii, která se pak stala základem živé tradice, na níž máme podíl i my.

2. Skrytá jednota Nového zákona: Vzpomínka na Ježíše v liturgii, kérygmatu a v křesťanské praxi

Četba a výklad jednotlivých textů nebo spisů NZ se mohou zdát snadnými. Mnohem obtížnější však je úkol biblické teologie NZ, tj. ukázat jednotný teologický význam NZ. Je zřejmé, že v NZ nemáme jen jedinou interpretaci Kristova díla. Stačí si jen připomenout rozdílnost čtyř evangelií. Kánon NZ tvoří 27 knih, které se liší v literárním druhu, autorovi, době vzniku, obsahu… Jak tedy spojit jednotu a rozmanitost NZ, abychom zachovali obojí?

Zvolíme pro naši práci cestu dějinnou. Budeme však hledat spolu s rozmanitostí také skrytou jednotu, která se táhne jako červená nit všemi 27 knihami NZ.

Kde však najdeme tuto základní a spojující skrytou jednotu NZ, nejen v jeho dnešní podobě, ale také při jeho vznikání? Tuto skrytou jednotu můžeme spatřit ve vzpomínce na Ježíše: historického Ježíše a oslaveného Pána, který dal Ducha svatého své církvi.

Vzpomínka na Ježíše charakterizuje tři nosné linie počáteční křesťanské komunity, v níž a pro niž byly napsány knihy NZ: kérygma, liturgie a křesťanská praxe. V každém z těchto tří vyjádření víry je motiv vzpomínky na Ježíše. Vyjdeme od liturgie, která bývá v této souvislosti nejvíce opomíjena, a postupně přejdeme ke kérygmatu a křesťanské praxi.

Křesťanská liturgie se vyvíjela postupně tak, jak si první židokřesťané uvědomovali vlastní rozdílnost vůči liturgii židovské, které se ještě po nějakou dobu účastnili a byli jí ovlivňováni. Dokonce i Pavel se projevuje jako zbožný žid, který se účastní liturgie v synagóze a chrámu (Sk 21,23-26). Židokřesťané se na počátku chovali jako zbožní židé: chodili do chrámu, kde se modlili a kázali tak, jako Ježíš. Ale zdá se, že již od samého počátku vykonávali nejméně dva vlastní liturgické obřady: křest "ve jménu Ježíšově" a "lámání chleba" čili eucharistickou hostinu v návaznosti na Ježíšovu poslední večeři. O obou těchto obřadech mluví evangelia, Skutky i Pavel.

Ježíš slavil večeři "v předvečer svého utrpení", "v noci, kdy byl zrazen" (1 Kor 11,23), s požehnáním chleba ("Toto je moje tělo, [které se za vás vydává]") a vína ("Toto je má krev smlouvy, vylitá za mnohé") a s rubrikou, jež vyslovuje Ježíšův záměr: "To čiňte na mou památku". Ježíš tak svým učedníkům ukládá, aby zpřítomňovali v dějinách jeho památku (řecky anamnésis, hebrejsky zikkarón) a památku toho, co učinil, památku soustředěnou do bohatého významu onoho ritu: jeho úplné darování se až na smrt. Zikkarón tvořil také střed židovské liturgie. Hlavní svátky připomínaly velké spásné události, které učinil Hospodin pro svůj lid, když jej vysvobodil z Egypta, uzavřel s ním smlouvu a dal mu Zákon a zemi. "Jeho památka", kterou Ježíš při poslední večeři svěřuje "svým" (učedníkům), je srdcem liturgie křesťanské církve, která také o svých svátcích slaví památku velkých darů, přijatých od Boha Otce skrze Ježíše Krista, jeho vtěleného Syna. Památka, kterou Ježíš přikazuje slavit, se vztahuje především na jeho blízké utrpení a smrt, jak to prozrazují dva výrazy: "vydané tělo" a "prolitá krev". Apoštolové a první křesťané uchovali tuto Ježíšovu závěť. Zdá se, že příběh o utrpení smrti se připomínal a vyprávěl jako první.

Ale toto vzpomínání šlo dále do minulosti a obsáhlo celou Ježíšovu pozemskou činnost a zároveň také druhým směrem, do budoucnosti, k jeho vzkříšení a povýšení k Otci až po naději v jeho druhý příchod, vyjádřenou aramejským zvoláním "Marana tha" (1 Kor 16,22); tím je dán obsah našich evangelií. Justin ve 2. stol. připomíná, že během křesťanské liturgie se četly "vzpomínky" na Ježíše a slavila se jeho památka (Apol. I, 66-67). V souvislosti s poslední večeří také janovská tradice zmiňuje vzpomínku na Ježíše. Mluví se tu o osobě, která má za úkol připomínat: Paraklétos. Ježíš slibuje svým učedníkům: "Ale Přímluvce Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já (Jan 14,26). O něco dříve sám Ježíš uložil učedníkům, aby si připomínali jeho šokující gesto – mytí nohou – jako příklad a pravidlo pro život v komunitě (Jan 13,15).

Slova vzkříšeného Pána na konci Matoušova evangelia v souvislosti s druhým ritem, křtem, jsou také založena na "vzpomínce": "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa " (Mt 28,18b-20; srov. Mk 16,15-16). Podle plánu Mt evangelia obsahuje vzpomínka na Ježíše především morální "nauku" pro praktický život (Mt 5-7).

Liturgie je tedy místem, kde se "vzpomíná" na to, co Ježíš učinil (Eucharistie) a co přikázal konat (přikázání spojené se křtem).

Kérygma je misionářské hlásání spásy v Ježíši, jak je kázali apoštolové (Sk 2; 3; 10) a Pavel, apoštol národů. Středem kérygmatu je hlásání Ježíšovy smrti a vzkříšení jako spásné skutečnosti, předem ohlášené již ve Starém zákoně (1 Kor 15,3-5); ale někdy se tu souhrnně vypráví i o Ježíšově dějinném poslání v jeho hlavních momentech: v Galileji a Judsku; a zvláště jeho thaumaturgická a exorcistická činnost, pokoj, který Bůh ohlásil a přinesl světu skrze Ježíše Krista (Sk 10,34-43). I zde je souhrnně obsažená živá vzpomínka na Ježíše v řádu spásy.

Vzpomínka na Ježíše je konečně přítomná i v parenesi nebo paraklesi; ta je součástí katecheze jako odpověď na Ježíšovo pozvání, zprostředkované skrze apoštoly v kérygmatu. Je to pozvání k radikální proměně (metanoia). Na tomto počátečním radikálním pozvání je založena křesťanská praxe neboli "cesta"; má formu následování Krista podle jeho etické nauky, obsažené souhrnně v horské řeči (Mt 5– 7) a apoštoly pak aktualizované na nové podmínky. V prvním křesťanském mučedníku Štěpánovi nachází Ježíšův příklad a jeho nauka hlubokou syntézu (Sk 6,8– 8,1a).

Skrytá jednota teologie NZ je tedy dána vzpomínáním na Ježíše, tj. pozemského Ježíše a vzkříšeného a oslaveného Pána. Zaznívá ve všech třech velkých oblastech života prvotní Církve: v křesťanské liturgii, kérygmatu a křesťanské praxi. Z toho původního jádra, jež nás po podrobné analýze dovádí až k samému Ježíši, se rozvíjejí dvě následující fáze: základ křesťanské tradice a její rozvoj v kánonických spisech NZ.

3. Základ biblické teologie NZ: Kérygma a vzpomínka

Ježíš po sobě nezanechal žádný spis. Nemáme tedy žádný přímý pramen jeho poselství. Jsme tedy nezbytně odkázáni na zprostředkování apoštolů, kteří následovali Ježíše za jeho veřejného činnosti: od počátku, tj. od Janova křtu, až do smrti na kříži a vzkříšení, jehož jsou svědky, jak sami říkají. Poselství NZ jako poselství Ježíšovo je tedy poselstvím zprostředkovaným; zprostředkuje přímou vzpomínku na něho.

Ježíš byl ve své době považován za rabiho a podle tehdejších zvyklostí předával svým učedníkům svoji nauku ústně ve snadno zapamatovatelné podobě (B. Gerhardsson). Na základě historicko-literárního bádání bylo dokázáno, že apoštolové byli vysláni jako misionáři již za Ježíšova pozemského života (H. Schürmann). Apoštolové si tedy osvojovali Ježíšovu nauku zpaměti jako "tradici" již za jeho života. Ovšem uspořádanou vzpomínkou v podobě "křesťanské tradice" Ježíšových slov a skutků, tak jak je později uchovávána, interpretována a předávána, se stala bezpochyby až po velikonocích a křesťanských letnicích, v době Církve. Až tehdy nabývá tato vzpomínka jedinečného a definitivního významu. Bylo to právě kérygma Ježíšovy smrti a vzkříšení, které vedlo ke vzpomínání na Ježíše a dalo mu celkový spásný smysl.

Nyní se nabízí dvojí cesta. Mohli bychom pohodlně sledovat vývoj historicky; v tom případě by bylo třeba začít poselstvím a činností Ježíšovou (srov. J. Jeremias a L. Goppelt). Nebo můžeme sledovat cestu tradic v dějinách, počínaje kérygmatem jako hlásanou vzpomínkou, která se pak konkretizuje ve vzpomínání na Ježíše. Vydáme se touto druhou cestou, kde věřící a láskyplné vzpomínání na Ježíše je podněcováno, vedeno a interpretováno (ne však tvořeno, jak tvrdí klasická škola morfologická) kérygmatem čili misionářským kázáním prvotní Církve.

Prostředím, v němž se Ježíšovo poselství připomíná a žije způsobem nejúplnějším, je křesťanská komunita. Zatímco kérygma se obrací na dosud nevěřící a zve je k víře v Ježíše, vzpomínání na Ježíše ve svém nejširším rozpětí náleží komunitě věřících jako předmět její katecheze. Ježíš vlastně původně svěřuje památku poslední večeře a poslání spojené se křtem malé komunitě již věřících, tj. svých učedníků. Kérygma a vzpomínka (památka) jsou tedy určeny každé pro jiné prostředí. Pro obojí je pak srovnávacím hermeneutickým klíčem Starý zákon. Nejprve tedy pojednáme o kérygmatu, potom o vzpomínce a na závěr o jejich společném vztahu ke Starému zákonu.

1. Kérygma a odpověď věřících

Jeremias pojímá a člení strukturu teologie NZ jako: a) zjevení-Ježíšovo hlásání a b) tomu odpovídající odpověď Církve. Lépe je ještě zdvojit první prvek jako "Ježíšovo kázání" (Ježíš je subjektem) a "kázání o Pánu Ježíši" (Pán Ježíš je i objektem); ta ovšem nejsou v protikladu, jak myslel Bultmann. Mají k sobě vztah historicky a zřejmě i literárně v tom smyslu, že "kázání o Pánu Ježíši" vedlo ke vzpomínání na "kázání pozemského Ježíše".

Kérygma stojí bezesporu na počátku teologie NZ. Je to však počátek, který má předchozí dějinný základ, dokonce již v určité formě, a zároveň má své pokračování: komunita prvních křesťanů na kérygma i na vzpomínky na Ježíše odpovídá svým životem.

1. Kérygma v židovském a pohanském prostředí

Teologický obsah apoštolského kérygmatu najdeme v kázání ve Skutcích apoštolů (2,14-39; 3,13-26; 4,10-12; 5,30-32; 10,36-43; 13,17-41) a v tradicích předpavlovských (Řím 1,2-4; 4,25; 1 Kor 11,23-26; 15,3-7, atd.) a předepistolárních (srov. např. 1 Petr 2,21-25; 3,18.22). Dnes se většina biblistů přiklání k tezi, že kázání ve Skutcích jsou založeny na předchozích tradicích, i když vliv lukášovské redakce je značný. Vyjmenujme si hlavní témata kérygmatu v židovském prostředí: „ 1. Vy jste nyní svědky a zakusili jste působení Ducha svatého (o Letnicích). 2. Jestliže byl Duch vylit na Izrael v takové hojnosti, je to znamení, že poslední dny, předpověděné proroky, už začaly. 3. To se potvrdilo životem a zázraky Ježíše z Nazareta, kterého představitelé židů zabili, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 4. Tohoto Ježíše Bůh ustanovil jako Pána a Mesiáše tím, že mu dal moc vystoupit do nebe a posadil ho po své pravici. 5. Toto všechno se událo podle Písem. Je to součást Božího plánu spásy, tj. vysvobodit nás od hříchů, a ve shodě s vírou našich otců. 6. Kdo se obrátí, uvěří v Ježíše a přijme křest, obdrží od Boha odpuštění hříchů.“

Toto kázání, adresované židům, přirozeně neobsahovalo víru v jediného Boha, neboť ta byla pro židovské prostředí samozřejmou. Ve středu kérygmatu tohoto typu je Ježíšova osoba a jeho dílo spásy, které vrcholí smrtí a vzkříšením podle Písem. Ve Skutcích však máme naznačen i druhý typ kérygmatu, adresovaný pohanům, který na prvním místě obsahoval víru v jediného Boha, stvoření a prozřetelnost – témata společná misijnímu kázání židohelénistickému (Sk 14,15-17; 17,22-31).

I Pavel je svědkem kérygmatu: jak toho, jež sahá až k palestinské církvi (1 Kor 15,3-5; Řím 1,3-4; 4,25, atd.), tak toho, jež bylo vlastní prostředí helénistickému (1 Sol 1,9-10; 1 Kor 8,6; 12,3; Řím 10,9, atd.). Kérygma coby první hlásání obsahuje archaickou dvoustupňovou kristologii (fáze pozemská a nebeská) a veškerá jeho síla spočívá v nabídce spásy skrze Krista a v požadavku víry, jež otevírá člověku bránu ke křtu, aby tak mohl tvořit součást nové komunity, komunity nové smlouvy.

2. Odpověď víry na kérygma: formule víry a hymny

Ten, kdo přijal kérygma, odpověděl na ně obrácením (metanoia) a výslovnou vírou, tj. veřejným vyznáním kristologické víry. Kérygmatu tedy odpovídala homologie. Na ni navazoval křest, jenž pečetil novou smlouvu s Bohem v Pánu Ježíši a zasvěcoval do ní věřícího. Do tohoto křestního kontextu – i když ne nutně – se kladou kristologické hymny. V každém případě patří do rámce křesťanské liturgie, jíž se mohl plně účastnit jen pokřtěný.

1. Formule víry (homologie)

Formule víry jsou mnohem četnější než kérygma a hymny a jsou také ustálenější. Tato četnost souvisí s jejich velice častým používáním od nejranějších dob Církve (Sk 8,37, i když textově nejisté; 9,20 v kontextu křtu). Jejich stálost ve formulaci je způsobena také tím, že jsou normou kristologické víry. Obsahují výběr nejdůležitějších kristologických titulů (Kristus, Pán, Syn Boží) a podstatných událostí spásy (Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání).

Formálně je můžeme rozdělit do dvou skupin: jmenné, jejichž předmětem je kristologický titul, a slovesné, které vyznávají událost spásy, tj. Ježíšovu smrt a vzkříšení. Někdy jsou ve vyznání víry spojeny oba typy, jako ve Sk 17,3 nebo 1 Tim 2,5-6, jejíž monotheistické vyznání se uplatňovalo v pohanokřesťanském prostředí: „ Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (chybí vzkříšení).

V souladu s kérygmatem byly v pohanském prostředí formule víry dvojčlenné, jež zahrnovaly také víru v jediného Boha (1 Tim 6,13). Typická pro svůj polemický charakter je formule víry v 1 Kor 8,6: „ Ale pro nás (křesťany) je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my“ . Všimněme si zvláště označení Ježíše jako Prostředníka (stejně jako v 1 Tim 2,5-6). Tyto formule víry se postupně rozšiřují směrem do minulosti, až k Ježíšově preexistenci v Božím tajemství (1 Petr 1,20…), a směrem do budoucnosti až po povýšení a parusii (Řím 8,34…). Tak se vytváří jakýsi druh „ kréda“ , ačkoliv jako takové je v NZ nenajdeme.

2. Hymny v liturgické komunitě

Hymnus je další formou odpovědi na kérygma, odpovědí doxologickou. Již některé formule víry začínají mít hymnický charakter, jako Řím 8,34 a 1 Petr 3,18. Jazyk hymnů je mnohem různorodější a barvitější, než jazyk formulí víry. Kristologické hymny můžeme nalézt téměř všude v NZ. Větší část je v listech (Flp 2,6-11; Kol 1,15-20; Ef 2,14-16; 1 Tim 3,16; 1 Petr 3,18-22; Žid 1,3; Řím 1,3-4), ale také v Lukášově evangeliu o Ježíšově dětství (Benedictus, Magnificat, Nunc dimittis, chvalozpěv andělů) a v evangeliu Janově (1,1-18). Oslavují božské drama Vykupitele, který sestupuje s nebe, aby spasil lidstvo, a po ponížení až k smrti kříže je vyvýšen, vykoupí člověka a přemůže nepřátelské vesmírné mocnosti, z nichž poslední bude smrt. Je tu silný vliv apokalyptické a sapienciální židovské tradice.

V hymnech se oslavují tři hlavní pravdy: 1) preexistence Syna (Logos); 2) jeho činnost prostředníka při stvoření a vykoupení; 3) univerzalita vykoupení a vlády Krista Pána nad nebeským a pozemským světem, tj. kosmická universalita vykoupení. V tomto chvalozpěvu na kristologickou událost všeobecné spásy se používá i mýtických motivů, ale ne helénistického (Bultmann) ani židovského (Sanders) mýtu o vesmírném smíření (srov. kritika Colpeho a Felixe).

Kromě kristologických hymnů jsou v Apokalypse četné doxologie (1,4-8; 4,8-11; 5,8-14; 7,9-12; 11,15-18; 16,5-7), které jsou blízké hymnům v epištolách, neboť na apokalyptickém pozadí oslavují vítězství obětovaného Beránka a konečný Boží triumf nad zlem a protibožským světem.

Hymny patří do kontextu počátků křesťanské liturgie a některé z nich přímo do křestní liturgie. Ve křtu se totiž přijímal závazek nového života v Kristu „ podle Ducha“ jako důsledek „ metanoie“ .

3. Křesťanská praxe jako konkrétní odpověď na kérygma

V závěru hlásání spásy v zemřelém a vzkříšeném Kristu bylo posluchačům adresováno pozvání k radikálnímu obrácení (Sk 5,31; 11,18…). Ten, kdo přijal kérygma a nechal se pokřtít, byl tím pozván, aby změnil svoje smýšlení a svoji životní praxi. I křesťanské chování určované vírou se postupně formovalo do „ tradice“ , jež pak nalezla místo v novozákonní parenesi. Nejčastější a nejpevnější prvky této tradice jsou seznamy ctností a hříchů, později také řády domácnosti, v nichž se vypočítávají povinnosti různých členů rodiny a katalogy povinností (většinou představených církevních obcí).

Seznamy hříchů jsou četné. Jeden takový seznam máme již v synoptické tradici (Mt 15,19; Mk 7,20-22), šest mimo pavlovské listy (1 Petr 2,1; 4,3.15; Zj 9,21; 21,8; 22,15) a nejméně třináct v pavlovských listech (Řím 1,19-31 (nejdelší); 13,13; 1 Kor 5,10-11; 6,9-10; 2 Kor 12,20-21; Gal 5,19-21; Kol 3,5-9; Ef 4,31; 5,3-5; 1 Tim 1,9-10; 6,4-5; Tit 3,3; 2 Tim 3,2-5). Pět z těchto katalogů mají dialektickou formu a jejich cílem je popsat chování pohanů v kontrastu s chováním křesťanským (Řím 13,13-14; 1 Kor 6,9-10; Gal 5,19-21; Kol 3,5-11; Ef 5,8-11). Po objevení kumránských spisů už nelze tak rozhodně tvrdit, že mají původ v helénistickém prostředí (Conzelmann), mimo jiné také proto, že nezachovávají obvyklé pořadí ctností, typické pro aristotelskou a stoickou řeckou filozofii.

Motivy následování a napodobování (imitatio) Ježíše v parenesi, buď v přímé souvislosti se křtem (Řím 6) nebo jen v nepřímé (Flp 2,1-11), prozrazují těsnou souvislost mezi křesťanskou etikou a kristologií, a tedy mezi kérygmatem a praxí.

2. Vzpomínka na Ježíše a evangelní tradice v katechezi

Vyznání víry v Ježíše Krista a křesťanská praxe jako odpověď na kérygma se pak musely prohlubovat a rozšiřovat vzpomínáním na pozemského Ježíše, na jeho život a učení. Již za Ježíšovy pozemské činnosti učedníci ukládali do paměti to, co Ježíš učil a konal a on sám jim dal za úkol to uchovat (srov. např. ustanovení Eucharistie nebo Mt 28,16-20; to se pak stalo podstatným činitelem při utváření evangelních tradicí, různých a přesto jednotných.

Prvními předavateli (tradentes) této paměti byli určitě apoštolové, očití svědkové od počátku, kteří se potom stali služebníky slova (Lk 1,2). Stejný požadavek je kladen na Matěje, povolaného nahradit Jidáše (Sk 1,21-22).

1. Paměť Ježíšova utrpení a smrti

Nejbližší a nejvíce šokující byla vzpomínka na Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení, která tvoří jádro kérygmatu a slovesných formulí víry. Pašijový příběh byl prvním teologickým vyprávěním NZ. Vyprávěl a interpretoval s odkazem na Písmo poslední úsek Ježíšovy namáhavé a bolestné cesty: od večeřadla, místa paměti par excellence, do Getsemane, ke Kaifášovi, Pilátovi… až na Kalvárii. Ježíšova smrt již byla čtena jako apokalyptická událost za účasti kosmu, jehož mocnosti se otřásají (Mk 15,33-38; ještě více zdůrazněno v Mt 27,45-53), a jako zrušení staré smlouvy, symbolizované roztržením chrámové opony (Mt 27,51; Mk 15,38). Ježíšova smrt je již anticipovaně interpretována Ježíšovými slovy při poslední večeři jako „ smrt za mnohé“ a „ oběť smlouvy“ , nové smlouvy. Pašijový příběh prozrazuje za svou krajně suchou jednoduchostí dlouze prorozjímanou hlubokou účast.

Vyprávění o zjeveních zmrtvýchvstalého Pána jsou naopak díky své novosti a mnohotvárnosti neuspořádaná. Bylo nemožné uspořádat je do časo-prostorového rámce. Kromě toho, že ujišťují o vítězství nad smrtí a hříchem a podávají oslnivý důkaz Ježíšovy spravedlnosti, který byl odsouzen na smrt jako zločinec, připomínají tato vyprávění o zjeveních také pověření a poslání apoštolů a zaslíbení-dar Ducha.

M. Kähler přehnaně tvrdil, že Markovo evangelium je vyprávěním o Ježíšově utrpení a smrti s dlouhým úvodem. Něco pravdy na této definici je, ale vyjádření je nadnesené. Ve skutečnosti jsou některé evangelní tradice těsně spojeny s Ježíšovým utrpením a smrtí, jako např. galilejské spory (Mk 2,1– 3,6). Ještě těsněji je s pašijemi spojena epizoda vyhnání prodavačů z chrámu, která znamená prorockou kritiku způsobu, jakým se náboženství v chrámě praktikuje (Mt 21,12-17; Mk 11,15-19; Lk 19,45-48; Jan 2,13-22). Ale bylo mnoho jiných narativních tradic o Ježíši, které se předávaly bez zvláštního spojení s jeho tragickou smrtí. Evangelní tradice můžeme rozdělit na tradice skutků a tradice řečí a slov.

2. Paměť skutků

Z Ježíšovy činnosti se v paměti nejvíce uchovávala – jak dosvědčuje kérygma – jeho činnost thaumaturgická a exorcistická: „ …všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,38). Evangelia jsou bohatě protkána vyprávěními o zázracích a exorcismech (kromě Janova evangelia) od prvních okamžiků Ježíšovy veřejné činnosti. Okouzlení jeho osobou, ztotožnění s „ eschatologickým prorokem“ a „ Mesiášem“ (alespoň v kruhu „ Dvanácti“ ), stejně jako potom neúspěch v domovském Nazaretě a v městech na genezaretském pobřeží (Mt 11,20-24; Lk 10,13-15) – vše je poměřováno jeho thaumaturgickou činností, viděnou ve světle Iz 61,1-2; 58,6 (Lk 4,16-30). Galilejská lidová podání v sobě uchovala prvky žasnutí a typické rysy „ léčitelů “ , např. v zázracích v Mk 5 a 7,31-37. Všechny tyto narativní tradice mluví o Ježíši jako o eschatologickém Spasiteli, který pokračuje ve svém spásném díle v přítomných dějinách Církve (srov. zázraky konané „ v Ježíšově jménu“ v knize Skutků).

Pak je to paměť příkladných činností v biografických apoftegmatech, jež představují Ježíše jako Učitele par excellence: vyprávění o povolání objasňují jedinečnost „ rabiho“ Ježíše ve vztahu k palestinskému prostředí své doby. Jsou tu zvláště tři nové prvky: 1) Ježíš volá své služebníky osobně; 2) stále s nimi žije; 3) koná s nimi na cestě misii. Vyprávění o Ježíšových hostinách s celníky a hříšníky dotvrzují, že Ježíšova činnost nebyla součástí farizejského náboženského prostředí, jež se úzkostlivě drželo zákonné čistoty. Ježíš se zjevuje jako duchovní Spasitel, lékař lidí, nemocných hříchem (Mk 2,13-17 par.). Předávají se také vzpomínky na jeho misijní cesty po Palestině i mimo ni. A konečně také něco z jeho jedinečné zkušenosti spojení s Otcem, vyjádřené zvláště jeho modlitbou (Mt 11,25-27; Lk 10,21-22; Lk 11,1-13 a Mt 6,9-15 a 7,7-11).

V okruhu Ježíšovy rodiny zase najdeme narativní tradice o početí, narození a prvních letech Ježíšova dětství, jež se interpretují ve světle kérygmatu a konečnou podobu nabudou redakcí Matoušovou a Lukášovou, jako anticipace a předpověď budoucího poslání a údělu Ježíše, který již zde je oznámen jako Mesiáš-Syn Boží (Mt), Spasitel a Pán (Lk).

3. Paměť Ježíšových řečí a slov

Paměť řečí a slov je přesnější a stabilnější než vzpomínky na jeho činnost, neboť ji formuloval sám Ježíš. Z jeho řečí se uchovala vzpomínka jenom na dvě či tři, které byly důležité: zahajovací řeč, zvaná též „ horská“ (Mt 5– 7; Lk 6), která začíná blahoslavenstvími (Mt 5,3-12; Lk 6,20-23); řeč v podobenstvích (Mt 13; Mk 4) a závěrečná, eschatologická řeč (Mk 13 par.), která mluví o konci Jeruzaléma, konci světa, příchodu Syna člověka a posledním soudu. Vzpomínalo se však také na ostatní Ježíšovo vyučování, i když spíše jen příležitostně a ve fragmentární podobě. Takové ostatně asi bylo, neboť byl putujícím misionářem.

Tradice začíná tam, kde se rozptýlené Ježíšovy výroky začínají vzájemně spojovat do „ sbírky“ , která zaručuje větší stálost a umožňuje předávání. Sbírají se tedy podobenství, což byla forma výuky známá již v rabínském prostředí. Ježíš je však vyprávěl s jedinečným umem, aby osvětlil tajemnou skutečnost Božího království, jež hlásal a přinášel. Dále se shromažďovaly výroky blízké si svou tématikou (očekávání konce, modlitba, nejmenší, atd.) nebo literární formou (podobenství, polemické dialogy, disputace, atd.). V jiných případech se také užívalo jednoduché mnemotechnické pomůcky – záchytného slova („ háčku“ ) pro spojení dvou nebo více Ježíšových výroků, které spolu jinak nesouvisely (srov. Mk 9,42-50). Pravděpodobně existovaly také větší sbírky, jako ta, jíž asi použili Matouš a Lukáš jako pramene pro Ježíšovy řeči (označuje se Q, z něm. Quelle = pramen). Konkrétním příkladem takové sbírky je Tomášovo evangelium, nalezené v gnostické knihovně v Nag Hammádí.

Tak se byl sbírán materiál tradic, z nichž byla sepsána naše evangelia.

3. Ježíšova teologie?

Můžeme založit jednotu různých teologií NZ na teologii Ježíšově, tj. na jeho kázání a díle, v jehož středu je hlásání Božího království? Často se klade otázka, zda Ježíš sám interpretoval své dílo a řekl něco o své osobě. Zdá se, že na tuto otázku lze bez výhrady odpovědět jen kladně, ačkoli je třeba ihned dodat, že tato interpretace byla více skrytá a implicitní. Teprve po Ježíšově smrti a vzkříšení a po seslání Ducha svatého se stane výslovnější: v odpovědi víry na kérygma, ve formulích víry a v kristologických hymnech.

Klasická teze bultmannovské školy říká, že Ježíšovo kázání a skutky měly za úkol ohlásit a zahájit Božího království, že se však Ježíš vůbec nezmiňoval o své osobě a o své úloze při uskutečnění tohoto království. Tím by se vyloučila jakákoli kristologická víra během Ježíšova života. Pak tedy Ježíšova teologie nemá v teologii NZ místo a pozemský Ježíš se stává jen předpokladem teologie NZ, ale ne její součástí. To ovšem není pravda. Víru v Ježíšovu osobu, i když často implicitní, pozorujeme již během jeho pozemského života. Stačí si připomenout víru uzdravených nemocných, jež je samozřejmě vírou v Boha, ale zprostředkovaná osobním kontaktem s Ježíšem, eschatologickým Spasitelem.

Apoštolové, kteří byli Ježíši nejblíže, rozpoznali ve svém výjimečném učiteli Mesiáše (odhlédněme nyní od problému, jaký charakter a poslání jejich představa Mesiáše měla). Celá kérygmatická škola vždy předpokládala, že teprve kázání o zmrtvýchvstání rozpoznalo v Ježíši Mesiáše. Ale nikdo nikdy nedokázal, že Mesiáš v představách Židů měl vstát z mrtvých. Toto pojetí známe až z křesťanského výkladu žalmu 16,8-11 (Sk 2,24-32). V židovském prostředí byl Mesiáš naopak očekáván jako eschatologický prorok, který novým způsobem bude opakovat mocné činy Mojžíšovy a Eliášovy (Jan 6,14-15.26-58). A Ježíš interpretoval toto očekávání originálním způsobem, lišícím se od nadějí na politickou odplatu, jež byly vlastním některým jeho současníkům a jeho učedníkům. Ježíšův konec není slavné vyvýšení do nebe bez projití tmavým tunelem smrti, jak to popisují židovské apokalypsy na postavách Eliáše a Henocha. Ježíš zemřel potupnou a bolestnou smrtí, jež byla přemožena až zářivým světlem vzkříšení. Ježíš je vyvýšen jako Pán po Otcově pravici touto cestou, a ne uchvácením do nebe.

Středem Ježíšova poselství je Boží království, které Ježíš hlásal a jeho přítomnost dokazoval svou thaumaturgickou a exorcistickou činností. Jeho osoba je úzce vázána na toto království, takže Órigenés nazývá Ježíše „ autobasileia“ (on sám je království). Spása, kterou Boží království přináší, se uskutečňuje v kontaktu víry a lásky s Ježíšovou osobou, tedy jeho následováním. To je jádro Ježíšovy teologie (srov. L. Goppelt).

4. Starý zákon v Novém: hermeneutický klíč biblické teologie v NZ

1. Metodologie

Co znamená „ použití Starého zákona“ ? Používání jazyka víry nebo literárních modelů a motivů, jež mohou být zároveň historické, jako např. “ Dvanáct“ ve vztahu k dvanácti israelským kmenům, jež tvoří lid Boží? Nebo se „ užíváním“ myslí výslovné nebo implicitní citace Starého zákona v Novém? Většinou se chápe v tomto posledním smyslu. Dále: čím byl Starý zákon pro Ježíše, pro hlasatele evangelia a pro svatopisce NZ? My instinktivně myslíme na naši Bibli v jednom svazku. V době NZ to však byly různé posvátné knihy, z nichž se četlo o šabatu v synagóze. Přičítala se jim však různá hodnota. „ Zákon“ (Tóra) měl vzhledem k Prorokům nejvyšší a základní hodnotu. Navíc ještě nebyl definován kánon.

Autoři NZ nepoužívali SZ podle vědeckých metod v moderním smyslu. V jejich práci však můžeme vysledovat některé společné prvky. Uveďme si tři nejdůležitější:

1) Uvedení citace má nejčastěji tyto formy: „ jak je psáno (gegraptai)“ , „ Písmo (hé grafé) říká“ nebo také „ aby se naplnilo Písmo“ , „ jak stojí psáno“ nebo podobně. Všechny tyto formule předpokládají uznání božské autority, připisované „ Písmu“ . Ono tedy svou autoritou dodává váhu interpretaci Ježíšovy osoby a jeho díla spásy nebo mravního chování, jako např. nerozlučnost manželství v Mt 19,4-6/Mk 10,6-9 s odkazem na Gn 2,24. Tyto úvodní formule jsou více vlastní kérygmatu a svatopiscům NZ než Ježíšovi.

2) Přejděme k citaci samé. Vidíme, že autoři NZ nedbají, jako dnes my, na přesnost původního kritického textu. Až do r. 70 po Kr. kolovaly v židovském palestinském prostředí různé textové tradice: jedna byla blízká dnešnímu masoretskému textu; další nepatrně odlišné, jež se nalezly v Kumránu; samaritánský Pentateuch; řecký překlad Septuaginta, tj Bible užívaná v helénistických synagógách; a konečně aramejská, zachycená v targumech (i když se diskutuje o datu jejich sepsání). Autoři NZ užívali svobodně ten typ posvátného textu, který poskytoval lepší křesťanskou interpretaci vyprávěné skutečnosti. Vezměme si jako příklad první dvě kapitoly Matoušovy: v 1,23 cituje Iz 7,14 ze Septuaginty, protože tam bylo hé parthenos (panna), kterou evangelista ztotožnil s Pannou Marií, jež počala z Ducha svatého (1,18.20); v 2,6 čteme midraš zkomponovaný z Mich 5,1 a 2 Sam 5,2, modifikovaný a přizpůsobený na Ježíše, „ židovského krále“ ; v 2,15 cituje Oz 11,1, přeloženého z hebrejského originálu, blízkého našemu masoretskému textu; také v 2,18 cituje Jer 31,15, přeloženého z hebrejštiny s malými úpravami, z důvodu aktualizace.

3) Od citovaného textu přejděme k jeho interpretaci, jež má často formu aktualizace/aplikace textu na Ježíše a jeho dílo. Tato interpretace někdy navazuje na interpretaci v kontextu starozákonním, ale někdy je nová nebo dokonce kontrastní. Krajním případem je Žl 82,6, citovaný v Jan 10,34. Text „ jste bohové“ je přizpůsoben, aby potvrzoval Ježíšovo Boží synovství na základě argumentu „ de minori ad maius“ (Jan 10,34-36). V původním kontextu žalmu tito „ bohové“ jsou „ pohanští bohové“ . Ve druhém stádiu se aplikují na „ nespravedlivé soudce“ , jimž se oznamuje zničení. Jim Bůh neadresuje své slovo v biblickém smyslu (Jan 10,35), nýbrž se obrací s hrozbou zničení za to, že byli nespravedliví.

Z řečeného plyne, že jak volný způsob citace, tak nový způsob interpretace textů prozrazují absolutní novost, jež vstupuje do světa s Ježíšovou osobou, takže umožňuje definovat dějiny Israele a vyprávění o nich jako „ starou smlouvu“ (2 Kor 3,4-15). Toto nové používání SZ se liší od praxe různých židovských skupin 1. stol. (učitelé Zákona, Kumrán, farizeové, saduceové, Filón, Josef Flavius).

NZ znamená radikální obrat vzhledem k židovské interpretaci SZ. Nepovažuje již Tóru za nedotknutelné a absolutně nezměnitelné slovo Boží. Vidí v ní vůli Boha smlouvy. Ale na první místo klade jako absolutní subjekt Ježíše, který je současně hodnověrný vykladatel zjevení a zároveň předmět výklad; tento výklad podává Ježíšova komunita po jeho smrti a vzkříšení a příchodu Ducha svatého. Do středu Tóry je postaven Ježíš a s ním člověk. „ Šabat (a s ním i zákon) je stvořen pro člověka a ne člověk pro šabat“ , takže „ Syn člověka je Pánem i nad šabatem“ (Mk 2,27-28).

2. Jakou úlohu mají posvátné knihy SZ v NZ?

Nový zákon kritizuje židovský výklad Starého zákona, neboť není otevřen Kristu (Pavel, Jan, list Židům). Ježíš sám někdy kritizuje Tóru, a zvláště předpisy o zákonné čistotě. Přesto připisuje posvátným knihám SZ jako celku božský původ a autoritu. Autoři NZ si tyto knihy přivlastňují, když výslovně prohlašují: „ to bylo psáno pro nás“ (1 Kor 10,11; Řím 15,4; 1 Petr 1,12). Podle toho tedy knihy SZ byly napsány proto, aby byly předány komunitě křesťanů jako novému Božímu lidu, s nímž Bůh v Kristu uzavírá novou smlouvu. Z obsahu knih SZ je zřejmé, že měly v dějinách zjevení přechodnou úlohu, což omezuje jejich božskou autoritu. Tak je možno pochopit, že NZ kritizuje některé texty nebo normy, podávané Starým zákonem.

Starý zákon tedy není Novým zákonem ani přijímán, ani odmítán jako celek. Tyto krajní postoje – na jedné straně fundamentalismus, na druhé markionismus - by byly velice pohodlné. Starý zákon byl napsán pro nás, křesťany, ale jen natolik, nakolik jej přijímáme jako křesťané. Starý zákon je Novým zákonem přijímán, nakolik slouží k osvětlení a pochopení Ježíšovy osoby a jeho poselství a díla spásy.

Tato aplikace by se mohla označit jako eschatologická: z posledního a definitivního zjevení Boha v Kristu a v jeho království se přijímá světlo a kritéria pro rozpoznání, co ve Starém zákoně směřuje ke Kristu a co naopak od něho odvádí a je platné jenom jako prostředek v určité fázi dějin. Typickým příkladem je zákon o manželské rozluce, který byl podle Ježíše dán jenom „ pro tvrdost srdce“ (Mt 19,8/Mk 10,5). Ježíš tak dovršuje kritiku započatou proroky (Mal 2,14).

Na základě tohoto všeobecného principu kritického přisvojení si SZ se ptáme, jaký je vztah SZ a NZ v konkrétních důsledcích. Již NZ dává na tento problém různé odpovědi. Důvodem toho je komplexnost SZ, který obsahuje Zákon, posvátné dějiny, proroky (jejich skutky a výroky), sapienciální a apokalyptickou literaturu. Na základě fenomenologické analýzy můžeme rozlišit v NZ alespoň sedm různých hermeneutických modelů pro vztah nové smlouvy ke staré.

1. „ Zaslíbení – naplnění“ (srov. Mt 5,17). Aplikuje se na kristologii, eklesiologii (Skutky) a eschatologii.
2. Pavlovský model: Zákon je pedagogem (Gal 3,24-25), který drží člověka v otroctví kvůli hříchu, jenž je v něm přítomný. Zákon člověku říká, že je hříšník, ale nedává mu sílu k překonání hříchu. Osvobození přináší až Kristus. Model je ve funkci antropologie orientované na Krista jako Spasitele.
3. U Jana se celý SZ čte jako anticipované zjevení-svědectví Ježíši, Synu Božímu (zvl. Jan 5– 8). Nejen texty, ale i události exodu a úctyhodné osoby prastarých dějin (Abrahám, Jákob, Izaiáš…) se čtou typologicky.
4. Starý zákon je čten jako „ dějiny spásy“ typologickou metodou. Typologie může být antitetická (Řím 5,12-21; 1 Kor 15,45-49: první a druhý Adam; Gal 3), nebo analogická (1 Kor 10) ve vztahu ke Kristu a křesťanům (Řím 4: midraš na Abraháma). V tomto světle lze číst celý SZ jako dějinně-spásnou přípravu na eschatologickou událost Krista. Model se aplikuje na kristologii, ale ještě více na Církev: Boží lid SZ a jeho dějiny připravují dějiny nového Božího lidu a zjevují, jak Bůh jedná s člověkem.
5. Model překonání a nahrazení: Ježíš je nová cesta spásy, která nahrazuje cestu starou, založenou na Zákoně. Nová smlouva nahrazuje starou (Pavel, list Židům). Model se aplikuje na soteriologickou kristologii.
6. Kritický model: v NZ se kritizují některá chování popisovaná ve SZ, jsou označena jako „ stará“ , a je tedy třeba je překonat eschatologickou novostí, již přináší Ježíš. Tento model je typický pro antiteze v horské řeči (Mt 5). Patří sem také kritika rituální čistoty (Mk 7 par.), praktikování šabatu a kritika žalmů, v nichž se svolává odvetná spravedlnost na nepřátele; v tomto smyslu si Ježíš nepřivlastňuje Žl 22. Kritický model má široké uplatnění v Ježíšově a křesťanské etice.
7. Model apokalyptický (syntetický): v NZ zvláště v Apokalypse. Zde se SZ již přímo necituje, ale hojně se užívá jeho slovníku a obrazů (na 500 doslovných citací a narážek), aby se vyjádřil eschaton v Kristu, obětovaném Beránku a vítězícím Synu člověka. V eschatologické budoucnosti jsou souhrnně přítomny celé dějiny Boha a člověka, počínaje Genezí. Již ve SZ apokalyptický literární druh shrnuje Zákon, proroky a sapienciální literaturu.

Vztah mezi SZ a NZ je komplexní; místo Tóry dává větší význam „ prorokům“ a modlitbě žalmů. Již Ježíš, a potom zvlášť autoři NZ jsou kritičtí k Tóře, jak ji chápou židé. Rovněž moudrost není personifikací Zákona (jako v židovském prostředí), nýbrž je interpretována jako osoba a ztotožněna s Ježíšem. Zákon je tedy podřízen Kristu, jeho autoritě coby Pána. V něm a jeho království se již začala uskutečňovat eschatologická budoucnost. Proto užívání SZ v NZ můžeme nazvat eschatologickým. V tomto smyslu SZ se středem v Zákoně je již „ starý“ , překonaný a naplněný v Kristu. NZ klade do středu proroctví a zaslíbení, neboť jsou výslovněji zaměřeny na Boží království a evangelium milosti. Dokonce snad nejžidovštější věta z celého NZ („ Amen,pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane“ ) je zaměřena eschatologicky. Zákon trvá, jako trvá nebe a země, tj. svět. Ale zůstávají jako přechodná skutečnost. Absolutní je jenom eschatologické naplnění Božího království v Kristu.