Poslední fáze vzniku evangelií (konečná redakce) vyžaduje vysvětlení, v jakém vzájemném vztahu jsou první tři evangelia, zvaná “ synoptická“ . Tato evangelia mají tolik společného, že v poslední fázi svého vzniku závisela jedno nebo dvě z nich na dalším nebo na společném písemném pramenu. Tento problém je komplexní; uvedeme si tu jenom závěry a postoje více rozšířené.

 Zde je schéma! Viz formát Word.

Rozlišujeme perikopy trojí tradice (společné Mt, Mk a Lk), dvojí tradice (perikopy společné Mt a Lk; neužívá se pro materiál společný Mk a Mt nebo Mk a Lk) a jediné tradice (zastoupená jen jedním evangelistou). Dále mluvíme o dubletech, tj. tradicích, které jsou zastoupeny dvakrát ve stejném evangeliu.

Při synoptickém srovnání jsou patrné tři druhy shod a rozdílů:

1. látka a její obsah
2. pořadí perikop
3. formulace

Tradice společná Mt a Lk je představuje velký homogenní blok (sestávající převážně z Ježíšových výroků). Společná látka Mt-Mk nebo Mk-Lk je naopak nepatrná; jsou to případy, které lze snadno vysvětlit tím, že jeden ze tří evangelistů perikopu z různých důvodů vynechal. Např. Matouš zřejmě vynechal perikopu o vdovině penízi (Mk 12,41-44; Lk 21,1-4), aby mohl vytvořit jediný sled řeči proti zákoníkům (Mt 23) a eschatologické řeči (Mt 24– 25). Také Lukášovo "vynechání“ bloku Mk 6,45– 8,26 (srov. Mt 14,22– 16,12) je pochopitelné jako snaha vyloučit druhé zázračné nasycení jako dublet nebo proto, že epizoda o Syroféničance a kritika předpisů o čistotě anticipují otevření se pohanům, o němž Lukáš mluví až později (srov. Sk 10,1– 11,18). Narozdíl od velkého společného bloku Matouš– Lukáš není třeba pro tyto malé styčné body předpokládat vlastní pramen.

• “ trojí tradice“ : asi stovka perikop (podle Alandova rozdělení), tvořených převážně vyprávěním událostí (zázraky, spory, zpráva o utrpení), v menší míře také výroky, občas seskupené do tématických celků, téměř malých “ řečí“ nebo alespoň jejich zárodků: podobenství (Mk 4,1-34 par.), misionářské instrukce (Mk 6,7-13 par.) poučení o životě v komunitě (Mk 9,33-50) a nakonec skutečná “ řeč“ – eschatologická (Mk 13,1-37 par.);
• “ dvojí tradice“ Matouše a Lukáše: asi čtyřicet perikop (Aland), sestávajících téměř výlučně z Ježíšových výroků, uspořádaně seskupených do tématických celků; úplně chybí u Marka, např. horská řeč (Mt 5– 7/Lk 6,20-49), Jan Křt. posílá své učedníky k Ježíšovi a zavržení nevěřícího pokolení (Mt 11,1-19/Lk 7,18-35), diatriba proti zákoníkům a farizeům (Mt 23,1-37/Lk 11,37-52); někdy je velice krátká paralela u Mk, jako misijní řeč (Mt 9,35– 10,42/Lk 10,1-16);
• “ dublety“ : např. u Lk dvojí misijní řeč (Lk 9,1-6; 10,1-16; srov. Mk 6,7-13 a Mt 9,35– 10,42), dvojí eschatologická řeč (Lk 17,20-37; 21,1-37; srov. Mt 24,1-44 a Mk 13,1-37), opakování logia o lampě (Lk 8,16; 11,33; srov. Mk 4,21 a Mt 5,15) aj.; u Mt logion o rozluce (Mt 5,31n a 19,9; srov. Mk 10,11 Lk 16,18), o nesení kříže (Mt 10,38 a 16,24; srov. Lk 14,27 a Mk 8,34), o víře, která hory přenáší (Mt 17,20 a 21,21; srov. Lk 17,6 a Mk 11,22), o vyloupnutí si oka, které tě pohoršuje (Mt 5,29n a 18,8n; srov. Mk 9,43-45);
• “ vlastní látka“ (něm. Sondergut, odtud častá zkratka “ S“ ): u Marka minimální (tři perikopy: 4,26-29; 7,32-37; 8,22-26), četnější u Matouše (asi třicet perikop), velice hojné u Lukáše (asi padesát perikop).
• “ menší shody“ (minor agreements of Mt and Lk against Mk): místa, která – přestože se dochovala v trojí tradici – podává ve stejném znění Mt a Lk proti Mk; některé případy jsou příliš obecné, takže ke shodě mohlo dojít na základě změny nezávisle provedené jak Matoušem, tak Lukášem (např. oslovení “ Pane“ v Mt 8,2 a Lk 5,12); u několika závažných lze předpokládat vliv ústní tradice: např. Mt 13,11 a Lk 8,10a, hymin dedotai gnónai ta mystéria proti Mk 4,11a, hymin to mystérion dedotai. Těchto jevů není tolik, abychom mohli předpokládat řešení na základě literární závislosti (závislost Lukáše na Matoušovi či naopak, nebo závislost obou na Ur-Markus nebo Deutero-Markus): protože je mnohem více případů, kdy taková shoda Mt s Lk proti Mk není, hypotéza tohoto druhu by více problémů vytvořila, než vyřešila.

2. Pořadí perikop

1. Příprava na veřejnou činnost 3,1– 4,11 1,1-13 3,1– 4,13
2. Činnost v Galileji 4,12– 18,35 1,14– 9,50 4,14– 9,50
3. Cesta do Jerusaléma 19,1– 20,34 10,1-56 9,51– 18,43
4. Utrpení, smrt a zmrtvýchvstání 21– 28 11– 16 19– 24

• Když pořadí není totožné u všech 3, shodují se Mt-Mk nebo Mk-Lk, prakticky nikdy se neshoduje Mt-Lk.
• Také látka dvojí tradice má své uspořádání, v rámci Mt a Lk, které je v hrubých rysech totožné, jak v celkovém plánu (kázání Jana Křt. na začátku, eschatologická řeč na konci, mezi tím horská řeč, polemické rozhovory s nevěřícím pokolením, misijní řeč, atd.), tak v rámci menších jednotek (např. horská řeč: jak u Mt, tak u Lk začíná blahoslavenstvími a končí odsouzením falešných proroků a podobenstvím o dvou domech – na skále či na písku).
• Uvnitř Mt a uvnitř Lk styčné body mezi trojí a dvojí tradicí nikdy nesouhlasí (kromě případů, kdy je to dáno shodným tématem: Předchůdce, pokušení, obvinění ze spojení s Beelzebulem…).

• Jazyk Mt a Lk je systematicky správnější než Mk z hlediska gramatiky, syntaxe, slovníku a stylu. Mnohem méně častý je jev opačný.
• Tyto správnější formulace Mt a Lk jsou – stále systematicky, perikopa za perikopou – od sebe odlišné.

Např. Mk 1,40 Kai erchetai pros auton lepros parakalón autron [kai gonypetón] kai legón autó hoti Ean thelés dynasai me katharisai.

Mt 8,1 Kai idú lepros proselthón prosekynei autó legón: Kyrie ean thelés dynasai me katharisai.

• V dvojí tradici se primitivnější vyjádření zjišťuje někdy u Mt, jindy u Lk.

Řeší synoptickou otázku na základě priority Markova evangelia. Markovo evangelium bylo napsáno jako první a Matoušovo a Lukášovo závisí na něm, přičemž Mt a Lk jsou na sobě nezávislá. To, co je jim společné a nelze odvodit od Mk (dvojí tradice), se vysvětluje předpokládaným pramenem Q (pramen zcela rekonstruovaný na základě Mt a Lk).

Graficky můžeme toto řešení znázornit takto:

 Schéma viz formát Word.

(S^Mt a S^Lk označují vlastní látku (něm. Sondergut) - třetí typ pramene, který zde nechceme analyzovat, neboť se nám jedná jen o to, co mají synoptici společné.)

Základním argumentem pro prioritu Marka je, že řeší víc problémů než kterákoli jiná teorie. Nabízí nejlepší vysvětlení, proč se Mt a Lk tak často shodují s Mk v pořadí perikop a formulacích, a umožňuje předložit rozumné důvody, proč se Mt a Lk liší od Mk, jestliže tato jejich odlišnost vznikla při vzájemné nezávislosti. Např. žádný z evangelistů netrpěl Markovy redundance, jeho neobratnost v řečtině, nelichotivé vyjadřování se o učednících a P. Marii a málo důstojný popis Ježíše. Mt i Lk Markův základ rozšířili ve světle povelikonoční víry. Hlavním argumentem proti Markovu prvenství zůstávají minor agreements.

Realistický závěr zní: žádné řešení synoptické otázky neřeší všechny problémy. Proces vzniku evangelií byl pravděpodobně mnohem komplexnější, než nejsložitější moderní rekonstrukce. Nemůžeme-li vyřešit všechny hádanky, je realistické přijmout a pracovat s relativně jednoduchým řešením synoptické otázky, která je z velké části vyhovující. Jisté je, že teorie dvou pramenů vysvětluje dobře všechny jevy, které vyžadují vysvětlení závislosti literárního typu.

1. Teorie vysvětlující vznik synopt. evang. jen na základě jednoho pramene:

Tyto teorie protiřečí principu: ex nihilo nihil fit.

b) Teorie předpokládající více pramenů a/nebo více stupňů přepracování pramenů: četné hypotézy 19. stol. o “ Proto-Markovi“ , “ Proto-Matoušovi“ a “ Proto-Lukášovi“ , teorie o “ Deutero-Markovi“ (tj. hypotetický pramen Mk a Lk; A. Fuchs), komplikované teorie francouzských biblistů, např. M.-É. Boismard (prameny A, B, C, Q), Ph. Rolland (teorie o původním evangeliu Dvanácti v Jerusalémě, které dalo základ spolu s Q dvěma evangeliím a ta pak byla prameny synoptických evangelií).

Rekonstruovaný pramen Q sestává z logií a několika podobenství, výpravných perikop je nepatrně (viz příloha – seznam perikop Q). Celá sbírka má silně sapientní charakter. Nález koptského Tomášova evangelia, za nímž stojí řecký originál pravděpodobně ze 2. stol., ukazuje, že existovaly křesťanské sbírky výroků. Můžeme předpokládat, že stejně jako ostatní evangelní látka, i tato logia byla uchovávána, neboť se pokládala pro křesťanství za důležitá.

Snahy rekonstruovat komunitu pramene Q, jeho dějiny, teologii, místo sepsání (obvykle Palestina nebo Sýrie) a představené komunity (snad proroci?) často předpokládají nepravděpodobnou systematizaci křesťanského života v 1. stol. a nezřídka jsou určovány různými ideologizujícími tendencemi v exegezi. Portrétem Ježíše – učitele moudrosti či kynického filosofa bez apokalyptického poselství, jak bývá rekonstruován na základě domnělého prvního stádia Q, chtějí někteří nahradit Ježíše evangelií a Ježíše, jak jej předkládá víra církve. J.P. Meier (ve své knize A Marginal Jew, 2.178) říká, že exegeté by si měli každé ráno opakovat: “ Q je hypotetický dokument, o jehož přesném rozsahu, znění, komunitě, v níž vzniklo, vrstvách a stádiích kompozice nelze nic zjistit.“