b) vyprávění o jeho činnosti ve Skutcích apoštolů: 7,58; 8,1-3; 9,1-30; 11,25-30; 12,25; 13,1– 28.31.

Můžeme se setkat se třemi přístupy, jak autoři tyto prameny zpracovávají: a) Tradiční zpracování života sv. Pavla důvěřují rámci představenému ve Sk, do něhož zasazují s případnými úpravami údaje z listů. b) Veliká skepse vůči historické hodnověrnosti Sk v údajích o sv. Pavlu. Někteří autoři téměř ignorují informace ve Sk nebo je drasticky opravují. Jejich záměrem je zvýraznit nesmiřitelné rozdíly v údajích obou pramenů (např. Becker, Knox, Jewett, Lüdemann, Murphy-O'Connor atd.). c) Střední pozici tvoří ti, kteří mají Pavlovy listy za prvotní pramen, a ty obezřetně a kriticky doplňují údaji ze Sk. Záměrem tu není nápadně zvyšovat rozporuplnost obou pramenů.

Je pravda, že Sk Pavla teologicky interpretují tak, že představují jeho poslání v rámci širšího projektu rozšíření křesťanství „ až na konce země“ (Sk 1,8). Autor Sk navíc kusé informace, které měl o Pavlovi k dispozici, zpracoval do celistvého příběhu. Na druhé straně nelze přeceňovat objektivitu Pavlových listů. Pavel často píše jako člověk emotivně zcela vtažený do dění, což jistě ovlivnilo volbu důrazu a míry popisu. Mezi listy a Sk je však tolik styčných bodů, že Sk jako historický pramen nelze podceňovat. Navíc i největší skeptikové připouštějí jako historické údaje, které známe jen ze Sk (např. Pavel před Galliem [18,12], Pavlův 18timěsíční pobyt v Korintu [18,11] nebo Timoteův původ v Lystře [16,2-3].

Biblické prameny nám poskytují jenom relativní chronologii. Chceme-li Pavlův život vidět v souvislosti světových dějin, ptáme se, které události jeho života mají oporu ve světském dějepisectví.

Z Pavlových listů může být datován mimobiblicky jen útěk z Damašku (2 Kor 11,32-33): etnarcha krále Arety obklíčil město, aby Pavla zajal, ale on byl spuštěn oknem v hradbách v koši a utekl (srov. Sk 9,24-25). K tomu došlo na konci Pavlova tříročního pobytu v Damašku (Gal 1,17c-18). Damašek byl zřejmě pod římskou nadvládou až do Tiberiovy smrti (16. března 37 po Kr.) a nabatejský král Aretas IV. Filopatris (9 př. Kr. - 39 po Kr.) byl pověřen kontrolou Damašku Caligulou, muselo k Pavlovu útěku dojít někdy během 37 a 39 po Kr., pravděpodobně 39 po Kr. Jeho obrácení datujeme o 3 roky dříve, tedy do r. 36 po Kr.

b) Vyhnání Židů z Říma za císaře Claudia (Sk 18,2c). Lukáš je spojuje s příchodem Akvily a Priscilly do Korintu. Suetonius (Claudius 25) píše: Iudaeos impulsore Chresto assidue tumultuantes Roma expulit („ Vyhnal z Říma Židy, kteří ustavičně vyvolávali nepokoje kvůli Chrestovi“ ). Jestliže impulsore Chresto (což se v době Suetoniově mohlo vyslovovat Christo) naráží na diskuse, zda Ježíš byl Kristus, pak Suetonius pojednává o římských sporech mezi židy a židokřesťany. Křesťanský historik P. Orosius (5. stol.) datuje toto vyhnání do 9. roku Claudiovy vlády (Ian. 49 - Ian. 50). I když se neví, odkud jeho informace pochází, datum je velmi pravděpodobné.

Nevíme, kdy se Pavel narodil, pravděpodobně r. 5-10 po Kr. za vlády Augustovy. Ve Flm 9 Pavel označuje sebe sama „ starým mužem“ (presbytés). Podle Hippokrata je to šesté ze sedmi období lidského života. Označuje plnou zralost muže ve věku asi 49-56 let. Jestliže Flm byl napsán mezi 54-61, rok Pavlova narození odpovídá uvedenému shora. To potvrzuje i druhý údaj ve Sk 7,58, kde Lukáš označuje Pavla, přítomného kamenování Štěpána, jako „ mladého muže“ (neanias), tj. osobu ve věku 21-28 let. Došlo-li ke kamenování Štěpána v rozmezí let 32-36 po Kr., je datování 5-10 po Kr. ještě pravděpodobnější.

Ve svých listech se apoštol představuje jako Pavel (Paulos) - rovněž v 2 Petr 3,15 a ve Sk od 13,9. Do tohoto místa jej Sk označují řeckou formou Saulos (z hebr. Šá’úl = vyžádaný, tj. od Boha; jméno prvního israelského krále, pocházejícího z kmene Benjamin, stejně tak Pavel, srov. Řím 11,1; Flp 3,5). Formu Saoul (nepořečtěnou) najdeme pouze ve zprávách o obrácení (9,4.17; 22,7.13; 26,14). Přechod od „ Šavla“ k „ Pavlovi“ ve Sk 13,9 (Saulos de kai Paulos) lze vysvětlit různě. Méně pravděpodobný je názor, že Pavel přijal toto latinské jméno na počest významného konvertity na Kypru Sergia Paula (Sk 13,7-12). Většina vidí tuto souvislost jako shodu okolností (a jako skutečný důvod této změny uvádějí dva různé prameny, které autor použil). Paulos je řecká forma velmi rozšířeného římského „ příjmení“ Paul(l)us (= malý). Apoštol je zřejmě měl již od narození a Saoul bylo signum neboli supernomen, užívané v židovském prostředí. Užívání dvojího jména, často zvukově podobného, bylo u diasporních Židů té doby rozšířenou praxí (srov. Sk 1,23; 10,18; 13,1). Není také doloženo, že by ke změně jména došlo při obrácení, neboť Saulos užívají Sk i po této události.

Co víme dále o Pavlově mládí z jeho listů? Nikde neříká, kde se narodil, jeho římské jméno však prozrazuje vztah k římskému městu. Je hrdý na svůj židovský původ, který odvozuje z genealogie kmene Benjamin (Řím 11,1; Flp 3,5; 2 Kor 11,22). Byl „ Israelita“ (ibid.), „ Hebrej, syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká farizeus“ (Flp 3,6), „ nadměrně horlil pro tradice svých otců“ a v „ židovství“ předstihoval své vrstevníky (Gal 1,14). Pod sebeoznačením Hebraios se mohlo skrývat, že byl řecky mluvící Žid, který znal také aramejsky a uměl číst SZ v hebrejském originále. Pavlovy listy však prozrazují, že řecky znal dobře a obvykle citoval SZ ze LXX, znal deuterokanonické knihy, sepsané nebo uchované v řečtině. Náznaky stoické rétorické argumentace (diatribé) v listech svědčí o jeho řeckém vzdělání.

Podle Sk byl Pavel „ Žid“ , „ farizej“ narozený v Tarsu, helénistickém městě v Kilíkii (Sk 22,3.6; 21,39),, který byl významnou židovskou kolonií. Jak sám píše, brzy po svém obrácení jako křesťan spěchá do Kilikie (Gal 1,21). Měl sestru (23,16), byl římským občanem od narození (22,25-29; 16,37; 23,27). Je-li Lukášova informace o Pavlově původu přesná, je vysvětlením pro jeho široký rozhled jak helénistický, tak židovský.

Tarsus se poprvé připomíná pod názvem Tarzi na černém obelisku Salmanasera III. (9 stol. př. Kr.). Ve 4. stol jej Xenofon označuje jako „ veliké a rozvinuté město“ a řecké mince z 5. a 4. stol. dokládají jeho ranou helenizaci. Antiochus IV. Epifanes (175-164) tam ustavil židovskou kolonii pro rozvoj obchodu a řemesel. Během Pompeiovy reorganizace Malé Asie r. 66 př. Kr. se Tarsus stal střediskem provincie Kilikie. Později udělil Marcus Antonius městu svobodu, imunitu a právo římského občanství a Augustus tato práva potvrdil. Tarsus byl také věhlasným střediskem kulturním a filosofickým. Strabo říká, že jeho školy předstihují školy athénské a alexandrijské a studují na nich studenti z Kilikie, nikoli cizinci. Pobýval tu stoický filosof a učitel císaře Augusta Athenodoros, aby zajistil bezpečnost a jistotu na této křižovatce cest na Východ. Působili tu také další stoičtí a epikurejští filosofové. Z významných římských osobností navštívil Tarsus Cicero, Julius Caesar, Augustus, Marcus Antonius a Cleopatra. Právem se Pavel chlubí, že je „ občan ne neznámého města“ (Sk 21,39).

V Tarsu se Pavel asi také vyučil řemeslu, které Sk 18,3 nazývají stanařstvím (skénopoios). Tento pojem nám jeho profesi nevymezuje přesně. Tradičně se myslí, že Pavel zhotovoval jakési přikrývky z dlouhé kozí srsti, jež sloužily také jako přístřeší pro přenocování na cestách. Kilikie byla jejich výrobou proslulá (srov. lat. cilicium). Jiní jsou názoru, že Pavlovo řemeslo zahrnovalo zpracování kůží a výrobu stanů z nich.

Zajímavá hypotéza J. Jeremiase, že v době své konverze byl Pavel uznávaným učitelem s právem kvalifikovaně rozhodovat v otázkách Zákona, má svoje důsledky. Tuto autoritu lze předpokládat, když odchází do Damašku zajmout křesťany (Sk 9,1-2; 22,4-5; 26,12) a hlasuje proti křesťanům jako člen velerady (Sk 26,10). Z toho Jeremias usuzuje, že Pavel se obrátil ve středním věku (pro ordinaci za rabína se vyžadoval věk 40 let (?)) a že byl ženatý (i to se vyžadovalo). Dále tato data uvádí do souvislosti s 1 Kor 7,8 a tvrdí, že Pavel se ztotožňuje s vdovami/vdovci (chérai), a ne se svobodnými (agamoi). Podle 1 Kor 9,5 pak usuzuje, že Pavel se znovu neoženil. Každý krok této dedukce je však nejistý (pochybná harmonizace, Pavlův věk, údaje o požadavcích na rabíny jsou pozdějšího data, Pavlův stav).

Pavel říká, že násilně pronásledoval církev a snažil se ji zničit (Gal 1,13; 1 Kor 15,9; Flp 3,6). To lze chápat jako účast na pronásledování křesťanů v Jerusalémě a bezprostředním okolí (viz Sk 8,3; 9,1-2; 22,3-5.19; 26,9-11; srov. 1 Sol 2,14). Proč Pavel křesťany pronásledoval? E.P. Sanders míní, že ne proto, že byl velmi svědomitý farizej, nýbrž ze své horlivosti (srov. Flp 3,5-6: „ co se Zákona týká farizeus, co do horlivosti pronásledovatel církve, a co do spravedlnosti založené na Zákoně, byl jsem bez úhony“ ). Jiní se domnívají, že Pavel považoval Ježíšovy vyznavače za odpůrce farizejského výkladu Zákona. Lze upřesnit, že Pavlovo nepřátelství vůči křesťanům bylo způsobeno jejich vyznáváním za Bohem potvrzeného Mesiáše toho, kterého židovští představitelé odsoudili jako rouhače? Sk 26,9 tomu nasvědčují, když Pavel vyznává, že podnikal všecko možné „ proti jménu Ježíše Nazaretského“ . Nebo bylo hlavním motivem jeho nenávisti přesvědčení, že Ježíšovi učedníci znevažují Mojžíše, když mění praktiky Zákona, a relativizují důležitost chrámu (srov. obvinění proti Štěpánovi: Sk 6,11-14; 8,1)?

Kdy došlo k Pavlově obrácení? Sk 7,58; 8,1; 9,1 spojují Pavlovo pronásledování křesťanů se Štěpánovou mučednickou smrtí. Podle Gal 1,17-18 uplynuly tři roky mezi Pavlovým obrácením a jeho první cestou do Jerusaléma (v té době byl v Arábii a v Damašku). Podle výše uvedené chronologie (str. 1) mnozí kladou Pavlův útěk z Damašku a cestu do Jerusaléma asi do r. 39 a jeho obrácení tedy asi do r. 36.

Podle Gal 1,18-19 navštívil Petra (historésai Kéfán) a pobyl u něho a viděl Jakuba, bratra Páně (ne však jiné apoštoly). V tomto období se také zřejmě naučil něco nebo všechno z tradice o Ježíši (1 Kor 11,23; 15,3). Pobyt v Jerusalémě byl krátký (Gal 1,18; Sk 22,18) a Pavel odchází do Tarsu v Kilikii (Sk 9,30). V Gal 1,21 Pavel mluví o Sýrii a Kilikii. To může znamenat, že do Tarsu cestoval přes Antiochii, ale také celou jeho činnost od r. 39 do r. 49, kdy se znovu vrací do Jerusaléma (příchod z Tarsu do Antiochie a celou „ první misijní cestu“ ). Jak dlouho v Tarsu zůstal, nevíme. Pravděpodobně několik let.

Průběh první cesty známe jenom ze Sk 13,3– 14,28. Z Antiochie se Pavel s Barnabášem a Janem Markem vydávají na Kypr, dále do Malé Asie - Perge (zde se odděluje Jan Marek), Antiochie Pisidské, Ikónia, Lystry, Derbe a zpět do Antiochie v Sýrii (asi r. 49). Poté co v synagógách narážel na odpor, obrátil se na pohany, kteří evangelium vstřícně přijímali (srov. Řím 1,16: evangelium o spáse skrze víru „ nejdříve židům, pak i pohanům“ ). Ze svědectví listů víme o této cestě pouze to, že kázal evangelium pohanům před návštěvou Jerusaléma v r. 49 (Gal 2,1-3) a že byl kamenován (2 Kor 11,25 - a to v Lystře podle Sk 14,19). Názvy míst této cesty najdeme rovněž v 2 Tim 3,11.

6. Jerusalémský „ sněm“ (49) a antiochijský spor

Pavel nebyl první, kdo přijímal konvertity z pohanství. Rozdíl byl v tom, že Petr (Sk 10,44-48) a další misionáři během pronásledování po Štěpánově smrti (11,20-21) zřejmě tyto obrácené pohany začleňovali do židokřesťanských komunit. Novinkou Pavlova apoštolátu bylo, že vytvářel celé nové pohanokřesťanské komunity s nepatrnou či žádnou vazbou na židovství. Bude to cesta pro budoucí křesťanství? Po Pavlově a Barnabášově návratu do Antiochie se konal v Jerusalémě „ sněm“ (49), který měl dát odpověď (Sk 15,1-29 a Gal 2,1-10). Přes některé rozdíly se oba prameny shodují v tom, že tu aktivně vystoupili Pavel, Jakub (bratr Páně) a Petr (Kéfa) a že se proti Pavlovi postavila skupina, která požadovala obřízku pohanů. Sk 15 v umělecky uspořádaných řečech nabízejí zdůvodnění, proč Petr a Jakub souhlasí s Pavlem, že obřízka se nemá vyžadovat. Podle Gal 2,9 ostatní uznali milost a apoštolské pověření udělené Pavlovi a podali mu pravou ruku na znamení společenství.

Tím však nebyly vyřešeny všechny problémy. Jsou pohané vázáni ostatními závazky Mojžíšova zákona, zvláště dietetickými pravidly? Ne-li, jak potom mohou židokřesťané a pohanokřesťané spolu žít v jedné komunitě či v jedné obci? Z Jerusaléma se Pavel a Barnabáš vrátili do Antiochie (Sk 15,30; Gal 2,11.13). Tam podle Gal 2,12-14 došlo k velkému sporu. Petr, který dříve jedl s pohanokřesťany, od toho na námitky lidí od Jakuba ustoupil. Pavel to považoval za zradu na pravdě evangelia. Sk o tom mlčí a nejasným způsobem pojednávají o zaslání dopisu (na Jakubovo přání - 15,20) z Jerusaléma do Antiochie, v němž se nařizuje, že v Sýrii a Kilikii mají pohanokřesťané dodržovat předpisy o čistotě (srov. Lev 17– 18), zvláště o čistotě dietetické. Sk 15,36-40 mluví o neshodě mezi Pavlem a Barnabášem o osobu Jana Marka. Podle Gal 2,13 se i Barnabáš v antiochijském sporu připojil k Petrovi. Pravděpodobně to bylo jedním z důvodů, proč si Pavel pro další misijní práci vybral za společníka Silu. Pavel zdánlivě v Antiochii prohrál. Proto se z ní vzdaluje a ze svých cest se vrací nejprve nebo výlučně do Jerusaléma (Sk 18,22; 19,21; 21,15) a sbírá peníze pro Jerusalém a ve svých listech se už nikdy o Antiochii nezmíní. Ve své práci se stává zcela nezávislým.

Sk 15 je kompozice,spojující zřejmě dvě události, které se ve skutečnosti odehrály v různých dobách, totiž rozhodnutí jeruzalémského „ sněmu“ o možnosti přijímat pohany do společenství církve bez obřízky a rozhodnutí Jakuba (v podobě listu) o soužití žido- a pohanokřesťanů na základě dodržování čtyř předpisů, většinou dietetických. 1) Vv. 1-2 jsou literárním švem, který spojuje informace ze dvou různých pramenů. 2) V. 34 chybí v nejlepších řec. rukopisech; západní text jej přidává jako vysvětlivku, kde se Silas nacházel na počátku druhé misijní cesty. Když v. 34 vynecháme, vzniká problém: Kde se připojil k Pavlovi? 3) Symeón (15,14), který se obvykle ztotožňuje se Šimonem Petrem (a kompozice Sk 15 jej také tak chápe), byl pravděpodobně v použitém prameni někdo jiný. Jinde ve Sk je Petr označen jako Petros (15,7) nebo Simón Petros (10,5; 18,32), ale nikdy jako Symeón. V Lukášově prameni Šimon v 15,14 by mohl být Symeón Niger, jeden z proroků nebo učitelů v Antiochii (13,1). Ten byl asi jedním z vyslanců k Jakubovi do Jerusaléma v záležitosti dietetických předpisů. 4) Petrova řeč o obřízce a Mojžíšově zákoně (15,7-11) se stěží shoduje s tématy řeči Jakubovy (15,14-21).

7. Druhá a třetí misijní cesta (50-52; 54-58)

Lukáš tyto „ dvě cesty“ popisuje jako jeden veliký blok širokého Pavlova misijního záběru poté, co se mu souhlasem apoštolů otevřela možnost přivádět pohany k víře v Ježíše bez závazku obřízky (Sk 15,40– 21,15).

V první části (50-52; „ druhá cesta“ : Sk 15,40– 18,22) se Pavel vrací do míst jihovýchodní Malé Asie, kde hlásal evangelium během první cesty. Potom se poprvé vydává na sever do Frýgie a Galácie, z Troady přechází pod Božím vedením do Makedonie (16,9-10 začíná první „ Wir-Bericht“ ). Odtud postupně prochází Filippy, Soluň, Beroju, Athény a přichází do Korintu. Třem z těchto pěti měst později zašle listy. Právě první dochovaný list - 1. Soluňanům - napsal Pavel z Korintu jako výraz starostlivosti a péče o nedávno založenou církevní obec (r. 50-51). Osmnáct měsíců v Korintě je Pavlův dosud nejdelší pobyt v jím založených obcích. A je paradoxní, že právě zde zanechal po svém odchodu komunitu zmítanou největším počtem problémů. Akvila a Priscilla (Priska), s nimiž se v Korintě seznámil a kteří se s ním pak přeplavili do Efesu, se stali jeho přáteli do konce života a spolupracovali s ním v Efesu i v Římě. Podle dostupných archeologických dokladů (viz výše - prokonsul Gallio) byl tedy Pavel v Korintu v létech 50/51-52. Odtud se z jednoho z korintských přístavů - Kenchrejí - (Sk 18,18b-22) odplavil do Efesu a Caesareje a vystoupil (anabainein, zřejmě použito jako t.t. pro cestu do Jerusaléma) pozdravit církevní obec (v Jerusalémě).

V druhé části (53/54-58; „ třetí cesta“ : Sk 18,23– 21,15) po jisté době strávené v Antiochii Syrské procházel znovu Galácií a Frýgií (zde v opačném pořadí než posledně) až do Efesu, nejvýznamnějšího města římské provincie Asie. Podle Skutků (18,24-26) tu před jeho příchodem kázal Apollos z Alexandrie. V Efesu Pavel pobyl tři roky (54 - jaro 57: Sk 20,31; srov. 19,8.10; 1 Kor 16,8). Skutky dramaticky líčí Pavlův duchovní boj se sedmi syny židovského kněze, kteří působili jako exorcisté, a vzbouření lidu proti Pavlovi vyvolané stříbrotepci ve službách „ efezské Artemidy/Diany“ , jež dalo podnět k apoštolovu odchodu z města. Ve svých listech o tom Pavel výslovně nemluví. Náznaky lze spatřovat v 2 Kor 11,23-26, v „ soužení, které nás postihlo v Asii“ (2 Kor 1,8), v 1 Kor 15,32 („ když jsem v Efesu musel zápasit se šelmami“ ) a 1 Kor 16,8-9 („ odpůrců je ovšem také dost“ ). Exegeté v těchto narážkách spatřují možnost, že Pavel byl v Efesu vězněn, třebaže Sk žádné věznění nepopisují. Tato úvaha je důležitá proto, že mnozí se domnívají, že Pavel napsal z Efesu list Filipanům a Filemonovi, v nichž vystupuje jako vězeň. Ještě jistější je přesvědčení, že apoštol napsal z Efesu list Galaťanům, plný starostlivosti o to, co se stalo během čtyř nebo pěti let poté, co hlásal evangelium v Severní Galácii kolem r. 50. Ke konci Pavlova pobytu v Efesu zaměstnávaly jeho pozornost nesnáze korintské církevní obce. Z této doby pochází část tzv. korintské korespondence: První list Korinťanům, srov. 16,8, a list psaný v slzách, srov. 2 Kor 2,3-4. Mezi těmito dopisy možná Pavel byl v Korintě osobně a tato návštěva mu způsobila velký zármutek (1 Kor 2,1). Sk o těchto obtížích s korinťany zcela mlčí.

Podle Sk 20,2-17 odchází Pavel na jaře 58 z Korintu. Ve Filippech slaví Paschu, potom se lodí přepraví do Troady, pěšky pokračuje po maloasijském pobřeží do Milétu, kde se loučí s efezskými presbytery (20,17-38). Na této poslední cestě do Jerusaléma v Milétu, Tyru a Caesareji se naznačují nebo zmiňuje nebezpečí, která na Pavla čeká v Jerusalémě. To odpovídá Pavlově předtuše, vyjádřené v Řím 15,30-31, kde prosí o modlitbu, „ aby byl ochráněn před nevěřícími (dosl. neposlušnými) v Judsku“ .

8. Pavlovo poslední věznění (58-asi 64)

Toto období trvá několik let po r. 58 a jsme tu odkázáni převážně na Sk 21,15– 28,31.

1. Poslední návštěva Jerusaléma a zatčení, věznění v Caesareji (58-60)

V Jerusalémě se Pavel setká s Jakubem a staršími církevní obce (Sk 21,18). Jakub upozorňuje Pavla, že jeho přítomnost v Jerusalémě by mohla způsobit nepokoj mezi židokřesťany. Navrhne mu, aby podstoupil závěrečný obřad nazirejského slibu se čtyřmi muži, za něž jako projev vstřícnosti k židokřesťanům zaplatí s tím spojené výdaje. Při předepsaném očišťování jej židé z provincie Asie viděli v chrámě a obvinili jej, že porušuje Zákon a poskvrňuje chrám tím, že s sebou do něj přivádí pohany. Vytáhli jej mimo chrám a chtěli ho zabít. Zachránil jej tribun římské kohorty z pevnosti Antonia, uvalil na něj ochrannou vazbu a předvedl jej před veleradu, kde Pavel vyvolal diskusi mezi saduceji a farizeji. Ze strachu před židy jej tribun nechal dopravit do Caesareje (Přímořské) (23,23-33). Tam se Pavel obhajoval před prokurátorem Felixem (Sk 24,1-21). Felix očekával, že od Pavla dostane úplatek, držel ho tedy ve vězení po dva roky (58-60). Když nastoupil Festus, obnovil řízení s Pavlem, který se hájil, že nespáchal nic proti židovskému Zákonu ani proti císaři. Hájil se za přítomnosti krále Heroda Agrippy II. (Sk 26,1-32). A třebaže nebyl shledán vinným, byl jako vězeň poslán do Říma, neboť se odvolal k císaři (appellatio ad Caesarem).

2. Cesta do Říma (konec 60 - začátek 61) a konec Pavlova života

Pavlovu dobrodružnou cestu do Říma popisují velice dramaticky Sk 27,1– 28,14. Bouře, ztroskotání a přezimování na Maltě vrcholí ve větě „ a nakonec jsme přišli do Říma“ (28,14). Tam Pavel pobýval dva roky v domácím vězení, což mu umožňovalo kázat evangelium všem příchozím. Pavlovo rozhořčení nad neochotou židů slyšet evangelium uzavírá celou knihu (asi r. 63; Sk 28,26-28). Odpovídající postoj najdeme v Řím 11,25-26: Izrael bude zachráněn až tehdy, kdy pohané vstoupí v plném počtu. Ani listy ani Skutky nemluví o Pavlově smrti.

Pastorální listy (Tit; 1-2 Tim) jsou často chápány jako pokračování Pavlovy literární činnosti a předpokládá se, že je apoštol sepsal po propuštění z domácího vězení. Plyne z nich, že měl znovu navštívit Východ (Efes, Makedonii a Řecko) a ustanovit Tita jako představeného církevní komunity na Krétě a Timoteje v Efesu. 2 Tim má formu Pavlovy závěti, psané tváří tvář smrti. Předpokládá, že Pavel byl vězněn v Troadě (4,13) a poté znovu dopraven do Říma (1,17), kde tento list napsal ve vězení. Byly-li tyto listy sepsány samotným Pavlem, lze popis této druhé cesty na Východ považovat za historický. Jestliže je napsal někdo z Pavlových žáků, mohou být rovněž historické. Někteří jejich itinerář však považují za smyšlený rámec pro myšlenky v listech tlumočené (více později ve zvláštním úvodu do listů).

Další detaily o konci Pavlova života čerpáme z pozdější tradice církve. Navštívil Pavel Španělsko? (srov. jeho plány v Řím 15,24.28). Tradice nám říká, že po dvouletém věznění byl propuštěn a odešel do Španělska. Klement Římský (1 Kor 5,7) vzpomíná, že Pavel „ vyučil celý svět spravedlivosti, došel až na hranice západu, vydal svědectví před vladaři a pak se vzdálil se světa a odebral se do svatých míst jako největší vzor vytrvalosti“ . Toto Klementovo svědectví (asi r. 95) mluví o návštěvě Španělska, novém procesu a mučednické smrti. Muratoriův zlomek (asi r. 180; ř. 38-39; EB 4) předpokládá ztracenou poslední část Skutků, v níž se mělo vyprávět o „ Pavlově odchodu z města (tj. Říma), když se vydal do Španělska“ .

První svědectví o Pavlově druhém uvěznění v Římě a jeho mučednické smrti za Nerona máme u Eusebia (HE 2.22.3). Eusebios také cituje Dionysia z Korintu (asi 170), že Petr a Pavel „ byli umučeni v téže době“ (kata ton auton kairon) (HE 2.25.8). Pronásledování za Nerona začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68). Většinou se pro oba apoštoly uvádí rok smrti 64, ale někteří dávají pro datování Pavlovy smrti přednost roku 67. Tertullian (De praescr. 36) přirovnává Pavlovu smrt ke smrti Jana (Křtitele), tj. stětí.

Pavel byl pohřben na ostijské silnici (Via Ostiensis) (dnešní bazilika San Paolo fuori le Mura). Když za Valerianova pronásledování bývaly křesťanské hroby znesvěcovány, byly ostatky r. 258 přeneseny na místo zvané Ad Catacumbas na Via Appia. Později byly znovu přeneseny na původní místo, nad nímž Konstantin nechal postavit baziliku.

Brown, R.E., An Introduction to the New Testament, Doubleday, New York 1997, 422-437.