Mnozí označují 1-2 Tim a Tit jako „ epištoly“ . Všechny tři kompozice však mají podobu listu, kde na začátku se uvádí autor a adresát a v závěru jsou pozdravy a požehnání (kromě 1 Tim).

Označení „ pastorální“ pochází z 18. stol. a vyjadřuje hlavní záměr těchto listů: nyní už není hlavní činností misijní expanze, typická pro první roky křesťanství, nýbrž péče o křesťanské komunity poté, co misionáři odešli - buď se zeměpisně vzdálili nebo zemřeli. Této péči říkáme „ pastýřská“ . Významným tématem Tit a 1 Tim je uspořádání církve, tj. ustanovení autorit k vedení komunity křesťanů, které často nazýváme „ pastýři“ . V novozákonní symbolice je misionář rybářem a ten, kdo vede a duchovně živí ty, kdo byli misijní činností získáni pro Krista, je pastýř.

Všechny tři listy mají podobný styl a atmosféru, v niž vznikly. Protože se o nich často pojednává dohromady, přehlížejí se jejich odlišnosti. Zvláště 2 Tim si zaslouží pozornost.

Co do literárního druhu, někteří přirovnávají Tit a 1 Tim k Didaché (asi r. 100-120), církevní příručce, která také varuje před nepravými učiteli a proroky. Takový literární druh je později dosvědčen např. spisem Didascalia Apostolorum. Pastorální listy však nepodávají přesné směrnice o uspořádání církve. 2 Tim vůbec nemluví o církevní organizaci a Tit jen v náznacích. 2 Tim prozrazuje atmosféru závěti. Navíc má blízko k listům z vězení (Flp, Flm, Kol, Ef).

V jakém pořadí byli pastorální listy sepsány? Nelze se spolehnout na dnešní kanonické pořadí (1-2 Tim, Tit), dané pouze délkou spisů. Stav církve podle Tit je méně přísně a detailně uspořádán než v 1 Tim. Protože listy jsou adresovány na různá místa (Kréta a Efes), lze usuzovat, že církve ve východním Středomoří nebyly na stejném vývojovém stupni. Ale stejný stupeň vývoje církve nemusí být pro datování rozhodující. V 2 Tim se praví, že Pavlova smrt se již blíží. Z toho logicky plyne, že napsal-li Pavel všechny tři listy, 2 Tim byl poslední. 2 Tim se však v otázce uspořádání církve neshoduje s Tit a 1 Tim. Je tedy i možné, že 2 Tim byl napsán jako první (přímo Pavlem) a po jeho smrti neznámý Pavlův žák sepsal Tit a 1 Tim; napodobil Pavlův styl a zabýval se tématem církevní struktury, která se nyní stala naléhavou. Krátce řečeno, každé pořadí sepsání je možné. Pro naše pojednání zvolíme toto pořadí: Tit (méně rozvinutá církevní struktura), 1 Tim (rozvinutější struktura) a 2 Tim (Pavlova smrt). Toto pořadí, dosvědčené v Muratoriově zlomku (2. pol. 2. stol.) a u Ambrosiastera (4. stol.) je pravděpodobně nejstarší.

O Timoteovi mluví Sk i pavlovské listy. Byl křesťanem, původem z Lystry, syn řeckého otce a židovské matky. Pavel se s ním seznámil na své druhé apoštolské cestě. Z ohledu na židy jej nechal obřezat a vzal si ho za spolupracovníka (Sk 16,1). 2 Tim 1,5 jmenuje jeho matku Euniké a babičku Lois. Timotej Pavla doprovází v Makedonii (Sk 17,14-15), Korintě (18,5) a Efesu (19,22) i na jeho poslední cestě do Jeruzaléma (20,4). Listy popisují Timoteje jako věrného Pavlova spolupracovníka, jemuž apoštol svěřoval mnohdy nesnadné a delikátní úkoly (srov. 1 Sol 3,2.6; 1 Kor 4,17; 16,10; Flp 2,19-24; Řím 16,21). Je také jmenován jako spoluodesílatel několika Pavlových listů (1-2 Sol, 2 Kor, Flp, Kol, Flm).Z těchto údajů plyne, že Timotej byl zralý člověk, schopný splnit i nesnadné úkoly; podle 1 Tim 4,12 a 2 Tim 2,22 se může jevit jako nezkušený mladík.

Timotej a Titus byli muži Pavlovi velmi blízcí, kteří s ním spolupracovali v nejdůležitějším a nejplodnějším období jeho apoštolské činnosti. Nelze vyloučit, že působili misionářsky samostatně jak za Pavlova života tak po jeho smrti. V pavlovských křesťanských komunitách se vzpomínka na Timoteje a Tita uchovávala ve spojení s velkou apoštolskou postavou Pavlovou.

Doba: Je-li napsán Pavlem, asi 65 po Kr. (Pseudonym: 80-90% kritických biblistů, ke konci 1. stol nebo - s menší pravděpodobností - začátkem 2. stol.)

Komu: Titovi na Krétě (nově založené církevní obce?) od Pavla, o němž se praví, že před nedávnem odešel z Kréty a nyní je na pobřeží Malé Asie (Efes?) nebo v západním Řecku (Makedonie?), na cestě do Nikopole.

Autenticita: Pravděpodobně napsán Pavlovým žákem nebo komentátorem Pavlova dědictví několik desetiletí po apoštolově smrti.

Jednota a neporušenost: Vážně se nepochybuje.

1. Úvodní formule: 1,1-4
2. Díkůvzdání: není
3. Hlavní část. 1,5– 3,11
4. Závěrečná formule: 3,12-15.

Rozdělení podle obsahu:

1,1-4: Odesílatel, adresát/pozdravy Titovi

1,5-9: Církevní struktura a vlastnosti presbytera/biskupa

B. 2,1– 15: Pokyny pro jednání s věřícími:

2,11– 14: motivace: zjevila se Boží milost

B’. 3,1-8: Pokyny pro jednání s nevěřícími:

3,12-15: Závěrečné pozdravy a požehnání.

Doba: Je-li od Pavla, asi 65 po Kr. (Pseudonym: 80-90% kritických biblistů, ke konci 1. nebo (méně pravděpodobně) začátkem 2. stol.)

Komu: Timoteovi v Efesu od Pavla, o němž se v listu píše, že odtud nedávno odešel a nyní je v Makedonii.

Autenticita: Pravděpodobně napsán Pavlovým žákem nebo komentátorem Pavlova dědictví několik desetiletí po apoštolově smrti.

Jednota neporušenost: Vážně se nepochybuje.

1. Úvodní formule: 1,1-2
2. Díkůvzdání: není
3. Hlavní část: 1,3– 6,19
4. Závěrečná formule: 6,20-21

1,1-2: Odesílatel, adresát/pozdrav

1,3-11: Úvod:

1. Poslání Timoteje (vv. 3-4)
2. Nutnost čelit falešným naukám (vv. 5-11)

• Charakteristika nepravých učitelů (vv. 5-7)
• Zákon je pro nespravedlivé, nikoli pro spravedlivé (vv. 8-11)

• Pavlovo povolání (vv. 12-17)
• Timoteova odpovědnost (vv. 18-20)

• Modlitba (2,1-15)
• Služby episkopů a diakonů (3,1-13)
• Závěr (3,14-15)

• Tajemství zbožnosti (3,16)
• Útok proti apostasi (4,1-5)
• Pravý pastýř (4,6-10)
• Závěr (4,11)

C’. 4,12-6,2: Pokyny Timoteovi o řízení komunity

• Jak se má Timotej chovat (4,12-5,2)
• Pokyny pro různé skupiny věřících: vdovy, presbytery a otroky (5,3-6,2a)
• Závěr (6,2b)

B’. 6,3-10: Jak se chovat k nepravým učitelům

A’. 6,11-16: Předávání evangelia pod Božím dohledem

• Chování a svědectví muže Božího (vv. 11-14)
• Závěrečná doxologie (vv. 15-16)
• Dodatek: doporučení bohatým křesťanům (vv. 17-19)

Doba: Napsán jako první nebo jako poslední z pastorálních epištol. Je-li od Pavla, snad napsán jeho sekretářem, potom asi r. 64 nebo krátce nato (by-li napsán jako první) nebo 66-67 (byl-li napsán jako poslední). (Pseudonym: 80-90% kritických biblistů, koncem 60. let krátce po Pavlově smrti (byl-li napsán jako první) nebo o několik desetiletí později, pravděpodobně koncem 1. stol. (jako poslední).

Komu: Timoteovi (v Troadě? v Efesu?) od Pavla, který je tu popisován jako vězeň krátce před smrtí v Římě.

Autenticita: Pravděpodobně napsán Pavlovým žákem nebo komentátorem Pavlova dědictví (buď brzy po Pavlově smrti na základě historických vzpomínek nebo o několik desetiletí později). Tento list je z pastorálních epištol nejblíže možnosti být autenticky Pavlův.

Jednota a neporušenost: Vážně se nepochybuje.

1. Úvodní formule 1,1-2
2. Díkůvzdání: 1,3-5
3. Hlavní část: 1,6– 4,18
4. Závěrečná formule: 4,19-22

1,1-5: Odesílatel, adresát/pozdrav; vzpomínka na Timoteovu rodinu

1. 1,6-18: Pravý pastýř

1. Povzbuzení k odvaze (vv. 6-8)
2. Dar spásy (vv. 9-10)
3. Pavlův příklad (vv. 11-18)

2. 2,1-26: Timoteovo chování

1. Předávání slyšené pravdy (vv. 1-2)
2. Účast na apoštolově utrpení (vv. 3-7)
3. Úplné společenství s Kristem (vv. 8-13)
4. Boj proti falešným naukám (vv. 14-26)

3. 3,1– 17: Poslední doby

1. Konečná apostasie (vv. 1-9)
2. Timoteův život v minulosti (vv. 10-13)
3. Výzva k věrnosti (vv. 14-17)

Pastorální epištoly mají jasně epistolární formu, jíž odpovídají také některé literární postupy (vzpomínky, povzbuzení, narážky na konkrétní okolnosti). Přesto nelze mluvit o skutečných dopisech; máme tu před sebou spíše dlouhá pojednání, především pokyny pro život v křesťanských komunitách. Jsou to tedy malé církevní příručky, obsahující pokyny platné pro jakékoli prostředí. Jejich literární druh se podobá paranetickým pojednáním helénistického období, v nichž často nacházíme vedle seznamů povinností a praktických rad pro rozličné skupiny osob polemické narážky na odlišné myšlenkové proudy. 2 Tim je částečně odlišný; má podobu duchovní závěti se vzpomínkami na minulost a povzbuzením pro budoucnost.

V souladu se svým převážně didaktickým charakterem tyto epištoly užívají literárních forem, jež byť nejsou zcela nové, jsou použity originálním způsobem: a) pokyny pro veřejnou modlitbu (1 Tim 2,15); b) pokyny pro výběr kandidátů důležitých služeb v církvi (1 Tim 3,1-7.8-13; Tit 1,6-9); c) seznamy povinností určitých kategorií osob (1 Tim 5,1-2; 6,17-19; Tit 2,1-10); d) seznamy ctností (1 Tim 6,11; 2 Tim 2,22; 3,10; Tit 2,2.5.6-8) a e) hříchů (2 Tim 3,2); f) katechetické vsuvky (1 Tim 2,4-6; Tit 2,11-14; 3,4-7); g) hymny doxologického charakteru (1 Tim 3,16; 6,15-16; h) vyznání víry (1 Tim 1,15) a ch) sapienciální výroky (1 Tim 4,8; 5,24-25; 6,6-8). Charakteristické jsou také krátké potvrzovací věty na začátku či na konci delších povzbuzení (např. 1 Tim 1,15a: “Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo”; srov. 1 Tim 3,1a; 4,9; 2 Tim 2,11a; Tit 3,8a). Liturgické a katechetické texty, přísloví a průpovědi motivují praktické pokyny.

Slova typicky pavlovská, jež se vyskytují i pastor.: “svědomí” (syneidésis), “sláva” (doxa), “dědic” (kléronomos), “pokora, mírnost” (praytés), “život věčný” (zóé aiónios), “smrt” (thanatos).

Četnost slov, jež zcela nebo téměř úplně chybí v pavlovských listech: “zbožnost” (eusebeia), “nauka” (didaskalia), “spasitel” (sótér), “zjevení” (epifaneia).

Typicky pavlovské termíny, které v pastor. chybí: “ospravedlnit” (dikaioó), “tělo” (sóma), “svoboda” (eleutheria), “chlouba” (kauchéma), protiklad sarx - pneuma. Dále je typická nepřítomnost některých předložek a částic, které jednoznačně určují Pavlův styl (an, ara, dio, eite).

Pastorální epištoly tedy vykazují významné styčné body s velkými Pavlovými listy. Liší se však od nich v literárním druhu, stylu a slovníku. Dále se tu objevují nová témata, přičemž klasická pavlovská témata ustupují do pozadí nebo dostávají nový obsah.

Pastorální epištoly odrážejí dva základní problémy církve své doby: a) vznik scestných postojů, kterým je třeba čelit jasnou a rozhodnou odpovědí; b) nutnost nové organizace, aby církev mohla účinněji čelit výzvám doby.

1. Heretické snahy a hnutí

Portrét osob nebo skupin, proti nimž se pastor. ep. staví, lze sestavit jen z náznaků ve všech třech listech. Apoštol Tita vyzývá, aby se “sektářem” (hairetikos; Tit 3,10) přerušil styky. To je jediný případ, kdy autor označuje zastánce bludných nauk tímto názvem. Z kontextu plyne, že se nejedná o heretiky v moderním smyslu, nýbrž skupiny, jež setrvávají ještě uvnitř církve. Tito “heretici” se zabývají “bájemi (dosl. “mýty”) a rodokmeny” (1 Tim 1,4; srov. Tit 3,9), jsou přesvědčeni, že vzkříšení z mrtvých již nastalo (2 Tim 2,18), a soustřeďují veškerý svůj zájem na “prázdné diskuse, které nejsou k ničemu” (2 Tim 2,14). Pocházejí z obřízky a dávají za pravdu židovským bájím a lidským nařízením (Tit 1,10.14; srov. 1 Tim 1,7), např. zákazům v oblasti manželství a některých pokrmů (1 Tim 4,3; srov.Tit 1,15).

Falešní učitelé se chlubí, že znají (eidénai) Boha, ale popírají ho nepočestným mravním životem (Tit 1,16). Jejich poznání je falešné, jež vyvolává jen “prázdné světské řeči a opačné nauky” a odvádí daleko od víry (1 Tim 6,20; srov. 2 Tim 2,16). Je pravděpodobné, že významnou úlohu zde hrály ženy, proto apoštol vybízí, aby byly podřízeny a nenárokovaly si vyučovat nebo stanovovat zákony mužům (1 Tim 2,11-12).

Dalším výrazným cílem pastorálních epištol je doporučovat nebo dokonce přímo zavést presbyterální strukturu do církevních komunit vedených Timotejem a Titem (srov. Tit 1,5). To by vysvětlovalo zvláštní pozornost, kterou autor věnuje otázce presbyterů/episkopů (1 Tim 3,1-7; 5,17-22; Tit 1,5-9) a dikákonů (1 Tim 3,8-13). Presbyterům, kteří asi již tvoří sbor (srov. 1 Tim 4,14), náleží předsedat komunitě. Nezdá se, že episkopoi tvořili zvláštní skupinu odlišnou od presbyterů (srov. Tit 1,5.7). Byli to zřejmě presbyteři jako ostatní, ale pověřeni zvláštními funkcemi jako kázat a vyučovat. Úloha diákonů není specifikována. Přes výhrady, které má autor vůči ženám se zdá, že mohly vykonávat tuto funkci (1 Tim 3,11). Timotej a Titus jsou nadřazeni těmto místním autoritám jako přímí Pavlovi spolupracovníci a vybaveni pověřením hlásat evangelium a organizovat církevní komunity v celé oblasti.

Církevní struktura pastorálních epištol je podobné uspořádání církve v Efesu, jak ji popisuje Lukáš (srov. Sk 20,17.28). Ta je jakýmsi středním vývojovým stupněm. První pavlovské obce byly rovněž vedeny představenými; dar vedení je jmenován jako zvláštní charisma (srov. 1 Kor 12,28) a tituly autorit nebyly ještě vždy zavedeny a ustáleny (srov. 1 Sol 5,12-13; 1 Kor 16,16; Flp 2,29-30; jenom ve Flp 1,1 jsou již uvedeni episkopoi kai diakonoi). Po pastorál. epištolách v 2. stol. je dosvědčen způsob řízení církve jedním episkopem obklopeným sborem presbyterů.

Od nejstarších dob tradice církve připisovala tyto listy apoštolu Pavlovi: Muratoriův kánon, Irenej, Klement Alexandrijský, Tertulián, Origenes, Eusebius. Výjimkou byl heretik Markion. Podle Tertuliána (Adv. Marc. 5,21) je vyloučil z důvodů teologických. Od konce 2. stol. je tedy jejich pavlovský původ jednomyslně dosvědčen.

Autenticita byla poprvé zpochybňována na počátku 19. stol. (J.E.C. Schmidt, F. Schleiermacher). Pastorální listy byly prý sepsány až v polovině 2. stol. Argumentovalo se tím, že chybí v P⁴⁶ a B a že je nelze uspokojivě zařadit do rámce Pavlova života. Dále se poukazuje na literární a teologické charakteristiky odlišné od autentických Pavlových listů.

Jiní biblisté zastávají částečnou autenticitu. Autor, Pavlův žák, prý několik let po apoštolově smrti použil autentické Pavlovy listy nebo fragmenty, které obsahovaly autobiografické údaje (personalia), které by si těžko někdo vymyslel (P.N. Harrison, Ch. K. Barrett). Slabinou této hypotézy je nesnáz dokázat autenticitu těchto krátkých a z hlediska teologického bezvýznamných fragmentů a možnost jejich zařazení do Pavlova života. Snazší je tvrdit, že tento Pavlův žák sepsal listy z vlastní iniciativy s použitím tradic uchovávaných v pavlovských obcích.

Pastorální epištoly neměly v úmyslu vytvářet nové nauky, ale předsevzaly si představit tradiční učení a bránit ho před nebezpečím rodících se herezí. Použily k tomu látky pavlovské tradice (někdy s reminiscencemi lukášovskými či janovskými) a prvotní katecheze (hymny a vyznání víry). Na pozadí lze také tušit vliv SZ a žido-helénistické literatury sapienciálního typu.

1. Boží spásný plán

Pastorální epištoly jasně označují Boha za pramen spásy, k níž je povoláno celé lidstvo; Bůh “nás spasil a povolal svatým povoláním” (2 Tim 1,9) a chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,3-4). Proto především Bohu náleží označení “sótér” (spasitel). Jeho spásná iniciativa je plodem dobrotivé překypující lásky (charis) (srov. Tit 2,11; 3,7).

Tento Boží dar se stává viditelným v Kristu; proto i on nese božský titul “sótér” (2 Tim 1,10; Tit 1,4; 2,13; 3,6). Ve svém zjevení (epifaneia) přemohl smrt a dal zazářit životu a nesmrtelnosti (2 Tim 1,10). Spasil hříšníky (1 Tim 1,15) tím, že daroval sebe sama (1 Tim 2,6; Tit 2,14). Jemu patří - snad na základě polemiky s císařským kultem - titul “Pán” (Kyrios), jemuž náleží čest, moc (1 Tim 6,15-16) a sláva (2 Tim 4,18). Ve svém konečném zjevení naplní očekávání věřících (Tit 2,13; 3,7).

V hymnu 1 Tim 3,16 je “tajemství zbožnosti” (tj. Ježíšovo spasitelské dílo) popisováno jako událost, která začíná vtělením a končí oslavením; o smrti se výslovně nemluví. Pastorální epištoly o kříži nemlčí, ale nechápou ho jako jedinečný prostředek zvolený Bohem pro spásu lidstva, nýbrž spíš jako příklad, který má věřící motivovat k vytrvalosti (2 Tim 2,11-13; srov. 1 Tim 6,13-14).

2. Církev

Komunita křesťanů se v pastorálních epištolách nazývá “Boží církev” (ekklésia theú; 1 Tim 3,5.15). Je “čistým lidem”, který si Bůh vytvořil skrze Krista osvobozením od jakékoli nepravosti, aby konala dobré skutky v očekávání slavného zjevení Kristova (Tit 2,11-14). Církev je také “Boží dům”, “sloup a pevná opora pravdy” (1 Tim 3,15), jako stavba zbudovaná na základu, jejž položil sám Bůh (2 Tim 2,19). V životě církve mají ústřední postavení Písma, jejichž inspirovanost je jasně dokázána (2 Tim 3,15-16). Rovněž se zdůrazňuje důležitost křtu, “koupel znovuzrození a obnovení Duchem svatým” (Tit 3,5).

V církvi se Pavel těší veliké autoritě, takže lze mluvit o jistém “pavlovském exklusivismu”. Na něm jako prvním Ježíš Kristus ukázal celou svoji shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, aby měli život věčný (1 Tim 1,16). Pavel je apoštolem par excellence, hlasatel Kristova poselství, neboť byl ustanoven za učitele pohanů ve víře a pravdě (1 Tim 2,7; srov. 2 Tim 1,11). Jemu byl svěřen úkol seznámit “s pravdou, jak uctívat Boha” (Tit 1,1). Pavlův postoj vůči falešným učitelům je vyjádřen oficiálními výrazy. V 2 Tim (apoštolův duchovní odkaz) je Pavel popisován jako mučedník, který trpí pro evangelium a svou smrtí vydá nejvyšší a nezvratné svědectví (2 Tim 1,12; 2,10; 3,10-11; 4,6-8).

Pavel má také rozhodující úlohu při konkrétním uspořádání života církve. Řeší všechny otázky kultu (1 Tim 2,1) a rozličných služeb v církvi (srov. 1 Tim 3,1-13; 5,17-22; Tit 1,5-9). Dále posuzuje členy komunity, kteří se odchýlili od pravé cesty (1 Tim 1,20). Vzkládá ruce na hlavu svých žáků, a tak jim uděluje milosti vlastní apoštolské a pastýřské službě (2 Tim 1,6; srov. 1 Tim 4,14). Proto i oni mají moc vyučovat (1 Tim 4,11.13; 2 Tim 4,5) a vést (1 Tim 1,3; 5,19-21). Protože však tyto pravomoci obdrželi skrze apoštola, mají je vykonávat podle jeho pokynů, v plné věrnosti apoštolské tradici a v rozmezí, jež je každému vyměřeno.

Pavlovi spolupracovníci budou předávat převzaté pověření presbyterům/episkopům, kteří je budou vykonávat v rámci jednotlivých komunit (srov. Tit 1,5; 2 Tim 2,2). Také oni obdrží církevní autoritu skrze vzkládání rukou (1 Tim 5,22); zde je poprvé naznačena myšlenka “apoštolské posloupnosti”; jejím důvodem je nutnost střežit a předávat neporušený “poklad” (parathéké, depositum; 1 Tim 6,20; 2 Tim 1,12-14; 2,2).

3. Křesťanský život

Z pastorálních epištol zaznívá velmi naléhavá potřeba opravdového křesťanského života. Středem je víra (32x): není to však jen osobní přilnutí ke Kristu, ale naukový celek, jemuž je třeba dát osobní souhlas. Paralelně k víře s mluví o “poznání pravdy” (epignósis aletheias; 1 Tim 2,4; 2 Tim 2,25; 3,7; Tit 1,1), jíž je církev “sloup a pevná opora” ((stylos kai hedraióma; 1 Tim 3,15). Heretici, kteří od ní odstupují, upadají do nemorálního života (2 Tim 2,18; Tit 1,14-16). Pravda tedy není jen nauka, již je třeba přijmout, ale také praktická směrnice, podle níž má věřící formovat svůj každodenní život. Z přijetí pravdy a života podle ní pramení “dobré skutky” (ergoi agathoi), jimž pastorální epištoly připisují zvláštní význam (srov. 1 Tim 2,10; 5,10.25; 6,18; 2 Tim 3,17; Tit 1,16; 2,14; 3,1.8.14). Tyto skutky nejsou prostředkem k dosažení spásy, ale účinek dynamismu, založeného ve věřícím skrze Boží spásné působení.

Za pramen křesťanské činnosti pastorální epištoly považují “srdce” (kardia), častěji “svědomí” (syneidésis), obojí s přídavnými jmény “neporušené”, “čisté” a “dobré” (srov. 1 Tim 1,5.19; 3,9; 2 Tim 1,3). Aby se člověk líbil Bohu, nestačí vnější činnost, ale je nezbytné rozhodnutí, které pramení v hloubce osoby. Křesťanská praxe, protože je výsledkem přesné náboženské volby, se definuje jako uskutečňování “zbožnosti” (eusebeia) (srov. 1 Tim 4,7-8; 5,4; 2 Tim 3,12). Tento pojem, blízký střízlivosti a spravedlnosti (srov. 2,12), je totožný s biblicko-křesťanským pojmem lásky k Bohu a bližnímu a zároveň navazuje na řecké pojetí života, jenž respektuje božstvo tím, že přijme všechny hodnoty, které garantuje. Zvláštní úlohu má modlitba, jež se má konat za všechny lidi (1 Tim 2,1-8).

Další pokyny pro křesťanský život najdeme v seznamech ctností (1 Tim 4,12; 6,11; 2 Tim 2,22; 3,10; Tit 2,2), z nichž vyniká důraz na víru, lásku a trpělivost. Pozoruhodné je, že trpělivost nahrazuje naději, zatímco ostatní dvě ctnosti narozdíl od pavlovských listů označují více praktické chování než základní rozhodnutí.

Se zvláštní pečlivostí se pojednává o povinnostech nositelů služeb v církvi (1 Tim 3,2-7.8-12; Tit1,6-9). Podobně se popisují i povinnosti křesťanů různých stavů: starší, ženy, mladí, otroci (Tit 2,1-10). Vyžaduje se podřízenost politické moci (1 Tim 2,1-2; Tit 3,1).