Doba: r. 85 ± 5-10 let.

Jednota a integrita: V řeckých rukopisech západního typu chybí významné části, obsažené v ostatních rukopisech (tzv. “ Western Non-Interpolations“ ).

Struktura:

1,1-4 Prolog

1,5– 2,52 Narativní úvod - 1. část: Evangelium o Ježíšově dětství a mládí

1. Dvojí zvěstování narození: Jana Křtitele a Ježíše, završené setkáním obou budoucích matek (1,5-45; 1,56)
2. Chvalozpěvy: Magnificat, Benedictus, Gloria, Nunc dimittis (1,46-55. 67-78; 2,13-14.28-32)
3. Vyprávění o narození, obřízce a udělení jména Janu Křtiteli a Ježíši, završené představením Ježíše v chrámě (1,57– 2,40)
4. Dvanáctiletý Ježíš v chrámě (2,41-52)

3,1– 4,13 Narativní úvod - 2. část: Příprava na veřejnou činnost

Kázání Jana Křtitele, Ježíšův křest, rodokmen a pokušení

4,14– 9,50 Ježíšova činnost v Galileji

Přechodná část: souhrnná zpráva, Ježíš jako učitel (v synagóze v Nazaretě), exorcista a thaumaturg, souhrnná zpráva (4,14-44)

9,51– 19,27 Cesta do Jerusaléma

1. Od první do druhé zmínky o Jerusalému (9,51– 13,21)
2. Od druhé do třetí zmínky o Jerusalému (13,22– 17,10)
3. Poslední část cesty až po příchodu k Jerusalému (17,11– 19,27)

19,28– 21,38 Ježíšova činnost v Jerusalémě

22,1– 23,56 Poslední večeře, Ježíšovo utrpení, smrt a pohřeb

24,1-53 Zjevení Zmrtvýchvstalého v Jerusalémě a okolí

1. U prázdného hrobu (24,1-12)
2. Ježíš se zjevuje na cestě do Emaus (24,13-35)
3. Zjevení v Jerusalémě a nanebevstoupení (24,36-53)

Exegeté, kteří považují za jeden z pramenů pro Lk 1– 2 očité svědectví Panny Marie, interpretují “ očití svědkové a služebníci slova“ jako dvě skupiny; větší část však je chápe jako jednu skupinu, čímž se Ježíšova Matka jako přímý pramen nevylučuje.

Lk teologie se dramatizuje v dějinách a geografickém plánu. Mnoho komentátorů, inspirováno H. Conzelmannem, navrhuje tři etapy dějin spásy podle Lk (v rozličných variacích): Israel (dějiny obsažené v Zákoně a Prorocích neboli SZ; viz Lk 16,16), období Ježíšovo dějiny obsažené v evangeliu od Lk 3,1), Církev (dějiny, o nichž pojednávají Sk od 2,1 a pokračují až na konec země dokud nepřijde Syn člověka). Ježíš jako střed spojuje Israel a Církev. Jeho období začíná křtem a končí nanebevstoupením (Sk 1,22). Mezi SZ a Ježíšem a Ježíšem a Církví staví evangelista dva mosty. V Lk 1– 2 starozákonní postavy zastupující Israel (Zachariáš, Alžběta, pastýři, Simeon, Anna) přecházejí po tomto mostě, aby se setkaly s osobami evangelními (Maria, Ježíš). Ve Sk 1 Ježíš vychází po mostu z evangelia, aby poučil Dvanáct a připravil je na příchod Ducha, který uvede do života Církev skrze apoštolské kázání a zázraky. Boží plán tedy trvá bez přerušení od začátku do konce. Mějme tento plán před očima a přejděme první most.

Skládá se ze sedmi epizod: dvě zvěstování o početí (JKř, Ježíše), Maria navštěvuje Alžbětu, dvojí narození (JKř, Ježíš), představení Ježíše v chrámě, dvanáctiletý Ježíš v chrámě. Exegeté nenacházejí zcela jednotně plán, podle něhož jsou perikopy uspořádány. Velmi rozšířený je názor, že Lukáš je uspořádal do dvou diptychů (na základě principu synkrisis - srovnání, které pokračuje ještě ve 3. kapitole). Tak, jako je Jan Ježíšovým předchůdcem v kázání a křtu, tak jím je už od svého početí. Jan a Ježíš jsou příbuzní. Není ovšem pochyb, že Ježíš je větší.

Matoušovo evangelium o Ježíšově dětství začalo ozvěnou knihy Genesis (Abrahám zplodil Izáka). Lukáš začíná u téže knihy Bible. Nejmenuje Abraháma a Sáru, ale vykresluje jejich portrét na Zachariášovi a Alžbětě (jsou to jediné dva manželské páry v Bibli, které se stávají rodiči ve svém pokročilém stáří a když obě ženy jsou neplodné; Zachariáš se ptá anděla “ Podle čeho to poznám?“ (viz Gn 15,8) a Alžběta se nakonec raduje (viz Gn 21,6-7). Anděl Gabriel přichází ve SZ jenom v knize Daniela, která v hebrejském kánonu patří mezi poslední (Lk tak pokrývá celý rozsah SZ). Jak v Dan tak v Lk přichází Gabriel v době liturgické modlitby a v obou případech vizionář zůstává němý (Dan 9,21; 10,8-12.15). Gabriel dále vykládá sedmdesát ročních týdnů, což je panoramatický popis Božího konečného plánu v jeho poslední fázi, kdy “ bude uvedena věčná spravedlnost, zpečetěno vidění a proroctví a velesvatyně bude pomazána (Dan 9,24). Toto období nyní začíná početím JKř, který bude mít úlohu Eliáše (Lk 1,17), jenž podle poslední prorocké knihy (Mal 3,23-24[4,5-6]) bude poslán před přicházejícím Dnem Páně.

1. Tady se nestávají rodiči beznadějně staří manželé, ale panna, která je zcela překvapená myšlenkou početí, kterou jí nyní anděl sděluje;
2. Dítě nebude počato lidským plozením, ale tvůrčí silou Božího Ducha (srov. Gn 1,2; Žl 104,30);
3. o dítěti jsou sdělena dvě poselství:

• bude naplněním očekávání Israele (davidovský Mesiáš: 1,32-33; srov. 2 Sam 7,9.13.14.16);
• bude navíc nad všechna očekávání jediným Božím Synem v moci skrze Ducha svatého (1,35; anticipuje se tu kristologický slovník kérygmatu (Řím 1,3-4).

2. Magnificat (1,46-55) a ostatní kantika

R.E. Brown uvádí jako obecné tvrzení, že Lukáš ve druhém stádiu vkomponoval do svého původního rozvrhu (viz tabulka diptychů) kantika ze sbírky starých hymnů v řečtině: Magnificat, Benedictus (1,67-78), Gloria in excelsis (2,13-14) a Nunc dimittis (2,28-32). Kantika prozrazují styl soudobé židovské hymnologie (jako v 1 Mak v řečtině a kumránské hymny Hodajót v hebrejštině), neboť každý verš je ozvěnou SZ, takže celý hymnus je mozaikou biblických témat, aktuálně zde užitých pro nové zpívání chvály. Tak tato kantika doplňují motiv zaslíbení-naplnění, který je vůdčí v těchto Lk kapitolách. (Schéma Magnificat je patrně shodné s chvalozpěvem Anny v 1 Sam 2,1-10). Jejich kristologie je nepřímá; Bůh je tu chválen za rozhodující zásah do dějin, ale přímý vztah k Ježíšově životní úloze tu není patrný – známka jejich veliké starobylosti. Lukáš zůstává věrný původu kantik a klade je do úst těm, kteří poprvé slyšeli o Ježíši. Mariino Magnificat má zvláštní význam, neboť poté, co uslyšela, že její dítě bude synem Davidovým a Synem Božím, tlumočí tuto radostnou zvěst pro ponížené a hladové a vyslovuje běda mocným a bohatým. Její Syn bude činit totéž. Nebeský hlas “ Ty jsi můj milovaný Syn“ (3,22) Ježíš přetlumočí do blahoslavenství těch, kteří jsou chudí, hladoví a plačící, a do “ běda“ bohatým, spokojeným a veselým (6,20-26). Proto je Magnificat tak prominentním textem v teologii osvobození.

3. Narození, obřízka a udělení jména Janu Křtiteli a Ježíši a představení Ježíše v chrámě (1,57– 2,40)

V tomto diptychu podobnosti nejsou tak patrné jako v případě zvěstování, neboť Ježíšova velikost si zaslouží větší pozornosti. Události kolem JKř navazují na zvěstování: Alžběta dává dítěti neočekávaně jméno Jan a Zachariáš nabývá řeči. Benedictus opěvuje naplnění všech zaslíbení daných Israeli. Popis Janova vyrůstání a sílení v Duchu (1,80) je ozvěnou vyrůstání Samsonova (Sdc 13,24-25) a Samuelova (1 Sam 2,21).

Ježíšovo narození je uvedeno rozhodnutím císaře Augusta o vykonání censu v celé říši, prvním za Quiriniova místodržitelství v Sýrii. Historicky jsou problémy s chronologií: Za Augusta nebyl žádný census celé říše (ale několik sčítání místních). Sčítání v Judsku (ale ne v Galileji) za Quirinia, správce v Sýrii, bylo r. 6-7 po Kr., pravděpodobně nejméně o deset roků později, než se mohl Ježíš narodit. Nejlepší vysvětlení pro to je, že Lukáš sice rád zasazuje křesťanské “ drama“ do rámce světoznámých starověkých událostí, ale někdy není přesný. Spojením Ježíšova narození s Augustovým rozhodnutím Lukáš teologicky uvádí Boží plán, který vyvrcholí Pavlovým hlásáním evangelia v Římě (Sk 28). Lukáš popisuje události, které nastaly v nepatrném městečku v Palestině. Ale tím, že Betlém označil jako město Davidovo a že vše zasadil do rámce římského censu, upozornil na význam těchto událostí pro Davidovy potomky - Israel i pro světovou říši. Poselství andělů (2,11) napodobuje císařské oznámení. O Augustovi se na nápisech praví, že je spasitel a dobrodinec; Lukáš popisuje Ježíše jako většího.

Ježíšovo narození je událost kosmického dosahu; proto nebeské zástupy provolávají slávu Bohu na výsosti a pokoj na zemi (2,14). Poslední slovo tohoto chvalozpěvu čtou nejstarší a nejlepší řecké rukopisy a Vulgata v genitivu: eudokias (“ dobrá vůle, zalíbení“ ), což vedlo ke klasickému římskokatolickému překladu “ a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ . Verzi dosvědčenou méně kvalitními rukopisy (nominativ eudokia) zvolil Luther, aby vyloučil jakýkoli náznak, že Bůh dává pokoj úměrně lidským zásluhám, a tak klasický protestantský překlad zní: “ a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (Bible kralická). Moderní exegeté nominativ zavrhli a snažili se tento teologický problém vyřešit hledáním obdobných hebrejských a aramejských výrazů ve svitcích od Mrtvého moře: “ děti /člověk Jeho dobré vůle“ (hebr. b^ené r^ecónó 1QH iv 32-33; xi 9; aram. ’enóš r^e‘útéh 4Q ‘Amram^c 18). Odtud Lk genitiv eudokias neznamená “ [lidské] dobré vůle“ , ale “ [Boží] dobré vůle, přízně“ , jež uděluje pokoj těm lidem, které si Bůh oblíbil (vyvolil).

Ježíšovo narození je zjeveno pastýřům, obdobně jako mágům v Mt. Po jeho přijetí obojí mizí ze scény a již se nevracejí; opak by totiž odporoval všeobecné evangelní tradici, v níž je kristologické zjevení rozšířeno až po Ježíšově křtu. Jediným dospělým svědkem, který přechází z Ježíšova dětství do jeho veřejné činnosti, je jeho matka Maria. Výraz “ uchovávala to ve svém srdci…“ (2,19,51) z židovského vizionářského slovníku (Gn 37,11; Dan 4,28 LXX) naznačuje, že Maria nepochopila plně všechny důsledky toho, co se stalo. Tak zůstává učednicí i po zjevení, kterého se jí dostalo. Stále se bude muset učit, kdo je její Syn, tak jak jí to bude zjeveno v jeho utrpení a smrti – ve shodě s Lk 2,35: “ Tvou vlastní duši pronikne meč“ .

Představení Ježíše v chrámě (2,22-40) je možno chápat jako samostatnou scénu; vzhledem k paralelismu 1,80 a 2,39-40 je však lépe zachovat schéma diptychu (viz tabulka). Dvě témata tu jsou důležitá: a) věrnost Ježíšových rodičů Zákonu (2,22-24.39.41) - Ježíš naplňuje Zákon i v Lk teologii; b) Simeon a Anna, představitelé zbožných židů, kteří čekají na naplnění Božích zaslíbení daných Israeli, přijímají Ježíše. Celé Lukášovo dílo prostupuje přesvědčení, že ani Ježíš, ani kázání o něm neprotiřečí židovství (viz např. na začátku Sk mnoho židů skrze kázání apoštolů přijímá víru). Přesto Ježíš - světlo pro zjevení pohanům a ke slávě Israele je ustanoven k pádu i k povstání mnohých v Israeli (2,32.34).

4. Dvanáctiletý Ježíš v chrámě (2,41-52)

Zdá se, že tato perikopa pochází z jiného pramene. V 2,48-50 totiž není náznak na předchozí zjevení o Ježíšově identitě jako Božího Syna. Z apokryfního Tomášova evangelia o Ježíšově dětství víme, že existoval žánr “ skrytý život“ či Ježíšova chlapecká léta, který pojednával o “ mocných chlapeckých činech našeho Pána Ježíše Krista“ ve věku od pěti do dvanácti let. Cílem bylo dát teologicky podloženou odpověď na otázku: Kdy Ježíš získal moc konat zázraky a mluvit ve jménu Božím? Až při svém křtu? Tradice o Ježíšových chlapeckých letech byla uchována proto, aby ukázala, že Ježíš měl a projevoval tuto moc již od nejranějšího věku.

Začátek Lk tvoří krásný kristologický sled. Při zvěstování anděl prohlašuje, že Ježíš je Boží Syn (1,35). Když Ježíš jako dvanáctiletý poprvé promluví, prohlašuje, že Bůh je jeho Otec (2,49). Když jako třicetiletý vystoupí na veřejnosti, Boží hlas z nebe říká “ Ty jsi můj milovaný Syn“ (3,22-23). Jeho spolubydlící v Nazaretě o jeho sebezjevení později nic nevědí, je pro ně překvapením a pohoršením (4,16-30), protože Ježíš po svém návratu do Nazareta vystupoval jako syn svých pozemských “ rodičů“ a poslouchal je (2,51).

Kázání Jana Křtitele (3,1-20), jež zahajuje Ježíšovu dobu (Sk 1,22), naplňuje Gabrielovu předpověď Zachariášovi (1,15b-16). Lk spojuje látku z Mk, Q (3,7b-9) a vlastní (3,10-15). Formulací “ stalo se (přišlo) Boží slovo Janovi, synu Zachariášovu“ (3,2) se Jan řadí mezi SZ proroky (srov. Iz 38,4; Jer 1,2 atd.). Izaiášovo proroctví, ve všech 4 evangeliích naplněné na Janovi, se tu cituje v rozšířené podobě (Iz 40,3-5) včetně “ každý člověk (sarx) uzří Boží spásu“ ; prozrazuje to Lk zájem o pohany. Kárání farizeů a saduceů (Mt 3,7) Lukáš (3,7) adresuje zástupům; opět Lk tendence směrovat evangelní poselství z úzkého palestinského prostředí širokému posluchačstvu. Typické pro Lk je učení (3,10-14) o dělení majetku, spravedlnost pro chudé a citlivost. Totéž bude kázat Ježíš, proto v 3,18 se říká, že již Jan kázal evangelium (euéggelizeto). Ze synoptiků jenom v Lk (3,15) se lidé ptají, zda JKř není Mesiáš; to byl jeden z argumentů, kterým pozdější Janovi následovníci odmítali Ježíše. Lk miluje řád. Proto Lk 3,19-20 anticipuje Héródovu reakci na Jana Křtitele (srov. mk 6,17-18), aby vyprávění o JKř se ukončilo dřív, než na scénu vstoupí Ježíš. Lk se tak vyhne podřízení Ježíše Janovi; v následující perikopě o Ježíšově křtu není Jan ani jmenován (Iésou baptisthentos 3,21).

Ježíšův křest (3,21-22): Ježíš se modlí (Lk téma, jímž také končí Ježíšovu činnost: 22,46) a jako odpověď sestupuje Duch svatý v tělesné podobě (sómatikó eidei - Lk tak zdůrazňuje reálnost; srov. 24,39-43). Tentýž Duch svatý sestupuje o Letnicích na Dvanáct apoštolů na začátku Sk (2,1-4).

Ježíšův rodokmen (3,23-38). Lk a Mt rodokmen se velice liší. Nemají pravdu ti, kteří Lk rodokmen považují za Mariin (navzdory 3,23!), který by tak byl skutečným Ježíšovým lidským rodokmenem. Inspirace není zárukou přísné historicity nebo možnosti harmonizovat neslučitelné. Jinak by Bůh inspiroval svatopisce tak, aby jeden příběh zaznamenali stejnými slovy. Oba rodokmeny mají teologický cíl, např. Lk počtem 77 a Mt 3x14 naznačuje, že Boží dějiny spásy mají svůj plán. Mt rodokmen sestupuje od Abraháma k Ježíšovi. Lk rodokmen vystupuje k Adamovi (příprava cesty spásy celému lidstvu), ba dokonce k Bohu (3,38). Umístění rodokmenu před Ježíšovu veřejnou činnost napodobuje Ex 6,14-26, kde Mojžíšův rodokmen je umístěn po úvodu do jeho života a před tím, než se stane vůdcem Israele z Egypta.

Ježíšova pokušení (4,1-13) začínají poznámkou, že Ježíš byl “ plný Ducha“ (Lk tak připravuje výsadní roli Ducha ve Sk, např. 6,5; 7,55). Pokušení (Q) opravují špatné chápání Ježíšova poslání. Rozdíl mezi Mt a Lk verzí je v pořadí posledních dvou pokušení. Která verze je původní (Q)? Změnil Mt pořadí proto, aby na konci byl motiv hory, pro něj tak významný (Mt 5,1; 28,16)? Nebo změnil původní pořadí Lk, aby na konci byl jerusalemský chrám, v němž toto evangelium končí (24,52-53)? Mnozí jsou pro Mt pořadí jako původní.

Souhrnná zpráva (4,14-15): Ježíš od svého křtu koná vše v Duchu svatém. Tak tedy začíná i svoji činnost.

Ježíš jako učitel v synagóze v Nazaretě (4,16-30): Lk tuto perikopu klade na počátek Ježíšovy činnosti (srov. Mk 6,1-6; Mt 13,54-58), což dobře vysvětluje, proč Ježíš většinu času strávil potom v Kafarnau. Lukáš se nespokojí s konstatováním, že “ o šabatu začal Ježíš učit v synagóze“ (srov. Mk 1,21); Ježíš zde předčítá a komentuje svitek proroka Izaiáše (Iz 61,1-2) o Proroku, který ohlašuje svobodu jubilejního roku všem utiskovaným. Ježíš zahajuje svoji činnost jako pomazaný prorok, který se bude zastávat všech ponížených a jako takový je odmítnut; Lk - jak se zdá - vylučuje z tohoto odmítnutí Ježíšovy příbuzné (narozdíl od Mk 6,4). Ježíšův odchod jinam nachází ospravedlnění v osudu proroků. Hněv lidu až k pokusu Ježíše zabít jde také dál než u Mk a předznamenává již Ježíšův konečný osud.

První z 21 Lk zázraků je exorcismus (4,31-37); přestože ďábel odešel do stanoveného času, Ježíš bojuje s mnoha démony. Při uzdravení Šimonovy tchyně (4,38-41) chybí čtyři učedníci-rybáři, protože Ježíš je ještě nepovolal. V souhrnné zprávě (4,42-44) Lukášovi chybí detail, že přede dveřmi bylo shromážděno celé město a na opuštěném místě Ježíše hledá celý zástup (místo Šimona a jeho druhů). Ježíš káže v “ judských“ synagógách (Mk: v Galileji). Znal Lukáš málo zeměpis Palestiny (hned v 5,1 je Ježíš opět v Galileji) nebo Judskem myslí “ zemi židů“ ´?

1. Zázračný rybolov (povolání učedníků) a spory s odpůrci (5,1– 6,11) Uzdravení Šimonovy tchyně a ohromující lov ryb jsou silné motivy, které jistě ovlivňují rozhodnutí učedníků následovat Ježíše. Šimon Petr, který vyznává svoji nedostatečnost a hříšnost, zobrazuje dramatičnost každého rozhodnutí se k povolání (viz Pavel, který se považuje za nehodného, protože pronásledoval křesťany; Sk 9,1-2; Gal 1,13-15; dále např. Mojžíš - Ex 3,11; Izaiáš - Iz 6,5; Jeremiáš - Jer 1,6 atd.).

Příběh silně připomíná povelikonoční zázračný rybolov v Jan 21,1-13. Obě vyprávění mají společné: a) učedníci celou noc lovili a nic nechytili; b) Ježíš jim přikazuje, aby spustili síť (sítě) k lovení; c) učedníci uposlechnou a jejich lov je nadměrný; d) pozornost věnovaná sítím (Lk: sítě se jim téměř trhaly; Jan: síť se neprotrhla); e) na tento rybolov reaguje Šimon Petr (stejné jméno i u Jana). Lk 5,8 je jediné místo, kde Lk užívá jméno “ Šimon Petr“ (a to ještě před změnou Šimonova jména v 6,14); f) Ježíš je osloven jako “ Pán“ ; g) ostatní učedníci se účastní rybolovu, ale nic neříkají; h) mezi ostatními rybáři jsou synové Zebedeovi; ch) když přirazí ke břehu, nastupuje téma následování Ježíše (srov. Jan 21,19.22); i) užívá se stejné terminologie pro vyplout, přistát u břehu, sítě atd; to však může být náhodná shoda, neboť rybářský technický slovník je omezený.– Na základě těchto shod někteří biblisté tvrdí, že zázrak se udál jen jednou, a to s větší pravděpodobností po Ježíšově zmrtvýchvstání (Brown, Fitzmyer); nechybí však ani zastánci dvou odlišných zázraků (Bock).

Jaké je poselství této perikopy? Lk 5,10b naznačuje, že zázračný rybolov je symbolicky spojen s budoucí Petrovou činností. Petrovo apoštolské pověření a jeho misijní činnost (viz Sk) mají základ v předvelikonočním pověření Ježíšem. Petr bude i jako rybář lidí mít úspěch jen skrze Ježíšovu moc. Sám je hříšníkem a potřebuje Ježíše, aby se mohl stát rybářem lidí. Také Petrovi společníci Jakub a Jan budou rybáři lidí; ale adresováním Ježíšových slov Petrovi se zdůrazňuje jeho vůdčí autorita. Poznámkou, že opustili “ všechno“ (5,11), Lk prozrazuje svůj důraz na odstup od vlastnictví. Následuje očištění malomocného (5,12-16).

V pěti “ galilejských“ sporech (5,17– 6,11) si všimněme jen několika detailů. Důraz na Ježíšovu modlitbu (5,16). Uzdravení ochrnutého se stává slavnějším, neboť Lk rozšiřuje okruh diváků (“ farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma“ ) a vysvětluje, že to byla “ moc Páně“ , kterou uzdravoval (5,17). Dále přibližuje scénu helénistickým posluchačům (v Řecku?), když popisuje střechu z dlaždic(otvor ve stropě) (5,19), místo palestinské střechy z větví, rákosí a bláta, v níž museli vytvořit otvor (Mk 2,4). Po povolání Léviho směřuje hněv odpůrců na jednání učedníků(Lk 5,30), a ne samého Ježíše (Mk 2,16). Lk 5,39 jediný uvádí slova: “ To staré je lepší“ (věta, kterou vyslovovali židokřesťané, kteří se nedokázali odpoutat od vazeb na synagógu?). Lk 6,11 neuvádí mezi Ježíšovými nepřáteli herodovce; byli pro Lk adresáty bezvýznamní (srov. také Lk 20,20/Mk 12,13).

2. Vyvolení “ Dvanácti“ a Ježíšova kazatelská a thaumaturgická činnost (6,12– 8,56)

Vyvolení Dvanácti je plodem Ježíšovy modlitby (6,12). Lk mění pořadí perikop vůči Mk (3,7-12 a 3,13-19): Ježíš nejprve vyvolí svých Dvanáct, kteří jsou pak s ním, když před zraky zástupů uzdravuje. Z toho plyne, že lukášovská Řeč na rovině (6,20-49) je určena všem, ne jen Dvanácti. Blahoslavenství opakují Ježíšův program, vyslovený v synagóze Nazaretě. Jsou určena těm, kteří jsou “ nyní“ (2. osoba, tj. týká se bezprostředně aktuálních posluchačů) chudí, hladoví, plačící a nenávidění. Čtyři “ běda“ vykreslují kontrast jako v Magnificat a kromě Ježíšových posluchačů míří zřejmě i na konkrétní boháče mezi adresáty evangelia. Jak 2,5-7 a 5,1-6 je důkazem neblahého násilí boháčů mezi prvními křesťany. V dalších kapitolách uvidíme, jak Lukáš považuje lpění na majetku (o který by se křesťan měl dělit s chudými) za narušení vztahu k Bohu. Ideálem je Jerusalémská komunita (Sk 2,44-45; 4,32-37).

V Lk verzi uzdravení setníkova služebníka (7,1-10; Q) posílá setník k Ježíšovi dvě poselství (židovské starší, přátele) a Ježíš uzdravuje jeho služebníka a ne syna (srov. Mt 8,5-13; Jan 4,46-54). Ukazuje se tu kontrast mezi odpovědí víry pohanů a odmítnutí Ježíše židovskými představiteli. Pohanský setník, který miluje židovský národ a postavil synagógu je předobrazem Kornelia ve Sk (10,1-2).

Další zázrak, vzkříšení syna vdovy z Nain (7,11-17), je Lukášův. Na tento veliký projev moci zástup odpovídá kristologickým vyznáním (7,16: prorok a Boží navštívení jsou motivy v 1,68.76-78). Perikopa zároveň ukazuje Ježíšovu láskyplnou pozornost k vdově, která přišla o jediného syna. Ježíšova vzkříšení mrtvých (Lazar, syn vdovy, Jairova dcera) popisují evangelia jako zázračné “ resuscitace“ skutečně zemřelých, srov. Eliáš a Elíša (Elizeus) v 1 Král 17,17-24; 2 Král 4,32-37. Ježíšovo vlastní vzkříšení je vyššího řádu, neboť eschatologicky anticipuje Boží vzkříšení mrtvých v poslední den. Zázračná “ resuscitace“ zemřelých je vrací do běžného života; vzkříšení uvádí do života věčného.

Lk se navrací k látce Q (= Mt 11,2-19) perikopou o Janu Křtiteli (7,18-35). Ježíšova odpověď Janovi je v souladu s jeho vystoupením v Nazaretě Všimněme si rozdílu v kompozici: Ježíš vzkazuje Janu Křtiteli, že mrtví vstávají. V Mt odkazuje na Jairovu dceru, v Lk na syna vdovy. Jediný Lk (7,29-30) říká, že po Ježíšově chvále Jana Křtitele všechen lid i celníci přijali Janův křest a uznali tak jeho úlohu v Božím plánu (3,10-13), ale nikoli farizeové a zákoníci, kteří tento Boží plán odmítli. Tato reakce lépe vysvětluje podobenství o hrajících si dětech (7,31-34; Q). Moudrost byla ospravedlněna od “ všech svých dětí“ (7,35), tj. od Ježíše, Jana Kř. a jejich učedníků.

Pokračováním výtky, že Syn člověka jí a pije (7,34) je Ježíšova návštěva v domě farizeje Šimona s krásným příběhem o kající hříšnici (7,36-50), do něhož je vloženo podobenství o dvou dlužnících. Biblisté řeší otázku, v jakém vztahu jsou další podobné události: pomazání Ježíšovy hlavy ženou v domě Šimona malomocného (Mk 14,3-9; Mt 26,6-13) a pomazání Ježíšových nohou Marií, sestrou Marty a Lazara (Jan 12,1-8). Mnozí jsou názoru, že dva příběhy – jeden o kající hříšnici, která plakala u Ježíšových nohou během jeho veřejné činnosti, a druhý o ženě, která pomazala Ježíšovu hlavu vzácnou mastí – byly spojeny v tradici, která je základem Lk a Jana. Jiní jsou pro jedinou událost. Hagiografická tradice spojila tyto tři příběhy v jeden a dále ztotožnila Marii, sestru Marty, s Marií Magdalénou. Tady je původ všech výtvarných zobrazení Marie Magdalény jako kající prostitutky s rozpuštěnými vlasy.

Dále není v textu jednoznačné, zda hříšnici bylo odpuštěno, protože mnoho milovala, nebo zda mnoho miluje, protože jí už bylo odpuštěno. Nejasným místem je především spojka hoti ve v. 47. Příliš obecně, zato však jistě lze tvrdit, že Lk tu mluví o Božím odpuštění v Kristu, na něž má člověk odpovědět láskou.

Poslední částí “ malé vsuvky“ je krátký popis galilejských žen následujících Ježíše (8,1-3), které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí. U třech známe jména: Marie Magdaléna, Jana, manželka Héródova správce Chuzy, a Zuzana. První dvě najdeme později u prázdného hrobu (24,10). Ostatní evangelia mluví o ženách jen ve vztahu k ukřižování a vzkříšení. Jenom Lukáš nás zpravuje o tom, že sloužily (diakonein) Ježíši a Dvanácti a podporovaly je ze svého majetku. Podobný vzor zbožné ženy najdeme pak ve Sk 16,15 (Lýdie ve Filippech).

Následují podobenství (viz Mk 4,1-20), z nichž Lk přebírá jen podobenství o rozsévači a jeho výklad, přerušený zdůvodněním, proč Ježíš mluví v podobenstvích (8,4-15). Podobenství je zjednodušeno tak, že mluví jen o stonásobném užitku (a vynechává třiceti- a šedesátinásobný), a toto semeno jsou ti, kdo “ toto slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek“ (8,15). Charakter podobenství má také logion o svítilně (8,16-18), jež také vyústí do napomenutí ke správnému poslouchání. Závěr tvoří příchod Ježíšovy matky a bratří (8,19-21). Lk se vyhýbá nepříznivému protikladu mezi přirozenou rodinou a rodinou Ježíšových učedníků. Ježíš chválí jako matku a příbuzné jako ty, kdo slyší Boží slovo a zachovávají je, a tak uskutečňují to, co bylo řečeno o dobrém semenu.

Řada tří (čtyř) zázraků (8,22-56) v podstatě sleduje Mk předlohu. Ježíšova velikost se projevuje mocí nad mořem, démony, dlouhodobou nemocí a smrtí.

Moc, projevenou v předchozích zázracích, dává Ježíš Dvanácti, když je vysílá jako misionáře (9,1-6). Autorita nad démony bude mít potom význam v Petrově boji proti Šimonu Mágovi (Sk 8,9-25) a v Pavlově setkání s Bar Jesusem a sedmi syny Skévovými (Sk 13,4-12; 19,13-20).

Během nepřítomnosti Dvanácti se mluví o Héródovi (9,7-9). Lk vynechává celou Mk zprávu o Héródově hostině. Významný je však pro Lk Héródův zájem Ježíše (jímž se připravuje 13,31 a 23,8). Téma Ježíšovy identity se vrátí v následujících perikopách. Po návratu Dvanácti a nasycení pěti tisíců (9,10-17) Lk vynechává z Mk 6,45– 8,26 (“ velké vynechání“ ), tj. Ježíš kráčí po jezeře, diskuse o tom, co znečišťuje člověka a Ježíšovo prohlášení všech pokrmů za čisté, uzdravení dcery Syroféničanky, uzdravení hluchoněmého, nasycení čtyř tisíců a postupné uzdravování slepého.

Lk znovu navazuje na Mk 8,27 třemi odpověďmi na otázku po Ježíšově identitě a Petrovým vyznáním (9,18-20), které Lk opět uvádí Ježíšovou modlitbou. Petr svým vyznáním zároveň odpovídá na Héródovu otázku (viz 9,7-9). Zároveň je dokladem o vzájemném vlivu evangelních tradicí:

Po vyznání následuje první předpověď utrpení (9,21-22), ale chybí tu Petrovo nepochopení a pokárání. Ježíš poučuje o kříži a soudu (9,23-27). Zajímavou Lk zvláštností je, že kříž je třeba brát na sebe “ každodenně“ (kath' hémeran) a upřesnění, že Syn člověka má svoji vlastní slávu vedle slávy Otcovy (9,26).

Proměnění na hoře (9,28-36), opět pojednáno v rámci Ježíšovy modlitby, mluví o Ježíšově slávě přítomné již v jeho pozemském životě (9,32). Nepřezírá však utrpení Syna člověka, neboť Ježíš mluví s Mojžíšem a Eliášem o svém “ exodu“ , tj. odchodu k Otci skrze smrt v Jerusalémě. Obojí – sláva i utrpení – je potvrzeno Otcovým hlasem: Ježíš je Syn a zároveň Vyvolený (= trpící Služebník).

V perikopě o posedlém chlapci (9,37-43a) Lukáš nemluví o náměsíčnosti (Mt 17,15) a především mírní neschopnost učedníků a zvýrazňuje více motiv zázraku jako zjevení “ Božího majestátu“ (epi té megaleiotéti tú theú). Stejně i v druhé předpovědi utrpení a diskusi o velikosti (9,43b-50) Lk mírní Markův obraz nechápajících učedníků i jejich spor o tom, kdo je největší. Nejen že ten poslední z nich je největší, ale i člověk mimo jejich komunitu, který užívá Ježíšova jména, patří k němu.

Lk ji uvádí dílčím prologem (srov. 3,1-2), který naznačuje větší změnu. Přichází doba, kdy Ježíš má být vzat (analémpsis), a tak upírá svou tvář k Jerusalému, kde zemře. Ježíš zná svůj úděl a přijímá jej od Boha. Dlouhá cesta tvoří (umělecký) rámec pro “ velkou vsuvku“ (9,51– 18,14), jíž Lk opouští Mk osnovu pro téměř celou tuto druhou polovinu evangelia. Vkomponoval do ní velké celky Q a vlastní látky (S^Lk). Tento celek Lk dělí do tří (čtyř) částí podle výslovných zmínek, že Ježíš “ jde do Jerusaléma“ (9,51; 13,22; 17,11; 19,28).

1. První část cesty (9,51– 13,21)

Z evangelií jenom Lk mluví o nepřátelském postoji v samařské obci (9,51-56), které je úplným opakem vřelého přijetí Ježíše v Jan 4,39-42. Ježíš odmítá Jakubem a Janem navrhovanou pomstu.

Rozhovor se třemi lidmi ochotnými následovat Ježíše (9,57-62) osvětluje absolutní požadavky, které klade na člověka Boží království.

Známe již vyslání Dvanácti v Mk 6,7-13/Mt 10,5-42 a Lk 9,1-10. Jenom Lk píše o druhé misii, vyslání sedmdesáti dvou (10,1-12). Tyto dvě misie připravují rozvoj církve ve Sk, kde na počátku kázání evangelia působí výlučně sbor Dvanácti, ale postupně jsou pověřováni další: Pavel, Barnabáš, Silas,… Potřeba druhé misie v evangeliu (10,2) je dána velikostí žně. Měl Lk na mysli také počet národů v Gn 10,2-31 (LXX) a předpovídal tak konečný rozměr žně? Rukopisy se v počtu liší - 72 n. 70. 72 je neobvyklé (6x12), a tak je opisovači pravděpodobně zjednodušili na 70, snad pod vlivem Ex 24,1, kde si Mojžíš vybírá 70 pomocníků. Prohlášení, že “ království Boží se přiblížilo“ má v sobě prvek soudu, a proto následuje běda nevěřícím městům (10,13-16).

Učedníci se vrací z apoštolské cesty (10,17-20) s radostí, že se jim podřizují démoni – srov. neemotivní návrat Dvanácti v 9,10. Ježíš vidí jejich misii jako pád Satana. Moc nad hady a štíry (10,19) se podobá povelikonočnímu pověření v dodatku k Mk (16,17-18). Učedníci se mají radovat, protože jejich jména jsou zapsána v nebi (Lk 10,20) – to je vysvětleno v následujícím: Ježíš děkuje Otci za zjevení (10,21-22) (viz paralely v Jan. ev.) a v blahoslavenství (10,23-24) ujišťuje učedníky, že oni byli Synem vyvoleni, aby toto zjevení přijali. Dále jeden zákoník Ježíše zkouší v otázce věčného života a odpovídá přikázáním lásky k Bohu a bližnímu (10,25-28), na to navazuje podobenství o milosrdném Samaritánovi (10,29-37). Protože přikázání lásky vede k věčnému životu, zákoník se kazuisticky ptá, koho má milovat. Ale odpověď zní, že člověk může určit jenom subjekt lásky, a ne objekt. Tento subjekt ilustruje Samaritán, který ve své lásce nezná hranice. Připravuje se tu snad i kladné přijetí evangelia Samaritány ve Sk 8.

Příběh o Marii a Martě (10,38-42) má rovněž janovské paralely (Jan 11,1-44; 12,1-8). Jsou tu i rozdíly: u Lukáše chybí bratr Lazar, dům v Betánii (Jan) je asi tři km od Jerusaléma, a ne vesnice na cestě z Galileje a Samařska do Jerusaléma. Lukáš tu chce říci, že nejdůležitější je pozornost na Ježíšovo slovo – což je v souladu s předchozí odpovědí o lásce k Bohu a bližnímu jako nezbytné podmínce pro věčný život. Ukazuje se, že co Ježíš žádá, není složité. Podobně jednoduché je poučení o Modlitbě Páně (11,1-4) – kratší a možná starší znění než to, které uchoval Mt, ovšem méně eschatologické (“ každý den“ místo “ dnes“ ; “ jako odpouštíme“ místo “ jako jsme odpustili“ ; chybí Mt prosba o osvobození od Zlého). Ježíš vybízí k modlitbě podobenstvím o neodbytném příteli (11,5-8). Celá rodina žijící v domě o jedné místnosti je znakem palestinského prostředí. Látka z Q o vytrvalosti v prosbě (11,9-13) ukazuje, co je na modlitbě podstatné. I tu je varianta: u Mt dá nebeský Otec dobré věci, u Lk Ducha svatého (viz Sk).

Toto přátelské vyučování učedníků náhle přeruší kontroverze a logia o zlém duchu (11,14-26). Boj mezi člověkem silným(Beelzebul) a ještě silnějším (Ježíš) připravuje čtenáře na boj, který se odehraje v Jerusalémě při Ježíšově utrpení a smrti. Lk látkou je blahoslavenství, které pronáší žena ze zástupu (11,27-28). Schéma dvou blahoslavenství s důrazem na poslušnost Bohu známe již z 1,42-45. Ve varujících znameních tomuto pokolení, podobenství o světle a “ běda“ farizeům (11,29– 12,1) jsou typicky lukášovské prvky. Jonášovo znamení spočívá v kázání pokání v Ninive (Lk 11,32 jako Mt 12,41), a ne v třídenním pobývání v břiše ryby (příprava na Ježíšův pohřeb a vzkříšení; takto Mt 12,40). Příznačný je Lk 11,41 svým důrazem na důležitost dávání almužny. V 11,49 nemluví Ježíš v 1. osobě (jako v Mt 23,34), ale jako “ Boží Moudrost“ . V Mt 23,13 Ježíš obviňuje zákoníky a farizeje, že zavírají nebeské království; Lk 11,52 místo toho vyčítá zákoníkům, že odstranili klíč k poznání. Závěrem Lk varuje zástupy před “ kvasem farizeů, což je pokrytectví“ . Tady se Lk nejvíce přibližuje k častému Mt obratu. 12,2-3 tvoří jakýsi tématický přechod: slova o otevřenosti navazují na téma pokrytectví a zároveň připravují téma otevřeného vyznávání Syna člověka.

Výzva k neohroženému vyznavačství (12,2-12) slibuje odměnu každému, kdo vyzná pravdu, a hrozí soudem tomu, kdo tak neučiní. Dokonce i toto evangelium, které je tolik plné myšlenky odpuštění, uchovává věrně tradici o neodpustitelnému rouhání se Duchu svatému (12,10). Ujištění “ Duch svatý vás poučí, co je třeba říci“ v nepřátelských synagógách a před světskými autoritami (12,11-12) nabývá historické podoby ve Sk. Perikopa o dědictví a boháči, který staví nové stodoly (12,13-21) je lukášovská. Silný zájem na hmotném vlastnictví je neslučitelný se zájmy Božími. Křesťanským ideálem je život podle zásady “ Život člověka není zajištěn tím, co má“ (12,15; srov. Sk 2,44; 4,34). Osud bohatého stavitele nových stodol zjevuje očekávání osobního soudu, který nastane před všeobecným soudem na konci světa. Nadměrná péče o pozemské věci (12,22-34) ukazuje, jak snadno člověk může žít bez ní. “ Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu“ (12,33) je typicky lukášovské.

Lk nyní mění téma: nezbytnost věrné bdělosti (12,35-48). Uprostřed látky Q (kterou Mt 24,43-51 začlenil do eschatologické řeči) je lukášovská vsuvka (12,41) – Petrova otázka: “ Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ , která zůstává nezodpovězena. Následující slova však mluví o správci, který má na starosti dům. Z toho lze usoudit, že veliká odpovědnost spočívá právě na apoštolech a autoritách křesťanských komunit. K závěru látky Q o potrestání služebníka, který nebdí (12,46) Lk dodává rozlišení (12,47-48) mezi potrestáním toho, kdo zná vůli pána, a toho, kdo ji nezná (při pojednávání o nepřátelském jednání s Ježíšem v pašijích si Lk nejvíce ze všech evangelistů pečlivě rozlišuje lid a jeho představené). Toto rozlišení vede k děsivému popisu rozličných výsledků Ježíšovy činnosti (12,49-53). Eschatologickou terminologií Ježíš mluví o ohni, který přinesl na zem, a o křtu, kterým má být vyzkoušen, jako o součásti svého údělu. Výsledkem bude rozdělení, ne pokoj. Rozdělením rodin se přesněji naplňuje proroctví 2,34. Protože jinde se mluví zase o založení pokoje (2,14; 19,38) a sjednocení rodin (úkol JKř v 1,17), výsledek Ježíšova působení je obojaký, se silnou polarizací na obě strany. Mnoho z toho se splní brzy, neboť Ježíš vyjadřuje své rozhořčení nad neschopností číst znamení přítomné doby (12,54-56). K radě smířit se před soudem (12,57-59; Q) Lk připojuje vlastní příklady neštěstí, které mají pohnout k obrácení (13,1-5). Nevíme nic z jiných pramenů o Galilejcích, které nechal Pilát zabít během oběti (v Jerusalémě) nebo o pádu věže v Siloe (jerusalémský pramen); někteří se domnívají, že první případ vysvětluje nepřátelství mezi Pilátem a Héródem (tetrarchou) (srov. 23,12). Podobenství o fíkovníku (13,6-9) dává ještě jednu příležitost užitečnému stromu, dřív než bude poražen. Poté Ježíš učí v synagóze o šabatu a ve svém slitování uzdravuje sehnutou ženu (13,10-17), čímž vzbudí nevoli u představeného synagógy. Uzdravení rozradostní celý zástup, ale zahanbí představené, což ukazuje, že někteří se neobrátí a nebudou Ježíše poslouchat. Přesto dvojpodobenství o hořčičném zrnku a kvasu (13,18-21) ujišťuje, že království se nakonec rozšíří a bude veliké, navzdory svým nepatrným počátkům.

2. Druhá část cesty (13,22– 17,10)

Lukáš nás pozastaví a připomene nám, že Ježíš je na cestě do Jerusaléma, a potom tuto část otevře otázkou, kolik lidí bude spaseno. Následuje látka o vyloučení z království a přijetí do něj (13,22-30). Potom farizeové Ježíše upozorňují na Héródův úmysl jej zabít (13,31-33), což je příležitostí vysvětlit, proč Ježíš odchází do Jerusaléma. Čtenáři nemusí být jasno, zda farizeové mluví pravdu, či zda se jen snaží Ježíše odklidit ze scény tím, že ho přimějí odejít z Galileje. Paradoxní je na tom Ježíšovo vědomí, že právě odchod do Jerusaléma pro něho bude znamenat smrt. Ježíšovo zamyšlení nad jeho osudem vyústí do nářku nad Jerusalémem (13,34-35): On tam zemře jako prorok, ale město bude postrestáno za to, jak se chová k prorokům.

Další tři epizody se odehrávají v domě významného farizeje: uzdravení vodnatelného člověka o šabatu, dvě zásady o chování se na hostině a podobenství o velké hostině (14,1-24). Uzdravení muže tvoří dvojici s uzdravením ženy v 13,10-17 a má stejný smysl. (V Kumránu bylo zakázáno vytáhnout nově narozené zvíře ze studny v den šabatu: CD 11,13-14). První zásada – nevyhledávat přední místo – se podobá prozíravosti ve společenském chování. Ale ve skutečnosti je varováním před oslavováním sebe. Druhá zásada – o pozvání těch, z nichž neplynou žádné výhody – je založena na radikální změně hodnot v Božím království, v němž chudý je mnohem důležitější než bohatý. Eschatologický rozměr je patrný v závěrečném verši (14,14), kde odměna za takové jednání je slíbena při vzkříšení spravedlivých. Podobenství o velké hostině (viz Mt 22,1-10 a odlišná verze v TomEv 64) odsuzuje pozvané jako první, neboť dali přednost jiným hodnotám před pozváním do království.

Celá další kapitola obsahuje tři podobenství: o ztracené ovci, o ztracené minci a o ztraceném (marnotratném) synovi (15,1-32). Mt 18,12-14 adresuje podobenství o ztracené ovci učedníkům (řeč o životě v komunitě). Lk je adresuje spolu s dalšími dvěma podobenstvími farizeům a zákoníkům, kteří namítají, že Ježíš se stýká s celníky a hříšníky. Slova o radosti v nebi napovídají, že podobenství zjevuje Boží laskavé milosrdenství a vyprávěcí formou ukazuje na hodnotu těch, jimiž druzí pohrdají jako ztracenými případy. V prvních dvou podobenstvích jsou jednajícími osobami muž a žena (pastýř a hospodyně), podobně jako v kombinaci dvojpodobenství o hořčičném semeni a kvasu (13,18-21). Třetí podobenství je napomenutím farizejského postoje k hříšníkům: starší bratr nemá žárlit na otcovo dobrotivé jednání s hříšným mladším bratrem. Kromě toho střed podobenství (15,20) je důležitý pro pochopení křesťanského pojetí lásky. Portrét otce běžícího vstříc mladšímu synovi a líbajícího jej dřív, než může vyslovit připravené kající vyznání, ilustruje slova Řím 5,8: “ Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky,“ a 1 Jan 4,10: “ V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás.“

V podobenství o nepoctivém správci (16,1-15) Ježíš chválí jeho prozíravou energickou iniciativu, ne jeho nepoctivost. Na podobenství navazuje několik logií o bohatství, která jsou v souladu Lk teologické linie, že mnoho peněz člověka kazí. Bohatí by se měli dělit s chudými a tak si získávat přátele, kteří jim mohou pomoci na cestě do nebe. Na konci perikopy (16,14-15) Ježíš napomíná farizeje, kteří “ měli rádi peníze“ a ospravedlňovali/vyvyšovali se před druhými. Farizejská úcta k Zákonu je asi mostem k následujícím logiím o Zákonu a manželské rozluce (16,16-18). V. 16 je lépe chápat tak, že příchod JKř je zároveň konec Zákona a proroků a začátkem kázání evangelia (3,1-2.18). Mezi oběma obdobími není přerušení, neboť v Ježíšově učení nepadne ani jediná čárka ze Zákona. Jaký vztah má logion o rozvodu (v. 18) k předchozí větě o Zákonu? Ježíšův zákaz rozvádět je jasně v rozporu s možností muže rozvést se podle Dt 24,1-4. I když Lk necituje Gn 1,27; 2,24 jako Mk (10,6-12) a Mt (19,4-9), lze předpokládat, že zákaz rozvodu byl chápán v souladu se Zákonem (Gn je část Zákona). Bohatství může vést k zavržení – toto téma se jedinečným způsobem opakuje v podobenství o boháči a Lazarovi (16,19-31). O rozdílném údělu po smrti nerozhoduje to, že bohatý člověk žil životem rozmařilým, zatímco Lazar ctnostným, nýbrž to, že bohatý člověk si žil pohodlně a luxusně, zatímco Lazar měl hlad a bídu (16,25). Tento útok na farizejskou lásku k penězům (jenž je rovněž varováním křesťanů, srov. Sk 5,1-11) se vyostřuje na konci podobenství. Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, neposlechnou, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. To jsou prorocká slova, neboť ve Sk farizeové nebudou poslouchat zmrtvýchvstalého Ježíše.

Čtyři různorodá varování (17,1-10): nepohoršovat druhé, odpouštět svému bratru, moc víry a rozlišovat mezi vlastními zásluhami a povinností (S^Lk).

3. Poslední část cesty až po příchod k Jerusalému (17,11– 19,27)

Začíná očištěním deseti malomocných včetně vděčného Samaritána (17,11-19), jehož reakce anticipuje vstřícné přijetí evangelia Samařany ve Sk 8,1-25. Protože Ježíšova cesta se chýlí ke konci a s ním se přibližuje jeho odchod z tohoto světa, Ježíš vyučuje farizeje a učedníky o posledních věcech (17,20-37); anticipuje a téměř zdvojuje eschatologické řeči v 21. kapitole. Na jedné straně upozorňuje na klamání některých proroků, kteří budou kázat, že království neboli dny Syna člověka již viditelně přišly, na straně druhé varuje před bezstarostným životem, jako by soud vůbec neexistoval. Mezi typické lukášovské prvky patří: a) Boží království nelze pozorovat a je mezi námi; b) výsledek soudu bude překvapivý, jeden bude vybrán, jiný ponechán (17,31).

V Lk je velice komplexní pojetí Božího království: znamená vládu i prostředí, přišlo a/nebo ještě přijde, viditelné a neviditelné. V 13,24.28.29 nabývá hmatatelných obrazů jako brána, stůl a vyhnání z království. V 9,27 jsou mezi posluchači ti, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí Boží království. Ale v 17,20-21 Ježíš upozorňuje, že příchod království nelze zpozorovat, takže by se mohlo říci: “ Je tady nebo tam.“ V 11,2 se mají učedníci modlit za příchod království. V 10,9 mají hlásat městům, která navštíví: “ Přiblížilo se Boží království.“ V 11,20 Ježíš říká, že když Božím prstem vyhání démony, “ pak už k vám přišlo Boží království“ . A v 17,21 říká: Boží království je mezi vámi/ve vás.“ V 21,31-32 při pohledu na znamení poslední doby mohou lidé říci: “ Boží království je blízko.“ To všechno se stane dřív, než pomine toto pokolení. Tento přehled představuje napětí mezi budoucí a realizovanou eschatologií, přítomné i jinde v NZ.

Tváří tvář tomuto soudu, podobenství o nespravedlivém soudci (18,1-8) má povzbudit učedníky. Jestliže ustavičné dožadování se přesvědčí zcela nemorálního soudce, tím spíš Bůh vyslyší vytrvalou modlitbu toho, kdo mu důvěřuje (argument a fortiori). Téma modlitby uvádí podobenství o farizeovi a celníkovi (18,9-14). Kromě Božího milosrdenství k hříšníkům se tu jedná o zamítnutí farizeje. Tento farizej není pokrytec. I když se vychloubá, dodržuje věrně Boží přikázání tak, jak jim rozumí. Jeho problém je, že nepotřebuje Boha, ani milost, ani odpuštění. Nebo je tu vyjádřena Pavlova myšlenka, že konání skutků Zákona samo neospravedlňuje? Pro Boží velkorysost k celníkům je obrazem Ježíšova laskavost vůči malým dětem (18,15-17) Je tu pozoruhodná paralela: jako farizeus považuje celníka za nehodného Boží milosti, tak učedníci považují děti za nehodné Ježíšovy pozornosti. Jen kdo je závislý na Bohu jako dítě, může vejít do království.

Přichází otázka, co je nutné pro věčný život a překážka bohatství (18,18-30). Lk opět věrně sleduje Mk (neříká, že Ježíš na bohatého člověka “ pohlédl s láskou“ ). Všichni ti, kdo zachovávají přikázání, musí jít dál, chtějí-li vejít do království (narozdíl od mírnějšího Mt 19,21, kde tato podmínka platí jen pro ty, kdo chtějí být dokonalí). Lk 18,29 přidává k seznamu toho, co je třeba pro Boží království opustit, “ ženu“ (srov. Mk 10,29) – snad pod vlivem ideálu Pavla, který byl svobodný (Sk)? Lk 18,30 slibuje těm, kteří se takto obětují pro Boží království, obdrží “ mnohokrát víc“ v tomto životě – prozíravější ujištění než “ stokrát víc, domy, bratry, sestry atd.“ v Mk 10,30. Třetí předpověď utrpení (18,31-34) říká, co bude obětovat sám Ježíš.

Uzdravení slepce, když se Ježíš přibližuje k Jerichu (18,35-43) je variantou uzdravení slepého Bartimaia, když Ježíš opouští Jericho (Mk 10,46/Mt 20,29). Následuje obrácení Zachea (19,1-10) v Jerichu. Opět téma Ježíšova milosrdenství a Lk postoj k bohatství: spása přijde do Zacheova domu proto, že dá polovinu svého majetku chudým. (V 18,22-23 Ježíš požaduje rozdat všechno; důležitý je duch oběti, a ne přesný podíl daru). Téma správného užívání bohatství pokračuje v podobenství o hřivnách (19,11-27. Začátek podobenství předpokládá deset služebníků, v závěru se mluví jen o třech (jako u Mt 25,14-30). Záměrem je motivovat učedníky, aby využili všechno, co jim Ježíš zjevil o Božím království. Lk pravděpodobně do původního příběhu (Q) vkomponoval další příběh o pánovi, který odchází do vzdálené země převzít královskou hodnost. Jeho poddaní ho nenáviděli a vyslali poselství, aby tomu zabránilo. Král však své nepřátele po návratu nechal zabít. Můžeme tu číst přípravu na odmítnutí Ježíše v Jerusalémě, jeho ukřižování coby Krále Židů, návrat při vzkříšení a poslední zničení Jerusaléma.

Královský vstup do Jerusaléma (19,28-38) je velmi blízký Mk (11,1-10); okolostojící zástup učedníků však u Lk provolává Ježíši slávu jako králi (srov. Jan 12,13). V Lk 7,18-19 učedníci Jana Křtitele kladou Ježíši otázku: “ Jsi ten, který má přijít?“ Nyní to Ježíšovi učedníci potvrzují. Další Lk zvláštností je refrén o pokoji a slávě, který je blízký chvalozpěvu andělů (2,14). Když chtějí farizeové učedníky pokárat, Ježíš předpovídá zničení Jerusaléma (19,39-44). Pokračují tu varování z 11,49-52 a 13,34-35, nyní se však zdá, že možnost změny je již minulostí. (Exegeté diskutují o tom, zda popis v 19,34 je natolik přesný, že by jej Lukáš musel napsat až po historickém zničení Jerusaléma Římany.) Ježíš při tomto proroctví plakal; Lukáš tím chtěl dát zároveň svým čtenářům poučení, že křesťané se z této katastrofy nesmí radovat. Narozdíl od Mk (11,11-19) zařadil Lukáš (stejně jako Mt) perikopu o vyčištění chrámu (méně násilné) (19,45-46) do téhož dne, kdy Ježíš přišel do Jerusaléma. (Z hlediska historického není jasné, zda k tomuto příběhu došlo na konci Ježíšova života - podle synoptiků, či již na počátku - podle Jana; ve všech evangeliích se však tento příběh spojuje s Ježíšovou poutí na velikonoce.)

Ježíš začíná své každodenní vyučování v chrámu a vyvolává otázku autority (19,47– 20,8). V typické souhrnné zprávě Lk popisuje, jak se velekněží a zákoníci snaží Ježíše pro jeho učení zahubit. A protože si u lidu získal velkou popularitu, přicházejí s otázkou autority. Ježíš odpovídá protiotázkou o Janu Křtiteli. (Lk nemusí čtenářům objasňovat, že Ježíšova autorita pochází od Boha; viz 4,43). Podobenství o zlých vinařích (20,9-19) je kritikou židovských autorit, neboť neodevzdaly plody vinice. Jenom lukášovský je v. 18: kámen zavržený staviteli se stane nejen nárožním kvádrem nové budovy, nýbrž také balvanem, který drtí lidi. Autority nato slídí a snaží se Ježíše dostat otázkou o dani císaři (20,20-26). Dalším pokusem, jak oslabit Ježíšovu autoritu, je otázka saducejů o vzkříšení (20,27-40). Ale Ježíšovu kvalitní odpověď ocení a potvrdí i znalci Zákona (vv. 39-40). Po vynechání otázky největšího přikázání (Mk 12,28-34; u Lk již v 10,25-28) Lukáš pokračuje Ježíšovou otázkou o Davidově synu (20,41-44). Tyto spory se uzavírají Ježíšovým odsouzením učitelů Zákona (20,45-47). Výtka, že “ vyjídají domy vdov“ , navádí na příběh o vdovině haléři (21,1-4), který, ač přejat z Mk a zkrácen, má v souvislosti Lk zvláštní zvuk, neboť hodnotí chudé víc než ostantativní boháče a ilustruje, jak se má dávat všechno, co člověk má.

Začíná předpovědí o zničení chrámu (21,5-6). Tak je uvedena řeč o posledních věcech – zde komplikovaná tím, že Ježíš již vyzýval k eschatologické bdělosti (12,35-48) a poučoval o posledních věcech (17,20-37). Narozdíl od Mk/Mt Lukáš umístil řeč do chrámu jako pokračování Ježíšova každodenního vyučování (19,47; 20,1; 21,38). Projevuje také větší zájem na událostech v Jerusalémě, které se oddělují od toho, co nastane v celém světě. V hlavní části řeči (21,7-36) někteří považují 21,8-24 za úděl Jerusaléma a v 21,25-36 vidí popis světových událostí, až přijde Syn člověka. Lukášovské jsou zvlášť tyto momenty: 21,12 mluví o pronásledování pro Ježíšovo “ jméno“ (srov. Sk 3,6.16; 4,10 atd.); 21,13-15 slibuje moudrost, jíž nelze odporovat, pro dobu, kdy bude třeba vydávat svědectví (srov. 7,35; 11,49; Sk 6,3.10; 7,10); 21,18 vybízí Ježíšovy učedníky k zvláštní důvěře ujištěním, že se jim ani vlas z hlavy neztratí (srov. 12,7); místo Mk hrozby zpustošení 21,20 mluví o Jerusalému obklíčeném vojsky (protože ví, co se stalo v r. 70?); podle 21,24 bude mezi zničením Jerusaléma a poslední dobou dlouhé období: po Jerusalému budou šlapat pohané, “ dokud se čas pohanů nenaplní“ ; 21,28 mluví o budoucím vykoupení; 21,33nn vynechává Mk poznámku (13,32), že nikdo, ani Syn, nezná ten den a hodinu (tento motiv Lukáš uvádí až ve Sk 1,7, a to bez omezení Synovy znalosti); 21,34-36 je výzva, která řeč uzavírá – Ježíš upozorňuje na soud, který přijde na celou zemi. Po tomto závěru Lk 21,37-38 doplňuje souhrnnou zprávu o Ježíšově každodenním vyučování, která tvoří přechod k pašijím.

Poslední večeře, Ježíšovo utrpení, smrt a pohřeb (22,1– 23,56)

1. Spiknutí proti Ježíšovi, poslední večeře (22,1-38)

Spiknutí proti Ježíši (22,1-6) Lk nepřerušuje epizodou o Ježíšově pomazání, ale zase vysvětluje, že do Jidáše vstoupil Satan (srov. Jan 13,2.27). Po pokušeních na poušti ďábel Ježíše opustil až do vhodné doby (Lk 4,13). Nyní se soustřeďuje na přímý útok na Ježíše. Vedle velekněží jsou do zrady zapojeni i chrámoví velitelé (22,4.52; Sk 4,1; 5,24.26).

Poslední večeře (22,7-38) je dvakrát delší než u Mk/Mt. Připravují ji jmenovitě Petr a Jan. Ježíšovo “ toužebné přání“ slavit Paschu s učedníky je znamením vřelosti jeho vztahu k nim, zvláště nyní, když přichází ta hodina (22,14-15; srov. Jan 13,1). Věty, že Ježíš nebude jíst a pít, “ dokud se nenaplní v Božím království“ nebo “ dokud Boží království nepřijde“ (Lk 22,16.18) mají na mysli eschatologický charakter Večeře, ale jejich přesný smysl je nejasný. (V Lk 24,30-31 Ježíš po svém vzkříšení láme chléb, což lze považovat za formu příchodu království.) Větším problémem jsou dva kalichy, o nichž Lk mluví (22,17-18 a 20), před a po slovech nad chlebem. První kalich pravděpodobně představuje řádné slavení židovské Paschy (2,15-18) a druhý, jemuž předchází lámání chleba, je popisem eucharistie (22,19-20). To má paralelu v Mk 14,22-24/Mt 26,26-28 s rozdíly, vyznačenými kurzívou: “ …mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku“ (srov. 1 Kor 11,24: “ Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku“ ), a ne “ krev smlouvy“ , ale “ Tento kalich je nová smlouva (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá“ (první část se podobá 1 Kor 11,25). Pravděpodobně existovaly dvě tradice o Poslední večeři, jedna zachovaná v Mk/Mt a druhá u Pavla a v Lk. Slavení Paschy je založeno na motivu vzpomínky-památky (anamnésis): “ Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země (Dt 16,3), ale pro křesťany je památkou Ježíšovou. Lukášův důraz na “ za vás“ vyjadřuje soteriologickou sílu Ježíšovy smrti a eucharistie.

Mk a Mt mají tři předpovědi osudu učedníků: jednu (o Jidáši) při Poslední večeři a dvě (o sboru apoštolů a Petrovi) po cestě na Olivovou horu. Lukáš, ve snaze látku více uspořádat, umístil všechny tři předpovědi do Poslední večeře (jako Jan). Předpověď Jidášovy zrady (22,21-23) Lk klade, narozdíl od Mk, až za ustanovení Eucharistie. Chtěl snad Lukáš pedagogicky upozornit své čtenáře, že účast na Eucharistii nezaručuje automaticky dobrý život? Předpověď osudu ostatních učedníků (Lk 22,24-30) staví učedníky do lepšího světla: V reakci na spor o to, kdo je největší, Ježíš učedníky chválí, že s ním vytrvali ve všech zkouškách a slibuje jim místa u stolu ve svém království a soudcovské trůny. To je téměř opak toho, co se o nich píše v Mk 14,27 – že se pohorší a rozprchnou. Lk také vůbec nepopisuje útěk učedníků po Ježíšově zatčení. Jedinečná je také předpověď Petrova zapření (Lk 22,31-34). Petr má po svém obrácení posilovat své “ bratry“ (ostatní apoštoly, všechny věřící, obojí?). Lukášův vlastní je také rozhovor o dvou mečích (22,35-38). Období misie bez prostředků (jako v 10,4) se nyní mění. Každý musí být připraven, mít měšec nebo mošnu nebo meč, neboť Ježíš bude považován za člověka mimo zákon. Apoštolové neporozumí této obrazné řeči a Ježíš na jejich dotaz o dvou mečích odpovídá: “ To stačí“ . (Není jasné, proč tu mají dva meče a jeden z nich pak, když je Ježíš zatýkán. Apoštolové se tu sotva uchylují k revoluční vzpouře.)

2. Modlitba a zatčení na Olivové hoře, židovský a římský proces (22,39– 23,25)

Lk nemluví o rozhovoru během Ježíšovy cesty na “ obvyklé“ místo (srov. Jan 18,2) na horu proti Jerusalému, kde se Ježíš modlí a je zatčen (22,39-53). Ježíš neodděluje Petra, Jakuba a Jana a sám se příliš nevzdaluje k modlitbě. Rovněž se nepopisují Ježíšovy emoce a padnutí k zemi. Ježíš k modlitbě kleká (postoj křesťanům běžný: Sk 7,60; 9,40; 20,36; 21,5), modlí se jednou a nachází učedníky jen jednou, jak spí (a to zármutkem). Jestliže 22,43-44 (anděl se zjevuje Ježíši) skutečně napsal Lukáš, a ne pozdější kopista, liší se Lk od Mk/Mt tím, že Ježíš dostává na modlitbu odpověď, znamení Ježíšovy blízkosti Otci. V Mk/Mt po Ježíšově pokušení na poušti mu sloužili andělé. Lk o tom nemluví, ale anděl Ježíše posiluje nyní, a tak ho připravuje na druhou a větší zkoušku.

Ježíš zná Jidášův zlý úmysl, který se skrývá za jeho polibkem (Lk 22,48). Učedníci ukazují, že stále nechápou Ježíšova slova o mečích, když se ptají, zda je teď mají použít. Ježíš jim to nedovolí – je to zároveň rada, kterou Lukáš adresuje křesťanům v dobách věznění a pronásledování? Jenom u Lk přicházejí velekněží osobně na Olivovou horu a Ježíš jim připomíná, že denně učil v chrámě a tam se ho mohli zmocnit. (srov. výslech u Annáše v Jan 18,20). Lk teologie této scény je vyjádřena v 22,53: Tato hodina patří vládě temnoty. Přesto se tu projevuje Ježíšovo milosrdenství (jenom v Lk), když se zastaví, aby zdravil ucho veleknězova služebníka, který jej přišel zatknout.

Lk zpráva o římském procesu (23,1-25) se od Mk značně liší. Pilátovi je předloženo mnoho obvinění: Ježíš prý rozvrací národ, jako příklad uvádějí, že brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše. Lk zná strukturu římského procesu (srov. obvinění v Pavlově procesu ve Sk 24,5-9) a uspořádává tradici o Ježíši do tohoto vzorce. Lk 23,4.14.22 dramatizuje Ježíšovu nevinnost: Pilát třikrát prohlašuje, že na něm nenalézá žádnou vinu (srov. Jan 18,38; 19,4.6). Jenom Lk (23,6-12) uvádí, že Pilát poslal Ježíše k Héródovi, který se ho vyptával a tupil ho – pokračování látky o Héródovi (9,7-9), ale také anticipovaná paralela procesu ve Sk 25– 26, kde zmatený římský prokurátor Festus předává Pavla k výslechu Agrippovi II. V obou případech (Lk 23,15; Sk 26,32) se obviněný vrací k římskému zástupci, aniž byl obviněn. Lukášovský je také postřeh, že Ježíšova přítomnost před Pilátem a Héródem oba spřátelila. Ježíš, který uzdravoval tolik nemocných během svého života, pokračuje v tom i během svého utrpení. Po návratu od Héróda se Pilát ještě dvakrát pokouší Ježíše osvobodit, dokonce nabízí nižší trest bičování. Ale nakonec Ježíše vydává “ jejich vůli“ (Lk 23,25). Tak se stane, aniž Lk popisuje bičování a posměch římských vojáků, jak je tomu v ostatních evangeliích. Je toto vynechání způsobeno snahou vyhnout se opakování, neboť Ježíš byl již posmíván před Herodem?

3. Křížová cesta, ukřižování, pohřeb (23,26-56)

Ostatní evangelia se spokojí s jednou větou; Lk z křížové cesty (23,26-32) vytváří epizodu, která má klíčové postavení v členění Ježíšovy smrti. Před Ježíšovým ukřižováním Lk vytváří skupinu Šimona z Kyrény, velkého množství lidí a “ jerusalémských dcer“ ; v 23,47-49, bezprostředně po Ježíšově smrti je tu skupina římského setníka, zástupů a žen z Galileje – máme tu triptych s ukřižováním uprostřed a skupinou tří druhů lidí nakloněných Ježíši z každé strany. Když se Ježíš narodil, mnoho židů jej příznivě přijalo. Lk zdůrazňuje, že to platí i po Ježíšově smrti; teď jenom na obraz vstupují i pohané. Na pozadí SZ Ježíšovo napomenutí plačících jerusalémských dcer (23,28-32) je pokračováním tématu osudu svatého města, které bude vyhlazeno (19,41-44) – přes přítomnost těch, kteří s ním sympatizují. Upřesnění “ nad sebou a svými dětmi“ naznačuje, že břemeno ohlášené katastrofy postihne příští generaci.

Lk také překomponoval události během Ježíšova umírání na kříži (23,33-46). Jen u Lk Ježíš mluví v okamžiku křižování. V některých rukopisech chybí Ježíšova slova (23,34a): “ Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,“ která však jsou podivuhodně v souladu s obrovským rozsahem odpuštění, o němž mluví celé Lk evangelium. Mk popisuje tři skupiny posměvačů u Ježíšova kříže před jeho smrtí: okolojdoucí, velekněží a dva spoluodsouzení. V Lk jsou přítomní lidé jen pouhými diváky a trojice posměvačů se skládá z členů velerady, vojáků a jednoho z odsouzenců. Jedinečná scéna s druhým “ lotrem“ (23,40-43) je mistrovským dílem Lukášovy teologie. Ježíšova velkorysost jde za hranice toho, o co zločinec prosí. Je první, kdo je vzat do ráje! Důvěryplná Ježíšova poslední slova “ Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (23,46) jsou zcela odlišná od Ježíšova výkřiku opuštěnosti v Mk. Všechna negativní znamení, která doprovázela ukřižování, včetně roztržení chrámové opony, se odehrávají před Ježíšovou smrtí. Tak jasněji vynikne její pozitivní, spásný účinek.

Jako příklad tohoto účinku Lk pojednává o reakci tří skupin na Ježíšovu smrt a poté následuje pohřeb (23,47-56). Římský setník se připojuje svým svědectvím k Héródovi, Pilátovi a jednomu z ukřižovaných zločinců, že Ježíš byl spravedlivý a nic zlého neučinil. Zástupy vyjadřují lítost. Ženy, které Ježíše následovaly, stojí opodál a pozorují; ony budou také spojovacím článkem s budoucností, neboť budou svědky pohřbu a půjdou ke hrobu. Poslední věta nám sděluje, že tyto ženy zachovávaly šabatový klid. Lukáš důsledně zdůrazňuje, že při Ježíšově narození se vše dělo podle Zákona. Ježíš žil od prvního do posledního dne svého života v mezích židovství.

1. U prázdného hrobu (24,1-12)

Lk sleduje Mk 16,1-8, ale s určitými obměnami: ujasňuje (v. 3: když ženy vešly dovnitř, tělo nenašly), klade dramatizující otázky (v. 5: “ Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ ) a přizpůsobuje (v. 6: muži v hrobu nemluví o Ježíšově zjevení v Galileji, ale připomínají, co Ježíš v Galileji řekl; v.9: ženy nemlčí, ale všechno řeknou všem ostatním). Jediný Lukáš jmenuje Janu (manželku Chuzy: 8,3). Zcela nový je textově nejistý v. 12, že přes nevěru slovům žen Petr běží ke hrobu, vidí jenom plátna a a vrací se s úžasem zpět. Je tu velká podobnost s Jan 20,3-10 (ovšem bez učedníka, kterého Ježíš miloval). Záhadné je množné číslo ve 24,24: “ Někteří z lidí, kteří jsou s námi odešli ke hrobu.“

2. Ježíš se zjevuje na cestě do Emaus (24,13-35)

Toto dramatické a velice dlouhé zjevení popisuje jen Lukáš, s ozvěnou v Markově dodatku (16,12-13). Některé detaily jsou zvláštní: např. nesnadno se identifikují Emausy, vzdálené 60 stadií od Jerusaléma; nic nevíme o Kleofášovi a tím více ne o jeho bezejmenném druhovi; nesnadno lze rozdělit události na konci dne do tak krátkého časového úseku (vv. 29.33); Lk (v. 34) nám nic nesděluje o okolnostech zjevení Šimonu (Petrovi) před večerem onoho dne (důkazem o tomto zjevení je 1 Kor 15,5, které jmenuje zjevení Kéfovi jako první). Typicky lukášovské je, že jako první popisuje zjevení na cestě. Stejně jako na první dlouhé cestě do Jerusaléma, tak i v 24,27 svěřuje Ježíš učedníkům důležité zjevení: Odvolává se na Písma, a tak objasňuje své mesiášské dílo. Ve Skutcích apoštolů budou apoštolští kazatelé užívat Písma tím způsobem, jak jim to zjevil Ježíš. Ačkoli učedníkům hořelo srdce, když jim Ježíš otvíral smysl Písma, rozpoznali ho až když jim lámal chléb. Tady se projevuje víra v (eucharistické) lámání chleba v komunitách křesťanů, jak to popisují Skutky, a (spolu s dalšími povelikonočními hostinami) znamená prohloubení křesťanské víry v přítomnost vzkříšeného Pána při eucharistické hostině.

3. Zjevení v Jerusalémě a nanebevstoupení (24,36-53)

Jako v Janově evangeliu (a zřejmě i v Mk 16,14-18) se první zjevení shromážděným učedníkům u Lk (24,36-49) událo v Jerusalémě večer v den vzkříšení. Lk i Jan (20,19-29) mají společné: Ježíš stanul v jejich středu a řekl “ Pokoj vám“ ; Ježíš ukazuje své rány (ruce a nohy u Lk, ruce a bok u Jana); Ježíš svěřuje apoštolům poslání, které zahrnuje odpouštět hříchy a úlohu Ducha (výslovně u Jana, symbolicky ve slovech “ co slíbil můj Otec“ u Lk). Lk zvlášť podtrhuje skutečnost Ježíšova zjevení – Ježíš jí před zraky učedníků a potvrzuje, že má maso a kosti. (Když mluví o vzkříšeném těle Pavel, říká že je to tělo duchovní a ne maso a krev [1 Kor 15,44.50]). Ježíš také objasňuje svým učedníkům Písmo – na znamení, že to je základ pro jakékoli porozumění tomu, co Bůh v něm učinil. Zjevení tu znamená poslání (srov. Mt 28,18-20; Jan 20,22-23): poslání ke všem národům, počínaje Jerusalémem; podrobný program bude dán ve Sk 1,8. Ježíš pověřuje své učedníky být svědky těch věcí, které se na něm staly, aby se naplnilo Písmo. Lukáš na začátku evangelia slíbil, že jeho systematická zpráva bude založena na svědectví očitých svědků a služebníků slova.

Zjevení končí nanebevstoupením (24,50-53). Ježíš vychází k Betánii, žehná učedníkům a je vzat do nebe. Učedníci se pak vracejí s radostí do Jerusaléma a chrámu a chválí Boha. Touto scénou, která se odehrává o velikonoční neděli večer, končí evangelium o Ježíši. Toto evangelium začalo v chrámě, kdy anděl sestoupil z nebe k Zachariášovi. A končí inkluzí v chrámě poté, co Ježíš odešel do nebe.

Evangelista sám říká, že užíval pramenů (1,1-2). Často ve svém evangeliu počítá s pokračováním ve Sk a to ovlivňuje i jeho práci s prameny; např. Mt předjímal hluboký kristologický vhled do Ježíšova pozemského života (vyznání učedníků a Petra), Lukáš odsouvá tato vyznání až do doby apoštolského kázání ve Sk; význam Pavlových cest ve Sk ovlivnil Lukáše natolik, že krátké poznámky o Ježíšově cestě do Jerusaléma (Lk 9,51; 19,28-29) převzaté z Mk (10,1.32; 11,1) využil jako rámec pro deset kapitol (Lk 9,51– 19,27) - tato cesta se stává pozadím pro většinu Ježíšova vyučování; anticipace Sk měla také vliv na uspořádání látky - když Pilát posílá Ježíše k Herodovi, aby o něm rozhodl (Lk 23,6-12), anticipuje tak Sk 25, kde Festus žádá Agrippu II., aby rozhodl o Pavlovi.

Látka z Mk v Lk Větší Lk zásahy

Mk 1,1-15 = Lk 3,1– 4,15

Mk1,21– 3,19 = Lk 4,31-44; 5,12– 6,19 5,1-11 (zázračný rybolov)

6,20– 8,3 malá vsuvka

Mk 4,1– 6,44 = Lk 8,4– 9,17 (Mk 6,45– 8,26)velké vynechání

Mk 8,27– 9,40 = Lk 9,18-50 (Mk9,41– 10,12)malé vynechání

9,51– 18,14 velká vsuvka

Mk 10,13– 13,32 = Lk 18,15-43; 19,29– 21,33 19,1-28 (Zacheus, podobenství o hřivnách)

Mk 14,1– 16,8 = Lk 22,1– 24,12

Některé Lk změny na Mk látce prozrazují Lk teologické myšlení a priority:

• Vylepšuje Mk řečtinu v gramatice, syntaxi a slovní zásobě; např. vynechává euthys (ihned) (4,1.31.38); nahrazuje latinismus kénsos (20,22/Mk 12,14); nahrazuje “ pokrytectví“ přesnějším výrazem “ prohnanost“ (20,23/ Mk 12,15).
• Je věrný svému úmyslu psát uspořádaně (1,3). Proto změnil např. Mk pořadí, když zamítnutí Ježíše v Nazaretě umístil na začátek veřejné činnosti (4,16-30/Mk 6,1-6), aby lépe vysvětlil, proč se Ježíš soustředil na Kafarnaum. Petrovo zapření umístil před židovský proces, aby zamezil jeho složitému začlenění mezi dva procesy (viz Mk). Někdy se vyhýbá Markovým dubletům (např. vynechává druhé zázračné nasycení); ale naopak má dvojí vyslání apoštolů/učedníků (9,1-2; 10,1).
• Díky změnám v převzaté látce dochází u Lk někdy k nedůslednostem: např. v Lk 5,30 s Ježíšem rozprávějí “ farizeové a jejich učitelé Zákona“ , 5,33 však mluví o “ učednících farizeů“ , jako by tu farizeové nebyli; kvůli změněnému umístění perikopy o Petrově zapření se v 22,63 zdá, že se posmívali a bili Petra, a ne Ježíše.
• Lk více než Mt vynechává nebo mění části, v nichž u Mk jsou postaveni do nepříznivého světla ti, kteří si v následujícím životě církve zaslouží úcty: např. Ježíšova rodina (Lk vynechává Mk 3,21.33.34 a v 4,24 mění Mk 6,4); Lk vynechává Mk 8,22-26, což symbolizuje váhavost učedníků duchovně prohlédnout, a Mk 8,33, kde Ježíš Petra nazývá “ Satanem“ ; v pašijích Lk vynechává předpověď selhání učedníků, Ježíšovo trojí zjištění, že učedníci spí, a jejich útěk (Mk 14,27.40-41.51-52).
• Z kristologického zájmu Lk vynechává ty části, v nichž se mu Ježíš jeví příliš emocionální, drsný nebo slabý: např. vynechává Mk 1,41.43 (Ježíš má soucit a přísně přikazuje); 4,39 (Ježíš přímo oslovuje moře); 11,15b (Ježíš převrací stoly směnárníků); 11,20-25 (proklíná fíkovník); 13,32 (Syn nezná den ani hodinu); 14,33-34 (Ježíš trpí úzkostí a jeho duše je smutná až k smrti); 15,34 (opuštěnost od Boha).
• Lk zdůrazňuje odstup od majetku, a to nejen ve vlastní látce, nýbrž mění v tomto duchu i Mk: např. Ježíšovi následovníci opouštějí všechno (5,11.28) a Dvanácti je zakázáno brát si i hůl (9,3).
• Lk vynechává Markem přepisovaná aramejská jména a slova (i tam, kde je Mt ponechává), zřejmě neměla pro adresáty význam: např. vynechání slov Boanerges, Gethsemane, Golgotha, Elói, Elói, lama sabachthani.
• Lk upřesňuje Markovy informace, asi kvůli hladšímu průběhu vyprávění, většímu účinku nebo jasnosti: např. Lk 6,6 upřesňuje, že následující scéna (Mk 3,1: “ opět“ ) se udála “ jinou sobotu“ ; Lk 6,6 upřesňuje “ pravou ruku“ a 22,50 “ pravé ucho“ .

c) Vlastní Lukášova látka (L nebo S^Lk; asi 33-40% Lk). Protože Lukáš nebyl očitým svědkem, je zájem o zkoumání pramenů jeho vlastní látky větší než u Mt. Je to však úkol nesnadný. Protože byl Lukáš velice schopný redaktor, obtížné rozlišit, co pochází z pramenů či tradice a co je jeho volná kompozice. Rovněž není snadné rozlišit předlukášovské ústní formy od pramenů v písemné formě. Rovněž není dostatečně prokázáno, že Lukáš znal Matoušovo evangelium. Ani jasné paralely mezi Lk a Janem nejsou jednoznačným důkazem, že Lk znal Janovo evangelium. Obojí za to vděčí spíš podobné tradici.

Exegeté se pokoušejí naznačit některé možné typy Lukášových pramenů, např.: 1) sbírka starodávných hymnů nebo písní (Magnificat, Benedictus, Gloria in excelsis, Nunc dimittis); 2) příběh o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (příklad žánru “ Ježíšovo mládí“ ); 3) davidovský rodokmen populárního původu, rozšířený mezi Židy mluvícími řecky; 4) skupina zvláštních podobenství asi v tomto složení: o milosrdném Samaritánovi; o neodbytném příteli; o boháči, který si staví větší stodoly; o neplodném fíkovníku; o ztracené minci; o ztraceném synu; o Lazarovi a boháči; o nepoctivém soudci; o farizeji a celníkovi; 5) skupina zázraků: zázračný rybolov; vzkříšení syna naimské vdovy; uzdravení zkřivené ženy a vodnatelného člověka; uzdravení deseti malomocných.

Dále vedle rozsáhlejších pramenů měl Lk zřejmě k dispozici tradice či informace o určitých tématech: o Janu Křtiteli (rodinné informace), o Ježíšově matce Marii, o Herodovi Antipovi, o galilejských ženách - učednicích. Některé údaje získal autor asi od osob, které ve svém díle jmenuje, např. informace o Herodovi (9,7-9; 13,31-32; 23,6-12) od Manahena z Antiochie (Sk 13,1).

Na závěr je třeba zdůraznit, že Lukáš se neomezil jen na uspořádání sebraného materiálu. Veškerou shromážděnou látku umělecky sjednotil do epického příběhu, který začíná v jerusalémském chrámě a končí u císařského dvora v Římě. Více než ostatní evangelisté dal Lukáš světu Ježíše, kterého si každý může zamilovat pro jeho dobrotu a blízkost každému člověku. Tak si třetí evangelista právem zaslouží Dantovo označení “ scriba mansuetudinis Christi“ .

V 2. pol. 2. stol. po Kr. bylo toto evangelium připisováno Lukášovi, Pavlovu průvodci (nadpis P⁷⁵, Ireneus, Muratoriův zlomek). Tři novozákonní svědectví (Flm 24; Kol 4,14; 2 Tim 4,11) mluví o Lukášovi jako o Pavlovu blízkém spolupracovníkovi, milovaném lékaři, který byl věrně na blízku při apoštolově posledním věznění. Podle jména Loukas, zkrácené řecká forma latinského jména (Lucius?), nelze s jistotou odvodit ani řecký ani židovský původ. Není bezdůvodné domnívat se, že Lukáš patřil mezi skupinu Pavlových průvodců tam, kde ve Sk mluví v 1. os. množ. čísla (tzv. “ Wir-Berichte“ ; v období let 50-63 po Kr.). Mimo Nový zákon víme z Prologu k Lk (konec 2. stol.), že Lukáš byl Syřan z Antiochie a zemřel v řecké Boiotii. Významní současní autoři zastávají Lukášovo autorství evangelia a Skutků apoštolů.

Jako důvod proti Lukášově autorství se uvádějí historické a teologické rozdíly mezi Lk/Sk a Pavlovými listy. Pro evangelium je rozhodující, že Lukáš nebyl Ježíšovým učedníkem, patřil tedy k druhé nebo třetí křesťanské generaci, která byla určitě závislá na tradici očitých svědků.

Co víme o autorovi z evangelia? Prolog (1,1-4) se shoduje s tím, co bylo řečeno v předchozím odstavci. Lk má ze všech 4 evangelií nejlepší řečtinu, dokáže snadno měnit styl. Určitě znal LXX, což dokazují nejen přímé citace, ale i napodobování jejího stylu v některých částech jeho spisů. Autor byl řeckého původu, ale obeznámený s židovským náboženským světem (znalost SZ). Nevyrůstal však zřejmě v židovské rodině (omyl v Lk 2,22: “ jejich“ očišťování - jako by se očišťoval i otec). Závěrem lze tvrdit, že evangelista byl pohan, který několik let před svou konverzí ke křesťanství stal proselytou nebo “ bohabojným“ (konvertoval k židovství nebo je alespoň obdivoval).

Dobrá znalost antiochijské církevní obce (Sk 11,19– 15,41) podporuje mimobiblickou tradici, že Lukáš pocházel z Antiochie. Mnozí biblisté se také pokoušeli z Lukášova slovníku dokázat, že byl lékař (např. Lk 4,38; 8,43). Bylo však prokázáno (H.J. Cadbury), že lékařský slovník na Lukášově úrovni používali i jiní řečtí autoři, kteří lékaři nebyli.

V Lk je nápadná snaha o přijatelnost v pohanském prostředí. Synagóga je zcela cizí institucí (zatímco v Mt se stává cizí institucí). Jsou vynechány nebo pozměněny detaily, srozumitelné jen v palestinském prostředí (střecha z udusaného bláta, herodiáni). Ježíšovo dětství a mládí připomíná helénistické biografie. Ježíšovo vyučování během hostiny (14,1-24) je obdobou symposií filozofů. Snaha zakrýt Ježíšovo utrpení v pašijích odpovídá helénistickému odporu popisovat emoce. To vše je pochopitelné, jestliže Lk/Sk byly určeny pro širší pohanskou oblast, v níž přímo či nepřímo hlásal evangelium sv. Pavel.

Také ze srovnání textu evangelií je patrné, že Lk vznikl po Mk, tedy po období 68-73, ne tedy dříve než počátkem 80. let. Protože Mt a Lk psali asi nezávisle na sobě, lze těžko rozhodnout, které evangelium je starší. Lukášův pesimismus ve vztahu k židovským představitelům a osudu Jerusaléma (Lk 11,49-51; 13,34-35; 19,41-44; 21,20-24; 23,28-31) naznačuje, že Jerusalém v době sepsání Lk byl již zničen.

Lk také nebyl sepsán déle než do r. 100. Symbolické postavení Jerusaléma jako středu křesťanství neodpovídá náhledu 2. stol. Autor Sk zná v Malé Asii a zvláště v Efesu pouze strukturu presbyterů (Sk 14,23; 20,17); rozvinutější správa v čele s jedním episkopem v každé církevní obci, dosvědčená Ignácem, není před r. 110 jasně dosvědčena. Sk také neznají Pavlovy listy, které byly shromažďovány začátkem 2. stol. V rozmezí let 80-100, při respektování informace, že autor byl Pavlovým průvodcem, byl Lk sepsán asi r. 85 (± 5-10 let).

Vlastní látka Lukášova evangelia

1. *Evangelium o Ježíšově dětství (1,5– 2,52)
2. *Kázání Jana Křtitele (3,10-14)
3. *Ježíšův rodokmen (3,23-38)
4. *Ježíšovo kázání v Nazaretě (4,17-21.23.25-30)
5. *Zázračný rybolov (5,4-9a; srov. Jan 21,1-14)
6. Staré víno je lepší (5,39)
7. *Vzkříšení syna naimské vdovy (7,12-17)
8. *Galilejské ženy - Ježíšovy učednice (8,1-3)
9. *Samaritáni odmítají přijmout Ježíše, který jde do Jerusaléma (9,52-55)
10. Odmítnutí nevhodného zájemce o následování (“ Kdo položí svou ruku na pluh…“ ) (9,61-62)
11. *Návrat 72 učedníků (10,17-20)
12. Přikázání “ pro získání života věčného“ (10,25-28; srov. Mk a Q)
13. *Podobenství o milosrdném Samaritánovi (10,29-37)
14. *Životopisné apoftegma o Martě a Marii (10,38-42)
15. *Umístění modlitby Páně (11,1)
16. *Podobenství o neodbytném příteli (11,5-8)
17. Pravé blahoslavenství (11,27-28)
18. Kvas fariseů (12,1)
19. Napomenutí o chamtivosti (12,13-15)
20. *Podobenství o pošetilém boháči (12,16-21)
21. Podobenství o bdělých služebnících (12,35-38)
22. Potrestání služebníka (12,47-48)
23. Poslání vrhnout na zem “ oheň“ (12,49)
24. Znamení času (12,54-56; srov. Mt 16,2-3: Q?)
25. Pozvání i obrácení (13,1-5)
26. *Podobenství o neplodném fíkovníku (13,6-9)
27. *Uzdravení shrbené ženy v den šabatu (13,10-17)
28. Poslední budou první (13,30; srov. Mt 19,30; 20,16; Mk 10,31)
29. Héródés chce Ježíše zabít (13,31-33)
30. *Uzdravení vodnatelného (14,1-6)
31. Jak se chovat na hostině (14,7-14)
32. Podmínky pro učednictví (14,28-32)
33. *Podobenství o ztracené a znovunalezené drachmě (15,8-10)
34. *Podobenství o otci a dvou synech (15,11-32)
35. *Podobenství o nepoctivém správci (16,1-8a)
36. Následující parenese (16,8b-12)
37. Výtka chamtivým fariseům, kteří se vysmívají Ježíši (16,14-15)
38. *Podobenství o boháči a chudém Lazarovi (16,19-31)
39. Povinnosti služebníka (17,7-10)
40. *Uzdravení deseti malomocných (17,12-18)
41. Příchod Království (17,20-21)
42. Dny Syna člověka (17,28-32)
43. *Podobenství o nečestném soudci (18,1-8a)
44. *Podobenství o fariseovi a celníkovi (18,10-14)
45. *Zacheus (19,1-10)
46. Odpověď fariseům rozmrzelým nad Ježíšovým vstupem do Jerusaléma (19,39-40)
47. Pláč nad Jerusalémem (19,41-44)
48. Drtivá síla zavrženého kamene (20,18)
49. Zničení Jerusaléma (21,18.21b.22.24.28)
50. Výzva k bdělosti (21,34-36)
51. Souhrnná zpráva o činnosti v Jerusalémě (21,37-38)
52. Satan vstupuje do Jidáše (22,3a; srov. Jan 13,27)
53. *Ježíšova slova při poslední večeři (22,15-18.19c-20)
54. Kdo je větší… (22,27)
55. Předpověď Petrova zapření (22,31-33)
56. Výrok o dvou mečích (22,35-38)
57. Týrání a vyslýchání Ježíše (22,63-71)
58. *Ježíš je poslán k Héródovi (23,6-12)
59. Pilát soudí Ježíše (23,13-16)
60. *Ženy na křížové cestě (23,27-32)
61. *Svědkové ukřižování (23,34a.35a.36-37)
62. *Ježíšova smrt (23,46.47b-49)
63. Ženy připravují pohřeb (23,55-56)
64. *Ježíš se zjevuje učedníkům jdoucím do Emaus (24,13-35)
65. *Ježíš se zjevuje učeníkům v Jerusalémě (24,36-43; srov. Jan 20)
66. *Řeč zmrtvýchvstalého Ježíše učedníkům (24,44-49)
67. *Ježíšovo nanebevstoupení (24,50-53)

STRUKTURA JEŽÍŠOVA DĚTSTVÍ V LUKÁŠOVĚ EVANGELIU