Jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK
LIST KOLOSANŮM
Doba: Je-li od Pavla (nebo napsaný Timotejem za Pavlova života či již po jeho smrti), 61-63 (nebo o něco později) v Římě, nebo 54-56 v Efesu. (Pseudonym: asi 60% kritických biblistů, pak v 80. letech v Efesu).
Komu: Křesťanům v Kolossech, v údolí řeky Lykos ve Frygii v provincii Asii; evangelium zde nekázal Pavel, ale Epafras, který Pavla informoval o církevní obci a jejích problémech.
Autenticita: Někteří považují za pravděpodobné, že list sepsal Pavlův žák, blízký jeho myšlení (snad příslušník efezské „ školy“ ), který znal list Filemonovi.
Jednota a neporušenost: Vážně se nepochybuje. Pravděpodobně v 1,15-20 byl upraven rozsáhlejší hymnus.
Formální rozdělení:
3,1– 4,6: Pavlovský imperativ (paraenesis a povzbuzení)
Rozdělení podle obsahu:
1,1-2: Úvodní formule
1,3-23: Proemium sestávající z díkůvzdání (1,3-8), modlitby (1,9-11), chvály na Kristovu vládu včetně starokřesťanského hymnu (1,12-23)
1,24– 2,5: Apoštolská služba a kázání tajemství zjeveného Bohem
2,6-23: Kristova svrchovaná vláda versus lidská nařízení
3,1– 4,6: Praxe: neřesti, ctnosti, řád domácnosti
4,7-17: Pozdravy a poselství
4,18: Pavlovou rukou; požehnání.
Okolnosti sepsání
a) Dějinný přehled
Asia proconsularis byla jednou z nejbohatších římských provincií. Vedle ostrovů západního maloasijského pobřeží k ní náležela Mýsie, Lýdie, Karie a velká část Frýgie. Tyto oblasti byly kdysi součástí pergamského království. R. 133 př. Kr. je král Attalos III. postoupil Římu, který zde zřídil senátorskou provincii. Hlavním městem provincie byl nejdříve Pergamon, později Efes. Obě města byla významná pro obchod i pro náboženský život. Vedle nich se rozvíjela i další střediska, jako Smyrna a Milét. V 1. stol. po Kr. měl Efes asi 200 tisíc obyvatel. Žila v něm také významná židovská obec, jejíž počátky sahají až do prvních let helénistického období.
Kolosy, ležící v údolí horního toku řeky Lykos, jež se vlévá do Meandru, byly od Efesu vzdáleny asi 200 km. V jejich sousedství se nacházela Hierapolis, vlast filosofa Epiktéta, a Laodicea. Tato tři města ležela na území jihovýchodní Frýgie, jež byla součástí římské provincie Asie. Význam Kolos byl dán jejich polohou; ležely na důležité silnici, která spojovala Efes s Antiochií Syrskou a umožňovala tak napojení Anatolie na hlavní tahy mezi Mezopotámií a Egyptem. Významné byly také pro zpracování vlny.
V 1. stol. po Kr. však Kolosy již upadaly díky vzestupu okolních měst: Hierapolis byla vyhlášená svými termálními lázněmi a Laodicea, vzdálena od Kolos asi 15 km, se stala sídlem správních úřadů. Postupný úpadek Kolos trval až do r. 60/61 po Kr., kdy měst
o bylo pravděpodobně zničeno velkým zemětřesením, jež postihlo také Laodiceu. Později město zaniklo úplně a nahradilo je maličké středisko Chonai, ležící nedaleko. Také v Kolosách byla asi židovská komunita.
V prokonzulární Asii kázal evangelium Pavel, který se na své třetí misijní cestě zdržoval v Efesu asi tři roky (Sk 20,31), tj. asi 52-54 po Kr. Poté se Efes pravděpodobně stal hlavním střediskem janovských komunit.
Z Efesu se křesťanství činností Pavlových žáků rozšířilo do údolí Lyku (srov. Sk 19,10.26). V Kolosách nekázal Pavel, ale jeho spolupracovník Epafras (Kol 4,12-13), který spolu s Aristarchem, Markem, Démou a Lukášem byl s Pavlem, když psal list Filemonovi (Flm 23-24). Podle Kol 1,7; 4,10.14 byly s Pavlem tytéž osoby, když psal list Kolosanům. Dále Onezimos je označen jako křesťan z Kolos, pověřený doručit spolu s Tychikem zprávy (Kol 4,9). Z toho se odvozuje, že adresáti listu Kolosanům jsou totožní s křesťany, kteří se shromažďovali ve Filemonově domě. Je-li to pravda, pak s nimi Pavel měl úzké kontakty za svého pobytu v Efesu. Z listu Kolosanům plyne, že v komunitě silně převládali křesťané pohanského původu (srov. 1,21-27; 2,13).
Styl, jazyk a literární forma: naukový a polemický spis
Styl Kol se značně liší od stylu velkých epištol. Autor používá dlouhých vět s četnými vsuvkami a opakováními (např. počáteční požehnání 1,3-13). Má zálibu v synonymech (1,9: “s moudrostí a pochopením”), genitivních vazbách (1,5: “slovo pravdy evangelia”) a hromadění slov stejného základu (1,11: “jeho božská moc vám dá všestrannou sílu”,
en pasé dynamei dynamúmenoi); někdy bývá jistý pojem určen dodatečně připojeným podstatným jménem s předložkou “v” (srov. 1,12: “…dědictví věřících ve světle”). Často na slovesa navazuje vícečlenný doplněk.Do listu jsou začleněny částečně nové formy: hymnus (1,15-20), vyznání víry (2,14-15), katalog hříchů (3,5.8) a ctností (srov. 3,12), řád domácnosti (
Haustafel) s popisem povinností jednotlivých členů rodiny a domu (3,18-4,1). Materiál původu liturgického a katechetického byl začleněn do širších souvislostí listu.Slovník: 34 slov jsou hapax v NZ a 28 slov, které se nevyskytují v pavlovských listech. Asi 10 se nachází pouze v Ef.
Některá slova, která má Kol společné s předchozími listy, nabývají občas jiného významu: “hlava”, “tělo”, “plnost”, “bohatství”, “tajemství”, “oikonomia”. Zároveň Kol opomíjí některá slova typicky pavlovská: “věřit”, “zákon”, “chlubit se”, “společenství”, “hřích” v jednot. čísle, oslovení “bratři” (jen Pavel v NZ používá toto oslovení čtenářů). Dále je patrný silný vliv sapienciální mluvy, jež s oblibou popisuje spásu v terminologii “poznání” (srov. 2,2-3); v tomto rysu se Kol blíží janovské literatuře.Poselství Kol není cizí Pavlově teologii; Kol však zdůrazňuje jiná témata než Pavel a některá témata typicky pavlovská chybí, např. spravedlnost, ospravedlnění a Zákon. Narážky na konkrétní osobní okolnosti jsou redukovány na minimum a nacházejí se výlučně na začátku (1,7-8) a na konci listu (4,7-18). Problémy a atmosféra, které dýchá z listu, jsou odlišné od autentických listů.
List Kolosanům není příležitostný spis, ale dílo důkladně propracované z hlediska nauky i literární formy. Styl je blízký předchozím listům, ale často se od něho také vzdaluje, když používá částečně nového slovníku a začleňuje nové literární formy. Navenek má formu listu, ale ve skutečnosti je to malý polemický traktát, jehož záměrem je napravit řadu omylů naukových i praktického rázu.
Příznaky nebezpečné hereze
V komunitě adresátů se šíří nová nauka s negativním dopadem pro praktický život. Autor ji nazývá “filosofie” (2,8), což v židovsko-helénistickém prostředí vedle filosofické školy označuje také myšlenkový směr nebo orientaci. Tato filosofie obsahuje “klam a mam založený na pouze lidské tradici” (2,8; srov. 2,22), jež nahrazuje plné přilnutí ke Kristu přesvědčením, že člověk je závislý na “prvopočátcích světa” (ta stoicheia tú kosmú) (2,8.20; srov. Gal 4,3.9). Zdá se, že jsou totožné s “trůny”, “panstvy”, “knížaty” a “mocnostmi” (1,16; srov. 2,10.15) a konečně s anděly, jimž se vzdává zvláštní úcta (2,18). Tato filosofie připisovala andělům zvláštní úlohy při stvoření i smíření lidstva; proto autor polemicky zdůrazňuje, že tyto mocnosti byly stvořeny skrze Krista (1,16), který je jejich hlavou a on sám může předat veškerou “plnost” (pléróma) božství (2,9-10), neboť přemohl tyto mocnosti svou smrtí na kříži (2,14-15).
Ke kultu andělů patřily posty, slavení svátků, novoluní a šabatu (2,16-18; srov. Gal 4,10) a zachovávání předpisů o pokrmech z asketických důvodů (2,21-23). Autor Kol nazývá křest “pravá obřízka Kristova”, která jediná je schopna dát odpuštění hříchů (2,11-13); z toho lze usoudit, že alespoň někteří zastánci nových nauk připisovali židovské obřízce spásný účinek.
Charakteristiky “filosofie” rozšířené mezi Kolosany jsou všeobecné. Odtud četné hypotézy, které ji považují za judaizující tendenci s prvky asketicko-mystickými nebo apokalyptickými, s níž se Pavel setkal již v galatských obcích: v obou případech se mluví o zachovávání alimentárních a rituálních předpisů. Navíc se užívá stejného výrazu “prvopočátky tohoto světa”. Také kult andělských mocností je jasně židovského původu. Jsou tu však i rozdíly: Kol neužívá slova “Zákon” ani o něm nepojednává. Na konci 1. stol. po Kr. byly židovské praktiky a kult andělů rozšířeny i v křesťanských oblastech neovlivněných židovstvím.
Jiní se domnívají, že v Kolosách působily první vlivy gnostických hnutí, jež se plně rozvinuly v dalším století. Pro tyto hypotézy mluví snahy získat vyšší moudrosti, kosmologické spekulace, zdůrazňování prostřednictví nebeských bytostí, vybídky k askezi a výrazy jako pléróma a stoicheia, jež jsou součástí gnostického slovníku. Tyto výrazy však v Kol mají jiný význam než v gnostickém sektářském slovníku. Jiní mluví o tendencích mystického charakteru, pro něž by mluvil pojem “mystérion” pro označení Božího plánu zjeveného v Kristu (1,26; 2,2) a výraz ha heóraken embateuón (2,18), jenž se odvolává na vize, které uvádějí do “mystéria”.
Dnes se stále prosazuje mínění, že omyl Kolosanů nebyl přesně vymezenou soustavou, ale směs helénisticko-židovských idejí a praktik, jež se rozvinul v Malé Asii koncem 1. stol. a následně přešel do vlastního gnosticismu.
Autor
Kol se přestavuje jako psaný Pavlem během jeho blíže neurčeného věznění (4,3.10.18; srov. 1,24). Jako spoluodesílatel je jmenován Timotej. Pavel posílá do Kolos Tychika s Onezimem, nepochybně jako doručitele dopisu (4,7-9). U Pavla jsou další spolupracovníci: Aristarchos, Marek, Ježíš nazývaný Justus, Lukáš, Démas a především Epafras (4,10-14). Epafras založil v Kolosách křesťanskou komunitu a informoval apoštola o jejím růstu ve víře (1,7-8). List obsahuje vzkaz pro Archippa (4,17). Tito všichni (kromě Tychika a Ježíše zv. Justus) jsou jmenováni také v listu Filemonovi (Flm 2.11.23). List se uzavírá Pavlovým vlastnoručním podpisem (4,18).
Přes tyto důkazy autentičnosti nesmíme přehlédnout, že Kol, velice blízký listu Ef, se značně liší od zbytku pavlovských spisů ve stylu i obsahu. Je tedy třeba se ptát na jeho původ.
Tradice církve považuje jednomyslně Kol za autentický list Pavlův: Muratoriův kánon (asi 180), Ireneus (2. stol.) Klement Alexandrijský, Origenes a Tertulián (3. stol.). Tato tradice je velmi starobylá a dosvědčená ve všech církvích.
Tuto tradiční tezi dnes zastává velká část katolických biblistů a mnozí protestanté. Důvody: podobnost Kol s velkými pavlovskými listy; nové prvky v Kol vysvětlují osobním zráním Pavlovým a odlišnou situací církevní obce. Mnoho výrazů chybějících v předchozích pavlovských listech se v Kol nacházejí v částech polemických, liturgických nebo parenetických: autor jich tedy mohl použít ne proto, že patřily k jeho slovníku, nýbrž že se přizpůsobil terminologii protivníků či přejaté tradice.
Z možných Pavlových míst věznění - Efes, Caesarea, Řím - by nejpravděpodobnějším místem sepsání byl Efes, neboť Pavel je ve společnosti stejných spolupracovníků jako v případě Flm. Pak by ovšem Kol byl současný s velkými epištolami a těžko by se vysvětlila taková odlišnost. Tato obtíž by se zmenšila, kdybychom přijali za místo sepsání Řím; pak bychom zase těžko objasnili Pavlův blízký vztah ke vzdálené komunitě, kterou nezaložil.
Kompromisní řešení připisuje sepsání Kol sekretářem, v tomto případě jistě Timotejem, pod Pavlovým dohledem. Další variantou (H.J. Holzmann) je názor, že původně Pavlův spis přepracoval jeho žák po apoštolově smrti, který připojil některé antignostické pasáže. Mohla to být stejná osoba, která sepsala list Ef. Pak by list byl autentický částečně.
Pochybnosti o
autenticitě Kol vyslovila poprvé v 19. stol. tübingenská škola z důvodů lingvistických, stylových, nepřítomnosti velkých pavlovských témat, nesnadného zařazení do rámce Pavlova života a neobvyklého vyvyšování Pavlovy osobnosti coby apoštolského vzoru. K těmto důvodům se později připojili četní biblisté protestantští i katoličtí. Ti připisují autorství Kol významné osobnosti “pavlovské školy”. Tento Pavlův žák by čerpal z apoštolovy nauky a opíral se o jeho autoritu v boji proti heretickým snahám, jež se šířily v Asii koncem 1. stol.Ti, kdo popírají autenticitu Kol, nemusí řešit otázku, z kterého vězení Pavel list psal. Vznik Kol kladou do Malé Asie, snad do Efesu, mezi roky 80 a 90.
Diskuse o původu Kol zůstává otevřená. List je důležitým svědectvím o rozvoji apoštolovy nauky, ať za jeho života či po jeho smrti.
Teologie: Jednota církve v Kristu
Poselství Kol je ovlivněno polemikou s mylnými naukami rozšířenými v Kolosách. Autor proti přehnanému kultu andělských mocností zdůrazňuje jedinečnou a Bohem určeno
u úlohu Krista v plánu spásy. Kristologický hymnus (1,15-20) oslavuje Krista jako prostředníka stvoření (1,15) a zároveň jako toho, kdo skrze svou krev smířil celé lidstvo s Bohem. Proto je “hlavou těla Církve” (1,18.24) a jiným způsobem také hlavou mocností (2,10), které přemohl svým křížem (2,14-15). Kristova úloha při stvoření a smíření je dána skutečností, že “se Bohu zalíbilo, aby v něm přebývala všechna plnost” (1,19). Proto může věřícím dát “plnost božství”, která v něm přebývá “tělesně” (2,9-10); tak zaručuje plnou důstojnost všech pokřtěných.Kristova osoba a dílo jsou “mystérion
” (1,26), v němž jsou obsaženy všechny poklady moudrosti a poznání (2,2-3). Toto tajemství je Boží spásný plán, který se v Kristu plně uskutečnil. Byl zjeven nejen židům, ale i pohanům, kteří jsou rovněž povoláni, aby do Krista vložili svoji naději (1,27).Skrze Kristovo dílo byli věřící osvobozeni z moci temnoty a byli převedeni do království milovaného Syna, a tak obdrželi vykoupení a odpuštění hříchů (1,13-14). Tak byli usmířeni nejen s Bohem, ale s celým vesmírem (1,20). To se stalo skrze křest, kdy byli vzkříšeni spolu s Kristem (2,12; 3,1), svlékli se sebe starého člověka s jeho skutky a oblékli se v člověka nového, pravý obraz Stvořitele (3,9-10).
Přilnutím ke Kristu jsou pokřtění součástí církve, “Kristova těla”, v němž “není Řek nebo Žid, barbar nebo Skyta, otrok nebo svobodný, ale Kristus je všechno ve všech” (3,11). Církev je tedy určena jednotou všech svých členů, v ní se předznamenává konečné smíření všech věcí. I když se nadále uskutečňuje v místní církvi (4,15), nabývá světového rozměru, protože v ní a skrze ni Kristus od nynějška uskutečňuje svoji světovou vládu.
Napojení na Krista a začlenění do Církve je zdrojem plného poznání Boží vůle. Odtud pramení svatý život, který se vyznačuje uskutečňováním lásky a všech ctností s ní spojených (3,12-15). Láska inspiruje k plnění vlastních povinností, z nichž na prvním místě jsou povinnosti v rodině (3,18-4,1): zde máme první příklad “řádu domácnosti”, který potom najdeme i v Ef a v pastorálních epištolách. Dále si zaslouží pozornosti výzva k ustavičné modlitbě, zvláště za zdar apoštolského hlásání (4,2-4), a povzbuzení k moudrosti a apoštolskému duchu vůči nekřesťanům (4,5-6).
Spolu s těmito částečně novými myšlenkami je vyzvednuta Pavlova osobnost: je vzorem apoštola, který nese evangelium do celého světa (1,26-27), a mučedníkem, trpícím ve spojení s Kristem za celou církev (1,23-24).
§
Četba řeckého textu: Kol 1,12-20.