1. Historický vznik kánonu:

1. 1. stol.: vznikání knih kánonu;
2. 2. stol.: tvorba dvou sbírek autoritativních spisů: corpus čtyř evangelií a corpus paolinum;
3. konec 2. a počátek 3. stol.: cesta k definování novozákonního corpus;
4. alexandrijská církev a definování kánonu ve 4. stol.

1. apoštolský původ;
2. sensus fidelium;
3. veřejné předčítání.

1. Význam kánonu pro teologii a metodologii.
2. Význam kánonu pro život církve: od psaného textu ke čtení.

Díky nz kánonu můžeme mluvit o nz teologii. Kánon je sbírka inspirovaných knih, které obsahují dějinné zjevení Boží v Kristu, pravdu Boží, zjevenou pro naši spásu (DV 11). Jak církev došla k tomu, že určila a definovala ten soubor 27 knih, které tvoří kánon, tj. pravidlo víry? A jak tento kánon, který církev svou autoritou jednou provždy definovala, se uplatňoval a uplatňuje v životě Církve dnes? Na tyto dvě otázky si chceme odpovědět. Předpokladem je, že Bůh se zjevil v dějinách. Ale toto dějinné zjevení dnes máme konkrétně v posvátných textech, které jsou božského původu a tím autoritativní pro naši víru.

1. Od živého kánonu ke kánonu písemně fixovanému

Jak se dospělo od živého kánonu, tj. od autority Ježíše a jeho apoštolů, ke kánonu písemně fixovanému? Na tuto otázku si odpovíme ve dvou krocích: historický vznik kánonu a kritéria jeho určení.

1. Historický vznik kánonu

Kánon znamená kvalitativně "míru" víry (fides quae) nebo kvantitativně seznam knih, které obsahují toto pravidlo víry. V obojím významu se může aplikovat na kánon NZ. V smyslu "seznam" knih jej nacházíme poprvé u Amfilocha z Ikónia (340/45-404), který uvádí seznam knih společně s jiným seznamem Řehoře Naziánského.

Jaký je teologický význam kánonu? Je to autoritativní označení těch, knih, které obsahují dějinné zjevení Ježíše Krista, a tak určují obsah víry. Kánon tedy řeší otázku: Co je poslední, absolutní autoritou, podle níž máme měřit pravdu víry? Z tohoto hlediska budeme sledovat čtyři období formování kánonu NZ: a) tvoření knih patřících do kánonu v 1. stol.; b) začátek sbírky (corpus) spisů považovaných za absolutní autoritu společně s odvoláváním se dále na ústní podání ve 2. stol.; c) formování dvou téměř definitivních sbírek (corpus) NZ během 2. a na zač. 3. stol.; d) Athanásiův sváteční list a alexandrijská církev.

1. 1. stol.: vznikání knih kánonu

Církev na počátku neměla kánon NZ, ale určitě užívala jistý corpus posvátných knih SZ (řeckou Septuagintu, v Palestině také hebrejský a aramejský text). Jako pevný bod však měla absolutní autoritu Ježíšovu, která byla tak transcendentní, že byla považována za vyšší než "posvátné knihy".

O Ježíšova autoritě a jeho učení uvažovali především apoštolové, "Dvanáct". Volba Matěje (Sk 1) místo Jidáše ukazuje, jak tato skupina "Dvanácti" byla důležitá. Bylo požadováno, aby zvolený byl stále spolu s Ježíšem, "spolu s námi" « od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat…svědkem jeho zmrtvýchvstání» (Sk 1,21-22).

Apoštolové byli tedy považováni za živé uchovatele Ježíšova dějinného zjevení. Pravděpodobně k nim byl připojen na závěr ještě Pavel, také jako "svědek zmrtvýchvstání" (1 Kor 15,8-9), jenž byl vyvolen k misii přímo vzkříšeným Pánem, jako ostatní apoštolové za jeho pozemského života. Apoštolové tedy byli živým kánonem, ti, kteří s Ježíšem žili, přijali od něho zvláštní poslání a zaslíbení Ducha, jenž jejich prostřednictvím interpretoval autoritativním způsobem spásné poselství a událost Ježíše Krista.

V prvotní křesťanské komunitě byl poslední autoritou Pán (1 Kor 7,10; 9,14) a apoštolové (Ef 2,20; 2 Petr 3,2; Jud 17; Zj 18,20; 21,14). Druhý list Klementův (4,5; 11,2-4; 14,2) považuje také autoritu, která předává evangelní a apoštolskou tradici, za absolutní: « A také knihy proroků (ta biblia, tj. Starý zákon) a apoštolové říkají, že církev není od nynějška, ale od počátku» (14,2). Papiáš je hrdý na to, že přímo navazuje na živou tradici, na žáky apoštolů.

Během 1. stol. bylo sepsáno všech 27 spisů NZ. Zároveň pokračovalo ústní podání. Apoštolové (Lk 1,1-2) a Pavel byli živým kánonem, který utvářel víru a osobní i komunitní život prvotní Církve. Křesťanské komunity, žijící zvláště ve východní části římského impéria, kde byla po Římu největší a nejdůležitější města (Antiochie, Alexandrie, Efez, Korint), měly živou víru a křesťanskou praxi založenou na apoštolském kázání a katechezi. Mimoto vlastnily a žárlivě střežily spisy, které byly napsány pro některou z nich (evangelia) nebo listy, které jim byly zaslány. Například janovské komunity koncem 1. stol. určitě měly čtvrté evangelium, listy a Apokalypsu.

Velice brzy však byly shromažďovány i další spisy, jež nebyly sepsány pro tyto komunity. Už Pavel doporučoval, aby se jeho listy četly i v jiných komunitách (1 Sol 5,17; Kol 4,16). Lukáš a Jan ve svých evangeliích píší o tom, co Ježíš mluvil a konal, ale nezařadili to do svých evangelií. A tak koncem 1. stol. 2 Petr mluví o "corpusu" pavlovských listů, i když neříká kolik a které to byly. Říká, že tyto listy jsou nesprávně interpretovány (2 Petr 3,14-16).

Ačkoli tyto křesťanské spisy, které uchovávaly živé Ježíšovo podání i podání o něm, nebyly citovány jako "Písmo" (toto označení bylo vyhrazeno citacím SZ), neznamená to, že jim byla upírána autorita rovná Písmu. Byly dokonce považovány za vyšší autoritu, neboť měly autoritu Ježíšovu nebo apoštolů. Tyto spisy neobdržely ještě od Církve oficiální autoritu právě proto, že samy měly autoritu nad Církví a nad vírou. Daly jí základ a živily ji ne coby "Písma" ve smyslu "Písmo svaté", ale protože obsahovaly "traditio viva".

Tento živý kánon, který můžeme nazývat s Pavlem a Markem "evangeliem Ježíše Krista", měl také funkci kritickou vzhledem k"jiným naukám", které začínaly bujet, zvláště na sklonku 1. stol. Dokazují to polemické listy Pavlovy, listy pastorální a katolické. Kánon tedy měl dvojí funkci: 1) dával vznik autentické víře a křesťanskému životu a živil je; 2) sloužil jako kritérium pro rozlišení pravé a nepravé víry.

2. 2. stol.: cesta k formování dvou sbírek autoritativních spisů: corpus čtyř evangelií   a pavlovský corpus

K historii formování kánonu NZ v detailech viz bibliografie. Na tomto místě chceme vyzdvihnout teologický význam formování kánonu NZ, což bývá v běžných pojednáních opomíjeno.

Kdy se začaly knihy NZ považovat za "Písmo" s absolutní autoritou ve vztahu k víře? Určitě tehdy, když už nebylo možné dosáhnout s rozumnou jistotou živého Ježíšova evangelia, tj. když zemřeli první svědkové a jejich žáci. Pro Ignáce z Antiochie (†110-130), který znal sbírku pavlovských listů a dvě nebo tři evangelia, je autoritou evangelium o Ježíši Kristu, a málo záleží na tom, zda ústní či psané. Postačovala ještě živá tradice: evangelia jsou citována proto, že obsahují živou tradici. Židokřesťanští apoštolští Otcové kladou více důraz na Starý zákon jako "Písmo" (Didaché, Papiáš, Pastýř Hermův). Ti však, kteří patří do světa židohelénistického (1-2 Klem) nebo helénistického (Ignác, Polykarp, Barnabáš), připravují cestu ke kanonizaci spisů NZ. Zvláště se uvádí svědectví 2 Klem, jež klade evangelia na stejnou rovinu s Písmem (2,4; 14,2), i když text není zcela jasný. Také je zřejmé, že evangelia byla jako první uznána za "kánonické" spisy.

Silným podnětem k uznání knih NZ jako "Písem" obdařených božskou autoritou byla ve 2. stol. nutnost rozlišit autentická evangelia od neautentických (evangelium židovské, egyptské, Tomášovo…) a heretici, kteří užívali evangelií sepsaných jimi samými, např. "evangelium Pravdy". V prostředí, ve kterém se začala šířit devocionální nebo heretická křesťanská literatura, bylo zcela nezbytné definovat, která evangelia jsou autentická. Dále musíme předpokládat, že naše čtyři evangelia byla již rozšířena a rozličné komunity měly alespoň jedno z nich, ne-li všecka čtyři.

Prvním spisovatelem, který dosvědčuje božskou autoritu knih NZ byl Basileidés, který vyučoval v Alexandrii za vlády Hadriána od r. 117 do r. 138. Cituje ve svém díle Excerpta úryvky evangelií stejným způsobem jako texty Starého zákona a pro Pavlovy listy užívá úvodní formule "jak je psáno" nebo "Písmo říká". Basileidés dokládá tento úzus jako v Alexandrii již zdomácnělý a samozřejmý, neboť jeho způsob citace zní přirozeně. Myšlenku považovat knihy NZ za "Písmo" můžeme tedy, jak se zdá, datovat v alexandrijské církvi od počátku 2. stol. Jejím původcem není tedy Markión, který vyučoval v Římě až mezi roky 137 a 144. Basileidés cituje jako Písmo tři evangelia (kromě Marka; snad protože je tajemné?) a čtyři Pavlovy listy (Řím, 1-2 Kor a Ef).

Heretici se snažili vždy odstranit některou z knih ze souboru, který se potom měl stát kánonem NZ, aby tato sbírka byla bližší jejich herezi. Gnostikové odmítali pastorální epištoly, protože je chápali proti sobě. Ebionitští židokřesťané odmítali Pavla a ze synoptických evangelií ponechali jenom Marka. Montanisté vynášeli jednostranně čtvrté evangelium a Apokalypsu a naopak alogoi čtvrtému evangeliu a Apokalypse upírali jejich autenticitu. Vidíme, jak důležitý je kánon ve své celistvosti s rozmanitostí tendencí, které se vyvažují v jediné orthodoxní víře.

Markión se pokusil kolem poloviny 2. stol. navrhnout a vnutit svůj krátký kánon. Ve svých Antitesích vyložil svůj etický dualismus, který se zakládal na dualismu teologickém. Podle něho jsou dva bohové: jeden dobrý, Ježíšův Otec, a druhý spravedlivý (a někdy zlý), Bůh Stvořitel Starého zákona. Proto odmítal Starý zákon a na základě svých osobních důkazů textové autenticity považoval za inspirované pouze Lukášovo evangelium (po odstranění interpolací, např. prvních dvou kapitol) a 10 Pavlových listů (bez interpolací; vyloučil pastorální epištoly). "Euangelion" (Lukáš) a "Apostolikon" (10 Pavlových listů) tvořily jeho kánon. Markión díky své vědecké přípravě, morální prestiži a majetku měl mnoho následovníků. Jeho kritika však nutila pravověrné křesťany, aby upřesnili a ujasnili své postavení vůči knihám, které považovali za autentické, především čtyři evangelia. Ti také považovali, narozdíl od Markióna, Starý zákon za "Písmo".

Markión seznam posvátných knih zkracoval. Jiní heretici, např. valentiniáni, jak dokládá Irenej, jej rozšiřovali tak, že ke čtyřem evangeliím připojovali jimi sepsané knihy. Ani apologeté 2. stol. neudávali přesně, které jsou knihy NZ, tj. které mají charakter "Písma", asi proto, že adresovali své apologie nekřesťanskému publiku.

Ve druhé polovině 2. stol. dochází k ustavení "corpusu" čtyř evangelií, soudě podle existence Taciánova (nar. 120-130 po Kr.) Diatessaron. Podle Justina byla evangelia předčítána při eucharistické bohoslužbě. Nejstarší papyrologické svědectví, které máme, je z r. 250 po Kr.: papyrus Chester Beatty P⁴⁵, na němž jsou vyjmenována čtyři evangelia. Z Markióna plyne, že existoval podobný corpus nejméně 10ti Pavlových listů. Další spisy NZ nebyly ještě považovány za důležité. Důvodem toho byla živá tradice, která dosud byla pravou absolutní autoritou, na níž spočívala víra: Pán na straně jedné a apoštolové na straně druhé. Kristu odpovídá corpus čtyř evangelií, apoštolům corpus paolinum (10 nebo 13 listů) a navíc pár dalších listů (1 Petr a 1 Jan) a Apokalypsa.

3. Konec 2. a začátek 3. stol.: cesta k definování novozákonního corpusu

Koncem 2. stol. došlo k velikému kroku směrem k definování novozákonního "corpusu", i když se ještě nemluví výslovně o "Písmu svatém". Markión už předložil problém kritiky. Jestliže apoštolové a jenom oni přijali poslání předávat autenticky Ježíšovo dějinné zjevení, pak nějaký spis, aby mohl být považován za autentický, musel být "apoštolského" původu. Jestliže nebyl, nebyl autentický. Existovaly dva způsoby důkazu: 1) tím snazším byla tradice: dokázat, že ten spis se veřejně předčítal již od apoštolských dob; 2) musel být v souladu se základní sbírkou, která byla považována za ryze apoštolskou.

Až do Markióna se kritická konfrontace s heretickými naukami děla na teologické rovině, tj.na rovině analogia fidei, jak v 1. tak ve 2. stol., neboť se mohlo spolehnout na živou tradici. Ale nyní bylo třeba ověření autenticity exaktní vědeckou metodou za použití prostředků také literárních. Potřeba této vědecké kritiky byla často dána zvláštními okolnostmi, tj. heretiky, kteří zakládali svoji nauku na jedné nebo několika knihách považovaných jimi za apoštolské, a tedy hodnověrné. Je tu tedy patrný posun od metody teologické, vázané na živou tradici apoštolů a jejich žáků, k metodě exaktně vědecké, zaměřené na dokázání, zda nějaký spis je apoštolský či nikoli.

Známý je příklad antiošského biskupa Serapiona, který kolem r. 190 navštívil Rhosos v Kilikii, kde se křesťanská komunita přela o to, zda mají veřejně číst "Petrovo evangelium" nebo ne. Biskup jim dal dovolení číst je, aniž si je sám přečetl. Když pak byl v Antiochii a evangelium se mu dostalo do rukou, uvědomil si po porovnání s apoštolskými evangelii, že je heretické, a zakázal je. To nebyla otázka autenticity, ale pravověrnosti.

V případě alogů a Gaia v Římě na konci 2. stol. to byla otázka apoštolské autenticity některých spisů. Montanisté v Malé Asii koncem 2. stol přisuzovali výsadní postavení Janovu evangeliu a Apokalypse, protože považovali za svého učitele Parakléta. Alogoi (negativní název, daný jim jejich protivníky, neboť mohl znamenat jak "bez rozumu" tak "ti, kteří popírají Logos"), aby vzali montanistům vítr z plachet, připisovali čtvrté evangelium a Apokalypsu Kérinthovi. Jejich důkaz spočíval v poukazu na neshody čtvrtého evangelia s prvními třemi a v zesměšňování dramatických obrazů Apokalypsy.

Gaius (nebo Caius) v Římě v disputaci s montanistou Proklem se držel stejné obranné linie. Srovnával Apokalypsu s texty  Matoušova evangelia. Zavrhoval také list Židům, neboť po srovnání se 13 pavlovskými listy vyplynulo, že není Pavlův. Jak Alogoi tak Gaius se snažili dokázat, že knihy, které křesťanské komunity pokládaly za autentické, autentické nejsou. Totéž dělal Markión.

Ve fragmentu Muratoriově (konec 2. stol.) se projevuje tato kritická konfrontace s heretiky: 1) klade Lukáše do kontextu čtyř evangelií jako odpověď markionitům; 2) trvá na důležitosti Janova evangelia proti alogům; 3) tvrdí, že "Skutky apoštolů jsou sepsány v jediné knize" proti rozšiřování apokryfních Skutků; 4) podivný seznam pavlovských listů s listy Galaťanům a Římanům na konci je asi polemikou proti Marcionovi, který naopak kladl tyto dva listy na začátek. Fragment dále mluví o osobních listech Pavlových (Flm, Tit, 2 Tim); přijímá také Jud, 1-2 Jan a Zj. V tomto seznamu chybí: Žid, 1-2 Petr, Jak a 3 Jan. Kánon je téměř úplný: 22 knih z 27.

Podobnou situaci, i když s nějakými obměnami, nacházíme u Ireneje (Adv. Haer. od III dále). Jeho seznam čítá také 22 knih. Svých pět knih proti herezím píše v r. 185. Jeho svědectví je důležité, protože je coby žák Polykarpa ze Smyrny svědkem církve na Východě. Mimoto znal dobře římskou církev a velice si vážil apoštolských tradic. Jako první výslovně mluví o čtyřech evangeliích, a to ve stejném pořadí jako jsou v kánonu (Mt, Mk, Lk, Jan), a zdůvodňuje číslo 4 srovnáním evangelií se čtyřmi větry a čtyřmi úhly světa. Za použití literární kritiky dokazuje, že Skutky jsou od Lukáše, Pavlova žáka, a tvrdí, že Jan napsal nejen evangelium, ale také Apokalypsu a alespoň dva listy. Jako jsou čtyři evangelia, tak jsou i čtyři apoštolové, jimž připisuje spisy, které jsou autoritativní pro víru:

 

Matouš Petr Pavel Jan

evangelium řeči ve Skutcích Skutky evangelium

Marek Lukáš Apokalypsa

1 Petr 13 listů 1-2 Jan

 

Vidíme, že v tomto seznamu nejsou: Žid (na Západě se o tomto spisu diskutovalo ještě dlouho) a Jak, 3 Jan, 2 Petr a Jud.

Jestliže spojíme oba seznamy – fragment Muratoriho a Ireneje – zůstávají ještě mimo seznam: Žid, Jak, 2 Petr a 3 Jan. Novozákonní "corpus" je téměř úplný.

Jako první použil výrazu hé kainé diathéké (= nová smlouva) pro označení "posvátné" křesťanské literatury anonymní antimontanista v letech 192-193. Autor říká, že váhal se psaním antimontanistického traktátu: « z obavy… že by se někomu mohlo zdát, že jsem připojil nový článek nebo klauzuli ke slovu nové smlouvy evangelia, k němuž nikdo, kdo chce podle tohoto evangelia žít, nesmí nic přidat a ani z něho nic ubrat» . Autor však ještě nemluví o sbírce knih s názvem "Nový zákon". Dokonce ještě Órigenés v r. 231 váhá. Ačkoliv tohoto názvu užívá, zdá se mu podivný. Mluví o souznění mezi naukou Starého a "takzvaného Nového zákona".

Naopak na Západě Tertulián (160-200) jasně rozlišuje "Novum Testamentum" od "Vetus Testamentum". Nový zákon také podle něho obsahoval 22 spisů; chybí ještě: Žid, 2 Petr, 2-3 Jan a Jak. Víceméně jako u Ireneje, jenom s malým rozdílem, že Tertulián zařazuje list Judův, ale vylučuje 2. Janův. Z velkých spisů se ještě pochybuje: na Východě o Apokalypse a na Západě o listu Židům. Katolické listy nejsou pravděpodobně jmenovány, protože nejsou dost známé a užívané. Přejděme k poslední fázi určení kánonu, jež nás přivádí do Alexandrie.

4. Alexandrijská církev a definování kánonu ve 4. stol.

• čtyři evangelia v dnešním pořadí;
• Skutky apoštolů;
• takzvaných sedm katolických listů apoštolů: Jakubův, dva Petrovy, tři Janovy a Judův;
• čtrnáct listů Pavlových, včetně listu Židům;
• Apokalypsa.

Kánon NZ se utváří v kulturním prostředí, v němž se vyskytují kromě knih kánonických také další knihy, které si činily nárok na "autoritu", tj. "apostolicitu". Za těchto kontroverzí, zvláště s gnostiky, se postupně definuje dnešní kánon. Órigenés výslovně odmítá apokryfní evangelium Tomášovo, Matějovo a Dvanácti spolu s evangeliem egyptským, jež všechna byla v Alexandrii známá. Přijímá spisy uznávané všemi, tj. spisy apoštolů Matouše, Jana, Pavla (13 listů + list Židům, 1 Petr, 1 Jan, Zj, Jak a Jud) a spisy apoštolských žáků (Marek, Lukáš + Skutky). Předmětem sporu byly 2-3 Jan a 2 Petr. Apokalypsu v 2. pol. 3. stol. zpochybňoval Dionýsios Alexandrijský, který zdůrazňoval její rozdílnost od čtvrtého evangelia a 1. Janova listu a dovozoval, že není od téhož autora. Nevylučoval ji z kánonu, ale připisoval jí menší význam. Veškeré kritické snažení však bylo zaměřeno na umenšení apokalyptického entusiasmu egyptských mnichů.

Neexistovala přesná vědecká kritériologie ve vlastním smyslu. Ani Órigenés neformuloval jasný a přesný kritický princip pro přijetí či odmítnutí některých knih. Zdůraznili jsme si však, že kolem poloviny 2. stol. se přešlo od teologického kritéria analogie víry, užívaného v období "živé tradice", k exaktně vědeckému kritériu důkazu, a to tehdy, když byla zpochybňována hodnověrnost některých knih, dosud považovaných za "autentické" (Markión), a když k nim přibývaly "nové" spisy gnostických sekt. Uveďme alespoň tři základní kritéria, kterých se užívalo při postupném určování kánonu: apoštolský původ, sensus fidelium a používání v liturgii.

Prvním kritériem, historicko-literárním, je apoštolský původ neboli apostolicitas. Bylo třeba dokázat, že zpochybňovaná kniha byla napsána apoštolem nebo jeho přímým spolupracovníkem, snad z pověření apoštola, např. Markovo evangelium z pověření Petrova. Kniha musela být sepsána v nejstarším období a musela vykazovat znaky závislosti na prvotní aramejské církvi. Uvedený případ biskupa Serapiona, který zprvu schválil "Petrovo evangelium", ukazuje, že toto kritérium nebylo aplikováno naivně. Když totiž zjistil jeho gnostický původ, přísně je zakázal. Z druhé strany, když bylo na základě literárních kritérií dokázáno, že list Židům není Pavlův, byl přesto přijat do kánonu. V tomto případě se jasně uplatnila další kritéria.

Druhým kritériem – teologickým – je pravá víra, tj. sensus fidelium prvních staletí. Žádné z evangelií nemohlo být pravé, jestliže obsahovalo interpretaci Vtělení, která by protiřečila interpretaci orthodoxní, předané "živou tradicí". Ale ani toto kritérium samo nestačilo. Dokonale pravověrné dílo "Skutky Pavlovy", sepsané za účelem vyzdvihnutí Pavlovy osobnosti, se ukázalo později jako nepravé. Jeden kněz v Asii přiznal, že je sepsal on, a byl za to sesazen z úřadu, protože předkládal plody své fantazie jako historii. Tento příklad ukazuje, že pozornost vůči historické autentičnosti byla ve službě teologického kritéria pravověrnosti. Vztah mezi teologií a historií se ukázal jako nezbytný i při stanovení kánonu.

Třetím velice důležitým kritériem bylo používání spisu k veřejnému, liturgickému předčítání.Šlo o to, zda se daná kniha ukázala jako užitečná pro víru a zda prošla zkouškou smyslu pro rozlišování, obsaženého v křesťanské tradici. Muselo se tedy dokázat, zda kniha byla čtena v křesťanských shromážděních od apoštolských dob či ne. Toto kritérium ukazuje na důležitost liturgie pro určení kánonu. Dobře víme, že se veřejně četly i jiné knihy, např. Didaché, 1-2 Klem, Pastýř Hermův, kniha Henochova atd., které potom do kánonu přijaty nebyly, i když v první době některé z nich byly považovány za inspirované. Důvodem jejich vyloučení nebylo ani teologické kritérium pravověrnosti (byly to knihy pravověrné) ani prostý fakt, že byly užívány heretiky (jako Henoch; ale také čtvrté evangelium a Apokalypsu užívali heretici, gnostici a montanisté), nýbrž protože se nepovažovaly za knihy apoštolského původu.

1. Od kánonu písemně fixovaného k jeho životnosti v církvi a v dějinách

Jednou definovaný kánon NZ se stal absolutním základem víry a nepominutelným kritériem pro křesťanskou teologii. Na základě hermeneutického kruhu pojednáme o využití kánonu v teologii a v církvi.

1. Využití kánonu v teologii a metodologii

Můžeme namítnout, že vztah církev– kánon se odehrává v kruhu: církev stanoví kánon, který pak určuje její víru. Ale tato kruhovost se neredukuje na circulus vitiosus, neboť původcem a středem kánonu je osoba Ježíše Krista. K jeho osobě odkazuje jak církev, tak kánonické knihy. Toto zakotvení v dějinnosti brání tomu, aby se církev stala ideologií. Již jsme připomněli, že "živá tradice" je vyšší a mimořádnější důležitosti než psané knihy. Nejen Klement Římský na konci 1. stol., ale ještě Irenej a Órigenés na konci 2. stol. předávali Ježíšova slova z "živé tradice", podobně jako autor Skutků (20,35). Charakter "živé tradice", písemně fixované, si uchovávají i knihy NZ. Jejich prostřednictvím se čerpá stále z "živé tradice". To vysvětluje i trvalý zájem o "historii", vyprávěnou těmito knihami,. i nedávný návrat k "historickému Ježíši" po opojení kérygmatickou teologií, jež zakládala teologii jen na kérygmatu a odsouvala stranou historii jako bezvýznamnou.

Další kritická poznámka chce zdůraznit, že kánon NZ je soubor různých knih, které se mají číst v jejich vzájemném vztahu, aniž se privileguje skupina jedna a opomíjí jiná. Příkladem takové nedovolené selekce je teologie R. Bultmanna a jeho školy. Bultmann pokládá za novozákonní teologii jen teologii Pavlovu a Janovu (evangelium a 1 Jan), přičemž zbytek diskvalifikoval buď jako "předslov" (synoptická evangelia) nebo jako rozředění kérygmatu (spisy deutero- a postpavlovské). Nerespektoval historicko-teologický princip kánonu, který je třeba zachovat v jeho celosti a v jeho rozličnosti.

B.S. Childs (The New Testament as Canon) redukuje teologický princip kánonu na metodologii.

Synchronní četbu Starého zákona, otevřeného do Nového zákona, nabízí Paul Beauchamp (viz bibliografie), který vychází ne od arché, nýbrž od telos. Chápe kánon jako uzavřenou, ukončenou knihu, která začíná svoji působnost právě až od okamžiku, kdy je uzavřena.

2. Užití kánonu v církvi: od Písma k četbě

Psaný kánon je "posvátné Písmo", které nám sděluje dějinné zjevení Syna Božího, jež "živá tradice" uváděla do života a předávala. Dnes je Písmo korelativní k četbě: knihy NZ byly napsány, aby se četly v církvi, tak jako se v církvi zrodily. Nejsou konečným produktem, uzavřeným poselstvím, ale představují trvalou produkci. Působí a chtějí působit prostřednictvím četby. Autor a čtenář se konfrontují a rodí se nová produkce smyslu a činnosti; rodí se z toho i nové texty. Text je prostředníkem mezi sepsáním a četbou. A tak se setkávají dva světy: autorův a čtenářův, podle tohoto schématu:

dějiny a svět ŕ autor ŕ text ßŕ čtenář ß dějiny a svět

Četba fixovaného kánonu jej ustavičně otevírá budoucnosti, ke stále nové vitalitě, ke stále "tvorbě" živé tradice. Živá tradice církve, i po fixování kánonu, je ustavičná účinnost "posvátného Písma" za součinnosti a pod vedením Ducha svatého. Živá tradice je jako řeka, která má svůj čistý pramen v Ježíši Kristu, její vody jsou odváděny jako řečišti knihami kánonu a proudí, aby zavlažovaly a probouzely nový život v té míře, nakolik se věnuje pozornost četbě, jež slouží jako zavlažovací kanál. Měla by tedy převládat četba poetická (v původním smyslu poiein = konat), zaměřená k budoucnosti, nad četbou historicko-kritickou, orientovanou na rekonstrukci minulosti.