Doba: Je-li to pseudonym, vznikl list po Jakubově smrti, tj. asi r. 62 po Kr., v rozmezí let 70-110; s velkou pravděpodobností v letech 80. nebo 90.

Adresáti: Homilie s prvky diatriby sepsaná ve formě listu “dvanácti kmenům v diaspoře”, tj. pravděpodobně křesťanům mimo Palestinu, kteří byli značně konzervativní ve vztahu k židovství.

Autenticita: List označuje za autora Jakuba (“bratra Páně”); ale mnozí biblisté se domnívají, že byl sepsán osobou (žákem?), která obdivovala Jakuba jako křesťanskou autoritu značně loajální židovství.

Jednota a neporušenost: Dnes se vážně nepochybuje.

Historické okolnosti, které vedly k sepsání Jakubovy epištoly, lze těžko rekonstruovat. Zamysleme se tedy nad osobností, která dala dílu jméno a tím i celkový ráz a zaměření. Kdo je ta osobnost, označená jako autor? “Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista”. Jméno Jakub (řec. Jakóbos) je v NZ četné. Dva z nich - členové sboru Dvanácti - lze jen velmi ztěží považovat za autory listu. Jakub Zebedeův zemřel na počátku 40. let. A Jakubovi (synu?) Alfeovu, který je chybně ztotožňován s Jakubem “bratrem” Páně, nevíme nic. Někteří exegeté navrhují za autora listu dalšího zcela neznámého Jakuba, o němž se NZ vůbec nezmiňuje; proto prý jeho dílo bylo tak neochotně přijímáno. Teprve později prý byl zaměněn za Jakuba “bratra” Páně.

Z tohoto krátkého přehledu plyne, že jediným vhodným kandidátem na autora je Jakub jmenovaný jako první mezi Ježíšovými “bratry” (Mk 6,3; Mt 13,55): nepatřil ke Dvanácti, ale byl apoštolem v širším smyslu (1 Kor 15,7; Gal 1,19); není doloženo, že následoval Ježíše během jeho pozemského života (Mk 3,21.31-32; 6,1-4); zmrtvýchvstalý Ježíš se mu však zjevil (1 Kor 15,7; Evangelium Hebreů 7) a asi od té doby se stal významnou osobností v rané církvi (Gal 1,19). Když byla strukturně uspořádána jerusalémská církevní obec, stal se její hlavou a mluvčím Jakub (s presbytery) (Gal 2,9; Sk 12,17; 15,13-22; 21,18). Byl ukamenován asi r. 62 po Kr. na popud velekněze Annáše II., poté co ho velerada obvinila, že přestoupil Zákon. Potom vznikaly legendy o jeho smrti; např. podle podání Klementa Alexandrijského ze 3. stol. Byl Jakub svržen z chrámového cimbuří. Četné apokryfy nesou jeho jméno (Protoevangelium Jakubovo; Jakubovo Apokryfon; dvě Apokalypsy); žádný z nich však nevykazuje znalost jeho epištoly.

Pro pozadí epištoly je nejdůležitější portrét Jakuba jako konzervativního židokřesťana, velmi oddaného zachovávání Zákona. Nebyl extrémním legalistou (srov. Sk 15 a Gal 2). Ale coby autor listu ve Sk 15 udává velmi tradiční podmínky pro přijímání pohanokřesťanů do církve (srov. Lev 17-18). “Lidé od Jakuba” v Antiochii působí roztržku kvůli stolování žido- a pohanokřesťanů. Když Pavel r. 58 přichází do Jerusaléma, Jakub ho informuje, že mnoho židů se obrátilo k Ježíši Kristu a radí mu, aby se v chrámě očistil (Sk 21,18-25). V pozdější tradici (tzv. Pseudoklementinské spisy) je Jakub považován za biskupa biskupů od židokřesťanů, kteří opovrhovali Pavlem. Přízvisko “spravedlivý” objasňuje Eusebius tím, že žil jako nazir a modlil se v chrámě tak často, až měl na kolenou kůži jako velbloud. Není tedy divu, že novozákonní epištola - ať už ji Jakub napsal nebo ne - je nesena silně duchem tradiční židovské víry a zbožnosti.

Úvodní formule (Pozdravy) (1,1). Jak věnuje málo prostoru kristologické reflexi. Proto někteří myslí, že list je původně židovský spis jen nepatrně upravený pro křesťanskou četbu. Spojení “Bůh” a “Pán Ježíš Kristus” však svědčí o autorově tradiční křesťanské víře. “Dvanácti kmenům v diaspoře” lze chápat jako určení židům rozptýleným mimo Svatou zemi. Avšak již z 1 Petr (1,1), adresovaného pohanokřesťanům, víme, že i křesťané se považovali za nový Israel. Mnoho biblistů proto tvrdí, že i Jak mohl být adresován pohanokřesťanům. Epištola nekárá neřesti, které v očích židů platily za čistě pohanské (modloslužba, sexuální nečistota). Také výraz “dvanáct kmenů” je více židovský než v 1 Petr. Adresáti se scházejí v “synagóze” (2,2).

Zkoušky a pokušení, slova a skutky (1,2-27). Chybí zde pozdrav “milost a pokoj” i díkůvzdání a autor ihned přechází k řadě povzbuzení, která se tématicky velmi podobají pozdějším sapienciálním knihám SZ, mají však eschatologickou perspektivu a jsou silně ovlivněny Ježíšovým učením obsaženým v Q. Forma prozrazuje také řecko-římskou diatribu. Protože obsah epištoly je zcela jasný, budeme sledovat na jeho pozadí okolnosti autora a adresátů.

Ježíš upozorňoval své učedníky na pokušení a zkoušky, v nichž jim bude zapotřebí víry v Boží prozřetelnost (Mt 5,11; 24,9-13). Protože podobná slova jsou i na začátku 1 Petr (1,6-7), lze se domnívat, že takové povzbuzení patřilo mezi běžné křestní poučení; není tedy nutné z těchto slov vyvozovat zvláštní pronásledování adresátů. Skutečným problémem však asi byl sociální rozdíl mezi chudými a bohatými (Jak 1,9-11; srov. 2,1-9; 5,1-6). Bůh není odpovědný za zlo: “Bůh nikoho nepokouší”(Jak 1,13; srov. Sir 15,11-13); naopak je Otec světla (Jak 1,17) Bůh dává křesťanům život (řec. apokyei) slovem pravdy a chce, aby byli prvotinami, které v židovské bohoslužbě patří Bohu (Jak 1,18). To však křesťané nesmějí slovo (evangelia) jen poslouchat, ale uskutečňovat je svým životem; k tématu praktické morálky se Jak vrátí ještě v 2,14-16. Od začátku však musí být jasné, že dobré skutky jsou důsledkem moci slova evangelia, které bylo do křesťanů zaseto. Zbožnost není pro Jak 1,27 pouhou teorií: projevuje se péčí o vdovy a sirotky a neposkvrněností od světa.

Bohatí a chudí; celý Zákon (2,1-13). Bohatí byli ve shromáždění křesťanů (doslova v “synagóze” 2,2) váženější. Upevnění institucionální stránky komunity zřejmě tyto nešvary posilovalo, a tak Jak (2,5) se odvolává na dřívější hlásání evangelia, že chudí dostanou za dědictví Království. Zvláště nápadné je tvrzení, že bohatí křesťané “vás” utiskují a tahají “vás” po soudech. Autor zde reaguje na skutečnou situaci podobnou v Korintě (1 Kor 6,1-8), kde křesťané odehrávali své spory před světskými soudy, a nebo je to pouze všeobecný ohlas starozákonní mluvy (Am 8,4; Mdr 2,10)?

Víra a skutky (2,14-16). Autor otvírá toto téma stylem řecko-římské diatriby za pomoci vlastního příběhu, který ilustruje důsledek nedbalosti vůči dobrým skutkům. Jak 2,18 mluví o osobě, která pokládá víru a skutky takřka za dvě různá charismata, kdy jeden má víru a druhý koná skutky. Jakub uznává jen jeden dar: víru, která se projevuje v životě. Potom ukazuje biblické příklady důležitosti skutků (2,21-25): Abrahám (Gn 15,6) a Rahab (Joz 2). O kontrastu mezi Pavlovým a Jakubovým pojetím víry a skutků viz níže. Jakub se shoduje s Ježíšovým varováním, že ne ten, kdo říká “Pane, Pane”, vejde do nebeského království (Mt 7,21). V každé době budou křesťané svým nevěřícím okolím posuzováni podle 2,26, že víra bez skutků je mrtvá.

Hříchy, které rozdělují společenství (3,1-5,6). V řadě poučení Jakub vypočítává jeden příklad za druhým těch hříchů, které ohrožují soudržnost komunity, budovanou na přikázání lásky. Jako starozákonní učitel moudrosti hromadí autor v 3,1-12 příklady (uzda, kormidlo, oheň, jed, hořká voda), které výmluvně objasňují škodu, způsobenou neovládáním jazyka, zvláště jazyka učitelů. Ironie verše 3,9 je ozvěnou Žl 62,5 a Sir 5,15(13): Jazyk se užívá jak ke chvále Boží tak k ničení lidí, stvořených k Božímu obrazu. Jako víra, tak i moudrost se má projevovat skutky (3,13-18; Jakub má zřejmě stále na mysli učitele). Podle Ježíšových slov (“Poznáte je po ovoci”, Mt 7,16) se moudrost pozná podle plodů (čistá, pokojná, mírná,…). Velmi nápadně se tu Jak shoduje s blahoslavenstvími Horské řeči a s Pavlovými plody Ducha v Gal 5,22.

Zvláštní napomenutí pro chování v komunitě (5,12-20). Přísaha, modlitba a náprava těch, kdo jsou na špatné cestě, patří tématicky k poslednímu soudu. Záporný postoj k přísaze v 5,12 (srov. Sir 23,9-11) je opět blízký Matoušově Horské řeči (5,33-37). Jak 5,14-16 mluví nejen o liturgické modlitbě za nemocné (silné jako modlitba proroka Eliáše), ale také o zvláštním pomazání oleje, vykonávaném presbytery, které působí uzdravení nemoci i odpuštění hříchů. Podle strohého káravého tónu celé epištoly bychom usuzovali, že autor nepřipouští příliš možností odpuštění. Proto poslední verše (5,19-20) působí překvapivě: Záleží mu velmi na navrácení zbloudilých (a tím i na odpuštění). V1 Petr 4,8 přikrývá množství hříchů láska, zde stejnou funkci plní vyhledávání zbloudilých.

Gal 2,16: Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných Zákonem, nýbrž vírou (v) Krista Ježíše (ČEP).

Jak 2,24: Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry (ČEP).

V Jakubově epištole se jedná o lidi, kteří jsou již křesťany a intelektuálně věří v Ježíše (i ďábel takto věří: 2,19), avšak neuvedli tuto víru do životní praxe. Proto Jakub trvá na tom, že jejich skutky (nikoli kultovní skutky předepsané Zákonem, nýbrž jednání určované láskou) musí odpovídat jejich víře. S tím by souhlasil i Pavel. I on v “parenetických” částech svých listů vybízí k chování v souladu s vírou. Pavel nehlásal ospravedlnění z víry bez zapojení života podle Krista. Proto se zdá, že v době sepsání Jakubovy epištoly někteří křesťané opakovali pavlovskou formuli vytrženou ze souvislosti a bylo třeba její chybný výklad opravit.

Blízkost obsahu Jakubovy epištoly a částí Mt, v nichž Ježíš vystupuje jako učitel, je nápadná. Doložme si to na seznamu paralel z Horské řeči:

Autor. Sepsal tuto epištolu skutečně Jakub, představený jerusalémské církevní obce před svou smrtí v r. 62? Pro kladnou odpověď se udávají tyto argumenty: a) pseudonym by uvedl asi čestnější označení Jakuba než je “služebník Boží”; b) dále by zmínil jeho vztah k Ježíši a doplnil další fiktivní životopisné údaje; c) židovský duch epištoly. Tyto důkazy však nevyvracejí plně možnost, že epištolu sepsal Jakubův věrný žák, který představil svého učitele věrně v jeho duchu. Proti přímému autorství Jakubovu se uvádějí tyto argumenty: a) řečtina listu je plynulá, výmluvná, uhlazeného stylu; ztěží lze mluvit o překladu z hebrejštiny či aramejštiny; autorovou mateřštinou nebyl semitský jazyk; b) cituje LXX. Je tedy nepravděpodobné, že list napsal vesnický obyvatel Nazareta.

Adresáti, doba a místo viz stručný přehled na začátku.

Četba řeckého textu: Jak 2,14-26.