1. Úvodní formule: 1,1-5
2. Díkůvzdání: není
3. Hlavní část: 1,6– 6,10
4. Závěrečná formule: 6,11-18.

1,6-10: Exordium neboli úvod (úžas - “ divím se“ - namísto díkůvzdání), popisující předmět, odpůrce a vážnost případu (anathema, “ buď proklet“ )

2,15-21: Pavlova diskuse s protivníky o charakter evangelia: Pavel káže, že člověk je ospravedlněn na základě víry v Krista, a ne zachováváním Zákona; křesťané žijí z víry

Musíme přiznat, že “ kazatelé“ (nazvěme si je tak) přišlí po Pavlovi, nemuseli vypadat jako pošetilci a nečestní lidé. Galaťané jim uvěřili snáze než Pavlovi. Pokusme se ukázat si, proč toto “ jiné evangelium“ znělo věrohodně. Hlásání Pavla i kazatelů se shodovalo v tom, že Boží dílo spásy skrze Mesiáše Ježíše lze nazvat ospravedlněním, je darem Ducha a je určeno jak pro židy tak pro pohany. Ale jak mohou pohané tento Boží dar v Ježíši přijmout? Podle Pavla nabízí Bůh ospravedlnění skrze “ víru (v)Krista“ . Podle kazatelů je víra v Krista důležitá, ale ospravedlnění není úplné bez konání skutků Zákona; toto kázání chtělo pohanům předat vzácné dědictví judaismu se všemi etickými směrnicemi. Klíčovým požadavkem tohoto kázání bylo trvání na obřízce a svátcích podle židovského kalendáře (4,10). Kazatelé tvrdili, že jediný pravý Bůh požehnal všechny národy světa skrze Abraháma, který uvěřil (Gn 15,6), a poté v rámci smlouvy dal Abrahámovi přikázání o obřízce (Gn 17,10) a nebeském kalendáři. Židé jsou Abrahámovi potomci ze Sáry, svobodné manželky, a zachovávají smlouvu na základě obřízky (Gen 17,14) a Zákon, daný Mojžíšovy skrze anděly (Gal 3,19). Pohané jsou Abrahámovi potomci z Hagar, otrokyně. Na základě hlásání kazatelů může být dílo Mesiáše Ježíše nyní rozšířeno na pohany, kteří mohou být plně začlenění do smlouvy, jestliže se nechají obřezat jako Abrahám a budou konat skutky Zákona.

Pavel uvádí svoje poslání - apoštol - , které nepochází od člověka, ale od Ježíše (1,1) a od Boha (1,15). Jeho hlavním záměrem však není sebeobhajoba, ale jeho pověření k apoštolátu je zárukou pravosti evangelia. Potvrzení se mu dostalo i od jerusalémských “ sloupů“ (2,8). Z nesporných sedmi Pavlových listů (kromě Řím, který posílá obci jím nezaložené) je Gal jediný, kde Pavel nejmenuje žádného spolupracovníka (jenom “ všichni bratři, kteří jsou se mnou“ 1,2). Adresáty jsou “ galatské církevní obce“ - v oblasti Galácie nebo ve větší provincii jménem Galácie (viz níže). Pavel je terčem útoku v Galácii, a tak osobně odpovídá - v rozrušení a hněvu, což se neslučuje s jinak povinným díkůvzdáním.

2. Hlavní část

Apoštol ironickým tónem vyjadřuje svoje nemilé překvapení (“ divím se“ , thaumazó) a bez odkladu uvádí předmět sporu a protivníky a zdůrazňuje vážnost případu: Neexistuje jiné evangelium než to, které kázal Pavel, když Galaťanům nabízel Kristovu milost. Ať jsou prokleti ti, kdo hlásají něco jiného.

Hlavní Pavlova teze zní: Evangelium, které hlásá, pochází z Božího zjevení a ne od lidí (1,11-12). Na základě tohoto paradigmatu Pavel vypráví příběh o svém obrácení a kázání v klíčových bodech, např. počáteční Boží zjevení a pověření; nezávislost na jerusalémských apoštolech; námitky proti němu od těch, kteří trvali na obřízce pro pohany; dohoda mezi ním a jerusalémskými představiteli; uznání, že jemu bylo svěřeno evangelium a apoštolské hlásání pro neobřezané (1,13– 2,10).

3. Pavel uvádí šest argumentů ze zkušenosti a z Písma, aby přesvědčil pošetilé Galaťany, kteří se nechali oklamat (3,1– 4,31).

• 3,1-5: Když Pavel hlásal Krista ukřižovaného, Galaťané přijali Ducha bez skutků Zákona. Proč nyní jsou nezbytné?
• 3,6-14: Proti tvrdošíjnému lpění na Abrahámově obřízce (Gn 17,10.14) Pavel cituje zaslíbení - nezávislé na obřízce, že v Abrahámovi budou požehnány všechny národy (Gn 12,3). Darem Ducha neobřezaným pohanům skrze víru Bůh naplnil zaslíbení dané Abrahámovi, jehož víra byla považována za spravedlnost (Gn 15,6).
• 3,15-25: Když je sepsána poslední vůle, nelze ji zrušit pozdějším dodatkem. Zákon byl dán 430 let po zaslíbení Abrahámovi. Jak může dědictví z tohoto zaslíbení záviset na zachovávání Zákona? Zákon byl jen dočasným vychovatelem do Kristova příchodu.
• 3,26– 4,11: Galaťané, kdysi otroci prvopočátečních elementů, dostali skrze vykoupení Božím Synem a na základě božské adopce svobodu synů (=dětí) Božích. proč se nyní chtějí stát znovu otroky, tentokrát Zákona?
• 4,12-20: Galaťané přijali Pavla jako anděla. Proč se nyní stal jejich nepřítelem, jak jim to namluvili kazatelé?
• 4,21-31: Kazatelé se odvolávali na Abraháma, Hagar a Sáru, ale učinili špatné závěry. Otrokyně Hagar nezobrazuje potomstvo pohanů, nýbrž současný pozemský Jerusalém a zotročující smlouvu, uzavřenou skrze Zákon na Sinaji. Svobodná Sára zobrazuje nebeský Jerusalém a smlouvu na základě zaslíbení daného Abrahámovi. Ona je matkou všech, kdo získali svobodu v Kristu.

3. Závěr (6,11-18)

Pavel uzavírá list vlastní rukou velkými literami, takže Galaťané nemusí pochybovat o autenticitě listu i slov. Zatímco kazatelé vyzdvihovali nadřazenost Israele, Pavel vyhlašuje pravý “ Boží Israel“ , v němž se nerozlišuje, zda je někdo obřezaný či nikoli. A na adresu kazatelů říká: “ Pro budoucnost ať mě už nikdo neobtěžuje. Vždyť já na svém těle nosím znamení Ježíšova“ (6,17). To, co Pavel vytrpěl jako apoštol, je důležitější než znamení jeho obřízky.

Můžeme jen tušit, co list v galatských církevních obcích způsobil. Někteří se cítili dotčeni, že je Pavel nezdvořile nazývá pošetilci, “ blázny“ (anoétoi, 3,1). Můžeme se tázat, zda bylo úměrné, aby Kristův apoštol v ironické krutosti přál zastáncům obřízky, aby se nůž při obřízce smekl a zbavil je i pohlavních orgánů (5,12). Co Pavla dohnalo k tomu, že se odvolával na “ takzvané sloupy církve“ a všemi uznávaného “ bratra Páně“ (2,9)? Nebyla tato polemika skutečně známkou jeho slabého postavení? Jiní si mohli povšimnout, že za ostrostí polemiky se skrývá něžné usilování o jejich dobro (4,19), takže přehodnotili svůj chybný souhlas s učením kazatelů. Získal Pavlův list nakonec většinu? List a s ním Pavlova nauka se zachovala, většina křesťanů se tedy k Pavlovi asi přiklonila. V 1 Kor 16,1 Pavel plánuje, že v galatských církevních obcích uspořádá sbírku. Nečinil by to, kdyby neměl naději na úspěch.

Exegeté se také zamýšlejí nad negativním dopadem listu. Pavel se podle některých vyjadřoval neúměrně. Kazatelé, kteří věřili, že hlásáním obřízky slouží Kristu, určitě Pavlovi nemohli zapomenout osobní útoky, napadající i jejich bezúhonnost a dobré motivy jejich počínání (6,12-13). Za slovy “ chtějí se dělat pěknými“ (thelúsin euprosópésai, 6,12) lze číst Pavlovu výčitku, že kážou obřízku, aby se vyhnuli pronásledování od židů, kteří s židokřesťany jednali jako s odpadlíky. Nebo ze strachu před pohanskými světskými autoritami, které obřezané křesťany chránili stejně jako židy, neboť křesťanství samo bylo považováno za nedovolenou “ pověru“ .

Jestliže byl list Filipanům (3,2nn) sepsán krátce po Gal, máme v něm svědectví, že oni kazatelé šli dál a opravovali Pavlovo kázání i jinde. Jeho polemika s Petrem (Gal 2,14) a dokonce nesmlouvavé odmítnutí sinajské zotročující smlouvy (4,24-25) pravděpodobně způsobilo, že jerusalémští židokřesťané se více přiklonili k židovskému dědictví. Proto Pavel na pohlíží na přijetí sbírky v Jerusalémě s obavami (Řím 15,22-32).

Galaťané byli indo-árijský kmen příbuzný Keltům a Galům. Do Malé Asie přišli kolem r. 279 př. Kr. Po padesáti letech byli poraženi pergamonským královstvím a omezeni pouze na hornaté území s centrem Ankyrou (dnešní Ankara). Římané v nich měli válečné spojence. Po smrti posledního galatského krále (25 př. Kr.) bylo jejich území začleněno do římské “ provincie Galácie“ , sahající na jih až k Středozemnímu moři. Na tomto území ležela i Antiochie Pisidská, Ikónium, Lystra a Derbe. Kdo byli adresáti listu Galaťanům? Křesťané v jižních městech provincie Galácie (tzv. jihogalatská teorie)? Nebo Galaťané coby etnikum žijící v severní a střední části provincie (tzv. severogalatská teorie)? Tato otázka není pro interpretaci listu Galaťanům významná. Proto ji pojednáme velice stručně.

Jihogalatská teorie (poslední dvě staletí)

Argumenty pro: Pavel obvykle používá názvů provincií - např. Makedonie, Achaia, (ale ne vždy); zmínka o Barnabášovi (Gal 2,1), který musel být adresátům znám. Jako protiargument lze namítnout, že Barnabáše nemusely znát jen křesťané, které osobně navštívil. Jeho přítomnost na jerusalémském “ sněmu“ dokazuje, že byl významnou a známou osobností rané církve.

Severogalatská teorie (tradiční a dosud většinově zastávaná)

Zatímco “ Galácie“ dovoluje dvojí interpretaci, “ Galaťané“ (3,1) je určitější. Přiměřeněji označuje potomky etnické potomky galatského kmene (viz výše) než smíšené obyvatelstvo helenizovaných jižních měst. Kdy Pavel přišel mezi tyto Galaťany? Asi r. 50 podle Sk 16,6-7. Poznámka “ Ježíšův Duch jim to nedovolil“ může odkazovat na Pavlovu nemoc v Galácii (Gal 4,13). Pavel získal Galaťany pro Krista, neboť podle Sk 18,23 (r. 54) znovu cestuje galatským krajem a posiluje učedníky (které získal při první návštěvě). Třebaže argumenty nejsou dostačující, tato teorie se zdá více přesvědčivá.

1. Po druhé návštěvě galatského kraje Pavel přišel do Efesu (Sk 19,1). Tam dostal zprávu, že do Galácie přišli kazatelé a “ rychle“ (1,6) získali Galaťany pro “ jiné evangelium“ . Na to Pavel bez odkladu odpovídá r. 54 nebo 55 dopisem (možná prvním psaným z Efesu). Znamením úspěšnosti listu (nebo Pavel alespoň doufal v jeho úspěch) může být zmínka o organizování sbírky pro Jerusalém v galtských církevních obcích v 1 Kor 16,1 (psáno před odchodem z Efesu r. 57).
2. Podle některých biblistů Pavel ještě nevěděl o zhoubném díle kazatelů v Galácii, když psal 1 Kor. Zprávu o tom dostal až po svém odchodu z Korintu nebo ještě později. Opustil svůj záměr uspořádat u Galaťanů sbírku (Řím 15,26 mluví jen o sbírce v Makedonii a Achaji) a napsal jim onen rozhořčený list z Makedonie koncem r. 57 (mezi 2 Kor a Řím). Blízkost Gal a Řím také mluví pro tento argument.

1. Způsob interpretace Písma

1. Viděli jsme, jak se Pavel a jemu konkurující kazatelé rozcházeli v interpretaci příběhu a Abrámovi, Sáře a Hagar podle toho, jak kombinovali motivy z 12., 15. a 17. kapitoly Gn (= v Abrámovi budou požehnány všechny národy; víra byla Abrámovi připočtena za spravedlnost; smlouva o obřízce). Rozdíl je dán tím, že obě interpretace přesahují úzký rámec moderní exegeze. Výklad Písma tehdejších židů byl volnější a neomezoval se na literní smysl (allégoroumena v 4,24 nám připomíná propagátora alegorické metody ve výkladu Písma, Filóna z Alexandrie, Pavlova současníka).
2. Dalším příkladem, jak se citovalo a teologicky uplatňovalo Písmo v době Pavlově a dřívější, je citace Hab 2,3-4:

• masoretský text: “ Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá. Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost“ (ČEP). Hospodin řekl proroku, který si stěžuje na nespravedlnost v období nájezdů Chaldejců kolem r. 600 př. Kr., aby čekal na splnění vize, že určitě přijde, třebaže se opozdí. V protikladu k opovážlivci, v němž není duše přímá, “spravedlivý bude žít pro svou věrnost/víru“ , tj. pro svoji důvěru a věrnost Boží smlouvě.
• Septuaginta překládá hebrejský text tak, že subjektem je také vize, ale potom se mění: “ zdrží-li se (=on), vyčkej…“ Vizí je tu myšlen někdo, kdo přichází, asi král Chaldejců jako Boží nástroj. Ustoupí-li, znelíbí se Bohu, ale “spravedlivý bude žít z mé věrnosti“ (= z Boží věrnosti daným zaslíbením).
• komentář k Habakukovi (1QpHab 7,5– 8,3; Svitky od Mrtvého moře): Vizi vykládá Učitel spravedlnosti a vztahuje ji na kumránskou komunitu, která se snaží zachovávat Zákon. Její členové budou uchráněni pronásledování, protože “ pro své skutky a pro svou (mn. č.) věrnost Učiteli spravedlnosti“ (= proto, že zachovávají jeho výklad Zákona).
• Žid 10,37-39: Autor cituje LXX s nepatrnými změnami. Osoba přicházejí ve vizi je Ježíš při svém druhém příchodu. “ho de dikaios mú ek pisteós zésetai“ (= spravedlivý bude žít, protože je věrný až do Ježíšova příchodu).
• Gal 3,11 (Řím 1,17): “ho dikaios ek pisteós zésetai“ . Pavel interpretuje Hab 2,3-4 v tomto smyslu: spravedlivý žije skrze víru nebo věrnost Ježíši Kristu.

Právě jsme si ověřili, že některé Pavlovy argumenty o postavení víry a Zákona nejsou samy o sobě příliš přesvědčivé. Síla jeho učení nepochází z argumentů samých, nýbrž je založena na zjevení (apokalypsis) Ježíše Krista (1,12). Toto zjevení otevřelo Pavlovi novou perspektivu, v níž mohl spatřit, jak Bůh proměnil svět skrze Kristovu smrt na kříži a 3,23.25 je příklad, jak se jeho pohled změnil.

V krátkodobé apokalyptické perspektivě Pavlově bylo málo času pro změnu sociálních struktur. A tak proslulé odmítání rozdílu mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou (Gal 3,28) není prvořadě konstatováním sociální či politické rovnosti. Je to výpověď o rovnosti skrze Krista v Božím plánu spásy: “ Všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ Tentýž Pavel souhlasil s nerovností mezi křesťany: pohané jsou jen planá olivová ratolest naroubovaná na šlechtěný kmen Israele; kdo se stali křesťany ve stavu otroctví, mají tak zůstat; žena nemá mluvit ve shromáždění církve a má se podřídit muži (Řím 11,24; 1 Kor 7,20-21; 14,34). Přesto podle mnohých křesťanů by dynamika evangelia prý měla jít dále (nebo dokonce musí) než jak to vyjádřil Pavel.

4. Katalog hříchů jako “ skutky těla“ (5,19-21) a katalog ctností jako “ plody Ducha“ (5,2-23).