Doba: Asi 56, pokud z Efesu. (Nebo 61-63 z Říma nebo 58-60 z Caesareje).

Komu: Křesťanům ve Filippech, římské kolonii (Sk 17,12), kde vojenští veteráni dostali majetek po bitvách v občanské válce (42 před Kr.); stejně jako Soluň (západněji) byly Filippy důležitým obchodním městem na silnici Via Egnatia. Pavel zde hlásal evangelium asi r. 50 po Kr. na své „ druhé misijní cestě“ .

Autenticita: Vážně se nepochybuje.

Jednota: Biblisté jsou v mínění rozděleni: značná část vidí ve Flp kombinaci dvou nebo tří listů, ale nezanedbatelná část je pro jednotu listu.

Neporušenost: Dnes není vážnější teorie o pozdější interpolaci. V minulosti se z teologických důvodů považovalo za interpolaci: „ biskupům a jáhnům“ (1,1) nebo kristologický hymnus (2,6-11).

Formální rozdělení (existujícího, spojeného listu):

1. Úvodní formule: 1,1-2
2. Díkůvzdání: 1,3-11
3. Hlavní část: 1,12– 4,20: Nesystematické zprávy o Pavlově věznění; povzbuzení, varování před nepravými učiteli, vděčnost Filipanům
4. Závěrečná formule: 4,21-23

1,27– 2,16: Povzbuzení založené na Kristově příkladu (kristologický hymnus)

2,17-3,1a: Pavel má živý zájem o filipské křesťany a plánuje, že k nim přijde kázat

3,1b– 4,1: Varování před nepravými učiteli; Pavlův osobní příklad

Na „ druhé apoštolské cestě“ Pavel s Silou a Timotejem připluli z Malé Asie do Neapole, která sloužila jako přístav nedalekých Filip (asi 17 km).

Filippy ležely na Via Egnatia a měly snadný přístup k moři, který byl pro obchodní styk s ostatním světem asi významnější než římská silnice, neboť lze pochybovat, že byla na počátku impéria vždy dobře udržovaná. Město založil Filip II., otec Alexandra Velikého kolem r. 356 na místě dřívější vesnice Krenides (=Prameny) na úpatí hory Pangeos. Město se stalo známým díky „ bitvě u Filip“ (r. 42 př. Kr.), která pohřbila poslední naděje na římské republikánské svobody. Poté co Marcus Antonius a Octavianus (později Augustus) porazili Bruta a Cassia, vrahy Julia Caesara, vytvořili z Filip kolonii pro veterány vítězné armády (Sk 16,12 město správně označují jako kolónia). Proto se město v době Pavlově jmenovalo Colonia Augusta Iulia victrix Philippensium. Oficiální řečí tu byla latina, ale díky obchodním stykům s okolím se používala převážně hovorová řečtina. Filippy byly spravovány na základě ius italicum, vyhrazeného pouze pro italská města, které znamenalo privilegium svobodného města, osvobození od některých daní (tributum capitis a tributum soli) a vlastní samosprávu (titul stratégoi ve Sk 16,22 aj.). Za těchto právních okolností odpovídá skutečnosti, že ve Sk 16,38-39 se představitelé města Pavlovi a Silovi po nespravedlivém uvěznění omlouvají. Sk 16,12 dále popisují Filippy jako „ přední město v té makedonské oblasti“ ; nebyly však ani správním střediskem provincie Makedonie (Soluň), ani žádného z jejích okrsků.

Pavel založil ve Filippech první křesťanskou obec v Evropě (Sk 16,11-15; Flp 4,15). Podle Sk 16 bylo jeho dosti krátké apoštolské působení mezi židy i pohany plodné, navzdory vzbouření místních obyvatel. Místo synagógy tamní židé modlili za městem (snad jim chyběl povinný počet 10 osob ke společné modlitbě, tzv. minjan?). Příběh o obrácení prodavačky purpurových látek, „ bohabojné“ Lýdie z Thyatir, odráží sociální situaci ve městě, zvláštně významné postavení některých žen. To zřejmě potvrzuje i zmínka o dvou hašteřivých ženách Euodii a Syntyché (Flp 4,2), které asi dříve Pavlovi pomáhaly v jeho apoštolské práci. Jejich jména spolu s Epafroditem a Klémentem (2,25; 4,3) napovídají, že značný počet filippských křesťanů byl pohanského původu.

1. Pavlův osobní vztah k Filipanům

List je vzorem přátelského dopisu (filikos). Mezi adresáty zvlášť jmenuje episkopy a jáhny (1,1). Přátelství Filippanů (1,5) pokračovalo od okamžiku, kdy Pavel musel odejít do Soluně (kam mu několikrát poslali dary: Flp 4,15-16; srov. také 2 Kor 11,9) až do chvíle, kdy píše z vězení tento list (1,7.13.17; 4,10; o hypotézách týkajících se místa a doby sepsání viz níže). Filipští křesťané poslali Pavlovi do vězení znovu pomoc po Epafroditovi, čímž mu znovu prokázali svoji oddanost. Nyní Epafroditos onemocněl, a tak jej Pavel odesílá nazpět (4,18;2,25-26). Nezapomeňme, že všechna ta srdečná slova (1,7.8; 4,1) píše apoštol v nebezpečí smrti.

2. Pavel ve vězení

List prozrazuje, že Pavel je vězněn pro hlásání evangelia.

1. Apoštol navzdory utrpení není skleslý. Jeho věznění přes všechny překážky napomáhá k šíření evangelia, neboť je to utrpení pro Krista (1,12-13; 3,8). Pavlův příklad povzbuzuje jiné k neohroženému kázání (1,14). Pro některé se však kázání stává příležitostí k soupeření s Pavlem (1,15-18; viz také téměř současný 1 Kor 1,13; 3,5-9). Na kazatelích však nezáleží. Důležité je, že se hlásá Kristus.
2. Pavlovy osobní úvahy o smrti se promítají do jeho listů (Flp, 1-2 Kor) a jeho teologie. Dříve byl snad Pavel přesvědčen, že se dožije Kristova druhého příchodu (1 Sol 4,17). Ale ve Flp 1,20-26 připouští možnost smrti (srov. 2 Kor 5,1-10), když se rozhoduje, co je pro něho lepší: zda zemřít a být s Kristem nebo dále kázat Krista na zemi. Snad je tu na místě i otázka, zda Pavel ve Flp 3,10-11 nerozjímá o mučednické smrti.

1. Vnitřní neshody mezi někdejšími Pavlovými spolupracovníky (Euodia a Syntyché; 4,2-3). Neznáme příčiny, ale zřejmě to byl nedostatek pokory, který Pavel v listu kárá (2,2-4). Proti namyšlenosti a prosazování vlastních zájmů Pavel vyzvedá příklad Kristova pokorného vydání se v kristologickém hymnu 2,5-11.
2. Vnější tlak na filipské křesťany - důvod jejich utrpení (1,28-29). Zřejmě to byl veřejný nátlak a pobouření proti křesťanům podobného druhu, jaký prožil Pavel sám ve Filippech a potom v Efesu (1,30; Sk 19,23– 20,1). Obyvatelé města si mohli stěžovat, že křesťané neuznávají pohanské bohy, a podněcovat představené města, aby je uvěznili či vyhnali. Proti tomu nelze nic činit, ale Bůh je mocnější.
3. „ Špatní dělníci“ (kakoi ergatai: 3,2-3). Pavel je nazývá „ psi“ (srov. Iz 56,10-11; Mt 7,6; Mk 7,27) a varuje před nimi. Spoléhají se na „ tělo“ , asi na obřízku. Pavel odmítá jejich učení s poukazem na sebe, že i on v těchto věcech není pozadu. Považuje je však za nic ve srovnání s poznáním Ježíše Krista (3,4-11). Nejsme tu daleko od problematiky listu Galaťanům. Tomu by nasvědčoval i názor, že 3,18-19 mluví o stejných osobách jako 3,2-3, kteří zde zdůrazňují mojžíšovské předpisy o jídle („ jejich bůh je břicho“ ) a chlubí se obřezaným pohlavním orgánem („ vychloubají se tím, zač by se měli stydět“ ).

Mějte Kristovo smýšlení (2,5) – „ jednejte jako jednám já“ (3,17); Kristus - věrný Boží obraz vzal na sebe podobu služebníka – Pavel si kdysi zakládal na svém tělesném původu, ale nyní to vše kvůli Kristu pokládá za odpad (3,4-9); jako Kristus byl povýšen, tak Pavel, který nyní ještě není dokonalý, se snaží běžet k Bohu v Kristu Ježíši (3,12-14).

2. V místě jeho věznění byli příslušníci prétoriánské stráže (1,13) a křesťané z „ císařského domu“ (4,22).
1. Pavel připouští možnost své smrti (1,19-21; 2,17) - buď jako odsouzenec k trestu smrti nebo jako hrozba stále přítomná v jeho misionářské práci?

• Filipané se dozvěděli o Pavlově uvěznění;
• vyslali Epafrodita s darem (4,15); Epafroditos za pobytu u Pavla onemocněl, dokonce mu hrozila smrt (2,26.30);
• Filipané dostali o této nemoci zprávu;
• Pavel poslal nebo právě posílá Epafrodita zpět do Filip (2,25-30);
• Pavel doufá, že brzy bude moci poslat Timoteje (2,19-23) nebo i přijde sám (2,24).

1. Caesarea (58-60): Sk 23,33– 26,32 - této situaci odpovídají body a, b, c, d (zvláště po Festově nastoupení do funkce prokurátora r. 60 Pavel mohl doufat v propuštění). O Timotejovi (e) se Sk naposled zmiňují v 20,4-5; jeho cesta s Pavlem do Jerusaléma a pak do Caesareje by zůstala jen nedoloženou domněnkou. Rovněž f lze těžko vysvětlovat tak, že by Pavlovo uvěznění v Caesareji vyvolalo opoziční kazatelskou činnost caesarejských křesťanů, kteří mu byli zřejmě přátelsky nakloněni (srov. Sk 21,8-14). Velkou nesnáz působí zvláště bod g. Filippy dělí od Caesareje asi 1400-1500 km po moři (které neumožňovalo snadnou plavbu kdykoli) a více než 1500 km po obtížných pobřežních cestách. Byl by možný tak častý kontakt mezi Pavlem a Filipany, jak jej předpokládá list?

2. Řím (61-63): o Pavlově římském věznění viz Sk 28,16.30 (srov. 1 Klem 5,7). Okolnosti a, b, c, d odpovídají i zde, b dokonce ještě lépe. Ze Sk nevíme, zda v letech 61-63 byl Timotej s Pavlem v Římě (e), časový odstup od poslední zmínky (v Troadě) je dokonce ještě větší. Římskému prostředí však lépe odpovídá f, protože ze Skutků víme, že Pavel v Římě osobně kázal, a Řím 14 a 16,17-18 dosvědčuje rozličné postoje římských křesťanů. Největší nesnází je zase g. Vzdálenost z Říma do Filip po souši je asi 1050-1100 km (po Via Appia do Brundisia, přes Jaderské moře do Makedonie - po Via Egnatia do Filip), po moři přes 1350 km. I když tyto vzdálenosti jsou o něco menší než v předchozím případě, přesto by znamenaly značnou překážku pro tak časté kontakty.

3. Efes (54-56): Zde je problémem a, neboť nemáme doloženo Pavlovo věznění v Efesu - o jeho pravděpodobnosti viz úvod do Gal. Dále b, c, d a f nečiní problémy. Timotej byl s Pavlem v Efesu (e) (1 Kor 4,17; 16,10; Sk 19,22). Také komunikace s Filipany (g) byla v Efesu snazší než v Caesareji a Římě. Přímá vzdálenost po moři nebo cesta po souši do Troady a poté po moři do Filip měří jenom asi 600 km (asi 7 až 9 dní cesty). Podle Sk 19,22 Pavel z Efesu do Makedonie skutečně vyslal Timoteje a Erasta. Proti efeské teorii se namítá, že 1 Kor mluví o sbírce, konané po celém území Pavlovy činnosti, a Flp o ní mlčí. Nemluví o ní však ani Gal a Flm (psané pravděpodobně také z Efesu). Zřejmě nebyla pro Pavla naléhavou záležitostí během celého jeho působení, zvláště ne tehdy, kdy ve vězení očekával smrt. Zájem o ni oživil zřejmě po svém propuštění, tj. na konci svého efeského pobytu a dále v Makedonii a Korintu (1 Kor; 2 Kor 8– 9; Řím 15,26-28). To mluví ještě víc ve prospěch Efesu a datování do r. 55: Kdyby Flp byl napsán v Caesareji nebo Římě - po vykonání sbírky, proč se pak o ní Pavel v souvislosti s štědrostí Filipanů nezmiňuje (Flp 4,10-20)? Navíc Pavel v 4,14-16 vzpomíná na jedinou návštěvu ve Filippech. Když byl v Caesareji a Římě, měl za sebou nejméně tři návštěvy Filip.

Když přehlédneme nepříliš přijímanou teorii o 1 Sol, nejvíce nejistoty o jednotě pavlovských listů je u 2 Kor a Flp. Jaké jsou důvody k pochybnostem u Flp?

Polykarp v listě Filipanům (3,2; pol. 2. stol.) píše o Pavlových „ listech“ Filipanům. Je-li tento údaj přesný, může mít na mysli kanonický list a nějaký nedochovaný list, nebo kanonický Flp a 2 Sol, nebo původní podobu kanonické korespondence, dříve než editor zpracoval několik listů do jednoho. Podle Flp 3,1b („ Opakovat vám v psaní stejné věci není pro mne obtížené“ ) Pavel již předtím Filipanům psal. Ztratilo se tento list nebo se stal součástí dnešního listu Flp? Z dalších záhad jmenujme tyto: 2,23-30: cestovní plány se většinou uvádějí na konci listu; 3,1a „ konečně“ zní jako závěr listu; je logické posílat Epafrodita zpět (2,25-30) dříve, než od něho dostal dar (4,18)?

1. dva původní dopisy:

1. 3,1b– 4,20: Dopis, který Pavel napsal, když obdržel od Epafrodita dar.
2. 1,1– 3,1a + 4,21-23: Dopis po Epafroditově zotavení se z nemoci.

2. tři původní dopisy:

1. 4,10-20: List, potvrzující příjem daru z Filip.
2. 1,1– 3,1a + 4,4-7.21-23: List vyzývající k dobrému životu, k radosti v Pánu.
3. 3,1b– 4,3 + 4,8-9: Káravý a polemický dopis.

1. Kristologický hymnus (2,6-11): viz exegeze.
2. Pavlova spiritualita: Pavlův duchovní život je napodobování Krista. K tomu vede i své křesťany (2,5). Je tak proniknut Kristem, že se odvažuje vyzývat, aby napodobovali i jeho - Pavla (3,17).
3. Existence struktury představených v církevních obcích: nelze přesně vymezit úlohu episkopů a diakonů (1,1) a jejich vztah k představeným a službám v jiných církevních obcích (srov. např. prohistamenoi 1 Sol 5,12; kybernéseis 1 Kor 12,28; parakalón Řím 12,8; Jakub a presbyteroi ve Sk 12,17; 15,2.4.6.22.23; 21,18). Struktura úřadů a služeb je však takto pro 50. léta jasně doložena, třebaže se lišily v rozsahu a terminologii.
4. Pavlova víra ve vzkříšení mrtvých: Pavel byl kdysi farizeus (Flp 3,5; Sk 23,6); věřil tedy již dříve ve vzkříšení mrtvých. Víra v Ježíše upřesnila jeho vztah k věčnému životu. V 1 Sol 4,15-17 tvrdí, že zemřelí se s Kristem setkají při jeho parusii. Podle Flp 1,23 bude po své smrti s Kristem ještě před parusií (srov. 3,11).