1. Výběr z bibliografie

Bauman, C.: The Sermon on the Mount, Mercer University Press, Macon GA 1985.

Berner, U.: Die Bergpredigt. Rezeption und Auslegung im 20. Jahrhundert, Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen 1979.

Donaldson, T.: Jesus on the Mountain, JSOT, Sheffield 1985.

Dupont, J.: Les béatitudes, I, Le problčme littéraire, Paris 1969²; II, La bonne nouvelle, Paris 1969²; III, Les évangélistes, Paris 1973³.

Lambrecht, J.: "Eh bien! Moi je vous dis". Le discours-programme de Jésus (Mt 5– 7; Lc 6,20-49), LeDiv 125, Cerf, Paris 1986.

Légasse, S.: I poveri di spirito, StBi 37, Paideia, Brescia 1976 (orig. francouz. 1974).

López-Melus, F.M.: Las bienaventuranzas (Ley fundamental de la vida cristiana), Sígueme, Salamanca 1988.

Schweizer, E.: Formgeschichtliches zu den Seligpreisungen Jesu, NTS 19, 1972-73, s. 121-126.

Spinelli, M. (vyd.): Le beatitudini nel commento dei Padri latini, Ed. Paoline, Roma 1982.

 

2. Úvod a metoda

Matoušovo evangelium má zvláštní zájem na Ježíšově vyučování. Mt organizuje Ježíšovu nauku do pěti velkých řečí: 1) horská řeč (5– 7); 2) misionářská řeč (10); 3) řeč v podobenstvích (13); 4) řeč o životě v komunitě (18); 5) eschatologická řeč ([23]24-25). Každý z těchto celků je ukončen stejnou formulí (kai. evge,neto o[te evte,lesen o` VIhsou/j…7,28; 11,1; 13,53; 19,1; 26,1) Na závěr čteme: "když ukončil Ježíš všechna tato slova" (26,1), což předpokládá pojetí všech řečí jako na sebe navazující systém.

Také závěr Mt evangelia tvoří Ježíšovo slovo (28,18-20) na hoře v Galileji. Tento veliký závěr má tuto strukturu: jedinému imperativu maqhteu,sate je podřízeno několik participií. Veškerá činnost učedníků je tedy vyučováním.

V Mt 5,1 je podtržena role učedníků jako prvních a hlavních adresátů Ježíšova učení. Jediný Ježíš je učitelem, jemu je vyhrazeno sloveso dida,skein. Učedníci mají získávat druhé za učedníky (maqhteu,ein) Ježíše, který zůstává učitelem své Církve.

Metodický postup bude tento: po určení místa našeho textu v celku Mt evangelia a ve struktuře Horské řeči (=HŘ) budeme provádět exegetický výklad textu blahoslavenství prostřednictvím kontextu a) Horské řeči, b) ostatních řečí, c) celého Mt evangelia a d) Nového a Starého zákona.

 

 

3. Umístění textu ve struktuře Mt ev

Mt uspořádal evangelium do tří velkých oddílů:

1. 1,1– 4,16 Ježíšův příchod
2. 4,17– 16,20 Ježíšova činnost
3. 16,21– 28,20 Ježíšova pasivita – utrpení

Do 4,17 a 16,21 uložil Mt cenné informace o začátku velké části (avpo. to,te h;rxato o` VIhsou/j) a o jejich obsahu (khru,ssein kai. le,gein 4,17; deiknu,ein…eivj ~Ieroso,lumza…paqei/n…kai. avpoktanqh/nai kai.…evgerqh/nai 16,21).

1. 4,17-25 úvod

1. 4,17 téma: souhrnný obsah Ježíšovy činnosti (srov. Mk 1,14-15)

syntéza slov a skutků

h;ggiken… metanoei/te

2. 4,18-22 téma: adresáti Ježíšovy činnosti

povolání prvních čtyř učedníků (ve všech evangeliích)

3. 4,23 téma: hlavní formy Ježíšovy činnosti:

1. 4,24-25 příkladná souhrnná reakce (uvedení "zástupu", srov. 5,1)

2. 5,1– 11,1 popis Ježíšovy činnost

1. 5,1– 8,1 Horská řeč
2. 8,2– 9,35 blok Ježíšových skutků
3. 9,36– 11,1 Misionářská řeč

3. 11,2– 16,20 reakce na Ježíšovu činnost: kdo je Ježíš?

1. 16,13-20 otázka Ježíšovy identity adresovaná učedníkům

1. Struktura Horské řeči

 

 

---

5,1-2 Rámec 7,28– 8,1a

Situace Reakce posluchačů

 

I: o;cloi( dida,skw( avna$kata#bai,nw))) o;roj

---

---

Úvod/Závěr

5,3-16 7,13-27

Úvod Závěr

I: basilei,a tw/n ouvranw/n

vždy 2x: 5,3.10; 7,21

F: 5,3-10 3. osoba 7,21-27

5,11-16 2. osoba 7,13-20

---

5,17-20 Úvod/Závěr hlavní části 7,12

 

I: no,moj kai. profh/tai

---

---

Hlavní část

5,21-48 6,19– 7,11

Antiteze Majetek, práva a prosby

Vztah k bližnímu Vztah k materiál. věcem

 

shodná délka

---

---

6,1-6 6,16-18

Vztah k Bohu

Spravedlnost

---

6,7-15

Otče náš

s rámcem

---

 

I = inkluze

F = jiné formální vazby

3. Poznámky k exegezi
0. Narativní úvod (5,1-2)

Část narativní, popisuje situaci, která tvoří rámec HŘ. Přítomné zástupy jsou blíže určeny v 4,25 (lidé pocházejí z 5ti oblastí: Galilea, Dekapolis, Jeruzalém, Judsko a Zajordánsko, tj. zástupci všech hlavních oblastí Palestiny; autor chce představit široké publikum); narozdíl od misionářské řeči (srov. 9,36) je HŘ určena všem.

Význam "hory" (zvláštní je člen před o;roj - čtenáři snad znají onu horu?, srov. 14,23; 15,29; 28,16) může být 1) funkční nebo 2) teologický. Funkční – 2 možné interpretace: a) Ježíš se chce vzdálit zástupům, aby mohl nerušeně vyučovat své učedníky; důsledkem této interpretace by bylo, že HŘ je určeno výlučně učedníkům, a ne širokému publiku. Tato interpretace je také v rozporu s 7,28– 8,1. b) Ježíš vystupuje na horu, aby se mohl snáze obrátit na zástupy. Teologický: uzavření smlouvy (hora Sinai nebo Horeb; Ex 19– 20, Dt 5). Důvody: 5,21-48 Ježíš se výslovně odvolává na přikázání prohlášená na Sinaji. Matouš přestavuje Ježíše jako nového Mojžíše, tj. toho, který zprostředkuje zjevení Boží vůle jeho lidu. Jsou tu ovšem rozdíly: Mojžíš vystupuje na horu a přijímá přikázání Boží, která potom věrně předává lidu. Ježíš přikázání nepřijímá, nýbrž učí na hoře silou své autority. Je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, ale jiným způsobem (srov. 6x evgw. de. le,gw u`mi/n): mluví jako Bůh, je prostředníkem na základě toho, že zná Boha (Mt 11,25-27), jako Syn Boží zjevuje Otce (Mt 17,1-9, srov. Jan 1,17).

kai. kaqi,santoj auvtou/: postoj charakteristický pro učitele (Mt 13,2; 24,3) a soudce (19,28; 25,31). Ježíš učí s jistou a neochvějnou autoritou a způsobilostí.

prosh/lqan auvtw|/ oi` maqhtai. auvtou/: Poprvé se tu jmenují maqhtai, (u Mt 72x; Mt důsledně rozlišuje: dida,skein – učitel, který vyučuje, a manqa,nein – učedníci, kteří se učí). Je jen jeden učitel, všichni ostatní jsou učedníci (Mt 23,8). Ježíš zde není výslovně jmenován, jeho přítomnost je předpokládána. Kdo jsou maqhtai,? Určitě první 4 (4,18-22) jako jádro učedníků. V 10,1 tou.j dw,deka maqhta.j auvtou/ (jen Mt nazývá Dvanáct "učedníky"). Prosh/lqan auvtw|/ – výskyt: Mt 52x, Mk 5x, Lk 10x. Cílem přiblížení se je téměř vždy Ježíš; sloveso je zvláště vyhrazeno učedníkům a vyjadřuje touhu po společenství s Ježíšem, být s ním. Jenom Pán ve své slávě se sám přibližuje k učedníkům (Mt 17,7; 28,18). Učedníci jsou Ježíši nejblíže, jsou tedy prvními adresáty HŘ.

Na Ježíše se vztahují tři slovesa. a) První je detailním a plastickým popisem: acnoi,xaj to. sto,ma auvtou/. Autor chce zdůraznit, že do té doby Ježíš mlčel. Podobá se tak Jobovi, který v Job 1– 2 vystupuje jako pasívní, mlčící osoba a v 3,1 otvírá ústa s důrazem začíná mluvit: zlořečí své existenci do krajnosti – bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil. Ježíš stejné situace, které Job pokládá za zlořečené, blahoslaví. b) evdi,dasken auvtou.j le,gwn impf. naznačuje dlouhou řeč. Označení Ježíše jako učitele se opakuje v závěru řeči (7,28-29): …evpi. th|/ didach|/ auvtou/) h=n ga.r dida,skwn auvrou.j…, zdůrazněno opisným impf. Ježíš je učitelem svou přirozeností, jeho slova jsou věrohodná, mají trvalou platnost. Na ně je třeba patřičně odpovědět – nasloucháním a poslušností, tj. přijetím s vírou (srov. Mt 28,18 "Je mi dána všechna moc… jděte tedy…" – naplnění Ježíšova poslání je důsledkem jeho učení).

1. Osm (devět) blahoslavenství (5,3-12)
1. Struktura blahoslavenství

 

č. v.    I II III

---

I* 3 maka,rioi oi` ptwcoi. tw|/ pneu,mati o[ti au`tw/n evstin h` basilei,a tw/n ouvranw/n

II(*) 4   " oi` penqou/ntej " auvtoi. paraklhqh,sontai

III 5   " oi` praei/j " auvtoi. klhronomh,sousin th.n gh/n

IV* 6   " oi` peinw/ntej kai. " avutoi. cortasqh,sontai

 diyw/ntej th.n dik)

V 7   " oi` evleh,monej " auvtoi. evlehqh,sontai

VI 8   " oi` kaqaroi. th|/ kardi,a| " auvtoi. to.n qeo.n o;yontai

VII 9   " oi` eivrhnopoioi, " auvtoi. ui`oi. qeou/ klhqh,sontai

VIII 10   " oi` dediwgme,noi e[neken " auvtw/n evstin h` basilei,a tw/n ouvranw/n

 dikaosu,nhj

IX* 11n   " evste o[tan ovneidi,swsin… " o` misqo.j u`mw/n polu.j…

---

* = paralela u Lk

 

Všechna blahoslavenství mají společnou strukturu. Skládají se ze dvou hlavních částí (I-II; III) a tří základních prvků:

I. Maka,rioi je společným prvkem; přídavné jméno ve funkci přísudku, tj. normálně bývá na konci věty ("chudí v duchu jsou blahoslavení"). Tato pozice je emfatická. Téma: štěstí bez omezení, bez konce.

II. Skupina osob, charakterizovaná jejich lidskými postoji. Celá první část (I-II) je bez slovesa (předpokládá se praesens, srov. v. 11). Prvních osm blahoslavenství je ve 3. os. 9. se obrací přímo na posluchače ve 2. os., je rozšířené, ale není nové, nezávislé; opakuje obsah 8. blahoslavenství.

III. Zdůvodnění – o[ti + sloveso, popisující aktivitu Boží, někdy v přít. čase (vv. 3.10.12), jindy v budoucím (vv. 4-9); 4x passivum divinum.

V jakém smyslu chápat budoucí čas? Pomůže nám v. 11n. Po popisu lidské situace (pronásledování) se znovu opakuje první prvek (obdoba maka,rioi): cai,rete kai. avgallia/sqe.… První sloveso vyjadřuje vnitřní radost, druhé výraz radosti v jásotu, výkřiku, zpěvu. Blahoslavenství je tedy úplná radost, vnitřní i vyjádřená navenek, nepředstíraná tváří tvář nové situaci, ale trvající z minulosti (srov. imperativ prézentu). V. 12 mluví o odměně v nebi. V první řadě se tu tedy mluví o eschatologickém naplnění, i když se nevylučuje již blaženost v přítomnosti, neboť již nyní jej její příčinou a základem Bůh.

2. Blahoslavení chudí v duchu… (v. 3)

"Maka,rioj" překládáme "blažený, šťastný". V profánní řečtině jsou maka,rioi bohové, a tím se liší od lidí (nesmrtelní, bez ohrožení…). Jedná se tedy o úplné štěstí (srov. v. 12). Toto slovo se stále opakuje. 8 je symbolická, znamená nebeskou, absolutní dokonalost, bez omezení, eschatologickou. Takto Ježíš otvírá svoji činnost! Správné naladění na začátku zaručuje kvalitu. V duchu blahoslavenství se bude odvíjet celá Ježíšova činnost. Ježíš přinesl "evangelium", zvěstování úplného štěstí, jež je u Mt vyjádřeno blahoslavenstvími.

Jak má člověk na tuto nabídku reagovat? První reakcí je otázka Jana Křtitele (11,3). Ježíšova odpověď je blízká prvnímu blahoslavenství: ptwcoi. euvaggeli,zontai (11,5), a 11,6 má strukturu: maka,rioj + lidský postoj. Závěr: reakcí na nabídku evangelia je přijmout je. (Další postoje člověka jako podmínky pro vstup do nebeského království srov. Mt 25,31-46).

 

oi` ptwcoi. tw|/ pneu,mati

Srovnejme: plou,sioj – vlastní majetek, nemusí pracovat, neboť žije z výnosu svého vlastnictví; pe,nhj – chudý, který nevlastní nic, ale žije ze mzdy za svoji práci; ptwco,j – v základních potřebách života závisí na pomoci a milosrdenství druhého.

Problém: "tw/| pneu,mati" znamená ducha Božího nebo lidského? (u Mt normálně "duch Boží"). V našem textu, analogicky k 5,8 (oi` kaqaroi. th|/ kardi,a|), se jedná o ducha lidského. Jakého druhu je dativ? Relationis nebo instrumentalis? V prvním případě (který je pravděpodobnější) by se překládalo: "chudí vzhledem k duchu", duch je určen chudobou (srov. 5,8). V druhém případě by duch určoval chudobu v tomto smyslu: Duch Boží vede ducha lidského, aby si zvolil chudobu.

Příklady: Žl 40 (39),18: "Já jsem jen chudák a ubožák, ale Pán se o mě stará." Není zde doslova "chudý v duchu", ale dotyčný si je vědom své vlastní chudoby, což jej vede k modlitbě: "Tys můj pomocník, můj zachránce…" (v. 19).

Zj 3,17: "Jestliže řekneš: “ Jsem bohatý, nic nepotřebuji, mám všeho dost…“ " – bohatství v duchu jako nedostatek chudoby v duchu. Tento defekt lze překonat: "pak ti radím, kup si ode mně zlato…" (v. 18).

Chudoba v duchu je vědomí toho, že jsem zcela závislý na Bohu. Lidský duch s pomocí Ducha Božího si uvědomuje vlastní chudobu.

 

h` basilei,a tw/n ouvranw/n

basilei,a je území, nad nímž vládne král, a moc, kterou král disponuje. Král je vztahové jsoucno, neboť je králem jen ve vztahu k lidu, a to vždy ke konkrétnímu lidu. Král má být svému lidu pastýřem, má mu zajišťovat život. Ve SZ je sám Bůh pastýřem svého lidu (Žl 23(22), Ez 34).

"Království nebeské" – nebe je místem, kde Bůh sídlí, kde není skrytý, ale přítomný a úplně zjevný. Výskyt "basilei,a" v evangeliích: Mt 55x, Mk 20x, Lk 46x, Jan 5x. "Království nebeské" je typický výraz Matoušův (jedna varianta u Jana je málo doložena). Matoušovo evangelium užívá pro tutéž skutečnost různých názvů: h` basilei,a tw/n ouvranw/n 32x, h` basilei,a tou/ qeou/ 4x, h` basilei,a tou/ patro,j (jen Mt), h` basilei,a. Dalším výrazem typicky matoušovským je: o` path,r o` evn toi/j ouvranoi/j 13x, o` path,r o` ouvrani,oj 7x. Matouš zdůrazňuje, že se tu nemluví o království pozemském, ale pouze o království eschatologickém. Toto království patří chudým (genitivus possesivus). Kontrastně se tu vyjadřuje, že chudí, kteří nemají nic, jsou majiteli nebeského království (tj. Boha samého).

Věta je v přítomném čase. Jak jej chápat? Když k Ježíši přinášeli (malé) děti, říká: toiou,twn evsti.n h` basilei,a tw/n ouvranw/n (19,14), tj. království Boží patří těm, kdo jsou stejné kvality jako malé děti. V 18,3 to klade jako absolutní podmínku pro vstup do nebeského království. Chudí v duchu – děti jsou nyní, v přítomnosti vlastníky nebeského království.

Je třeba však vzít v úvahu i tvrzení v budoucím čase: Mt 7,21 a 25,34. V druhém textu se mluví o království připraveném od založením světa, na něž jmenovaní mají právo. Nyní jej přijímají do užívání. Je tedy přímý vztah mezi nynějším vlastněním království a jeho požíváním. Nynější vlastnický vztah ke království je příčinou jejich štěstí. Plné užívání je pak eschatologická skutečnost.

Je častým omylem názor, že království Boží je možno zbudovat lidskou snahou. Královská moc samého Boha se nedá lidsky realizovat, to činí Bůh sám. Úkolem člověka je připravit se na plné požívání Božího království.

Diskutuje se o přítomnosti Božího království. Jeho vztah k přítomnosti je vyjádřen slovesem h;ggiken (4,17). Perfektum znamená: přiblížilo se definitivně. Je tedy skutečně blízko, ale není ještě dokonale přítomné. Jinak by prosba o jeho příchod (6,10) neměla smysl.

Je království Boží zcela jen budoucí? Existuje přímý vztah mezi královstvím Božím a Ježíšovou osobou. V pozemské Ježíšově přítomnosti se království Boží začalo realizovat a v jeho vzkříšení, tj. přechodu na místo po Boží pravici, dosáhlo plné realizace. Třetí fází je eschatologický příchod Ježíšův jako plné projevení se království Božího.

První a poslední blahoslavenství tedy mluví a plné realizaci království Božího.

3. Blahoslavení plačící… (v. 4)

Textová kritika: některé rukopisy kladou na druhé místo "Blahoslavení tiší…", asi pro paralelismus "nebeské království – zemi za dědictví".

 

oi` penqou/ntej

Je to nejparadoxnější formulace: být šťastný x být plačící. Důvod blahoslavenství je v passivu divinu – Bůh je potěší.

Podobné spojení – popis zármutku a radosti a přechodu od jednoho k druhému – je v hlásání radostné zvěsti chudým Mt 11,5, srov. Iz 61,1-3 a Lk 4,14nn.

Terminologie: penqe,w je opačným pólem "radosti", jako vnitřní emoce; klai,w má svůj protějšek v "jásotu", vnějším projevu radosti.

Mt 9,15 – Svatba, přítomnost ženicha, není dobou pláče. Následuje půst, jehož projevem je také pláč. V této symbolické řeči se vyjadřuje období, kdy je Ježíš přítomen a jeho následná smrt. Příčinou pláče je tedy smrt.

Zj 18,7 – Babylón mluví o sobě: "Nejsem vdova, zármutek nikdy nezakusím". Prostitutka nemůže být vdovou. Babylón tedy nemůže mít hluboký osobní vztah k manželovi. Mít zármutek předpokládá skutečný osobní vztah, intimní vztah, jenž je příčinou hluboké emoce. Ve Zj 18,9-17 jsou tři skupiny, které pláčou. Pláč je tu způsoben koncem a ztrátou města, ke kterému měli vztah.

Zj 21,4 – Zde se mluví o překonání zármutku. Nebeský Jeruzalém je symbolickým protějškem Babylónu. Popisuje se tu Boží činnost v budoucnosti. "Setře každou slzu s očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest…" Celá škála výrazů pro vnitřní zármutek a jeho vnější výrazy je tu spojena se "smrtí". Všechno bude odstraněno Božím zásahem. Zj 21,4 neužívá výrazu "budou potěšeni", ale vyjadřuje jej konkrétním opisem. V Mt 5,4 je passivum divinum, zde se mluví výslovně o Bohu.

Jak 4,8-11 – spojení zármutek a hřích. Nemluví se tu o smrti, ale o hříchu. Hřích je další příčinou, jež vyvolává zármutek. Pavel kritizuje v 1 Kor 5,2 křesťany, že nejsou zarmouceni situací v Korintu. Jakub i Pavel vybízejí k zármutku, který je víc než spontánní přirozená reakce. Křesťanům chybí "povinný" zármutek.

Blahoslavenství jsou velice koncentrovaným textem zasazeným do širokého kontextu, takže neznáme příčiny, které vyvolávají zármutek. Musíme je hledat v širším kontextu. V NZ jsou 2 příčiny zármutku smrt a hřích. Mohu oplakávat svoji vlastní smrt v budoucnosti, ale zármutek je především výraz účasti na smrti druhého. Zármutek mohu mít nad vlastním hříchem (Jak) nebo nad hříchem druhého (1 Kor).

Zármutek je výraz lásky k Bohu a bližnímu. Předpokládá společenství s druhým, osobní vztah. Touto formou soucítění se vyjadřuje láska. Láska je k ní nucena tehdy, když není možnost aktivní pomoci. Zármutek je tedy výrazem naší bezmocné lásky.

Jestliže člověk nemůže být zasažen zármutkem nad hříchem, chybí mu uznání hříchu. Tak se sobecké, zatvrzelé srdce stává opačným postojem srdce zarmouceného.

 

o[ti auvtoi. paraklhqh,sontai

Osobní zájmeno je nadbytečné, podmět je již vyjádřen slovesem.

parakalei/n = volat k sobě, přivolávat, sbližovat, vytvářet pospolitost; přesnější významy jsou: a) vyzývat, napomínat, povzbuzovat; b) prosit, žádat o pomoc; c) těšit. V tomto třetím významu máme tři pasívní formy: v Mt 2,18; 5,4 a Lk 16,25.

Podle našeho běžného chápání znamená parakalei/n "mluvit s druhým, když mu nemůžeme účinně pomoci". V případě Lk 16,25 je význam zcela jiný, silnější. Jedná se o úplnou reálnou proměnu Lazarovy situace. Ze společenství psů (nečistých zvířat) jej Bůh pozvedá do lůna Abrahámova, tj. do intimního společenství s přítelem Božím. "Útěcha" je tedy úplná reálná proměna, způsobená Bohem.

Příklady: Iz 40,1n – Deutero-Izaiáš začíná imperativní výzvou: "Těšte, těšte můj národ…" Tato výzva je založena na tom, co Bůh vykonal pro svůj lid: "neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost" (prostřednictvím Boha). Srov. Sir 48,24: Izaiáš jako prorok útěchy.

Iz 61,1nn (Lk 4,16-30) – Bůh zcela mění situaci Siónu: "těšení" je dílem Božím, úplná změna. Příčinou "soužení, smutku" je oddělení, útěcha tedy spočívá ve společenství, sjednocení, jež je dílem Božím.

Zj 21,4 – přítomnost těšícího Boha není skrytá, ale zjevná.

4. Blahoslavení tiší… (v. 5)

Textová kritika: viz ad c).

Slovník: prau<j, mn. č. praei/j – mírný, tichý.

Toto blahoslavenství je založeno na Žl 36,11 (LXX): oi` de. praei/j klhronomh,sousin gh/n. Tento akrostichický žalm popisuje jednání a úděl "tichých" v protikladu k zlovolníkům. Na zákazy (vv. 1-2) navazují pozitivní příkazy či rady (vv. 3-9). Všechny pozitivní postoje směřují k Bohu; být "tichým, mírným" je postoj vůči Bohu. Důvěra v Hospodina je silou tichých.

V druhé části žalmu je významným motivem "zdědit zemi" (vv. 3.9.11.22.29.34). Země patří od počátku k velkým zaslíbením daným lidu. V pěti z jmenovaných případů (kromě v. 3) najdeme formulaci klhronomei/n gh/n (hebr. #ra vry), výraz typický pro Deuteronomium, jak v jeho částech parenetických (kap. 1– 11; 29– 31), tak legislativních (kap. 12– 28). Východiskem je přirozeně zaslíbení země a potomstva patriarchům, tj. přítomnost Boží ve dvou základních lidských souřadnicích, prostoru ("země") a času (potomstvo). Tato teze je formulována ve všech tradicích (J: Gn 12,7; E: Gn 15,4; P: Gn 17; jiné starobylé tradice: Gn 15,7nn) a několikrát se opakuje (např. J: Gn 13,15-17; 24,7; 28,13; 31,3). Zaslíbení bylo teologicky ritualizováno ve sbírce deuteronomistických homilií, v nichž je propracována systematická teologie země a "posvátného materialismu". Stereotypní formulace "země oplývající mlékem a medem" (nebo ještě slavnostnější v Dt 6,10-11) svědčí již o idealizovaném a náboženském pojetí. Země je darem, plodem Boží iniciativy (v Bibli se 150x užívá obratu "dát zemi"), člověk ji jen užívá. Jenom bezbožníci jí zneužívají. V tomto smyslu je země oslavována známým hymnem v Dt 8,7-10 (7x slovo #ra). Téma vlastnění země pokračuje u exilních a poexilních proroků (Jer 3,18; 30,3; Abd 20; Zach 9,4; srov. Žl 69,33-37), ale stále více se teologizuje, až se stane prakticky eschatologickou kategorií, jako ve Trito-Izaiášovi: "Všechen tvůj lid bude spravedlivý, navěky dostanou do dědictví zemi" (Iz 60,21; srov. 57,13; 61,7; 65,9; 34,17b). Tento proces pokračuje v pozdním židovství (hymnus v ideální Jeruzalém v Tob 13, srov. 4,12 a Žid 11,9-16) a v apokalyptické literatuře. Před začátkem křesťanské éry je horizont tak široký, že zaslíbenou zemí již je celá země bez hranic (Zach 9,10; Sir 44,21; Žl 72,8, srov. Řím 4,13). Kniha Jubileí: "Ať ti Bůh dá sílu, žehná ti a dá ti za dědictví celou zemi!" (22,14). Žalm 37 (jenom ještě v Žl 25,13 a 69,36 je obrat "zdědit zemi") je článkem v tomto procesu růstu k pojetí plně teologickému a eschatologickému. "Vlastnění země je promítnuto na závěr Boží činnosti ve světě, do okamžiku soudu. Tak Žl 37 připravuje půdu pro prohlášení evangelia o blahoslavenství tichých (‘ anavím, v. 11), jimž je zaslíbena země za dědictví (Mt 5,4). V perspektivě žalmisty však tou zemí je ještě Kanaan, zatímco pro Ježíše je to nová země, kterou Bůh stvoří na konci tohoto světa."

 

praei/j

~ywIn"[] překládá Septuaginta jako "tiší" (praei/j). Ježíš však, když formuloval blahoslavenství aramejsky, musel použít slova ‘ invánajjá, což je ekvivalent hebr. ~ywIn"[]. Potom je toto blahoslavenství doplňkem blahoslavenství prvního; jsou to dva neoddělitelné odstíny jednoho postoje hw"n"[] ("pokora"). Také Mojžíš je v Nm 12,3 vykreslen jako vzor mírnosti, který přenechává iniciativu "hněvu" Hospodina.

Mt klade jako vzor tichosti Ježíše (11,29; 15,5). Nejprve se však podívejme, co znamená tichost v nz listech.

V Gal 5,22-23 je prau<thj ve výčtu plodů Ducha. Křesťan může být "tichý", je-li v něm přítomen Boží Duch. Skutky těla i plody Ducha jsou zde v kontextu lásky k bližnímu (5,14). "Tichý" je člověk, který dokáže snést rozdíly druhých. Předpokládá sebevládu (evgkra,teia), která je také plodem Ducha. Konkrétně se tento dar uplatňuje při nápravě bratra (Gal 6,1). Pokárání se má dít v duchu mírnosti, a ne silou vlastní převahy.

V 2 Kor 10,1 se Pavel odvolává na mírnost a tichost Kristovu (di. th/j prau<thtoj kai. evpieikei,aj Cristou/) a pak nabízí Korinťanům dvojí řešení situace: v mírnosti nebo silou.

Také v Ef 4,2 je tichost nezbytým postojem pro přijetí jeden druhého.

V listu Jakubově se prau<thj chápe téměř jako synonymum učenlivosti nezbytná složka moudrosti, určuje tedy vztah k Božímu slovu. Jak 1,19-21 připomíná, že pro správné a plodné naslouchání Božímu slovu je třeba tichosti, jež má přímou souvislost se správným, uváženým vztahem k bližnímu (srov. Žl 37). Vztah k Bohu a k bližnímu musí tvořit nedílnou jednotu. Ve 3,13-18 se má moudrost projevovat nejen slovy, ale i skutky mírnosti, tichosti (ta. e;rga auvtou/ evn pru<thti sofi,aj).

Vraťme se k Matoušovu evangeliu. V 11,28-30 zve Ježíš k sobě všechny unavené, aby se stali jeho učedníky. Jsou tu tři imperativy (pojďte ke mně – vezměte na sebe moje jho – učte se ode mne), dvě slovesa v budoucím čase (já vás občerstvím – naleznete pro své duše odpočinek) a zdůvodnění v přítomném čase: o[ti prau<j eivmi kai. tapeino.j th/| kardi,a|. Ježíš zde jako učitel zve lidi, zastrašené nadměrnou zátěží zákonických a rituálních předpisů pro dosažení spásy (v rabínské exegesi je obraz "jha" interpretován jako "jho Tóry"). Ježíš není učitelem tvrdým a pyšným, ale pokorným a mírným (srov. jeho obvinění zákoníků a farizeů v Mt 23).

Druhým místem je Mt 21,5, kde je Ježíš charakterizován citátem Zach 9,9 jako mírný mesiášský král, který vstupuje do Jeruzaléma. Je to postoj bez jakéhokoli náznaku války nebo násilí.

Ježíšovu mírnost dokresluje citace Iz 42,1-4 v Mt 12,18-21. Text popisuje jeho jednání vůči protivníkům a slabým a utiskovaným. Text je důležitý pro spojení Ducha Božího s pokorným, mírným služebníkem Božím.

Ježíšova tichost, mírnost určuje všechny jeho vztahy. Je tichý jako učitel i jako mesiášský král, zvlášť ve vztahu k Jeruzalému.

 

o[ti auvtoi. klhronomh,sousin th.n gh/n

Co znamená zdědit zemi? "Zemědělská reforma" ve prospěch tichých? Co je tou zemí?

Klhronomei/n je v NZ 11x, z toho 3x u Mt. Kromě našeho textu ještě 19,29 (jedná se o život věčný, jasně odlišený od pozemských statků) a 25,34 (i zde se mluví o eschatologickém království).

Všechna blahoslavenství obsahují jediné zaslíbení, stejně jako jeden jediný lidský postoj. Jaká zaslíbení jsou v ostatních blahoslavenstvích? První a osmé tvoří rámec – eschatologická odměna. Ale ani ostatní neslibují pozemská dobra, nýbrž bezprostřední kontakt s Bohem pod různými obrazy. Stejně tak, když pročítáme celé evangelium. Ježíš neslibuje pozemské dary.

Země ve SZ, jak už víme, byla základem a prostorem pro život. Je tu tedy přímá souvislost: země – život. (Srov. Žl 37: odstranění protivníků ze země = ztráta života). V tomto blahoslavenství se tedy zaslibuje život, a to život věčný. I zde je paradox (srov. dříve: chudí jsou vlastníky nebes. král., plačící jsou šťastní): tiší, ti, kteří neužívají násilí, budou vlastnit zemi, prostor pro život.

O praktické aplikaci v životě, tedy o mírnosti ve vztahu k bližnímu, hovoří antiteze. Hněv (5,22) je opakem mírnosti. Láska k nepřátelům (5,43-48) je konkrétním projevem mírnosti. Tato poslední antiteze ústí do závěru: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Tím se dostáváme k dominantnímu tématu Mt evangelia: Boží otcovství. Toto téma se rozvíjí postupně. Již v myšlence "zdědit zemi" je naznačeno. Sloveso "zdědit" se dobře zařazuje mezi passiva divina, třebaže je v aktivní formě. "Dědit něco" nevyžaduje příliš aktivity. Normálně děti dostávají majetek svých rodičů. Zde nebeský Otec dává zemi svým synům. Mt 5,9 předpokládá Otce, když mluví výslovně o "Božích synech". Poprvé zazní výraz "Otec v nebesích" v 5,16. Mt 21x mluví o Bohu jako o Otci lidí, z toho 16x v HŘ.

5. Blahoslavení,kdo lační a žízní po spravedlnosti… (v. 6)

dikaiosu,nh v NZ 91x; z toho u Pavla 57x, v Řím 33x;

Slovo dikaiosu,nh znamená jednání podle platných norem. V NZ se vztahuje jednak na Boha (zvl. v Řím: "spravedlnost Boží" znamená, že Bůh jedná podle platné normy, tj. podle svého milosrdenství a své dobroty), jednak na lidi (platnou normou je Boží vůle, jejíž výrazem jsou Boží přikázání).

Bezprostřední kontext:

• 5,10: pronásledovaní kvůli svému správnému jednání (podle norem daných Bohem);
• 5,20: "vaše spravedlnost" - prohlášení, jak lze vstoupit do nebeského království, tj. jak jednat s bližním (6 antitezí 5,21-48);
• 6,1: "vaše spravedlnost" - jednání vůči Bohu;
• 6,33: prvky společné se 4. blahoslavenstvím: 1) silná touha (hladovět a žíznit f hledat); 2) předmět touhy: království (Boží) a jeho (tj. Boží) spravedlnost; v řeckém textu je jednoznačné, že au`tou/ se vztahuje na Boha, a ne na spravedlnost; to je také důvod, proč Mt na tomto místě nemluví o království nebeském, ale o království (Božím). auvtou/ může být genitivus possessivus i auctoris (tj. spravedlnost je správným jednáním lidí, ale normy pocházejí od Boha). Tento verš je úplný, obsahuje oba prvky blahoslavenství: správné chování lidí i zaslíbení, tj. eschatologickou aktivitu Boží ("…a ostatní vám bude přidáno").

• 7,21: to. qe,lhma tou/ patro.j mou;
• 7,24(26): poiei/n tou/j lo,gouj tou,touj;
• 5,20: h` dikaiosu,nh u`mw/n.

Sloveso není blíže určeno. U Mt celkem 4x, ostatní 3 výskyty jsou ve vyprávěních o zázračném nasycení (počátek vyprávění 15,33; výsledek 14,20 a 15,37: kai. e;fagon pa,ntej kai. evcorta,sqhsan). Popisuje se normální nasycení jako následek jídla. Ježíš tu dává jídlo, tj. prostředek k životu. Scény chtějí zdůraznit společenství a Ježíšovu schopnost zajistit život. Na tomto pozadí pak čtvrté blahoslavenství znamená: Bůh se postará o plnost života na nebeské hostině (srov. Mt 8,11; 22,1-10; 26,29).

Čtvrté blahoslavenství je komplexnější než všechna předchozí: a) "spravedlnost" zahrnuje veškeré jednání podle Boží vůle; b) nasycení je obrazem plnosti života (narozdíl např. od "potěšení", jež je jen dílčím hlediskem); c) ve v. 5 byla zaslíbena země, která je prostorem pro život, dává jistotu života, produkuje prostředky pro život; zde se slibuje sama plnost života. Vše nasvědčuje tomu, že čtvrté blahoslavenství, jež uzavírá první polovinu textu, je jakousi jeho syntézou.

1. Blahoslavení milosrdní… (v. 7)

Je to jediné blahoslavenství, v němž je lidské jednání v recipročním vztahu k jednání Božímu. Mt ev tuto myšlenku často zdůrazňuje (tzv. ius talionis).

Ježíš sám je označen v Žid 2,17 jako velekněz milosrdný, schopný mít soucit se slabými. Není to jen prázdný cit, ale též schopnost pomoci slabým.

Slovo e;leoj přichází vždy v kontroverzích, kdy je Ježíš napadán za své nekonformní chování: Mt 9,13; 12,7; 23,23.

V 9. kap. Ježíš jí s celníky a hříšníky. Ve své odpovědi na výtku farizeů ospravedlňuje své jednání citací Oz 6,6: "Milosrdenství chci a ne oběť." (Mt 9,13). Jeho stolování s hříšníky je tedy výraz jeho milosrdenství.

Ve 12. kapitole se nejedná o hříšníky, ale o hladovějící učedníky. Ježíš je nechá o šabatu nasytit klasy a interpretuje tuto péči o ně jako projev milosrdenství, dokládaje to stejným citátem Oz 6,6 (Mt 12,7).

Sedm "běda" ve 23. kapitole je opakem blahoslavenství, neboť tyto postoje vedou do záhuby (srov. paralelismy ve SZ). Čtvrté běda (23,23) je centrální, tedy podstatné. Proti desátkům z aromatických rostlin staví Ježíš do kontrastu nedostatek velikých hodnot, mezi nimiž je i milosrdenství (srov. 5,20).

Z příběhu o milosrdném Samaritánovi je zřejmé, že milosrdenství je vyžaduje aktivitu. Samaritán se prokázal jako bližní, o` poih,saj to. e;leoj metV auvtou/ (Lk 10,37).

Sloveso evleei/n užívá Mt 7x, z toho 5x pro Ježíše, a to v kontextu uzdravování: nemocní se odvolávají na Ježíšovo milosrdenství a prosí ho o uzdravení.

Podobenství o nemilosrdném služebníkovi spojuje milosrdenství s odpuštěním bližnímu. Formou otázky (18,33) je tu vyjádřena stejná reciprocita jako v blahoslavenství. Milosrdenství bohatého pána vůči služebníku je podmíněno a stane se definitivním, až i tento služebník odpustí svému bližnímu. Odpuštění je jedním z podstatných projevů milosrdenství. Toto podobenství uzavírá čtvrtou řeč Mt ev, adresovanou jen učedníkům. Mluví o pravidlech života v křesťanské komunitě, kde nikdo nesmí být lhostejný druhému. Tato odpovědnost za bližního je určována dvěma pravidly: o nápravě bratra (18,15-20) a o povinnosti odpustit (18,21-22). V nich se doplňují dva aspekty: spravedlnost (srov. čtvrté blahosl.) a milosrdenství (páté blahosl.). Tato reciprocita je i obsahem modlitby Páně (6,12), dokonce jako jediný prvek je potom ještě rozvedena (6,14-15).

Shrňme si obsah tohoto blahoslavenství: předpokládá vztah k bližnímu, který se nachází v situaci slabosti nebo nouze (srov. Ježíš ve vztahu k hříšníkům – Mt 9,13– a hladovějícím učedníkům – Mt 12,7). Bližní, který zhřešil nebo má nedostatek, potřebuje pomoci. Milosrdenství tedy vyžaduje aktivní pomoc, podle možností. Patří sem také stav vlastní slabosti, kdy člověk potřebuje milosrdenství Boží; zde je jasný vztah k prvnímu blahoslavenství, které mluví o uznání úplné chudoby, závislosti na Bohu. Uznání vlastní slabosti tedy vyžaduje činorodé milosrdenství vůči bližnímu.

2. Blahoslavení čistého srdce… (v. 8)

…budou vidět Boha – zaslíbení je v aktivním tvaru. Vidět Boha je člověku možné, až když ho k tomu Bůh uschopní.

 

oi` kaqaroi. th|/ kardi,a|

Dat. relationis – viz v. 3.

Srdce je lidský orgán, který je v biblické mluvě centrem veškeré činnosti intelektuální, volní i citové, tedy i duchovního života. Ve spojení s vnitřním životem člověka Bible užívá 3 termínů: 1) pneu/ma, 2) yuch, a 3) kardi,a. Jen kardi,a je lidským hmatatelným orgánem, pneu/ma a yuch, nelze vidět. Pneu/ma je ve zvláštním spojení s Bohem: od Boha pochází, je Bohem dáno. Ježíš vrací Bohu svého ducha (Lk 23,46), kterého od něho přijal. Ani yuch, není orgán, nýbrž životní síla v člověku.

Příd. jm. kaqaro,j kvalifikuje v řečtině vnější čistotu (umyté ruce). V Bibli znamená, že je někdo či něco příjemné Bohu, náleží do jeho sféry. Naopak to, co je nečisté, je z Boží sféry vyloučeno. V Mt a zvláště v Mk stojí nečistí duchové (démoni) v protikladu k Bohu, patří do sféry Satana.

Velice ilustrativní je Mt 15,1-20: na základě vnějšího nedostatku (učedníci jedí obřadně neumytýma rukama) Ježíš v rozhovoru dochází k pravé, podstatné čistotě. Ve vv. 18-20 se mluví o srdci; místo termínu kaqaro,j tu je sloveso koino,w (učinit profánním, nečistým). V závěru Ježíš prohlašuje: "Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce – a to člověka poskvrňuje" (v. 18). Ve v. 19 specifikuje, o které věci se jedná, mimo jiné cituje přestoupení Dekalogu (5.– 8. přikázání). Člověka znečišťuje to, co je proti Dekalogu (= zjevení Boží vůle). Život podle Boží vůle je určen nejen vnější činností, ale především srdcem (touhy, emoce, záměry, myšlenky).

Žalm 24 je uveden konstatováním, že Bůh je Stvořitelem všeho. Ve vv. 3-4 se klade otázka: Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu? Kdo je toho schopen? Kontext je stejný jako v blahoslavenství. Vidět Boha = bezprostředně, osobně se setkat s Bohem. Schopen je toho ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce. Konkrétní vyjádření zastupuje celého člověka: nevinné ruce jsou nástroje vnější činnosti a čisté srdce neporušené nitro.

 

o[ti auvtoi. to.n qeo.n o;yontai

Zaslíbením je vidění Boha. Poprvé se mluví o Bohu výslovně, předtím jen v passivu divinu.

Dvě biblické tradice nám říkají, proč člověk nemůže vidět Boha. Podle té více rozšířené pramení tato nemožnost z lidské hříšnosti: nesvatý se nemůže přiblížit ke Svatému (pod trestem smrti) – viz Iz 6,5; Ex 33,20. Druhá tradice tuto nemožnost odvozuje přímo z Boží transcendence – Ex 33,22n. Dobře to vyjadřuje Filón, když mluví o Hospodinově zjevení se Abrahámovi: "Bůh mu šel vstříc a ze své přirozenosti mu ukázal to, čeho byl schopen ten, kdo hleděl. Proto se neříká, že moudrý (Abrahám) viděl Boha, nýbrž že Bůh se ukázal moudrému." Správně by se nemělo říkat, že "se vidí Bůh", ale že Bůh se dává vidět. Bůh není "předmět" na prohlížení, ale subjekt, který se chce setkávat. A protože tito dva partneři si nejsou rovni, je vhodné, aby při vyjadřování lidským jazykem Bůh měl vždy přednost před člověkem. V tomto smyslu sapienciální tradice do omrzení opakovala, že člověk nemůže Boha dosáhnout, ani o něm vyprávět (Sir 9,16; 18,4; 43,31).

Jenom Bůh ze své vlastní iniciativy se může zjevit. Toto přesvědčení může vysvětlit výjimku, velice starou, která mluví o těch, kteří viděli Boha a nezemřeli (Ex 24,9-11; srov. Sdc 13,22). Bůh se však nechával uchopit pouze v "symbolech": v ohni (Ex 3,6; Dt 4,12.15), v šumu lehkého vánku (1 Král 19,12n). S Bohem je možno se setkat jen na základě prostřednictví.

Podle jiných představ chrání božství "rouška, pokrývka", která mohla mít podobu "oblaku", a skrývala vždy to, co mělo být zjeveno. Rouška byla na tváři Mojžíšově, když vycházel ze stanu setkání (Ex 34,33); temnoty pokrývají zemi (Iz 60,2) až do dne, kdy závoj bude definitivně odstraněn (Iz 25,7); chrámová opona symbolizovala tuto nemožnost vidět Boha tváří tvář.

Podle Pavla rouška odpadne, když se obrátíme k Pánu. Jen v Kristu rouška zmizí (2 Kor 3,14) a Boží sláva se dá vidět.

Také podle Jana se v Kristu překonává tato nemožnost vidět Boha. Podle prologu až do Ježíšova příchodu "Boha nikdo nikdy neviděl" (Jan 1,18). Následuje Ježíšovo poslání: monogenh.j qeo.j o` w;n eivj to.n ko,lpon tou/ patro.j evkei/noj evxhgh,sato. Je pozoruhodné, jakým způsobem Ježíš uvádí do nazírání Boha. I on vylučuje "přímé" vidění Boha (Jan 5,37; 6,46; 14,9). Jeho úloha není vyjádřena žádným z apokalyptických sloves (avpokalu,ptw( dei,knumi( fanero,w), nýbrž mnohem diskrétnějším evxhge,omai. Ježíš uvádí do přímého setkání s Bohem skrze sebe – Slovo, které "vypráví" Boha, dělá "exegesi" Boha.

"Vidět Boha" je stále stav eschatologický. Zj 22,3-5 mluví o služebnících, kteří budou adorovat a uvidí Boží tvář. Vidět něčí tvář znamená být jeho vlastnictvím ("budou mít na čele jeho jméno"). I zde je vyjádřen paradox, známý z blahoslavenství: služebníci a mají účast na království.

Čisté srdce v tomto světě znamená naprostou shodu (až harmonii) člověka s Boží vůlí. Tento dokonalý souzvuk je umožněn díky bezprostřednímu osobnímu setkání s Bohem.

3. Blahoslavení tvůrci pokoje… (v. 9)

= lidé, kteří tvoří pokoj (eivrh,nh + poiei/n). Toto slovo je hapax leg. v celé Bibli; eivrhnopoiei/n v Přís 10,10 (LXX); Kol 1,20; poiei/n eivrh,nhn mnohokrát.

Mt 5,23-24.25-26: první případ.

Ef 2,14-18: i zde je usmiřovatelem Ježíš. Jako první smířil židy s pohany. jeho činnost však pokračuje usmířením celého lidstva s Bohem ("On je náš pokoj). Ze dvou učinil jediného nového člověka. Cenou pokoje je Ježíšova smrt.

• ui[oj: Mt 19x, z toho 17x o Ježíši, 2x v množ. č. o lidech (5,45.49); Lk 2x; Pavel 8x; neužívá Mk a Jan.
• te,knon: charakteristické v janovských spisech pro vyjádření vztahu mezi lidmi a Bohem (srov. Jan 1,12).
• path,r: aplikováno na Boha

U Mt je Bůh mnohem častěji označován jako Otec lidí – 16x v HŘ: 3x v 5. kap., 10x ve středu (6,1-18) a 3x ve zbytku. Nemůže se mluvit o Otci, jestliže neexistují synové. Ježíšovi učedníci jsou Božími syny, mají se tedy chovat stejným způsobem jako Bůh (5,45). Tato podobnost není statická, nýbrž je cílem, k němuž se spěje správným jednáním. Syntézou celé nauky o Božím synovství učedníků je 5,48.

1. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni… (v. 10)

Lidský postoj je zde vyjádřen slovesem v pasívu. Opakuje se tu dikaiosu,nh ze 4. blahosl. a o[ti auvtw/n…tw/n ouvranw/n z 1. blahosl.

Kontrast: tvořit pokoj (v. 9) x pronásledování, tj. každá snaha o spravedlnost není vždy přijata dobře (v. 10).

1. dia. to.n lo,gon (13,21) – význam Ježíšova vyučování, v němž se vyjadřuje Boží vůle;
2. e[neken dikaiosu,nhj (5,10) – zahrnuje i uskutečňování norem, tj. Boží vůle;
3. e[neken evmou/ (5,11) – zdůrazňuje osobní vztah k Ježíši, jenž je základem pro život podle spravedlnosti Boží.

V posledním blahoslavenství znovu vyvstává otázka časové perspektivy. Odměna je slíbena pro eschatologickou dobu. Může se však očekávat nějaká útěcha už v přítomnosti? Jistě ano, jak vyplývá z předchozího rozboru. Ale v jaké míře se uskutečňuje tato částečná, prozatímní útěcha Boží? Kritériem míry je sám Ježíš a jeho velikonoční tajemství. On skrze utrpení a smrt dosáhl vzkříšení, jež je počátkem eschatologického naplnění. Na modelu Ježíšovy cesty a jeho údělu musíme objasňovat i jeho blahoslavenství, jichž on je ztělesněním.