Jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK
LIST (EPIŠTOLA) EFESANŮM
Doba: Je-li od Pavla, v 60. letech. (Pseudonym: asi 80% biblistů, v 90. letech.)
Komu: Pavlovým křesťanům (pravděpodobně v západní Malé Asii).
Autenticita: Pravděpodobně od Pavlova žáka (snad příslušníka efezské „ školy“ ), který znal list Kolosanům a některé nepochybné Pavlovy listy.
Jednota: Vážně se nepochybuje.
Neporušenost: „ V Efesu“ (1,1) je pravděpodobně dodatek; jinak se vážně nepochybuje.
Formální rozdělení:
4,1– 6,20: Pavlovský imperativ (paraenesis a povzbuzení)
Rozdělení podle obsahu:
1,1-2: Pozdrav všem svatým
1,3– 3,21: „ Indikativ“ neboli naukový oddíl: Tajemství spásy
4,1– 6,20: „ Imperativ“ neboli parenetický oddíl
6,21-22: Poslání Tychika
6,23-24: Požehnání.
Literární charakteristika, vztah k ostatním pavlovským spisům
V hlavní části listu se autor neodvolává na konkrétní osoby ani okolnosti. Z několika náznaků (srov. 1,15; 3,2.4; 4,20-21) je patrné, že adresáty osobně neznal. Také závěrečné pozdravy (6,23-24), v nichž není nikdo z Efesu jmenován, působí chladně a spěšně. První část s eulogiemi a modlitbami odpovídá stylu křesťanského kultu; druhá část připomíná katechetické formule. I když list navazuje na linii velkých pavlovských listů, formálně i obsahově se od nich liší; zato prozrazuje četné podobnosti s Kol.
Pavel je vězněm pro Pána (3,1; 4,1; 6,20) a Tychikos je poslán, aby o něm zpravil adresáty (6,21-22); to jsou jediné konkrétní údaje o Pavlovi a adresátech. Vztah k historickému Pavlovi potvrzuje 22 slov, které v NZ užívá jen Pavel (např. arrabón, energeia, pleonektés, poiéma). Autor Ef dále rozvíjí témata typicky pavlovská: církev jako Kristovo tělo, nezaslouženost spásy, vykoupení skrze Kristovu krev, Duch jako pečeť a závdavek, vzájemná láska, bdělost a modlitba.
Ef se však od pavlovských autentických listů také liší. Používá asi 50 slov, které nejsou dosvědčena v ostatních pavlovských listech (vyjma pastorálních) (např. epúranios - nebeský, nad nebem; politeia - občanství, diabolos - ďábel, sótérion - prostředek spásy); 40 slov jsou nz hapax - mnohá z nich však najdeme v LXX nebo u apoštolských otců (např. atheos - bez Boha, sympolités - spoluobčan, henotés - jednota). Novost slovníku doprovází další charakteristiky: některá slova, užívaná i v autentických listech, zde nabývají jiného významu (např. ekklésia, mystérion, pléróma); dále chybí některé typicky pavlovské pojmy (např. adelfoi, - bratři, dikaios, - spravedlivý, dikaioó - ospravedlnit; slovo dikaiosyné - spravedlnost - je užito, ale ve smyslu morální ctnosti).
Styl svou slavnostností a přebujelostí více připomíná kumránské hymny a LXX než Pavla. Vyznačuje se četnými opakováními, aliteracemi a asonancemi, hromaděním jmenných genitivů a opakováním určitého slova po dlouhém odbočení. Krátce, chybí snaha o živější a přitažlivý projev. Najdeme tu také více semitismů než u Pavla.
Také naukově je Ef originální: Církví už není míněna místní komunita, ale celek všech věřících, kteří tvoří tělo, jehož hlavou je Kristus. Kristus je mocí svého vzkříšení pantokratór; jeho smrt na kříži ustupuje do pozadí. V jiném světle nahlíží vztahy mezi Israelem a pohany. Převládá eschatologie již uskutečňovaná v přítomném životě věřících. Také Starého zákona se užívá nově; více prostoru mají dlouhé citace.
Mezi pavlovskými listy je Ef a Kol jediný případ, kdy dva listy si jsou velmi blízké v použití slovníku a f
rází i v teologii.Ze 115 veršů Ef nachází 73 veršů přesnou paralelu v Kol. Shody jsou mnohdy doslovné: nejméně jedna čtvrtina slov Ef se nachází v Kol; a opačně třetina slov Kol se nachází v Ef. V synoptickém srovnání lze zjistit, že kromě tří perikop (Ef 2,6-9; 4,5-13; 5,29-33) všechny ostatní perikopy Ef najdou odpovídající text v Kol (např. Ef 6,21 a Kol 4,7-8; Ef 5,19-20 a Kol 3,16-17; řád domácnosti Kol 3,16-4,1 najdeme v Ef 5,19-6,9, kde autor pouze prohlubuje některé prvky. Občas jeden text v Ef obsahuje spojení prvků z více částí Kol, např. Ef 1,7 a Kol 1,14.20; Ef 1,15-16 a Kol 1,4.9; Ef 4,16 a Kol 1,18; 2,19; 2,2).
Oba spisy mají společnou řadu termínů (
mystérion, hlava, tělo, oikonomia, pléróma, ekklésia, mocnosti atd.), které v autentických pavlovských listech chybějí nebo mají jiný význam. Někdy však Ef oproti Kol k nim připojuje nové a originální významové odstíny: obraz Kristova těla, který v Kol zřejmě uchoval ještě něco z původního kosmologického významu, má v Ef obsah výlučně eklesiologický. Také pojem pléróma má těsnější vztah k církvi. Mystérion již není hlásání Krista pohanům, ale spojení židů a pohanů v církvi (srov.3,3-6). Církev je již shromážděním všech věřících, zatímco v Kol 4,15 ještě označovala, i když jen příležitostně, komunitu jednoho domu.Ef tedy není pouhé přepracování Kol. Ze srovnání obou plyne, že autor Ef, ačkoli velmi dobře znal Kol, netvořil přímo na základě psaného textu tohoto listu.
I když se Ef jeví jako relektura Kol, je to původní a samostatný spis, který předchozí převyšuje stylovou úrovní, hloubkou myšlenek a citacemi Písma. Dále je jasné, že tu před sebou nemáme skutečný list, ale teologický traktát, který byl orámován epistolární formou (úvod a závěr).
Adresáti a účel sepsání listu
Název tohoto spisu “Efesanům” je známý již od 2. stol. V preskriptu (1,1) však určení “v Efesu” chybí ve všech rukopisech do 4. stol. (i v B a a). Markion jej považoval za list Laodicejským. P46 (poč. 3. stol.) má toto čtení: “těm, kteří jsou svatí a věřící v Krista Ježíše”. Zdá se, že údaj “v Efesu” nebyl součástí původního textu, nýbrž je druhotný. Jak tuto skutečnost vysvětlit?
a) Někteří berou vážně Markionův názor, že Ef je ve skutečnost list do Laodiceje (srov. Kol 4,7-8). To by potvrzovala skutečnost, že doručitelem obou listů je Tychikos (Kol 4,16; Ef 6,21). Protože se vyplnila hrozba laodicejské církevní obci (Zj 3,14.16), křesťanská tradice prý vyjmula původní určení a nahradila je označením “v Efesu” (A. Harnack). Tato hypotéza nedošla širšího přijetí (nevysvětluje např., proč pozdravy laodicejským jsou v Kol a ne v Ef, a dále proč v Ef 1,1 po názvu místa následuje neobvyklé kai).
b) Jiní tvrdí, že Ef byl okružní list určený různým církevním obcím prokonzulární Asie (Efes, Laodicea, Hierapolis, …) (Th. Beza). Místo určení se prý doplňovalo do prázdného místo v textu nebo existovalo více exemplářů textu, každý pro jinou obec. Časem se tyto exempláře ztratily a dochoval se jen jeden, který byl určen pro Efes. Ani tuto hypotézu nelze dostatečně dokázat, neboť např. chybí skutečné příklady takových okružních listů z oné doby.
Kulturní prostředí adresátů nelze také snadno určit. Nelze vyloučit kumránské vlivy (např. kontrast mezi světlem a tmou v 5,8), ani helénistické filtrované již diasporním židovstvím. Je také možné, že autor reagoval na proudy, které předznamenaly gnosticismus 2. stol. Ef tedy odpovídá na podobné problémy jako Kol, chybí však polemické ladění.
Také účel listu není jasný. Pojednání o duchovním boji (6,10-17) mohlo povzbuzovat adresáty v tísni různého druhu. Zdůrazňování “nového” (2,15; 4,24), “vnitřního” (3,16) a “dokonalého” (4,13) člověka mělo snad za cíl zabránit pohanokřesťanům v návratu k pohanství tím, že jim umožní přímý kontakt s dějinami spásy, jak je podává SZ. Spis pravděpodobně neměl jediný záměr, nýbrž více motivů dnes nesnadno ověřitelných.
Souhrnně lze říci: Ef byl adresován jedné nebo více komunitám Malé Asie, které procházely krizovým obdobím, způsobeným rozličnými kulturními vlivy. Třebaže nebyly ohroženy výslovně heretickými naukami (jako Kolosané), byly vystaveny nebezpečí, že si osvojí pochybné orientace v oblasti kristologie a eklesiologie.
Autor, doba a místo
Nejistota o adresátech nepopírá pavlovský původ listu (srov. 1,1; 3,1). Tradice církve o něm nikdy nepochybovala. Tento spis byl asi znám na východě i na západě již mezi koncem 1. a polovinou 2. stol., jak prozrazuje Klement Římský, Didaché, Ignác z Antiochie, Polykarp ze Smyrny a Pastýř Hermův. Ignác (poč. 2. stol.) píše Efesanům: “Pavel vás připomíná v celém svém listě” (
Ef 12,2).Pavlovský původ Ef zastává Muratoriův kánon, Ireneus a Klement Alexandrijský a po nich všichni křesťanští biblisté až do 18. stol. Až v moderní době je jeho autenticita zpochybňována.
Velká část katolických biblistů a mnozí protestanté zastávají Pavlovo autorství Ef. Opírají se o příbuznost Ef s ostatními pavlovskými listy. Zdánlivou neznalost adresátů vysvětlují tím, že se jednalo o okružní list, neurčený Efezským výlučně.
Rozdíly od autentických listů a podobnost s Kol vysvětlují rozvojem Pavlova myšlení a novými problémy v životě křesťanů. Jiní připisují zvláštnosti listu práci sekretáře, jehož apoštol použil k sepsání listu (částečná autenticita). Vyskytuje se i hypotéza, že Pavlův žák deset nebo dvacet let po apoštolově smrti zpracoval jeho spis a připojil k němu další části. Taková řešení tedy zachovávají pavlovskou autenticitu jen částečně.
Autenticita Ef byla poprvé popírána koncem 18. stol. (E. Evanson). Tübingenská škola v 19. stol. tvrdila, že list byl sepsán v 2. stol. I když tato teze byla všeobecně odmítnuta, pochybnosti o pavlovském původu Ef jsou ještě větší než v případě Kol. Jako důvody se uvádějí: rozdílnost ve stylu a obsahu, nesnáze zařadit spis do Pavlova života. Nadměrné vyvyšování Pavlovy osoby jako jediného pravého “apoštola pohanů” lze těžko připisovat Pavlovi osobně. Chybějí konkrétní zmínky o osobách a událostech komunity v Efesu. Tento argument však ztrácí na síle, pokud se jedná o okružní list.
Na základě těchto argumentů mnozí protestanté a někteří katoličtí biblisté popírají autenticitu Ef. Někteří z nich jsou pro autenticitu Kol. Např. podle E.J. Goodspeeda prý nějaký Pavlův žák, možná Onesimos, se inspiroval listem Kolosanům a sepsal Ef jako teologický prolog ke sbírce pavlovských listů, kterou sám uspořádal. Jiní si myslí, že Ef vznikl v rámci “pavlovské školy”, kde v určité době vyvstala potřeba vrátit se k tématice Kol, ale nově a hlouběji ji formulovat.
Určení doby a místa sepsání závisí na řešení autenticity listu. Byl-li sepsán ve vězení, pak se upřednostňuje Řím. Odpůrci autenticity se domnívají, že list byl sepsán v jednom z měst prokonzulární Asie, asi přímo v Efesu, koncem 1. stol.
Obsah a poselství
Epištola prohlubuje pochopení tajemství spásy, jak bylo od věčnosti připraveno Bohem a uskutečněno v Kristu a církvi.
Středem úvah je “
mystérion”, jež spočívá ve spásné Boží vůli (1,9); je totožné s “tajemstvím Kristovým” (3,4), neboť Bůh chtěl svůj věčný plán uskutečnit “v Kristu Ježíši našem Pánu” (3,11) za účelem “podřídit všechno Kristu jako hlavě” (anakefalaiósasthai ta panta en Christó 1,10).Tajemství bylo “skryto od věků v mysli Boha, Stvořitele všeho” (3,9); on je zjevil (1,9), aby ukázal “nesmírnou velikost své moci”, když Krista vzkřísil z mrtvých, posadil ho po své pravici a ustanovil ho “nad všechna knížata, mocnosti, síly a panstva a každé jméno, které lze jmenovat nejen v tomto věku, ale i v budoucím” (1,19-21).
Toto tajemství bylo zjeveno apoštolům a prorokům, zvláštním způsobem pak Pavlovi, jemuž se o něm dostalo zvláštního poznání a úkol “zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství” (3,1-13). Při zjevení tajemství hraje hlavní úlohu Duch svatý (3,5), pečeť spásy již udělené a závdavek její konečné podoby (1,13-14); on ratifikuje jednotu mezi věř
ícími navzájem a s Bohem (2,18; 4,3-4).
Kristovo dílo, až má silný kosmický rozměr, je prvořadě zaměřeno na lidi. Před Kristem se lidstvo nacházelo ve stavu vzpoury, když následovalo “knížete mocností v ovzduší”, a žilo tak v hříchu (2,1-2). Z tohoto stavu nebyli vyňati ani židé, “přirozeností propadlí Božímu hněvu jako ostatní” (2,3). Ale Bůh dal skrze svého “milovaného Syna” (1,6) všem lidem možnost získat božské synovství, k němuž byli předurčeni od věčnosti (1,5). Za tím účelem jim nabídl skrze Kristovu krev “vykoupení” a “odpuštění hříchů” (1,7) a udělil jim zdarma nový život s Kristem (2,4-7), jenž obdrží skrze na základě víry a nikoli skutků (2,8-9); také o skutcích autor mluví, ale jako o důsledku víry (2,10).
Skrze K
ristovo dílo se židé, kteří v něho doufali jako první (tús proelpikotas), stali dědici božských zaslíbení (1,11-12). Ale také pohané, když uslyšeli slovo pravdy a uvěřili v ně, přijali pečeť Ducha svatého, závdavek plného a konečného vykoupení (1,13-14). Židé a pohané byli dříve odděleni přepážkou nepřátelství, již představoval židovský Zákon; nyní jsou usmířeni: Kristus skrze kříž zničil nepřátelství tím, že zrušil Zákon s jeho příkazy a ustanoveními” a učinil z nich jedno tělo. Tak se stal pro všechno poslem opravdového pokoje (2,14-18). Pohané obrácení ke Kristu tedy již nejsou cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny, postavení na základu apoštolů a proroků; úhelným kamenem (nebo: svorníkem) je sám Kristus Ježíš. V něm i oni jsou budováni, aby se stali Božím příbytkem skrze Ducha (2,19-22).Smíření skrze Krista se uskutečňuje v církvi. Ona je Kristovým tělem; Kristus jako její hlava na ni vylévá plnost božství (1,22-23). Kristus skrze víru přebývá v srdci věřících, kteří mají privilegium znát Kristovu lásku, jež převyšuje všechno poznání; a jsou naplňováni veškerou Boží plností (3,17-19). V rámci universa, jež je povoláno být sjednoceno pod Kristem jako hlavou (srov. 1,10), je církev zvláštním subjektem, neboť skrze víru výslovně uznává Krista za svoji hlavu a tak získává spásu v plnosti. Církev tedy je pověřena úkolem zjevovat knížatům a mocnostem mnohotvárnou Boží moudrost (srov. 3,10).
Komunita věřících - Kristovo tělo a Boží chrám - má přednostní právo na jednotu (4,4-6), která se projevuje v mnohotvárnosti charismat; jimi církev obohatil vzkříšený Kristus, když vystoupil na nebe (4,11-13). Ti, kteří v církvi obdrželi službu, mají ji vykonávat k budování Kristova těla (4,11-14), a to nejen v podobě pastorální péče, ale také misionářským hlásáním všem lidem. Tím posláním jsou vázáni všichni věřící, kteří “životem podle pravdy v lásce” (4,15) mají svým bližním “mluvit pravdu” o spáse (4,25).
Přilnutím ke Kristu a vstupem do církve začal pro křesťany nový život; odložili starého člověka se všemi jeho neřestmi a oblékli člověka nového, stvořeného podle Boha ve spravedlnosti a opravdové svatosti (4,20-24). Už nejsou “temnoty”, ale “světlo v Pánu” (5,8); proto mají uskutečňovat všechny ctnosti (upřímnost, spravedlnost, odpuštění, čistotu atd.), které pramení z lásky (4,25-5,13). Tyto ctnosti jsou zbraně, které pomáhají věřícímu vítězně bojovat proti knížatům a mocnostem (6,10-20). Zvláštní místo tu patří modlitbě, která je především dílem Ducha (5,18-20; 6,18-19).
Život v církvi zahrnuje mimoto přesně určené povinnosti, zvláště vůči členům vlastní rodiny; popisuje je “řád domácnosti” (5,21-6,9), velice blízký podobnému textu v Kol. Společenství muže a ženy v manželství je odrazem a napodobováním tajemství (5,32), tj. intimního vztahu Krista a církve (5,21-33).
Závěr
: Ef představuje velkou syntézu křesťanské teologie, soustředěné na Kristovu osobu a jeho všeobecnou spásnou úlohu. Narozdíl od autentických Pavlových listů neváže svoji reflexi na konkrétní pojem jako např. “ospravedlnění”, ale za svoje východisko volí tajemství skryté od věčnosti v Bohu a uskutečněné v Kristu a církvi.
§
Četba řeckého textu: Ef 1,3-14.