V kánonickém pořadí jsou novozákonní listy řazeny za Skutky apoštolů, neboť jejich názvy a okolnosti jsou spojeny s apoštolskými postavami. Jako první je třináct listů/epištol, které nesou jméno sv. Pavla. Jsou rozděleny do dvou sbírek: devět adresovaných komunitám křesťanů podle místa určení (Řím, 1-2 Kor, Gal, Ef, Flp, Kol, 1-2 Sol) a čtyři určené jednotlivým osobám (1-2 Tim, Tit, Flm). Každá z těchto sbírek je uspořádána podle délky listů.

R.E. Brown ve svém Úvodu do NZ přejímá rozdělení A. Deissmanna na „ epištoly“ a „ listy“ . Epištola je umělecký literární výtvor, jímž se obvykle sděluje morální poselství širokému publiku. Je určena pro zveřejnění (např. Senecovy Epistulae Morales). List je prostředek sdělování informací neliterárního charakteru mezi pisatelem a skutečným adresátem v situaci reálného vzdálení jednoho od druhého.

Listy bylo možno psát několika způsoby: někdy je odesílatel psal vlastní rukou, jindy obsah diktoval písaři. V takovém případě písař buď psal slovo od slova diktát autora, který na konec opravil neobratnosti; nebo odesílatel nastínil jen hlavní linie sdělení a s důvěrou zmocnil ke konečnému zpracování písaře, který se pak stal téměř spoluautorem listu.

V Pavlových listech objevíme tyto různé přístupy. Kratičký list Filemonovi snad psal vlastní rukou (srov. v. 19). Z upozornění, že nyní píše vlastní rukou (1 Kor 16,21; Gal 6,11; 2 Sol 3,17, Kol 4,18), lze vyvodit, že zbytek psal jiný písař. V Řím 16,22 se výslovně uvádí jméno písaře Tertia. (Srov. 1 Petr 5,12 - Petr píše skrze Silvána). Nelze však zjistit, nakolik Pavel listy diktoval doslova a nakolik ponechával písaři svobodu ve zpracování listu (pak by onen písař byl spoluautorem). Někdy asi diktoval doslova, jindy konečnou podobu ponechal na svém spolupracovníkovi (např. Kol, jehož styl se velmi liší od listů protopavlovských - někteří biblisté jej však považují za deuteropavlovský, psaný až Pavlovým žákem, neboť se liší nejen stylem, ale i obsahem).

Aristoteles (Ars rhetorica 1.3; §1358b) rozlišuje tři způsoby argumentace: 1) Forensní (soudní) s těžištěm v minulosti: např. Pavlova obhajoba vlastního apoštolátu proti zastáncům obřízky a Mojžíšova Zákona v Gal. 2) Deliberativní (hortativní, parenetický) se záměrem přesvědčit lid pro budoucí praktická rozhodnutí: svoje místo měl ve veřejných politických shromážděních. Pavel takto argumentuje např. v 1 Kor. 3) Demonstrativní (epideiktický) pro oslavné veřejné projevy. jeho záměrem je posluchače oblažit a inspirovat, posílit společnou víru a hodnoty a získat podporu pro podniky již probíhající. Pavel často píše, aby své věřící povzbudil tím, že chválí jejich víru a vytrvalost. Sem bychom snad mohli trochu schematicky zařadit list Římanům.

Obezřetní exegeté varují před mechanickým vyhledáváním rétorických schémat. Není jisté, zda jich Pavel užíval záměrně. Jeho rétorický projev nemusel být vždy programový, nýbrž podvědomý. Dále nemusel uplatňovat jen řecko-římskou rétoriku, nýbrž také vzorce rétoriky semitské, inspirované Starým zákonem (např. ríb, tj. proces, který v závazku smlouvy vede Bůh se svým lidem: Iz 3,13-15; Mich 6,1nn).

Většina novozákonních listů prozrazuje stálou formu sestávající ze 4 částí: 1. Úvodní formule; 2. Díkůvzdání; 3.Hlavní část, poselství; 4. Závěrečná formule.

Úvodní formule řecko-římských dopisů obsahovala tři základní údaje (odesílatel, adresát, pozdrav), někdy čtvrtý prvek rozšiřoval pozdrav, např. vzpomínka na adresáta (mnémoneuein) nebo přání dobrého zdraví adresátovi nebo ujištění, že autor listu sám je zdráv. Projděme si podrobněji každý z těchto prvků, jak je nacházíme v nejstarších křesťanských listech.

Odesílatel (Superscriptio). Autor uvádí své osobní jméno, někdy i svůj titul, aby zdůvodnil svoji autoritu. I když v 1-2 Sol stojí prostě „ Pavel“ , devětkrát se označuje jako „ apoštol (skrze) Krista Ježíše“ , dvakrát jako „ služebník Krista Ježíše“ a v Tit také jako „ služebník Boží“ . Výjimkou jsou 2 a 3 Jan, kde odesílatel neužívá vlastního jméno („ presbyteros“ ). Osm ze třinácti pavlovských listů jmenuje spoluodesílatele v různých kombinacích: Timotej (6x), Silván (2x), Sosthenes (1x). Neznamená to, že tyto osoby měly jenom nějaký zvláštní vztah ke komunitě; tito spoluodesílatelé jistým způsobem museli přispět k sepsání listu (Murphy-O`Connor, Paul the Letter-Writer 16-34).

Adresát (Adscriptio). Nejjednodušší formou je prosté jméno. Ale v několika nz a pooapoštolských listech určených jednotlivcům je bližší označení (např. „ Polykarpovi, jenž je biskupem“ ) a/nebo výraz bližšího vztahu (např. 3 Jan „ milovanému Gaiovi“ ). Adresáti mnoha nz listů jsou komunity určitých měst či oblastí. V pěti pavlovských listech (1-2 Sol, 1-2 Kor, Gal) jsou adresáti označeni jako „ církev“ , ve čtyřech (Flp, Řím, Kol, Ef) jako „ svatí“ - komunity v Kolosách a Římě nebyly založeny Pavlem. Adresát 2 Jan „ vyvolená Paní“ je pravděpodobně symbolické označení církevní obce, list je však netypický, neboť neoznačuje, kde se tato obec nalézá.

Pozdrav (Salutatio). Příležitostně se vynechává. Židovské listy tohoto období často nahrazují „ pozdravení“ (řecky chairein = latinsky ave) přáním „ pokoje“ (řecky eiréné, hebrejsky šálóm) a popisují zúčastněné osoby mnohem podrobněji (např. „ Baruch, syn Neriaha, bratřím odvedeným do zajetí, milost a pokoj“ , 2 Baruch 78,2). Některé nz listy mají klasické chairein, např. Jak 1,1: „ Dvanácti kmenům v diaspoře, pozdrav.“ Ale pro nz dopisy není typický ani pouhý židovský „ pokoj“ , ani pouhý řecký „ pozdrav“ . Běžná je kombinace dvou nebo tří slov jako „ milost, pokoj, milosrdenství, láska“ , které pocházejí od Boha Otce (a Ježíše Krista) - tak je tomu ve většině pavlovských listech. 2 Jan má „ milost, slitování a pokoj“ , ale zcela neobvykle jako konstatování křesťanské skutečnosti, a ne přání. 3 Jan v podstatě pozdrav nemá.

Vzpomínka nebo přání zdraví. V řecko-římském osobním dopisu často ještě v rámci úvodní formule je pozdrav rozšířen o vzpomínku nebo o přání zdraví adresátovi či ujištění, že odesílatel se těší dobrému zdraví. Příkladem pro to je např.: „ Serapion svým bratřím Ptolemaiovi a Apolloniovi, pozdrav. Daří-li se vám dobře, je to výborné; mně se daří dobře.“ V 1 Sol patří vzpomínka již k díkůvzdáním, a ne k úvodní formuli; neboť po „ děkujeme“ v 1,2 list pokračuje v 1,3 slovy: „ před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná“ . 3 Jan je nejlepším a jediným jasným příkladem přání zdraví v nz listech: „ Můj drahý, přeji ti, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv.“ Mnohé nz listy vynechávají vzpomínku a přání zdraví a rozvíjejí úvodní formuli o zmínku o vznešeném postavení a privilegiích křesťanů. Řím, Tit a 2 Tim takto rozšiřují označení odesílatele, např. Pavel „ vyčleněný pro Boží evangelium…“ . 1 Kor a 1-2 Petr rozšiřují označení adresátů, např. „ vyvoleným (žijícím) v diaspoře jako cizinci…které Bůh otec si napřed vyhlédl a Duch posvětil…“ . Gal rozšiřuje pozdrav: „ Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který se obětoval za naše hříchy…“ .

V helénistických dopisech následuje často za úvodní formulí díkůvzdání (eucharistein) bohům za různé dary, např. zachránění z nesnází. V 2 Mak 1,11 máme příklad z židovského prostředí: „ Zachráněni Bohem z velikých nebezpečí vzdáváme mu vroucí díky my, kteří jsme bojovali proti králi.“ Někdy následuje modlitba, aby Boží péče měla trvání. V pavlovském díkůvzdání je jiné schéma (chybí úplně v Gal a Tit). Bývá uváděno slovy: „ Vzdávám(e) díky (svému) Bohu, že…“ Důvodem k děkování není záchrana z nesnází, ale věrnost adresátů, a zároveň prosba, aby v této věrnosti vytrvali. Často díkůvzdání anticipuje některé z témat listu.

Hlavní část listu je text mezi úvodní formulí (a díkůvzdáním) a závěrečnou formulí. Tato definice chce říci, že a) hlavní část nebyla dosud z hlediska formálního dostatečně studována; b) myslelo se, že hlavní část má málo ustálenou formu. Klasické dělení na naukovou část (pavlovský indikativ) a parenetické povzbuzení etického charakteru (pavlovský imperativ) se zakládá na obsahu, a ne tolik na studiu formy.

Závěr řecko-římského dopisu měl dva konveční body: přání dobrého zdraví a výraz rozloučení (errósó). V římském období přibyl třetí bod: pozdravení (aspazestchai) od spolupracovníků autora listu všem známým a komunitě adresátů. Např. „ Každému z věřících posílám pozdrav v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. Pozdravují vás všichni (zdejší) křesťané, zvláště ti, co jsou v císařských službách.“ (Flp 4,21-22); a „ Pozdravují tě všichni, kdo jsou tady u mě. Vyřiď pozdrav těm, kdo nás milují a jsou s námi spojeni ve víře“ (Tit 3,15).3 Jan si přeje, aby adresát předal pozdrav všem milovaným „ každému zvlášť“ (to připomíná Pavlův zvyk jmenovat na závěr jména všech, které chtěl pozdravit).

Ve čtyřech Pavlových listech (1 Sol, 1-2 Kor, Řím) a v 1 Petr má být pozdrav předán „ svatým políbením“ . V řecko-římské společnosti bylo políbení obvyklé mezi členy rodiny, ale k veřejnému políbení se chovala velká zdrženlivost. Polibek byl většinou znamením smíření nebo setkání příbuzných po odloučení. Políbení není doloženo pro Ježíše a jeho učedníky před jeho smrtí. Ovšem Jidášův polibek nelze chápat jako provokaci, nýbrž jako normální pozdrav ve skupině. Políbení jako pozdrav je i jinde v Bibli dosvědčen (Gn 33,4; 2 Sam 20,9; Lk 15,20). První křesťané zjevně přijali políbení jako znamení společenství; bylo svaté, protože se předávalo mezi svatými.