Doba: Je-li autorem Pavel, pak asi 51/52 po Kr., krátce po 1 Sol. (Zastánci pseudonymity: pravděpodobně koncem 1. stol., kdy vzrostlo apokalyptické nadšení.)

Odkud: Je-li Pavlův, pravděpodobně z Korintu, jako 1 Sol. (Pseudonym: neví se.)

Komu: Pavel: Soluňanům. (Pseudonym: pravděpodobně také Soluňanům, ale adresát mohl být převzat z 1 Sol).

Autenticita: Biblisté jsou ve svých postojích rozdělení téměř rovnoměrně, i když názor, že Pavel list nenapsal, se objevuje i u umírněných biblistů.

Jednota: Pochybnosti u nemnohých.

Neporušenost: Není větších námitek.

1. Úvodní formule: 1,1-2
2. Díkůvzdání: 1,3-19, a modlitba (1,11-12)
3. Hlavní část: 2,1-17: Pavlovský indikativ (poučení)

4. Závěrečná formule: 3,17-18.

1,1-2: Pozdrav

1,3-12: Díkůvzdání a modlitba

2,1-12: Příchod Pána

Den Páně není blízko (vv. 1-2)

2,13-17: Díkůvzdání a poučení o tom, jak je Bůh vyvolil ke spáse

3,1-15: Povzbuzení

3,6-15: Napomenutí a povzbuzení etického charakteru (proti zahálčivosti a neposlušnosti)

3,16-18: Závěrečné požehnání, pozdrav.

Úvodní formule (1,1-2) je shodná s 1 Sol („ Pavel, Silván a Timotej“ ). Na 1 Sol autor navazuje jen jedinou zmínkou v 2,15 („ …stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“ ). V díkůvzdání (1,3-10) se chválí víra a láska Soluňanů a jejich pevnost v protivenstvích. Až přijde Ježíš z nebe, potrestá věčným trestem jejich pronásledovatele; soluňským křesťanům se dostane ulehčení a slávy. Modlitba (1,11-12) tvoří přechod k hlavní části; apoštol prosí, aby křesťané byli hodnými svého povolání.

Indikativ - poučení (2,1-17). Soluňané se nemají znepokojovat „ duchem nebo slovem“ nebo listem o bezprostředně nadcházejícím „ dnu Páně“ (2,1-2). Mohou být klidní, protože se ještě neobjevila apokalyptická znamení, která tento den mají předcházet, tj. apostase, objeví se člověk nepravosti, syn zatracení, protivník Boží („ Antibůh“ ) a činnost Satana s nápadnými znameními a zázraky (2,3-12). Tajemství nepravosti již působí, ale nyní právě někdo (či něco) onoho člověka nepravosti zdržuje, a pak se projeví ve svůj čas (2,6-7).

Dále Pavel děkuje Bohu, že Soluňany vyvolil jako první. Mají zůstat věrní zásadám, kterým byli „ od nás“ vyučeni. Na závěr apoštol prosí, aby byli posíleni (2,13-17).

Imperativ - povzbuzení (3,1-16). Pavel prosí o vysvobození od zlých lidí a ujišťuje, že Pán bude posilovat i Soluňany od zlého. Věří, že budou konat to, co jim přikazuje (3,3-5). Potom dává konkrétní příkaz (3,6-13), že mají pokojně pracovat (některým se zřejmě zdálo, že zbývá už jen krátký čas do příchodu Pána, a tudíž je již zbytečné pracovat), odvolávaje se na vlastní příklad a konče zásadou: „ kdo nechce pracovat, ať nejí“ (3,10). Vážnost příkazu je zdůrazněna výzvou, aby se s neposlušnými lidmi nikdo nestýkal (3,14), avšak v duchu pastýřské velkorysosti (3,15). I druhá část končí modlitbou, tentokrát za pokoj (3,16).

1. podobnosti

2. rozdíly

Rozdíly jsou četnější a závažnější než podobnosti, což dalo podnět k hypotéze, že autorem 2 Sol je někdo jiný než Pavel. V 1Sol se Pavel vyjadřuje srdečně a velmi osobně, všímá si četných podrobností ze života komunity a uvádí okolnosti, které ho vedly k sepsání listu; v 2 Sol naopak se autor projevuje s odstupem, bez osobních vztahů, veden pouze starostí, aby adresáti nesešli s pravé cesty. Poukazuje sice na tvrdou osobní práci (2 Sol 3,7-9; srov. 1 Sol 2,9) a na vyučování, které v Soluni konal (2,15; 2,4.6.10), ale způsobem velmi všeobecným, bez konkrétních detailů. Nakonec máme i dojem, že apoštol píše neznámé komunitě, která se potýká s velikými vnitřními problémy, a nikoli osobám, s nimiž ho pojí hluboké duchovní a lidské vazby.

Především se však 2 Sol liší naukou o eschatologii. Poslední soud se popisuje obrazy ze SZ a jazykem odlišným od Pavlova jako obrácení přítomného stavu: pronásledovaní křesťané vejdou do Božího království, zatímco pronásledovatelé budou potrestáni věčnou záhubou (1,5-12). V následujícím odstavci (2,1-12) jsou rozdíly ještě větší: jestliže podle 1 Sol 4,15.17 se poslední události mají stát v rozmezí jedné generace, nyní autor skrze tajemné symboly a skryté narážky varuje čtenáře před těmi, kdo tvrdí, že den Páně je blízko.

Podle mnohých biblistů podobnosti mezi 2 Sol a 1 Sol lze i dnes vysvětli bez obtíží tak, že 2 Sol napsal Pavel krátce po 1 Sol. Rozdíly ve stylu a tónu a změny v naukových formulacích byly způsobeny změnami v životě komunity. Pavel se dověděl, že jeho slova o parusii byla špatně pochopena, a tak chvátá, aby vše vyjasnil. 2 Sol tedy byl sepsán Pavlem v Korintě krátce po 1 Sol, tj. asi v pol. r. 51.

1. Skutečnost, že autor mluví o listech, rozšiřovaných pod jeho jménem (2,2), mluví pro dobu, kdy apoštolova autorita byla již veliká a byly snahy připisovat mu spisy, sepsané jinými. To prý bylo možné až tehdy, kdy Pavel již zmizel ze scény; za svého života by Pavel snadno mohl účinku falšovaných listů čelit. Terminologické a tématické podobnosti také odporují autenticitě; spisovatel tak kreativní jako Pavel by se prý ztěží opakoval tak primitivním způsobem. Dokonce prý i autentizace připsáním slov “vlastní rukou” může být fikcí.

2. Adresáti 2 Sol nesnášejí jen útrapy rozličného druhu (srov. 1 Sol 2,14), ale jsou podrobeni tvrdému pronásledování pro víru (srov. 2 Sol 1,4-5). Odkaz na zachovávání “tradic” (srov. 2,15; 3,6) je charakteristický pro období, v němž kvůli objevování se prvních herezí se Církev odvolává na autoritu prvních svědků, kteří jsou zárukou toho, co nyní hlásá. Vyskytují se tu lidé, kteří nic nedělají a žijí na úkor druhých (3,6-5) podobně jako v 1 Sol 4,11. Jejich odsouzení je však tvrdší a výslovnější. I když to autor neříká jasně, lenost je téměř jistě důsledkem přehnaných apokalyptických očekávání.

Zjevení hříšného člověka je však vzdáleno: Víte, co ho teď zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem. Tajemství špatnosti však už pracuje; napřed ovšem musí ustoupit z cesty ten, který to dosud zdržuje” (vv. 6-7). Démonské mocnosti již pracují, ale je tu překážka, která jim brání plně se projevit. Tato tajemná překážka je jednou ve střed. rodě (to katechon) (v. 6), podruhé v muž. rodě (ho katechón) (v. 7). Proto lze těžko určit, zda se jedná o věc či osobu. Autor to neupřesňuje, protože o tom adresáty zpravil již dříve (v. 5).

Autor tedy sděluje toto poselství: Současné útrapy adresátů nejsou ještě znamením odpoutání ďábelských mocností, které podle apokalyptiky budou předehrou konce. Jsou spíše důsledkem stálé přítomnosti zla v lidských dějinách. Věřící tedy mají očekávat Kristův příchod s trpělivostí a aktivně se zapojit do života společnosti a poctivou prací si vydělávat na živobytí (3,5-15). Lidské dějiny ubíhají, aniž by bylo možno předem stanovit jejich délku. Křesťané mají setrvat v křesťanské bdělosti, ale konec mají očekávat s trpělivostí a varovat se neprozíravých úniků vpřed.