Doba: Po sepsání pavlovských listů a 1 Petr a Jud; velmi pravděpodobně r. 130 po Kr. ± deset let.

Autenticita: Pseudonym, sepsán někým, kdo zamýšlel nabídnout závěrečné poselství a rady od apoštola Petra.

Jednota a neporušenost: Nejsou vážné pochybnosti.

A: Úvodní formule: 1,1-2

2. Hlavní část: 1,33,16

3. Závěrečné povzbuzení a doxologie: 3,17-18.

Epištola je pravděpodobně chronologicky poslední spis Nového zákona. Autor se dovolává historické působnosti Šimona Petra (1,1): “apoštol Ježíše Krista”. Řecká forma Symeón je blízká hebrejskému originálu tohoto jména a v NZ se vyskytuje ještě jenom ve Sk 15,14. Jeho autorita je založena na očitém svědectví proměnění Páně (2,16-18). Autor se považuje za autora prvního listu Petrova (3,1: …to už je druhý list, který vám píšu). Zná Pavlovy listy (3,15-16) a zároveň dává najevo, že má vyšší učitelskou autoritu při výkladu Písma než Pavel (3,16). Aniž udává pramen, cituje dlouhé pasáže z listu Judova (vyhýbá se však kontroverzním formulacím); tak navazuje na okruh křesťanů, pro nějž byli “bratři Páně” autoritou. Epištole jsou již cizí spory mezi Pavlem na jedné a Jakubem a Kéfou, (Petrem), tzv. sloupy jerusalémské církve na straně druhé (Gal 2,9.11). 2 Petr odráží atmosféru 1 Klem 5,2-5 (sepsaný v Římě mezi roky 96-120), podle něhož jsou sloupy církve Petr a Pavel. Zatímco pseudoklementinská literatura (2. stol.) vyvyšovala Jakuba proti Pavlovi, Markion zase uznáním jediného Pavla za apoštola odmítá zcela židovské dědictví. Šimon Petr v 2 Petr tvoří most, který spojuje rozličná dědictví prvního křesťanského století. V tomto smyslu lze říci, že je to skutečně “katolická epištola”.

Úvodní formule (1,1-2) je jediný podstatný epistolární prvek v 2 Petr. Adresáti jsou označeni obecně: “těm, kterým se dostalo stejného pokladu víry jako nám”. Zde se neujišťují pohanokřesťané, že mají stejnou víru jako židokřesťané (jak je tomu ve Sk 11,17), ale vypovídá se, že “spravedlností našeho Boha a Spasitele J.K.” mají všichni křesťané stejnou víru jako původní Ježíšovi učedníci, jichž je Šimon Petr jedinečným představitelem (1,16). Je jenom jedna křesťanská víra (Ef 4,5). Někteří biblisté poukazují na protiklad mezi pojetím “víry” jako pokladu pravd zde narozdíl od pavlovského významu víry jako důvěry. Pavel však také zná “víru” v objektivním smyslu (např. Gal 1,23). Pozdrav “milost vám a pokoj kéž se rozhojní” je kopií z 1 Petr 1,2. Téma “poznání (epignósis) Ježíše, našeho Pána” (2 Petr 1,2) se bude později opakovat jako lék proti falešnému učení.

Hlavní část (1,3-3,16).

A. Výzva k pokroku ve ctnostném životě (1,3-21) vypočítává řadu postojů (srov. 1,5-7), kterým se adresáti mohou snadno naučit nazpaměť a potom je uvádět do života. Tak budou míst “účast na božské přirozenosti” (1,4). Křesťané, kteří nedělají pokrok v životě, se stávají slepými a zapomínají, že byly očištěni od svých hříchů (2 Petr 1,9): křestní teologie jako osvícení (srov. Žid 6,4) a omytí.

Autor nechává mluvit apoštola Petra před jeho smrtí (1,12-15), který chce adresátům zanechat toto napomenutí pro dobu, až už s nimi nebude. Autoritu k tomu má proto, že pravdy o Kristu, které (spolu s ostatními apoštoly - množ. č. “my”) hlásal, nebyly “chytrácky vymyšlené báje”, ale očité svědectví Božímu zjevení z nebe v okamžiku proměnění (1 16-19). Odkaz na proměnění je pravděpodobně exegezí 1 Petr 5,1, kde se Petr charakterizuje jako “účastník slávy, která se má zjevit”. Proč se však 2 Petr odvolává na proměnění místo na známé zjevení zmrtvýchvstalého Krista Petrovi (1 Kor 15,5; Lk 24,34)? Různá vysvětlení zůstávají jen domněnkami: a) Proměnění je potvrzení zaslíbené parusie (popírané posměvači v 3,3-4), která má k teofanii v posledních dnech blíže než zjevení Zmrtvýchvstalého?; b) Chtěl autor ukázat nadřazenost Petra nad Pavlem (3,15-16), který viděl vzkříšeného Krista, ne však proměnění za Ježíšova pozemského života?; c) Byla autorita proměnění jistější než zjevení Zmrtvýchvstalého, protože mýty gnostických vizionářů často užívaly postavy vzkříšeného Krista jako pramen pro svoji nauku?

Velký význam v 2 Petr hrají proroctví. Podle 1,14 Ježíš Petrovi předpověděl jeho smrt (srov. Jan 21,18-19). Podle 2 Petr 1,19 máme “spolehlivější slovo proroků”, což se vykládá jako sz proroctví o tom, že Bůh se zjeví v posledních dnech. Na to navazuje známý text 1,20-21: “…žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý.” Podle jednoho výkladu tak, že prorokům nebylo dovoleno formulovat proroctví tak, jak chtěl. Jiný výklad aplikuje slova na adresáty proroctví. V tomto případě se upírá právo soukromého výkladu Písma. Třebaže se text zmiňuje jen o sz proroctvích, chápe se jako podklad pro božskou inspiraci celého Písma. Prvotním záměrem autora však bylo podepřít pravdivost očekávaného Kristova příchodu.

B. Polemické zavržení nepravých učitelů (2,1-22) srovnává falešné učitele s falešnými israelskými proroky. Falešné učení se týká především parusie (viz 3,3-4), ale autor si připravuje posluchače pojednáním, které lze použít na jakoukoli herezi. Většinu formulací přitom převzal z Judovy epištoly. Vynechává “nekanonické” příklady (boj o Mojžíšovo tělo; proroctví z 1 Henoch), protože měl zřejmě pevnější smysl pro “kánon” Písma. Z trojice příkladů Jud 5-7 o Božím trestu (lid na poušti, andělé a Sodoma a Gomora) 2 Petr 2,4-8 přejal druhý a třetí. První nahradil potopou; snad pod vlivem 1 Petr 3,20. Potrestání andělů uvádí ve formě více helenizované: spoutáni na věky v temnotě v Jud 6, v Tartaru v 2 Petr 2,4. Narozdíl od Jud má 2 Petr 2,5-9 zájem o ty, kteří Božímu potrestání unikli: Noe před potopou, Lot ze Sodomy a Gomory. Dokazuje to, že Bůh umí své věrné zachránit z trápení.

2 Petr 2,10-16 připomíná Jud 8-13, ovšem opět s rozdíly; např. Balaamova oslice (2,16). V 2,17-22 autor zdůrazňuje zvláštní zlobu falešných proroků. Unikli zvrácenosti světa díky poznání Krista, ale nyní se znovu vzdálili, a tak jejich konec je horší než počátek. Bylo by pro ně lépe, kdyby cestu spravedlnosti ani nepoznali. K ilustraci tohoto stavu autor uvádí (2,22) jedno biblické přísloví o psu, který se vrací ke svým zvratkům (Přís 26,11), a další o vepři, který se po umytí znovu válí v blátě. Toto nebiblické přísloví je známé v semitské sapienciální literatuře (syrský Achikar 8,18) a v řecké tradici (Herakleitos, Demokritos, Sextus Empiricus).

C. Oddálení druhého příchodu (3,1-16). Polemika pokračuje na základě Jud 16-17. Téma nyní začíná být konkrétní. Falešní učitelé popírají zaslíbení parusie a zdůvodňují to tak, že představení (“otcové”) první generace křesťanů zemřeli a od té doby všechno zůstává tak, jak bylo od začátku stvoření” (3,4). K popření tohoto učení autor užívá těchto argumentů: (1) (3,1) Užívá autority Petrovy, který v prvním listě podává správný výklad. (2) (3,2) Objasňuje, že parusie byla předpověděna proroky a apoštoly (1,19: prorocké slovo; 1,1: Petr “apoštol J.K.”; 1,16-18: 1. os. mn. č. zahrnuje svědectví ostatních apoštolů; 3,14-16: svědectví Pavla). (3) (3,5-7) Autor dokazuje, že všechny věci nezůstávají tak, jak byly od stvoření světa: Bůh zjevil svoji moc při potopě a tentýž Bůh bude soudit stvořená nebesa a zemi ohněm, zničí bezbožníky a potrestá falešné učitele v den parusie. (4) (3,8-10) Zamítá “odložení” parusie, neboť Boží “čas” je jiný než čas náš. Jestliže Bůh odkládá, pak je to příležitost k naší nápravě (3,9) - proto 2 Petr uvedl příklad Noeho a Lota. Ten den však přijde neočekávaně jako zloděj (srov. Ježíšova předpověď v Mk 13,32.36). A země a vše, co je na ní se stráví žárem. Proto (3,11-16) mají křesťané žít svatě a zbožně, aby je tento den zastihl bez poskvrny a bez úhony.

Autor. U 1 Petr jsme viděli, že solidní biblisté zastávají autorství Šimona Petra (byť za použití písaře), i když je větší pravděpodobnost, že list je pseudonym. Ze srovnání 1 Petr a 2 Petr plyne, že oba listy nenapsal jeden autor. Toho si všiml již sv. Jeroným ve 4. stol. Např. v 1 Petr jsou sz citace, v 2 Petr nikoli. Asi 60% slovní zásoby 2 Petr není v 1 Petr. Styl 2 Petr je slavnostnější až pompézní. Když vezmeme v úvahu další faktory, o nichž pojednáme níže, pak je jasné, že 2 Petr je pseudonym, který sepsal někdo v petrovské tradici. Pseudonymita 2 Petr je snad jistější než u kteréhokoli jiného nz spisu.

Doba. 2 Petr existoval určitě kolem r. 200, neboť jeho text je uchován na Bodmerově papyru P⁷² (3. stol.) a znal jej Origenes. Na druhé straně nevznikl dříve než kolem r. 100 neboť: a) generace apoštolů již nežije a křesťané jsou zklamáni, že za jejich života nedošlo k parusii (2 Petr 3,4) - tedy po r. 80; b) po 1 Petr (2 Petr 3,1), který vznikl asi v 80. létech; po Jud, který vznikl kolem r. 90; po utvoření sbírky pavlovských listů (2 Petr 3,15-16), což nebylo asi před r. 100; poté, co tyto listy začaly být považovány za Písmo (3,16) - tento vývoj je dosvědčen na poč. 2. stol.; po rozšíření tradice o předpovědi Petrovy smrti (1,14) - tato předpověď nebyla k Janovu evangeliu (Jan 21,18-19) pravděpodobně připojena dříve než po r. 100, i když obsahuje prastarou tradici. I další rysy mluví pro pozdější dobu, např. soulad mezi autoritou Petra a Pavla s mlčenlivým prvenstvím Petrovým; vyloučení nekanonických citací a narážek v látce převzaté z Jud. V rozmezí let 100-200 nic z uvedených důvodů nevyžaduje datovat list až do druhé poloviny 2 stol. Nejpravděpodobnější doba vzniku je tedy asi r. 130.

Místo sepsání. Nepravděpodobněji Řím.