Doba: Nejstarší dochovaný křesťanský dokument: 50 n. 51 v tradičním datování, během Pavlovy (druhé misijní) cesty, po „ apoštolském sněmu“ v Jerusalémě (nebo 41-43 podle kritického datování, před Jerusalémským „ sněmem“ ).

Odkud: z Korintu po několika měsících Pavlova kázání v Soluni.

Komu: Křesťanům v Soluni, pravděpodobně smíšeného, tj. židovského a pohanského původu.

Jednota: Většina exegetů považuje list za jednotný, malá skupina biblistů (např. R. Pesch, W. Schmithals aj.) se domnívá, že 1 Sol vznikl kombinací dvou listů.

Neporušenost: Pavlovo autorství části 2,13-16 většina potvrzuje. Někteří považují 5,1-11 za doplněk k listu.

Formální rozdělení:

1. Úvodní formule: 1,1
2. Díkůvzdání: 1,2-5 nebo 1,2-10; nebo delší díkůvzdání 1,2– 3,13, rozdělené na první (1,2– 2,12) a na druhé (2,13– 3,13)
3. Hlavní část: 2,1– 3,13 (nebo 1,6– 3,13): Pavlův indikativ (vztah k Soluňanům)

2,17– 3,13: Timotejovo poslání a Pavlův současný vztah k Soluňské církvi

4,13– 5,11: Poučení o parusii

Pavel, Silas a Timotej (a Lukáš - autor Skutků?) přešli asi r. 50 z Malé Asie do Makedonie. Tam navštívili nejprve Filippy, kde „ přestáli utrpení a urážky“ (1 Sol 2,2). Odtud se vydali dále na západ po Via Egnatia a po asi 150 km přišli do Soluně. Tam hlásali evangelium ne jako „ pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“ (1 Sol 1,5). Nevíme, jak dlouho Pavel v Soluni pobýval. Sk 17,2 mluví o třech po sobě následujících kázáních v synogóze o šabatu. Potom Pavel žil v domě Jásona (17,5-9).

Soluň (Thessaloniké) založil Kassandros, generál a švagr Alexandra Velikého, r. 315 př. Kr. na místě dřívějšího sídliště Therma a pojmenoval ji na počest své manželky a nevlastní Alexandrovy sestry. Po bitvě u Pydny (168 př. Kr.) rozdělili Římané Makedonii do čtyř okrsků a Soluň určili za správní středisko druhého okrsku. Po bitvě u Filip (42 př. Kr.) z ní Antonius a Octavianus učinili „ svobodné město“ a římské správní středisko celé Makedonie. Řídilo ji šest magistrátů (politarchai).

Soluň měla také židovskou komunitu, byly tu však četné pohanské kulty, což svědčí o smíšené populaci. Archeologie i historie dosvědčují kult římského panteonu a císaře i četných orientálních božstev (Cabirus, Isis, Serapis, Osiris). Z Pavlova listu, adresovaného těm, kteří „ se od model obrátili k Bohu“ (1,9), plyne, že byli pohané a že se živili převážně manuální prací (4,1). To nevyvrací informaci ze Sk 17,4, že Pavel kázal nejprve v synagóze - i tam mohl přitáhnout některé bohabojné a pohany. Rovněž Pavlovo řemeslo jej mohlo přivést do blízkosti pohanů, kteří se živili podobně. V 1 Sol 2,2 Pavel mluví o „ těžkém zápase“ v Soluni. Zřejmě se jedná o epizodu ve Sk 17,5-10, která skončila nuceným útěkem Pavla a Sily z města. Takový náhlý odchod od nedokončené práce vysvětluje, proč se Pavel po krátké době na soluňské křesťany obrací listem (1 Sol 2,17). A když přes silnou touhu se k nim vrátit mu to je znemožněno (2,18), posílá Timoteje z Athén zpět do Soluně, aby křesťany uchránil před zvikláním v těžkostech (3,2-5) a v utrpení, způsobeném jejich „ krajany“ (2,14-15). O jaké obtíže a utrpení se jednalo? Je dosti pravděpodobné, že odpor, který Pavlovi kladli židé i pohané, se nyní obrátil proti soluňským konvertitům. Sk 17,5-9 popisují, jak Jáson, Pavlův hostitel, byl přivlečen před městské úředníky a byl propuštěn, až když zaplatil kauci. Těmi „ krajany“ byli zřejmě pohané. Pavel přirovnává utrpení soluňských křesťanů k Božím církevním obcím v Judsku, které trpěly od židů, kteří zabili Pána Ježíše a proroky.

Z větší části se Pavel řečnickým stylem odvolává na to, co Soluňané již znají (myšlenka vzpomínky v 1,3; 2,9; obrat „ víte…“ najdeme 9x: 1,5; 2,1.2.5.11; 3,3.4; 4,2; 5,2). Výjimkou je 4,13– 5,11, kde je nové učení. Prozkoumejme obsah listu ve světle dvou otázek:

1. Proč ve většině listu Pavel Soluňanům připomíná to, co již znají?

Komunita složená převážně z pohanů, když konvertovala po poměrně krátkém misijním působení, prožila značnou změnu: přijala totiž víru v israelského Boha, který je zároveň Otcem Ježíše Krista. Proto odvolávání se na nedávné kázání je na místě. Byla vyslovena teorie, že Pavlovo varování „ Zdržujte se smilství…ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha…Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení“ (4,3-8) je třeba číst na pozadí hrozby frenetických pohanských mystérií. Jiní namítají, že archeologické doklady pohanských náboženství jsou až z doby pozdější.

V 1 Sol 1,6; 2,2.14; 3,3 Pavel mluví o utrpení a opozici, která se postavila proti křesťanům v Soluni. Jakého druhu tyto útrapy byly a co je vyvolalo? Odpovědi na tuto otázku je třeba chápat jako o hypotetický pokus o rekonstrukci problémů soluňských křesťanů:

• Pavlovi posluchači opustili veřejné náboženství a stali se výlučnou skupinou, což ve městě, kde byl silný kult císaře, vzbudilo pozornost a přinejmenším vyvolalo společenskou izolaci. Sk 17,7 jsou jasnější: „ Ti všichni jednají proti císařovým nařízením. Tvrdí totiž, že králem je někdo jiný, a to Ježíš.„
• Potřebuje Pavel připomínat svoje osobní utrpení (2,2) proto, že byl obviněn ze zbabělosti, když utekl z města a nechal druhé, aby nesli následky jeho kázání? (Sk 17,9-10).
• Byli v té krátké době po Pavlově odchodu někteří křesťané vydáni na smrt? Tomu by nasvědčovalo 1 Sol 4,16: „ napřed vstanou zemřelí křesťané“ .
• Nebo bylo utrpení způsobeno vnitřním napětím a izolací, a ne vnějším pronásledováním. Částečně jistě také, ale vnější útisk nelze vyloučit. V 2 Kor 11,23-27 Pavel říká, že byl fyzicky bit, ukládali mu o život a zakusil vnější ohrožení od židů i pohanů. Rovněž Řím 8,35-36 („ ani meč“ , pokud to není metafora) naznačuje zabíjení křesťanů.

3. Pavel se vrací ke svému působení v Soluni proto, aby obhájil čistotu své apoštolské práce proti pomluvám

Pavel v 2,1-13 mluví o způsobu své apoštolské práce. Nehlásal evangelium s nečistými motivy, ani z lakoty, ani z touhy zalíbit se či z touhy po slávě, nýbrž jako něžná matka (2,7) a milující otec (2,11). Bezelstně hlásal ne slovo lidské, nýbrž slovo Boží.

• Vyčítali mu tyto věci lidé, kteří sužovali soluňské křesťany?
• Přirovnávali ho k běžnému typu primitivních a ziskuchtivých kynických filosofů, vnucujících po domech své učení? (Většina Soluňanů o Pavlovi takové mínění neměla, srov. 3,6). To se Pavla dotklo zvlášť silně. Proto argumentuje, že je apoštolem Kristovým, který káže evangelium Boží (2,2.8.9.13) a dokonce se odvolává na Ježíšova slova (4,9.15).

2. Proč v 4,13– 5,11 říká, že Soluňané potřebují další poučení?

Pavel chápe Boží dílo uskutečněné v Ježíši silně apokalypticky (eschatologicky): Ježíšova smrt a vzkříšení přinesly změnu času, takže všichni nyní žijí v poslední době. Pavel Soluňany učil, že Kristův druhý příchod z nebe všichni uvidí (1,10; 4,16-17). Nyní však byli zaskočeni, když někteří z nich neočekávaně museli pro Krista zemřít. Asi Pavla žádali o poučení. A on jim jako odpověď posílá do důsledku promyšlenou základní pravdu, že Ježíšova smrt a vzkříšení mají spásnou hodnotu. Křesťané se mohou rmoutit z odchodu svých blízkých, ale „ ne jako ti, kdo nemají naději“ (4,13). Protože parusie již začala, „ ti, kdo zesnuli ve spojení s Kristem,“ budou vzkříšeni a spolu s živými budou uchváceni, aby se ve vzduchu setkali s Pánem (4,14-17). Dobu a čas neznáme, ale stane se to náhle, takže je třeba být bdělí a střízliví (5,1-11). Cílem nauky o parusii je povzbudit: „ Ať živí nebo mrtví, budeme žít ve spojení s ním“ (5,10).

a) je to druhé „ díkůvzdání“ ; b) tvrzení „ (židé) jsou se všemi lidmi znepřáteleni“ připomíná všeobecnou pohanskou polemiku, stěží charakteristickou pro Pavla; c) „ doplňují míru svých hříchů“ a Boží „ hněv na ně přijde co nevidět“ (2,16) protiřečí Řím 11,25-26: „ Israel bude spasen“ .

a) tento text obsahují všechny rukopisy; b) Pavel „ umí“ mluvit o židech jako pronásledovatelích (2 Kor 11,24) a k jeho stylu patří polemické přehánění; c) v Řím (2,5; 3,5-6; 4,15; 11,25) mluví o Božím hněvu vůči židům nepokládá jej jako protikladný k naději na jejich spásu.

Žárliví soluňští židé, kteří pronásledovali Pavla i jeho křesťany, patří snad mezi tu část, která „ se zatvrdila“ (Řím 11,25).

Přestože Pavel pobýval v Soluni nejvýše několik měsíců, vybízí věřící, aby uznávali ty, kdo jsou v církevní obci představenými (proistamenoi, 5,12). Jak tito lidé nabyli tohoto postavení? Na základě Sk 14,23 můžeme usuzovat, že je Pavel ustanovil před svým odchodem ze Soluně. Můžeme se také ptát, jaký vztah byl mezi těmito a přibližně současnými episkopy a diákony ve Filippech (Flp 1,1) a proroky, učiteli a správci (1 Kor 12,28-30).

Tento list je svědectvím, že od raných dob byly rozšířena základní struktura křesťanské víry, a to: Bůh Otec, Pán Ježíš Kristus a Duch svatý; víra, láska a naděje (srov. 1,1-4).