1. LIST KORINŤANŮM

Doba a místo: koncem 56 nebo na samém počátku 57 z Efesu (nebo 54/55 v kritickém počítání).

Neporušenost: Rozsáhlejší diskuse o interpolacích není; někteří diskutují o 14,34-35 a kap. 13; v 5,9 se mluví o dopisu, který se nedochoval.

1. Úvodní formule: 1,1-3
2. Díkůvzdání: 1,4-9
3. Hlavní část: 1,10– 16,18
4. Závěrečná formule: 16,19-24.

5,1– 11,34: II. část: Problémy v chování křesťanů (incest, soudní spory, sexuální chování, manželství, pokrmy, Eucharistie, liturgie); Pavel reaguje na to, co slyšel a na dotazy, které mu korintští položili

1. Korint

Peloponéský poloostrov spojuje s řeckou pevninou (Achájí) úzká šíje, která je na východě omývána Egejským mořem a na západě mořem Jaderským. Na plošině, z níž je možné přehlédnout celou šíji, podél důležité severojižní silnice mezi dvěma přístavy leželo starověké město Korint. Strabo jej nazývá “ pánem dvou přístavů“ : na východě to byly Kenchreje, na západě Lechaion. Ve starověku vedla napříč šíjí dlážděná cesta - diolkos, která spojovala oba zálivy a umožňovala přetahování vyložených lodí z jednoho moře na druhé na zařízení zvaném holkos. Na jižním okraji se zvedá akropolis - Akrokorint. Cicero opěvuje Korint jako “ světlo celého Řecka“ . Místo bylo osídleno již více než 4 000 let př. Kr. R. 146 př. Kr. je dobyli Římané. Pavel přišel do města, které nově vybudoval jako římskou kolonii r. 44 př. Kr. Julius Caesar a nazval ji Colonia Laus Iulia Corinthiensis. Bylo tam tedy podobné prostředí jako ve Filippech. Strategická poloha Korintu však více vábila kosmopolitní obyvatele: přicházeli sem chudí vystěhovalci z Itálie a žili tu osvobození otroci řeckého, syrského, židovského a egyptského původu. Jejich dovednost učinila z města středisko řemesel (předměty z bronzu a hrnčířství) a obchodu. Za císaře Augusta se Korint stal hlavním městem provincie Acháie, jejímž správcem byl za Pavlova pobytu i prokonsul Gallio (Sk 18,12).

Hlavní řečí tu byla latina, ale nápisy dokládají široké užívání obchodního jazyka - řečtiny. Byl tu běžný kult tradičních řeckých božstev, doložen je egyptský kult Isidy a Serapida. Vážnost císařů vzrostla, když převzali patronát nad panhelénickými isthmickými hrami, konanými každý druhý rok na jaře (včetně r. 51 po Kr.). Dále byla v Korintě židovský kolonie s vlastní správou, zřejmě rozšířená po Klaudiově dekretu r. 49.

Řecký Korint neměl valnou pověst pro sexuální nevázanost. Jméno města se dostalo do slov, označujících prostituci. Přestože je starý Korint znám jako “ město lásky“ s tisícem Afroditiných kněžek, které vykonávaly sakrální prostituci, našly se jen dva malé chrámy, zasvěcené této bohyni lásky. Nový římský Korint měl všechny problémy, se kterými se potýká rychle se rozvíjející město mezi dvěma přístavy. Cestující, kteří přicházeli nacházet zdraví do Asklepiovy svatyně nebo se účastnit isthmických her, potřebovali stany na přenocování. Pavel s Akvilou a Priskou tu mohli nalézt snadnou příležitost k obživě. Ve značném koloběhu lidí odjinud Pavla v Korintě nikdo nepovažoval za cizince a mnozí mu rádi popřáli sluchu. A tak se zárodek evangelia zasetý do jejich srdcí mohl snadno šířit dál.

2. Pavlovy kontakty s korintskými křesťany

Pavlovy vztahy ke korintským křesťanům mají složitý průběh. Významná období či momenty si označíme # s příslušným číslem a Pavlovy listy, včetně oněch ztracených opatříme velkými písmeny abecedy.

# 1) 50/51-52 po Kr.: Pavlův první pobyt v Korintu: Když Pavel přišel do Korintu, byli tam již Akvila a Priscilla (Sk 18,1-3). Po prožitých projevech nepřátelství a ohrožení ve Filippech a Soluni Pavel přichází do Korintu s bázní a obavami (1 Kor 2,3). Nakonec se tam však usadil na rok a půl. Prohlašuje, že jeho kázání nezáleželo ve slovech lidské moudrosti (2,4-5; srov. 1 Kor 11,6) - pravděpodobně míní akademicky neplodné řečnění; k této změně postoje jej přivedla zřejmě zkušenost v Athénách (Sk 17,16-34). Pavel začal hlásat evangelium židům (Sk 18,2-4): pobýval v domě Akvily a Priscilly - výrobců stanů, a kázal v synagóze. Když přišel z Makedonie Silas a Timotej s dobrými zprávami od soluňských křesťanů (Sk 18,5-7; 1 Sol 3,1.2.6), Pavel začal kázat pohanům a přestěhoval se do domu bohabojného Tita Justa. Jména v 1 Kor 16,15-18 a Řím 16,21-23 napovídají, že mezi korintskými křesťany byli i židé, ale většinou pohané. Pavlovi konvertité byli především od nejnižší do střední společenské vrstvy, řemeslníci a propuštění otroci počtem nápadně převyšovali boháče. Některé problémy při hostinách spojených s Eucharistii byly důsledkem napětí mezi bohatými a chudými. Pavlovo kázání v Korintě muselo být na počátku velice eschatologické: odmítal přijímat peníze (jako symbol), žil v celibátu (jako znamení, že tento svět není definitivní), činil znamení a zázraky (2 Kor 12,12) a mluvil jazyky (1 Kor 14,18). Ke konci jeho pobytu v Korintě jej židé předvedli před prokonsula Gallia (Sk 18,12-17). Ten však Pavla propustil, a tak se hněv snesl na představeného synagógy Sosthena.

# 2) 52-56?: Kázání jiných misionářů v Korintě: Pavel r. 52 odešel s Priscillou a Akvilou z Korintu. Po něm přišli jiní kazatelé. Přitažlivá řeč lidí jako byl Apollos podnítila čilé členy korintské komunity, a ti vyvolali fanatismus, jejž Pavel v 1 Kor kritizuje.

# 3) 1 Kor 5,9 zmiňuje dopis (List A), v němž Pavel varuje Korinťany, aby se nestýkali se smilníky.

# 4) asi 56: Pavel v Efesu dostává zprávy o Korintu: např. od lidí z “ Chloina domu“ (1 Kor 1,11; 11,18).

# 5) V této době nebo později dostává Pavel v Efesu od Korinťanů dopis (1 Kor 7,1), asi odpověď na List A, který zřejmě doručili Stefanas, Fortunát a Achaikos (16,17-18). Snad přinesli i další zprávy.

# 6) Pavel píše z Efesu 1 Kor (List B), který se zřejmě dochoval celistvý, sepsaný však ve dvou etapách (# 4 a # 5).

Spoluodesílatel je Sosthenes, pravděpodobně někdejší představený synagógy, bitý od židů, když Gallio odmítl Pavla soudit (# 1; Sk 18,17).

V prvních devíti verších Pavel 9x jmenuje (Ježíše) Krista, jistě se záměrem potřít rozdělení křesťanů tím, že jim důrazně připomene, že byli pokřtěni ve jméno Krista, a ne nikoho jiného. Díkůvzdání za milost (charis), která křesťany obohatila v nauce i poznání, takže nejsou pozadu v žádném charismatu, má ironický nádech, neboť v listu je bude Pavel kárat za domýšlivost o moudrosti a spory o charismata. Díkůvzdání dále oznamuje téma dne Páně, které bude rozvinuto v 15,50-58.

1. část (1,10– 4,21).

Téměř čtyři kapitoly věnuje Pavel problému rozdělení korintských křesťanů, o němž se dozvěděl od lidí z Chloina domu (# 4). Zároveň obhajuje svoje apoštolské poslání. Kazatelé, kteří přišli do Korintu po Pavlovi (# 2), pravděpodobně sami křesťany nezískávali přímo na svoji stranu. Jejich kázání však bylo podnětem k vytvoření skupin, které si nárokovaly přednostní postavení na úkor ostatních (1,12). Není zřejmé, zda slova “ já s Kristem“ byla sloganem čtvrté skupiny, které narozdíl od ostatních odmítala jakoukoli vůdčí osobnost z řad lidí, nebo zda jsou to slova Pavlova, potírající postoj prvních třech skupin. Paralelismus svědčí více pro první výklad, zatímco 3,22-23 (mluví jen o třech skupinách) pro výklad druhý. Pavel neobhajuje ani skupinu, která se odvolává na něj a zdůrazňuje jeho nadřazenost nad ostatními apoštoly, neboť všichni kazatelé jsou jen služebníci (3,5; 1,13; 3,22-23).

Přilnutím k některému kazateli (např. Apollos) se někteří křesťané zhlédli ve slovech, která zněla jako hluboká moudrost. Pavel však bez řečnické výmluvnosti hlásal, že bláznovství - především Kristus, a to ukřižovaný - je ve skutečnosti moudřejší než lidská moudrost (1,18– 2,5). Tuto tajemnou Boží moudrost, skrytou před vládci tohoto světa, Pavel káže slovy, kterým jej naučil Duch - duchovní pravdy se vyjadřují slovy Ducha (2,6-16). Pavel položil jediný pevný základ - Ježíše Krista - a v den soudu všechno, co je nepodstatné, shoří (3,10-15). Korinťané by si měli uvědomit, že jsou Boží chrám, v němž žije Duch, a pohrdat moudrostí tohoto světa jako bláznovstvím v Božích očích (3,16-23). Mistrně řečnickým způsobem Pavel staví proti sobě “ nás apoštoly“ (4,9) a Korinťany, pyšné na svůj náboženský postoj, přestože vše, co mají, dostali jako dar (4,7). “ My jsme blázni pro Krista, vy však křesťané rozumní“ (4,10-13). Pavel napomíná jako otec své děti a posílá do Korintu Timoteje, aby jim připomněl co je Pavel naučil a jak žil dříve, než přijde Pavel sám prozkoumat ony naduté křesťany. “ Mám k vám přijít s holí, či s láskou a mírností?“ (4,17-21).

1. Rozdělení do skupin: Pavel nekritizuje jednotlivé skupiny, ale celou komunitu, že dovolí toto rozdělení. Není zřejmé, zda se skupiny lišily i teologicky,nebo šlo jenom o sympatie k různým kazatelům a apoštolským osobnostem. Ani není jisté, zda tyto osoby rozdělení samy podněcovaly. Přišly myšlenky, které komunitu rozdělily s novými kazateli, nebo jenom zesílily dřívější tendence, např. nedostatečné pochopení židovského dědictví obrácenými pohany? Byly ony tři či čtyři skupiny organizovány do oddělených domácích církví? 1 Kor 14,23 mluví o možnosti shromáždění celé církve.
2. Gnosticizující tendence? Sofia a sofos se vyskytuje během 1-3 kapitoly asi 25x: Boží moudrost je v kontrastu k moudrosti lidské. Pavel tedy nekritizuje jakoukoli lidskou moudrost, ale tu, která odmítá Krista - moudrost Boží. Ačkoli se slovo gnósis vyskytuje v kapitolách 1– 4 pouze jednou (1,5), mnozí jsou přesvědčeni, že Pavel kritizuje v Korintě gnostické hnutí (srov. také 8,1; 8,7-11; 13,2.8; 14,6). Pavel jistě kárá ty, kteří se považovali za více vzdělané a tím nadřazené nad ostatní. Jejich učení však bylo gnostickým systémům 2. stol. dosti vzdálené. Snad popírali vzkříšení těla (15,12.29) a zdůvodňovali to tím, že Ježíš fyzicky nebyl člověkem a opravdu nezemřel nebo hlásali, že opravdoví věřící již za života duchovně vstali z mrtvých. Říkali někteří korintští křesťané “ Ježíš buď proklet“ (12,3)? Pokud ano, byli přesvědčeni, že Kristus (narozdíl od Ježíše) nemá nic společného s pozemským lidským životem?
3. Slogany: Kromě již citovaných shora uveďme si další: “ Všechno je mi dovoleno“ (6,12; 10,23); “ Pokrmy jsou pro břicho a břicho pro pokrmy“ (6,13); “ Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo“ (6,18); “ Je to pro muže dobrá věc, aby se ženy nedotýkal“ (7,1). Pavel tyto slogany opravuje, lze tedy předpokládat, že byly v Korintě užívány jako opora jistých postojů. Buď je zavedl sám Pavel a korinťané je nepochopili či zneužívali, nebo je hlásali Pavlovi soupeři. V každém případě byly zřejmě začleněny do naukového systému jakéhosi vyššího vědění směřujícího k libertinismu podle principu: tělo není důležité - jak v tomto životě, tak po smrti.
4. Kritika pouhých sociálních zvyklostí v Korintu bez hlubších teologických kořenů: řešení sporných případů před pohanskými světskými soudy (6,1-7) a ženy s odkrytou hlavou při modlitbě (11,5).

2. část (5,1– 11,34)

1. Sexuální nevázanost a soudní procesy před pohany (5– 6)

Odpovědné sexuální chování v manželství i mimo ně je důležitou složkou mravního života. Důsledky pro toto chování plynoucí z víry v Krista byly problémem mimo jiné i proto, že židé a pohané v této oblasti nesdíleli stejné hodnoty.

Pavel řeší případ muže, který žije s manželkou vlastního otce (5,1-5). Tento muž se chtěl zřejmě oženit s ovdovělou druhou manželkou svého zemřelého otce - asi si byli blízcí věkem. Možná, že si ten muž nebo celá komunita (“ a vy jste přitom ještě nadutí“ ) na základě Pavlova učení o novém stvoření mysleli, že předchozí manželský a příbuzenský vztah již nehraje roli. Pavlovo rozhořčení prozrazuje jeho židovské kořeny: manželství v tomto stupni příbuzenství bylo Mojžíšovým zákonem zakázáno (Lv 18,8; 20,11). Pavel však argumentuje tím, že takové chování není dovoleno ani u pohanů. Mnozí konvertité z pohanství si asi mylně vykládali Pavlovo učení o svobodě jako nevázanost někdejšími zásadami dobrého chování (srov. 1 Kor 6,12). Pavel i na dálku uplatňuje právo na exkomunikaci (5,4-5).

Pavel - původem žid - chová nedůvěru k pohanskému světu a jeho institucím. Proto tolik trvá na tom, aby křesťané sami soudili své rozepře a nechodili před pohanské soudní dvory (6,1-8) a připomíná jím neřesti, běžné v pohanském světě (6,9-11), v nichž kdysi žili. Základem všech nešvarů, které tu Pavel napravuje, byl snad slogan, kterým se korintští křesťané zaštiťovali: “ Všechno je mi dovoleno“ . Spojíme-li jej s předchozím katalogem neřestí, můžeme se právem domnívat, že v Korintě žili křesťané hůře než v jiných Pavlových komunitách. Pavel odpovídá, že nic, co si svobodně zvolíme, nás nesmí ovládnout. Sexuální nevázanost postihuje těla křesťanů, která jsou údy Kristova těla (6,15 a chrámem Ducha svatého (6,19). Lidské tělo je prostředkem komunikace, a tak sexuální vztah vytváří mezi partnery jednotu. Jednota člověka, který je částí Krista, s nevhodným partnerem (prostitutka, …) znevažuje Krista. Manželské sjednocení naopak oslavuje Boha (6,20).

2. Manželství nebo celibát?(7)

Pavel opět odpovídá na dotazy Korinťanů: 1) vv. 1-16: o zdrženlivosti manželů; 2) vv. 25-40: o zdrženlivosti svobodných. Mezi tím doporučuje neměnit životní stav.

Osobám žijícím v manželství (má zřejmě na mysli konkrétní pár) Pavel opakuje Pánovo pravidlo zakazující rozvod a uzavření nového manželství (7,10-11). Připojuje však svoji vlastní zásadu, která umožňuje oddělení, když jeden z partnerů není křesťan a nechce žít v pokoji s věřícím (7,12-16). Nekřesťan, který chce žít v pokoji se svým věřícím partnerem, je posvěcován manželským spojením na základě obdobné, avšak opačné zásady, že věřící je poskvrněn sexuálním stykem s prostitutkou (6,16). Zajímavé je tvrzení (7,14), že děti jsou posvěceny pro svůj vztah k věřícímu rodiči (či rodičům). Později však jsou nevěřící děti považovány za nedostatek křesťanských rodičů (Tit 1,6).

3. Pokrmy obětované modlám (8)

Pokrmy obětované při pohanském kultu bývaly potom dávány k veřejnému prodeji. Podle Pavla je lhostejné, zda někdo tyto pokrmy jí či nikoli. Křesťané jsou svobodní (8,8) Neexistují totiž jiní bohové než Bůh - Otec a pramen všech věcí. Pán Ježíš Kristus má roli prostředníka, který uvedl celý svět v bytí (8,6).

Patří však k pastorační prozíravosti nepohoršovat bratry slabší ve víře; je třeba respektovat jejich syneidésis (“ svědomí“ ) (8,7). Toto stanovisko Pavel zakládá na zásadě: “ Poznání (i správné) vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává“ (8,1). Vede-li moje jídlo někoho k pádu, pak je lépe ho nejíst (8,13). K témuž tématu se Pavel vrací v 10,23-33.

4. Obhajoba apoštolských práv (9)

Pavel se brání proti zpochybňování své apoštolské autority: a) viděl vzkříšeného Pána; b) apoštolské výsledky. Spolu s autoritou má i právo na hmotnou podporu a na doprovod křesťanské ženy, která rovněž má být podporována (tohoto práva užívali ostatní apoštolové - zde ne nutně Dvanáct, bratři Páně - včetně Jakuba? - a Petr). On se však toho práva zřekl, aby jeho nárok na podporu nebyl někomu překážkou k víře. Dvě krásné rétorické sekvence (9,15-18.19-23) nám dobře portrétují Pavla: jeho hrdost na hlásání evangelia a jeho misionářskou toleranci: “ Pro všechny jsem se stal vším, abych získal aspoň některé“ (9,22).

5. Problémy převážně v bohoslužebném shromáždění (10-11)

10,1-13 je midrašový výklad exodu, v němž Pavel varuje na příkladech Israele na poušti před sexuální nezřízeností, malomyslností v soužení a před klaněním se modlám. Pavel poučuje o křtu (10,2) a eucharistickém chlebě a kalichu (10,3-4.14-22), jež jsou společenstvím (koinónia) v Kristově krvi a těle. Klade tu základy teologii svátostí: skrze křest a Eucharistii Bůh křesťany osvobozuje a posiluje, ale tato zvláštní pomoc nikoho neomlouvá z nutnosti činit pokání ani ho nezbavuje Božího soudu. Všichni účastníci tvoří jedno tělo. Účast na Eucharistii je neslučitelná s pohanskými obětmi, jimiž se tvoří společenství s démony. Třebaže pohanští bohové nejsou bohy (8,1-6 a 10,23-32), účast na jejich obětech není indiferentní.

Dále se v 11,17-34 vrací k Eucharistii a k hostinám, které tvořily její rámec (hody lásky - Jud 12). Podle místních zvyklostí mohla snad být tato hostina zařazena před nebo po Eucharistii. Rozdělení (kap. 1– 4) se projevovala při “ večeři Páně“ , kde se Korinťané scházeli jako církev (11,18), aby slavili, co jim Pán přikázal (11,20.23-26). Někteří pravděpodobně před slavením Eucharistie jedli, zatímco jiní zůstali o hladu. Odráží to zřejmě sociální situaci v Korintu, kde se eucharistická shromáždění konala v domě některého bohatého křesťana, který pozval ke svému stolu na přípravnou hostinu jen přátele vyššího postavení (archeologické nálezy dokazují, že v korintských domech asi privilegovaní jedli v tricliniu, ostatní na nádvoří). Takto si Pavel církev nepředstavuje (11,22). Buď budou jíst všichni spolu nebo se najedí každý ve svém domě (11,33-34). Cílem posvátného lámání chleba je koinónia (10,16), a ne rozdělení komunity. Proti tělu a krvi Kristově hřeší ten, kdo jí a pije nehodně (11,27), tj. nerozlišuje tělo a krev Páně (11,29): a) neuznává Kristovu přítomnost a b) nerespektuje společenství tvořené účastí na Eucharistii (10,16-17). Podle Pavla již za to na Korinťany přišel trest, neboť někteří zemřeli a mnozí jsou nemocní (11,30).

3. část (12,1– 14,40)

12. a 14 kapitola pojednává o charismatech, která Korinťané obdrželi v hojnosti. 13 kapitola - “ velepíseň lásky“ - se jeví jako vsuvka, kárající nepatřičnou chtivost po charismatech.

1. Charismata v Korintu (12 a 14)

Výčet charismat ve 12,28 se dělí na skupinu tří číslovaných darů: apoštolové, proroci a učitelé; následuje nečíslovaná skupina mocných činů (zázraků), darů uzdravování, pomoci, správy (nebo vedení) a rozličné druhy jazyků (v řečtině je to nesourodá směs slov označujících osoby, schopnosti a činnosti). V 12,8-10 najdeme rozšíření o dar (logos) moudrosti, poznání, víry a rozlišování duchů a výklad řeči v jazycích. Další výčet charismat viz Řím 12,6-8. Někteří mají jedno charisma a chtějí další. Pavel proto v 1 Kor 12,12nn na obraze lidského těla (pravděpodobně z populárního stoicismu) dokazuje, že různost je nezbytná. Dokonce ty nejméně patrné části jsou důležité. Z 14,1-33 usuzujeme, že dar mluvení v jazycích byl jablkem sváru (asi proto, že byl nejnápadnější). Pavlova kritika se ubírá několika směry: a) k jazykům je třeba dodatečného daru vykládání řeči (14,13); b) ve srovnání s jazyky existují dary lepší, např. proroctví, které buduje církev (14,5); c) ještě více Pavel vybízí k lásce, která je mnohem důležitější než jakékoli charisma (13,1-13). Potom Pavel uzavírá, že každý skutečný prorok a duchovní osoba pozná, že to, co píše, je přikázání Páně. Ten, kdo to nepozná, nezaslouží si být uznáván v komunitě (14,37-38)!

• Svět člověka 1. a 20 stol. se liší. Je tedy nemožné znát nebo přesně napodobovat to, co popisuje Pavel (navzdory subjektivní jistotě charismatika). Např. dnešní křesťané mají jasný vhled do trinitární teologie, formulované ve 4. stol. Není zřejmé, že Pavel měl tak jasný pojem o Duchu jako osobě.
• Pavel tvrdí, že měl dar jazyků ve vyšší míře než Korinťané (14,18). Co myslí oněmi “ jazyky“ ? Mluví o řeči, která vyžaduje výklad, o řeči adresované Bohu a ne jiným, neboť nikdo tomu nerozumí; o řeči, která je sama v sobě nesrozumitelná; o daru, který vzdělává jednotlivce a ne církev (14,1-19); o jazycích andělů (13,1). O několik let později autor Skutků zřejmě interpretuje dar jazyků (2,4) dvojím způsobem: a) nesrozumitelné žvanění, jako by mluvčí byl opilý (2,13-15); b) jako by mluvčí hovořil cizí řečí, které se nikdy neučil (2,6-7).
• Charismata, která Pavel popisuje, jsou dary, které Bůh dává svobodně. Zdá se, že nejsou všechny spojeny s emotivní zkušeností či dramatickým projevem.
• Moderní hodnocení charismat někdy přehlíží, že v Korintě působily veliké rozdělení. Ať jde o charisma či úřad, když si křesťan zakládá na postavení, které druhý nemá, vnáší se do církve duch nadřazenosti a závisti. Téměř všechny úvahy o Duchu svatém v NZ jsou namířeny proti myšlence různosti charismat. Podle Jan 14,15-16 každý, kdo miluje Ježíše a zachovává jeho přikázání, dostává Ducha Utěšitele; není tu ani náznak rozličných darů či úloh. Podle Jana jsou všichni učedníci a to je podstatné.

4. část (15,1-58)

Někteří korintští křesťané tvrdili, že není vzkříšení z mrtvých (15,12). Ježíšovo vzkříšení snad uznávali. Proto jim ho Pavel připomíná jako všeobecnou tradici (15,1-11). O vzkříšení ostatních lidí zřejmě smýšleli jinak; snad tvrdili, že příslib vzkříšení byl již naplněn příchodem Ducha a nic dalšího již nelze očekávat. Pavel na základě Kristova vzkříšení tvrdí, že všichni zemřelí vstanou (15,12-19), že k tomu dojde v budoucnosti (15,20-34) a tělesně (15,35-50). Ti, kteří v Kristu zemřeli, se neztratili (srov. 2 Kor 4,14). Kristus je prvotina všech zesnulých. Jako všichni v Adamovi zemřeli, tak v Kristu všichni vstanou z mrtvých (1 Kor 15,20-22). K tomuto tématu se Pavel vrací v 15,29-34, kde namítá, že když mrtví nevstávají, proč se jiní za ně nechávají “ křtít“ ? Vzkříšení má svůj eschatologický řád (15,23-28).

Vzkříšení není pro Pavla abstraktní. Naděje na vzkříšení jej motivuje při utrpení v Efesu (15,30-34). V 15,35-58 Pavel objasňuje další otázku, která byla v Korintě aktuální: Jaký druh těla vstane? Bude to tělo proměněné, tak jako je rozdíl mezi semenem a rostlinou, která z něho vyroste; ne tělo pomíjející, ale nepomíjející; silné, ne slabé; pneumatikos, ne psychikos. Na konci živí nebo mrtví, všichni budeme proměněni a oděni neporušitelností a nesmrtelností (15,51-54). Posledním Pavlovým trumfem je, že smrt ztratila svůj bodec, protože Bůh nám dal vítězství skrze Pána Ježíše Krista (15,55-58).

Přestože jsou závěrečné pozdravy plné srdečnosti (i od Akvily a Prisky), Pavel se ještě sám chopí pera a jako soudce prokleje v Korintě každého, kdo nemiluje Pána (16,22). Poslední slova jsou však kladná: rozšiřuje svoji lásku na všechny a vyslovuje modlitbu, kterou i Korinťané znali v Ježíšově mateřské řeči - Marana tha!