Zákon Boží

Bůh dal Desatero z hory Sinaj asi roku 1500 před Kristem.





Co je přirozený zákon Boží?

Přirozený zákon Boží je zákon, který Bůh vložil svědomím do duše každého člověka.

Co je to zjevený Boží zákon?

Zjevený Boží zákon je zákon, který Bůh lidem výslovně oznámil, neboli zjevil. Je to především největší přikázání lásky a jeho vysvětlení v desateru Božích přikázání.

Které je největší přikázání lásky?

Největší přikázání lásky je: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své! To je největší a první přikázání! Druhé pak je mu podobné: Miluj bližního svého jako sebe samého!“ (Mt 22,37–39)

Proč nesmíme jednat proti svědomí? Proti svědomí nesmíme jednat, protože svědomí nám hlásá vůli neboli zákon Boží. „Všechno, co není z přesvědčení (podle svědomí), je hřích.“ (srov. Řím 14,23)

Přirozený zákon Boží – Ke spáse nestačí jen v Boha věřit. Podle víry musíme také žít. Ovocné stromy nejsou jen k tomu, aby kvetly, ale aby přinášely ovoce. Podobně víra není k tomu, abychom jen věřili, ale abychom podle víry také žili. Víra je jako květ a život podle víry, zvláště skutky lásky k Bohu a k bližnímu, to má být ovoce květu víry. To znamená: Musíme plnit zákon Boží! „Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ (Jak 2,26)

Bůh chce, aby každý byl spasen. Proto vložil svědomím svůj zákon do duše každého člověka. Není tedy od něho ani prominutí, ani odvolání. I pohan je podroben přirozenému zákonu a bude také jednou podle něho od Boha souzen. Písmo svaté o tom hovoří takto:

„Jádro zákona je vepsáno v jejich srdcích. A o tom spolu vydá svědectví jejich svědomí, tím totiž, že se jejich myšlenky budou vzájemně obviňovat nebo i obhajovat.“ (Řím 2,15) To je přirozený zákon Boží.

Zjevený zákon Boží – Přirozený Boží zákon poznávají i pohané. Mnozí však nepoznávali tento zákon dosti jasně a zřetelně, anebo o něj nedbali. Proto Bůh svůj zákon výslovně oznámil neboli zjevil, zvláště z hory Sinaj. To je zjevený zákon Boží neboli desatero Božích přikázání, které je vysvětlením největšího přikázání lásky.

Bůh dal Desatero z hory Sinaj asi roku 1500 před Kristem. Mojžíš odevzdal Desatero izraelskému národu na dvou kamenných deskách. I my jsme povinni zachovávat Desatero, poněvadž vysvětluje přirozený Boží zákon s největším přikázáním lásky a Pán Ježíš výslovně poručil jej zachovávat: „Chceš-li vejít do života věčného, zachovávej přikázání.“ (Mt 19,17) „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5,17)

První tři přikázání Boží vysvětlují lásku k Bohu a další přikázání vysvětlují lásku k sobě a k bližnímu. Desatero nám Bůh dal nejen pro naši věčnou spásu, ale také i pro blaho pozemské a pro pořádek v lidské společnosti. O kolik lépe by bylo na světě, kdybychom všichni svědomitě Boží zákon plnili!

Svědomí – Přirozený i zjevený Boží zákon člověk poznává svým rozumem a potom ví: To dělat musím a to dělat nesmím. Tento soud našeho rozumu, zdali smím nebo nesmím něco učinit, promluvit, pomyslet, je naše svědomí. Svědomí je úsudek rozumu o mravní hodnotě našich myšlenek, žádostí, slov i skutků.

Svědomí před skutkem se jmenuje svědomí předchozí a svědomí po skutku se jmenuje svědomí následné. Svědomí před skutkem pobízí nebo varuje. Po skutku buď chválí, nebo vyčítá, blaží, nebo mučí. „Čisté svědomí největší jmění, zlé svědomí nejhorší soudce.“

Jen svědomí před skutkem (předchozí) rozhoduje o tom, zdali jsme jednali dobře, anebo snad zhřešili. Naše svědomí však musí být pravdivé a jisté. Nikdy nesmíme jednat proti pravdivému a jistému svědomí, protože takové svědomí nám hlásá vůli neboli zákon Boží. V tom smyslu praví Písmo svaté: „Všechno, co není z přesvědčení (to je podle svědomí), je hřích.“ (srov. Řím 14,23)

Někdo je málo poučen v náboženství, a to bez vlastní viny. Pak ani určitě neví, co dělat má a co dělat nemá, aby žil podle Božího zákona. Svědomí takového je bludné bez vlastní viny. Kdo takto bloudí bez vlastní viny, nemá za to hřích. Když je někdo málo poučen v náboženských pravdách vlastní vinou a bloudí ve svém jednání, pak má za to hřích. Svědomí takového je bludné vlastní vinou.

Někdo má svědomí otupené tím, že se často dopouští hříchů. Takový si z ničeho „nic nedělá“. O něm říkáme, že je nesvědomitý, že nemá svědomí. On ovšem svědomí nepozbyl, ale jen na čas otupil nebo uspal. Někdo uspává svoje svědomí i opojným nápojem. Svévolně si svědomí otupovat je hřích.

Někdo má svědomí zase úzkostlivé. Je to v tom případě, když vidí hřích i v tom, co hřích není. Jak svědomí otupené, tak i svědomí úzkostlivé je nesprávné, a proto se musí vychovávat tak, aby se stalo pravdivým a jistým.

Jedině člověk duševně nemocný a dědičně zatížený nenese za své činy plnou zodpovědnost. Člověk rovněž není odpovědný ani za to, co činí ve spánku, v horečce a vůbec, když bez vlastní viny neví, co dělá.

* * *

Za své činy jsi zodpovědný, neboť Boží zákon, alespoň přirozený, zná každý člověk a tvoje vůle je svobodná. O tvém jednání nerozhoduje jakýsi slepý osud. Nejsi předurčen ani k dobrému ani ke zlému jednání. Na tvou vůli ovšem působí různé pohnutky, abys dělal to nebo ono, názory a příklady dobré i zlé, výstrahy i pokušení. Rozhodnout se však můžeš, jak sám chceš. Ke zlému jsi sice nakloněn, ne však nucen. Jednáš podle vlastní vůle a jsi tedy za své činy zodpovědný.

Vychovávej proto své svědomí! Svědomí vychováváš, když se pilně vzděláváš v náboženství, svědomitě plníš Boží zákon, varuješ se hříchů, častěji a pravidelně se zpovídáš, každý večer zpytuješ svědomí a vzbuzuješ lítost nad svými hříchy s předsevzetím, že se chceš opravdu polepšit. Kdo se chrání i nejmenších hříchů a snaží se konat i malé povinnosti co nejlépe, o něm říkáme, že je svědomitý. Buď svědomitý i ty! Jen tak budeš moci plnit vždy a správně zákon Boží ke svému věčnému i pozemskému blahu.

Zdroj: TOMÁŠEK F., Katechismus katolického náboženství. Nakladatelství MICHAEL S.A., Frýdek-Místek, 2007/2009 (Redakčně upraveno)




Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK