Katolická charismatická konference
Jsme mediálními partnery Katolické charismatické konference.

Zajímavé...

Rozhodnutí pro víru

kříž Pan Jan Chlumský nám zaslal svoji práci s názvem Rozhodnutí pro víru.





Obsah kapitol:

OTÁZKY, KTERÉ SI NEJSPÍŠ POLOŽÍME

POZVÁNÍ - SPRÁVNĚ SE ROZHODNOUT

CO JE VÍRA?
a) Pohled světa
b) Čím víra je a k čemu vede
c) Na cestách hledání
d) Pravda a Ježíš

PŘEKÁŽKY V ROZHODOVÁNÍ PRO VÍRU
a) Silná náklonnost k hříšnému životu
b) Falešné obrazy křesťanství a těžkosti s Církví a její svatostí
c) Potíže spojené s neporozuměním problému bolesti
Zájem o zlo, realita života a smrti
Proč trpí nevinní
Za oponou tajemství bolesti - Boží postoj k utrpení
Utrpení ve světle víry
Je třeba změnit smýšlení
d) K dalším překážkám
Překážky starostí o svět, bohatství a svůdnost k lhostejnosti
Neznalost víry a nepřátelské učení
Obavy hříšníka před Bohem
Hledání jiného smyslu života

DOBRO A ZLO
a) Role ctností
Víra, naděje, láska
Potřeba dalších ctností
Zastavení u ctností, které jsou opakem hlavních hříchů
b) Nejpádnější argument a působení Ducha Svatého
c) Význam modlitby

NA CESTĚ SVOBODY

RADOST, KTEROU PŘINÁŠÍ VÍRA ... závěr; dodatek



porta26



OTÁZKY, KTERÉ SI NEJSPÍŠ POLOŽÍME

Potřebuji se o něčem rozhodovat? –
– stejně se každodenně musím v něčem nějak rozhodnout.

Potřebuji silnější víru? A potřebuji vůbec víru?
– stejně každodenně musím něčemu věřit.

Co pro mne může znamenat víra v Boha? Co dává v životě?
– stejně se každodenně setkávám s lidmi, kteří v Boha nevěří a všichni zemřeme.

Co je pro mne smyslem života? Potřebuji si to ujasnit, znát, něco hledat? – nic jsem neztratil a stejně mi každodenně něco chybí.

Co je pravda? V čem a kde?
– stejně se každodenně musím setkávat s jejím opakem.

O čem tato brožurka vlastně je?
Snad o tom, co nedá pokoje, dokud to nenalezneme.
Možná o tom, co postrádáme.
O tom, co může být zdrojem radosti pro každého.

Písmo NZ přirovnává víru, kterou se dosahuje věčného štěstí, k „pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.“ (Mt 13,44)
Jinde říká: „Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21)
Smyslem těchto slov je toto: pokud se člověk ve své snaze upne k věcem nepomíjejícím, přestanou ho táhnout pozemské. A samozřejmě i naopak. Naše rozhodování se odehrává mezi věcmi pozemskými a duchovními hodnotami týkajícími se věčné blaženosti. Lnutí k jedněm znamená vzdalování se druhým. (viz pozn. NZ připraveného biblickou skupinou V. Bognera vydávaného od r. 1988)

Víra však nemá vliv pouze na život po smrti, ale je rozhodující i pro dobro společnosti, pro mír mezi lidmi a šťastný život na zemi.





POZVÁNÍ - SPRÁVNĚ SE ROZHODNOUT
Na základě poznámek kard. Špidlíka bylo u nás, při nedávné homilii, vysloveno několik rad pro rozumné jednání a zdůrazněno, že moudrý člověk nejedná unáhleně. Dovede se zastavit a přemýšlet o tom, co udělá. O co mu jde, jak na to a proč? Je to rozumný postup:
Rozhodnout se pro cíl a mít ho stále jakoby před očima a zakotvený v podvědomí. Moudrý člověk má vždy jasné vědomí toho, o co mu jde, co chce. Je proto dobré před každou činností si připomenout její důvod a smysl.
Vidět a zvážit možnosti. Do čeho se pouštím, a která cesta je ke zvolenému cíli pro mne tou pravou. Musím počítat i s tím, že se objeví lákavé nabídky nepřítele. Který způsob života si zvolím, záleží především na mně. Měl by být takový, abych zvládl dojít k cíli.
Je potřebná stálost, pevnost, vytrvalost. Mít svůj život pevně zakotven. Mít ho pevně v ruce neznamená dělat si, co chci (co mne napadne), ale neopouštět dobré zásady.
Řecký vynálezce a vědec Archimédes bez úspěchu hledal ve vesmíru pevnou oporu. „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou Zemí“ je jeho známý citát. Pevný bod však přece jen existuje a to od počátku, jen je poněkud jiný než Archimédes hledal. Je jím Stvořitel vesmíru, Bůh, který dal vzniknout dokonalému vesmíru, jehož obraz zanechal pro vědce také v nepatrné molekule. Bůh, který přesahuje vesmír, má zálibu v člověku a ten ho může nalézt také ve svém nejhlubším nitru. Velké tajemství tkví v tom, že Bůh je neměnná Láska, ale i Spravedlnost, a protože všechno a všechny přesahuje, nelze ho poznat víc ani jinak, než jak se on sám dává člověku poznat. Při spojení lidské moudrosti a poznání, může člověk dojít zkoumáním stvořeného k poznávání Stvořitele. Kdo zkoumá Boží dílo, není daleko od Boha. Proto skuteční vědci byli věřícími lidmi a Kniha moudrosti nabádá hledat Boha všude. Můžeme jeho stopy hledat ve vědě, technice, kultuře, ve veškeré tvořivé schopnosti. Může nás k němu vést příroda, ale nesmíme chtít být zaslepeni jako dávní pohané, kteří brali oheň i hvězdy jako bohy. Jen pravdivé poznání vede k Bohu, a k životu s ním vede jen cesta, na kterou nás zve. Ve srovnání s ostatními cestami je úzká, musí se na ní překonávat překážky a čeká zde i kříž, ale také mimořádná posila.
Není chybou hledat, zvažovat, ptát se Boha, ale naopak:
Hledejme, co potřebujeme znát. Vždyť život člověka je dar od dobrého Boha a má smysl.
Člověk vždy nechápe tento dar a smysl, stejně jako Boha, jehož lásku nevidí. Avšak „Kdo hledá, nalézá.“ (Mt 7,8)
Hledejme proto smysl svého života!
Hledejme Boha a poznání pravdy!
Bůh je ten, kdo vyjde svou milostí naproti – je třeba ho jen prosit a setrvávat vědomě v jeho přítomnosti.


103 jenikov



CO JE VÍRA?

K uvažování o víře tato otázka patří a je třeba znát na ni odpověď z různých pohledů.
a) Pohled světa
Z pohledu velké části naší společnosti je víra něčím nejistým, mlhavým či jen domnělou skutečností. Zamyslíme-li se nad tím, čemu všemu musíme věřit, abychom vypadali normálně, objevíme, že víra je otázkou důvěryhodnosti autority, která nám něco předkládá jako jistá fakta. Nejdříve to byli rodiče, pak učitelé, profesoři a světská praxe. Proto jsme poznatkům o světě uvěřili, aniž bychom si je prověřili. Jdeme-li k lékaři, věříme v jeho odbornost bez zkoumání jeho diplomu. Využíváme veřejné dopravní prostředky a nezkoumáme způsobilost řidiče. Přitom všem se někdy na víru v pravost představované profesionality doplácí nebo se hovoří o „selhání lidského faktoru.“
Svět se na náboženskou víru dívá jako na určitá přesvědčení o pravdivosti nauky, kterou není možné dokázat. Přesto svědectví života z víry bývají velmi silná.

b) Čím víra je a k čemu vede
Podle učení katechismu „víra je božská ctnost, kterou přijímáme Boha a všechno, co nám zjevil, a vytváříme si k němu osobní pouto.“ (Youcat 307) Jinými slovy, živá víra je vztahem lásky k Bohu. Apoštol Pavel připomíná, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6), a k té patří důvěra.
Důraz na důvěru vyjádřil Ježíš také v požadavku k sestře Faustýně, které dal za úkol namalovat obraz s paprsky vycházejícími z jeho srdce jako zdroj milosrdenství, znázorňující krev a vodu vytrysklou na kříži. Na postoji důvěry stojí přijetí milosti připravené pro naši spásu. Tato důvěra je závislá na víře, naději a poznávání Boha. Ve vztahu k druhému člověku jsme odkázáni na víru a důvěru. Víme, že lidské projevy mohou být předstírané, falešné. Přesto jsme s některými lidmi udělali zkušenost, že nás mají rádi, a proto jim můžeme věřit, a i když jde jen o víru bez dalších důkazů, nepochybujeme.
K rozhodnutí pro víru v Boha vede svědectví těch, kteří uvěřili a ve vztahu s ním prožili, že nikdy nezklamal. O učení Krista a jeho životě, který je jednotou s Otcem a Duchem Svatým, nehovoří pouze Bible či učení Církve, ale svědectví nepřehlédnutelného množství mučedníků, kteří svou smrtí svědčili o Bohu, který je Pravda, Láska a Život.
Víra předků, kteří podávají svědectví, je cestou člověka k Bohu a o rozhodnutí pro takovou víru se jedná. Za první vzor této víry je pokládán Abrahám. První kniha Bible o něm říká: „Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gn 15,6) Vírou roste vztah a díky Abrahámově pevné víře se na tomto základu utvářel vztah jeho rodu s Bohem. Vztah, v němž vždy zklamali pouze lidé, ale nikdy Bůh. Tento vztah vyvrcholil v životě Panny Marie vtělením Božího Syna, který na sebe vzal všechna lidská provinění a skrze kříž obnovil možnost plnohodnotného a věčného života s Bohem. – To z nepochopitelné lásky spravedlivého Boha. V této výkupné smrti, dovršené vzkříšením, je zdroj křesťanské naděje, síly lásky a pevnosti víry, utvrzované důvěrou.
Křesťanská víra je ve své podstatě darem, skrze který člověk přijímá zjevené Boží pravdy, a jednou ze tří božských ctností, které člověka uzpůsobují k žití v důvěrném vztahu s Nejsvětější Trojicí. Víra s nadějí a láskou jsou síly ovlivňující mravní jednání křesťana a pevnost zásad, vycházejících z Desatera.

Rozhodnout se pro víru znamená rozhodnout se pro přijímání Božích darů a odpovídat na ně. Z naší strany to znamená je využívat (ne je lhostejně nechat ležet ladem), projevit lásku, rozhodnut se k Boží oslavě. Zahrnuto je zde i rozhodnutí k lásce vůči druhým lidem a vydávání svědectví vlastním životem. Jde o cestu s jasným cílem, o rozhodnutí pro život v lásce, která nemyslí na sebe, ale upíná se ke zdroji Dobra, aby se stala dobrem pro ostatní. Toto vyjádření se vztahuje k tomu podstatnému, pro které bývají mnohé osoby prohlášeny za blahořečené a svaté, jako vzory a pomoc pro naši cestu životem. Z posledních let může být výrazným vzorem známá Matka Tereza z Kalkaty nebo méně známí manželé Quattrocchiovi a Martinovi, svědčící o svatosti i skrze manželskou lásku.
K hlavním Božím přikázáním „milovat Boha nade všecko a bližního jako sebe“ si můžeme ujasnit, že při plnění prvního přikázání funguje princip lásky, který vše těžké činí lehkým (viz níže citace Mt 11,30).
Bůh si mě, nás všechny, zamiloval jako první, už když nás pojal do svého plánu, abychom se stali jeho obrazem (srov. Gn 1,27). K tomu nám dal nezbytnou svobodu, protože i on je svobodný a láska se nedá vynutit, pak by to nebyla láska. O lásce se mimo jiné říká, že „hory přenáší.“ Proto tato láska je pro nás hybnou silou, kterou potřebujeme k přenesení se přes překážky zla. Zamilovaný snadno udělá pro svou milovanou bytost cokoliv.“ Milující také, ale jen co pokládá za dobro. Na rozdíl od pouze zamilovaného mu láska vydrží. „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1Kor 13,7)
Zamilovanost lze často vidět jako jistý krok růstu k lásce. Také zamilovanost do Boha je přirozenou hnací silou k plnění jeho přikázání, všeho co souvisí s Desaterem. V něm projevil svou vůli a její plnění je k našemu dobru, i když toho často nedohlédneme či nechceme si připustit. Stačí však jediné – milovat. Bůh tím, co pro člověka udělal, si zaslouží na prvním místě naši lásku, jíž máme ze svých sil Bohu odpovídat. Bůh pak skrze tuto lásku uschopňuje člověka milovat druhé (a to opět k jeho dobru). Proto je zde zdůrazněna síla lásky, která „hory přenáší“, a v Ježíšových slovech za pozváním všech, kdo se lopotí a jsou obtíženi, příslib občerstvení s dodatkem „mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (Mt 11,30)
Stát se schopnými skutečně milovat, to je cíl, ke kterému vede rozhodnutí pro víru. Skrze víru přijímáme Boží lásku a z ní žijeme.
K tématu víry patří i role ctností a působení Ducha Svatého, o nichž bude řeč až v kapitole „DOBRO A ZLO“ za „PŘEKÁŽKAMI V ROZHODOVÁNÍ PRO VÍRU.“

c) Na cestách hledání
Hledání smyslu života bývá doprovázeno bojem o naději v nalezení pravdy o původu člověka, světa a toho, co vede k pravému životu. S tím souvisí i otázka víry a pravdy o Bohu.
Na této cestě nám může posloužit život vysoce inteligentního sv. Augustina. Po bouřlivém mládí, kdy vyzkoušel vše „lidské“, našel, co hledal. Byl to dar vyprošený matkou u Boha. Tuto naději víc než splnil – stal se učitelem Církve. Celý jeho život byl v jistém smyslu cestou konverze. Pohrdl matčinou vírou, rád podváděl, kradl kvůli hrám s hochy i pod jejich vlivem z pouhé touhy po nepravosti. Rád užíval světských požitků nabízených dobou. Matčina napomenutí se vzpíral poslechnout. Nejchtivěji vnímal erotiku, kariéru a peníze, které považoval za nejdůležitější. Jak sám napsal, chodil mezi vrstevníky vzájemně vychvalující hanebnosti, které pokládali za tím slavnější, čím byly hnusnější. Hřešil s nimi nejen pro rozkoš, ale i pro slávu. Čtrnáct let žil s družkou, s níž měl syna. Přitom byl profesorem v hlavních městech dvou světadílů.
Ve skutečnosti i to vše patřilo k jeho hledání, včetně nadšení pro sektu manichejců. Augustin se nikdy nespokojil s životem, jaký byl prezentován společností a jakým všichni žili. Byl neustále soužen hledáním. Pro Ambrožův věhlas chodil na jeho kázání, aby se poučil o řečnické formě. Dotkl se ho však obsah. Pak přítelovo vyprávění o svatých a následná výzva k četbě, kterou byla citace apoštola Pavla. Nakonec si řekl:„Jestli mohli druzí, proč ne ty, Augustine?“ Došel k víře, která mu dala smysl života, přijal křest a vydal se cestou pokory a kajícnosti. Byl povolán i ke kněžství a stal se biskupem a světcem.
Převratným okamžikem se stala chvíle, kdy otevřel své srdce Bohu.
O hledání mluví také Lukášovo evangelium v poslední kapitole příběhem dvou emauzských učedníků, kteří přestali hledat v Ježíši Mesiáše – jinými slovy ztratili svou naději. Šlo o ztrátu představ o něm, o Bohu. – A Ježíš se k nim připojil, aniž ho poznali a svými slovy jim ukazoval, že vše, co se stalo, je ve shodě s předpovědí v Bibli.
Od začátku společné cesty s tímto člověkem jim hořelo srdce. I přesto, že ho nepoznali, pozvali ho k sobě. U stolu se jim „otevřely oči“- při lámání chleba poznali Ježíše. Vzápětí zmizel, ale oni plní energie běželi říci o své radosti zpět do Jeruzaléma.
Bůh je v našem nejhlubším nitru (viz následující schematický pohled na člověka). Nevnímáme ho jako ti učedníci, ale On jde s námi.
Chceme-li Boha najít, nejkratší cesta je otevřít mu své srdce. Dát mu prostor a nechat si od něj mluvit do života. Odevzdat se mu a věřit, že vzal do rukou všechny mé problémy. Ať jsem v jakékoli situaci, Ježíš o mne stojí, jsem pro něho cenný, váží si mne i přes všechno špatné, čím jsem se pošpinil. Ježíš mne má rád. Jako „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“(Lk 19,10) A místo odsouzení se za nás přimlouvá, abychom s vírou došli ospravedlnění jako Augustin.

Schematický pohled na člověka pro hledání Boha a k pochopení sebe sama.

DUCH je oblast smyslu, naše nejniternější část, je to oblast, na kterou se snaží působit logoterapie a pastorální terapie. Jde o místo vnitřní touhy. DUŠE je oblast osobnosti, zasahuje ji působení milosti prostřed¬nictvím kněze. Dotýká se jí potřeba vztahů, být někam začleněn. Místo základní touhy. Sem spadají i defektní touhy jako sebevraždy nebo touha po zločinu. TĚLO je oblast sloužící jako citlivý nástroj a místo okrajových tužeb, kterými jsou jídlo, bezpečí, sex. Jde o to, co potřebuje naše tělo, i o to, co toužíme mít za sebou, třeba návštěvu u zubaře. Mělo by nás zají¬mat, co je příčinou našich tužeb, zejména těch, jež vycházejí ze srdce.

d) Pravda a Ježíš
Krista známe z kříže, který je symbolem křesťanské víry. On na něm podal Bohu Otci smírnou oběť, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a obnoven náš vztah s Bohem, z každého provinění.
Proč to udělal? - Z lásky k nám, protože věděl, že by nikdo jiný hříchem vzniklou propast nemohl překlenout.
Na dotaz po Otci Ježíš odpověděl: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30) „Kdo vidí mne, vidí Otce… Já jsem v Otci a Otec je ve mně.“(Jan 14,9 a 10) V modlitbě pak prosí za jednotu učedníků: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal...“ (Jan 17,21-23)

Těmi slovy Ježíš potvrdil svou jednotu s Otcem, k němuž naučil své učedníky obracet se v této modlitbě:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“
(srov. Lk 11,1-4 a Mt 6,9,-13) Amen.
(-znamená totéž, co „staň se“)

První slovo v původním textu znamená důvěrné „tatínku“. Máme se tedy k Bohu Otci obracet s důvěrou, jako k nejbližší osobě. Nejprve jsou uváděny prosby, které se týkají jeho cti i touhy po uskutečňování jeho plánu a vůle, v nichž je zahrnuto naše dobro i když to zrovna nevidíme.
Prosba o „chléb“ je prosbou o naše základní potřeby. Další o odpuštění vin, protože jsou překážkou v našem vztahu k Bohu a spojení se s ním. Nelze se však vyhnout přijetí podmínky pro odpuštění, proto – jako i my odpouštíme. Pokušením se nevyhneme, proto dál prosíme, aby v nás nezvítězila a dovedli jsme odmítat nabídky ke hříchům, neboť jsou největším zlem pro náš vztah s Bohem.
Modlitba s výkladem je sem zařazena pro svou důležitost a pro porozumění těm, kteří byli dosud jen příležitostnými návštěvníky kostela. Zejména pro ně následuje i stručný obraz, týkající se poslední Ježíšovy večeře a zpřítomnění jeho oběti ve mši svaté.
Tehdy při večeři vzal Ježíš chléb, vzdal díky Otci, lámal, dával svým učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“
Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal Otci díky, dal učedníkům a řekl: „Vezměte a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“
Onu moc proměňovat podstatu chleba v jeho Tělo a vína v Krev, tedy konsekrovat je v živou přítomnost Krista, udělil apoštolům, aby ji předávali svým nástupcům – kněžím při jejich platném vysvěcení.
Proto věříme, že konsekrovaná hostie je živým Kristem, proto přicházíme před svatostánek v kostele s úctou a touhou po setkání s ním.
Při mši svaté můžeme vzbudit touhu po Kristu, ale k jeho přijetí v eucharistickém chlebě smí přistoupit jen ten, jehož duše byla zbavena poskvrny hříchu.
Druhý dar pro naši spásu dal Ježíš jako plod své oběti hned po svém zmrtvýchvstání, když apoštolům řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,21-23)
V přijetí moci být zástupcem Krista při těchto svátostech je velikost katolického kněze. Tyto dva dary však přijal ke službě hříšníkům jako úkol, a proto není důvod k obavám s knězem o své situaci hovořit a požádat ho o pomoc. Úplně první pomoc můžeme nalézt při tichém setrvání před svatostánkem v kostele. Vždyť postavit se (s pokleknutím) vědomě před Ježíše, znamená postavit se před toho, kdo mne nejvíc má rád, nejvíc chápe a nejvíc může pomoci.

Tou první naší věcí musí být přiznání: „Potřebuji Tě!“

Hledání pravdy se prakticky uskutečňuje v hledání smyslu – pravé naděje i v hledání Boha, který je Pravda.
Ježíš Kristus na Pilátovu otázku zda je král, řekl: „…Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“(Lk 18,37)
„Co je pravda?“ dodal Pilát, aniž nechal na sebe do hloubky zapůsobit Ježíšova slova.
Nestačí si takto položit otázku. Jak snadno budu odpověď hledat v sebelásce - a v té už prosazovali tzv. „pravdu“ mocní světa.
Bůh však vede k poznání, že Pravda je v Lásce. Protože sám je Láska, zaznělo z úst jeho Syna: „Já jsem cesta, pravda i život…“(Jan 14,6) – jejich společným jmenovatelem je láska.
Když Terezie z Lisieux objevila význam a cenu lásky, zvolila si ji za své povolání, a to z ní udělalo učitelku Církve. Jako jedna z těch, kdo poznali moc lásky, dosvědčuje, že ona obrací vše, co nalézá, k dobrému.
BŮH JE LÁSKA. Nechme se jím proměnit.
Materiálem k proměnění je naše ubohost, tvořená hříchy. Přijímejme naši slabost, všechny naše „tragické problémy“ i svou nemohoucnost a použijme je pro úplnou otevřenost Bohu.
Tato ubohost kohokoli z nás učiní mocným za podmínky, že ji ze svobodné vůle vystavíme Božímu zraku. Pak se budeme jako Terezie z Lisieux radovat ze slabosti. A podobně jako ona najdeme své povolání v lásce, která je božskou ctností.


vranovská věž pod lešením



PŘEKÁŽKY V ROZHODOVÁNÍ PRO VÍRU

a) Silná náklonnost k hříšnému životu
– Jde o nerozumné lpění na nesprávném (protichůdném) způsobu života jako na domnělém dobru. O druh závislosti, ze které se člověk ke své škodě nechce dostat.
Můžeme říci, že se jedná o chování, které je opakem dobra neboli ctností. Z nich nejzávažnějším hříchem je pýcha a dalšími jsou hněv, závist, smilstvo, nestřídmost (označovaná dříve jako obžerství), lenost, lakomství. – Tyto neřesti, které papež Řehoř Veliký označil za sedm hlavních hříchů, všeobecně ztěžují, dokonce až znemožňují jak vztah s Bohem, tak i dobré lidské vztahy.
Papež Řehoř zároveň upozornil, že každý hřích mívá spojitost s některým z nich. Protikladem každého hříchu je jistá ctnost, jejíž pomocí lze účinněji přemáhat špatnou náklonnost. Více o tom v kapitole „DOBRO A ZLO“ za „PŘEKÁŽKAMI V ROZHODOVÁNÍ PRO VÍRU.“

b) Falešné obrazy křesťanství a těžkosti s Církví a její svatostí
Falešné obrazy křesťanství vznikají více způsoby, mezi které patří nekřesťanské chování některých členů Církve. Těmi jsou všichni pokřtění, ale špatné jednání se stává pohoršením zejména u těch, kteří jsou často vidět v kostele, avšak místo živé víry tonou v nějaké neřesti.
Zatímco první překážku nutno odstranit, u dalších uváděných postačí odhalit podstatné skutečnosti. Povolání (viz Jidáš mezi apoštoly) ani udělená svátost nejsou zárukou trvalého udržení víry ani setrvání v dobrém. O to se člověk musí přičinit žitím ze svátostí, využíváním Božích darů k růstu, pěstováním dobrých návyků, úsilím o vytrvalost v dobrém. V opačném případě – otevření se zlu – snadno se stane pohoršením. Je opakem světců vyzařujících Boží lásku, místo které z něj vyzařuje aktivita Božího nepřítele.
Další potíže, udávané jako překážka v přijetí víry, vyplývají z nespravedlivého pohledu na Církev. I dnes někteří lidé hodnotí křesťanskou víru podle ateistického způsobu. Svou představu nevěrohodnosti Církve ospravedlňují vším špatným, co bylo o Církvi kdy řečeno, bez rozdílu zda šlo o pravdu nebo křivou pomluvu a nepřihlížejí k množství pozitivních faktů. Je bludným názorem, když někdo řekne, že by mohl věřit v Krista, ale jen odděleně od Církve. Do křesťanského vyznání víry patří také víra ve svatou Církev obecnou. Církev je svatá tím, že v ní působí nanejvýš svatý Bůh a členům Církve se dostalo posvěcení sv. křtem. Takže i když mnozí propadli hříšné náklonnosti a mohou Církvi velice škodit, tak Duch Svatý nepřestává působit ve svátostech a obnovuje Církev ustanovenou Kristem na Petrovi. Jemu dal tzv. moc klíčů slovy: „Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16,19) Slovo svazovat přitom v rabínské mluvě znamenalo prohlásit něco za nedovolené. Tato moc přechází z Petra na právoplatné nástupce na papežském stolci. Ti mají povinnost dbát na pravdivé předávání víry a mohou podle potřeby vydat prohlášení „ex cathedra“ v otázkách víry a mravů, které má příslib neomylnosti a je označováno za dogma. Na tom, že poslední dogma bylo vyhlášeno v r. 1950, je vidět o jakou výjimečnost jde. Petrova moc, týkající se udělování svátostí, je předávána při biskupském a kněžském svěcení. V Církvi vzniklé bez posloupnosti, bez návaznosti na Petra, nemůže jít o předávání svátostné kněžské moci. Nemusí v ní však chybět platný křest, je-li konán podle slov Krista i s patřičným úmyslem, protože v naléhavých případech může být tato svátost udělena každým křesťanem.
Církev představuje tajemství nedílného spojení lidského a božského. Lidská stránka přináší hřích a božská milost. Rozhodnutí pro víru je proto i rozhodnutím pro Církev.
Chceme-li vidět další dobra, která křesťanství lidstvu přineslo, můžeme vzpomenout pojem osoby. Tím, že křesťanství přiznává každému člověku stejně plnou hodnotu (Kristus za každého prolil všechnu svou krev), vedlo k odstranění otroctví a nevolnictví. Rovnocenný pohled na lidské osoby přinesl zakládání domů pro sociálně potřebné, pro sirotky, chudé, nemocné i pocestné. Školství a učiliště vyrůstala při klášterech, které se stávaly středisky vzdělanosti a umění. Mnichům se vděčí i za kultivaci země. Duchovní a mravní hodnoty, humanistické organizace i právní zásady povstaly zásluhou šířeného křesťanství. První slovanské písmo (tzv. hlaholici) přinesli na naše území křesťanští věrozvěsti Cyril a Metoděj.

c) Potíže spojené s neporozuměním problému bolesti
Jako překážku k rozhodnutí pro víru někdo udává problém utrpení, do jehož tajemství a skutečného původu nepronikl. Utrpení a zlo ve světě pak dává za vinu Bohu, snažíce se popírat existenci a lásku dobrého Boha. Proto je zde zapotřebí patřičné objasnění problému utrpení a původu zla. Upřímně hledajícího mohou trápit otázky týkající se Boha a utrpení. I když jde většinou o zdánlivou překážku, využívají ji někteří ke zdůvodnění ateistického názoru. Mnozí lidé vytýkají Bohu, že dopouští zlo, že mu nezabraňuje. I dar svobodné vůle označují za Boží chybu.
Problém bolesti je tajemstvím, kterému bychom měli porozumět, protože je nám odhaluje víra. Bolesti dává objasnění v rámci Božího plánu spásy, jehož ústředním bodem je utrpení Krista.
Utrpení je výrazem a následkem prvotního narušení lidského bytí, odpadnutí od Boha.
Srovnání pro objasnění: Jestliže v mechanismu auta není něco v pořádku nebo se s ním špatně zachází, trpí tím motor. Nedbá-li se plánu konstruktéra a zavedou-li se úpravy, které motor poškozují, motor se zastaví. Právě tak je tomu u lidí, když hříchem uvedou nepořádek do Božího plánu, neboť tím přivádějí do světa utrpení a smrt.
Sobectvím a pýchou se člověk bez Boha odsoudil k disharmonii se sebou, s ostatními lidmi i s vesmírem. Těžce dosažitelné spojení ducha a hmoty je rozbito. Toto rozdělení nese s sebou boj, rány a smrt. Není vůle Boží, že člověk trpí a umírá, ale dochází k tomu z vůle člověka.

Zájem o zlo, realita života a smrti
Většina lidí zlé odplácí zlým a tak se zlo šíří. Svým zájmem o zlo si o ně také říkají. K novému způsobu výchovy mládeže přispívá nekontrolovaný internet a předvádění násilí v televizi i s nemorálně laděným sexuálním jednáním. Protože „takový je život“ je toto přijímáno jako jeho současná norma. Není to však pravá svoboda, ale určitá forma otroctví ducha s falešným nabádáním „Dělej vše pro to, abys měl, čeho se ti zachce.“ „Vždyť to musíš mít!“ - zdůrazňují reklamy.
Ve skutečnosti jde o podobnou drogu, která přivádí k bratrovražedné nenávisti. Utrpení ve světě stále narůstá, stupňuje se. Pokračují války, katastrofy jsou čím dál větší. Zlo všeho druhu nabývá na rozměrech. I u nás se zvyšuje bezohlednost, narůstá kriminalita mládeže i v oblasti závažných zločinů, jako jsou loupeže a vraždy. Nenávist plodí nenávist. Rozpadají se rodiny, genocida ve formě potratů má zelenou. Dětem chybí řádná morální výchova. Přibývá promiskuita a šíří se AIDS. Nemoci, tragédie z nenávisti i nejrůznější havárie čím dál častěji bolestně zasahují do rodin. Realita náhlé smrti se vyskytuje všude kolem nás. O vlastním konci života skutečně platí: „O tom dni a o té hodině však neví nikdo.“ (Mt 24,36) Kdo může vědět, co s ním bude za týden, co ho čeká během roku? – to je přehled smutné skutečnosti.

Proč trpí nevinní
Proč má trpět zrovna ten či onen nebo právě já? Tvoříme jednotu s celým lidstvem a s celým vesmírem. Vdechujeme atmosféru, přijímáme chléb země. Sluneční paprsky, které přijímáme, nás živí, dávají růst. Získáváme užitek z vesmíru i ze všech lidí. Máme užitek z veškeré hmoty a z celého myšlenkového světa. Přijímáme-li solidaritu v dobru a v jeho šťastných důsledcích, pak musíme přijmout i solidaritu ve zlém, v jeho ovoci, kterým je utrpení. Každý z nás je závislý na všech a na každém, ale zároveň je všechny i vše ovlivňujeme, a to nás činí zodpovědnými. Hřích způsobený jednotlivcem postihne sice především jeho samého, ale ve svých důsledcích zasáhne i druhé a svět, protože patříme do jednoho celku. Válka nebo mír nejsou záležitostí jednotlivce, ale celého společenství.
Někteří říkají: „Nemohu věřit, protože kdyby Pán Bůh byl, nemohl by dopustit války a utrpení mnoha nevinných lidí. Nemohl by dopustit...“ Vy, kteří takto soudíte, proč tak soudíte? Proč děláte Boha zodpovědným za něco, za co mohou lidé? Války vyvolávají a působí lidé. Lidé také mohou svými skutky lásky změnit ty, kteří jsou zlí. Nezapomínejme, že Bůh dal lidem svobodnou vůli a odpovědnost.
Obraz dnešního světa, trpícího nedostatkem lásky a vzájemného porozumění, plný odcizení, sobectví a nenávisti, je následkem odmítnutí Boží lásky, Božího řádu. To vše vede k nedostatku poznání, k utrpení a k smrti.
Lékem je zde pouze odpuštění a láska. Láska, která neobsahuje příměs egoismu. Láska, která se raduje z dobra, které rozsévá. Láska, která dává plnost štěstí těm, co přejí na prvním místě štěstí druhým. Láska, která je schopna zodpovědnosti. Láska, která jediná činí člověka zcela svobodným. A to pro jedinou závislost na Lásce, ze které žije a kterou je Bůh.
Nevinní trpí kvůli nelásce druhých lidí. Zcela nevinným však mezi nimi byl pouze ukřižovaný Boží Syn. A kdo chce hledat další osoby, ať má na paměti i existenci dědičné viny. Tak jako po prvních lidech jejich potomci nezdědili ráj, ale náklonnost k hříchu, provinilcům propadne na dluhy majetek, takže chudobou trpí rodina, vzájemnou nenávistí manželů trpí jejich dítě, či dítě matky, nakažené pro nezřízený život nemocí AIDS. Toto utrpení zdědí; anebo při posuzování člověka se hledí na jeho rodinu, všechno toto a podobně další se stává důvodem, že trpí nevinní.
„A proč to Bůh, tolika lidmi odmítaný, nezařídil jinak?“ – Tuto či podobnou otázku klade „lidská krátkozrakost“ nebo ateistická propaganda. Bůh, který by například dar lidské svobody, určené k lásce, bral nebo omezoval kvůli svým nepřátelům, nemůže být Bohem. Leda zbabělým ubožákem.
Je-li Bůh věčný a stvořil-li nás k věčnému životu, pak utrpení našeho kratičkého žití na zemi je zanedbatelnou veličinou ve srovnání s nepomíjející radostí lásky, ale zároveň je to doba pro ni rozhodná. – Pochopíme význam lásky a to, co udělal Bůh? ( i když pochopení jeho velikosti nám zůstává nedostižné.)

Za oponou tajemství bolesti - Boží postoj k utrpení
Zde se nachází kříž a ukřižovaný na něm je sám Bůh - Syn, jehož jméno je Ježíš. Zde vrcholí jeho láska k nám. Dokud člověk nevykročí jeho cestou, těžko může odhalit, proč je zde bolest, jaký má smysl, jak Bůh může dopustit utrpení nevinných?
„Proč Bůh mlčí k utrpení?“ Ptají se ti, kterým se to utrpení zdá velkým, nespravedlivým břemenem. Neuvažují ale o tom, že kdyby Bůh promluvil, mohlo by to být mnohem větším břemenem. Bůh není lhostejný k utrpení a k bídě svého stvoření topícího se v šíleném myšlenkovém a citovém chaosu, ale sklání se k němu a přijímá jeho bolesti.
Boží postoj k utrpení připomíná Katechismus katolické církve i s poukázáním na jeho smysl v čl. 1505 těmito slovy:
»Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a „sňal hříchy světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. « Bůh dokáže utrpení, které je hlubokým narušením jeho plánu lásky, přeměnit v milost. Umožňuje nám, aby naše trápení bylo očistou, lékem, posvěcením i zásluhou. Abychom se v něm mohli přiblížit jeho lásce, pro kterou šel za nás na smrt kříže. Hodina jeho smrti na kříži se pro nás stala hodinou milosrdenství a otevřeným bokem z jeho Srdce vytryskl pro nás pramen milosrdenství – úžasný dar, který nám dnes nabízí.
S pronikáním do tajemství křesťanského života a s poznáváním dokonalosti, k níž vyzývá Ježíš (viz Mt 5,48), začneme více chápat pozitivní hodnotu kříže i proč a jak si jeho utrpení cenili světci, kteří je s láskou přijímali. S láskou chtěli nést kříž s Ježíšem, aby ho následovali. A pomohli tak zejména těm, pro které by jeho výkupná oběť byla marná. Být s Ježíšem znamená nechat se jím přetvářet, chtít milovat jeho láskou.
Chceme-li se poučit z historie, třeba i z té, která se vytýká Církvi, vidíme, že zbožnost upadá tam, kde se lidé mají delší dobu velmi dobře. Obklopeni bohatstvím se zabydleli v pohodlí, které vytěsnilo jejich touhu po opravdovějším křesťanském životě. Lásku vytlačila falešná sebeláska. Sv. Pavel na ně upozorňuje se slzami: „Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. Mají zájem jenom o věci pozemské.“ (Flp 3,19). Proto netouží po jiném lepším a ženou se do záhuby. (Takže nahrazení takového „dobra“ „zlem“ utrpení, jeví se jako spásný záchranný prostředek.) Na dalším nepochopitelném místě, kde „zlo“ může mít hodnotu „dobra“, je pronásledování pro Krista, které se stává znamením povolání ke spáse, neboť Ježíš řekl: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt 5,11n) K tomu si můžeme připomenout, že právě kříž vede ke sblížení s Kristem, jak učil sv. Efrém. Ostatně i Ježíš sám při výzvě k následování řekl: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,25n)
Kard. Tomáš Špidlík při zabývání se tématem, kdy „zlo“ může být vnímáno jako „dobro“ a proto být přijímáno s radostí, připomínal mnicha Antiocha, který udával, že trápení nás chrání před vážnými nepřáteli, kterými jsou hřích a špatné vášně, neboť lenost a blahobyt se stávají svůdci k nejrůznějším neřestem a trpící tak snadno nepromarní svůj čas.
Svědectví lidí, kteří neprohlašují svoji nemoc za neštěstí, ale za milost, nemusíme hledat jen mezi svatými. Je více těch, kteří - když byli pro donucení zříci se veškeré činnosti - začali uvažovat a smiřovat se nejen se svojí situací, ale i s Bohem a toto "zlo" využili k dobrému.
Carlo Carreto, po 30 letech ochrnutí následkem zaměněné injekce, říká: „Připouštím, že šlo o neštěstí, ale Bůh je uměl přetvořit v milost. Když Bůh, který miluje svého Syna, vidí, že někdo nebo něco člověka zasáhlo, má dostatek fantazie k přetvoření zla v dobro, s ním lze nečinnost změnit v kontemplaci, bolestný výkřik v modlitbu, bolest v úkon lásky. Zakusil jsem, že je možné být velmi šťastným i se špatnou nohou. Z bolesti vychází med blahoslavenství. Vlastní zkušeností jsem se dostal k víře v Boha.“
Carlo Carretto také dává návod na zmírnění bolesti: „Více miluj, abys méně trpěl.“
Náš život mezi dobrem a zlem může mít výchovný smysl. Bez zla neoceníme dobro a naopak. Bez utrpení bychom mnohé nepochopili, např. odpočinek bez únavy, radost bez pláče, mír bez války, odpuštění bez nenávisti apod. Dobro a zlo můžeme posuzovat buď z pohledu lidského, nebo z pohledu Bible. Při výchově nemusí jít o ochotné přijetí bolesti. Nejdříve jsou patrné její negativní stránky, ale člověk s ní ztrácí na své povýšenosti a pýše, které byly překážkou pro vztah s Bohem. Utrpení tak přivádí člověka na správnou cestu. Člověk se ocitá pro své spojenectví se zlem v jeho mechanizmu a zakouší jeho trpkost. Logika uvažování by ho mohla vést k lítosti a setkávání s náhlou smrtí k vážnému zamyšlení.

Utrpení ve světle víry
Výzva k následování Krista znamená přijmout svůj vlastní kříž (srov. Mt 16,24), tj. trpělivě nést své vlastní nedostatky, omezení, nemoci a rovněž odstraňovat aktivní službou lásky utrpení lidí ve svém okolí. Neseme-li trpělivě svůj životní kříž, připodobňujeme se Ježíši. Kdo s Kristem trpí a umírá, vstává s ním i z mrtvých.
Říká se: „Kdo pracuje pro Boha, dělá hodně; kdo se modlí, dělá více, a kdo trpí, dělá nejvíc.“ Neužitečné utrpení je takové utrpení, které nebylo využito k dobrému.
Krev mučedníků vždy přispívala k šíření křesťanství, protože největší oběť lásky k Bohu byla nejvěrohodnějším svědectvím, že Kristus je cesta, pravda a život. Umírat lze bez problémů, protože i když strach ze smrti je vrozený, je zde někdo, kdo dává sílu jej přemoci. Člověk usilující o smíření s Bohem si uvědomuje, že Boží láska ho převede ze smrti k novému životu - a to k životu věčnému.
Clemens Márz, umírající na rakovinu pohrudnice a jater, těsně před smrtí řekl manželce: „Víš, já se těším. Těším se na to, co mě očekává. S napětím čekám na setkání... Nikdy bych nepomyslel, že umírání je tak jednoduché. Je to jako ... jako narkóza“, dokončil vesele.

Je třeba změnit smýšlení
Utrpení a nečekaná úmrtí ve světě jsou varováním, že velmi rychle můžeme být z tohoto světa odvoláni. A současně jsou pobídkou k návratu a k obrácení člověka k Bohu.
O tom, že náš život smrtí nezaniká, svědčí kromě Bible i případy prožitků klinické smrti, kdy pacienti po návratu do života detailně popsali, co se kolem nich dělo v té době. Věci, které by jinak nemohli znát. Mnozí popsali i přechod ze tmy do světla, v němž se setkali s Ježíšem, vyzařujícím lásku.
Pán Ježíš nejednou mluví o náhlé smrti a v evangeliu podle sv. Lukáše opakovaně dodává: „…Jestliže se nepolepšíte, všichni podobně zahynete.“ Zatímco Židé pohlíželi na každé neštěstí jako na trest za osobní provinění, Ježíš položil důraz na to, že pohromy mají vést spíše ke změně smýšlení, ke kajícnosti. Proto poukazuje na dva případy a říká: „Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než všichni ostatní? Ne říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ (Lk 13, 3-5)
To, že těm, kterým je ještě dán určitý čas, je milost nabízena k možnosti správného rozhodnutí, ukazuje Ježíš hned na to v podobenství o fíkovníku ve vinici, na kterém po tři léta majitel nenacházel ovoce, a proto ho chtěl nechat porazit. Vinař se však přimluvil: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.“ (Lk 13,6-9) – Jde o obraz poslední příležitosti k obrácení, o upozornění a varovný signál před utrpením věčným kvůli zatvrzelosti srdce, trvajícího na chybném rozhodnutí. Každý z nás může být nečekaně odvolán. Možná mu příležitost zachránit se přinesením „užitečného ovoce“ někdo jiný svou přímluvou u Boha vyprošuje. Možná k té prosbě přidává i své utrpení jako Ježíš při své oběti... - Co je nesnesitelné, to je trpět pro nic, trpět zbytečně.
Panna Maria a mnozí světci, kteří zužitkovali své vlastní utrpení pro spásu druhých lidí, zanechali příklad jak z utrpení prostřednictvím lásky vytvořit nástroj pro spásu. Myšlenka zástupného utrpení byla vyslovená už u Izaiáše, ale teprve v Kristově bolesti došla ke konkrétní realizaci. - Každá bolest nabývá vykupitelský charakter a záslužnou cenu jen tehdy, když člověk trpí spolu s Kristem.
Apoštol Pavel poukazuje na bolest přinášející užitek slovy: „nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přeci pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“ (2Kor 4,17-18) V jiném listě píše: „Víme, že Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.“ (Řím 8,28) Někdy nás mohou sužovat naše nesplněné touhy. Bolest nejrůznějších ztrát a proher, bolest z toho, že to, co mohlo být, není. Krátkost života nás nemusí deptat, ale pozor, jen pokud žijeme zde, můžeme svou budoucnost změnit, jinak nás minulost – nenaplnění smyslu života, kterým je láska – může bolet věčně.

d) K dalším překážkám
Překážky starostí o svět, bohatství a svůdnost k lhostejnosti Židovská představa Božího království byla obrazně vyjadřována hostinou. Pán Ježíš v podobenstvích o královské hostině (v ev. Lk i Mt) poukázal mimo jiné na závažnost překážek pro pozvané do Božího království, které se týkají starostí o svět, bohatství a lhostejnosti. Zatímco ev. Matouš (22,5) uvádí lhostejnost, upřednostnění cesty na pole a za obchodem, u ev. Lukáše (14,17-24) je toto znění: „Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ,Pojďte, vše je připraveno.´ A najednou se začali všichni vymlouvat: První mu vzkázal: ,Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.´ Druhý řekl: ,Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.´ A jiný vzkázal: ,Právě jsem se oženil, a proto nemohu přijít...´“ U prvního jde o upřednostnění majetku, u druhého je důvodem odmítnutí pracovní činnost a u třetího má přednost svůdnost erotiky. Všechny tři důvody se týkají dání přednosti tomu, co nabízí svět a následné lhostejnosti k Božímu pozvání.

1. Je třeba si uvědomit, že mít majetek přináší užitek jen tehdy, máme-li k němu správný přístup. Mít majetek, to nemá být náplní života, ale prostředkem k využití i pro službu potřebným. V tomto směru má dopomoci najít správný přístup k životu výchova v rodině. Žel tímto směrem se snad ubírá jen správná křesťanská výchova, mnozí kladou důraz na rozmnožení majetku nebo užití si luxusu. Kvůli těmto pozemským cílům odmítají Boha. Jdou za vidinou „svobody“ a stávají se otroky majetku. Všechny hodnoty - tedy i maje¬tek - mají přispívat na cestě k dosažení Božího království, v opačném případě nám cestu k Bohu zatarasí nebo aspoň ztíží.

2. Vystupuje lákavá pracovní možnost, a to často taková, že na přijetí pozvání od Boha najednou nezbývá čas. Právě v době nedělní bohoslužby „musíme“ dělat něco jiného. Den, který patří prožít s Bohem a v radostném společenství rodiny, nelze bez konečných ztrát vyplnit prací za vidinou zisku. Povýšíme-li práci na hodnotu, pro kterou nám nezáleží ani na spáse, ani na Božích darech či vůbec na Bohu, pak můžeme čekat, že se změní v kruté božstvo.

3. Dokonce i „manželství“ se může stát důvodem odmítnutí Božího pozvání, ač bylo ustanoveno ke sdílení vzájemné lásky muže, ženy a Boha. Toto odmítnutí je všude tam, kde vztahy dvojice pohrdají Božím řádem i požehnáním, a kde je dávána přednost různým světským názorům na erotiku místo opravdové lásce. V důsledku jde o náklonnost k hříšnému životu (viz bod a) z lhostejnosti k Bohu. Dále může jít o upřednostňování i jiných nabídek světa slibujících slávu, moc a nejrůznější uspokojení. Zde je třeba pamatovat, že to vše je nanejvýš chvilkové, nikoli trvalé, v protikladu k tomu, co se skrývá za Božím pozváním.

Neznalost víry a nepřátelské učení
Oboje spolu souvisí a v katechismu je řazeno mezi důvody popírání a odmítnutí Boha. Myšlenkové proudy nepřátelské náboženství se pochopitelně snadno uchytí tam, kde chybí základy víry a prožitky přítomnosti Boha. Zdá se, že jde o zavinění někým druhým, ale i když část viny může nést vnější výchova, člověk se setká se znameními Boha v přírodě i s otázkami, týkajícími se víry. Ve spojení s rozumem i hlasem svědomí má dostatečné možnosti k hledání a nalezení pravého smyslu života. Za jejich odmítnutí a popření proto už převážně nese vlastní vinu.
Bůh vložil do „srdce“ člověka svědomí a v něm i mravní zákon, aby mu pomáhal rozeznávat dobré od zlého. Pro dar svobodné vůle může člověk svědomí ovlivnit, využít k sebevýchově nebo je potlačovat, přehlušit, utlumit.
Na neznalosti křesťanské víry se mohou podílet jak falešné informace o křesťanství, tak naše lhostejnost pro náklonnost k hříšnému životu – překážky zde již zmiňované. Především je zde ale namístě připomenutí povinnosti předávat víru svým dětem a svědectvím svého života ji šířit ve svém okolí.
Důvodem přijetí nepřátelského učení bývá zmíněná neznalost plného křesťanského učení, ale i lákadla Božího nepřítele. Co ateizmus a svět bez Boha nabízejí, netřeba zde vyjmenovávat. Každý by měl sám použít rozum a zdravý úsudek ke správnému rozlišení. Jako není jedno, zda se požije houba jedlá nebo jedovatá, tak není jedno, čím se sytí duch, duše a myšlenky člověka. Není jedno víra jako víra či víra nebo nevěra. Není jedno, co člověk sleduje na internetu nebo v médiích. Je nutné nenechat se ošálit sladkostí jedu. Žijeme v záplavě nejrůznějších zpráv a lákadel. Člověk potřebuje informace, aby se mohl orientovat ve složitých situacích. Ale, mnohá slova i filmy ho mohou dezorientovat a svádět.
Pán Ježíš připomíná: „Každý strom se pozná po svém ovoci ...“ (Lk 6,44). A dále poukazuje, že z plnosti srdce hovoří ústa. Zkoumejme tedy z jaké „plnosti“ k nám co přichází a naučme se vše správné hodnotit. Dobrou pomocí je světlo evangelia. Je zapotřebí učit se myslet, srovnávat, hodnotit, ptát se znovu a znovu po smyslu, účelu a cíli. Nepřejímat kdejaké cizí myšlenky bez přehodnocení, pamatovat i na vlastní sebekontrolu, nespoléhat jen sám na sebe a využít možnosti prosit Ducha Svatého o dar světla, kde hledat a jak čemu rozumět.

Obavy hříšníka před Bohem
Obavy hříšníka před Bohem a s nimi spojený útěk před Božím voláním se objevují v odůvodnění odmítání víry až na posledním místě. Vznikají jenom tam, kde člověk ví o Boží existenci a jeho pozvání. Souvisí však také s náklonností k hříšnému životu, připomenutém zde na prvním místě. Člověk ví, že „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.“ (Mt 6,24)
Mnohý člověk, protože je samolibý, činí sebe měřítkem všech věcí, bojuje proti svému svědomí. Neumí se ovládat, proto ani netouží vést život v čistotě srdce, nemůže prostě potřebovat Boha, který na něj klade opačné požadavky. Je mu nepohodlný a, jelikož ví, že s vědomím Boží existence by jako dosud v poklidu žít nemohl, chytá se, „jako tonoucí stébla,“ tvrzení, že Bůh neexistuje a pro to, co on sám vidí, že ani existovat nemůže. Svůj názor se snaží upevnit tím, že ho vnucuje druhým.

Hledání jiného smyslu života
Smysl života můžeme hledat ve ctnosti lásky a v Bohu nebo v milování sebe. Jinými slovy v Lásce nebo v sebelásce.
Z volby pak plyne i postoj k vlastnímu tělu, zda se stane nástrojem ke službě druhým nebo bude sloužit svým vlastním potřebám. Život není černobílý, ale je plný hledání a mnohého rozhodování, a proto i zde se kolísá. V podstatě ale jde o zásadní rozdíly, které jednu stranu převáží. Láska a sebeláska jsou sokyně. Člověk přichází na svět s dědičným sklonem k sobectví. Po narození je zcela závislý na druhých a má dorůst k lásce – k životu pro druhé a pro Boha. K tak náročnému úkolu potřebuje účinnou pomoc. Tou je Boží milost a výchova. Pokud je obklopen vychovateli, kteří mu nemohou poskytnout to, čeho se jim samým nedostalo a podporují sebelásku, s důrazem na sebevědomí, sebeuplatnění, „musíš být lepší než druzí, mít víc...“ – jde o výchovu k uspokojování vlastních potřeb a tím i o návyky zcela opačné než jaké souvisejí s rozhodnutím pro víru.
Rozhodující pro víru je odpověď na otázku, co nás může čekat po smrti: zda věčný život nebo nicota. Zda život s Bohem nebo v pekle, anebo nanejvýš nějaký neovlivnitelný život. V prvním případě, volíme-li život s Bohem, musíme s ním skrze víru začít žít již zde na zemi. Víra je nám i podnětem k překonávání překážek, které jsou jí kladeny. Ve druhém případě, kdyby nás měla čekat nicota či prázdnota, na které bychom neměli vliv, nebyl by důvod žít tak, abychom si něco z lásky odříkali. A bylo by také jedno, kdybychom žili sobeckým stylem zvířat „urvi, co můžeš.“ Jenže rozum a svědomí nám říkají, že právo silnějšího patří jen mezi zvířata, která člověk má převyšovat svým rozumem a ovladatelnou vůlí.
V čem spočívá otázka dobra při rozhodnutí pro víru...? – V otázce zmrtvýchvstání, v otázce věčného života.
Apoštol Pavel se v 1. listě do Korintu touto otázkou zabývá a odpovídá: „Není-li žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kris¬tus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra... Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto ži-votě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,13-20)
To, že Kristus vstal z mrtvých, potvrzuje, že je Bůh a že je poslán jako Vykupitel. Bez zmrtvýchvstání Krista a zemřelých není odpuštění hříchů ani věčná spása. Pokud by nevstal z mrtvých, není Bohem a nemůže nikomu ani dát pro svou smrt ospravedlnění. Ale Kristus vstal a jeho zmrtvýchvstání má nutný vztah i ke vzkříšení všech, kteří jsou s ním spojeni. V tom je smysl víry i naše naděje ve spásu.
Sv. Pavel ve 3. - 7. verši této 15. kap. svědčí o tom, že Kristus zemřel za naše hříchy, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých ve shodě s předpovědí sv. Písma. Upozorňuje zároveň, že se Kristus zjevil apoštolům, s nimiž i pojedl, a na to, že ho vidělo (před jeho nanebevstoupením) i pět set svědků najednou. Pavel se odvolává i na skutečnost, že většina svědků v době psaní jeho listu ještě žije.
Tato publikace není apologetikou, její řádky nejsou určeny k nějakému dokazování, ale k zamyšlení a ke svobodnému rozhodnutí, tak jak to chce Bůh.

 putujeme s úsměvem



DOBRO A ZLO

Toto téma bylo v základě probíráno v článku „Za oponou tajemství bolesti“ a zde jde o to uvědomit si, že vedle rozhodnutí pro víru je zapotřebí osvojením dobrých návyků, neboli ctností, vítězit nad protiklady, kterými jsou zlé neřesti. Pro překonávání zla je vedle role ctností nejvýznamnější pomoc Ducha Svatého a modlitba, která představuje spojení s Bohem a tím i nejzákladnější projev víry.

a) Role ctností
Ctnostmi se podle katechismu rozumí trvalá a pevná dispozice konat dobro. Jde o vnitřní postoj projevovaný pozitivními návyky. Sv. Tomáš Akvinský napsal: „Ctnost není nic jiného než správné užívání svobodné vůle.“
Mluvíme-li o víře, naději a lásce jako o třech božských ctnostech, nazýváme je tak proto, že „jejich původem, důvodem a bezprostředním předmětem je sám Bůh. Jsou vlity člověku s posvěcující milostí a uschopňují ho žít.“ (KKKC 384)
Když sv. Řehoř z Nyssy říká: „Ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu,“ myslí zřejmě na Ježíšova slova: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Ctnostem je určeno být cestou k Bohu. Podle výkladu dominikánského teologa R. M. Dacíka vyjádřil Ježíš těmito slovy, že „nikdy nedosáhneme hranic, u kterých bychom mohli říci dost“, a znamená to tedy bez míry („neznají míry“). P. Dacík zároveň upozorňuje, že nikdy nedosáhneme hloubky Božího poznání a horoucnosti Boží lásky. Avšak osvojením si božských ctností má člověk možnost získat na životě s Bohem podíl, který se v plnosti dostává svatým v nebi.
Vedle tří božských ctností se hovoří o čtyřech kardinálních (z lat. cardinalis = důležitý) neboli základních. Každá z těchto představuje hlavní ctnost pro jednu ze čtyř skupin. Pojmenování i určité členění zaznamenalo během let u různých učitelů jisté nepodstatné rozdíly. Mravní ctnosti v přirozené podobě může mít každý člověk vlastním snažením.

Víra, naděje, láska
Skrze víru máme účast na poznání Boha, naděje se opírá o Boží přislíbení a láska je podstatou Boha. – Těmito svými významy se tyto ctnosti, označované jako božské, vlité či nadpřirozené, liší od podstaty obsahu všeobecně používaných výrazů v přirozené rovině, vztahující se jen k člověku. Jen ty ctnosti, které mají svůj původ v Bohu a bezprostředně se k němu vztahují, uschopňují člověka žít v důvěrném vztahu s Bohem. Silou těchto božských ctností se nám dostává posily pro celkově ctnostný život. Kardinál T. Špidlík napsal: „Považujeme za správné to, co poznává a zjevuje Bůh; o to usilujeme a dáváme Bohu přednost před vším ostatním.“ – To je podstata křesťanského života.

Víra je předpoklad Boží lásky a je počátkem vztahu s Bohem. Roste důvěrou k němu projevovanou skutky lásky, které byly a budou nejúspěšnějším hlásáním evangelia. Naše víra musí vést k lásce a bez skutků umírá.
Víru v Ježíše Krista a v jeho Církev nemůžeme však někomu dát pouhým přemlouváním, jak zdůraznil kard. Tomáš Špidlík, protože je to dar Boží. O ten lze pouze prosit, výchovou a zejména příkladem svého života usnadňovat druhým jeho přijetí. O tom, že ho rodiče mohou svým dětem vyprosit, svědčí příklad sv. Moniky, matky sv. Augustina (zmíněného v čl. „Na cestách hledání“). Tím podstatným je vytrvalá a zbožná modlitba, na kterou se vztahuje Ježíšův příslib (u Lk 11,9-13).
Víra je nadpřirozenou ctností, která naklání rozum k přijetí Bohem zjevených pravd, a to pro jeho autoritu. Bůh je však na rozdíl od všech autorit dokonalou Láskou. Obrátit se ve svém srdci a věřit evangeliu znamená dát své víře dimenze lásky. K tomu patří i šíření „radostné zvěsti“ o Boží lásce.
Blahořečená matka Tereza z Kalkaty říkala: „Nemluv o Bohu, nejsi-li tázán, ale chovej se tak, abys tázán byl.“ To je snad nejvhodnější poučkou pro laickou evangelizaci na každém místě, které mezi lidmi ve světě zaujímáme.

Naděje, jako božská ctnost, je spojovaná s vytrvalou touhou po dobru, kterým je Bůh. Vede k jeho chvále, službě, směřuje ke skutečnému štěstí, jehož naplnění je v Bohu. Pro tuto naději se člověk opírá o pomoc darů Ducha Svatého a obrací se na Boha s důvěrou. Naděje je potřebná k tomu, aby člověk přestál dobu těžkých zkoušek a vytrval ve víře.
Když by lásku pokryla vrstva hříchů a ochablá víra se bez ní stala mrtvou, a pokud by veškerý pokoj z duše vymizel, může naděje ještě zůstat světlem ukazujícím na cíl cesty, k němuž je zapotřebí dojít. Jako ve známém příběhu s adventními svícemi, může přispět k novému rozzáření vyhaslých ctností.
Na cestě k věčnosti žijeme z této ctnosti naděje. A to tím více, čím více pokračujeme v cestě k Bohu. Síla naděje pochází z vědomí Boží všemohoucnosti, která je milosrdná, a proto chce člověku pomoci. Ježíšovo Srdce, probodené pro nás na kříži, nám jako důkaz Božího milosrdenství musí stačit. Z něj pro nás vytryskl pramen milosrdenství a nové naděje, jenž nás zve k důvěře. Toto vědomí je zvláště potřebné pro člověka, který musí vést těžký boj s malomyslností a zoufalstvím. Malomyslnost podlamuje síly a odvádí z cesty k Bohu. Často bývá zaviněná přílišným přilnutím a lpěním na něčem pozemském. Čím více na nás dolehnou životní těžkosti, tím větší máme potřebu vzhlížet k cíli naděje.

Láska byla nazvána královnou všech ctností a apoštol Pavel ji nazval „svorníkem dokonalosti“ (Kol 3,14.), podle jiného překladu tou, „která všechno spojuje k dokonalosti.“ Spojuje všechny ctnosti v jednotu duchovního života, neboť v lásce spočívá celý duchovní život člověka. Láska nás spojuje s Bohem a uvádí v tajemnou jednotu s ním. Je proto božskou ctností.
Přijetí Boží lásky, poznávané vírou, nás vede k důvěrnému spojení s Bohem, jak to vyjádřil sv. Jan slovy: „Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ (1Jan 4,15-16) – Láska je silou, přetvářející milujícího v milovaného. Jak napsal P. Dacík, miluje-li kdo věci nízké, stává se jím podobným, a kdo se spojí láskou s Bohem, stává se s ním jedno, vytváří v sobě jeho podobu, přijímá jeho život, dává se proniknout jeho Duchem.
Sv. Albert Veliký napsal: „Pravou a dokonalou lásku k Bohu má ten, kdo všemi silami vroucně lne k Bohu a nehledá v něm žádný svůj prospěch, ať časný nebo věčný, ale bývá unášen láskou k němu jen pro jeho dobrotu, svatost, dokonalost a blaženost Bohu přirozenou.“ Svatí se hrozili milovat Boha jen pro odměnu. Vždyť i Bůh ve své lásce lne k duši člověka, aniž čeká od ní užitek, ale touží se s ní sdílet o svou přirozenou blaženost.
Mluví-li se o lásce všeobecně, může jít o lásku zištnou nebo přející blaho druhé osobě. Při první člověk myslí na sebe a svůj prospěch, v případě druhé jen na milovanou osobu, jejíž blaho mu leží na srdci. A jen tento druhý způsob je pravou láskou jak k Bohu, tak mezi lidmi. První je infikována sobectvím, z něhož je zapotřebí se vymanit skutky opravdové lásky.
Pravá láska vede ke skutečnému přátelství (srov. Jan 15,15), které je možné i mezi člověkem a Bohem pro dar jeho posvěcující milosti. Tento dar nese sebou odpovědnost za naše nakládání s ním (viz příběh o hřivnách – Mt 25,14-30).
Život mnohých světců ukazuje jejich ochotu vzdát se z lásky k Bohu všeho pozemského, jako cestu touhy po dokonalé lásce. Sv. Pavel doporučuje při užívání světa jednat „jako bychom ho nevyužívali“ (1Kor 7,31), jinými slovy nezabydlili se v něm, tak, že by to mohlo vést k pocitu závislosti, místo abychom svou vůli podřizovali vůli Boží. Za druhou cestu, směřující k dokonalé lásce, bylo považováno trpělivé snášení životních protivenství, jako oběť z lásky k Bohu. Láska a ochota k oběti jsou dva od sebe neoddělitelné pojmy. Láska touží podávat důkazy své existence skutky a výrazným projevem je zde oběť. Na velikost ochoty k oběti související s láskou upozornil Ježíš slovy: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ (Jan 15,13) Naše láska má stále růst, protože Bůh je hoden nekonečné lásky. Její pomocí se dokážeme odevzdávat Bohu, který si nás zamiloval jako první, abychom s ním byli jedno. Pro lásku k Bohu jsme schopni bez zábran přijímat druhé jako sebe samé. Ježíš dal svým učedníkům přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás" (Jan 15,12). Láska je odevzdáváním a přijímáním, jak vyjadřuje i manželský slib ve slovech „odevzdávám se tobě a přijímám tě.“ K zachování lásky se zde pojí úcta a věrnost. Podobnost s láskou Boží není náhodná, „svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve...“. (KKC 1661) „Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: ,Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce.’“ (KKC 1639) – Jak krásně by bylo na světě, kdyby lidé žili ze svátostí a panovala mezi nimi opravdová láska.
Apoštol Pavel ve velepísni na lásku zdůrazňuje její důležitost: „Kdybych měl dar sebevětší a víru měl v nejvyšší míře tak, že bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.“ (srov. 1Kor 13)

Potřeba dalších ctností
Mezi základní lidské ctnosti patří: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost a k nim se pojí další. Mravní ctnosti stojí v opozici neřestem, které úsilím o ctnost můžeme účinněji přemáhat.
Proti špatné náklonnosti každého ze sedmi hříchů stojí ctnost k jeho přemáhání. Jedná se o tyto protichůdné dvojice:
pýcha – pokora;
hněv – tichost;
závist – štědrost;
smilstvo – čistota;
obžerství (vyjadřující nestřídmost) – střídmost;
lenost – pilnost;
lakomství – chudoba

Zastavíme se nejprve u základních ctností a pak u každé ctnosti, která zde stojí v opozici neřesti narušující pokojné vztahy ve světě.
Jak je shrnuto v kompendiu katechismu: „Lidské ctnosti jsou trvalé a ustálené dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Lidské ctnosti, získané a upevňované opakováním mravně dobrých skutků, jsou očišťovány a povznášeny Boží milostí.“ (KKKC 378)
Moudrost – tato první základní ctnost bývá také uváděna jako rozumnost, prozíravost, rozvážnost nebo i opatrnost. Katechismus o ní hovoří v čl. 1806.
Ukazuje ji jako schopnost rozumu rozeznat co je naše pravé dobro, s uměním volit přiměřené prostředky k jeho konání. Připomíná, že „právě moudrost řídí bezprostředně úsudek svědomí“ a vede tak ke správnému jednání, uplatňování mravních zásad i k překonávání pochybností ve věci dobra nebo zla.
Moudrost vede člověka ke správnému rozlišování podstatného od nepodstatného, k rozhodování vždy pro správný cíl a ukazuje mu nejvhodnější způsob jeho dosažení. Napomáhá úměrnému růstu ctností, abychom nepřeháněli jednu na úkor druhé (např. aby štědrost k chudým nepřehlížela vlastní rodinu či šetrnost nezanedbávala lásku apod.). Moudrost tak řídí ostatní ctnosti a pomáhá nám i správně využívat náš čas.

Spravedlnost – je základní ctností potřebnou pro spokojený život v míru a pohodě s bližními i ve zbožném postoji k Bohu. Katechismus o ní hovoří v čl. 1807.
Představuje trvalou, pevnou vůli dávat každému to, co mu patří. Vůči Bohu je to zbožnost, vůči lidem je to respektování práv každého z lidí a vytváření souladu mezi nimi. O jejím významu Bible říká: „Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem lepší než oběť.“ (Př 21,3) „Lepší je maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím.“ (Př 16,8) V osmeru blahoslavenství, vyhlášených Ježíšem, se hned dvě týkají spravedlnosti: „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt 5,6)
„Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,10)
O muži Panny Marie, která počala z Ducha Svatého, svědčí: „Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.“ (Mt 1,19) Zde vidíme spravedlnost, která nemůže jednat podle zákona, protože by nebyla v souladu s láskou a poznáváním v lásce. Zákon požadoval takovou ženu udat, protože mu byla povinna věrností, za jejíž porušení měl být krutý trest. Ve spravedlivém postoji Josef vnímal i její ctnostný život, a že spravedlnost bez milosrdenství by zde byla nespravedlností. Až dodatečně mu anděl ve snu potvrdil, že jednal správně a vyzval ho, aby se nebál vzít Marii k sobě...
Ke spravedlnosti tedy také patří vědomí, že není vždy v našich schopnostech dokonalé poznání a že s ukvapeností a bez milosrdné lásky se můžeme ve snaze o spravedlnost i těžce mýlit.
Ke spravedlnosti zákoníků Ježíš řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ (Mt 5,20) Spravedlivě jedná ten, kdo neustále dbá, aby dával druhým to, co jim náleží a nic z toho si netouží přivlastnit, ani se nesnaží, aby aspoň zdánlivě vypadal lepší nebo se nad druhé povyšoval.
Jsou různé druhy spravedlnosti i ctnosti, které k ní přísluší.
Mezi nimi září „poslušnost.“ Vztah poslušnosti se týká dětí vůči rodičům, podřízených vůči nadřízeným, těch, které jsme svým rozhodnutím zavázáni poslouchat: zpovědníka, duchovního rádce. Vždy je namístě brát v potaz i otázku kompetence, s níž souvisí zodpovědnost. Nebylo by spravedlivé poslouchat v tom, co je hříšné. Na druhou stranu, podle sv. Kateřiny, je namístě poslušnost např. k zástupci Krista, i kdyby jednal špatně, protože pak naše poslušnost není pro něj samého, nýbrž jde o poslušnost vůči Bohu. Bylo by nesprávné střídat zpovědníky ve snaze najít toho, který by nám říkal jen to, co chceme slyšet.
Podle teologa dr. R. Dacíka O. P. je poslušnost, jako ctnost, uváděna dokonce v sedmi stupních, přičemž na třetím podřizuje člověk rozkazujícímu svou vůli i rozum a jeho poslušnost se stává dobrovolnou obětí. Další stupeň je vlastní těm, kteří složili řeholní slib poslušnosti. Na této úrovni je také připomínáno, že poslušnost je lepší než oběť, protože jde o podřízení vůle z lásky k Bohu.
Další pomocnicí spravedlnosti je „pravdivost“, neboť bez poznání pravdy těžko může být spravedlnost spravedlivá.

Statečnost – je mravní lidskou ctností, při které se člověk zasazuje o poznané dobro tak, že je pro spravedlivou věc schopen obětovat i vlastní život. Katechismus ji popisuje v čl. 1808. Statečnost, na rozdíl od odvahy, je vždy na cestě k dobru.
Pomáhá překonávat obtíže při úsilí o dobro tím, že při nich posiluje vytrvalost a pevnost. Rovněž posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti. Čelí zkouškám a pronásledování i s odvahou k obětování vlastního života při obraně spravedlivé věci. Katechismus také připomíná Ježíšova slova s výzvou: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Pro Kristova následovníka se kříž, kterým se s Ježíšem spojuje, stává mimořádnou silou.
Ke statečnosti se z dalších ctností přičleňuje např. trpělivost a vytrvalost. Jejich příbuzenský vztah byl odvozen od stejně potřebné odhodlanosti i zdroje síly. Sv. Tomáš nazval trpělivost kořenem a strážkyní všech ctností. Při jejím opaku se člověk vyčerpává a oslabuje své síly, zbavujíce se klidu, potřebného pro růst duchovního života. Vytrvalost pak přestavuje setrvání v dobrém až do konce.

Mírnost – je poslední základní ctností, nazývanou někdy umírněnost. Katechismus o ní hovoří v čl. 1809. Bývá také uváděna jako tichost - opak hněvu. Notker Wolf ji nazývá střídmostí podle NZ, kde je uvedena i jako umírněnost.
Vidíme určitou propojenost ctností, které si vzájemně pomáhají. Obdoba propojenosti se vyskytuje i u Desatera Božích přikázání, kde porušení jednoho souvisí s porušením dalších. Tato ctnost je dozorkyní, umírňující všechny vášně a žádosti. Může být představována jako silák držící je na uzdě, aby se nedaly strhnout nesprávným směrem. Mírní přitažlivost rozkoší a má na starosti vládu vůle nad pudy, udržuje touhy v mezích počestnosti a vede k vyrovnanému užívání stvořeného dobra.
Již Starý zákon vyzývá: „Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky“ (Sir 18,30). Katechismus u této ctnosti cituje sv. Augustina: „Žít dobře není nic jiného než milovat Boha z celého srdce, z celé duše, celým svým jednáním. (Mírností) se mu prokazuje bezvýhradná láska, kterou nemůže zviklat žádná obtíž (v čemž se projevuje statečnost), láska, která poslouchá jen Boha (to je spravedlnost), která je bdělá v posuzování všeho, aby se ponenáhlu nevloudil klam nebo lest (to je prozíravost).“ Dále tuto ctnost jmenuje mezi plody Ducha, které jsou dokonalostí, kterou v nás Duch Svatý utváří jako prvotinu věčné slávy. „Tradice církve jich vypočítává dvanáct: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.). (KKC 1832)

Zastavení u ctností, které jsou opakem hlavních hříchů:
pýchy, hněvu, závisti, smilstva, nestřídmosti (obžerství) , lenosti a lakomství. Ctnosti pokory, tichosti, štědrosti, čistoty, střídmosti, pilnosti a chudoby jsou opakem neřesti. Pomáhají člověku vymanit se z neřestí, které narušují pokojné vztahy ve světě. Proto společně s láskou jsou pro tento svět obzvláště potřebné.

Pokora – je především opakem pýchy a s ní související sobeckosti, ctižádostivosti, domýšlivosti. Světci ji nazývají kořenem všech ostatních ctností, které bez pokory trvale neobstojí. Sv. Augustin vysvětloval, že čím vyšší má být stavba našeho duchovního života, tím hlubší potřebuje mít základ, kterým je pokora. Ona je základem dokonalosti a nejvíce připomínanou ctností Panny Marie, která se před Bohem oceňovala až k nicotě a to pro pouhý podíl na přirozenosti Adama, jehož byla potomkem. Jak bych se tedy podle jejího příkladu měl pokořovat já, který vedle podílu na prvotním hříchu, sám jsem spáchal nesčetné hříchy a navíc mám zodpovědnost za druhé, kteří dál uráží Boha? Cílem a pohnutkou k pokoře nemá však být odvrácení trestů za hříchy, nýbrž navrácení a nahrazení zlehčené a ztracené cti Stvořiteli a Pánu, o niž jsme jej svými hříchy připravili. Evangelium nám v podobenství nastavuje obraz farizeje a celníka jako kontrast pýchy, která bude pokořena a jaké povýšení se dostane pokoře: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. 'Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, buď milostiv mně hříšnému!' Říkám vám: Celník se vrá¬til domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude pový¬šen.“ (Lk 18, 9-14) „Pokora spočívá v tom, že se nad jiné nevynášíme, ani se nevydáváme za dokonalejší, ba ani nežádáme být před druhými.“ (sv. Fr. Saleský)
Celý Ježíšův život, od narození ve chlévě až po umývání nohou apoštolům a přijetí kruté smrti, stanovené pro vzbouřené otroky, je školou pokory. Apoštol Pavel vyzývá: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Mějte v sobě smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Flp 2,4-8).
Sv. Terezie říkala: „Pokora je pravda.“ Sv. Tomáš řekl, že „pravidlo pokory je v poznání.“ Pokora předpokládá poznání Boha a poznání sebe. „On je všechno a člověk vedle něj nic“ (viz jedna vize sv. Kateřiny Sienské). Pramen opravdové pokory vyvěrá z úcty člověka k Bohu. K pokoře vede vědomí hříšnosti a vlastní slabosti i dokonalosti Boží. Sv. Petr vyzývá: „Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (1 Pt 5,5)
Tichost – je opakem hněvu stejně jako smířlivost a umírněnost. Ježíš Kristus učí této ctnosti, stejně jako té předchozí, svým příkladem. Vyzývá, nás: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.“ (Mt 11, 28-29)
V osmeru blahoslavenství slibuje: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Jedná se o tiché, kteří v soužení si uchovávají odevzdanost do Boží vůle. Nepřijdou zkrátka. V biblickém pojetí se jedná o Zaslíbenou zemi. U Mojžíše šlo o Palestinu, ale v žalmech se již vyskytuje v přeneseném významu jako nové mesiášské království. Kristova tichost byla Izaiášem předpovězena (viz Iz 53,7).
Štědrost – představuje upřímné přání dobra druhým lidem, které je projevované skutkem. Jejím opakem je závist, která vychází ze sebelásky, projevuje se vnitřním smutkem nad dobrem bližního a přeje mu zlé, zatímco štědrost vychází z lásky a provází ji radost. Evangelium na téma této ctnosti mluví jasně. - „Dávejte a dostanete: ... Jakou mírou měříte, takovou se zas (Bůh) naměří vám.“ (Lk 6,38)

Čistota – je podřizováni tělesných a duševních sil lásce k Bohu a k člověku v tom stavu, do kterého nás Bůh povolal.
Opakem je zde smilstvo, které odnepaměti ničí svatost rodinného života, převrací a znehodnocuje vzácný Boží dar - lidskou lásku.
Čistota ve stručnosti představuje zdrženlivost před manželstvím, věrnost v manželství i v zasvěceném životě. Tato mravní ctnost uschopňuje k sebeovládání, které je projevem lidské svobody, zaměřené na darování sebe sama. Vede k opravdové lásce podle evangelia. Učí myslet a vidět bez žádostivých myšlenek, vzdalujících od Boha. Člověk se s její pomocí stává ve svých vztazích bohatší, zralejší, svobodnější a láskyplnější. Těch, kdo o ni usilují a přijímají ji jako milost, se týkají Ježíšova slova: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)
K dosažení této čistoty srdce vede cesta lásky ve spojení s Bohem prostřednictvím modlitby a svátostí. Celibátní čistota zasvěcených osob, které se rozhodly cele (srdcem i tělem) patřit Kristu, má svůj konkrétní význam pro službu jemu a je odpovědí na jeho lásku.

Střídmost – představuje sebekázeň, která je opakem lidského sobectví a požitkářství, označovaného za obžerství a nestřídmost. Jídlo a pití má sloužit k udržení života, jehož smysl je v něčem jiném, a proto uspokojování naší chuti ani jiným přehnaným nárokům nepatří přední místo.
Brzdou a projevem této sebekázně je půst. Ten jako úkon pokání se ve spojení s modlitbou stává velkou duchovní hodnotou, kterou lze dojít smíření s Bohem. Pilnost – je opakem lenosti v práci i v duchovním životě. Heslo sv. Benedikta „Modli se a pracuj!“ vyzývá k činnosti, která posvěcuje život a zdokonaluje naše vzájemné vztahy. Modlitba je láskyplný vztah k Bohu, který nemá být naší činností narušen, ale má se stávat jejím posvěcením, aby byla užitečná.
Práce je Božím přikázáním. „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.“ (2.Moj. 20,9) Tedy pracovat a nikoliv žít z práce druhých. Nečinnost se protiví Božím záměrům s člověkem. Lenost je nechuť k činorodé, obětavé a platné lásce jak vůči Bohu, tak vůči bližnímu.
Konstituce Světlo národů prohlašuje, že každodenní práce, koná-li se ve spojení s Duchem Svatým, stává se obětním darem, kterým se křesťan připojuje k dílu a činnosti Ježíše Krista. (odst.34) Práce křesťana není motivována odměnou a penězi, ale službou, obětavostí a snahou prospět nejbližším a celé společnosti.
Chudoba – je-li ve smyslu evangelní rady, je ctností. Je opakem nezřízené lakoty, protože v podstatě jde o postoj lásky, při němž člověk nelpí na materiálních hodnotách a pro sebe využívá jen to, co skutečně potřebuje, aby ostatní bylo moudře využito ve prospěch jiných. Křesťanská chudoba je v opozici ke konzumismu, kterému je jedno, že mnoho jiných trpí vážným nedostatkem.
Pro ty, kteří se rozhodli k důslednému životu podle evangelních rad v řeholním řádu, je tato ctnost závazkem pro slib daný Bohu. Mimo to, že je následováním Krista, konkrétním projevem lásky k němu, je vnitřním osvobozením a uvolňuje řeholní osobu k dalšímu různému nasazení pro Boha. Přitom nemusí jít vždy o sdílení života s chudými jako u matky Terezy, o život v nedostatku, ale o život v komunitě, kde místo soukromého vlastnictví je vše společné jako u prvních křesťanů. Užívání jednotlivcem však závisí na souhlasu představené osoby a jako v případě poslušnosti i tato ctnost vychovává k pokoře.
Chudí v duchu jsou ti, kteří jsou disponováni svým postojem očekávat vše od Boha a jejichž srdce nevyhledává nabídky světa. Podle Jeruzalémské bible mají ducha chudých. V biblickém významu jde také o ducha ponížení pokorných, vědomí vlastní nedostatečnosti. V horském kázání je Kristem řečeno: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3)

b) Nejpádnější argument a působení Ducha Svatého
Jeho působení můžeme nazvat působením Dobra ve světě. Víra vnímá Ducha Svatého jako dárce pokoje a milostí přicházejících od Boha.
„Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4)./KKC 51/
Je přítomný v Božím slově, ve svátostech a v Církvi. Křesťanská zbožnost je trinitární: V Otci skrze Syna v jednotě Ducha Svatého.
Bůh nás chce skrze Syna prostřednictvím Ducha Svatého uvést do svého života. Syn Boží sestoupil mezi nás, nikoliv proto, aby udělal pořádek, ale aby lidi přitáhl k sobě a uvedl je z povrchního do plného života u Otce.
Jako Bůh má právo stanovit si podmínky, jak máme se svým životem nakládat. Ale právě jen Bůh vidí, která cesta je nejlepší, což my si nanejvýš vždy můžeme pouze domýšlet. On je Láska a už proto je pro nás tím nejlepším rozhodnutím odevzdat se mu s důvěrou, bez toho, že bychom „chtěli pochopit to, co pochopit nejsme schopni.“ - Vím, že je toho moc a mé ego a má pýcha i domýšlivost ve vlastní rozum se tomu brání. Přesto mnohým svatým dopomohl rozum právě k tomu, co lze nazvat „vrhnutím se do Boží náruče“ a udělat své „já“ šťastnějším, než by bylo možné jakýmkoliv jiným způsobem. Opak pýchy – pokora, je vyvýšila daleko výš než by byla schopna je vyvýšit pýcha. Právě pro svou odevzdanost a důvěru pochopili více než je člověk světa, byť sebevíce studovaný, schopen pochopit.
Ježíš nepřišel za každého z nás prolít všechnu svou krev z nějakého rozmaru či za účelem svého povýšení. Vždyť on – Bůh z Boha, žijící v Nejsvětější Trojici v naprosté plnosti lásky, nic nepostrádal a nic dokonalejšího, většího ani svobodnějšího nemůže být. Tak proč se vydal do rukou lidí? – Je snad jediná odpověď: Aby rozšířil svou nezvětšitelnou lásku o srdce lidí, které se rozhodl uvést do svého života, do společenství lásky Nejsvětější Trojice, aby s ním sdíleli Lásku, kterou sdílel od věčnosti. On, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, žil v lásce tak silné, že od věčnosti tvoří soupodstatnou osobu Trojjediného Boha. Neskonale se ponížil, aby nás mohl povýšit. Ve svém ponížení ukázal kdo je a jak nás miluje. Sebe nám dal za vzor i za vstupenku do nebe. Stačí ho přijmout za učitele lásky a dojít ke ztotožnění s jeho neskonalou láskou.
Začněme s pomocí Ducha Svatého docela malými krůčky. Potřebujeme sice dojít k dokonalé lásce vůči Bohu, ale toho nějak zatím nejsme schopni. Svatý Jan v 1.listě píše: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i své-ho bratra. (1 Jan 4,20n) A jak je to s naší láskou k těm nejbližším, k partnerovi v manželství?
Začněme se učit třeba zde. Vezmeme-li docela obyčejnou lidskou lásku, můžeme udělat její určitý povrchní rozbor za pomocí toho, co si dříve zamilovaná dvojice dokáže později vzájemně vyčítat jako nedostatek lásky, dokonce až jako důvod jejich rozvodu. (Jejich výčitky mohou být někdy jen v srdci, nevyřčené nahlas, takže nevyvolají sice hned reakci, ale jsou příčinou zranění.)
Z toho můžeme odvodit lidskou představu lásky, najít v čem ji vidíme my sami, jakou požadujeme, a ač Bůh nás podobně také tak miluje, my vůči němu zůstáváme dlužníky. Půjde zde o jistou formu sebepoznání, potřebnou pro další kroky. Také je vhodné si připomenout skutečnost trvalé a neměnné Boží lásky k nám i 16 podob lásky (pohromadě před koncem této části) jak je ve 13. kap. Korintským uvedl apoštol Pavel [v závorkách odlišný výraz v ekumenickém vydání].
Časté výčitky partnerů, které provázejí ničení vzájemné lásky, obvykle začínají od slov: „Ty už mne nemiluješ“ – a emotivně se vyčítá či vyjmenovává proč. Vytvořme si z tohoto, už každý sám, obraz očekávané lásky: Kdybys mě měl rád (ráda) tak bys udělal... – (to či ono, přestože je ti to nějak zatěžko, protože to znamená určitou oběť) najednou se vidí i drobnosti, které si člověk dříve ani neuvědomil, ale jedná se o skutky, které byť i malé, soužití zdokonalují. Kdybys mě měla ráda, tak bys pochopila, že já teď potřebuji dělat něco jiného a dala mi pokoj.
(skrze knihu Bible Kazatel /3,1-8/ nám Bůh říká, že „všechno má svůj čas“)
– „láska je však dobrosrdečná [laskavá], shovívavá [trpělivá], nemyslí jen a jen na sebe [nehledá svůj prospěch]“ (1Kor 13,4-5) – „láska všechno omlouvá [ať se děje cokoliv, láska vydrží]“ (1Kor 13,7)
Kdybys mě měl rád, tak bys přemýšlel, čím mi udělat radost. (Žitá láska je důvodem k radosti a v dokonalé podobě čeká u Boha všechny osoby čistého srdce) Kdybys mě měl rád, tak by sis udělal čas na... (a Bůh ten čas pro nás má) Kdybys mě měl rád, tak bys mi pomohl s dětmi (a Bůh svou milostí pomáhá, jen je třeba odpovídajícím způsobem prosit – s pokorou, důvěrou, vytrvalostí)
Kdybys mě měl (a) rád (a), tak bys tolik nerozhazoval (a) peníze...
Kdybys mě měl rád, šel bys se mnou na koncert... /zde bývá ještě „předhazován“ někdo jiný, kdo se svou partnerkou jde. Případně je zde zdůrazněno, že jiný si jde kam chce, ale ona či on musí.../ (Bůh ten chce být s námi, kamkoli půjdeme, vyjma za tím, co škodí naší duši) – „láska je shovívavá (takže nevyčítá), nezávidí (1Kor 13, 4).
Kdybys mě měl rád, nepřehlížel bys, co vše pro tebe dělám /násl. výčet činností/, avšak láska „se nevychloubá“(1Kor 13,4).
Kdybys mě měl rád, nebyl by ti lhostejný můj názor (a Bůh, který dal svobodu názoru, čeká, že za ním, o tom svém si přijdu popovídat) „Láska nemyslí jen a jen na sebe [nehledá svůj prospěch]“ (1Kor 13,5)
Kdybys mě měl rád, tak bys byl doma, nechodil tak často.../ za svou zálibou/ (a Bůh zůstává v kostele ve svatostánku a čeká...) „láska všecko vydrží [vytrvá]“ (1Kor 13,7) Kdybys mě měl rád, neobdivoval bys druhé, ale všímal si mne.
Kdybys mě měl rád, tak bys mi nebyl nevěrný... (a Bůh zůstává věrným i když my sami jsme nevěrní – 2Tim 2,13) „láska nedělá, co se nepatří [nejedná nečestně]“ (1Kor 13,5) Kdybys mě měl rád, nebyl bys tak domýšlivý (a Bůh zná pravdu).
Kdybys mě měl rád, nedělal bys mi naschvály... „Láska zapomíná, když jí někdo ublíží /-nikomu nic nepřipisuje k tíži/ [nepočítá křivdy]“ (1Kor 13,5)
Na partnerovi najednou vadí (dříve přehlížené chování): různé dávné závislosti a neřesti (mezi nimi i ty, před kterými někdo již na počátku vztahu varoval), ale „láska se nerozčiluje [nedá se vydráždit] (1Kor 13,5) - a Bůh snáší naše provinění, Boží Syn se dokonce na kříži modlí za své trýznitele a vrahy, aby jim to nebylo připsáno k tíži; omlouvá je, že nevědí, co činí.
Výčitky přechází v hádky, pro které je druhý viděn jako nesnesitelný,
- na všem bazíruje, chce, aby bylo vše podle něj, je puntičkář
- stále něčím vyhrožuje, je pesimista nebo zase cholerik
- ať řeknu cokoliv, druhý v tom vidí něco chybného, proto nezbývá než stále přemýšlet, jak ten druhý chce, aby to bylo řečeno
- stále zevšeobecňuje přidáním „ty vždycky“
- předhazuje, že jinde mohou mít uklízeno, nesnese nic odloženého na dřezu
- neuklízí si ponožky, pohazuje oblečení
- má nepřiměřené požadavky, hledí na vnější vzhled a je pro něj důležitější upravená kolegyně v práci, než upracovaná manželka
- vidí, co pro partnera udělá druhý, ale moje snahy ne (výtky bývají i pro malý výdělek), nezřízeně touží po tom, co mají druzí, nakonec i po zdravějším partnerovi
- často mluví o zdravotních potížích, jakoby je měl jen on
- někde se druhému vyčítá, že spolu nemohou mít děti, jinde zase že došlo k početí, když se to rozhodně nehodí, protože... (kde je odevzdanost a společné nesení nesnází z manželského slibu?)
- ty mně už nevěříš?!
- ty už mě nemiluješ! „Láska nikdy nad ničím nezoufá [má naději]“ (1Kor 13,7)

Mimo tyto postoje, objevuje se ještě jeden hříšný, při němž se o pocitech nemluví s manželským partnerem, ale s přítelem či přítelkyní, kterým je dávána důvěra sdělením, jak život s dosavadním partnerem je těžký, jaké on má chyby a požadavky, cože si manžel myslí... Ve skutečnosti jde o hledání podpory názoru, že s ním se žít nedá, protože je např. líný, zbabělý, už nemiluje jako dřív a je to zoufalé; a přemýšlí, jak by se mu dalo co nejvíce špatného udělat (případně ho ještě napravit, nebo se ho zbavit jen proto, že se stal invalidou), a tak sebe „spravedlivě“ uspokojit.
Dostává-li se křesťan na cestu k takovému stupni nelásky vůči osobě, které dal před Bohem slib, že jí zachová lásku, úctu a věrnost, že ji nikdy neopustí a ponese s ní dobré a zlé až do smrti, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Kde je odevzdanost osobě, kterou přijal se vším, co ji v budoucnu bude čekat?
Je zapotřebí si uvědomit, kam to všechno vede, jak se mezi lidmi vytrácí pokoj, mírumilovné soužití a že jde o zpronevěřování se jak daným slibům, tak darům od Boha, s přirozenými následky... Každý je sám za sebe zodpovědný k čemu se rozhodne, ale toto rozhodnutí svými následky dopadá i na ostatní lidi, jak o tom bylo řečeno u problému bolesti.
Člověk sám, zejména na vlastní sebeovládání je slabý, ale je zde stále možnost spolupráce s Boží milostí, které je tím více, čím více je využívána. S tou pak je možné nejen ovládnout sebe samého, ale i měnit svět k dobrému.
Nic nezvládnu vlastní silou, ale v síle Boží milosti, pokornou službou lásky, která se stává světlem pro rozhodování, pro víru dalších lidí. Duch Boží vane, kde chce (srov. Jan 3,8 s vysvětlivkou), působí zejména ve svátostech a to v různé míře podle toho jak je přijímající disponován, případně mu byla vyprošena milost někým druhým.
Po příkladu Krista na kříži a svatých, se má také každý z nás modlit za ty, od nichž cítíme ublížení a toužit po tom, aby se jim dostalo odpuštění.
Zopakujme si častěji 16 rysů lásky, jak je v listě Korinťanům popsal apoštol Pavel: „Láska je shovívavá [trpělivá], je dobrosrdečná [laskavá], nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá [není domýšlivá], nedělá co se nepatří [nejedná nečestně], nemyslí jen a jen na sebe [nehledá svůj prospěch], nerozčiluje se [nedá se vydráždit], zapomíná, když jí někdo ublíží /-nikomu nic nepřipisuje k tíži/ [nepočítá křivdy], má zármutek, když se dělá něco špatného [nemá radost ze špatnosti], ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy [vždycky se raduje z pravdy]. Láska všechno omlouvá, všemu věří [ať se děje cokoliv, láska vydrží], nikdy nad ničím nezoufá [má naději], láska všecko vydrží [vytrvá]. Láska nikdy nepřestává...“(1Kor 13,4-8)
V začátku této své velepísně na lásku sv. Pavel zdůraznil, že kdyby neměl lásku tak všechno ostatní mu nic neprospěje. Uvedl: „...kdybych rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nevyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic“ (1Kor 13,2).
Zákonem křesťanského života není jen psaný zákon, ale je jím působení Ducha Svatého, který křesťana oduševňuje a řídí. - LÁSKA V DUCHU SVATÉM.

Z nauky o Trojici je vyvozováno, že Bůh nás miluje v Duchu Svatém, skrze něj je nám vlita do srdce láska a my jsme tak schopni milovat Boha jen v něm.
„Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) To platí pro manželskou dvojici i pro křesťanskou rodinu.

Vstup do svátostného manželství, rozhodnutí pro lásku, která je božskou ctností, to je i rozhodnutím pro víru a pro život z víry. Novým rozhodnutím pro víru je i každé zbožné přijetí kterékoli svátosti, neboť je obnoveným otevřením se pro působení Ducha Svatého. Nemusí být těžké pochopit, že tato rozhodnutí ve svém důsledku jsou schopná změnit stav společnosti, rozpadajících se rodin a tak zastavit zhoršující se morálku a vztahy mezi všemi lidmi. Zůstane však těžké přemáhání sobeckosti, dokud nad ní zcela nezvítězí láska. Rozhodování pro dobro proto zůstane ohrožováno ze strany zla.

c) Význam modlitby
Snad by se dalo říci, že tento význam je v jednoduchém způsobu, kterým se hříšný člověk dostává k audienci u Boha. Nejsou pro ni nutná žádná pravidla, je pouze zapotřebí mít pokorné a otevřené srdce, připravené sdílet Boží přítomnost, toužit po ní.
Ctnosti víry, naděje a lásky, jakož i duchovní život, jsou nemyslitelné bez modlitby. Jak ThDr. Josef Zvěřina učil: „Pravá modlitba je dar, je milost, je spojení a společenství s Bohem.“
Katechismus Youcat v čl. 469 o modlitbě říká: „Modlitba je povznesení duše k Bohu. Když se člověk modlí, vstupuje do živého vztahu s Bohem. Modlitba je velká brána víry. Ten, kdo se modlí, přestává žít jen ze sebe, pro sebe a z vlastních sil. Ví totiž, že existuje Bůh, s nímž může hovořit, a tak se mu víc a více svěřovat. Už nyní hledá kontakt s tím, se kterým se jednoho dne setká tváří v tvář. Proto k životu křesťana patří každodenní modlitba. Modlitbě se ale nedá naučit tak jako nějaké technice. Modlitba je totiž vždy darem, který člověk dostává právě tím, že se modlí.“
Sv. Terezie z Avily, označovaná za učitelku modlitby, o ní říkala: „Modlitba není záležitostí mnoha slov, ale mnohého milování.“ Definovala ji jako úkon lásky. Pro ni byla vnitřní modlitba rozvíjením důvěrného vztahu přátelství při častém rozhovoru o samotě s tím, o němž víme, že nás miluje. (viz VIII. kap. Život) Další karmelitka, sv. Terezie z Lisieux, která v dětství nazývala vnitřní modlitbu myšlením, u nějž ráda setrvávala, později napsala: „Modlitba je pro mne vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti.“
V modlitbě projevujeme Bohu vděčnost, chválu nebo mu přednášíme své prosby a starosti. V soukromé modlitbě můžeme používat slova, nebo jen tak, před křížem či svatostánkem anebo na kterémkoliv místě, jen sdílet Boží přítomnost. Můžeme myslet na projevy Boží lásky vůči nám nebo v srdci uvažovat nad některou částí z evangelia. Taková modlitba se nazývá rozjímání. S užitkem bývá vedeno tak, že začneme prosbou k Duchu Svatému, s uznáním viny a lítostí nad tím, čím jsme se Bohu vzdalovali a prosbou o odpuštění. Používáme-li Bibli, je doporučováno vybranou část si opakovaně přečíst a zaměřit se na to, co nás nějak zaujme, osloví. Potom v zamyšlení nad těmi slovy upřeme pohled jakoby do budoucna, jak to souvisí či má souviset s naším životem, jak by ho mělo ovlivnit. – Zde je místo pro tiché setrvání a v závěru svou situaci a plány i souvislosti předložíme Bohu. Ve zdánlivé nečinnosti se vnitřní modlitba stává činností vlastního nitra a posiluje víru, naději a lásku.
Podstatou každé modlitby je náš postoj před Bohem. Pán Ježíš nám ukázal na jeho význam v podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9-14), uvedeném zde v kap. „Zastavení u ctností.“ Farizeus přistoupil k modlitbě se sebevědomím, že udělal vše, co měl udělat a přehlédl, že jeho povyšování se nad druhé, od nichž se distancoval, není v souladu s láskou, kterou Bůh právem očekává – proto nemohl dojít ospravedlnění. Celníkův pravdivý postoj s prosbou o slitování nemohl nezasáhnout božské otcovské srdce (srov. Podobenství o marnotratném synu -Lk 15,11-32), proto se mu dostalo ospravedlnění.
Pokora je nezbytnou dispozicí pro povznesení duše k Bohu. Sv. Terezie z Lisieux zdůrazňuje: „O co více jste pokornější, o to budete šťastnější.“
Vedle osobního přístupu k Bohu je přístup společný, zejména v liturgické modlitbě, při slavení eucharistické oběti a také všude tam, kde se sejdou alespoň dva nebo tři v Ježíšově jménu. On přislíbil: „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). Když se Ježíš po poslední večeři loučil s apoštoly, řekl jim: „Za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi.“ (Jan 14,13) A podobně znovu: „O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila.“ (Jan 16, 23-24) – Slova „ve jménu mém“ můžeme zde vidět jako „kvůli mně,“ zatímco v předchozím vyjádření „kvůli Otci,“ pro jeho oslavení v Synovi. Nelze si tedy myslet, že dosáhneme splnění čehokoliv, zejména toho, co by se vymykalo „Boží oslavě.“ K Boží oslavě směřuje to, co se týká záchrany člověka, spásy jeho duše. „Ve jménu mém“ vidíme i ve smyslu „odvolávat se při modlitbě na mě.“ To je důvodem, že Církev většinu liturgických modliteb končí slovy: „Skrze Krista, našeho Pána.“
Apoštol Pavel nám připomíná: „Děkujte stále Bohu Otci za všechno, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,20) Náš dík má být nedílnou součástí našich modliteb. Je dokonce doporučováno děkovat za vše, i za nepříjemné, a takové děkování je označováno za nejlepší prosbu, protože představuje přijímání všeho z rukou Božích. V názoru, co je k našemu vlastnímu prospěchu, se můžeme mýlit, v otázce dostatečné důvěry ve vyslyšení cítíme svou slabost, takže pak nemůže jít o modlitbu v síle Ježíšova jména a jeho postoje. Otevřeme-li Písmo svaté, čteme: „Duch (sv.) nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.“ (Řím 8,26n) – Takto Bůh sám nám vychází naproti, když se k němu začínáme obracet (viz Lk 15,20).
A zdá-li se, že nás Bůh neslyší, může to být proto (jako u mnoha světců), aby se osvědčila a posílila naše vytrvalost (která je vedle pokory udávána za nutnost), nebo má Bůh pro nás připraveno něco užitečnějšího, zatímco splnění námi očekávaného by nakonec nebylo k našemu dobru. Nechme proto na Pánu jakou cestou a kdy nám odpoví. Mějme však pro něj stále připravené srdce. Modlitba je někdy duchovní zápas, někdy je to odevzdání celého bytí. V některé chvíli je jakoby prostým spočinutím v Bohu, v tichosti. A v tom je možná jeden z vrcholů modlitby. Tou nejvýznamnější modlitbou je eucharistická ve mši svaté, při níž se stáváme spoluúčastníky nekrvavého zpřítomnění Kristovy oběti na kříži i s jejím dovršením v oslavě vzkříšení. On sám ji podává za nás Otci, abychom my byli obdarováni jejím účinkem a dosáhli sjednocení s Bohem.
Skrze modlitbu se máme také naučit mít srdce připravené pro své bližní, pro ty, kteří k nám patří, s nimiž se setkáváme – a to ať jsou jacíkoliv. Vždyť jací jsme my, ve srovnání s Bohem? A jak naše duše potřebuje být Bohem přijata? – Tak je zapotřebí naučit se přijímat ostatní lidi.
V tom je smysl, který většinou přehlížíme.


kaplička



NA CESTĚ SVOBODY

„Hlavní příčinou všeho neštěstí jsou nezřízená přání - chtít víc, než je třeba, nebo chtít něco, co škodí duši. Moderní svět se snaží reklamou naše potřeby a přání rozmnožovat, nikdy je však nemůže všechny uspokojit. Naše touhy jsou nekonečné. Odtud naše úzkosti, naše nespokojenost, zklamání a smutek. Jediným východiskem je ovládnout své smysly umrtvováním.
Protože v naší moderní civilizaci je biologické odloučeno od duchovního, protože svoboda je izolovaná od Boha jako kyvadlo odříznuté od hodin, protože se volnost vykládá jako svoboda od něčeho a ne jako svoboda pro něco, je zvlášť nutné oživit křesťanskou praxi a sebekázeň.“ /Fulton J. Sheen/
Rozhodnout se pro víru, to znamená převzít „na cestě svobody“ vládu nad sebou samým, nad svým „já“. F.J. Sheen ukazuje na problémy i na naší cestě svobody a na možnosti jejich řešení.
V době totality se někteří chtěli ospravedlňovat, že pro jejich rodinu je velkým rizikem jít do kostela, že by ztratili v práci postavení, jejich děti by se nemusely dostat na vysokou školu... Svatořečení Anežky České, 12. 11. 1989, bylo podle předpovědi předzvěstí pádu totality u nás. Stalo se tak o pouhých pět dnů později a tento pád byl dáván do souvislosti s její přímluvou, za niž náleží vděčnost. Náhle se ke křesťanství začalo hlásit mnohem více lidí a pro český národ jakoby začalo oživení náboženského života. Radost ze svobody však později pokračovala tak, jak píše F. J. Sheen a sami jsme svědky současnosti. „Úzkosti, nespokojenost, zklamání a smutek“ provází mnoho lidí. Kdykoli náš národ na sobě cítil břemeno, vždy se našli lidé snažíce se ho nadlehčit aspoň vtipy. Dnes tedy kolují kreslené, s vyobrazením bezdomovců pod mostem, kterým zbývají jen poloprázdné láhve od alkoholu a vyjedené konzervy, jak na výročí sametové revoluce vzpomínají: „Před 21 lety jsem zvonil klíčema. Byly od bytu, chaty, garáže, auta...“ (-nápis pod obrázkem).
Na dalším kresleném se synek svěřuje otci, že uvažuje o kariéře v organizovaném zločinu. V úvahu připadá angažovanost ve vládě nebo v soukromém sektoru. Od otce pak dostává odpověď: „Doporučoval bych... Nikdy nejdou sedět!“ K současným dnům u nás navštěvuje kostely méně lidí než za totality. Přeplňují se věznice tak, že pro všechny, kteří museli být odsouzeni za trestnou činnost, v nich není místa. Televize nás informuje o více úspěšných dopadeních policistů, kteří „služebně“ bojovali proti tomu, co sami dělali „soukromě“ (jednalo se i o organizovaný zločin). V nedávných dnech média včetně televize zveřejnila akční zákrok policie, při němž zadržela a předala do vazby svého ředitele, dopadeného i s vysokým úplatkem ve služebním voze. – Na koho se můžeme spolehnout? Komu věřit? To jsou otázky mnoha lidí. Nemalá část těch, co „klíče od bytu...“ musela vyměnit za periferii mezi bezdomovci „pod mostem,“ doplatila na důvěru různým „finančníkům,“ až jim nezbylo než půjčky „vytloukat“ půjčkami a nakonec klíče od svého majetku přenechat exekutorům. Naší republice a mnoha jejím občanům jejich peníze vysoce postavení miliardáři přesunuli na „bezpečné místo“ daleko za hranicemi, kde jsou poněkud bezúspěšně stíháni.
Z pohledu některých lidí se nám svoboda nevyplatila. Ale může se vyplatit svoboda, která zdvihne stavidla antimorálce? A sobeckým zájmům, které i zcela legálně přinesou nevinným utrpení? – Ach ta svoboda, jen „od něčeho“ a ne -„pro něco“. Před 21 lety se brala jako Boží dar, jako svoboda „ pro něco“ – pro víru. Potom na projevy víry přestala část národa mít čas; vždyť získala svobodu od zákazu svobodného podnikání, od tabu a všeho dříve zakázaného v oblasti erotiky a sexu, od zákazu nebývalých možností získání bohatství v mnoha směrech. – No, nevyužijte to! To musíte využít! To musíte mít! – hlásají bezostyšně reklamy. Aby se všem umožnilo využít naplno svobody, pracuje se naplno i v neděli a zasvěcený svátek (zatímco druzí ve všední den nemají práci), kdy často supermarkety „praskají ve švech.“ Každým rokem se zde zvyšuje útrata těch, kteří mají nadbytek.
F. J. Sheen říká, že „jediným východiskem (proti zbožštění sobecké touhy) je ovládnout své smysly umrtvováním.“ Zdůrazňuje: „zvlášť je nutné oživit křesťanskou praxi a sebekázeň.“ Jinými slovy „křesťanskou morálku,“ na jejímž základě byla kdysi budována Evropa. Prapředci, kteří přijali křesťanské zásady, byli o mnoho chudší, ale i šťastnější. Svět nutně potřebuje jít dopředu, vyjadřuje to i výrok, že „děti mají být lepší než rodiče.“ Na schopnosti dětí jsou kladeny stále vyšší požadavky. Jedná se o stále dokonalejší techniku, která má usnadňovat život, jenže při praxi, která je někde v rozporu s Božím plánem lásky, zotročuje, a kde má sbližovat, tak rozděluje, a to až tak dalece, že i komunikace mezi rodiči a dětmi se omezuje na vzkazy a zprávy SMS.
Všechno hovoří o tom, že je zapotřebí něco změnit, obrátit špatný směr k dobrému, ale málokdo je ochoten slyšet zachraňující hlas z evangelia a z příkladu světců. Je málo těch, kteří jsou ochotni „vyrukovat na trh“ s opravdovou láskou, aby s ní „nakazili“ ostatní. Více jsou odvážní ti, kteří sem přinášejí opravdovou nákazu „závisti, nenávisti, sobectví, nestřídmosti...“ a dalších neduhů včetně AIDS. Skutečná svoboda nutně potřebuje základ mravnosti. Bůh nám (lidstvu) dal svobodu; Bůh nás vykoupil z hříchu.
Kvůli naší svobodě byl Ježíš Kristus ukřižován. Bůh dal lidem svobodnou vůli a oni ji užili tak, že Božího Syna ukřižovali. Kdo? – My všichni. Jeho oběť na kříži, k níž došlo pro lidskou svobodu danou z lásky a pro lásku, byla pro naše osvobození z otroctví hříchu.
Vstal z mrtvých, abychom i my povstali k novému životu.
Apoštol Pavel o pravé svobodě říká: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom pevní a nenechte se zapřáhnout do otrockého chomoutu.“ (Gal 5,1) A dále vyzývá a varuje: „Vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“ V ekumenickém překladu se uvádí: „Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Gal 5,13) V dalším verši připomíná, že celý zákon je shrnut v onom „miluj svého bližního jako sebe.“ A dodává: „Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Chci říci: Žijte podle Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ – Kdy toto všechno pochopíme, abychom podle toho žili? – To bude, až začneme přijímat milost za milostí, tedy že vždy z té předchozí budeme žít. Tou první milostí je vědět o své situaci, ale když s tím nic neděláme (neodpovídáme Bohu), nemůžeme čekat další. Bůh mlčí, protože my vlastně nic jiného nechceme. My ho nechceme poslouchat, nechceme se řídit jeho slovem – tak co jiného můžeme čekat? Že ho snad vyprovokujeme tím, že na něj svalíme své viny, že řekneme, že neexistuje, protože jeho svoboda je špatná? – Tou špatnou jsme si ji udělali přece my sami!
Ve svém nitru, aniž si to uvědomujeme, máme skrytou potřebu a touhu po pravé svobodě, pro kterou Ježíš „na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlností.“ (1 Petr 2,24) „Abychom už hříchu neotročili.“ (Řím 6,6) „Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ (1 Jan 2,1-2)
Víra nás osvobozuje od iluzí falešných názorů. Má nás vést a řídit Pravda. Hřích nás lidi udělal otroky vlast¬ních vášní a smyslových hnutí. Člověk svůj vlastní rozum povýšil nad pravdu, vždyť je stvořen také k tomu, aby vládl. Jeho omyl spočívá v otázce podřízenosti, měl si podmanit zemi (Gen 1,28), ale zůstat podřízen Bohu. S jeho odmítnutím přestal přirozeně jednat mravně a lidsky důstojně. Pro „otroctví hříchu“ mu chybí nezbytná svoboda k takovému jednání.
A nepoukazujme na nikoho druhého. Přijímám-li solidaritu v užitcích dobrého, musím přijmout i solidaritu v důsledcích ovoce zlého. Před zodpovědností se dá utéci jen na chvíli, spíše se zdánlivě schovat.
Blahoslavený papež Jan Pavel II. napsal:
„Můžeš Boha opustit, ale nemůžeš zabránit, aby tě hledal.
Můžeš Boha nenávidět, ale nemůžeš zabránit, aby tě měl rád.
Můžeš se rozhodnout proti Kristu, ale On se na Golgotě rozhodl pro tebe.
Můžeš se vyhýbat jeho slovu a jeho Církvi, ale jeho slovo a Církev tě přesto stále hledají.
Můžeš si sám hledat cesty, ale nemůžeš zabránit, aby tě Bůh vedl.
Můžeš Boha zapírat, proklínat, ale nemůžeš zabránit, aby Bůh byl.“


předání svíčky



RADOST, KTEROU PŘINÁŠÍ VÍRA

Radost je spojena s lidskou touhou po štěstí. Radost je projev uspokojení z dosaženého dobra. Čím úžasnější dobro, tím větší radost.
Původcem dobra je Bůh. Bible proto píše o radosti a poselství o Kristu se nazývá „Radostná zvěst“ - „evangelium“. Nabízí nám dosažení nejvyššího dobra, které nám nikdo nemůže vzít, nekonečného dobra, kterým je Bůh.
Když Ježíš zakládal nové království Boží, oznámil je jako dobro, jež bude podnětem k radosti, kterou nezastíní žádné utrpení na zemi. Dokonce říká: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně proklínat, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť vás čeká v nebi velká odměna.“ (Mt 5,11-12).
Tajemství největší radosti prožívají ti, jejichž jediným bohatstvím je Pán Ježíš. K této radosti ve svém srdci může dojít každý (i ty). A jak říkají slova jedné písně: „Můžeš mít radost, kterou svět nemůže dát, můžeš mít radost, kterou svět nemůže vzít. Můžeš mít radost, každou hodinu a každý den.“
Radost je něco hlubšího než veselost. - I když ani ta světcům nechybí. Např.: sv. Filip Neri byl přezdíván „Veselý svatý,“ protože uměl být veselý a druhé k veselosti nabádal, obvykle s připomínkou, aby nehřešili. A tak dokazoval, že veselost není překážkou svatosti. Věděl, že jen čisté duše jsou schopny nevinné radosti, pramenící z Boha.
Sv. Don Bosko doporučoval: „Buď veselý, konej dobro a nedej na řeči druhých.“ Když odpovídal Dominiku Savio na jeho žádost, jak se stát svatým, na prvním místě mu poradil: „Veselost - to, co tě činí smutným, co tě zneklidňuje, odhoď pryč.“ Teprve potom poradil, jak má plnit povinnosti a konat dobro. A Dominik rozdával radost, jak jen mohl.
Sv. Ignác z Loyoly říkával: „Chci vidět úsměv. Křesťan nemá žádný důvod, aby byl smutný a má mnoho důvodů, aby byl veselý.“
U blah. Františka /Xavier/ Seelos vyzařovala radost z jeho přirozené povahy a uměl obveselit i srozumitelně kázat ve více jazycích lidem prostým, vzdělaným i dětem různých národností a vytvářel pocit sounáležitosti v jedné Církvi. Sv. František Solano, vedle jeho heroického sebeobětování s láskyplnou askezí, nasazením pro záchranu duší, dovedl jako syn sv. Františka být veselý a rozdával radost i hrou na housle.
Spojení s Kristem vede do plné radosti, kterou lze označit za dokonalé štěstí. Toto vysvětluje radostný život světců.
Radost může člověk zakoušet i v nepříznivých situacích. Nedá ji žádný komik ani vypravěč vtipů, neposkytne ji sex ani žádné drogy, ale jedině Bůh. Mladý Polák, blah. Česlav Jóżwiak v drážďanském nacistickém vězení večer před svou popravou gilotinou (r.1942) napsal rodině: „Moji drazí rodiče..., mám zanechat tento svět. Říkám vám, moji drazí, že s radostí odcházím na věčnost, raduji se víc, než bych se radoval z osvobození.“
K povaze radosti patří to, že chce být předávána a sdílena s někým dalším. Jedno lidové úsloví proto říká: „Sdílená radost, dvojnásobná radost. Sdílená bolest, poloviční bolest.“
O sdílení radosti mluví i evangelium, týkající se milosrdné Boží lásky. Např. v podobenství o ztracené stříbrné minci Ježíš hovoří o úsilí ženy, která s vytrvalostí pečlivě hledá tu jednu ztracenou ze svých deseti mincí. Poukazuje na to, že „když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne jim: ,Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.´“ A Ježíš dále zdůrazňuje: „Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ (Lk 15,8-10)
Tato evangelní epizoda doplňuje a rozvíjí naše zamyšlení o radosti ve směru spojení s Bohem. Jde o radost z očištěného srdce, nejen radost dotyčného, ale i o radost sdílenou v nebi. Jde o radost sounáležitosti s Bohem a proto tak významně viděnou i anděly.
Podstatou pro velikost radosti je to, jak vzácné události se týká. Mluví-li úsloví „o dvojnásobné,“ chce tím ukázat na to, že člověk má potřebu sdílet své emoce, jinak ty kladné v zármutku z nezájmu blízkých rychleji vyprchají a ty záporné více tíží. Láska, která je zdrojem radosti, má pro svou podstatu potřebu potěšit, dělit se, sdílet. Někteří lidé zklamaně cítí nezájem druhých o to, co hýbe jejich srdcem, zejména když se chtěli rozdělit o radostné nadšení. Tomu, kdo se obrací k Bohu s tím, čím je plné jeho srdce, nikdy nezájem od Boha nehrozí. Přitom Bůh nás nepotřebuje, on se dokonale sdílí v Božské Trojici, ale my ho potřebujeme. Právě proto mu na nás tolik záleží. Láska už je taková, že jí záleží na tom, kdo ji potřebuje, a to i tehdy, když je odmítána a pohrdána. Boží odpovědí je to, že Kristus bere za nás utrpení smrti na kříži, abychom my mohli s ním neomezeně sdílet radost. Pokud si toto uvědomíme, snadněji pochopíme, jak máme jednat a šířit radost.
Čím více kdo žije s Kristem, tím více radost vyzařuje a je otevřený ke sdílení s potřebami druhých, má více empatie. Radost přichází od Boha jako dar, který je dobré sdílet, je vpravdě spravedlivé s vděčností za něj Boha chválit, neschovat milost „někam do šuplíku“, ale žít tak, aby z ní mělo užitek i okolí, a tak se radost znásobila a nevyprchala. Vždyť k tomu jsme na světě. Boží láska nás do míst, kde žijeme, neposlala proto, abychom se „užírali“, ale abychom žili v lásce a radosti. Každý se někdy setkáváme s dobrými i špatnými příklady a příběhy, takže je ani není nutné zde uvádět. Důležité však je, abychom ty dobré příklady chtěli vidět, žít podle nich, a ty špatné nenásledovali. Aby dobré nebylo pro nás pohrdanou výjimkou a zlé něčím normálním, běžným (což je bohužel trendem nemalé části současné společnosti).
Pro někoho je uměním umět se radovat, jinému radost vyvěrá ze srdce sama září z jeho očí. „Nic ze stvořených věcí nemůže způsobit v duši takovou radost jako Duch svatý.“ (sv. Ignác) Pravá radost souvisí s tím, co je naším cílem, proto má příchuť nebe. Je to radost, kterou nám nikdo nemůže vzít. Opakem radosti je smutek. Ten podle Hermase patří mezi zlé žádosti, které je potřeba ze srdce vypudit. Užitečným je pouze ten, který je lítostí nad hříchy a nakonec se stává zdrojem radosti. Sv. František viděl za zármutkem člověka radost ďábla, který smutného snadněji přivede k zoufalství nebo k hledání útěchy ve špatné nabídce světa. Už Aristoteles napsal: „Radost dílo zdokonaluje, smutek je ničí.“ Radost může být viděna jako koření života, jako stimul k odvážnému zdolávání všech překážek, jako lék proti pesimismu a strachu z budoucnosti.
Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ /1 Sol 5,18/ (KKC 2648)


P. Konečný s p. Vybíralem



ZÁVĚREM – K ROKU VÍRY

Papež Benedikt XVI., dne 17. 10. 2011, zveřejněním apoštolského listu „Porta fidei“, vyhlásil, že 11. října 2012, v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, bude zahájen Rok víry.
Od začátku svého pontifikátu, jak papež vzpomenul v listu, „mluvil o nutnosti znovu objevit cestu víry a s novou intenzitou ukazovat radost a nadšení ze setkání s Kristem.“ Vyzval nás, abychom se nechali sytit „Božím slovem věrně předávaným v církvi a chlebem života.“ Abychom svou víru žili opravdověji, rozhodl se papež Benedikt XVI. vyhlásit tento „Rok víry“ jako pozvání „ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa.“ Mezi podněty k tomuto vyhlášení patří otázka, ke které směřuje i tato publikace: Co je zapotřebí dělat pro víru, která je „cestou k dosažení spásy“? Papež uvedl tuto citaci: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6,28). Jaká je odpověď a jak tomu rozumět v současnosti? Podle slov papeže zůstává v platnosti Ježíšova odpověď: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6,29).
Zároveň Benedikt XVI. připomenul, že „Víra roste, je-li žita jako zkušenost obdržené lásky a je-li sdílena jako zkušenost milosti a radosti.“ „...otevírá srdce a duše těch, kdo odpovídají na Pánovo pozvání.“
„Jedině skrze víru víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.“
Sdílení víry a její předávání dál je nejen potřebou, ale i úkolem, k němuž je povolán každý křesťan. Což jsme každý ve křtu neobdrželi milost účasti na kněžském, prorockém a královském úřadu?
V apoštolském listě „Christifideles laici“ (O povolání a poslání laiků...) z r. 1988 to připomíná i papež Jan Pavel II. ve slovech: „Účast laiků na trojím úřadě Krista: kněze, proroka a krále, má svůj kořen v pomazání křtu a dochází rozvoje v biřmování, v eucharistii je živena a zdokonalována.“ Zde také říká: „protože se laici účastní na prorockém úřadu Krista, který ,hlásal Otcovo království´, uschopňuje je to a zavazuje, aby ve víře přijímali evangelium, slovy a skutky je hlásali a neváhali poukazovat na zlo ve světě.“
Také slova katechismu jsou docela jasná: „Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i vyznávat, vydávat o ní nebojácně svědectví a šířit ji...“ (KKC 1816) – Jako prvořadý způsob bylo zde již vzpomenuto doporučení matky Terezy z Kalkaty, abychom se chovali na každém místě tak, abychom byli na svou víru tázáni. Každodenní život pokřtěného má, podle slov Jana Pavla II., v rodině i ve společenském životě být svědectvím o víře, „ukazovat a osvětlovat novost a sílu evangelia a zároveň uprostřed rozporů této doby odvážně a trpělivě vyjadřovat svou naději na slávu.“
Mnozí vidí v předávání víry určitý problém, protože nejsou s jejím obsahem dostatečně seznámeni, ale větší potíží je to, když svým životem o ní nepodávají pravdivé svědectví. Jiní si uvědomují, že jádro víry, které tkví ve svobodné odpovědi Bohu a je upevňováno zážitky s ním, je něčím co probíhá mezi člověkem a Bohem, ale i když tuto milost nejde zprostředkovat, jde ji vyprosit. V dodatku jsou dvě modlitby, ukazující jak by měl náš postoj k nevěřícím být zakotven v modlitbě. Nezapomínejme je jakýmkoliv způsobem denně do ní zahrnovat. Je to přání Božského Srdce Ježíšova.





DODATEK – MODLITBY NEZNÁMÝCH AUTORŮ

Dívat se Božíma očima
Pane,
nauč mě dívat se na svět
Tvýma očima.
Svět dnes není lepší ani horší
než dřív.
Svět je stále plný lidí,
z nichž někteří plní Tvou vůli,
a jiní ji odmítají plnit.
Pane, pomoz mi, abych po celý svůj život patřil k těm,
pro které Tvá vůle je zákonem.
Neboť jenom tyto lidi
povoláš nakonec k sobě.


Modlitba za nevěřící
Pane, když jsi stvořil člověka, vložil jsi mu do srdce zákon lásky.
Chtěl jsi, aby se všichni lidé navzájem milovali.
Když se však podívám kolem sebe, vidím té lásky velmi málo.
Daleko víc vidím chamtivosti, sobectví, závisti, nenávisti.
Prosím Tě, Pane, za všechny mé bližní,
kteří neposlechli tvůj hlas ani hlas svého svědomí:
Dej jim milost poznání, že jedině v lásce je pravda
a že pravda jsi Ty.
Amen





Další publikace autora na http://sancti.catholica.cz/?a=1 Bůh je láska - Pro přípravu snoubenců a obnovu manželství. vyd. r. 1993 Arca JiMfa s.r.o.
Tajemství šťastného manželství – trilogie vyd. r. 1997 MCM s.r.o.
/I. Abychom si rozuměli; II. Nový život; III. Na vlnách transcedence /
Jak vítězit nad všemi problémy aneb život ze svátostí Světci v historii Karmelu – I. a II. díl
Světci k nám hovoří... – dosud nedokončená encyklopedie o světcích (již s více jak 2000 životopisy) na základě Martyrologium Romanum; s úvodními informacemi k univerzálnímu kalendáři světců v kapitolách: O pojmu svatosti a společenství svatých. - Blahořečení a kanonizace. - Mučedníci a vyznavači. - Záznamy o svatých, martyrologium a reforma římského kalendáře. – O učitelích církve, patronech a tzv. čtrnácti pomocnicích. - Atributy a jejich význam. - Volba jména a patrona - křestního, při biřmování, v řádu, a významový výklad jmen. - Liturgický rok a vysvětlení k rozdílnému slavení. - Pohyblivé dny liturgického roku.
Nejaktuálnější památka současného dne: http://catholica.cz






Sdílet

Související články:
Žena, která si získala Kristův obdiv (19.08.2017)
Duchovní slovo na Radiu Proglas - kardinál Špidlík: Prameny světla (14.08.2017)
Sv. Maxmilián Kolbe o těžkém hříchu (13.08.2017)
Chytit se Boží ruky (12.08.2017)
Třísky, trámy a jasný zrak (06.08.2017)
Vystup s Pánem a zažij proměnu (04.08.2017)
2. srpna: Porciunkule - možnost získat odpustky (02.08.2017)
Zariskovat a přijmout pozvání (28.07.2017)
V domě Marty a jejich sourozenců v Betanii (26.07.2017)
Vytrhat plevel nebo raději ho vůbec nesít (jak máme reagovat na zlo) (22.07.2017)
Citát, který mě přesvědčil, abych konvertoval ke katolicismu (21.07.2017)
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti (19.07.2017)
TV Lux: DUCHOVNÁ PORADŇA (43) PRAVDA O SEXUALITĚ II. (18.07.2017)
S otcem Mariánem Kuffem (nejen) o lidech bez domova (17.07.2017)
TV Lux: DUCHOVNÁ PORADNA (41) PRAVDA O SEXUALITĚ I. (16.07.2017)
Jak se stavět k mailům, kde se na konci píše: Pokud to nepošleš sedmi lidem, tak se ti něco stane? (14.07.2017)
Dokáže ďábel předpoznat mou budoucnost a tak ji ovlivnit? (14.07.2017)
HISTORIE MEDAILE A KŘÍŽE SV. BENEDIKTA (11.07.2017)
NASLOUCHAT NESTAČÍ Svět prázdných zpovědnic je předsíní pekla (11.07.2017)
25 tajemství duchovního boje, které Pán Ježíš zjevil sv. Faustyně - Jak se chránit před útoky démonů a jejich pokušení? (27.06.2017)
Bůh moudře řídí budování svého města (22.06.2017)
Úcta Ježíšova Srdce není zastaralý sentiment (21.06.2017)
Je jóga jenom cvičení? (21.06.2017)
Italský exorcista vzkazuje představenému jezuitů: "Ne, ďábel není jen symbol!" (15.06.2017)
Z otroctví k synovství (recenze knihy) (11.06.2017)
Trojice - dialog lásky a tance (11.06.2017)
O tajemství Nejsvětější Trojice s prof. C. V. Pospíšilem (10.06.2017)
Ďáblova "velká trojka" tabuizovaných témat (05.06.2017)
Eucharistická adorace může naši Církev proměnit (02.06.2017)
DŮLEŽITÉ! Nejsvětější srdce Ježíšovo a milosti, které vycházejí ze zachovávání prvních pátků (01.06.2017)
JAK PŘEŽÍT KOLAPS ZÁPADU (01.06.2017)
Najít si čas (29.05.2017)
Prof. Petr Piťha: Co také zaznělo na Libici při poutní mši svaté 22. 4. 2017 (28.05.2017)
Jak ve skutečnosti sdílíte svou víru s přáteli? (18.05.2017)
Kurz Samuel 2017 - 2018 (17.05.2017)
6 způsobů, jak žít radostný život podle sv. Jana Boska (15.05.2017)
O ceně a důstojnosti člověka a co znamená věřit (04.05.2017)
Trpící duše - Jak může existovat dobrotivý Bůh, když dopouští utrpení dětí? (02.05.2017)
Pálení čarodějnic (odpověď na otázku) (30.04.2017)
Mše svatá s Ježíšem a Marií - mystické vidění K. Rivas (30.04.2017)
O MUŽSKÉ SPIRITUALITĚ - Ján Balažia: Ježíš byl praktickým mužem činu. Tomu chlapi rozumějí (29.04.2017)
Myšlenky sv. Ludvíka M. Grigniona o mariánské úctě a sjednocení s Kristem (28.04.2017)
Proč se exorcisté ptají démonů na jméno (27.04.2017)
BOŽÍ OBRAZ V NÁS (26.04.2017)
Nepřátelé Kristova kříže (15.04.2017)
Svatý TÝDEN: Půst důvěry (14.04.2017)
Petrovo zapření - báseň (12.04.2017)
Účinky svatého přijímání (11.04.2017)
Církevní učení o věštkyních, čarodějnicích a psychických poradcích (11.04.2017)
5. POSTNÍ TÝDEN: Půst dobrých myšlenek (03.04.2017)
Studie: porno dělá muže nespokojenými s jejich vztahy (26.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 3/3 (24.03.2017)
4. POSTNÍ TÝDEN: Půst pokory (23.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 2/3 (22.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 1/3 (20.03.2017)
3. POSTNÍ TÝDEN: Půst přejícnosti a boj proti závisti (14.03.2017)
Vzkaz Maxe Kašparů - nejen video (13.03.2017)
2. POSTNÍ TÝDEN: Půst dobrotivosti (11.03.2017)
1. POSTNÍ TÝDEN: Půst trpělivosti (08.03.2017)
Začíná projekt PŮST S KONFERENCÍ BISKUPŮ Slovenska (28.02.2017)
Klidně očekávej radost po smutku - z listů svatého Petra Damianiho, biskupa a učitele církve (24.02.2017)
Co má společného chození na mši s praktikováním jógy? (23.02.2017)
Vizionářka z Medžugorje odpovídá na otázku: "Říká Panna Maria něco o radikálním islámu?" (22.02.2017)
Tvůj úsměv (08.02.2017)
6 rad, jak prožít radostný život od sv. Dona Boska (30.01.2017)
Jak tě může zlomené srdce dostat blíže k Bohu? (30.01.2017)
"Byl jsem uvězněný": Vzácný pohled do dramatického světa andělů a jejich zápasu mezi sebou (20.01.2017)
Návštěva Svědků Jehovových ... dej jim šanci na osvobození! (18.01.2017)
Jak si zachránit duši na postkřesťanském Západě (05.01.2017)
STOP mlžení. Církev o zednářích stručně a jasně (02.01.2017)
Slavnost Matky Boží Panny Marie (01.01.2017)
Oprávněnost a důsledky vyhlášení dogmat (01.01.2017)
Matka Boží i Tvá - báseň (01.01.2017)
Novéna k dítěti Ježíši (19.12.2016)
Příprava ke svátosti smíření - P. Ing. Aleš Opatrný (1. část) (19.12.2016)
V malých věcech odkrýt Boha Stvořitele (M.M.) (15.12.2016)
Jak jsem pochopil Neposkvrněné Početí (08.12.2016)
Fundamenty (24) Boží Syn sa stal človekem (05.12.2016)
FUNDAMENTY (25): Početí a narození Ježíše Krista (05.12.2016)
Vztahová gramatika, 1.část Podmět: Kdo jsem? (01.12.2016)
... ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. (28.11.2016)
Ouija tabulky - vstupní brána zlého ducha (22.11.2016)
Fundamenty (46) LITURGIE - DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE (12.11.2016)
Kdo naprogramoval náš genetický kód? (11.11.2016)
Jsme sužováni zlými duchy nebo démony? (05.11.2016)
MEMENTO MORI: 5 benefitů - pamatování na svou smrt (03.11.2016)
Vyberte si - katolická víra nebo ateismus (27.10.2016)
Neuvěřitelný skutečný příběh o nadpřirozené síle Ježíšova jména (16.10.2016)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 2 díl (01.10.2016)
Fundamenty (45) CO JE LITURGIE (30.09.2016)
Svatý Jeroným (30.09.2016)
Na čí "straně" je Bůh? (22.09.2016)
Konec světa (21.09.2016)
Modlitba Páně "Otče náš" jako duchovní zbraň (18.09.2016)
Poutní místo La-Saletta, Francie (17.09.2016)
Ukřižovaná nekonečná lásko, miluji Tě (11.09.2016)
Pravý význam 'rouhání se proti Duchu Svatému' (11.09.2016)
Mizení tří křesťanských ctností (05.09.2016)
Dva mniši (31.08.2016)
* Hodnota mše svaté
* Nesmírná hodnota mše svaté očima světců
(10.08.2016)
Nebojte se! (06.08.2016)
Proč takové množství nevěřících věří v posmrtný život? (06.08.2016)
Jsme křesťany opravdově (v srdci) nebo jen navenek? (03.08.2016)
Důležitost odpuštění (18.07.2016)
Čtyři manželky (12.07.2016)
Posadí se jako tavič a čistič stříbra (11.07.2016)
O chození do kostela (10.07.2016)
Fundamenty (44) SMRT A POSLEDNÍ SOUD (06.07.2016)
Fundamenty (43) ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ A VZKŘÍŠENÍ ... (02.07.2016)
Satanistická černá mše dokazuje, že katolická víra má pravdu (29.06.2016)
Fundamenty (42) CO JE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH? (25.06.2016)
Příběh Marie Simmy: 75 mší svatých (23.06.2016)
Fundamenty (41) HIERARCHIE, LAICI A ZASVĚCENÝ ŽIVOT (18.06.2016)
Mormoni - okultismus v rouše křesťanství (14.06.2016)
Fundamenty (40) CÍRKEV KATOLICKA A APOŠTOLSKÁ (13.06.2016)
Nedejte se oklamat typickou rafinovaností satana (09.06.2016)
Třetí zamyšlení ke skutkům milosrdenství (08.06.2016)
Fundamenty (39) CÍRKEV SVATÁ A KATOLICKÁ (08.06.2016)
Dej Bohu šanci!! (31.05.2016)
„Klaním se ti vroucně“ – myšlenky k Božímu Tělu (25.05.2016)
Modlitba bolesti (13.05.2016)
9 důvodů, proč vykopnout porno ze svého života (09.05.2016)
Novinka - střelný apoštolát (09.05.2016)
Svatodušní inspirace nejen pro Seslání Ducha svatého (04.05.2016)
Mějme naději, protože máme útěchu v Písmu (21.04.2016)
Horoskopy, sny a věštby (20.04.2016)
Stefanie Stahlhofenová: "Démoni jsou neuvěřitelně vychytralí" (18.04.2016)
Fundamenty (38) CÍRKEV JEDNA A SVATÁ (18.04.2016)
Fundamenty (37) BOŽÍ LID, KRISTOVO TĚLO, CHRÁM ŽIVÉHO BOHA (15.04.2016)
Druhé zamyšlení ke skutkům milosrdenství (05.04.2016)
Fundamenty (30) Ježíšovo zmrtvýchvstání (29.03.2016)
Fundamenty (29) Ukřižování Ježíše (24.03.2016)
Leopold Jablonský: “Na kříži vidím mrtvého muže” (video) (19.03.2016)
Fundamenty (36) CÍRKEV LIDSKÁ A BOŽSKÁ (19.03.2016)
Zpytování svědomí podle zastavení křížové cesty (17.03.2016)
Proč chodit do kostela? (03.03.2016)
Fundamenty (35) VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV (02.03.2016)
Fundamenty (34) Duch Svatý dříve a nyní (28.02.2016)
Fundamenty (33) PROJEVY A SYMBOLY DUCHA SVATÉHO (27.02.2016)
DESET VĚCÍ, OD KTERÝCH SE MŮŽEME POSTIT MÍSTO ČOKOLÁDY (26.02.2016)
První zamyšlení ke skutkům milosrdenství (18.02.2016)
František nás zve ke skutkům milosrdenství - úvod (18.02.2016)
Půst a rodina 4 - Plody půstu ve třech kategoriích 1 (15.02.2016)
Tři myšlenky na Půst (14.02.2016)
Co ti úplně zabrzdí duchovní život - z Lidových misií ve farnostech Sobotín, Loučná, Velké Losiny: (08.02.2016)
Vnitřní zranění nejen ve vztahu: Principy (03.02.2016)
Jak přemoci zlozvyky (26.01.2016)
Fundamenty (32) KDO JE DUCH SVATÝ? (18.01.2016)
FUNDAMENTY (31): Kristův slavný příchod (14.01.2016)
Příprava ke svátosti smíření - P. Ing. Aleš Opatrný
(2. část, Zpytování svědomí)
(19.12.2015)
Musíte vydržet, i když je pravděpodobné, že prohrajete (10.12.2015)
Pornografie: dlouhodobě nejvyšší duchovní hrozba (30.11.2015)
Záznam a přepis kázání Prof. Petra Piťhy z bohoslužby 13. listopadu 2015 (sv. Anežky České) (15.11.2015)
Lekce z kláštera: Modlitba (15.11.2015)
Je Bůh šťastný? (10.11.2015)
Biskup Athanasius Schneider: Útok na manželství a rodiny ze strany "ateistického, neokomunistického světa" 2 (09.11.2015)
FUNDAMENTY (27): Ježíšův veřejný život (09.11.2015)
Biskup Athanasius Schneider: Útok na manželství a rodiny ze strany "ateistického, neokomunistického světa" 1 (08.11.2015)
Fundamenty (26) Tajemství Kristova života (05.11.2015)
Litanie za pokoru (04.11.2015)
Od spouštěcích varování ke spouštěčům modlitby: Výzva k časté modlitbě (03.11.2015)
Odpustky – projev plnosti Otcova milosrdenství. (29.10.2015)
o. Ľuboslav Petričko: Vztahy dobré a špatné jdou až za hrob (28.10.2015)
Strach a důvěra (28.10.2015)
Co může Ježíš způsobit při mši svaté (19.10.2015)
Svět zapomněl a opustil Boha (Fra Ljubo Kurtovic) (28.09.2015)
Tři zázraky v jednom městě (26.09.2015)
Pokud nemáš pokoj - modli se! (29.08.2015)
o. Ľuboslav Petričko - Jak sa nedostat do vlivu zla (24.08.2015)
Zraněná krása (08.08.2015)
P. Elias Vella o věštění, pověrčivosti, horoskopech a osvobození (video) (20.07.2015)
* ODPUŠTĚNÍ, Proč vůbec odpouštět?
* Modlitba za odpuštění
(20.07.2015)
Je možné dotýkat se Ježíše jen tak... (28.06.2015)
I tak kázal Vianney - na Radiu Proglas (18.06.2015)
Nejsvětější Srdce Ježíšovo (11.06.2015)
Eucharistické zázraky 1. a 2. díl (09.06.2015)
TV Lux: Fundamenty: Manželství v Božím plánu (27.05.2015)
Trojice (25.05.2015)
TV Lux: Fundamenty: Eucharistie - pokrm na každý den (12.05.2015)
TV Lux: Fundamenty: Potřebujeme Eucharistii? (29.04.2015)
Ďáblovo umění se projevuje v okupování prostoru svobody (22.04.2015)
Fundamenty -Zpovědník a účinky zpovědi (15.04.2015)
Porno mění muže z ochránců v predátory. Braňte se (12.04.2015)
Velkopáteční půst- hlad a nervozita anebo cesta k milosrdenství (02.04.2015)
Do hrobu, zkapalnět, spálit nebo rozházet po kopcích? (30.03.2015)
Inspirace pro postní dobu (19.02.2015)
Postní doba (18.02.2015)
Pár řádků k rozjímání (17.02.2015)
FUNDAMENTY: "Jako muže a ženu je stvořil" (01.02.2015)
Max Kašparů v ČRo 1/3 - Žijeme v zemi, kde není stud, kde nic není hanba. Ztratili jsme směr a stali se z nás Bludní Holanďané (16.01.2015)
Max Kašparů v ČRo 2/3 - Na morální díry dáváme technické záplaty a nechce se nám vrátit na místo, kde jsme zabloudili (16.01.2015)
Max Kašparů v ČRo 3/3 - Neopravujeme, vyhazujeme a pořizujeme nové. A to platí i o vztazích, říká psychiatr Max Kašparů (16.01.2015)
Horoskop i pro křesťany? (13.01.2015)
Video: P. Marián Kuffa: Co dělat, pokud někdo blízký sejde z cesty a žije hříšným životem? (13.01.2015)
Pokud chceme čelit nemorálnosti dneška, potřebujeme sílu prvních křesťanů (09.01.2015)
Urbi et Orbi - požehnání papeže Františka (25.12.2014)
Štědrý večer (25.12.2014)
Vatikánské promluvy s humorem (CD nebo kniha) (18.12.2014)
Několik myšlenek k zamyšlení pro všechny z nás od Teodora Križku: (03.12.2014)
Chcete, aby vás během adventu provázel Jan Pavel II.?
Jeho myšlenka denně na vašem e-mailu
(03.12.2014)
Proč bych se měl zpovídat (přednáška Myrny Nazzour ze Sýrie) (28.11.2014)
6 klíčů k tajemství důstojnosti člověka (15.11.2014)
Jozef Maretta: Jak poznat dobro a zlo v dnešní době (13.11.2014)
Chlapec napsal na auto ... (06.11.2014)
Muži a jejich (ne) chození do kostela (05.11.2014)
Fundamenty - nad Katechismem Katolické církve: (28.10.2014)
Jestliže je Bůh dobrý, proč dopustil rozpad mého manželství? (28.10.2014)
Nehlásáte pravdu! (27.10.2014)
Je smích zakázaným ovocem? (22.10.2014)
Marián Kuffa: Jak se chránit před lidskou závistí a nenávistí (video) (21.10.2014)
Jak se vyznat v džungli zjevení a proroctví? (19.10.2014)
Marián Kuffa: SVĚT JE ROZDĚLENÝ NA DVA TÁBORY (Didaché) - záznam přednášek P. Kuffy (08.10.2014)
Adorační dny v našich farnostech 2014 (14.09.2014)
Jít proti proudu (09.09.2014)
KOHO POŠLU? KDO PŮJDE? (08.09.2014)
Averze a odstup už nejsou láskou (27.08.2014)
Jóga jako vstupní brána zlého ducha (14.08.2014)
P. Elias Vella: Věřit navzdory problémům (06.08.2014)
Konkurence (26.07.2014)
TRAJA VY, TRAJA MY - (krátký film) (13.07.2014)
Decentní oblékání žen (08.07.2014)
O svobodě svědomí, ke které osvobozuje absence pravdy (07.07.2014)
Nazývá Ježíš Boha Otcem metaforicky? (03.07.2014)
Fundamenty - nad Katechizmem Katolické církve:
-Dnes - téma: O čem je víra
(25.06.2014)
Ke slavnosti Božího Těla, myšlenky o eucharistii, mši sv. a kněžství (24.06.2014)
Deset sloupů chrámu tvojí duše (31.05.2014)
Promluva jáhna Ladislava Kince při zádušní mši svaté (26.05.2014)
Křesťanské mandaly? (odpověď na otázku) (25.05.2014)
Kde je láska, tam je dávání... (20.05.2014)
Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého (20.05.2014)
Země s množstvím satanistů (16.05.2014)
Velkopáteční kázání o. Cantalamessy o Jidášovi (20.04.2014)
O sestoupení Krista do předpeklí (19.04.2014)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 4 díl ; 2 část (16.04.2014)
Pán Ježíš byl obětován, protože sám chtěl... (15.04.2014)
Jóga, gravidjóga a křesťanství (odpověď P.Vojtěcha Kodeta na otázku) (11.04.2014)
Svatá zpověď duchovním zrakem mystičky Kataliny Rivas (10.04.2014)
Bl. Jan Pavel II.: Redemptoris Custos (Ochránce Vykupitele) (19.03.2014)
„Nové stvoření“ ve světle Písma svatého (15.03.2014)
Ježíšova pokušení na poušti - 1. neděle postní, cyklus A (09.03.2014)
Půst a rodina 3 - Podstata a ovoce postu (07.03.2014)
Půst a rodina 2 - Všeobecné medžugorské pozvání k půstu (07.03.2014)
Postní úvaha o maskách (05.03.2014)
Svatopostní inspirace - výběr textů (04.03.2014)
Karikatury Boha aneb jaký Bůh není (27.02.2014)
Uctívání andělů - uctívání sebe sama? (22.02.2014)
P. Imrich Degras: Ďábel pokouší, abychom nedělali věci, které dělat máme (video) (15.02.2014)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 4 díl ; 1 část (11.02.2014)
Jaké obrácení netěší Ježíše (25.01.2014)
Co znamená ztratit víru? (22.01.2014)
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (16.01.2014)
SÍLA ŽEHNÁNÍ 2 (žehnání laiky, rodičovské požehnání...) (07.01.2014)
Vytratila se z našich rodin modlitba? (20.12.2013)
O červených nitkách (18.12.2013)
O. Cantalamessa kázal o pokoře (15.12.2013)
ADVENTNÍ ZAMYŠLENÍ od biskupů (10.12.2013)
Malý Jeníček a velký balvan (25.11.2013)
Téma: OKULTISMUS (20.11.2013)
Mše svatá s modlitbou za uzdravení
Jaroměřice nad Rokytnou
(18.11.2013)
Jeden den v očistci (02.11.2013)
Hodnota mše svaté (01.11.2013)
Evangelium v obrazech (fallingplates) (30.10.2013)
Krysa, nebo princezna? Dva modely spásy (15.10.2013)
Adorační dny 2013 v některých farnostech FATYMu (08.10.2013)
Knížka Catalina Rivas - Prožívej adoraci (07.10.2013)
Intelektuální poctivost (29.09.2013)
Závist a smilstvo (26.09.2013)
MŠE SVATÁ, její účinky (23.09.2013)
Začíná celostátní kampaň ke kurzům Alfa (12.09.2013)
Dotek Krista (28.08.2013)
Kdo chce slyšet Boha, musí mu naslouchat (27.08.2013)
Ďábel je dnes aktivnější než kdykoliv předtím (25.08.2013)
Jdi i za mne (17.08.2013)
Nová brožurka z nakladatelství A.M.I.M.S. (11.08.2013)
P. Marián Kuffa - výběr 38 úryvků z jeho kázání... (08.08.2013)
Aktuálně: Eucharistický zázrak v Mexiku – ztělesnění lásky Panny Marie (07.08.2013)
Píšete nám: Zvítězíme Boží mocí! (28.07.2013)
Prof. Petr Piťha: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj
+ kritické srovnání jejich a naší situace
(18.07.2013)
Miluj mě tady a teď (14.07.2013)
Kontaktní asistent pro záležitost exorcismu (12.06.2013)
Kard. Canizares: Je třeba obnovit projev adorace při sv. přijímání (30.05.2013)
Eucharistie je pramenem světla, síly a útěchy (30.05.2013)
Lakomství (25.05.2013)
Mlčenlivé svědectví (20.05.2013)
Do úst, nebo na ruku? (15.05.2013)
Svatořečení Otranských mučedníků (12.05.2013)
Jsme ochotni? (05.05.2013)
Věčný život, nebe, dobrý Pastýř - promluva ze 4. neděle velikonoční (03.05.2013)
Kázání Petra Piťhy na svátek sv. Vojtěcha (27.04.2013)
O víře a daru víry z pohledu Bible (2. část) (25.04.2013)
Františkův vzkaz? "Prodejme vatikánské umění a rozdejme peníze chudým!" (24.04.2013)
O víře a daru víry z pohledu Bible (1. část) (21.04.2013)
Krásný pastýř (19.04.2013)
…tam, kde byli učedníci (08.04.2013)
Lepší je někdy nepřítelem dobrého (08.04.2013)
Inspirující pohled pravoslavného arcibiskupa (05.04.2013)
Proč hlásat Krista - proč nenechat druhé "na pokoji"??? (05.04.2013)
Přijměme milost Kristova vzkříšení - Urbi et Orbi (31.03.2013)
Půst a rodina 12- Praktické rady pro půst v rodině 2 (29.03.2013)
Arcibiskup Müller o ďáblu (25.03.2013)
Půst a rodina 11- Praktické rady pro půst v rodině 1 (25.03.2013)
Sestra Marie Vojtěcha Hasmandová (14.03.2013)
Přístupové cesty Zlého (06.03.2013)
Nabídka PROGLASu - vzdělávací pořady (nejen) na USB flash (04.03.2013)
Jak vysoko je nebe nad zemí… (Benedikt XVI. jako Mojžíš) (02.03.2013)
Svědectví Gorana z Medžugorje - opavdu neuvěřitelné (28.02.2013)
K proměnění Páně (23.02.2013)
Půst a rodina 8 - „Nejlepší půst“ (23.02.2013)
POSTNÍ ZAMYŠLENÍ na 5 dnů dopředu: (21.02.2013)
O pokušení člověka (20.02.2013)
Mystické město Boží od Marie od Ježíše z Agredy (19.02.2013)
Půst a rodina 5 - Plody půstu ve třech kategoriích 2 (16.02.2013)
Blahořečení 14 pražských mučedníků – svátek 15. 2. 2013: modlitba proti RU-486 (15.02.2013)
Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu (05.02.2013)
Eucharistie znovu objevená (30.01.2013)
Kosmetická zábrana (29.01.2013)
Charakteristické rysy víry (25.01.2013)
Důvěřujte mi! - Co to opravdu znamená důvěřovat Ježíši?
Novéna odevzdanosti
(21.01.2013)
Duchovní cvičení na Velehradě a Svaté Hoře v roce 2013 (18.01.2013)
Maria při mém kříži (08.01.2013)
Písmo svaté (29.12.2012)
Papežský kazatel: Radost je působena Bohem (25.12.2012)
Odkud se bere dobro? (24.12.2012)
Komentujeme: Nebojte se! (08.12.2012)
Kristovo zjevení a soukromá zjevení (06.12.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 6 díl (03.12.2012)
Den Bible v neděli 18. listopadu (18.11.2012)
Apoštolská penitenciárie pořádá sympozium o svátosti pokání (17.11.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 5 díl (13.11.2012)
Zamyšlení na počátku Roku víry (03.11.2012)
1.11. Všech svatých (02.11.2012)
Kurz nikoho nezmění, rozhodující je osobní setkání (25.10.2012)
Ježíšovo a Mariino sebezmaření - nový pohled na P. Marii (25.10.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 3 díl (25.10.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska (21.10.2012)
Naladěni na víru (odkazy na některé akce k Roku víry) (16.10.2012)
Plnomocné odpustky v Roce víry (16.10.2012)
Jiří Zajíc - Cena věrnosti (11.10.2012)
Svět s Bohem či bez Boha (07.10.2012)
Adorační dny ve farnostech FATYMu (01.10.2012)
Svatý Otec Benedikt XVI. -homílie na Tuřanském letišti v Brně (27.09.2012)
Když ztichnou motory...(Clay Regazzoni in memoriam) (22.09.2012)
Via dolorosa – via vitae (o smyslu utrpení a bolesti) (20.09.2012)
Teologický kurz 2012 (20.09.2012)
Spása (13.09.2012)
Setkání Společnosti sv. Tomáše Akvinského o Integrálním humanismu J. Maritaina (12.09.2012)
Parafráze na Žalm 23 (11.09.2012)
Biblický kurz (31.08.2012)
Pověrčivost je v Africe rozšířená podobně jako v Evropě (16.08.2012)
Myšlenka z kázání o. Marka Dundy na mši svaté na pláži (27.07.2012)
Myšlenky z kázání při pouti k Panně Marii Karmelské (27.07.2012)
Duše lidská je nesmrtelná (25.07.2012)
Krásná bitva (20.07.2012)
Kniha Zázrak v Praze (03.07.2012)
Myšlenka na neděli:13. neděle v mezidobí (02.07.2012)
Nový web "Teologie těla - Povolání k lásce" právě spuštěn! (27.06.2012)
Z Eucharistického kongresu v Dublinu (17.06.2012)
Bůh koná divy skrze naši slabost (14.06.2012)
Královna pomoci: Vidím svět, který kráčí bez Boha (12.06.2012)
Královna pomoci, 15. listopadu 2011: Život je dar Boží lásky (12.06.2012)
Kongregace poukazuje na věroučné omyly v knize Just Love od Margaret A. Farley (09.06.2012)
Deset rad jak obnovit duševní svěžest (02.06.2012)
Dar Ducha – zůstat normální! (31.05.2012)
Hvězda jménem naděje (25.05.2012)
Pokušení luxusu (22.05.2012)
Informace o New Age, srovnání, slovník pojmů + dokument církve o tomto hnutí (14.05.2012)
O znovuzrození (14.05.2012)
Je mír možný? (13.05.2012)
Jaký je křesťanský pohled na sebevraždu? Co říká Bible o sebevraždě? (13.05.2012)
Je Bible nemravná a urážlivá? (13.05.2012)
Kněz s vlastní zkušeností varuje před New Age (13.05.2012)
Mariánské zjevení v Kibeho ve Rwandě (r. 1981-1989) (05.05.2012)
Zvláštní zkušenost: Cesty vizionářek (05.05.2012)
Ukřižovaný a vzkříšený (28.04.2012)
Otázky o Bohu (28.04.2012)
Začne rok víry (28.04.2012)
Týden modliteb za duchovní povolání 2012 (27.04.2012)
Smrtelná postel (25.04.2012)
Kurz Spirituální dimenze člověka Univerzity třetího věku (19.04.2012)
Návštěva Anselma Grüna v Brně (18.04.2012)
Poselství, které Pán Ježíš svěřil P. Dolindu Ruotolovi (18.04.2012)
PSYCHOTRONIKA z křesťanského pohledu (18.04.2012)
Lidské srdíčko (17.04.2012)
Mariiny pašije (06.04.2012)
„Abych získal...“ (05.04.2012)
Ve skrytosti (01.04.2012)
Rozhodneš-li se změnit způsob života (29.03.2012)
Kříž, znamení spásy. (29.03.2012)
KŘÍŽOVÁ CESTA (28.03.2012)
Využít všechny své síly (25.03.2012)
Odpuštění (25.03.2012)
Přednáška o církevních restitucích v Třebíči (20.03.2012)
ČÍM JSTE BYLI VE SVÉM MINULÉM ŽIVOTĚ? (20.03.2012)
Ať jsi v jakékoliv louži, Bůh říká:,,Skoč, mé ruce jsou tady" (10.03.2012)
Tavič usedne a pročistí stříbro (05.03.2012)
„Věříte, že mám takovou moc?“ (02.03.2012)
Cesta k Otci: modlitba a půst (21.02.2012)
Návrhy na postní obnovu Božím slovem (21.02.2012)
Katolictví není slučitelné se zednářstvím (16.02.2012)
Jak přijmout plnost Božích milostí (16.02.2012)
Malý průvodce postní dobou 2012 (13.02.2012)
Uprostřed světa... lidé potřebují Boha, to je jisté. (09.02.2012)
Všechno pouhá náhoda? (06.02.2012)
Na každé negativum ... Bůh odpovídá pozitivně ... (30.01.2012)
Chrám a domov - myšlenky na neděli, 2.neděle mezidobí – B -15.01.2012 (18.01.2012)
Co musím dělat? (15.01.2012)
Navzdory Svatí! (13.01.2012)
Od víry neexistuje dispenz (11.01.2012)
Srovnání poslání a vlastností tří králů s posláním biskupů (10.01.2012)
Televizní "antižalm" (09.01.2012)
Imaginární interview s Pražským Jezulátkem (09.01.2012)
Přednáška P. Vojtěcha Kodeta: O hříchu (09.01.2012)
Desatero pokoje (06.01.2012)
Křesťanství a ochrana přírody - P. Marek „Orko“ Vácha (04.01.2012)
Zamyšlení (02.01.2012)
Sv. Anežka Přemyslovna pohledem historika (30.12.2011)
Jde jen o touhu lidové zbožnosti? - k vyhlášení 5. mariáského dogmatu (29.12.2011)
sv. Jana Beretta Molla - Milovat až do krajnosti ... (27.12.2011)
Co říká Matka Tereza...posilující slova (26.12.2011)
Příchod Vykupitele (25.12.2011)
Návrat z labyrintu světa aneb povznes se k Bohu (15.12.2011)
Evangelizace (08.12.2011)
Konference o nové evangelizaci (01.12.2011)
Víkendové kurzy četby Písma na CMTF UP v Olomouci (23.11.2011)
Sedm nesoustavných poznámek o adoraci Nejsvětějšího (11.11.2011)
Karel Skočovský: Hledám spolupracovníky pro životopisy svatých manželů (09.11.2011)
Duše v očistci (08.11.2011)
Odpovědi katolíků protestantům 2: Je správná zásada "Pouze Písmo"? (06.11.2011)
Smrt je realitou života (02.11.2011)
„Youcat“ - světový bestseller (02.11.2011)
Dušičky – radostné poselství zmrtvýchvstání
úvaha otce Milana Plíška
(30.10.2011)
Královna pomoci 15. září 2011: Poznejte lásku Otce! (17.10.2011)
Kdo odpouští, prožije osvobození - zkušenosti ze služby odpuštění ve Rwandě (16.10.2011)
Výzbroj křesťana znamená vnitřní proměnu (14.10.2011)
Nedělní kázání o. Nika - kardinální ctnosti (09.10.2011)
Eucharistické zázraky (07.10.2011)
Syrská stigmatizovaná mystička Myrna Nazzour na Slovensku (30.09.2011)
Tělo je darem od Pána Boha –
myšlenky z nedělního kázání o. Marka
(30.09.2011)
Několik myšlenek z povídání o. Marka na 11. celostátním setkání SČS. (30.09.2011)
Křížek na krk: návod k použití (30.09.2011)
List sv. otce Pia Annitě R.: O důležitosti mše svaté (22.09.2011)
Kristus miloval církev - a co ty? Miluješ církev? (22.09.2011)
Proč si připadám normální? (20.09.2011)
Poselství Královny pomoci: Přicházejte k Bohu jako milovaní (19.09.2011)
Síla modlitby - lze jí měnit běh dějin (videopřednáška) (13.09.2011)
Biblický kurs 2011: Exodus a Lukášovo evangelium podruhé... (12.09.2011)
Obrana drmolících babiček (08.09.2011)
Vztah s Bohem není možné stavět výlučně na citech (08.09.2011)
Proběhlo další setkání biřmovanců v Jeníkově - aneb šest základních pravd. (06.09.2011)
Víra není morálka, nýbrž tajemství lásky (31.08.2011)
Jeníkov - křest (15.08.2011)
Sv. Alfons Maria z Liguori: VZNEŠENOSTI PANNY MARIE (13.08.2011)
Video: Královná pomoci, 7. srpna 2011, Dechtice: Skutečná jednota sa buduje v modlitbě (13.08.2011)
Každodenní evangelizace pro každodenní katolíky (06.08.2011)
Boží láska (03.08.2011)
Myšlenky blahoslavené Matky Terezy (03.08.2011)
Myšlenky na každý den od sv. apoštola Pavla z listu Římanům (01.08.2011)
Přednáška o sv. Prokopu (31.07.2011)
Pomazání nemocných - zkušenosti nemocničního kaplana (29.07.2011)
Ježíš Kristus Král (17.07.2011)
Příkladný mezináboženský dialog (14.07.2011)
Sedmé přikázání Desatera (11.07.2011)
Nikdo upřímně nemiluje Pána Boha, když nemiluje blížního (04.07.2011)
TV Magnificat: Don Stefano Gobbi na Slovensku (v roce 1996) (01.07.2011)
Na katolické charizmatické konferenci také o P. Marii (30.06.2011)
Fotil sochu, vyfotil tvář Panny Marie (29.06.2011)
Kolik je v Římě oken? (27.06.2011)
Univerzita třetího věku Masarykovy univerzity 2011/2012 - Kurz Živá teologie (27.06.2011)
Promluva P. Pavla Havláta o Letnicích 2011 (26.06.2011)
Hojnost a vděčnost (22.06.2011)
Dechtice - Poselství z 15.června: Kráčejte ve Světle (20.06.2011)
Video: Svatodušní pouť v Dechticích, -5. června 2011 (15.06.2011)
Úcta k Ježíšovu Srdci,proč? (11.06.2011)
Turínské plátno z pohledu 20. a 21. století (03.06.2011)
Evangelizační brožurka „Já jsem cesta, pravda a život.“ (03.06.2011)
Supermarkety- chrámy konzumu (27.05.2011)
Dechtice 15. května 2011: Neustále se modlete za kněze (22.05.2011)
Když vás osloví Svědkové Jehovovi... (19.05.2011)
Panenství - druhá šance (18.05.2011)
Video:Dechtice, Zjavení Královny pomoci, 8. května 2011 (15.05.2011)
Tři dny křesťanské spirituality s P.Markem Orko Váchou (07.05.2011)
NE! podávání svatého přijímání nesezdaným dvojicím (06.05.2011)
List o mravní čistotě (06.05.2011)
Svatá Anežka Česká - Doksany - národní pouť (30.04.2011)
Vzácné okamžiky života - kázání Mons. Aloise Pekárka (29.04.2011)
"Vzkříšení" - dar k narozeninám (28.04.2011)
Až neuvěřitelný postoj - výzva i pro ostatní (26.04.2011)
Vina, trest a odpuštění - kázání Mons. Aloise Pekárka (25.04.2011)
Povolání ke svatosti (23.04.2011)
Kříž je znakem Vaší spásy (22.04.2011)
Uslyšet kohouta - báseň (20.04.2011)
YouCat - Katechismus Katilické cíkve pro mládež (17.04.2011)
Nezřekla se své víry (10.04.2011)
Pastýřský list k prožívání velikonočního tridua (09.04.2011)
O Červené karkulce aneb Karkulka a my? (09.04.2011)
Diskuze o uzdravování rodových kořenů (06.04.2011)
Královna pomoci v Dechticích: Jaké plody budete sbírat? (17.03.2011)
Panna Maria patronkou Arábie (16.03.2011)
Život v jednotě s církví (14.03.2011)
Kázání při zahájení oslav 800. výročí narození Anežky Přemyslovny (11.03.2011)
Poselství z Dechtic: Žijte s Ježíšem (10.03.2011)
Zázrak v přímém přenosu (09.03.2011)
Sbírka Haléř svatého Petra (04.03.2011)
Balet... (03.03.2011)
Pravá dokonalost (19.02.2011)
Víra v denním životě (14.02.2011)
Krvavé obrazy v Dillí (10.02.2011)
Uzdravení rodových kořenů (09.02.2011)
TV: Don Bosco - dvoudílný životopisný film (04.02.2011)
Střípky z duchovních cvičení mužů v Prosiměřicích (03.02.2011)
Papež a tiskový mluvčí Vatikánu o nešvarech ekumenického dialogu (01.02.2011)
Tolerance z křesťanského hlediska (24.01.2011)
Síla pravdy (19.01.2011)
Ani ty nejsi omyl přírody... (16.01.2011)
Poselství Královny pomoci: Bůh je vám blízko! (15.01.2011)
Benedikt XVI. povzbuzuje k adoraci (13.01.2011)
Duchovní odpoledne v Třebíči (12.01.2011)
Královna pomoci: V čistém srdci je Boží světlo (12.01.2011)
Náš mír a naše naděje (12.01.2011)
Slovo života - prosinec 2010 (07.01.2011)
Promluva o Mariána Kuffy (04.01.2011)
Přednáška Cesty po největší katolické zemi jihovýchodní Asie (03.01.2011)
Krátká poselství pro dny v novém roce (01.01.2011)
Bohu i lidem lásku (26.12.2010)
Královna pomoci: Jako jsem ho já přinesla na svět, tak i vy ho přineste světu (19.12.2010)
VÁNOCE 2010 ve FATYMu Vranov nad Dyjí (18.12.2010)
Věrohodnost Nového zákona (14.12.2010)
Dechtice - Svátek Královny Pomoci a 16. výročí zjevení (09.12.2010)
Tip na dárek! Už jste viděli DVD křesťané ve společnosti? (08.12.2010)
Může to být jinak, než se na první pohled zdá (05.12.2010)
Internetem koluje zavádějíci email s obrázkem Panny Marie (27.11.2010)
Jak poznávat Bibli, když není čas? (16.11.2010)
Milost Boží v nás (31.10.2010)
Žalářníkovo obrácení (30.10.2010)
Nahrávky kázání P. Marcela Javory (25.10.2010)
Adorační dny ve farnostech FATYMu (07.10.2010)
Půst (07.10.2010)
Posvícení ve Chvalaticích (02.10.2010)
Svoboda bez vazeb neexistuje (02.10.2010)
Svatováclavské kázání P. Piťhy (30.09.2010)
Kázání stigmatizovaného kňaze Zlatka Sudaca (28.09.2010)
Doporučení časopisu Res Claritatis MONITOR (16.09.2010)
K NALÉHAVÉ PROSBĚ ÚDAJNÉ "PANNY MARIE" (08.09.2010)
Kurz Dějiny křesťanství (07.09.2010)
Zajímavý film o Marii Goretti (06.09.2010)
Varování před nebezpečím šamanizmu a ezoteriky (04.09.2010)
Matka Tereza – odpůrkyně potratů, které Clinton nepodal ruku (01.09.2010)
Přednáška Jsme ve vesmíru sami? (01.09.2010)
TATO OBLUDA JE ZLO - svědectví 15leté studentky (06.08.2010)
KURZ ČETBY PÍSMA (23.07.2010)
Pád důvěry (05.07.2010)
Náš čas (03.07.2010)
Zjevení Panny Marie v Garabandalu (01.07.2010)
Cyrilometodějská mise a její odkaz (21.06.2010)
Stesky Nejsvětějšího Vykupitele (19.06.2010)
3. oblastní setkání charismatické obnovy v Olomouci (15.06.2010)
Liturgická cesta na česko-německé hranici aneb s Písmem svatým do přírody (01.06.2010)
Každé povolání je zázrakem Boží milosti (27.05.2010)
Vassula Rydén na Slovensku (09.05.2010)
Mariapoli 2010 (09.05.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 7. část (09.05.2010)
Tomáš Baťa o hospodářské krizi (06.05.2010)
Ora et labora - Modli se a pracuj (05.05.2010)
Anselm Grün v Brně (01.05.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 6. část (01.05.2010)
Zpytování svědomí trochu jinak (09.04.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 5. část (08.04.2010)
V Brně- Židenicích budou číst Bibli nepřetržitě 24 hodin (04.04.2010)
Skála lásky (02.04.2010)
Svaté přijímání (01.04.2010)
Mše svatá a duše v očistci (31.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 4. část (16.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 3. část (10.03.2010)
Slavík a růže (07.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 2. část (01.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 1. část (23.02.2010)
Zveme do Znojma na přednášky v postní době (22.02.2010)
Agnostik Leo Moulin vzkazuje katolíkům (13.02.2010)
"Postničky" (12.02.2010)
Čtvrthodinka před Nejsvětější Svátostí (23.11.2009)
Pro potěšení i pro zamyšlení (18.11.2009)
Modlitba papeže Benedikta XVI. před soškou Pražského Jezulátka (11.11.2009)
Víkend s Biblí (09.11.2009)
Křesťanství běžného dne (03.11.2009)
Promluva Benedikta XVI. (31.10.2009)
Stačí jen dvě slova (26.10.2009)
Biblický kurz v Brně (22.10.2009)
Brno: Promluva papeže Benedikta XVI. při modlitbě Anděl Páně (10.10.2009)
Největší problém současné společnosti? (09.10.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (01.10.2009)
Zveme na adorační dny (29.09.2009)
Víra, naděje a láska - zamyšlení před návštěvou Svatého Otce (21.09.2009)
VÝZVA K PŘIJETÍ SVÁTOSTI SMÍŘENÍ (17.09.2009)
Vzpomínka na P. MUDr. Ottu Opálku - a také prosba (16.09.2009)
Pastýřský list - ZAHÁJENÍ NOVÉNY (06.09.2009)
Na čem záleží? (30.08.2009)
Jan Maria Vianney (27.07.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (24.07.2009)
Motlitba pro pět prstů (16.07.2009)
Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky (Sk 1, 8) (15.07.2009)
Sny (14.07.2009)
Kdo zpívá, dvakrát se modlí (01.07.2009)
Pastýřský list o NADĚJI (22.06.2009)
Litanie k drahocenné Krvi Pána Ježíše Krista (10.06.2009)
Každý může něco ovlivnit k dobrému (26.05.2009)
20. ročník Katolické charismatické konference (23.05.2009)
Už jenom tři minuty (10.05.2009)
Srdce jako diamant (06.05.2009)
O duši (04.05.2009)
Týden modliteb za povolání (30.04.2009)
Jubilejní rok v Kostelním Vydří (03.04.2009)
Rok svatého Pavla - modlitba ke sv. Pavlovi (01.04.2009)
Už jste si prorozjímali pastýřský list našich biskupů? (30.03.2009)
Úcta k Panně Marii (09.03.2009)
Páteční zvonění (04.03.2009)
Modlitby otců (03.02.2009)
Zveme na přednáškový cyklus Křesťanská mystika (26.01.2009)
Pochod pro život 2009 v Praze (16.01.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (10.01.2009)
Věta pro povzbuzení k duchovnímu životu (29.12.2008)
Vánoční přání - zamyšlení (25.12.2008)
Anděl Páně za křesťanskou Evropu (19.12.2008)
Jan Peňáz: Květy Nejsvětější svátosti (03.12.2008)
Velmi zajímavý výrok svatého otce Pia XII. (20.10.2008)
4. celostátní setkání společenství čistých srdcí (26.08.2008)
Co mě v poslední době výrazně oslovilo... (26.05.2008)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 21. 03. 2012 | 11306 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 158368
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace