Zajímavé...

Odpuštění přináší uzdravení

Více než milion zmasakrovaných Rwanďanů – to je bilance strašného vraždění národů mezi Hutuy a Tutsii v roce 1994. Mohou zúčastnění na něco takového zapomenout nebo vůbec odpustit?





Jak se dá dále žít s pocity nenávisti, zoufalství, smutku, hluboké deprese?

Protože lidé v Rwandě naléhavě potřebují smíření, založila sestra Donata Uwimanipaye společnost „Misionářky míru“. Tím otevírá svým krajanům cestu, aby se zakotvili v Kristu a navzájem si odpustili. O tom všem a o jejím životě jsem si povídala s touto působivou, milou ženou, když byla ve Vídni na cestě, aby sbírala dary.

Sestra Donata přišla na svět na severu Rwandy na konci padesátých let 20. století jako jedno z deseti dětí v katolické rodině. Ještě před jejím narozením ji matka zasvětila Panně Marii. Rodina nezanedbala žádnou neděli mši svatou. Víru jí nevštípili jenom její rodiče, ale také řádové sestry, u kterých dostala školské vzdělávání. Už koncem svého školního vzdělávání se cítila Donata být přitahována svatými. O svátku svého patrona prosila, aby mohla školu na několik hodin opustit, aby se mohla modlit v kostele, vzdáleném dvě hodiny chůze!

Nebyl tak dlouhý pěší pochod nebezpečný?
„Bezpečný úplně nebyl. Když jsme v neděli chtěli být na 7 hodin ráno na mši svaté, museli jsme také vyjít v 5 hodin, potmě, po úzkých stezkách přes hory a údolí. Ale když jsem na své jmeniny chtěla jít do kostela, našel se vždycky někdo z velké rodiny, kdo mě doprovodil.“ Který bratr by to tady u nás pro svoji sestru udělal?

Její závěrečné vysvědčení ji opravňovalo, aby mohla od roku 1977 vyučovat v některé národní škole. Potom, co se seznámila s charismatickou obnovou víry a Mariinými legiemi, cítila se být povolána k životu v klášteře. Proto opustila roku 1981 rodný dům a vstoupila k „Sestrám Panny Marie“, k prvnímu ženskému řádu v Rwandě. To je ten rok, kdy začala církví uznaná zjevení Matky Boží v Kibeho.

„Byl to výjimečný rok. Byli jsme přítomni u některých zjevení. Vizionáři nám dávali toto poselství: Je na naší generaci, na naší kultuře, abychom reformovali, pozměnili svoje zvyky a svoji křesťanskou víru. A jestliže se teď nebudeme postit, budeme to muset později dělat proti své vůli. – Samozřejmě, že jsme chtěli změnit dějiny naší země k lepšímu. Ale mysleli jsme přitom na pozdější dobu, nepochopili jsme, že s tím máme začít hned. Jinak bude, jak řekla Matka Boží, příliš pozdě. My v Rwandě jsme správně nepochopili situaci, poselství jsme brali na lehkou váhu a neptali se sami sebe: Jak se mám měnit? Také lidé ve vládě nepochopili, že i oni se mají postit a obrátit.“

A uzavírá důrazně:
„Genocida nám ukázala, že ďábel je mocný a nesmí se podceňovat. Nechali jsme mu otevřené dveře. Ďábel ale není silnější než Bůh. Dnes to můžeme dosvědčit, k tomu žijeme: Kultura smrti, kterou ďábel šíří, není silnější než kultura života, která je od Boha.“

Skutečně to vřelo už dlouho mezi oběma kmeny v zemi, mezi Tutsii a Hutuy. A splnilo se všechno, co Matka Boží předpověděla, potom v roce 1994: došlo k opravdové vraždě národa. Na začátku roku byly jako mladé sestry vyslány svým řádem na vzdělání do Freiburgu a do Švýcarska. A 6. dubna – v den, kdy prezident Rwandy, Hutu, byl zavražděn Tutsii – katastrofa začala. Sestra Donata byla právě v Taizé, aby poznala jiné způsoby zvěstování víry.

Ve zpětném pohledu na událost mi vyprávěla: „Už toho dne jsem v modlitbě cítila, jak strašné to bude. Bylo jasné, že zavraždění prezidenta by mohlo mít hrozivé následky. Když mě Bůh chtěl toho uchránit, znamená to pro mě, že mi dá úkol pro další dějiny země.“ Tím začíná ihned, jak je to možné, se zvláštní duchovní cestou, která povede k pozdější mírové iniciativě.

Tehdy se přenáší chaos v Rwandě na vztahy Rwanďanů ve Švýcarsku. Nálada mezi jejími krajany je napjatá. O své rodině doma nemá žádné zprávy. V této situaci nejistoty se stává Bůh jediným pevným bodem. Ve všech záležitostech se spoléhá na vedení Ducha Svatého.

Co se ale stalo s její rodinou během masakrů, ptám se. Otec, dvě její sestry a jeden bratr jejího otce byli zavražděni, jak se dověděla později. A o jejím jediném, tenkrát ještě živém bratrovi, zmizely od té doby všechny stopy.
„Moje matka měla to »štěstí«, že před genocidou zemřela přirozenou smrtí,“ vypráví sestra se smutným úsměvem, aby hned dodala: „Tyto zprávy byly natolik strašné, že mě utvrzovaly v tom, abych později dělala něco k usmíření lidí.“

V následujících letech se sestra Donata soustředila ve Švýcarsku na své studium a na svoji budoucí úlohu. V roce 1998 dostala příležitost, aby se zúčastnila po šest měsíců v USA vzdělávání u „Iowa, Nebrasca Peace Institute for Mediation“. Při tom se zúčastní meditací ve školách a ve vězeních při těžkých konfliktech. „Chtěla bych jednou pomoci ukončit kruh násilí v naší zemi,“ řekla. Po návratu zpět do Švýcarska dokončuje studium vše obecné a klinické psychologie a teologie magisterskou prací.

V roce 2001 přišla konečně zpátky do Rwandy. Tady jsou lidé nesmiřitelní, depresivní, bez odvahy a bez sil. Minulost není zpracovaná, mládež se přestala učit. Mladí se ještě alespoň dají oslovit. „Vy jste přežili, vy teď musíte žít – ale lépe, říkala jsem chlapcům,“ vypráví mi sestra. Vlastně by chtěla všechno to, co si rozpracovala a vymodlila, ihned věnovat pro mír v zemi. Její řád ji ale nejdříve pověřil funkcí ředitelky jedné střední školy. Ještě během doby, kdy vykonává toto poslání – až do roku 2009 – začíná zakládat novou společnost: „Misionářky míru Krista Krále“.
K tomu vysvětluje: „Naše země byla už v roce 1946 zasvěcena Kristu. Měli jsme tedy svazek s Kristem Králem. Proto jsem se zeptala: Co nám chybělo, že mohla nastat tato katastrofa? Proč ty nemilosrdné vraždy? Cožpak jsme nebyli zemí s více než 80 % křesťanů? Odpověď zněla: Nebyli jsme dostatečně s Bohem ve spojení, necítili jsme se s Ním být dostatečně svázáni. Proto dělali mnozí to, co jim vrchnost přikázala: »Řekli nám, že musíme ty druhé zabít, protože jinak by oni zabili nás,« říkali potom vrazi. »Tak jsme to udělali.« Neměli tedy jednoduše žádné fungující svědomí. Musíme proto začít s výchovou svědomí, potřebujeme novou evangelizaci, musíme jít více do hloubky, být správně zakotveni v modlitbě. To by mohlo zachránit naši zemi. Mír nepřichází z ničeho, nikoliv od politiků. Mír může přijít jenom od Boha.“

Protože se kněží ještě nevrátili do venkovských oblastí, nebyly tam ani řádové sestry, obracejí se na katechety, aby začali v kostele rozdělovat Nejsvětější svátost. Když se to lidé dovídají, přicházejí v zástupech. U Pána se cítí bezpečni. Tak začíná něco rozkvétat. Zakládá se první společnost „Misionářek míru“. Druhá vzniká v místě školy. Jsou to hlavně mladí lidé, kteří se scházejí k modlitbě za mír. Aby udržela kontakt mezi těmito dvěma skupinami, musí sestra ujít větší vzdálenosti pěšky. Někdy ji přitom doprovází mládež. „Jak je to daleko?“ ptám se. „No, po silnicích je to 100 kilometrů.“ Jsem překvapena! „Ne, ne,“ usmívá se, „já nechodím po silnici, nýbrž po řece a přes kopce. Tak je to jenom asi 50 kilometrů!“ I tak – je to neuvěřitelné! Devět let tak sestra Donata chodí vedle své práce ředitelky pěšky sem a tam. Ale potom, co se společnosti rozrůstají, prosí řád, aby ji uvolnil pro další mírové projekty. Tak tedy opouští školu a věnuje se cílevědomě výchově „Misionářek míru“ a vzniku dalších společenství. Brzo se její aktivity rozšíří téměř do celé země. Vzniká noviciát pro nové společnosti, v němž se budou vzdělávat mladiství, kteří se zajímají o meditaci míru a smíření v Rwandě.


V současnosti působí v mnoha diecézích, v nichž žije 5 z 12 milionů Rwanďanů.
„Mnoho lidí přichází mezitím do těchto meditačních skupin, aby se modlili za mír a smíření. Mnozí se modlí za uzdravení po zraněních nejrůznějšího druhu. V centrech se starají o duševně zraněné lidi. Tak se podaří mnohým odpustit a smířit se, často mnozí prosí přeživší nebo příbuzné zavražděných za odpuštění za své činy. To nemusí být vždycky vražda, mohou to být také zrady, nenávist, závist a zbabělost. Tady je tolik zranění,“ říká a já se dívám na ni, jak jí leží na srdci utrpení a bolest těchto lidí.
Neúnavně a v pevné důvěře v modlitbu a vedení Ducha Svatého se ponořuje v posledních letech do snah o smíření a mír. Spiritualita „Společenství misionářek míru“ si bere Krista Krále jako příklad a spočívá na třech pilířích: bezpodmínečná láska, která je otevřena pro všechny, slitování a citlivost ke všem, kteří trpí. Na vysvětlenou k tomu dodává: „Viděli jsme, že se této citlivosti nedostává pro ostatní, kteří nepatří k vlastní skupině. A tak jsme hledali, kdo dnes nejvíce trpí v našem společenství nedostatkem citlivosti, a to jsou invalidní děti. Jsou považovány za ostudu. Schovávají je za dům, nebo je uvazují, aby nikdo nemohl vidět, že tady žije postižené dítě. Tak jsme si umínili, že těmto ubožákům pomůžeme k tomu, aby jednoho dne mohli žít jako všichni ostatní lidé.“
Díky jednomu daru z Rakouska jsme mohli v jednom centru zřídit domov pro tyto ubožáky. Děti teď dostávají také léky a psychoterapeutické ošetření a nemálo z nich se uzdravilo. Sestra šťastně vypráví: „Především jim pomáhá láska, kterou tady dostávají, příchylnost, přijetí jich takových, jaké jsou. Děti ožívají, učí se společně se zdravými dětmi a dostávají naději do života.“

Mateřskou školu pro 3–6leté navštěvuje v této době 100 postižených a nepostižených dětí. „Později se mohou děti u nás také vyučit pro budoucí povolání,“ dodává sestra Donata. Děti teď ošetřuje několik z 56 členů „Společenství misionářek míru“. Kromě toho je zaměstnáno 15 učitelů, protože všechny děti musí zvládnout běžné státem předepsané učivo. „Na darovaných šicích strojích nebo jiných přístrojích vyrábějí žáci potom různé výrobky, které pak prodáváme, např. trička. Když později odejdou, udržujeme s nimi kontakt,“ říká. Zvláště důležité je pro ni ovšem uvádění dětí do hodnot, jakými jsou mírumilovnost, vzájemná pomoc, bezpodmínečné vzájemné přijetí.
Jak se takové uvádění děje? „Společným soužitím, při kterém se starají o sebe navzájem, vzájemně si pomáhají, učí se dělit s ostatními, učí se snášet rozdíly, které mezi nimi jsou, a mít se navzájem rádi. Velkou roli hraje modlitba. Jedenkrát v týdnu je pro všechny žáky i děti ze školky mše svatá. Vědí také, že se před jídlem modlí a děkuje Bohu, že se návštěvníci mají zdvořile pozdravit atd. Dobré mravy a hodnoty mají vést ke vzájemnosti v míru.“

V současné době mohou poskytnout péči tohoto druhu jenom v jednom centru. V ostatních centrech o děti pečují jenom v pozdním odpoledni. „Přicházejí vlastně všechny děti,“ říká sestra Donata radostně, „je lhostejné, jakou mají etnickou nebo náboženskou příslušnost, aby dostaly v odpoledních hodinách duchovní vzdělání, aby si spolu hrály, zpívaly a tančily. Říkáme tomu »dětská odpoledne «. V této společnosti se učí vzájemně spolu žít. Chápou, že ten druhý je bratr nebo sestra.“

Zpátky k těm modlitebním skupinám: „Zde se uskutečnilo už mnoho smíření, i když je tam také ještě mnoho bídy. V některých modlitebních skupinách sedí vedle sebe dřívější nepřátelé, modlí se společně – i když se mimo společenství nedokážou pozdravit. Bohudíky máme ale také případy, kdy si dřívější nepřátelé odpustili a teď jsou mezi sebou spojeni modlitbou. Není to neuvěřitelný zázrak?!“ Ano, je to sotva k uvěření, co tyto trpělivé sestry s pomocí Ducha Svatého už uvedly do chodu.

„Bylo tu jedno děvče, které přestalo mluvit,“ vyprávěla. „Ona jako jediná z jejich rodiny přežila vraždění. Nejen že byli před jejíma očima zavražděni rodiče, pak ji ještě také mučili, ale nechali živou, aby trpěla. Přišla do skupiny, aby se modlila, ale nechtěla být členkou společenství. Pro ni bylo všechno, co viděla, černé: květiny, lidé – jednoduše všechno bylo zlé a smrtonosné. Toto děvče mělo tedy mnoho co odpouštět.“ Společnými modlitbami, rozpracováním utrpení ve skupině začala pomalu zase mluvit. Protože ve skupině se měl každý pokusit hlasitě se vyslovit, komu odpouští, mohla také ona tiše zamumlat slovo „odpouštím“. Tak se vrátila zpátky do života. Dnes vydává svědectví o tom, co působí modlitba: hojí nejhorší rány a vede k odpuštění a ke smíření.

A ještě něco mi sestra Donata vyprávěla: „Každý rok v dubnu, v měsíci, kdy masakr začal, vystoupily u mnoha lidí kruté vzpomínky: třeba Odetta, když jsme šli do kostela, náhle začala křičet a schovávala se pod lavice: »Jsou tady, přicházejí!« křičela a viděla ty strašné výjevy z té doby znovu. Také ona se modlitbami a společenstvím nakonec uzdravila z vracejícího se strachu. Dnes má dobře prosperující podnik se zaměstnanci a stále nás chodí navštěvovat. Každému, kdo to chce slyšet, dosvědčuje, že je navenek i uvnitř úplně uzdravená.“

Existují také tělesná uzdravení?
„Ano, duševní a také tělesná. Vždyť duševně nemocní lidé onemocní často také tělesně. Když se ale vyléčí duševně, stanou se často zase zdravými také tělesně. U Cécile tomu bylo takto: Viděla, jak byl její bratr zavražděn, a pokoušela se schovat. Když konečně hledala ochranu v jednom klášteře, jedna sestra ji vyhodila a ještě ji vyzradila nepřátelům.“ Vidím, jak těžce to sestra Donata nese, když to vypráví. „Nepřáteli byla Cécile potom strašně zneužita – tak těžce, že od té doby už nemohla chodit. My jsme ji znali jenom na vozíku. Dostavovala se vždy znovu do naší modlitební skupiny, prosila o modlitbu za sebe, nechápala ale, že musí ke svému uzdravení přispět odpuštěním. Prosili jsme ji, aby napsala seznam všech těch lidí, kterým by chtěla odpustit. Byl to velmi dlouhý seznam, protože skoro celá její rodina byla vyvražděna. Každý den ráno se měla na ten list podívat a říci: Chci odpustit. Odpustit není snadné a má to mnoho společného s vůlí! Jedenkrát při mši za uzdravení – tyto mše měly ohromný příliv návštěvníků – zdůraznil P. Ubald (kněz, který je teď duchovním rektorem společenství), jak to on vždycky dělá: »Kdo není schopen odpustit a sám o odpuštění prosit, nese s sebou těžkou zátěž.« Při těchto slovech mohla Cécile náhle odpustit! Dojela se svým pojízdným křeslem ještě domů, tam ale zjistila, že může zase vstát. A brzo byla schopná úplně normálně chodit.“ Ale to není všechno: „Cécile přišla k nám a prosila o pomoc: Chtěla Bohu poděkovat – vždyť moci odpustit, to je milost! Z vděčnosti chtěla jít do vězení za těmi lidmi, kteří jí přivodili tak těžké utrpení, a ze své strany jim odpustit.“ „Jak prosím?“ ptala jsem se překvapeně. „Ano,“ usmívá se sestra mému nevěřícnému obličeji, „chtěla prosit o odpuštění vraha svého bratra. Byla si totiž vědoma toho, že tento člověk se pro ni stal jakoby mrtvým, protože mu odepřela všechnu lidskou důstojnost. Šla tedy do vězení, nejdříve k vrahovi svého bratra, který chtěl zpočátku všechno svalit na jiné. Když mu ale Cécile řekla, že mu teď odpouští a že by chtěla také jeho poprosit o odpuštění, protože pro ni byl jakoby mrtvý, odpověděl tento muž: »Uvidět tě ještě jednou bude pro mě velkým štěstím. « Jinak tomu bylo při návštěvě řádové sestry ve vězení: ta si ještě nebyla vědoma své viny. Cécile jí přesto odpustila.“ Teď provozuje malý obchod, cítí se dobře a také ráda vypráví, že s odpuštěním je možné duševní i tělesné uzdravení. Ostatně, sestra Donata se ani slovem nezmínila o všech těch obtížích, které měla s překonáním sebe samé, a kolikerou trpělivostí se musela ozbrojit. Jejím cílem je především, aby svým krajanům, ale vlastně nám všem přinesla důvěru, že odpuštění a smíření je s pomocí Boží možné, stejně jako uzdravení. Neměla bych se pokusit to změnit také já ve svém životě?!

Alexa Gaspariová
Z VISION 2000 – 6/2013 přeložil -mp-
Světlo 2/2014






Sdílet

Související články:
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (04.12.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (29.11.2018)
Nové farizejství dláždí cestu příchodu Antikrista (24.11.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (22.11.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (05.11.2018)
Sqělba (31.10.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (30.10.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (18.10.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (11.10.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (03.10.2018)
Andělé (02.10.2018)
Pane, nikdo jiný... (01.10.2018)
Protože Bůh je... (26.09.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (25.09.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (19.09.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (12.09.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (04.09.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (28.08.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (22.08.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (15.08.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (07.08.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše... (30.07.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (22.07.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (06.07.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše... (27.06.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (19.06.2018)
Modlitba ke svaté Barboře (16.06.2018)
Témata k zamyšlení od o. Lubora Dobeše.... (11.06.2018)
Máš živou víru? (10.06.2018)
Páter Josef Toufar (25.02.2018)
Pohled na tvář Ukřižovaného zve k přemožení démonů nedůvěry, apatie a rezignace (16.02.2018)
Desatero na prázdniny (25.06.2017)
Týden modliteb za duchovní povolání (02.05.2017)
Zamyšlení jáhna Ladislava Kince - 1. neděle postní A - 5. 3. 2017 (06.03.2017)
Společenství, které zachraňuje (21.01.2017)
Z myšlenek otce Jiřího Balabána - sv. Václav (13.12.2016)
Den reformace – tragické memento pro luterány i katolíky (30.10.2016)
Žena v adventu (12.10.2016)
Jak jsem se snažil nemodlit (21.06.2016)
I v kuchyni a mezi hrnci prochází Pán (12.04.2016)
Týden modliteb za duchovní povolání a Světový den modliteb za duchovní povolání (11.04.2016)
Ohlédnutí za březnovým setkáním kurzu Samuel (05.04.2016)
Rok milosrdenství a pastorační aktivity ve farnosti Vrchlabí (18.03.2016)
Církev má průhledně nakládat s majetkem (11.03.2016)
Nastala postní doba (14.02.2016)
Jarní prázdniny u sester "klarisek" (12.02.2016)
Síla, kterou někdy nevidíš hned (07.02.2016)
Zamyšlení se nad exhortací papeže Františka na faře ve Vranově nad Dyjí (10.01.2016)
Co mám dělat se svým synem? (05.01.2016)
Vánoce Svatého roku milosrdenství (31.12.2015)
Cena daru z nedostatku (08.11.2015)
O odpouštění vin (06.11.2015)
P. Vojtěch Kodet: Pohlédl na něho s láskou - 2. část (30.10.2015)
Pohlédl na něho s láskou - 1. část (27.10.2015)
Připisování jmen andělům (28.09.2015)
Jak se žije v klášteře? (23.08.2015)
Setkání na nad exhortací papeže Františka (02.06.2015)
Víkend pro mámu a dceru - Máma a já (16.05.2015)
Nechme svůj život uchvátit a proměnit Vzkříšením (07.04.2015)
Už jsi vykonal velikonoční svatou zpověď? (30.03.2015)
P. Vojtěch Kodet - Milost svátosti smíření (přednáška) (29.03.2015)
Myšlenky z duchovní obnovy III. (12.03.2015)
Myšlenky z duchovní obnovy II. (07.03.2015)
Myšlenky z duchovní obnovy (05.03.2015)
Boží obraz nenajdu v komputeru či encyklopedii (15.02.2015)
Mnozí křesťané jsou dnes obětí těch, kdo nenávidí Ježíše (12.02.2015)
Víru předávají hlavně ženy (09.02.2015)
Pamatovat si první setkání s Kristem je pro křesťana nezbytné, aby nezvlažněl (08.02.2015)
Kázání P. Mariána Kuffy také o referendu v Prešově – video (06.02.2015)
Kontemplovat evangelium a nikoli televizní seriál (06.02.2015)
Předmisijní kázání z Třebíče (05.02.2015)
Kdo miluje Boha, je svobodný (26.01.2015)
Jít ke zpovědi není jako jít do čistírny (25.01.2015)
Dovolím Bohu, aby mne měl rád? (31.12.2014)
Mlčení (27.12.2014)
Papež o strachu před nezištnou Boží štědrostí (14.11.2014)
Považovat druhé za lepší, tak se vytváří atmosféra svornosti (06.11.2014)
Desatero klidu (18.10.2014)
Odpuštění – texty z Nového zákona (16.10.2014)
První národní eucharistický kongres ČR v říjnu 2015 (23.09.2014)
Škola křesťanského života - duchovní obnova (09.09.2014)
Nezapomeňte nahlásit děti do náboženství (07.09.2014)
Kdo čte evangelium, nachází Krista (05.09.2014)
Církev – nová smlouva a nový lid (09.08.2014)
Zajímavá a poučná myšlenka sv. Alfonse z Liguori (07.08.2014)
Duchovní život jako naslouchání (15.07.2014)
Myšlenka k nedělnímu evangeliu - Nejsvětější Trojice (16.06.2014)
Šest pravd víry (04.06.2014)
Sv. Alfonz Liguory -Láska a čistý úmysl. (03.06.2014)
Teologický kurz 2014/2015 (03.06.2014)
Bůh miluje i ´mamlase´, kterého já ´nemusím´… (28.05.2014)
TV Lux: FUNDAMENTY - nový diskusní pořad rozebírá Katechismus Katolické církve (28.05.2014)
Církev je svatá navzdory našim hříchům (11.05.2014)
Homilie otce Nika ke 3. neděli velikonoční (10.05.2014)
Cesta do Emauz je symbolem naší cesty víry (08.05.2014)
Co protestanty provokuje na katolících? (07.05.2014)
Homilie papeže na kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II., nám. sv. Petra (07.05.2014)
Exorcista a filosof Sante Babolin o tekutém ďáblu (02.05.2014)
Homilie papeže Františka při Velikonoční vigilii, bazilice. sv. Petra (29.04.2014)
Všichni jsme pro všechny drahocenní (10.04.2014)
Myšlenka sv. Terezie z Avily o nezbytnosti modlitby (08.04.2014)
Nevěřit každému a nevěřit všemu (04.04.2014)
Exercicie pro ženy v Prosiměřicích (25.03.2014)
Ukotvit lásku v každodenním životě (06.03.2014)
Srovnejme si žebříček životních hodnot (27.02.2014)
Spisovatelka J.K. Rowlingová, autorka knih o Harry Potterovi (27.02.2014)
Jak máme konat s užitkem rozjímání? (26.01.2014)
Jaká musí být duše, aby napravila své chyby? (26.01.2014)
Co činit, aby byl boj proti chybám z pýchy pocházející vítězný? (26.01.2014)
Jak začátečníci chybují s pýchou? (26.01.2014)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 24. 03. 2014 | 2724 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Světlo 2/2014
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 403243
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace