Zajímavé...

Očistec - mylné názory

Danteho Očistec, public domain, https://sk.wikipedia.org, Protože o zemřelých existují mylné názory, je třeba vzít na vědomí následující: Ať nikdo nevynechá modlitbu za zesnulého jen proto, že podle vnějšího zdání žil poslušně a zbožně.





Jen za mučedníka není třeba se modlit, protože on svůj život obětoval pro Krista a platí o něm Ježíšova slova: "Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho." (Mt 10,39) Papež Inocenc III. proto říká: "křivdili bychom mučedníkovi, kdybychom se za něj modlili."

Také za děti, které zemřely ve stavu křestní nevinnosti, není třeba se modlit, protože nemají žádné hříchy a přijdou hned do nebe. Proto naše Církev nepoužívá na jejich pohřbu černou barvu znamenající smutek, ale bílou, která je výrazem radosti. O ostatních smrtelnících však není známo, jaký ortel nad nimi Bůh po smrti vyřkl.

Svatý Ludwig Bertrand (+1580), dominikánský mnich, obrátil mnoho duší v Jižní Americe a měl od Boha dar řeči a moudrosti. Tvrdil, že jeho otec, notář ve Valencii, byl osm let v očistci, ačkoli to byl velmi zbožný muž, a jeho syn za něj obětoval množství modliteb a pokání.

svíčka


Také se častěji stávalo, jak to již bylo zmíněno v podobném případě (týkalo se to případu představené sestry Lucie), že zemřelí, kteří podle všeobecného mínění současníků vedli bohabojný život, se po letech zjevili a prosili žijící o jejich přímluvu.

Jeden z najsvědomitejších papežů, který s velkou horlivostí pracoval pro blaho dětí, byl Inocenc III. (+1216). A přece svatý kardinál Bellarmino (+1621) tvrdí, že svaté Luitgardě (+1246) bylo Bohem zjeveno, že tento papež byl po své smrti odsouzen být až do konce světa v očistci.

Anna Kateřina Emmerichová dokonce uvádí: "Vidím místa, kde byli očišťování ti, kteří byli později svatořečení, ovšem ve chvíli odchodu z tohoto světa ještě nedosáhli naplnění své svatosti. Podle těchto slov by se někteří svatí nevyhnuli očistci. Kdo se tedy domnívá, že nějaký obyčejný smrtelník, který žil poslušně a zbožně, nepotřebuje modlitby, nachází se ve velkém omylu.

Ať si nikdo nemyslí, že je zbytečné modlit se za zesnulého proto, že vedl špatný život. I takový člověk může kvůli dobrým skutkům, které vykonal ve svém životě nebo na přímluvu jiných, v okamžiku smrti dosáhnout milost pokání a takto se zachránit před peklem. Kající lotr a vrah (srov. Mt 27,38) po pravici ukřižovaného Ježíše Krista není jediný, komu byla v hodině smrti udělena mimořádná milost.

V podobenství o dělnících na vinici Kristus naznačuje, že je možné získat si nebe i na sklonku života. V podobenství slýcháme, že ti, kteří začali s denními pracemi až v poslední hodině, dostali stejnou mzdu jako ti, kteří se namáhali již od rána (srov. Mt 20,9).

U žádného umírajícího nenastává smrt okamžitě. Nikde v přírodě neexistují náhlé přechody, např. rostlinka se nestane stromem za jednu noc; ani se stromem to není tak, že dnes kvete a zítra už dává plody. Vše se děje pomalu. A proto i člověk neumírá okamžitě, ale postupně, což dokazují v poslední době i lékařské studie. I když už umírající přestal dýchat a pohybovat se, neznamená to, že jeho duše už opustila tělo. Není proto vyloučeno, že umírajícímu se ukáže zvláštní světlo a má možnost v poslední chvíli spatřit před sebou svůj život od nejútlejšího věku, jak o tom svědčí někteří lidé, kteří byli zachráněni, například před utonutím.

Je možné, že umírající v okamžiku smrti nahlédne i do věčnosti. A také je možné, že v tomto posledním okamžiku některé duše zachvátí velká lítost, skrze kterou mohou být zachráněny. Nemůžeme tedy odsuzovat žádného zesnulého, neboť nevíme, co se s ním v hodině smrti událo a jestli se mu v posledním okamžiku nedostalo od Boha mimořádné milosti za jeho dobré skutky, které v životě vykonal.

Dokonce ani sebevrah nebo člověk, který byl popraven v důsledku soudního rozsudku, se nesmí zatracovat, protože nejsme vševědoucí a nikdo neví, co se událo v jeho duši během umírání. Pokud odepřela raná Církev sebevrahovi církevní pohřeb, nebyl to žádný výrok zatracení, ale stalo se tak kvůli vyjádření nevole vůči sebevraždě. Víme přece, že pokud lékař potvrdí, že si sebevrah vzal život v okamžiku náhlé šílenosti, nikdy mu Církev neodepře církevní pohřeb.

svíčka


V Římě byl jednou odsouzen k smrti jistý zločinec. Zbožný kněz navštívil nešťastníka v žaláři a velmi se namáhal, aby ho pohnul k lítosti a svaté zpovědi. Všechny instruktáže a prosby byly však marné, nešťastník zůstal zatvrzelý. Nakonec, když ho kněz doprovázel k místu popravy, padl mu k nohám a prosil ho ještě jednou, aby neodcházel na věčnost, dokud se nesmíří s Bohem. Zlosyn mu odpověděl proklínáním. Nad tímto zatuhnutím se kněz tak rozhněval, že po popravě zvolal k shromážděnému lidu: "Takto umírá zatratenec!" Po mnoha letech měl být tento kněz, který žil svatě, blahořečen. Celý jeho život byl Církví důkladně prozkoumán a nenašlo se nic, co by si zasloužilo jakékoliv pokárání. Blahořečení se jevilo jako uzavřená záležitost. Zde se však přihlásili svědci, kteří si pamatovali na onen výrok při popravě. A co se událo? Kněz i přes svůj bohabojný život nebyl blahořečen, a to jen proto, že tehdy pochyboval o Božím milosrdenství a zatratil umíněného hříšníka. Církevní úřad totiž rozhodl, že nikdo nemůže vědět, zda se hříšníkovi v posledním okamžiku díky dokonalé lítosti nedostalo odpuštění od Boha. Proto byl jeho výrok nevhodný.

Pokud vedl někdo na zemi špatný život jako například Marie Magdaléna, která se však upřímně polepšila, konala pokání a nyní je uctívána jako svatá, tak nesmí být vůči němu vynesen žádný odsuzující rozsudek. Ilustruje to příklad vyprávěný svatým biskupem Alfonsem Maria de Liguori v jeho knize Die Herrlichkeiten Mariens. Ve městě, kde žila blahoslavená sestra Kateřina od svatého Augustina, žila i žena jménem Maria, která vedla od mládí nemravný život, a proto ji nakonec vypověděli z města. Po jistém čase byla nalezena mrtvola této ženy v jeskyni za městem. Na jejím těle bylo možné poznat, že zemřela na ošklivou nemoc. Každý se mohl domnívat, že po smrti byla zatracená. Avšak po čtyřech letech se ukázalo, že tomu tak nebylo. Řeholnice Katařina, která mívala často zjevení, dostala jednou během modlitby vidění. Přiblížila se k ní temná postava, duše z očistce, a říkala: "Sestro Kateřino! Jak jsem já nešťastná! Ty se tolik modlíš za zemřelé, pouze na mně nemyslíš!" Kateřina se jí zeptala: "Kdo jsi?" Duše odpověděla: "Jsem ubohá Maria, která zemřela v jeskyni. Milosrdenstvím Božím jsem byla zachráněna. Když jsem byla celým světem opuštěna, volala jsem z hloubi svého srdce k Matce Boží:,Ó, Maria, Útočiště hříšníků, smiluj se nade mnou! Přijď mi na pomoc!´ Pocítila jsem pak velkou lítost nad svými hříchy, a tak jsem utekla peklu. Avšak nyní musím o to víc trpět. Kdybys za mě obětovala několik mší svatých, mohla bych být brzy vysvobozena. Já bych pak v nebi za tebe ustavičně prosila." Takže i v tomto případě vidíme nejen velkolepé působení lítosti v hodině smrti, ale i moc utíkání se k Panně Marii.

Nejsvětější Panna, Dárkyně všech milostí, odmění i nejmenší služby provedené k její cti mimořádnými milostmi v hodině smrti. Potvrzuje to událost ze života svatého faráře z Arsu.

Přišla k němu jedna zoufalá žena, jejíž manžel, vlažný ve víře, zemřel nezaopatřený svátostmi. Jan Maria Vianney, který znal tajemství lidských srdcí, upozornil zarmoucenou ženu, že její manžel přinášel v květnu kytice květin na ozdobu obrazu Matky Boží, a dodal: "Ježíš má slitování s těmi, kteří uctívají jeho Matku. Váš muž v okamžiku smrti dostal milost, aby vzbudil lítost. Jeho duše je v očistci a my ji můžeme modlitbami a dobrými skutky osvobodit." Žena se divila, že svatý kněz arský znal tajemství z jejího domácího života, o kterých nikomu neřekla. Proto byla přesvědčena, že je pravda i to, co jí vyprávěl o osudu manžela.

svíčka


Je tedy reálné, jak ukazuje i tento případ, že hříšník může ještě v poslední chvíli dostat zvláštní Boží milost a dosáhnout odpuštění hříchů. Nemůžeme tedy nad zesnulým vynést rozsudek, i když byl ve svém životě nábožensky vlažný. Boží milosrdenství je nevysvětlitelné a naším rozumem nepochopitelné.

I díky přímluvám jiných prokazuje Bůh hříšníkovi v hodině jeho smrti milost, jak o tom svědčí následující příklad: Mária Denisa (+1653) z Martigny, řeholnice Řádu Navštívení v Annecy ve Francii, strávila své mládí na knížecích dvorech, proto měla zvláštní účast na osudech knížat. Jak její představená Františka Magdaléna Changy ve svých životních vzpomínkách podává, naše řeholnice, která se často modlila za duše, upadla jednoho dne do vytržení, když se po svatém přijímání opět přimlouvala za duše zemřelých, a uviděla očistec. Tam zpozorovala mezi jinými duši svého známého, vévody z Nemours, usmrceného 30. července 1652 v souboji se svým švagrem Beaufortem, v plamenech. Tento šlechtic vedl velmi lehkomyslný život, starající se jen o své tělesné potřeby. A přece ho Bůh nezatratil, protože jeho příbuzní se velmi modlili za jeho spásu. Díky přímluvě zbožných duší se nad ním Bůh slitoval a dopřál mu v hodině smrti milost dokonalé lítosti. Protože nikdy neztratil víru, podobal se svíci, která mohla být snadno zapálena jiskrou Boží milosti. Jmenovaná řeholnice se nabídla jako smírná oběť za nešťastného vévody. Brzy nato otekla po celém těle a mohla chodit jen s holí, přičemž trpěla nevýslovnými duševními mukami.

Ježíš Kristus, který nás vykoupil nejvyšší cenou a pro naši spásu nesmírně mnoho vytrpěl, nezatracuje jen tak lehce duši, jak ani my nezahazujeme lehkomyslně předměty, které byly velmi vzácné. Pokud Spasitel vidí jen špetku dobré vůle u člověka, nenechá ho zahynout navěky, ale jde jako dobrý pastýř za ztracenou ovečkou v hodině smrti, aby ji zachránil. Písmo svaté ohledem na tuto pravdu říká, že Bůh "nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, podle pravdy bude vynášet právo" (Iz 42,3).

Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová píše: "Velká je spravedlnost Boží, avšak ještě větší je jeho milosrdenství. Bůh zatracuje pouze ty, kteří se nechtějí obrátit. Ty však, kteří mají ještě špetku dobré vůle, zachraňuje. [...] Kristus nevisel na kříži a nerozpínal své ruce nadarmo. Je mnohem více zachráněných duší, než si myslíme." Tato slova řekla Emmerichová básnířce Luise Hensel (+1876), konvertitce, která se bála o osud svých protestantských příbuzných, především o otce. Plná útěchy jsou i tato její slova: "Jestliže dá boháč své kuchařce, chystající se uvařit mu polévku, pouze vodu a chléb, předloží mu kuchařka pouze vodní polévku." Tím chtěla říct: Lidé, kteří dostali od Boha méně osvícení a mají tedy po náboženské stránce skromnější znalosti, dosáhnou u Boha odpuštění snadněji, protože od nich nemůže mnoho žádat.

Ježíš řekl svaté Gertrude: "Jestliže vidím umírat člověka, který na mě rád myslel a vykonal nějaký dobrý skutek, zjevím se mu při smrti s obličejem plným milosrdenství a laskavosti, takže člověk z hloubi svého srdce lituje, i když mě někdy ve svém životě urazil. Tato lítost ho pak zachrání." A proto se nachází v očistci mnoho duší, o kterých si na zemi jejich příbuzní a bližní myslí, že jsou ztraceni. Z tohoto důvodu se lidé dopouštějí velké chyby, když vynechávají modlitbu za zemřelé, myslíc si, že by jim i tak nepomohla. Hlavně v adventní době, kdy očekáváme příchod Pána, máme častěji vzpomínat na mrtvé příbuzné v modlitbách, protože i oni touží po jeho příchodu.

svíčka


Je omyl myslet si, že v očistci nejsou žádná citelná utrpení

V některých nových rukopisech se autoři ve snaze "nezatěžovat srdce" věřících pokoušejí zbavovat očistec jeho hrůz a vykreslit jej v co nejrůžovějších barvách. Tvrdí se, že utrpení v očistci jsou sladké. O tom se dá právem pochybovat, protože žádná bolest není příjemná, každá je trpká, dokonce i tehdy, když se trpělivě snáší. Církev neříká bezdůvodně: "Ach, smilujte se, přátelé, už nade mnou, dotkla se mě Pánova pravice" (Jb 19,21). V takových rukopisech se popírají zjevení, které měli mnozí svatí o očistci, protože prý lidem naháněly úzkost a hrůzu. Ale je snad neštěstím, kdyby hříšník pocítil bázeň před Bohem a probral by se z hříšné ospalosti? Aby síla těchto soukromých zjevení byla oslabena, utíkali se tito moderní spisovatelé dokonce k podezřívání. Tvrdili, že svatí, kteří měli zjevení o očistci, byli hysteričtí a že jejich zjevení je nutné připisovat halucinacím a chorobným hysterickým stavům. Takové kritiky zastaví pouze vážnost Písma svatého. Lze považovat za hysterické lidi, jako byl Mojžíš před hořícím keřem, tři apoštolové na hoře Tábor, umírající Štěpán s očima upřenýma na otevřené nebe či Šavel přícházející před brány Damašku?

Jistý autor spisu o očistci hovoří o "kolísavém a děravém člunu soukromých zjevení a dodává:"To jsou věci, kterými se zastrašují děti a nahání se lehkověrným a bezstarostným lidem strach, to však neplatí pro lidi rozumné." Takové výrazy o zjeveních, kterými byli mnozí svatí Bohem obdarováni, jsou vskutku nevhodné. Kdo každé soukromé zjevení šmahem ruky bez zkoumání potlačuje a odmítá, jedná proti zdravému rozumu, který požaduje, aby se nic nezavrhovalo bez předběžného zkoumání. Skutečnost, že tato zjevení nahání bázeň, není dostatečným důvodem k jejich zatracování.

Soukromá zjevení se nesmí posuzovat zamítavě, protože mnohá z nich doporučilo souhlasné stanovisko biskupů, ba některé schválili dokonce i papežové a církevní sněmy. Tak např. zjevení svaté Brigity (+1373) jsou schváleny čtyřmi papeži a Basilejským koncilem (1435); zjevení svaté Hildegardy (+1178) jsou schváleny papežem Eugenem III.; zjevení svaté Gertrudy Veliké (+1334), svaté Kateřiny Sienské (+1380), svaté Terezie (+1582) a svaté Magdalény z Pazzi (+1607) byly také církevně schváleny. Značný počet biskupů doporučoval zjevení blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové (+1824) a španělské opatky Marie z Agredy (+1665), které jsou zapsány v knize Stadt Gottes a přeloženy do 57 jazyků. Vidění a zjevení francouzské řeholnice Nativitas, františkánky z Fougeres v Bretánii (+1798), byly vřele doporučené 26 francouzskými a anglickými biskupy za účelem rozvoje duchovního blaha. Kdo se proto k soukromým zjevením chová odmítavě a pohrdá jimi, je opravdu politováníhodný.

svíčka


Protivníci soukromých zjevení o očistci se dopouštějí dokonce i osobních urážek. Jeden z nich si velmi pochvaluje spisovatele, který prý řekl: "Jak zahořklí, protivní a nesnesitelní lidé to asi byli, kteří takové věci psali." Myslel na ty, kteří psali o viděních svatých o očistci a takto prý "zatěžovali srdce".

Tímto drsným a nemilosrdným úsudkem jsou těžce uráženi všichni spisovatelé životopisů svatých vizionářů s biskupským schválením. Přehnané by bylo, kdyby někdo očistec popisoval jako mučírnu nebo ďábly obsluhovanou pec. Ještě horší by to bylo tehdy, kdyby se takové obrazy znázorňovaly v malované podobě. Když Bohem obdarovaní vizionáři vidí očistcové tresty v obrazech a takto je i představují, pak je nutné jejich vysvětlení brát stejně pouze obrazně a ne doslovně. Nelze vysvětlovat zprávy o trestech ve věčnosti tak, že na druhém světě je oheň stejné podstaty jako na zemi. Duše zemřelých v očistci pronikají bolestné pocity, které jsou blízké bolestem pozemského ohně.

Kdo však lehkomyslně popírá očistcové utrpení a vykresluje ho příliš ideální, jakoby se tam duše radovaly, má na svědomí, že pozůstalí zapomínají na zemřelé a nemodlí se za ně. Nezapomínejme, že vynikající teologové jako např. svatý Augustin, svatý Řehoř Veliký, svatý Tomáš Akvinský, svatý Anselm, svatý Bonaventura a jiní nepopisovali očistec nijak růžově, ale jejich výroky a názory o očistci naplňovaly posluchače spasitelnou bázní.

Nakonec je nutno zdůraznit, že zprávy světců, kterým bylo povoleno nahlédnout do očistce, se v podstatných věcech shodují. To, co jeden nebo druhý vizionář řekl, nemusí mít žádnou velkou hodnotu. Ale pokud se shoduje v tvrzeních o očistcových trestech více svatých, je to věc velmi závažná. Nikdo však není nucen brát tyto zprávy jako články víry, protože jimi nejsou. Pohrdat nimi je však nerozumné, protože svatí a svatě žijící osoby, od kterých pocházejí taková zjevení, nejsou podvodníci a lháři. Už samotná svatost či svatost jejich života vyžadují, aby se jejich vyjádřeními nepohrdalo.

Mýlí se ten, kdo si myslí, že lidé, kteří zemřeli bez těžkého hříchu, vejdou přímo do nebe, protože prý očistec není.

Už zdravý lidský rozum říká, že po smrti nemůže jít každý hned do nebe. Jeden rolník měl velmi hašteřivou ženu. Když zemřela, přišli přátelé a sousedé rolníka utěšit. Přišel i místní kněz a řekl mu slova útěchy. Mimo jiné říkal: "Zůstaňte klidný, příteli, vaší nebohé je již dobře, ona je nyní s milovaným Bohem!" Po těchto slovech rolník zvolal s velkým udivením: "Co? Při milovaném Bohu? Tak to s ní bude mít milován Bůh pěkný kříž!" Rolník nepovažoval za možné, aby jeho hašteřivá žena přišla hned po smrti do nebe k milovanému Bohu.

K dosažení věčnosti je nutný očistec, neboť mnozí lidé nejsou tak hříšní, aby byli hodni zavržení, ale ani tak dokonalí, aby přišli hned do společnosti andělů a svatých. Podle slov Písma svatého nic poskvrněného nevejde do nebe (srov. Zj 21,27). Musí tedy kromě nebe a pekla existovat ještě místo, kde se člověk zcela očistí. Tak jako klasy na poli dozrávají v letním žáru, i mnohé duše dozrávají pro nebe až v záři očistcového ohně.

O tom, že očistec skutečně existuje, svědčí i článek víry. Tridentský koncil na 25. zasedání důrazně potvrzuje, že očistec existuje a že duše, které se tam zdržují, dosáhnou zmírnění svých útrap modlitbami věřících a hlavně obětováním mše svaté.

Ježíš Kristus naráží na existenci očistcového ohně v těchto slovech: "Kdo by však řekl něco proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Dále Božský Spasitel hrozí hříšníkům vězením: "Amen pravím ti: Nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře." (Mt 5,26). Rovněž svatý Pavel říká, že někteří vejdou do blaženosti jakoby přes oheň (srov. 1 Kor 3,15).

svíčka


Ubozí jsou ti zemřelí, jejichž příbuzní nevěří v očistec. Protože takoví lidé se nemodlí za své zesnulé ani za ně nekonají dobré skutky, jejich duše zůstávají ve svém utrpení bez útěchy. Tito lidé své zesnulé oplakávají, cítí hluboký smutek nebo nosí smuteční šaty a myslí si, že své povinnosti dostáli, když položili na hrob mnoho věnců a uspořádali nádherný pohřeb. Toto všechno jsou jen projevy piety vůči zesnulým, nic z toho však nebohému ve věčnosti nepomůže. Svatý Augustin říká: "Okázalý pohřeb více utěšuje pozůstalé, než pomáhá mrtvému." Svatý Chryzostom zase dodává: "Zemřelým nepomůžeme slzami, ale modlitbou a almužnou."

Jak již bylo zmíněno, existují případy, že někdy se zjevují duše z očistce, které prosí o pomoc. To je skutečnost, která také potvrzuje existenci očistce. Někdo by se mohl ptát: Proč se zjevují tyto duše pouze některým vyvoleným lidem? Marie Anna Lindmayrová vysvětluje: "Tak jako chudí vyhledávají bohaté, i duše hledají osoby, které u Boha více dosáhnou, protože jsou Božími přáteli." Páter Pavel ven Moll potvrzuje, že k němu přišel obrovský počet duší, které požadovaly modlitby za své osvobození. Dokonce i během noci býval obklopen trpícími dušemi. Anna Kateřina Emmerichová říká, že je to velká milost, když se smí duše zjevit, aby prosila o pomoc a přímluvu.

Svatý Tomáš Akvinský (+1274), církevní učitel a dominikán, o jehož lásce k pravdě se nedá pochybovat, vyprávěl tuto příhodu. Když studoval na univerzitě v Paříži, zjevila se mu jednoho dne sestra, která zemřela v klášteře v Kapui v Itálii, a prosila ho, aby se za ni modlil. Svatý Tomáš se za ni vroucně přimlouval, aby byla vysvobozena z očistce. Po nějakém čase se světec zdržoval v Římě. Sestra se mu zjevila znovu, tentokrát však byla obklopena jasem a děkovala mu, že na jeho přímluvu byla vzata do nebe. Světec se jí zeptal, jak se ve věčnosti daří jeho dvěma bratrům. Sestra odpověděla: "Arnold je už v nebi, Ludolf však v očistci, kde velmi trpí, protože nikdo na něj v modlitbách nepamatuje!"

Když se jednou svatý Tomáš modlil v dominikánském chrámu v Neapoli, přistoupil k němu najednou jeho nástupce na učitelské stolici v Paříži jménem Romanus. Světec se ho zeptal, z jakého důvodu přišel z Paříže do Neapole. Oslovený vysvětloval: "Zemřel jsem, byl jsem 14 dní v očistci a teď jsem už na místě nebeské blaženosti. Přišel jsem na příkaz Boha, abych ti oznámil, že tvé díla se Bohu velmi líbí a mám tě povzbudit do další práce."

Poučnou je i následující událost. Dr. Jozef Raffeiner, známý vizionář, byl generálním vikářem ve Williamsburgu v Severní Americe a zemřel 31. července 1872 v Meranu v tehdejším Jižním Tyrolsku, kde má hrob na starém hřbitově pod arkádami. Velmi často vyprávěl tuto událost ze svého mládí. Narodil se v Mals (Vitschgau) v Tyrolsku v roce 1815, první studia absolvoval v 12 hodin vzdáleném Meranu. Tam jej čas od času navštěvovala služka jménem Marie, která ho v mládí vychovávala. Jednou putovala na poutní místo k Bolestné Matce v Riffiane blízko Meranu. Při této příležitosti se zastavila u studenta Raffeinera v Meranu a kromě pozdravů od matky mu přinášela i nějaké dárky. Když pak později Raffeiner studoval na univerzitě v Innsbrucku, tato stará služka ho navštívila i tam. Jako obvykle, putovala na poutní místo Absam u Halle v Tyrolsku, odkud pak zacházela ke svému bývalému chovanci. Když Raffeiner pak pokračoval ve studiu v Římě, kdosi mu zaklepal na dveře a do pokoje vstoupila stará Marie. "Podívejme se, až do Říma jsi mě přišla navštívit, Marie!" Zvolal udivený Raffeiner. Ona mu však odpověděla: "Nelekejte se, já už nejsem mezi živými. Zítra mám pohřeb. Přicházím vás prosit, abyste dal za mou duši slavit mši svatou na privilegovaném oltáři v kostele v Římě, pak budu vysvobozena z očistce." Raffeiner jí to přislíbil a zjevení zmizelo. Jeden známý kněz obětoval pak v jiný den mši svatou za spásu duše zemřelé a Raffeiner se na ní zúčastnil. Když se vrátil domů do svého pokoje, znovu mu někdo zaklepal na dveře. Vešla služka, s díkem se uklonila a zmizela. Raffeiner ihned napsal do své vlasti do Mals a informoval se o zdravotním stavu staré služky Marie. Dostal však zprávu, že byla pohřbena právě v ten den, který mu oznámila, když se zjevila.

V roce 1923 zemřel v Bratislavě opat a prelát Alexander Gaibl, autor knihy Narratio rei Admira-bilis, ve které píše o zjevení zesnulého a trpícího v očistci, který se zjevil více než stokrát.

svíčka


Je vhodné uvést i jinou zázračnou událost, na kterou se odvolával i basilejský sněm konaný v roce 1431. Svatý Stanislav (+ l079), biskup krakovský, odkoupil od jistého šlechtice Petra pozemek na stavbu chrámu. V době, kdy byl Petr už tři roky mrtvý, jeho dědicové biskupa obvinili, že pozemek nezaplatil, a žádali jeho vrácení. Polský král Boleslav II. Ukrutný (+1079), který byl nepřátelsky naladěn vůči biskupovi, protože ho často káral za jeho nezřízený život, žádal, aby biskup buď zaplatil, nebo vrátil pozemek. Jelikož biskup neměl v rukou kupní smlouvu, ocitl se ve velmi těžké situaci. Prosil Boha o pomoc. Tři dny se přísně postil, setrvával v ustavičné modlitbě a prosil své kněze, aby ho stejným způsobem podpořili. Na čtvrtý den se doprovázen velkým zástupem lidí vypravil na hřbitov a kázal otevřít hrob šlechtice. V rakvi byla už jen kostra. Biskup poklekl, pomodlil se a dotkl se biskupskou berlou kostí, přičemž přikázal zemřelému jménem Nejsvětější Trojice, aby vyšel z hrobu, doprovázel ho k soudu a vydal svědectví o pravdě. A hle, stal se zázrak! Na kostech najednou narostlo maso a mrtvý ožil (Ez 37,1-6). Šel pak s biskupem ke králi, aby biskupa obhajoval. Biskup se zmrtvýchvstalého zeptal, zda mu nemůže vyprosit u Boha ještě několik let života. Muž mu však odpověděl, že má ještě trpět v očistci a obává se, že na zemi bude znovu hřešit. Proto se odebral zpátky do hrobu. Kromě toho prosil biskupa o přímluvu u Boha, aby byly jeho utrpení v očistci zmírněny. Když se vzkříšený zpět uložil do hrobu, rozpadlo se jeho tělo znovu a byl jako předtím.

I když se nám takové události zdají neuvěřitelné, protože s nimi nemáme prakticky žádné zkušenosti, není třeba o nich pochybovat, protože jejich pravdivost je dostatečně zaručena ctí zúčastněných osob a mnohdy i velkým počtem svědků. Přesto nejsou tato zjevení předmětem závazných článků víry. Nikdo není povinen přijmout soukromé zjevení, protože se do nich někdy přece jen vplíží omyl. Každý si o tom smí udělat svůj vlastní úsudek, avšak měl by to být úsudek shodující se s naukou Katolické církve.

Ani Luther zpočátku nepopíral existenci očistce, neboť vysvětloval: "Ego, qui credo farther, immo ausim Dicer, scio purgatorium esse; facile persuadeor in Scriptura de eo Fier mentiones."

Ti, kteří nevěří v očistec, rádi namítají, že každá vina se pomstí už na zemi, proto je prý očistec zbytečný. Toto tvrzení je stejně chybné jako věty typu Světové dějiny jsou světovým soudem. Je pravda, že špatné skutky se odplácejí už tady na zemi, avšak mnoho špatných skutků a zločinů zůstává na zemi nepotrestaných, jak víme ze zkušenosti, a proto se jim dostane odplaty až na druhém světě.

Rovněž tvrzení, že duše člověka po smrti spí, je mylné. Svatý Pavel sice nazývá mrtvé "zesnulými" (srov. 1 Sol 4,13; 1 Kor 7,39; 1 Kor 11,30; 1 Kor 15,18), ale to jen proto, že jednou budou vzkříšeni i s tělem (sv . Augustin). Ve věčnosti však duše nespí, jak vyplývá již z Kristových podobenství, např. o boháči a Lazarovi. Protože mrtví žijí duchovně na druhém světě dál, vzýváme svaté o jejich přímluvu. Vzpomeňme si na slova Krista: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, bude žít, i když umřel"(Jan 11,25).


Zdroj: pravykatolik.sk, 28. 12. 2015

Převzato z www.lifenews.sk/, článek naleznete zde.

Danteho Očistec, public domain, https://sk.wikipedia.org,



Sdílet

Související články:
Církev na konci časů (09.09.2017)
Africký kardinál: Fatima potvrzuje, že peklo je skutečné a ne výmysl Církve (10.06.2017)
Jasnovidci, média, telepati a postoj Katolíckej cíirkve (03.06.2017)
Svatá Faustina o pekle (15.05.2017)
Co zmůžou před Bohem slzy matky (15.04.2017)
Naléhající duch (21.01.2017)
"Duše v plamenech": Temná a děsivá vize očistce od světice ze 14. století (02.01.2017)
Co s dušemi sebevrahů? Skončí v pekle? (07.11.2016)
Tajemství duší v očistci III (Mária Simma - rozhovor (03.11.2016)
AKTUÁLNĚ! Jak můžeme duším v očistci pomáhat? (02.11.2016)
Poselství listopadových svátků (02.11.2016)
Tajemství duší v očistci II (Mária Simma - rozhovor) (01.11.2016)
Dopis z pekla (30.10.2016)
Tajemství duší v očistci I (Mária Simma - rozhovor) (29.10.2016)
Církev nepovoluje rozptylování popela zemřelých, ani jeho domácí uchovávání (25.10.2016)
Co věří katolíci: 10 pravd o očistci (25.10.2016)
Proč není očistec středověký výmysl (20.10.2016)
Svatou Faustinu překvapilo, koho viděla v očistci, v "tom vězení utrpení" (04.10.2016)
Alarmující příběh papeže, který z očistce naléhavě prosil o pomoc (22.09.2016)
Zveme vás k modlitbě novény od 1. do 8. listopadu za duše v očistci (01.11.2015)
Je očistec výmysl? (31.10.2015)
JEDEN DEN V OČISTCI - svědectví fr. Daniela Natale (29.10.2015)
Očistec, co to vlastně je? (26.11.2012)
Otec Candido Amantini: Peklo nebylo v Božím plánu (27.07.2012)
| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 03. 01. 2016 | 2702 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.lifenews.sk
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 160123
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace