Přinášíme další a prozatím poslední povídku od maminky Robina Many.
Jednou, při našem dlouhém rozhovoru mně syn řekl, že kdyby on uslyšel Boží hlas, roztřásl by se strachem.
Na své dětství si vzpomenu často. Když jsem byla mladá dívka, nijak jsem si svůj budoucí život neplánovala. Mé místo bylo doma u mé rodiny. Tak jsem to cítila. Byla jsem nejstarší z pěti dětí z nichž jedno bylo a je těžce postižené. Naši ustaraní rodiče se měli co ohánět. Cítila jsem, že některé domácí práce a různé jiné věci jsou jenom na mně a vypěstovala jsem si taky určitou zodpovědnost k mladším sourozencům nejen, když byli rodiče v práci. Jedno období, to když jsem někdy doprovázela sestru k lékaři, jsem moc toužila být lékařkou, které jsem obdivovala pro jejich vědomosti. Avšak postupně jsem přicházela na to, že pro naši rodinu by bylo nemožné abych tak moc dlouho studovala.
Nyní jsem žena v domácnosti. Před několika dny jsem opět uslyšela HLAS. Modlila jsem se v našem vesnickém kostele při mši za uzdravení známého člověka, který se ocitl v těžké životní situaci. Byla jsem sklíčená a smutná z toho jak na mne doléhal život se svými těžkostmi a strastmi. Obřad se chýlil ke konci a já už chviličku přemýšlela o tom co udělám rychle k večeři a kolik nás dnes k jídlu bude. Po požehnání se mi zničehonic ozvalo v hlavě jméno nemocného člověka za kterého jsem předtím prosila a za jménem následovalo: ...bude zdravý. Lekla jsem se a asi jsem sebou i trochu cukla. Vůbec si nepamatuju jaké myšlenky mi probíhaly hlavou, ale něco mi naléhavě říkalo: „Musíš tomu věřit. Věříš?“ A ještě jednou. Věříš? A já jsem bezeslov a jakoby srdcem odpověděla. Věřím. Chvěla jsem se a znovu si vybavovala ten zážitek, který už byl pár minut minulostí.
Po odchodu z kostela jsem musela projít kolem domu kde žili dva osamocení lidé. Domu člověka který se léčil s tou nejtěžší nemocí – rakovinou. Jakoby něco vedlo mé kroky. Ikdyž ještě před chvílí jsem počítala minuty a pospíchala domů vařit teplou večeři, najednou jsem na chodníku a nehledě na čas, mířím na návštěvu k nemocným.
Vyslechnu rekapitulaci skoro uplynulého dne, co všechno se ještě musí zařídit aby jejich dům normálně fungoval, starosti s dietou a navíc, že nadcházející den proběhne kontrola po chemoterapii a ozařování. Z hlasu zazní úzkost a obava. „Jestli to nebude dobré, nebudu mít sílu dál s tím bojovat. Nedovedu si představit, že bych to všechno absolvoval znovu... a co bude s matkou?“ V očích zahlédnu jen stěží potlačované slzy.
Nejsem moc dobrá těšitelka. Často hledám a scházejí mi ta správná slova. Nesnáším fráze zejména v takových situacích jako je tato. Chviličku, malou chviličku jsem váhala jestli mu to řeknu anebo ne, stále ještě ve mně převládala lidská přirozenost a podprahová nedůvěra ke všemu nepochopitelnému. Zopakovala jsem si co jsem slyšela... Musíš tomu věřit... Ano, já tomu přece věřím, tak čeho se bojím?
„Dostala jsem zprávu, že budeš zdravý, kamaráde. Bude to dobré, uvidíš.“ Nic víc nevysvětluju, jenom se usmívám na ně na oba, asi ještě nechápou odkud jsem tu zprávu mohla obdržet, ale ještě nemůžu a ani nechci nic vysvětlovat. Necítím se tak silná, abych snesla náznak nedůvěry. Považovala jsem svou víru za mou soukromou věc.... Rozloučím se a pospíchám domů.
Ráno následujícího dne se probouzím hodně dlouho před nepřeslechnutelným zvukem budíku z mobilu a ještě rozespalá se ve svých myšlenkách znovu zatoulám k včerejšímu zážitku. Zdálo se mi to? Byl to jenom hlas mého podvědomi? Odpověď na něco, co jsem si moc přála, ne pro sebe ale pro druhé? A proč se vlastně stále tak ůporně snažím hledat racionální vysvětlení? Jsem věřící. Tak čeho se neustále bojím? Stalo se mi to přece poněkolikáté, ale vždy se to týkalo jen mé osoby, mých problémů, včera to bylo úplně poprvé o druhé osobě. Vzpomínky na neobvyklé zážitky se náhle a odněkud vyrojí a připomenou...
V každém dlouholetém manželství se časem objeví drobné nesrovnalosti, problémy, někdo tomu říká různice. I já jsem jednou prožívala něco podobného s manželem a trápila jsem se hlavně nad sebou jak jsem nemožná, neschopná, ale zároveň jsem cítila vůči němu i osten výčitky, nespravedlivosti. V takovém rozpoložení jsem se nemálo zdrcená a ublížená ocitla před kostelem, zašla jsem dovnitř, mluvila v duchu s Bohem a chtělo se mi při tom brečet. „Proč se musím Otče tak trápit? Proč mi říká že jen díky tomu, že se mnou tak málo mluví a komunikuje, vydržel se mnou tak moc dlouho? Snažím se , tak moc se snažím dobře starat o svou rodinu, neustále pracuju, jen se mi častěji zdá, že mě už nikdo nepotřebuje. Vždyť jsem tvá milovaná dcera ! Tvá milovaná dcera...“
S tou poslední větou polapenou ve smutných myšlenkách jsem šla zpět k zaparkovanému autu a než jsem k němu došla, měla jsem od Něj odpověď. „A on je můj milovaný syn!“ Stručně a jasně to znělo a mně se náhle zdálo, že se svět kolem mne nějak projasnil jako ta bleděmodrá šmoulí obloha nad kopci, která byla předtím od rána zatažená. Chtělo se mi moc a moc smát a to jsem taky udělala. Všechno najednou ze mne spadlo, moje starosti se zdály být titěrné, nepodstatné, sebestředné a ještě stále jsem se smála sedíc v autě, ale už i sama sobě. Byla to tehdy taková krásná a požehnaná neděle, nezapomenu na ni nikdy.
V rozespalých myšlenkách jsem se vrátila do dětství. Když jsem byla o moc mladší a svobodná, prožívala jsem jedno spletité období v němž jsem se měla rozhodnout kam se půjdu učit, nebo studovat, co budu dále dělat? Stála jsem na nějakém důležitém, imaginárním rozcestí a nevěděla jsem co si mám počít, co se mnou bude... Tehdy se mě něco zeptalo ve chvíli samoty a ztišení čím bych chtěla být? Zkoprněle jsem zauvažovala nad tím, že ta otázka nevyšla ze mě, ale věděla jsem tehdy moc málo. A taky jsem už neprahla po tom stát se lékařkou, vím že jsem si letmo pomyslela, že určitě chci být v budoucnosti matkou hlavně zdravých, nepostižených dětí a všem dát dobré vzdělání a školy.
I po mnoha a mnoha letech si tento první zážitek vybavuju, jako by to bylo včera. A všechno se mi splnilo! Pro někoho to není nic zvláštního, ale já jsem zažila trápení svých rodičů a nikdy nekončící starostlivost a péči o nemocnou sestru a vím, že zdravé potomstvo není samozřejmost, je to dar. A já jsem byla tolik moc obdarována. Ano, co jsem si přála to se mi splnilo. Našich pět dětí je pro mne tím největším darem, větší dar pro mne snad ani neexistuje. Všichni vystudovali anebo ještě studují vysokou školu, kromě jednoho, který má jen maturitu avšak díky i za to, protože naše prostřední dítě učení bralo vždy jen na okraji svých různých zájmů.
Děkuji Ti můj Bože za zdravé a chytré děti, jsi můj přítel a kamarád, jenom škoda, že jsem na to nepřišla o hodně dřív.
Nebudu se bát lidí, jejich neporozumnění a třeba i jejich posměchu. Vydám svědectví, protože když se ztišíme opravdu můžeme slyšet Tvůj tichý hlas, určitě nejsem sama v Tvé nespočetné lidské rodině. Když jsi s námi, kdo proti nám?
Zvuk budíku mně vyruší z modlitby a mně začíná další krásný pracovní den. Na východním nebi rostoucí červánky zahánějí noční tmu, v našem domě je klid a ticho ruší jen oddychování spáčů.
Celý týden si ale přesto,že jsem se vnitřně rozhodla, netroufnu jít na návštěvu tam, kde jsem předtím zanechala poselství. Někde hluboko uvnitř sama sebe jsem věřila, že to tak je, že ten nemocný člověk bude opravdu zdravý, vyléčí se ze zákeřné nemoci, zároveň s vírou se však odněkud objevily i pochybnosti, které jsem od sebe odháněla jak se dalo...
Po hektickém pracovním týdnu vstoupím znovu do známého domečku a za hodinku při odchodu uslyším: „Všechny výsledky byly dobré.“ Zaradovala jsem se. A pak úplně prvnímu člověku řeknu pravdu o tom co jsem slyšela, něco mne pobízí a podporuje abych o tom mluvila a nenechávala si to jen a jen pro sebe a já jsem konečně ráda, že jsem to dokázala. Už to budou dva roky a výsledky jsou stále dobré...jak jinak : -)
