Zajímavé...

Nebe, peklo, očistec

Dante Alighieri e il suo poema, volné dílo, it. wikipedia Za několik dní půjdou mnozí z nás ke hrobům svých blízkých. Tyto dny mohou alespoň na chvilku zastavit náš nejednou uspěchaný život a pozvat k zamyšlení nad křehkostí naší pozemské existence. Je něco po smrti? A pokud ano - jak si můžeme tento svět představovat? Nabízím několik zamyšlení nad křesťanským pojetím posmrtného života.





Smrt ... a co potom?

Obvykle se říká, že na tomto světě máme jedinou jistotu - jednoho dne zemřeme. Smrt však není konec ... nebo je? Ti, kteří tvrdí, že smrtí se všechno končí, se ve skutečnosti opírají o jistý typ víry. Další se dovolávají vědy, aby rozhodla tuto palčivou otázku. Věda však může dospět pouze do určitého bodu, ale definitivní odpověď nám na tuto otázku neposkytne. Touha po nesmrtelnosti je ukryta hluboko v nás - i lidé, kteří nevěří v život po životě, se obvykle vidí ve svých potomcích. Někteří hledají lék proti stárnutí. Průlomové myšlenky žijí věčně. Přestože jejich vynálezci už dávno fyzicky nežijí, přežívají nadále ve svých nadčasových myšlenkách.

Idea posmrtného života je v lidském vědomí přítomna již odedávna. Nebyla to jen doména náboženství, ale i filozofie, konkrétně řecké. Řekové neargumentovali posvátnými texty, ale metafyzikou, naukou o věcech za (meta) fyzickým světem. A tak už dávno před křesťanstvím měli antičtí myslitelé v rukávu koncept nesmrtelné duše, základní princip života, na který se nevztahují zákonitosti pozemského času a smyslové vnímatelnosti. Mnozí moderní filozofové (zejména materialisté) však považují tradiční metafyziku za překonanou. Dnes se dává přílišný důraz na "tady a teď" a tak není divu, že někteří považují úvahy o nebi, pekle a očistci za zbytečné pohádky, plané naděje nebo naopak za zastrašování.

Většina náboženství světa operuje se základní představou odměny a trestu po smrti. Vize o tom, jak to bude vypadat po smrti, se sice liší, ale základní rozdíly v otázce posmrtného života mezi náboženstvími nejsou až tak velké. Zklamu však ty, kteří si východní myšlenku převtělování představují jako vzrušující turismus ze života do života. Ve skutečnosti je převtělování podle nauk východních náboženství trestem. V křesťanském pojetí není smrt koncem ale novým začátkem a proměnou člověka.

O životě po smrti se dá hovořit pouze v obrazech a metaforách. Na tomto světě jsme svázáni časoprostorem a smyslovou zkušeností a proto si jen velmi těžko umíme představit jaký bude život v jiné dimenzi. Nevím tedy úplně přesně jaké je to v nebi, pekle a v očistci - a proto si budu pomáhat i (a nejen) fantazií. Toto bych pro jistotu ještě jednou zdůraznil, abychom se vyhnuli nedorozuměním - jak to "chodí" v nebi, pekle a očistci umíme vyjádřit pouze prostřednictvím nedokonalých obrazů.

Naše procházka posmrtným životem "po křesťansky" se bude trochu inspirovat slavnou Božskou komedií od Danta Aligieriho. Začneme tak od místa kde bych skutečně nechtěl skončit - v pekle.

Peklo

V minulosti se někdy až příliš zdůrazňováno toto temné místo. Někteří kazatelé ohnivými kázáními nešetřili své posluchače a umělci vyobrazovali peklo v silně naturalistických a sugestivních obrazech. Přílišné soustředění pozornosti na hrůzu pekla, případně nesprávné chápání zatracení však skončilo úpadkem do opačného extrému - popírání pekla. Ve spisech liberálních teologů je peklo "politicky nekorektní" představa, píší o něm většinou okrajově a někteří z nich existenci pekla dokonce otevřeně negují.

Ježíš však před možností věčného zatracení varoval a nemluvil o pekle okrajově. Tyto výzvy nebyly zastrašující, ale spíše motivující. Výstraha zatracení je pro nás výzvou k zodpovědnosti a zamyšlení nad tím, zda ve svém životě kráčíme po té správné cestě. Duchovní život by neměl být veden strachem z pekla či dokonce z Boha, ale radostným následováním v bázni. Křesťan by se neměl začít bát pekla tak, že ho to začne svazovat. Křesťan by měl být člověkem naděje - že jednou bude naplno sdílet vztah s Bohem tváří v tvář. To je naše naděje na spasení.

Peklo tedy rozhodně není lákavé místo. Něco si však vyjasněme - Bůh nikoho neposílá do pekla. Člověk si sám volí peklo. Bůh respektuje svobodnou vůli natolik, že připouští i tuto možnost. Bůh až do poslední chvíle bojuje o to, aby mu jeho stvoření řeklo věčné ano. Láska je skutečnou láskou tehdy, pokud je dobrovolná, nikoli vynucená. Bůh peklo nestvořil, člověk si ho vybral, zvolil si ne-Boha a sám se chtěl stát Bohem. Trest, který si člověk sám přivozuje, nevyplývá z nějaké Boží krutosti a ješitnosti, ale ze samotné povahy hříchu, konání zla. Hřích je jako jed, kterého se člověk dobrovolně napije (chápete to?) A pak když už už umírá, tak někdo k němu přijde se slovy: "Mám pro tebe lék." Ale dotyčný pomoc odmítá, naléhavost situace popírá a tak pomalu, ale jistě umírá.

Peklo můžeme přirovnat k ledové pustině, kde srdce člověka vychladne natolik, že není vnímavé na bolest a potřeby jiných. Peklo je "společenství" samého se sebou - zatracené ego vnímá jen to své a na nikoho nebere ohled. Je dokonale uzavřené ve vlastní skořápce přes kterou neproniknou ani paprsky Boha. Je to jakoby si člověk sám z vlastní vůle zatáhl rolety ve svém pokoji. Peklo je dobrovolně zvolená trvalá Samotka. Anselm Grün vypráví o jednom čínském příběhu, který popisuje "peklo jako společnost sedící u obrovské mísy rýže. Každý má dlouhou tyč, kterou sice může rýži nabrat, ale nemůže ji dostat do vlastních úst kvůli úzkému prostoru. Lidé v této společnosti ale nedokáží přijít na myšlenku dát si rýži navzájem. A tak umírají nekonečným a věčným hladem, a to navzdory hojnosti, která je v jejich středu."

C.S. Lewis jednou poznamenal, že člověk je jako stroj, jehož benzínem je sám Bůh. Pokud se člověk přestane napájet Bohem, zanedlouho přestane fungovat. Zajímavé je, že mnozí po neblahých zkušenostech 20. století snadněji uvěřili v existenci pekla a ďábla, než v existenci dobrotivého Boha. Peklo si člověk umí vytvořit už tady na zemi - nejprve odpojením se od Boha a potom následuje to ostatní. Stalingrad, Osvětim, Rwanda ... (Oproti tomu bledli všechny tradiční představy o pekle jako o místě kotlů a ohně.) Nebyl to Boží trest. Člověk se sám rozhodl vraždit a ničit. Nejhorší na pekle je vědomí, že člověk si dobrovolně a vlastní vinou způsobil to, že se navždy odstřihl od zdroje lásky, radosti, klidu, naděje a tím zdrojem je Bůh sám.

V jednom příběhu vystupuje jistý král, který chce udělit milost vězňům. Jak tak přijde k první vězeňské cele a ptá se vězně, že za co sedí, on mu odpoví, že je odsouzen neprávem. Totéž pokračuje i při jiných odsouzených - nikdo se nepovažuje za vinného, ​​nikdo nikomu neublížil a všichni svalili vinu na nespravedlivý systém nebo špatnou práci advokáta. Popojde k poslední místnosti a když už čeká stejnou odpověď, překvapí ho lítost a kajícnost tohoto člověka. Král rychle zavolá ředitele věznice a zvolá: "Prosím, osvoboďte tohoto zločince z této budovy plné svatých a spravedlivých lidí!"

Podobně jako v tomto příběhu i v pekle se odehrává něco podobného. Vládne tu mentalita "já nic, já muzikant." Peklo je plné "světců" a "neviňátek." Ti druzí jsou na vině. Známe to i z běžného života. Například alkoholici mají častokrát sklon nevidět svou závislost a svou ubohost obvykle svalují na druhé. Tvrdohlavý alkoholik si nejednou sám a dobrovolně volí peklo už v tomto světě. Nepřijímá pomoc zvenčí, chce si vystačit sám a i když se mu přihodí něco špatného - mohou za to ti druzí. Způsobuje peklo sobě, ale i druhým.

Je peklo věčné?

Origenes, církevní otec 3. století věřil představě, že peklo není věčné. Věřil v něco takového jako velmi dlouhý očistec - všichni zatracení i ďáblové se jednou nakonec vzpamatují a na konci věků dojde k nápravě původního stavu a všichni šťastně skončí v nebi. Tato představa však odporuje Bibli a i tomu, co učí Církev. Navíc protiřečí i daru svobodné vůle - jak donutit ty, kteří zkrátka v nebi nechtějí být?! To by Bůh musel pošlapat důstojnost svého stvoření a všechny znásilnit, aby byli u něho. Bible a Církev shodně učí, že peklo je věčné, ačkoli nevíme, co si máme přesně představit pod slovem věčnost. Zřejmě to nebude ta představa tisících, milionů a miliard let donekonečna.

Na druhé straně, Církev se o žádném člověku oficiálně nevyjádřila, že je skutečně v pekle. O nikom - ani o Jidášovi, ba dokonce ani o Hitlerovi či Stalinovi. Je proto skutečně dobré nikoho předčasně neposílat do zatracení, ačkoli by se nám jevil jako ten nejlepší kandidát. Jistě, můžeme říci, že toto a toto je těžký hřích. Ale život jednotlivce umí objektivně posoudit jedině Bůh. Jemu přenechejme konečný úsudek v tom kterém případě. O to víc mě zarmucují sebevědomá prohlášení fundamentalistických věřících, kteří najisto vědí, jak to v pekle chodí a vědí, kdo tam je. Nestavme se radši do role soudce, neboť co když se to jednoho dne obrátí proti nám ...

Může však člověk litovat své činy v pekle a nakonec se obrátit k Bohu? Háček je v tom, jestli ten dotyčný ještě nabere v sobě nějakou lítost. My si už v tomto životě svými rozhodnutími budujeme to, jak prožijeme věčnost. Ten, kdo žil v nenávisti a pýše, smrtí svůj stav jen potvrdí. Život po smrti má jiné zákonitosti - času a vedení. Myslím si, že člověk, který si zvolí peklo, přesně ví, co do čeho jde a nejde tam s tím, že jednou to bude litovat. Ještě jedno přirovnání si dovolím - je to podobné jako během zkoušky ve škole. Vyprší určitý časový limit a pak už není možnosti na nápravu. Taková jsou pravidla hry. I náš život je v jistém smyslu zkouškou.

Peklo je peklem jednoduše i proto, že je to místo bez lítosti. Slovo promiň se zde nenosí. Lidé dělají různá nepochopitelná rozhodnutí, nad nimiž jen kroutíme hlavou, ale věčné peklo je volba určitě najnepochopitelnější.

Pohněme se už konečně pryč od tohoto nehostinného místa do o něco příjemnější destinace.

Očistec

Očistec byl a je sporným bodem mezi katolickými a protestantskými křesťany. Kupčení s odpustky (které s očistcem úzce souvisejí) se stalo pro Martina Luthera impulsem ke spuštění reformace. Luther a ostatní reformátoři odmítli očistec hlavně z důvodu, že podle nich se nezakládal na biblickém učení a že jeho existence zpochybňuje Kristovo vykupitelské dílo.

Očistec se přímo v Bibli skutečně nezmiňuje a zmínky o něm jsou strohé. Ale na druhé straně, učení o posmrtném očišťování není s Biblí ani v rozporu. Navíc Luther a ostatní reformátoři zúžili Boží Slovo pouze do hranic Bible, odmítli autoritu Tradice a Učitelského úřadu Církve. Nestačí na někoho pouze vychrlit biblické citáty na obranu nějakého učení. Je třeba chápat Bibli v širších souvislostech. (Obhajobě očistce z biblického a historického pohledu jsem se zvlášť věnoval v tomto článku: https://blog.postoj.sk/34279/ocistec-katolicky-vymysel)

Purgatoriu, Ich, CC BY-SA 3.0, ro.wikipedia.org


Častý argument z protestantského tábora, že katolíci si očistec záměrně vymysleli, aby z prodeje odpustků nahromaždili bohatství, stojí na vodě. Víra v posmrtné očišťování byla křesťanům vlastní již od období rané Církve. Později se učení o očistci více rozvinulo a prohloubilo. Navíc zneužívání očistce na světské učely v podstatě nevypovídá nic o jeho existenci nebo neexistenci. Podobně se dá zneužít nebe a peklo (ve které věří všichni křesťané) ale neřekne nám to mnoho o tom, zda jsou tato místa skutečná.

Ne všichni protestanté očistec vysloveně odmítají - například zmíněný C.S. Lewis nebyl katolík a o očistci píše v knize Velký rozvod. Jednou jsem mluvil s evangelíky, kteří na mou otázku, zda věří v očistec, odpověděli, že ano, ale v tomto světě. S tímto částečně souhlasím, protože očistec může člověk v jistém smyslu zažít už tady na zemi. Pozemský očistný oheň v podobě různých potíží a zdánlivě nesmyslných utrpení z nás může odstraňovat nánosy sobectví a pýchy.

Moje představa očistce je přibližně taková, že jistý člověk putuje krajinou, aby došel na místo svatební hostiny. Dojde sice do cíle, ale během cesty nejednou sešel na zablácené chodníčky. Cíl dosáhl, ale zablácený a špinavý. Svatba je již v plném proudu, ale člověk, aniž by mu Domácí něco nakázal, si uvědomí, že takto přece dál nemůže jít. A tak se musí převléknout, pořádně vykoupat a umýt. Až tak může jít na hostinu. Očistec však není jen nějakou sterilní dezinfekcí. Je to stav, kde se zvětšuje schopnost milovat.

Je posmrtný očistec stav nebo místo? Církev se přiklání spíše ke té první možnosti - očistec je stav duše. Bůh sám očišťuje a je tím očistcem. Očistec je stavem naděje a zároveň stavem určité bolesti. Každé okřesávání bolí. Bůh se tehdy jakoby člověku ztratil z dohledu. Něco podobného zažívá i zamilovaný člověk, který prožívá dočasné odloučení od milované osoby. Jenže i odloučení může vztah posílit.

Někdy je slyšet o tom, že ten a ten strávil v očistci tolik a tolik měsíců, příp. let. Jenže plynutí času v očistci nelze chápat podle pozemských měřítek, ale spíše symbolicky, analogicky. Je to duchovní čas. Opět je třeba připomenout skutečnost, že očišťování není aktivním trestem od Boha. Očistec není věznicí, kam Bůh zavírá a s radostí mučí ubohé duše.

Očistec není třetí cestou mezi nebem a peklem. Je místem pro budoucí občany nebe, kteří nejsou úplní v lásce a ve svatosti. Duše i navzdory svému očišťování, má v kapse jistotu, že je spasena a že jí tuto jistotu nikdo nevezme. I zde se projevuje aspekt solidarity mezi věřícími putujícími na zemi a těmi, kteří procházejí fází očišťování. Můžeme jim pomoci svými modlitbami a obětí mše svaté. Křesťanská láska je láskou až za hrob. Očistec na rozdíl od nebe a pekla je dočasná záležitost. Jednoho dne potřeba očistce zanikne a budou už jen dva tábory.

Nebe

Bible se o tom, co se v nebi odehrává, vyjadřuje téměř mlčenlivě a stroze - ani oko neslyšelo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Zdá se, že tím chce vyjádřit, že i ty záblesky dobra, spravedlnosti a lásky, které člověk může zde na tomto světě zakusit, jsou ve srovnání s nebem slabota. V eschatologii se můžeme setkat s výrazem blažené vidění (patření na) Boha - když člověk projde očistcem (ne všichni lidé musí nutně projít očistcem) a spadne mu zahalující závoj, uvidí Boha přímo tváří v tvář. Neumím si představit, jak to vidění může vypadat. Je však pravděpodobné, že to není zrakové, ale duchovní vidění. To je hlavní radost nebe - sdílení společenství s Bohem naplno. Ostatní je už jen přídavek.

Je tedy v nebi nuda? Nuda však zavání spíše peklem než nebem. K představám o nudném nebi zřejmě opět přispěla lidová a umělecká představivost. Svou roli hraje i dnešní všudypřítomná kultura konzumu a zábavy, při které se tradiční představy o nebi zdají jako neúnosně nudné. Nebe je v principu osobní - není to něco na způsob východní nirvány, kde se osobnost člověka rozplyne v neosobním božství. Člověk bude mít v nebi i tělo i duši.

Do nebe vejde jen pokorný člověk. Ten, který si přizná, že nebyl dobrý a ten, kdo se nechá Bohem formovat. V jednom příběhu je "laťka" u nebeské brány nastavena nízko, aby se ukázalo, kdo se umí sklonit. Pyšní zůstávají venku ...

Někteří se ptají, že co je to za štěstí v nebi, zatímco naši blízcí (a nejen blízcí) možná budou trpět v pekle. Je asi snazší odpovědět na tu část otázky, která se netýká našich blízkých. Jsou lidé, které neznám a kteří se dostanou do vězení a to vlastní vinou. Někteří dostanou doživotí. Brání mi to, abych byl šťastný? Těžší je sladit představu, že například budu v nebi a můj blízký se z vlastní vůle zatratí. Bible však mluví o příslibu, že Bůh setře každou slzu a jednou provždy zatočí s utrpením, bolestí a smrtí. Nevíme, jak dá Bůh dohromady skutečnost, že někdo bude v nebi, zatímco jeho blízký bude v pekle. Ale nějak to udělá. Každopádně tato otázka je kladena z pohledu pozemšťana a jeho pozemského prožívání. Přežití člověka ve věčnosti bude pravděpodobně o něčem jiném. Ale pokud tě velmi znepokojuje představa, že tví blízcí budou v pekle, udělej vše pro to, aby se do toho nebe dostali spolu s tebou.

Jeden myslitel řekl, že hřích je nejsnáze zkušenostně ověřitelná část křesťanské nauky - stačí se podívat do večerních zpráv. Měl pravdu. Nemá smysl popírat existenci zla kolem nás a v nás. Každý člověk dělá menší či větší zlo, nikdo není dobrý v přísném slova smyslu. Nikdo nejedná tak, jak by měl a jak mu káže svědomí. Všichni by skončili v pekle, nikdo nemá na nebe. Ale Někdo zvenku se nás rozhodl zachránit a ujal se vyléčit naši nemoc a vyřešit náš problém. To je důvod, proč se Bůh vtělil do lidské podoby. Slepý člověk si sám od sebe nedá zrak. Dokáže to udělat jedině Vykupitel. Svým životem, utrpením a zmrtvýchvstáním nám otevřel brání nebe. Stačí pouze říkat ano Bohu v našem životě a ne zlu a nelásce. Pokušení samovykupitelství však bylo v dějinách velmi silné. Utopie bez Boha měly za cíl vysvobodit lidstvo ze zkaženého stavu. Chtěly vytvořit nebeskou blaženost už zde v tomto světě, ale staly se přeludy. Slibovaly nebe, ale přivodily peklo.

Křesťanům se dále vyčítá, že konají dobré skutky jen proto, aby se dostali do nebe. Ze dvou hledisek to není pravda. Zaprvé, my si v žádném případě nemůžeme pouze skutky vydobýt nebe. V první řadě je zapotřebí Boží zásah a až potom naše odpověď.
A zadruhé, i kdybychom se snažili svým životem urvat si nebeskou trofej, co je na tom sobecké? I sportovci bojují proto, aby měli úspěch. Na tom přece není nic egoistického.

Není však nebe jen nějaká zbožná iluze? Není to pouze placebo na utišení bolesti z tohoto světa? Toto se také křesťanům vyčítá. Jsou to však bezduché fráze, obměny Marxova známého výroku náboženství jako opia lidstva. V principu se dají použít i opačně - komunismus byl placebem, náhradou křesťanství. Oblažujícím viděním občana komunistického ráje by byla rovnost a hojnost materiálních statků. Ačkoliv se na první pohled představa, že po smrti nic není, nemusí zdát lákavá, možná, že opak je pravdou. Je to takové bezbožné kvazinebe, "zbožná" touha - nikdo mě nebude brát na zodpovědnost a tak po epikureisticky mě čeká konečné odpočinutí věčné.

Jak je to s lidmi, kteří říkají, že zemřeli, byli v nebi nebo se setkali s Ježíšem a svým blízkými. Jaký postoj k tomu zaujmout? Je třeba podotknout, že taková soukromá zjevení jsou nejen o nebi, ale také o očistci a o pekle. Jsou to opravdu výlety do posmrtné sféry? Nebo je to jen obranná reakce mozku, který se ocitne tváří v tvář smrti? Neumím k tomu zaujmout jednoznačný postoj. Ale myslím, že ten kdo takový stav přežije, by měl alespoň minimálně přemýšlet nad otázkami, které přesahují tento život. Tyto zážitky zřejmě nedokazují posmrtný život absolutně, ale mohou být pozváním k víře.

Ještě jednu otázku chci aspoň trochu prozkoumat. Může člověk v nebi zhřešit? Tato možnost je však krajně nepravděpodobná. Myslím, že při plném užívání si štěstí s Bohem už nikomu nepřijde ani na um zhřešit. Jinak věřící by neměli žít v tom, že nebe bude až tam nahoře. Křesťan je občan nebe již v tomto světě. Měl by žít ta, aby z něj bylo cítit alespoň kousek nebe.

Katolická církev udělila některým svým členům, kteří vynikajícím způsobem následovali Krista v pozemském životě, status blahoslaveného a svatého. O mnohých nám neznámých občanech nebe ví pouze Bůh. Některé však dává své Církvi jako dar a příklad toho, jak žít křesťanské povolání. Úcta ke svatým se vyvinula z úcty k mučedníkům. Křesťané se obvykle setkávali u hrobu daného mučedníka a sloužili výroční mše k jeho poctě. První písemná zmínka o takových bohoslužbách spadá do 2. století. Konkrétně šlo o mši k uctění biskupa a mučedníka Polykarpa ze Smyrny. (Srov. Slovník svatých, D. Attwater)

Na závěr

Můj oblíbený autor C.S. Lewis pěkně vyjádřil podstatu posledního soudu: Na konci zůstanou jen dva typy lidí. Ti, kteří řeknou Bohu "Staň se Tvá vůle" a ti, kterým Bůh řekne "Staň se tvá vůle." Na kterou stranu se přidáme my, je už na nás.

Erik Dujava
,br> Použitá literatúra

GRUN, A: Smrt není konec. 2010
LEWIS, C.S: K jádru křesťanství. 1993

volné dílo, wikimedia.org


Převzato z www.postoj.sk, článek z 27. 10. 2018 naleznete zde.
logo- postoy.sk



Sdílet

Související články:
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa (20.11.2018)
* JEDEN DEN V OČISTCI - svědectví fr. Daniela Natale
* Bible a světci o očistci
(16.11.2018)
Kde končí duše potracených dětí? (11.11.2018)
Tajemství duší v očistci I (Mária Simma - rozhovor) (03.11.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec (31.10.2018)
Smrt, poslední soud a věčný život očima exorcisty (20.10.2018)
Moc zasvěcení Panně Marii (13.10.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist (28.09.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů (24.09.2018)
Neustál tlaky depresí, tíhu, kterou musel nést - poslední rozloučení s Jirkem, promluva (31.08.2018)
ÚTOKY SATANA na Kristovu Církev se stále více stupňují! (27.08.2018)
4 nejběžnější mýty o ďáblu - nedejte se obalamutit! (18.08.2018)
Co s dušemi sebevrahů? Skončí v pekle? (20.07.2018)
Klavírní virtuóz Fryderyk Chopin odmítal před smrtí zpověď. Kněz ho přesvědčil. Jak? (11.07.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo (19.06.2018)
Modlitba o milost šťastné smrti (18.06.2018)
8-letý Antonio, který zemřel na rakovinu: "Mami, Matka Boží přišla pro mě." (01.06.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe (08.05.2018)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 4 - Smrt a osobní soud (28.04.2018)
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně (19.04.2018)
P. Marián Kuffa: Z čeho má strach Marián Kuffa (08.04.2018)
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně. (04.04.2018)
ČÍM JE ČLOVĚK BEZ VÍRY VE VZKŘÍŠENÍ? (02.04.2018)
Antikoncepce spustila epidemii osamělosti: tisíce umírají opuštění a bez povšimnutí (24.03.2018)
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie (21.03.2018)
* Biskup Fulton Sheen: Kde je Antikrist? (text)
* - Znamení časů, Antikrist, krize v Církvi a ve společnosti (audio)
(28.12.2017)
Polibek zemřelé matky (23.12.2017)
Vzkazy z nebe (03.12.2017)
Navštívily duše z očistce lidi na zemi? (30.11.2017)
Naděje vadnoucích věnců (post-dušičkové zamyšlení) (18.11.2017)
Věčnost - daleko za horizontem? (10.11.2017)
Očistec - mylné názory (03.11.2017)
AKTUÁLNĚ! Jak můžeme duším v očistci pomáhat? (02.11.2017)
"Duše v plamenech": Temná a děsivá vize očistce od světice ze 14. století (02.11.2017)
Pojďme se modlit s celoročním průvodcem - knihou: 365 dní s dušemi v očistci (30.10.2017)
Africký kardinál: Fatima potvrzuje, že peklo je skutečné a ne výmysl Církve (10.06.2017)
Jasnovidci, média, telepati a postoj Katolíckej cíirkve (03.06.2017)
Svatá Faustina o pekle (15.05.2017)
Co zmůžou před Bohem slzy matky (15.04.2017)
Naléhající duch (21.01.2017)
Tajemství duší v očistci III (Mária Simma - rozhovor (03.11.2016)
Poselství listopadových svátků (02.11.2016)
Tajemství duší v očistci II (Mária Simma - rozhovor) (01.11.2016)
Dopis z pekla (30.10.2016)
Církev nepovoluje rozptylování popela zemřelých, ani jeho domácí uchovávání (25.10.2016)
Co věří katolíci: 10 pravd o očistci (25.10.2016)
Proč není očistec středověký výmysl (20.10.2016)
Svatou Faustinu překvapilo, koho viděla v očistci, v "tom vězení utrpení" (04.10.2016)
Alarmující příběh papeže, který z očistce naléhavě prosil o pomoc (22.09.2016)
Zveme vás k modlitbě novény od 1. do 8. listopadu za duše v očistci (01.11.2015)
Je očistec výmysl? (31.10.2015)
Očistec, co to vlastně je? (26.11.2012)
Otec Candido Amantini: Peklo nebylo v Božím plánu (27.07.2012)
| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 28. 10. 2018 | 169 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: www.postoj.sk
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 403259
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace