Evangelijní text Páté velikonoční neděle (Jan 15,1-8) podává úryvek z Ježíšovy řeči na rozloučenou ve Večeřadle. Obraz révy a ratolestí patří mezi nejvýraznější vyjádření vztahu Krista a jeho učedníků.
Naroubovat se na pravý vinný kmen
Réva a vinice patří ve starozákonních textech mezi nejvýznamnější alegorie vztahu Boha k vyvolenému národu. Izaiáš uvádí píseň o vinici Páně (srov 5,1-7) a výrok o nové vinici Páně (27,2-5); podobně se vyjadřuje prorok Ezechiel (srov. 19,10-13) a Jeremiáš vyzývá lid k pokání, protože se stal "spotvořenou révou." (srov. 2,21) Žalmista hovoří o Izraeli, jehož Pán jako vinici přenesl z Egypta do zaslíbené země a navzdory nevěrnosti lidu prosí Pána, aby držel nad ním svou ochrannou ruku (Ž 80). Obraz vinice se stal oblíbeným i pro samotného Ježíše. Známe podobenství O dělnících na vinici (Mt 20,1-16), O zlých vinařích (Mk 12,1-12) nebo O dvou synech (Mt 21,28-32). V našem evangelním úryvku Ježíš používá známou terminologii a aplikuje ji na vlastní osobu, přičemž zdůrazňuje, že je pravý vinný kmen. Ve spojení s ním nehrozí zmatení, nehrozí sejití ze správné cesty k Bohu. Ve vztahu k němu se rodí a žije nové společenství - Církev.
Jako větve existenčně závisí na spojení s kmenem révy, ze kterého proudí život, podobně i učedník je bytostně závislý od "zůstat v Ježíši". Tuto myšlenku hlubokého sjednocení s Kristem nacházíme i v Jn 6,56: "
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm."
Před námi stojí otázka, jestli se v životě skutečně usilujeme, aby se nikdy nepřerušilo naše spojení s Ježíšem Kristem, nebo jestli nehledáme jiné "alternativy".
Nejít vlastní cestou
Úkolem křesťana není "vegetovat" na révě, ale přinášet ovoce. Pokud v nás proudí Kristův život, konáme skutky jako On. Náš život má mluvit o nás a za nás, že jsme spojeni s Kristem. Pán Ježíš opakovaně zdůrazňuje, že
přinášení ovoce není výsledkem vlastních aktivit a snažení, ale je výsledkem jedině spojení s Ním, "neboť beze mne nemůžete dělat nic." (Jan 15,5)
Obraz révy a ratolestí se jistým způsobem podobá Pavlovu obrazu lidského těla, jehož jedinou hlavou je Kristus (srov. Ef 1,7-10; Kol 1,15-20).
Tajemným tělem Krista je Církev. Nemůžeme být v plné jednotě s Kristem, pokud nejsme součástí jeho Těla, kterým je Církev. Všimněme si, že Pán Ježíš nikdy nevykresluje sebe sama jako nezávislého od Otce. "
Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec." (Jan 8,28) Je to Ježíšova cesta neustálého hledání a plnění Otcovy vůle. Právě hluboký vztah mezi Otcem a Synem je vzorem pro vztah mezi Ježíšem a jeho učedníky.
Snad je možné nějaký čas předstírat víru, ale bez skutečného spojení s Božím Synem, dříve či později se takový vztah změní na "vyschlou větev", neboť v něm neproudí životodárná Ježíšova milost. On musí zůstat zdrojem našeho života a činnosti, což je synonymem poslušnosti Ježíšovi a jeho slovu.
Já jsem
Pro Janovo evangelium je charakteristické, že zachytil tento častý Ježíšův "Já jsem" slovník:
Já jsem světlo světa;
Já jsem chléb života;
Já jsem cesta, pravda a život;
Já jsem vzkříšení a život;
Já jsem dobrý pastýř;
Já jsem brána k ovcím.
Já jsem vinný kmen ...
Nicméně najdeme i samotné vyjádření "
Já jsem", které je odezvou na Knihu Exodus, kde
Bůh zjevuje Mojžíšovi své jméno: "
Toto řekneš Izraelcům: "Já-jsem mě poslal k vám!"" (3,14 )
Pán Ježíš používá toto spojení, neboť on je Bůh. Ve známé scéně v Getsemanské zahradě u svém zatčení se Ježíš ptá: "
Koho hledáte?" Na odpověď "
Ježíše Nazaretského", Ježíš odpovídá "
Já jsem". Evangelista tehdy uvádí: "
Jak jim řekl "Já jsem", couvli a padli na zem." Čekali bychom spíše, že se na něj vrhnou, vždyť ho přišli zajmout. Ježíš se jim představil Božím jménem, proto se zalekli a vzdali mu úctu, která patří Bohu.
Boží titul "Já jsem" je výrazem jeho trvalé přítomnosti v našich dějinách. On není nějakou neosobní energií, ale živou osobou, která chce vstoupit i do našeho, mého života.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 27. 4. 2018 naleznete
zde.