Knihy

Kateřina Baková OP Autobiografie III. část

Životní příběh mnišky Kazatelského řádu sestry M. Kateřiny Bakové. Život v dominikánské kongregaci od roku 1941 až po přestoupení do kontemplativního řádu mnišek dominikánek v roce 1946.





S.M. Kateřina Baková OP

Autobiografie





napsaná z poslušnosti
k jejímu dlouholetému zpovědníkovi
prof. PhDr. ThMag. Metoději Habáňovi OP




Třetí část






Život v dominikánské kongregaci
od roku 1941 až po přestoupení
do kontemplativního řádu mnišek dominikánek v roce 1946





A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov n. D - Přímětice- Bítov



Duše začala žít z oběti a utrpení



Když jsem se po primici svého bratra v roce 1941 vrátila zpět do kláštera, delší dobu mi bylo velmi teskno a prožívala jsem těžké dny. Z rodného domu jsem odcházela v době, kdy jsme neměli žádné jistoty do budoucna, neboť válka zuřila celým světem; k tomu ještě vědomí, že je to poslední shledání v tomto životě, kdy jsem se směla uvidět se všemi svými drahými, bylo opravdu velmi těžké. Dny, které jsem tehdy prožila v otcovském domě, byly plné milosti Boží, jež se hojně rozlévala na celou naši rodinu. Jak velkou vděčností k Bohu bylo mé srdce naplněno, když jsem viděla, jaké požehnání spočívá na mých drahých! Jaká radost, jaké štěstí zářilo z očí všech! Všechno dýchalo láskou; mladí i staří, rodiče i děti. V den primice byli dva synovci u prvního svatého přijímání a při slavné mši svaté také ministrovali. Starší byl od sestry a mladší od bratra. A poněvadž měl teprve šest let, obdržel od důstojného pána dispenz, aby v ten slavný den směl přijmout Pána Ježíše do svého malého srdíčka. I po slavnosti dokud se bratr zdržoval doma, bývala mše svatá každý den ráno a při ní celá rodina přistupovala k svatému přijímání. Byl to dojemný a krásný obraz: bratr slouží mši svatou u oltáře, starý otec kostelník obchází kolem oltáře s kadidelnicí v ruce, dva synovci ministrují a ostatní sourozenci klečí pohrouženi v modlitbu a pak všichni přistupují ke stolu Páně. Jaká radost pro Srdce Páně, které je Králem této rodiny! Byla jsem svědkem, jak radostný a klidný život září z této Kristovy rodiny.
Pak nastal den odchodu, kdy jsme je s bratrem měli opustit. Všechno se dělo v hlubokém klidu a v duchu nadpřirozeném. Ano, musí to tak být. Znělo ze všech úst, i když se srdce svírala bolestí a ze všech očí tekly hojné slzy. Hodně brzy ráno jsme šli všichni na mši svatou. Tam jsme se posílili na to, co nás čekalo: bolestné rozloučení. Po krátké snídani jsme se všichni sešli ve světnici. Otec a my všichni sourozenci, vdaná sestra s manželem a s dětmi, bratr se svou rodinou. Všichni poklekli a na rozloučení jsme ještě obdrželi kněžské požehnání. Potom jsme s bratrem poklekli a otecko nám dal své požehnání; a velice jsem si ho vážila, neboť jsem cítila, že ho dostávám naposledy v tomto životě. Když jsem potom objala svého drahého dobrého otce a políbila jeho upracovanou ruku, on mě ještě jednou přivinul k svému srdci a odešla jsem; s vědomím, že to je už poslední rozloučení. Moje tušení bylo pravdivé, neboť za šest měsíců po našem setkání náš vzácný otecko opustil své drahé děti, které ho tak mocně milovali, že po jeho odchodu z tohoto světa ho velmi dlouho oplakávali a ve svém velkém zármutku se nemohli ničím utěšit. Myslím, že Pán Ježíš našeho drahého otecka už předem upozornil, že si ho brzy povolá, neboť on o tom mluvil jako o samozřejmosti. Bratr mu přivezl nový svetr. Přijal ho vděčně, ale úsměv si pohrával na jeho rtech, když říkal, já už ho potřebovat nebudu. A když jsem se ho zeptala, proč to říká, dodal: „Já už umřu. Co jsem chtěl, to mi Pán Bůh dal. Mám syna kněze; dobrý Otec nebeský mě vyslyšel a dopřál mi dočkat se té radosti a nyní již klidně zemřu.“ Měla jsem z těchto otcových slov zármutek, ale také radost. Zármutek, že zde na světě už ho nebudu mít, a radost, že Pán mou prosbu vyslyšel a dopřál našemu drahému oteckovi pevného zdraví až doposud.
Srdce Ježíšovo mou důvěru nikdy nezklamalo. Důvěřovala jsem, že dopřeje mému otci šťastnou smrt. I v tom mě dobrý Ježíš vyslyšel. Náš otecko býval celý život zdravý. Když jsem byla ještě malá, bolel ho jednou zub a byl proto netrpělivý a mrzutý. Jistě měl ještě i jiné trápení, které já jsem neviděla a také hodně práce, ale já jsem věděla jenom o bolavém zubu. Z toho jsem si utvořila úsudek, že nerad trpí a pak jsem vždycky Pána Ježíše prosila, aby mu dal sílu a trpělivost. Moc jsem se bála, že by nemoc nesl s neklidem, kdyby onemocněl. Jak nekonečně je Pán Bůh dobrý!
Asi za půl druhého měsíce po primici jsem obdržela z domova dopis, že otecko se v den slavnosti hodně nachladil a od té doby je stále churavý; bolí ho
v krku a lékař řekl, že nemoc je vážná. Věděla jsem, co to znamená. Zpráva o jeho nemoci zranila mé srdce hluboko. Bolest rostla každým dnem, neboť i oteckova nemoc se stále stupňovala. Hlavně v hlavě míval velké bolesti, které mu nedovolovaly zdržet se déle na jednom místě. Jednoho dne, když ostatní ještě spali, odešel ve svých bolestech na hřbitov. Bolesti byly tak hrozné, že cestou zpět klesl pod nimi na zem a zůstal v bezvědomí. Lidé ho přinesli domů a myslelo se, že se již k vědomí neprobere. Nastal z toho v domě velký zmatek. Božské Srdce Páně pomohlo, nabyl opět jasné vědomí a pak žil ještě měsíc nebo dva. Potom si nechal zavolat důstojného pána faráře, který ho zaopatřil svátostmi umírajících. Otecko velmi toužil po bratrovi, který byl před čtyřmi měsíci vysvěcen na kněze a důstojný pan farář mu poslal telegram. Bratr byl v tom čase právě v Trnavě a pro obtíž, která ho zrovna potkala, se nemohl vydat na tak dalekou cestu. Asi za čtyři dny dostal novou zprávu, že oteckovi se trochu ulevilo, jak jen mu bude možné, ať hned přijede. Přijel a nikdo ho nečekal, a proto bylo překvapení tím větší. Našel otecka sedět na posteli. Ba i do kostela s ním pak šel po dva dni na mši svatou. Otecko stále mnoho trpěl. Měl oteklé hrdlo a obě štítné žlázy, což mu znemožňovalo dýchání. Proto každou chvilku musel polknout trochu čaje, aby si mohl vydechnout. Bratrova návštěva mu způsobila nemalou radost, jak jsem se pak dozvěděla z bratrova dopisu. Otecko si u bratra vykonal generální svatou zpověď. Šel s ním také na mši svatou a poněvadž si musel pitím usnadňovat dech (nosem dýchat vůbec nemohl), ráno už ve dvě hodiny bratra vzbudil a s lampášem šli do kostela, aby mohl přijmout Nejsvětější Tělo Páně. Nesli s sebou v hrníčku mléko, aby mohl po svatém přijímání zapít. Po díkučinění se vrátili domů a pak si spolu povídali, dokud ostatní nevstali. Takto bývalo po ty dva nebo tři dni, kdy byl bratr s ním. Pak o tom říkal: „To byly ty nejkrásnější chvíle, kdy jsem se svým drahým otcem důvěrně rozmlouval. Svěřil se mi, kolik musí trpět. Hlavu má jako v kleštích, ustavičně v hrozných bolestech a nemůže dýchat. Ostatním to nechce povídat a snaží se své velké bolesti skrývat, aby jim nepřipravoval ještě větší zármutek“. A dodal: „Ale jsem hrdý na takového našeho otecka. Trpí jako opravdový mučedník! Modli se, aby mu Pán Bůh pomohl až do konce setrvat v trpělivosti a aby šťastně zemřel.“ Poslední dva měsíce svého života strávil skutečně jako mučedník. Po jeho smrti mi sestra napsala: „Nás drahý otecko se ve své nemoci vyrovnal nejpřísnějším kajícníkům. Trpěl ustavičnými hroznými bolestmi v hlavě. Dva měsíce před smrtí nejedl, protože nemohl nic polykat kromě mléka a čaje. A toho užíval jen po kapkách, jako léku, aby mohl dýchat. Jeho oči byly bolestí až zalité krví a kvůli těm bolestem nemohl v noci spávat. Několik dní před smrtí seděl na posteli a mluvil sám k sobě: „Šesť mesiacov! Šesť mesiacov! Boli tak ťažké! Dva som vôbec nemohol spať a potom už som spal, ale jak veľa som trpel!“ A sestra dodala: „Dál už jsem mu nerozuměla.“ Jeho nemoc se jmenovala těžká rakovina - sarkom. Začala na udeřeném místě za krkem (když jsem ještě byla doma, tatínek spadl a hodně se udeřil) a pak se šířila dvěma směry: k srdci a k mozku. Po celou dobu své nemoci byl velmi trpělivý a odevzdaný do vůle Boží. V ruce držel stále kříž a říkal: „Kdyby mě smrt překvapila náhle, chci zemřít s křížem v ruce“. Dal si do pořádku všechny pozemské věci, takže všichni sourozenci byli spokojeni. Ke konci jeho života (poslední dva měsíce) se v našem domě stále konala novéna k Božskému Srdci za otecka. Sešli se k ní každý večer všichni, také sestra Marie s manželem a dětmi. Všichni prosili za uzdravení a otecko také toužil zůstat u svých milovaných dětí co nejdéle, i kdyby tím musel ještě více trpět. Miloval je a nás více než sebe. Věděl, že jeho odchod bude pro ně ranou, která se na zemi nikdy nezahojí. Několik dní před jeho smrtí přišel do vesnice, řízením Božím, kněz-salesián a zavítal také do našeho domu. Tatínek se zase vyzpovídal, brzy ráno, do kostela již nemohl, dostal svaté přijímání, papežské požehnání, obnovil křestní slib a důstojný pán se u něho dlouho modlil. Všichni měli velkou radost, že otecko je tak šťastný, jakoby bolesti ani necítil. Potom se mu hodně přitížilo, chvílemi ztrácel paměť a nemohl už polykat. Všichni s bolestí očekávali konec a ten se dostavil. Když den před smrtí nebyl bratr Michal doma, pořád se tázal, zda ještě nepřišel. Po jeho návratu byl tatínek klidný, ale pro bolest nemohl ležet. Všichni již cítili, že se konec blíží, proto se u něho střídali v modlitbě po celou noc. Ráno pak pokračovali až do deváté hodiny a otecko znova prosil, aby se modlili. Všichni se sešli k jeho úmrtnímu lůžku a společně se hlasitě modlili. Otecko držel v jedné ruce kříž a v druhé hromničku, dýchal hlasitě a pak tišeji a tišeji, až dýchat přestal. Nebyla to šťastná smrt? Ano, byla! Božské Srdce Ježíšovo je naděje umírajících a v Něho doufajících. Po celou dobu oteckovy nemoci jsem byla v duchu s ním a zároveň se všemi svými drahými jsem prožívala všechny ty jejich bolesti. Byla jsem přesvědčena, že nemoc je smrtelná a že otecko brzy zemře a o nic jiného jsem Pána Ježíše neprosila, než aby se Jeho svatá vůle dokonale splnila na nás všech. Kudy jsem chodila, všude jsem měla před očima obraz svého trpícího otce. Ani noc mi nebyla překážkou, abych na něho nemyslela a zároveň s ním netrpěla. Bylo to utrpení, jaké jsem až do té doby nepoznala. Trpět proto, že jsem věděla, jak hrozně trpí ti, kdo mne milují a kdo jsou mému srdci tak drazí! I když mi všechny podrobnosti nepsali, aby mě ušetřili, jak mi to později sestra sdělila, všechno jsem, všechno, vytušila. Mám v tom ohledu jakési zvláštní srdce, že mnohé vytuší, co mu není sděleno lidmi. Ačkoli jsem zprávu o otcově smrti obdržela až po pohřbu, prožívala jsem pohřeb se svými trpícími. V noci, ve které můj drahý otecko trpěl smrtelné bolesti, jsem trpěla spolu s ním. Měla jsem pak živý sen, ve kterém jsem viděla celý pohřeb. Ráno při mši svaté jsem se modlila za mrtvého, i když jsem si vyčítala, že nemám jistotu, nemohla jsem si pomoct a stále jsem opakovala: „Odpočinutí věčné...“
Nemohla jsem pochopit, že jsem to tak prožívala a byla jistá, že smrt přijde. A když pak jsem měla skutečně před sebou pravdu, že otecko zemřel, zachvátila mé srdce tak strašná bolest, že jsem myslela, že zemřu. Připadalo mi, že dokud se budu zdržovat na této zemi, nikdy už se nesetkám s podobnou radostí, které jsem právě byla zbavena. Zdálo se mi, že jsem zbavena všeho a že je nemožné zůstat déle na světě. Ve společné rekreaci, když jsem pozorovala bavení sester, připadala jsem si mezi nimi jako cizinka a nemohla jsem pochopit, že žádná se mnou necítí moje hoře. V duchu jsem volala: „Pane, jak je to možné, že moje spolusestry, které já tolik miluji a jsem jim tak blízko, a ony jsou tak daleko, jsou ke mně jako k cizince, jsou tak studené!“ Kdyby aspoň jedna jediná se snažila vžít do mé bolesti, jak mnohem lehčí by byla!
Pánu Ježíši se líbilo, abych byla sama, a také, abych vyzkoušela, kolik až dovede lidské srdce trpět. Od smrti otce již není na světě taková radost, která by zaujala mé ubohé srdce, kromě té, která vychází z lásky Srdce Ježíšova. Má duše si volně vydechovala: „Již nemám na zemi nic!“
Ježíš, můj jediný přítel byl vždycky při všem se mnou. Je světlem světa, viděl všechno, miloval mě. Chtěl mé srdce odpoutat od všech tvorů a protože jsem chtěla jen to, co chtěl On, tak se Mu to také podařilo.
Jak jsem se již zmínila, své zpovědníky jsem měla velice ráda. Když jste, duchovní Otče, k nám přestal chodit zpovídat, váš nástupce se našich duší ujal s velkou horlivostí. Měla jsem v něm oporu, avšak za nějaký rok Pán dopustil, že jsem jí byla zbavena. Stalo se to takto: jednoho dne, když byl se zpovídáním hotov, přál si mluvit s naší ct.matkou a byl hodně rozrušený. Zeptala jsem se ho, co se mu stalo a on řekl, že již více nebude chodit do Řepčína zpovídat. Velmi jsem se lekla a bylo to pro mne nemalou bolestí. Když viděl, jak mě to zarmoutilo, dodal: „Já si to nenechám líbit, aby se mi někdo pletl do toho, co já říkám ve zpovědi sestrám. To nikomu nedovolím. Ani Svatý otec by se mi do té věci nesměl plést!“ A kdo se vám do toho plete, ptala jsem se. Odpověděl: „Vaše velebná matka!“ Po těchto slovech jsem zůstala jak omráčená. Zavolala jsem ct. matku do hovorny, ona si s ním vyřídila, co bylo třeba, poděkovala mu za vše a odešla nahoru a důstojný pán domů. Jak jsem se trochu uvolnila, spěchala jsem do chóru, abych svému srdci ulevila. Hořce jsem plakala, ale umínila jsem si, že o své bolesti kromě svého Pána nebudu říkat nikomu. Myslela jsem si, že už opravdu nemám nikoho. Za několik dní se mě velebná matka tázala, zda mi důstojný pán něco neřekl, když u nás byl naposledy. Odpověděla jsem, že řekl, že už sestry nebude zpovídat a že si to se ctihodnou matkou domluvil. Velebná matka jistě už věděla všechno, co se odehrálo, ale přesto se mě dál vyptávala na podrobnosti, takže nakonec jsem byla nucena říci, že nebude chodit proto, že se mu představené pletou do zpovědi. Velebná matka říkala, že to není pravda a bylo jí to velmi líto. Sice řekla, cosi důstojnému pánovi, co slyšela od jedné sestry, ale nevěděla, že to má něco společného se zpovídáním. Za několik dní přišla velebná matka za mnou k bráně. „Sestřičko, ráda bych napsala důstojnému pánovi, ale kdybyste dovolila, abych mu řekla, že jsem to slyšela od vás, že vám to v hovorně řekl“. Těch slov jsem se lekla, neboť jsem tušila, co to pro mne znamená. Vel. matka byla velmi smutná a plakala. Svolila jsem tedy a dodala k tomu. „Ano, řekl, že vy se mu pletete do zpovědí sester.“ Za týden na to mně opět volala a četla mi dopis, který od důstojného pána dostala. Zapamatovala jsem si z něho jen tuto větu: „S.Sidonie je dobrou řeholnicí a tedy se jí má věřit. To je pravda. A také je pravda, že není tak inteligentní, aby byla správně pochopila má slova“. Tomu, že nejsem inteligentní jsem věřila, neboť jsem to dobře věděla. Ale že z lidských ohledů se lidé dovedou tak omlouvat, tomu jsem uvěřit nemohla. Bolelo to tím více, že to byly osoby, které jsem velmi ctila a vážila jsem si jich. Byla jsem sama se svým Ježíšem, který dopustil, abych se ve své bolesti svíjela. Nikdo nevěděl, co jsem trpěla ty dva roky, než jsem se opět s důstojným pánem setkala a vysvětlila, co se stalo. Nepřestávala jsem se na ten úmysl modlit, aby se Pán Ježíš smiloval nad námi všemi, aby nám dal svou svatou lásku, aby nás nenechával v jakémsi nepřátelství. Nebylo možné vzpomenout si na důstojného pána, aniž by se znovu neobnovila vnitřní bolest mého srdce. Přesto jsem na něho denně vzpomínala a pokaždé, když jsem o něm zaslechla, vroucně jsem prosila Pána Ježíše, aby Mu sám řekl, co se mu na něm nelíbí. Mne nejvíce bolelo, že mezi ním naší velebnou matkou zůstal jakýsi nepřátelský vztah, i když se důstojný pán písemně omluvil a trvalo to, nevím přesně, několik let. Jako vždycky, tak i tehdy jsem se s důvěrou obracela na svého Ježíše: „Pane, má důvěra v Tebe je bezmezná!“
„Veliká bolest, veliká rána, o které věděl jediný přítel Ježíš, je již úplně vyléčena, zahojena. Jakou vděčností jsem Pánu Ježíši za to zavázána. On všechno zmůže. Jemu samému důvěřuji navěky!“ Tato slova jsem si napsala do sešitku 7.1.1942. V těch dnech, o kterých zde píši, dával zase sestrám v Řepčíně exercicie. Já jsem je nekonala, byla jsem u své povinnosti u brány a stále jsem se starala, aby se důstojný pán cítil dobře jako jindy při duchovních cvičeních. Po celou tu dobu, co byl u nás, byl ke mne moc laskavý. Poněvadž jsem se nedovedla nikdy přetvařovat, bylo mi v jeho přítomnosti velmi trapně a řekla jsem si sama u sebe, že mu to musím povědět; déle bych to tak už nevydržela. Velebná matka byla nemocná, a proto s ním vůbec nemluvila.
Večer před zakončením exercicií, když už byl důstojný pán volný a byl sám v pokoji, oslovila jsem ho a začala jsem, že bych mu ráda řekla, co mě tolik trápí. Jistě všechno tušil a asi kvůli tomu byl neklidný. Jak jsem začala mluvit, on začal plakat, a jako malé dítě plakal hlasitě po celou dobu, než jsme si všechno vysvětlili. Řekl, že si je všeho dobře vědom a že byl slabochem. Mému srdci se ulevilo; za všechno jsem poděkovala Pánu Ježíši a znovu jsem získala k důstojnému pánu důvěru. Od té doby jsem si ho vážila a ctila ještě více než kdysi. Milovala jsem ho, ale láskou nadpřirozenou a nic lidského již v ní nezbylo. Ano, od té doby se za něho modlím vroucněji a nikdy na něho nezapomenu, dokud budu živa, protože skrze něho mi Pán mnohokrát projevil svou vůli.
Potom si Pán od svého dítěte přál již jen jedno: aby se nořilo do Něho, aby se stále víc a více spojovalo s ním, a čím dále, tím vroucněji. Již jsem se nesměla od Něho vzdalovat, ale celá a všecka patřit jen Jemu. „On si to tak přeje, Miláček jediný, aby láska mého srdce, mého ubohého srdce k Němu stále rostla. Aby má mysl byla stále upoutána na Něho, aby má duše Mu stále naslouchala a s Ním důvěrně rozmlouvala. On přijde a splní každé přání mého srdce; zůstanu-li věrná Jeho lásce, zůstane věrný i on, a přijde a velikým plamenem zapálí lásku v mém srdci a docela mne promění v sebe; jednoho dne dovolí, abych shořela na Jeho Božském Srdci. vytrvej na cestě, na kterou tě Pán ve své převeliké lásce uvedl, kráčej po ní obrovskými kroky, neboť je už příliš krátká. Není třeba na ní odpočívat a tím méně se zastavovat! Jen jedno je třeba: úplně se v lásce strávit!“ To také bylo a je mou skutečnou snahou od toho dne. Cílem mého pozemského putování je, dospět na vrchol, kde se všechno zapaluje a stravuje a ničí a mizí a zůstává jen Jediný - sám


Říjen 1942. Mocná výzva k obětování sebe samé za své spolusestry



Jak se dělo v podobných případech až dosud, tak tomu bylo i tentokrát. Kdykoliv Pán žádal po mně nějakou oběť, nikdy ne násilně, ale chtěl, aby Mu oběť byla podána dobrovolně, ochotně a radostně. Již několik dní se mé duše zmocňovala jakási tíseň a ještě více se stupňovala za nočního ticha. Tušila jsem, že Pán Ježíš něco po mně chce, ale já, abych se omluvila sama před sebou, tvářila jsem se, jakoby to byl jen přelud a ne skutečnost. Pán mě však chtěl právě tou tísní donutit, abych se ho pokorně zeptala, co vlastně si ode mne přeje. A když jsem to udělala, bylo mi všechno jasné. V té době se po celém světě děly hrozné věci. Hitler ničil vše, co bylo Boží. Kněží a řeholníci byli pronásledováni, kláštery zabírány a v nich ubytovány německé děti a vojáci. Tak tomu bylo i v Řepčíně. Nejdříve tam přišly děti a později vojáci, kteří tam zůstali až do konce války. Dům zabírali a osvojovali si z něj stále více a byla obava, že všechny sestry vystrčí ven a zůstanou v klášteře sami. Velebná matka se ctihodnou matkou měly tehdy mnoho starostí a prožívaly těžké dny. Všechno mi bylo zřejmé a prožívala jsem s nimi celou bolest. Zároveň jsem cítila uvnitř velikou touhu dát se Pánu jako oběť za své spolusestry. Svěřila jsem se s tím zpovědníkovi a ten mi to schválil, že takové počínání je dobré a chvályhodné.
„Tedy, Pane můj, dávám se Ti za oběť, nalož se mnou podle své libosti. Učiň, co chceš, s tímto ubohým červíčkem, jenž je nicota. O jednu milost prosím, aby moje drahé sestry a Tvoje věrné nevěsty směly zůstat zde v Tvém domě v blízkosti Tvého svatostánku a v blízkosti Tvého Nejsvětějšího Srdce. Pane, ponech nás zde i přes všechny nesnáze! Budeme Tě zde ctít a milovat, ó, Ježíši! A bude-li se Tvé nejsvětější vůli líbit, přijmi můj život v oběť za mé spolusestry, za mé představené a za celou naši kongregaci. Ježíši, co Ti nabízím je málo, ale nemám nic lepšího a dražšího než život. Jestliže se Ti má oběť líbí, přijmi ji, Pane, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň! Důvěřuji pevně, Pane Ježíši, že nás zde, u sebe necháš. Nedopusť, abych byla zahanbena!“
Když jsem se takto Pánu obětovala za své drahé představené a spolusestry, připadala jsem si být skutečnou obětí a po ničem na světě jsem již netoužila. Věřila jsem, že Božské Srdce neklame a moje důvěra nebude marná. Proto jsem v hloubi své duše byla tak klidná, že sebehorší zprávy mě nepolekaly, ba vůbec mě z mého klidu nevyrušily.
Na začátku války v roce 1939 jsem se hodně zajímala o události, které se dály hlavně na Slovensku. Každé ráno ležely na stole u brány noviny a čekaly, až je vezmu do ruky a zanesu nahoru do ředitelny. Dívat se do nich nebylo zakázáno, a proto jsem se z toho neobviňovala, a věděla jsem, co se děje po světě. Nejvíce mě zajímalo Slovensko. Jako všemu mně naučil můj Božský Učitel, tak i k tomu, abych se tímto nezabývala, že čtení novin je otrava pro duchovní život. Poslušná Jeho hlasu okamžitě jsem zanechala zvyku dívat se do novin a zabývat se událostmi ve světě. A nejen novin, ale také všeho lidského povídání jsem se statečně střežila. Když jsem byla zvědavá, vyhýbala jsem se osobám, které rády oznamovaly novinky. Když se vyhnout nedalo, snažila jsem se nemyslet na to, co jsem slyšela. Bylo to zpočátku hodně těžké, ale s pomocí Toho, jenž mě upozornil, že je to zlo, jsem se v krátké době v tom přemáhání upevnila. Jak milý život, myslet jen na Ježíše a Jeho lásku k nám! Pochopila jsem pak, že čím více se člověk vyhýbá všemu shonu světa, tím jasněji poznává, jak je pro něj zbytečné mluvit vším možným způsobem o jeho úspěchu a neúspěchu. Poznala jsem jasně, že všechny události ve světě řídí náš dobrý Otec nebeský a že co On má ve svých plánech, musí se uskutečnit. Netoužila jsem tedy již po ničem jiném, než aby se tento Jeho plán uskutečnil i na mně. Když se dělaly různé přípravy a zabezpečování před bombardováním a když si každá sestra směla vybrat místo, kam s odstěhuje, až bude třeba se vzdálit před nebezpečnými bombami, byla jsem naprosto bezstarostná. Když hučely sirény a všechny sestry pospíchaly do krytu, já jsem klidně zůstala u brány a až už nebylo nikoho vidět, odešla jsem ke svátostnému Spasiteli do kapličky. Ó, jak veliká byla tehdy má důvěra v Pána! Vědomí, že jsem se dala v oběť za své sestry, mi dodávalo sílu, abych se ničeho nebála. Když ponejprv bylo slyšet blízko nás bombardování, nastalo v domě veliké vzrušení. Sestry strachem nevěděly, co počít. Byla jsem zrovna na klauzurní chodbě a když jsem to všechno pozorovala, dala jsem se do smíchu. Styděla jsem se, že mě sestry vidí, aby si nemyslely, že pokouším Pána Boha, ale klid, který se rozléval na dně mé duše, mi nedovoloval jednat jinak. Tak tomu bylo až do konce války. Když se fronta blížila k nám, sestry se rozjely na více míst a myslely, že tam budou bombardování ušetřeny. V Řepčíně nás zůstalo všech dohromady jen asi 20. V době fronty jsme bydlely ve sklepě a že tam byl s námi také svátostný Spasitel, bylo nám tak dobře. Na smrt jsem byla připravena, a proto jsem se ničeho nebála. Nic nemůže být lepšího pro chvíle nejistoty a strachu, než odevzdat se do vůle Boží.

Duchovní Otče, poněvadž píši po chvilkách a ještě i v těch chvilkách jsem pořád vyrušována, mám to psaní všelijaké. A jelikož i mně je všelijak, je to, co píši, velmi přeházené. Ale protože klidnější dny nemám zajištěny, nemůžu na ně čekat a nejraději bych to už zakončila.

Znovu se vracím k tomu roku 1942, kdy mě Pán zbavoval všeho lidského a pomíjejícího. Nová budova řepčínského kláštera byla plná německého lidstva, a proto mi byla dána na výpomoc k bráně jedna sestra, která dobře uměla německy, protože já jsem toho věděla málo. Sestra byla jiné povahy než já, a proto se často vyskytla nějaká nepříjemnost, což mě nemálo bolelo. K tomu ještě nám byla dána za představenou ct. sestra, kterou jsem znala z dřívějška a na níž jsem si nemohla zvyknout jako na představenou. Trvalo to hodně dlouho, ano až do konce, celé čtyři roky. Bylo to těžká zkouška, kterou Pán na mne dopustil. Já, která jsem ve svých představených vždycky viděla jen Pána Boha, viděla jsem teď pouze ctihodnou sestru se všemi jejími chybami. Dříve takový blažený pocit a bezpečnost v přítomnosti svých představených, a teď jen boj a neklid. Proto jsem se jí vyhýbala, kde se jen dalo, abych se ušetřila vnitřního nepokoje. Styděla jsem se za to sama před sebou, ale pomoci jsem si v tom nemohla. Všechny námahy se zdály být bez výsledku. Co mě velmi bolelo bylo to, že ct. sestra cítila, že k ní nemám důvěru. Mnoho jsem tím vytrpěla a za ct. sestru jsem se mohla jenom modlit. Nedovedla bych vypsat to všechno, jak těžko mi tehdy bylo. Neměla jsem nikoho. Nemohla jsem pochopit, proč se to všechno děje. Věděla jsem, jak se ct. sestra moc snaží, aby si mě získala, avšak setkávala se u mne jen s chladem. Ve skutečnosti to nebyl chlad, vždyť jsem se snažila a chtěla, ale nešlo to. Nedovedla jsem nic, než trpět. To způsobil Pán. Dopustil to, uznal to za dobré pro nás obě. K pravému opaku došlo koncem mého pobytu v Řepčíně. Tato ct. sestra byla jediná, která mi rozuměla v mé bolesti, pochopila mě a podporovala, abych vytrvala. Jsem ji za všechno velmi vděčná a nikdy na ni nezapomínám v modlitbách. „Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“ (srov. Řím 8,28) Kdybych nebyla sama zažila podobných pokoření, nebyla bych měla teď pochopení pro duše, které mi Bůh svěřil. Za všechno jsem Pánu vděčná: za bolesti stejně jako za útěchy. Důvěru k Ježíši jsem nikdy nepozbyla a se všemi svými slabostmi jsem se svěřovala Jeho zástupcům.
Toužila jsem co nejvíce se spojovat se svým Bohem, ještě více toužil On, abych náležela jedině Jemu samému. Stále mě zval do samoty a tam mluvil k mé duši slova, která z ní nikdy nevymizí. Vždycky jsem byla sama o sobě přesvědčena, že jsem tupá, málo chápavá a pro věci duchovní nevnímavá. A skutečně tomu tak bylo. Často, když jsem něco četla, musela jsem si některé místo i třikrát zopakovat, abych mu dobře porozuměla. Avšak nebylo to tak, když mluvil Ježíš. Poznala jsem ten veliký rozdíl mezi mluvou nějakého pisatele (o věcech duchovních) a hlasem Ježíšovým. Toužila jsem Ho slyšet co nejvíce. Proto mě to tak nutilo, abych byla co nejvíce před svatostánkem, kde tak líbezně zněl Jeho hlas mému vnitřnímu sluchu. Tam bylo nejbezpečnější místo pro naše důvěrné rozmluvy. Abych Mu mohla co nejvíce naslouchat, směla jsem ráno o hodinu dříve vstávat (měla jsem k tomu dovolení od svého zpovědníka a později i od velebné matky). Byly to opravdu svaté hodiny! Poněvadž jsem někdy trpěla ospalostí, bylo to Ježíši tím milejší, že jsem Mu dávala, co mi bylo drahé. Jak snadná pak byla během dne každá těžkost. Ježíš byl přítomen; my dva jsem byli spolu po celý den. A právě v té době jsem slova Ježíšova chápala lépe než dříve. „Jsem oběť“, bylo mým tajemstvím, o němž žádná sestra neměla tušení. Proto ta příprava na smrt, kterou jsem s naprostou odevzdaností do vůle Boží očekávala. Myslela jsem si, že ta oběť bude spočívat v tom, že zemřu smrtí tělesnou, aby moje představené a spolusestry mohly ve svatém klidu sloužit Pánu Bohu ve svém klášteře. V duchu jsem se loučila se vším, co jsem milovala. Se svými drahými spolusestrami a se všemi, kdo milovali mne. Nejednou jsem si představila, jaký to bude krásný život až skončí válka: pokoj, klid, nerušené štěstí v domě Božím. Sama jsem se již mezi nimi neviděla; sebe jsem pozorovala jak trpím a v hořkostech očekávám smrt. Čím více se blížil konec války, tím živěji jsem si uvědomovala, co mě očekává. Proto, když skutečně válka skončila, když přešla fronta a všichni se radovali, já jsem z toho žádnou opravdovou radost neměla. Byla jsem v tom ohledu bezcitná. Vždyť jsem skrytě tak čekala na smrť! Kolikrát padaly bomby, tolikrát jsem sklonila hlavu před smrtí a zatím jsem zase dál zůstala na živu. „Tak jsem byla na smrt připravena!“ Povzdechla jsem si před sestrou Konrádou, a byla jsem smutná nad tím, že jsem zůstala živá. „Což, Pane, Ty´s mou oběť nepřijal?“ - Po frontě bylo všude ticho. Vlaky ani autobusy nejezdily, telefon nefungoval, nikdo k nám nechodil a byla jsem volná. Proto jsem se co nejvíce zdržovala v blízkosti Boží. Jak jsem jen trochu mohla, vždycky jsem běžela ke svatostánku. Řeči, kterých v těch dnech bylo nemálo, mě unavovaly a já jsem se jich stranila. Tři dni jsme neměly mši svatou, bylo nebezpečné vyjít ven. Stále ještě se ozývaly výbuchy granátů, které ležely po zemi. Nebyla naděje, že by z Olomouce přišel důstojný pán sloužit mši svatou. Sestry šly proto po modlitbě hned k snídani, jen já jsem zůstala bez ní, protože jsem měla u brány povinnou práci. Najednou se přede mou objevil důstojný pán Augustin Pavlovič OP se slovy: „Jste všechny živé?“ Byl první, kdo se odvážně vydal na nebezpečnou cestu. V kapličce pak sloužil mši svatou a moje ubohoučké srdce mohlo přijmout svého milovaného Ježíše a ponořit se do Jeho Srdce Božského; jaké to bylo vyznamenání! Všechny hrůzy předešlých dnů v tomto okamžiku zmizely. Cítila jsem, jak se Mu moje úplná odevzdanost líbila a Jeho láska ke mně byla nevypověditelná. Ten den jsem byla tak velice šťastná a všechny sestry to jasně viděly, že jsem jiná než jindy. Kdo dovede vyjádřit všechnu něhu Ježíšovu k duším, které ho milují? Myslím, že na tomto světě nikdo. Kdo nemiluje, nechápe, a kdo miluje, chápat sice dovede, dovede cítit, nikdy ale ne vyslovit, co prožívá v hloubi duše.
Ano, svaté přijímání onoho dne způsobilo v mé duši veliké věci a můj život se značně změnil. Všechno na světě se mi stalo cizím kromě Ježíše.
(Vidím, jak se mi už tolikrát stalo, že jsem zase odbočila, ale co nadělám, když jsem taková a Pán mi to v té věci nemá za zlé.)

Od roku 1941, t.j. od smrti mého drahého otce, mi všechno kolem mne připadalo malým, neutěšeným a skoro nepatrným. Co jsem milovala, toho všeho mě Pán zbavoval a přímo mi to bral. Hned na začátku jsem se zmínila o tom, jak mocně jsme se v otcovském domě všichni milovali a jak velkou obětí to bylo pro všechny, když jsem odcházela do kláštera. Tato láska se stále zvětšovala. A čím déle naše odloučení trvalo, tím více ona rostla. Jejímu vzrůstu nebyla na překážku ani veliká vzdálenost. Za celých 21 let od svého vstupu do kláštera až do smrti otcovy, jsem se se svým drahým otcem shledala při návštěvách celkem šestkrát a s ostatními sourozenci snad čtyřikrát. O dopisování jsem již dříve řekla, že bylo možné dvakrát nebo třikrát do roka. A přesto jsem je dovedla tolik milovat! Někdy jsem měla obavu, že té lásky je až příliš mnoho. Nemohla jsem pochopit, jak je to možné, že některé sestry své příbuzné neměly rády a že se někdy cizím lidem chovaly přívětivěji než ke svým sourozencům. Vzpomínám si, že jsem kdysi také zatoužila podobat se těm, kteří jsou ke svým příbuzným chladní, ale toho mi nebylo dopřáno. Má láska k mým drahým dosud tkví hluboko v srdci a ani bolest, ani radost, ani vzdálenost dosud neměly moci mi ji vyrvat. Zůstane s námi až do konce našeho života a ještě dále, až do věčnosti si ji přeneseme. A tam teprve život dokonalé lásky uskutečníme. Protože jsem je milovala, trpěla jsem s nimi všechno, co trpěli oni. Jejich bolesti byly stejně i moje. Tak je tomu až dosud. Je pravda, že všichni, kdo náležejí Pánu, musí na tomto světě mnoho vytrpět. Tak tomu bylo i v naší rodině. Náš drahý otecko jednou nám svým malým dětem o sobě řekl, že je „dítětem Božím“. Pán Bůh ho vyzkoušel vším možným utrpením. Ke konci jeho putování ve vyhnanství pozemského života, mu dal pocítit, že je s ním spokojen. Splnil všechna jeho přání. A na závěr zase bolest, která byla korunou všech předešlých. Po jeho odchodu na věčnost se jeho dětem daří rovněž tak, jako se dařilo jemu. V době fronty a ještě dříve, se musela celá obec vystěhovat. Před jejich očima Němci zapalovali jejich domy a celá hospodářství; byli to ti, kteří dlouhou dobu předtím byli u nich ubytovaní a nechali se jimi zdarma živit. S krvácejícím srdcem odcházeli do světa i s drobnými dětmi a několik měsíců se potulovali bez domova, bez majetku jako žebráčci. Když přestáli frontu, daleko od svého domova a vrátili se zpět, nenalezli nic z toho, co zanechali, jen popel. Bratr Michal se šel nejdříve podívat, zda se může vrátit zpět do svého rodného domova. A když spatřil, tak hroznou spoušť na svém hospodářství, dal se do hlasitého pláče a volal: „Pane Bože, teď jsem už na vždycky žebrákem!“ Potom šel ke kostelu, který byl rovněž v troskách. Uvědomil si, za jakých těžkostí byl tento chrám Páně vystavěn, kolik obětí to stálo našeho drahého otecka a teď všechno zničené! Slzy se mu hrnuly z očí a jako hrách padaly po jeho lících. V té chvíli se mu zdál život nemožný. Ale přesto, že byl život těžší než smrt, padl na kolena na ty trosky a volal k nebi: „Nechci zemřít, dokud ten dům Boží nebude postaven!“ V tom okamžiku jakoby na sebe bral povinnost starat se znovu o postavení tohoto Božího chrámu. Přestože bylo všechno zpustošené, všichni se spěšně vraceli k domovu. Sestry se domnívaly, že aspoň ty věci, které měly uschované, zůstaly neporušené. Avšak, jak byly překvapené, když nenašly nic, protože to všechno odnesli „dobří lidé“, kteří o skrýši věděli. S bolestí se musely dívat, jak v jejich šatech chodí cizí lidé a ony samy by je potřebovaly nejvíc. A jestliže je o ně prosily, pak bylo z toho jenom zlo, hřích.
Proč to zde píši, sama nevím. Snad i tím chce být Bůh oslaven. Jak vzrostla má důvěra v Božské Srdce od té doby, kdy byli moji drazí sourozenci tak těžce zkoušeni! Od května 1944 do července 1945 jsem neměla od nich žádnou zprávu. Doba tak hrůzyplná a nejistá, kdy každou chvíli byli lidé zasypáváni bombardováním! Že jsou z domova pryč, oznámil mi bratr jezuita z Trnavy. Když jsem slyšela, že naše rodná obec více neexistuje, sevřela mě tak velká bolest, že se to nedá povědět. První, co se mi zjevilo před očima byl kříž v naší zahrádce. Stále jsem ho viděla a nechtěla jsem si připustit, že by též mohl být rozbitý. To mi svíralo srdce do umdlení. V duchu jsem pozorovala, jak v plamenech mizí všechno na drahém otcovském dvoře a v zahrádce. „Kříž! Ach, co se s ním stalo? Drahý můj kříži!“ volala jsem často. V těch dnech, kdy moji drazí ode mne vzdálení trpěli, nevěděla jsem o ničem, co se s nimi děje. Právě když se bolestně loučili se svým drahým domovem a utíkali před plameny, které je téměř zachytávali, tu noc, tak památnou pro nás všechny, jsem měla živý sen: Zdálo se mi, že u mne stojí bratr Michal, položil svou ruku na mé rameno a volal na mne sestřiným hlasem: Eržo!“ (tak mne oslovovali před vstupem do kláštera). Hlas byl tak dojemný, že jsem se okamžitě probudila, vstala a rozsvítila, zda někdo u mne není. Cítila jsem ještě na rameni teplo od ruky a uvažovala jsem: hlas byl sestry Iľky, ale ruka byla bratrova. Byla hodně těžká! Pochopila jsem, že trpí a přišli mě vzbudit, abych jim v jejich utrpení pomohla. Hned jsem si poznamenala data a čekala, až se dozvím, co se asi stalo. Tak tomu bývalo vždycky. Když někdo z mých drahých trpěl, vždycky jsem to tušila, a čím byl mému srdci blíže, tím silnější bylo mé tušení. To vědomí, že moji drazí mnoho trpí, mě provázelo bez přestání. Zvláště, když k naší bráně přicházeli prosebníci s pláčem, že jsou ze svého vlastního domova vypuzeni, že doma měli všeho hojnost a teď musí prosit o kousek chleba. Podobné nářky pronikaly mým srdcem jako ostré meče a byla bych rozdala, kdybych měla moc, těm trpícím lidem všechno. Vždy jsem si při tom vzpomněla na své drahé a prosila Pána, aby jim dal sílu, aby jim dal vše, co potřebují. Ačkoli jsem věděla, že jim všechno shořelo a co neshořelo, to vykradli lidé, takže opravdu neměli nic, přesto jsem důvěřovala, že jim Pán Bůh pomůže. Velmi mne těšilo, když jsem se pak dozvěděla, že i důvěra mých drahých v pomoc Boží byla veliká. A Pán naši důvěru nezklamal. Skutečně a viditelně jim pomáhal, takže do roka měli postavený nový dům a také stodoly a všechno hospodářství. Požehnání Boží spočívá na všech; na jejich pracích, na jejich dětech a na jejich rodinách. Neboť jsou navždy oddáni a zasvěceni Božskému Srdci Páně. Uctívají je všichni členové těchto rodin a jejich děti jsou již od mala vedeny k poznávání a milování tohoto dobrotivého a milosrdného Srdce Ježíšova, které vždycky vyslyší každou prosbu těch, kdo Mu důvěřují.
Když v roce 1945 po skončení války se začal znovu rozvíjet normální život a všichni se vraceli na svá místa a radovali se z opětného shledání se svými, já jsem o svých žádné zprávy neměla. Ani teď jsem neklesala ve své důvěře. Čím více nejistoty, tím větší důvěra. „Žije kdo ještě? A kde? Ach, kdybych aspoň něco věděla!“ Podobné myšlenky se často hlásily. Komu jinému bych měla sdělit svou bolest, než-li svému jedinému Příteli Ježíši? Často pozdě večer jsem mlčky klečela před svatostánkem a naslouchala, zda Ježíš něco neprozradí o těch, které mé srdce miluje. Ježíš však mlčel a mlčel, jakoby neslyšel a mou touhu neviděl. Moje víra v Jeho moc se stále zvětšovala a proto jsem k Němu volala s jistotou: „Pane, má důvěra v Tebe je bezmezná! Pane Ježíši, jsi všemohoucí! Věřím Ti!“ Byl červen, měsíc Božského Srdce Páně, a to jsem již ani trochu neklesala na mysli. Věděla jsem, že Srdce Páně se dá uprosit. Již i červen končil a zpráva od mých drahých nepřicházela. Byl poslední den v měsíci a já jsem tolik důvěřovala! Božské Srdce Páně shlédlo na mé přání, přišel jeden člověk od nás a sdělil, že moji sourozenci zase bydlí v rodné obci a že se nikomu nic nestalo. Jak jsem se později dozvěděla, můj bratr i s celou rodinkou byl za svou ochranu vděčný Božskému Srdci Páně. Říkával: „To všechno, co je zničeno, bude s pomocí Boží opraveno a postaveno. Ale kdybych já anebo některé dítě bylo zmrzačeno, bylo by to větší zlo, a Pán Bůh nás od toho ochránil. Budeme Mu za to navždy vděční!“ Kéž je Pán Bůh za všechno veleben! Ano, Bůh je plný dobroty a lásky ke všem, ale nejvíce ji zakoušejí lidé chudí duchem, kteří všechnu svou důvěru skládají v Něho. Tak moc jim všem Pán pomáhá a dává hojnost i v časném majetku! Ale oni vědí, že to všechno je od Něho a že všechno patří Jemu. Že On jediný je Pánem a majitelem všeho bohatství i pozemského, které jim jen na čas propůjčil. Jak šťastné jsou rodiny, které náleží ve svaté víře k církvi Kristově! Jak děkuji Pánu Ježíši, že k ní patřím i se všemi svými drahými!
Psala jsem zde o tom všem jenom proto, že jsem byla donucena vyšší mocí. Nikdy bych se sama neodvážila vyjevovat to, co je jednou ve skrytosti darováno samému Bohu. Jen Bůh je toho hoden, aby nejtajnější hlubiny naší duše patřily pouze Jemu.
Od smrti drahého otce, ba spíše od bratrovy primice, začala pro mne nová cesta, cesta velkých utrpení a již mne více neopustila. Od té doby se zdržuji jen na ní. Je to cesta nepohodlná a proto nevábivá, ale že zaručuje jistotu, nikdy jsem nezatoužila zaměnit ji s jinou. Ano, mohu prohlásit z vlastní zkušenosti, že na této jednotvárné cestě mého utrpení získala má duše v duchovním životě velké zkušenosti. Když po frontě v roce 1945 nastal opět pravidelný život, cítila jsem se prožitými zkouškami tak přetvořena, že mi připadalo, jako bych byla přišla z opravdové školy. A skutečně, byla to škola, ve které jsem se naučila více, než kdybych přečetla mnoho knih. Přesvědčila jsem se, že kdo jednou projde školou útrap a zakusí, co dobra v sobě obsahuje, nemůže netoužit po něm stále. Já od chvíle, kdy jsem poznala, že v útrapách a v souženích spočívá moudrost, jsem po něm stále víc a více toužila, s tou jistotou, že každý kříž a každá bolest má v zápětí připraveno nové světlo pro mou ubohou duši. Z každé bolesti, která mi byla dobrých Ježíšem darována, jen protože mě miluje, vyrůstala v mé duši nová síla. A ta mi poskytovala odvahu ke všemu, co bylo těžké a co se tak často přirozenému člověku zdálo naprosto nemožné.
V prvním roce mé služby u brány se mě jeden starý důstojný pán jezuita, který dával našim sestrám exercicie, a já jsem mu směla během nich posluhovat, tázal na různé věci. A jednou se také zeptal, jaké prý mám školy. Když jsem mu prostě odpověděla, že šest tříd obecných, zvolal nadšeně: „Ó šťastné dítě!“ Jeho slovům jsem tehdy dobře neporozuměla, a proto jsem na ně ani nemyslela. Až v pozdějších letech jsem pochopila, co tím mínil a často jsem si je opakovala: „Ó šťastné dítě!“
Po dvaceti letech u brány v Řepčíně ještě v mých uších znělo: „Ó šťastné dítě!“ A pak jsem si k těmto slovům přimyslela: „Kdyby se mě teď někdo ptal, jaké mám školy, musela bych podle pravdy říci: ´školu trpělivosti, pokory a lásky´“ Připadala jsem si, jako bych byla po zkoušce, při které jsem šťastně obstála a právě z jmenovaných předmětů byla vyznamenána. Ano, bylo tomu tak. A poněvadž jsem se v této škole vycvičila jako vojín, byla jsem odolná, prosta vší pohodlnosti a změkčilosti, a toužila jsem se podobat Ježíši. On byl mým vším. Bez Něho má duše již nikde nenacházela oddechu. Země se mi stávala smutnější a smutnější. Toužila jsem jenom po Něm. Proto jsem nechala své srdce svobodně vzdychat: „Ó, Pane Ježíši, již nikdo, jenom Ty! Kdybych měla kolem sebe všechny milované bytosti, bez Tebe by mi nestačily. Avšak Ty jediný! I kdybych už nikoho nikdy neměla, s Tebou budu vždycky šťastná!“ Pán slyšel upřímné lkání milující duše a podle touhy, s jakou se na Něho obracela, jí dával sám sebe. V době čtyřletého utrpení, o němž jsem se už zmínila, že bylo velmi užitečné pro můj duchovní život, získala jsem skutečnou stálou vyrovnanost i ve svém vnějším chování. Poněvadž duch byl podroben svému Pánu a má vůle byla tak pevně zakotvena v Jeho, že nechtěla nic jiného, než co chtěl On, celá má bytost byla s Ním spojena, a z toho pocházel úplný klid. Nic než Bůh! Přicházeli známí a vyprávěli jako dříve, ale můj duch již nebyl sto obsáhnout řeči lidské; stěží je vnímal, poněvadž byl ponořen v Boha.
A tehdy se mi zdál život u brány tak krásný a tak snadný, jako nikdy předtím. Mé představené mi zcela důvěřovaly, na mou ubohost se se vším spolehly, poněvadž byly přesvědčeny, že jsem jim oddána a že věrně plním své povinnosti. Vědomí, že jsou všichni spokojeni, mi ještě více usnadňovalo život u brány, který se kdysi na začátku zdál být tak nesnesitelný a nyní byl tak příjemný. K tomu jsem ještě měla neklamný dojem, že si mě všichni váží a to více než dříve. A bylo to skutečně tak. A že Bůh vládl v mé duši a byl Pánem celé mé bytosti, nijak mi to nebylo na škodu; všechna chvála a čest patřila jen Jemu.
V tom čase jsem byla tak klidná a spokojená, že jsem již na nic jiného nemyslela, než že toto je jediná a pravá cesta, na kterou mě Pán uvedl a po níž jistě dojdu k svému věčnému cíli. A ani jen trošičku jsem nepochybovala, že se stanu svatou i ve svém zaměstnání, na místě, kam mě Pán Ježíš postavil, jen když budu věrně plnit své povinnosti. Proto jsem již netoužila ani po změně místa ani zaměstnání, ale jen po tom, abych se svou vůlí stávala svému Pánu víc a víc podobnější. Vždyť jsem byla tak pevně přesvědčena, že využiji-li dobře všech milostí, kterých se mi dostává ve svatém stavu řeholním, je nemožné, abych se svatou nestala. Když jsem slyšela, jak některá sestra naříká, že se v kongregaci sester dominikánek III. řádu nemůže posvětit kvůli svému zaměstnání a že nemá možnost se pomodlit pro mnohé práce, vždycky jsem ji litovala. Co více je třeba, než znát jeden způsob modlitby: spojit vůli svou s vůlí Boží a to co On od nás chce, konat radostně a ochotně z lásky k Němu a tak ho ustavičně oslavovat, podobně jako svatí v nebi. Tomuto umění naučil Pán Ježíš mne, ubohou a nevědomou bytost, aby mou duši pozvedl až k věčnému milování Nejsvětější Trojice. Jak sladké je toto milování! Jaké je to vyznamenání pro ubohého tvora!!!


Boží volání do II. řádu



Poněvadž jsem byla ve svém řeholním povolání tak šťastná, jak jsem se už zmínila, nebyla bych se odvážila ani pomyslet na to, že bych měla kdy svou drahou kongregaci opustit. Něco takového podniknout, by mi připadalo jako velký nevděk. A přece Pán chtěl, abych byla považována za nevděčnou a nevěrnou vůči kongregaci, za kterou jsem chtěla obětoval svůj život.
Duchovní Otče, Vy víte lépe než já, kdy začal na Kopečku existovat II.řád. Já vím jen tolik, že jsem se o něj nijak nezajímala. Ne, že bych si ho nebyla vážila, ale proto, že jsem se chtěla zabývat pouze svým Bohem. Každým rokem o prázdninách se jezdilo na Svatý Kopeček a obvykle jsem tam i já byla na 14 dní poslána, abych se zotavila. Pokaždé mi naše velebná matka při rozloučení připomínala: „Do II.řádu nechoďte!“ Myslívala jsem si: „Proč? Proč vždycky to samo připomínání?“ Ani mi jen nenapadlo, abych se tam chodila ze zvědavosti na někoho dívat. Jinak mě tam nic netáhlo. Když po válce v roce 1945 mě moje drahé představené zase posílaly na zotavenou na Svatý Kopeček, ačkoli jsem děkovala, že to nepotřebuji a všemožně jsem se bránila, abych tam nemusela toho roku jezdit, přece jen jsem to z poslušnosti přijala. Už bylo rozhodnuto, že mám jet na týden a to hned, že se svezu se sestrami, které tam jeli trhat třešně. Jela jsem, ale zotavená mi žádnou radost nepůsobila. Mé srdce bylo naplněno jinými zájmy. Toužilo spojovat se s Bohem stále víc a více. Na Svatém Kopečku v samotě, bez starostí o povinnosti u brány, se vždy dýchalo volněji než doma. U nohou Matky Boží bývalo sladké přebývání. Právě byl 2.červenec, svátek Navštívení Panny Marie. Toho dne ráno, když jsem konala rozjímání před Jejím zázračným obrazem, jsem se na Ni obrátila s velikou důvěrou, aby mi dopomohla k ještě většímu a důvěrnějšímu spojení se svým Božským Synem. K jejímu svátku jsem Ji nabídla malou oběť: „Matičko moje drahá, vypros mi milost, o kterou prosím. Dávám ti malý dárek. Zříkám se letos ovoce, kterého je plno v zahradě na Kopečku i v Řepčíně.“ Prostě beze slov, to málo, co mi právě napadlo, jsem nabídla milované Matce k svátku s velikou touhou přiblížit se k Jejímu Božskému Synu. Ona dárek vděčně přijala a dala mému srdci pocítit, jak je jí milý, tím, že kdykoli jsem spatřila ovoce, vždycky jsem si vzpomněla na svou Matičku. Trhala jsem pak celý den se spolusestrami třešně a bylo nám dovoleno je přitom také jíst. Svou oběť jsem měla stále před sebou. Toho dne k večeru přišla ke mně jedna sestra, která pomýšlela vstoupit do II.řádu (byla to sestra Konráda) a řekla mi: „Natrháme do košíčku pěkné třešně a zaneseme sestře Olívii do II.řádu.“ Odpověděla jsem, že jsem tam ještě nebyla. Ona na to, že mě tam zavede. Bývala tam během bombardování, a také již dříve vařívala našim bratřím klerikům a dobře to tam všechno znala. Ještě jsem řekla, že by to sestry nesměly vědět. Pak jsem začala přemýšlet, zda to nebude neposlušnost. A zase jsem se uklidňovala, že přes bombardování sestry z Řepčína bývaly ve II. řádě; v naší vile nebylo pro všechny místo. A když jsem z Řepčína odcházela, letos mi nikdo nezakazoval chodit do II.řádu na návštěvu. Tak mě to tam neobyčejně táhlo, že jsem skutečně s těmi třešněmi se sestrou Konrádou šla. Nechaly jsme si zavolat sestru Olívii a předaly jí košík se slovy: „Sestřičko, donesly jsme Vám to pro Vaše kandidátky“. Ona nám pak vyprávěla, jaký mají denní řád a kolik je jich všech. Nakonec jsem se zasmála a v žertu se zeptala: „No, a co sestřičko Olívie, kdybychom tak chtěly my do II. řádu, přijaly byste nás také?“ Ona na to: „Já nikoho nepřijímám. Jsem tu jako ostatní a nic více.“ Potom jsme prosily, aby nám dovolila do kapličky. Zavedla nás tam a když jsme tam ještě byly, začaly se modlit kompletář. Asi v polovině mi sestra Konráda šeptala, že už musíme domů. Nebyla jsem schopna odejít, nějaká tajná moc mně tam k sobě poutala a cítila jsem se tam tak šťastná, že bych tam byla ráda zůstala, kdybychom nemusely spěchat domů, aby si sestry nevšimly, kde jsme byly. V té tiché kapličce bylo jako v malém nebi. Když skončily modlitbu, šly jsme se sestrou Konrádou k bráně, spěchaly jsme a sestra Olívie běžela za námi, aby zamkla dveře. Řekly jsme s Pánem Bohem a ona na mne ještě zavolala: „Sestřičko Sidonie, ale jestli Vás Pán Bůh do II. řádu bude volat, abyste to nepovažovala za pokušení, ale poslechla hlasu Božího!!“
Srdečně jsem se zasmála a klidně řekla: „Ach, sestřičko, kde pak, na to já nemyslím! To je nemožná věc, abych já od brány odešla! Já tam už vytrvám.“ Přála jsem těm, které tam byly, to veliké štěstí žít v tiché samotě, ale sama jsem se pokládala za nehodnou, abych žila podobným způsobem. Proto, když jsme se vrátily domů, myslela jsem, že věc je už odbytá a že se na II. řád zapomene jako na každou jinou příhodu, s kterou se mezi dnem setkáme. Ale nebylo tomu tak. Zpěv kompletáře sester ve II. řádě a hlavně slova: „In manus tuas, Domine“, stále zněla mému sluchu a to tak líbezně, jako dosud nic podobného. Při večerním zotavení si sestry všimly, že jsem nějak dojata a ptaly se po příčině. Sestra Konráda to potichoučku řekla jedné z nich. Byly jsme ve II.řádě. „Snad nechcete vstoupit také vy, sestro Sidonie?“ Bylo mi přitom trapně, a jen jsem se usmála. Potom jsme mluvily o životě ve II. řádě. Sestře Konrádě i těm dvěma sestrám, které o tom věděly, jsem přikázala, a moc o to prosila, aby se o tom před jinými nezmiňovaly a hlavně, aby se o tom v Řepčíně nemluvilo. Potom jsem si vyčítala: „Bylo mi toho třeba? Proč jen jsem tam šla!“ Již se stalo a zpět to nevezmu. Sama jsem se do toho zapletla. Pomodlily jsme se večerní modlitbu a šly jsme spát. Když všechno ztichlo a ulehla jsem do postele, začala jsem se jako obvykle modlit, abych od sebe zahnala všechny neužitečné myšlenky a úzce se spojila s Pánem Ježíšem. Velice jsem se však ulekla, když jsem se myšlenky na II. řád nemohla zbavit. Toho večera jsem proto vůbec nemohla usnout. Ještě vroucněji jsem se začala modlit, abych byla zbavena všeho klamu zlého ducha, ale všechno marné. Nebyla jsem schopna, pojmout do své mysli něco jiného, než právě II. řád. „Ach, můj Ježíši! Co jen se to se mnou děje? Ne, nikdy Tě nezklamu!“ Obětovala jsem Mu celé to soužení, které se mne stále více zmocňovalo. Tak jsem strávila celičkou noc v odhánění myšlenky na II. řád. Cítila jsem, že ty myšlenky, které v mé mysli tak prudce probíhají, jsou od vyšší Moci, poněvadž jsem je nemohla nijak zadržet. Ale říci: „Staň se, Pane, tvá vůle!“, jsem po celou noc nedokázala. Místo toho jsem volala: „Pane, jsem ochotna zůstat u brány až do své smrti; Ty víš, jak bych zarmoutila své představené, kdybych jednala jinak. Ne! Nikdy to neudělám, abych je z vlastní vůle opustila. Chci být věrná, věrná své kongregaci!“
Leč všechny nářky byly marné. Od oné noci na Svatém Kopečku, bylo to z 2. na 3. červenec 1945, kdy jsem se bránila podrobit se ochotně hlasu Božímu, myšlenka na II. řád mně již ani na okamžik neopustila, ale ustavičně mě pronásledovala až do 9.srpna 1946, kdy jsem skutečně do něho vstoupila. Ať jsem byla kdekoliv, ať jsem dělala cokoliv, ať jsem mluvila s kýmkoliv, vědomí, že mám odejít z kongregace do II. řádu mě tak opanovalo, že jsem se ho vlastní silou nemohla zbavit. Nebylo to však vědomí rušivé, které by zabraňovalo usebranosti ducha. Naopak. Bylo mi takovou vzpruhou, která mého ducha udržovala v blízkosti Boží. Připadalo mi, že mám udělat ve svém životě veliký a vážný krok. A toho jsem se strachovala. Proto jsem se stále obracela k svému Pánu. Mé místo tehdy bylo u nohou Ježíšových. Ano, můj duch ve dne v noci býval u svého Pána. Mocně jsem Ho prosila o pravé světlo, abych jasně poznala, co se to se mnou děje. Z počátku jsem se snažila tyto myšlenky od sebe všemožně zapuzovat jako pokušení a před nikým jsem se neodvážila o nich zmínit. Styděla jsem se velice, že jsou to vrtochy. Zakrátko jsme konaly exercicie a vrtoch se z hlavy nevzdaloval, ale víc a více se tam ubytovával. Proto jsem se rozhodla, že se zeptám, jak si mám od toho odpomoct. Exercicie dával jeden náš důstojný otec z olomouckého konventu, který nebyl pro II. řád nijak zvlášť nadšen. S tím větší nadějí jsem k němu šla, že mi ty moje myšlenky a vrtochy, jak jsem je pojmenovala, z hlavy vyžene. Věřila jsem, že ve svaté zpovědi mluví sám Bůh skrze kněze, který tam sedí, proto jsem pak už nepochybovala. Když jsem mu všechno prostě řekla, ujistil mě, že ďábel nikdy nenavádí duše k dobrému, ale ke zlému. Z tohoto, že by pro sebe jistě nic nezískal. Tvrdil, že to není pokušení, ale že se mu zdá, že je to skutečně volání Boží. Povzbudil mě, abych dále prosila Pána Boha o světlo, abych tak jasněji poznala Jeho vůli. Od té doby jsem pak prosila: „Je-li to pokušení, ať mě ho Pán zbaví a je-li to Jeho vůle, abych do II. řádu vstoupila, ať vzbudí ve mně touhu po něm.“ Jako vždycky, když jsem Boha o něco prosila, vždycky s velkou a naprostou důvěrou, tak tomu bylo i v této záležitosti. Věřila jsem, že Pán Ježíš neklame. Věřila jsem, že je všemohoucí, spoléhala jsem, že vše sám nejlépe zařídí.
S nikým jsem pak o tom nemluvila. Sestra Konráda se o II. řádě přede mnou někdy zmínila, avšak nevěděla, co se děje v mém nitru. Nejvíce těžkostí mi působilo, že jsem se velice bála, jak jen to říci svým představeným. Zatím jsem dostala pokyn, abych mlčela; to vědomí, že se to přece jen jednou dozví a co potom, trápilo každým dnem více. Jen Pán Bůh ví, co jsem tehdy vytrpěla! V říjnu toho roku jsem měla možnost mluvit s Vámi, duchovní Otče, a Vy jste mne ujistil, že Pán Bůh sám to všechno zařídí. Věřila jsem tomu a spoléhala na Něho. Modlila jsem se, mlčela a trpěla. V lednu 1946 se opět v Řepčíně konaly exercicie. Dával je neznámý důstojný pán salvatorián. Cítila jsem se při nich jako ztracená. Celá jsem byla zaujata svými myšlenkami, které se lišily od toho, co přednášel exercitátor. Byly to trapné dny a hlavně ty chvíle poslouchání přednášek. Takové exercicie, jako byly tyto poslední, jsem do té doby nikdy nezažila. Všechno to dopustil Pán Bůh, aby poslední dny v mém milovaném klášteře byly naveskrz protkány utrpením a bolestí všeho druhu. Tak se Mu líbilo.
Vzdychala jsem ve své bolesti a i když jsem měla zato, že je to vůle Boží, přece se občas dostavovala pochybnost, není-li všechno pouhý klam. Vzpomněla jsem si na slova, kterými mě před léty ujistil zpovědník: „Pro upřímnost, kterou máte k Bohu, k sobě a k své duši, vám slibuji, že nikdy nezbloudíte. Duch Svatý si vás sám povede.“ Požádala jsem velebnou matku o dovolení, abych směla jít do města, k svaté zpovědi. Když jsem přicházela k dominikánskému klášteru, právě vycházel kněz, ke kterému jsem mířila. Byla to pozornost Spasitelova. Poprosila jsem ho, aby se vrátil. Velmi rád to učinil a ochotně mě vyzpovídal. Byl to ten, který mi na místě Božím sliboval, že nikdy nezbloudím.
S velikou důvěrou jsem se na něho obrátila. Protože mě dobře znal z dřívějších let, bylo mi snadné, všechno mu upřímně říci. Hledala jsem jen jedno: mít jistotu, že je to vůle Boží, abych vstoupila do II. řádu a že se tím nijak neproviním proti svým představeným. To, co jsem hledala, jsem také obdržela. Toho dne jsem získala mír a jistotu ve své duši, že skutečně mě vede Duch Svatý po této cestě. Že to nejsou vrtochy, ale skutečná vůle Boží, abych do II. řádu vstoupila. Dodal k tomu, že je nutné, aby II. řád byl, neboť dokud u nás nebudou řády rozjímavé, dotud se nebude dařit apoštolským pracím bratří. Pak řekl: „Jsem na místě Božím, opakuji a slibuji vám, z tohoto místa, že vás volá Pán a do roka budete ve II. řádě. Obětujte Pánu Bohu už předem všechno to utrpení, které bude s vašim přechodem z kongregace do II. řádu spojeno. Já se budu modlit, aby vám Pán Ježíš dal sílu. Buďte statečná!“ Ještě také radil, abych zatím mlčela dál, že Pán Bůh vše zařídí, až ten čas přijde.
Domů jsem se vrátila s velikým klidem a posilou. Od toho dne zmizely všechny pochybnosti a zmatky, a v mém nitru se ubytoval nerušený pokoj. Jistotu jsem měla jasně před sebou, proto jsem se zcela vrhla do vůle Boží, ať se se mnou děje, co chce. Věřila jsem, že Pán Ježíš neklame, že mi jistě pomůže. V duchu jsem občas zalétala do II. řádu, zejména, když jsem byla na dvoře a zahlédla Svatý Kopeček. Pokaždé jsem zatoužila být co nejdříve mezi těmi šťastnými dušemi, které tam žily odloučeny od světa. Má touha po tomto skrytém životě stále více a více rostla. Toužila jsem aspoň něco více o něm slyšet, ale nezačínala jsem se vyptávat sama, abych se nestala nápadnou. Jednou byla v Růži dominikánské zmínka o II. řádě. Velmi mě potěšilo, že se má touha brzy vyplní. Jinak nic, čekala jsem jen s důvěrou, v naději, že Pán Ježíš neklame.
Poněvadž nic není skryto, co by nebylo zjeveno, nezůstalo utajeno ani to, že mám v úmyslu vstoupit do II. řádu. Nevím, jakým způsobem se to dozvěděly. Některé ctihodné sestry mi začaly domlouvat a rozmlouvat, abych od toho upustila, že něco takového dělat je opovážlivost. Neodpovídala jsem, jen mlčela, a proto se v tom moc nevyznaly. Sama u sebe jsem byla již pevná. Všechno mi bylo jasné: „Je to vůle Boží! Jsem jen jednou na světě; nevyplním-li v tom krátkém životě vůli Boží, bude to věčná škoda. Nechť tedy mě to stojí cokoliv, chci ji splnit za každou cenu!“ Má touha po II. řádě vzrostla tak velice, že jsem byla nucena prosit Pána Ježíše, aby ji co nejdříve splnil. Přiblížil se měsíc květen a začala jsem prosit Matku Boží ještě vroucněji, aby mi v mé nesnázi pomohla. Rozhodla jsem se, či spíše mi to Pán vnukl, že mám jít ke knězi, který měl II. řád na starosti. Nastala nová těžkost. Bez dovolení představených jsem nemohla a říci důvod, jsem se bála. Použila jsem k tomu vhodné příležitosti. Jedna naše bývalá chovanka ležela v nemocnici v Olomouci a jednoho dne jsem ji směla jít navštívit sama. Den předtím jsem přemýšlela, jak to zařídit, abych mluvila pravdu a také neřekla všecko. Když jsem se tedy ráno chystala, prosila jsem Pána Ježíše o pomoc a také o světlo, zda jednám správně. Když jsem se vrátila ze mše svaté, měla jsem v duši veliký klid. A to mi bylo znamením, že mé jednání se Pánu líbí. Za malý okamžik na to, jsem šla po schodech dolů a měla jsem plné ruce, takže jsem před sebe neviděla. Šlápla jsem nějak vedle a spadla tak, že jsem myslela, že mám nohu, jestli ne zlomenou, tak aspoň vymknutou. A hned v tom okamžiku mi napadlo: „Dobře ti tak! Teď je to zřejmé, že to vůle Boží není, aby´s šla dnes k tomu knězi. S jednou nohou nikam nemůžeš. Seď si doma!“ Vstávala jsem skutečně s tou domněnkou, že mám jenom jednu nohu zdravou, ale jak jsem užasla, když jsem na obě nohy mohla směle stoupat. To mi tedy dodalo odvahy, abych neváhala.
Když jsem se z nemocnice vracela, zastavila jsem se v dominikánském klášteře a nechala jsem si vás, duchovní Otče zavolat do sakristie. Poněvadž podle předpisů stanov jsem směla jít ke svaté zpovědi, aniž bych byla povinna to hlásit představeným, s klidným svědomím jsem si všechno ve zpovědnici vyřídila. Nevím, zda si na to pamatujete. Řekla jsem vám, že mi Pán Bůh dal tak velikou touhu po II. řádě, že jsem nucena stále prosit, aby ji co nejdříve splnil. Žádala jsem vás, abyste mě také přijal, až přijde schválení z Říma. Byl jste ke mně moc laskavý a slíbil jste mi, oč jsem prosila. Představeným jsem stále ještě nic neřekla, a Vy jste opět radil mlčet dál. Považovala jsem to za pokyn Boží, vždyť to byla záležitost mého svědomí a s nikým jsem nic nevyjednávala kromě svých zpovědníků, proto, že jsem hledala pravdu a správné poznání vůle Boží a to vždycky jen ve zpovědnici. S velkým vnitřním klidem jsem se od Vás vrátila domů. Všecko, co bylo na mně, jsem již udělala, a nyní Pane, budu trpělivě a s velikou touhou očekávat to další, co vykonáš Ty sám. Věřila jsem pevně: Ježíš neklame. Spoléhala jsem se vším úplně jen na Něho. Každý den, když jsem vstupovala do cely k velebné matce, srdce mi prudce bilo, že jsem až čekala, zda to nezpozoruje, a nezeptá se, co je toho příčinou. Již zbývalo jen to, oznámit jí, že mě Pán volá do II. řádu a že jsem ochotna tam jít, protože jasně poznávám, že je to Jeho svatá vůle. Bylo to skutečně tak těžké, že jsem vroucně prosila Pána Ježíše, aby jí to řekl On sám, a věřila jsem, že to učiní.
Jednoho dne, když jsem šla zase k velebné matce a svou prosbu k Pánu Ježíši opět měla ve svém úzkostném srdci a stále Mu ji předkládala, a s tímto pocitem jsem se k matce přibližovala, připadlo mi, že na mne čeká a že mi něco chce říci. Vložila mi do kabelky poštu, pro kterou jsem přišla, vzala mou ruku jemně do své, přiklonila svou láskyplnou tvář až ke mně a docela šeptem se mě zeptala: „Sestřičko Sidonie, je to pravda, že chcete jít do II. řádu?“ Mé srdce radostí nad tím zajásalo a odpověděla jsem rovněž tiše: „Ano, velebná matko, bude-li to Pán Bůh chtít.“ Velebná matka se na mne dobrotivě zadívala a řekla: „Ano, sestřičko, já to také tak říkám: bude-li to Pán Bůh chtít.“ Více se neptala ani sama nic neřekla. Dosud nevím, jakým způsobem a od koho se to dozvěděla. Vím jen, že od té doby nastala veliká změna. Hlavně u velebné matky Augustiny, bývalé generální představené. Před ní jsem nikdy neměla žádné tajemství a milovala jsem ji opravdovou láskou po všechna léta, co jsem s ní v klášteře byla, jako svou duchovní matku. Proto jsem toužila po tom, abych jí mohla povědět všechno, jakým způsobem k tomu došlo, že jsem chtěla odejít do II. řádu. Ona však a ostatní ct.sestry se od toho dne chovaly ke mně odměřeně. A co se dříve vyřizovalo prostě a upřímně, jako se svými, nyní se všechno dělo jako s cizími, nesměle a jakoby úředně. Své povinnosti u brány jsem konala věrně jako dříve, ale důvěra, kterou jsem byla od svých dobrých představených v dřívějších letech zahrnována, úplně zmizela. Bylo to až příliš trapné, vědět a cítit, že tyto drahé bytosti, které mé srdce tak dětinně a oddaně milovalo, se na mne dívají s útrpností a zármutkem, že jsem nevěrná a že jsem je zklamala. Velectihodná matka Augustina jednou řekla: „Nemohu se podívat na sestru Sidonii, abych nemusela plakat. Pokaždé mi slzy vstoupí do očí, proto se na ni raději dívat nechci.“ Vědomí, že druzí trpí kvůli mně, působilo ještě větší bolest mně samé. Proto jsem ještě více toužila po onom dni, kdy budu moci jít na místo, kam mě Pán volá. V Řepčíně jsem se cítila již jen jako cizinka a vroucně jsem prosila všechny svaté přátele v nebi, aby mi v této těžké záležitosti přispěly. V této své tísni jsem byla sama. Neměla jsem nikoho, kdo by mi dodal odvahy. Ba naopak. Kdo se ke mně ozval, každý mě chtěl přesvědčit, že mé jednání je nerozvážné a nerozumné. Co mi dodávalo odvahy, že jednám správně, bylo: po každé takové rozpravě jsem byla znovu povzbuzena, jako bych nebyla slyšela nic z toho, co se mi říkalo. Ano, čím více mi to chtěly vymluvit, tím větší touhu jsem cítila, abych se tam co nejdřív dostala. Proto, když jsem uslyšela, duchovní Otče, že jste byl v Římě, pocítila jsem ve svém srdci radost a moje důvěra v Pána se zároveň zvětšila. Dále jsem mlčela, ale pevně doufala, že všemohoucí Pán sám všechno nejlépe zařídí. A ani tentokrát moje důvěra nebyla zahanbena. Nic jsem si sama nevyřizovala, ani s Vámi ani se svými představenými. Vy sám jste přišel do našeho kláštera a vyjednal a domluvil všecko s nimi beze mne. Jak jsem tehdy dobrému Ježíši děkovala! Ujal se svého ubohého dítěte, učinil všechno sám bez něho, aby bylo jasné, že je to Jeho svatá vůle a aby se jí nikdo nevzpíral. Pro své ubohé dítě ponechal dobrý Ježíš jen trochu utrpení, aby nemělo možnost připoutat se k něčemu, co se Jemu nelíbilo. Poněvadž jsem neměla nikoho kromě Ježíše, připoutala jsem se k Němu co nejvíce. To, že jsem si se svými představenými sama nic nevyřizovala, zapůsobilo na ně, že se ještě více domnívaly, že jednám neupřímně. A protože je to bolelo, dávaly mi to cítit, ale neřekly už ani jediné slovo. Když jsem se na ně dívala, měly oči sklopené, jako by mě nechtěly vidět. Bolelo to. Ježíš to dopustil. A bolelo to ve dne i v noci. A pro velikou bolest svého srdce jsem nebyla schopna na svém uslzeném lůžku usnout. Vstala jsem a šla ke svátostnému Spasiteli a ve svém mlčení jsem trpěla u Jeho nohou. Ve svém zármutku jsem se přidržela sloupu u oltáře a tam jsem setrvala až do rána. A tu noc mi dobrý Ježíš dal pochopit svou smrtelnou úzkost v zahradě Getsemanské. - Potom jsem již celý měsíc jen čekala na zavolání a přitom všechno, co mi bylo svěřeno, dávala do pořádku. Od nikoho jsem neuslyšela nic jiného, než vyčítání, že jsem nevěrná. Můj zpovědník mě ujišťoval, že jednám správně a že se proti své kongregaci nijak neproviňuji, že Pán Bůh jí dá za mne náhradu trojnásobnou a že ve II. řádě jí můžu být ještě užitečnější než kdybych v ní proti vůli Boží zůstala. To mě velmi uklidnilo a snášela jsem všechny ty výtky trpělivě s láskou k Ježíši.
Velmi jsem toužila jít již za svým cílem, a proto jsem se rozhodla, že 1.srpna začnu konat na ten úmysl devítník. Je-li to skutečně vůle Boží, ať se do II. řádu dostanu do konce měsíce. Božské Srdce Páně, které nikdy neoslyšelo žádnou prosbu svého dítěte, i nyní ukázalo, jak se Mu důvěra v Něho líbí. Hned 1.srpna dopolední poštou přišlo nařízení od velebné matky, která v těch dnech byla v Praze, že všechny věci sestry Sidónie se mají dát do pořádku; 9.srpna odjede z Řepčína. Radost a zase nová bolest. Sestry, kromě těch, které byly u velebné matky Augustiny, nevěděly vůbec nic. Až v poslední dny, kdy se velebná matka Kazimíra vrátila z Prahy, se to dozvěděly. Ctihodná matka Vincencie, tehdejší převorka řepčínského konventu, mi řekla: „Kdybych byla mladší, hned bych šla i sama. Ale lituji Vás, že tam budete s povahami, s kterými se těžko žije.“ Těmi slovy řekla mnoho; avšak to nestačilo, ona k nim ještě hodně přidala. Všechno to nemohlo zmenšit mou touhu po životě ve II.řádě, kde mě chtěl Pán Ježíš mít. O ničem jiném jsem nepřemýšlela, ničeho jsem se nestrachovala, ani jsem si to nijak nepředstavovala: věděla jsem, že to bude život tvrdý a že tam budu muset mnoho vytrpět. Věřila jsem, že tam bude Pán Ježíš, který mě zve tak mocně, že Jeho hlas převýšil všechny ty hlasy lidské, které mě chtěly zadržet, abych ho neposlechla; a že mi vždycky v mém utrpení pomůže tak, jako až do té doby. Ponořena v Něho jsem si statečně opakovala: „Jsem jen jednou na světě. Nesplním-li vůli Boží, k čemu tady jsem?“ Zdálo se mi, že by mi Pán odepřel všechny další milosti, kdybych tak mocného volání Božího neposlechla. Když se mě velebná matka Kazimíra při loučení tázala, na důvod, proč odcházím, udala jsem právě to. Velebná matka mi odpověděla: „Já to také říkám: což, kdyby tu sestru skutečně Pán Bůh volal a já jí bránila?“

Deo gratias!

Broumov 11. října 1952


Doslov



K upřesnění rodinného kruhu Bakových rády bychom autobiografickou část doplnily o svědectví, které k výročí 95. narozenin Matky Kateřiny sestavila podle rodinné kroniky její neteř, dcera bratra Michala, paní Filoména Jacková. Z jejího článku vybíráme:


Sestra Katarína, vlastným menom Alžbeta Baková

pochádza z nábožnej a usporiadanej roľníckej rodiny žijúcej na východnom Slovensku v obci Hencovce pri Vranove nad Topľou. V rodine sa čítali väčšinou náboženské knihy, ktorých v Bakovej rodine bolo dosť. Otec Michal bol členom Spolku sv. Vojtecha a neskôr sa stal i jeho horliteľom pre vyše 100 členov v obci. Členovia každoročne dostávali kalendáre a dve podielové knihy, z ktorých čerpali posilu pre svoj duchovný rast počas zimných večerov, keď ženy priadli.
Otec Michal BAK (nar. 1869) pochádzal zo 6 detí. Narodil sa v poradí ako štvrté dieťa. Keď vyrástol na dospelého mládenca, vybral sa za prácou do Ameriky. Chcel pomôcť svojim rodičom a doma žiadna fabrika, kde by zarobil, nebola. Rodičia mu bránili, plakali, ale on si zaumienil zarobiť na nový dom alebo prikúpiť dajaké roličky. Zostal tam iba 10 mesiacov a vrátil sa k rodičom na ich osobnú žiadosť. Písali mu, že sú starší, nevládzu už robiť a prisľúbili mu prepísať na neho dom i väčší podiel pozemkov. Svoj sľub i dodržali. Dostal dom s krásnym dvorom a rozsiahlou parcelou pri dome. A na tom krásnom dvore stál vpredu drevený kríž, ktorý v 1906 nahradil kamenný. Postavil ho majster kamenár z Prešova. Tento kríž je dodnes symbolom a ozdobou rodinného domu. Časti kamenného kríža doviezol otec v rebrináku (voze) vystlaným slamou. Záprah ťahali tri kone.
Po návrate z Ameriky sa otec ako 24 ročný oženil s 20 ročnou Helenou (Iľkou) Dudášovou, ktorá bývala iba v treťom dome od ich. Manželov Michala a Helenu Boh obdaril 6 deťmi: 4 dievčatami a 2 chlapcami, v tomto poradí: Anna (1894), Mária (1897), Helena (1904), Alžbeta (1906), Michal (1909), Juraj (1912).
Rozvrstvená rodina nažívala v láske a vo svornosti ako vtáčatá v teplom hniezdočku s milujúcimi rodičmi.
Roku 1914 vypukla 1. svetová vojna. Všetci chlapi do päťdesiatky, i starší, museli narukovať do vojenskej služby. Vtedajšia armáda nemala autá, preto muníciu a rôzne zásoby materiálu a potravín dopravovali len na konských záprahoch. I otec Michal, vtedy mal 45 rokov, musel narukovať s konským záprahom. Zapriahol 1 svojho a 1 dedovho koňa. Lúčenie so 6 deťmi a s manželkou, ktorá bola v požehnanom stave, bolo veľmi smutné a bolestné. Najstaršia sestra Anna, ktorá už pár mesiacov bola vydatá, mala 20 rokov, Mária 17, Helena 10, Alžbeta 7, Michal 5, Juraj 2.
O krátky čas im mamka vážne ochorela. Lekárov na okolí nebolo, lebo aj oni museli narukovať na vojnu. Tetky - matkine a otcove sestry - opatrovali chorú a liečili ju domácimi liekmi. Nepomohli jej. Boh ju povolal do večnosti; tri dni pred smrťou porodila mŕtve dieťa. Mala iba 41 rokov. Celá rodina žialila, nariekala, len najmladší syn Ďurko kričal: „Neplakajte, ja neplakám!“ A keď videl, že plakať neprestali, zvolal: „Kde je moja mamka? To nie je moja mamka!“
Syn Michal, ktorý ako 75 ročný napísal „Kroniku rodu Bakových z Hencoviec“, na smrť mamky takto spomína: „Najlepšie sa mi do mojej pamäti vrylo a ostalo mi dodnes, zostane mi až do smrti to, keď nás dvoch malých chlapcov (ja 5 ročný, Ďurko 2 ročný) postavili tetky na lavičku k posteli, aby nás mamka videla. Obrátila na nás svoje ubolené oči. V ruke držala horiacu sviečku. Pohladkala nás svojou jemnou, slabou rukou a požehnala nás. Zatvorili sa jej oči, akoby zaspala, a už sa nezobudila.“ A na inom mieste ešte raz spomína, ako mu veľmi chutil chlebík, ktorý mu odkrojila mamka, pomastila s maslom a pohladkala ho po hlávke.
Otcov starší brat Juraj pomáhal deťom s pohrebom. Z obyčajných širokých dosák zhotovil pre mŕtvu mamku rakvu, lebo inej možnosti nebolo. I pán farár, ktorý mamku pochovával, prišiel z Vranova iba pešo cez kopce, lebo po ceste sa nedalo. Tam pochodovali húfy vojakov.
Rok 1914 zanechal v srdciach 6 sirôt hlbokú jazvu. Ostali samé bez otca i bez mamky. Najstaršia sestra Anna, ktorej manžel tiež narukoval na front a nikdy sa už domov nevrátil, zostala vdova a starala sa o súrodencov ako vlastná mať po celý život.
Príbuzní navštívili pána urodzeného (tak volali pána notára) v Nižnom Hrabovci a poprosili ho, aby napísal žiadosť na vojenské veliteľstvo s prosbou o prepustenie do civilu otca Michala Baka, lebo mu zomrela žena a o 6 detí sa nemá kto starať.
Vrátil sa. Týždeň išiel pešo s vrecom zásob a šiat na pleci, bez koní a voza. Po príchode na druhý deň, bol práve sviatok Všetkých svätých, vybral sa otec so všetkými svojimi deťmi na cintorín. Tam na hrobe zapálili sviečky, pomodlili sa za dušu svojej mamky a vyplakali sa.
Boli šťastní, že je otec doma. Sestra Anna sa naučila variť, chlieb zamiesiť a upiecť, šiť oblečenie z domáceho plátna pre mladších súrodencov.
Ešte počas 1.svetovej vojny postihol rodinu týfus - infekčná choroba. Iba otec a sestra Anna neochoreli. Lekár zakázal v rodine návštevy. 5 detí ležalo s vysokými horúčkami. Štyria sa po 2-3 týždňoch vyliečili. Iba sestra Iľka na to ťažko doplatila. Tri mesiace ležala bezvládne v posteli, stratila reč. Po čase sa učila ako malé dieťa rozprávať. Choroba na nej zanechala celoživotné následky. Postihla jej jednu nohu. Ostala mrzáčkou po celý život. Otec Michal bol človek nábožný, nezúfal. Všetky svoje trápenia kládol denne pod kríž v záhradke. Denne sa modlil so svojimi deťmi sv. ruženec. V zime v izbe kľačali okolo stola, v lete vonku pri kríži. Aj v kostole sa predmodlieval sv. ruženec a bol kostolným kurátorom do konca svojho života. Po jeho smrti kurátorom sa stal jeho syn Michal.
Školopovinné deti - Helena, Alžbeta a Michal - chodili do školy, ktorej vyučovacím jazykom bola maďarčina. Bol to jazyk, ktorému nerozumeli. Učili sa ho iba 2 roky, potom sa učili znovu po slovensky; spisovným jazykom sa stala slovenčina. V tom čase do jednej triedy chodilo veľa žiakov (i 60). Delili sa na skupiny. Traja Bakovci chodili spolu do triedy. Alžbeta (Eržička) bola šiestačka, Michal (Miško) tretiak, Juraj (Ďurko) prvák. Všetci sa učili výborne. Pani učiteľka si ich obľúbila, lebo to boli skromné a milé deti. Bola im ako matka. Zároveň ich učila i náboženstvo. Presviedčala otca, aby si staršieho syna Miška nechali na gazdovstve, lebo je to taký zvyk u gazdov, hoci Miško je výborný žiak, a mladšieho Ďurka, aby dali študovať na gymnázium, že sa bude zaňho modliť, aby sa stal kňazom. A skutočne: Ďurko nastúpil na Gymnázium do Košíc, v 4. ročníku potom prestúpil do Michaloviec a po skončení 5. ročníka sa rozhodol ísť do rehole Spoločnosti Ježišovej v Trnave. Zatúžil stať sa misionárom, odísť do Afriky krstiť a vyučovať pohanov, ktorí nevedia nič o Bohu. Filozofiu študoval v Krakove, potom v Holandsku, Nemecku a Maďarsku. Za kňaza bol vysvätený 27.4.1941. Primičnú sv. omšu slúžil v rodisku v Hencovciach dňa 4.mája 1941. Bola to dôstojná a veľkolepá náboženská udalosť celej obce, ktorú zorganizovala miestna pani učiteľka Alojzia Strasserová so svojou sestrou Rozáliou.
Po vojne sa sestra Mária vydala za Jána Tomáša, ktorý po čase odišiel na zárobky do Ameriky. Narodil sa im syn Ján, ale otec už nebol doma.
Dcéra Alžbeta (volali ju Eržička) od malička bola dievčaťom tichým, citlivým, skromným a veľmi milým. Vychodila 6 tried ľudovej školy a výborne sa učila. Najskôr sa naučila rozumieť i maďarčine. Starala sa o mladších bratov Miška a Ďurka. Napomínala ich, aby boli dobrí a poslušní, lebo mamka sa na nich díva z nebíčka a bolo by jej veľmi ľúto, keby boli zlí.
Počas Ďurkových štúdií v Košiciach otec niekoľkokrát zapriahol kone do voza, naložil potraviny z domácnosti (múku, zemiaky, fazuľu, masť, maslo, mlieko, vajíčka) a odviezol chudobnej Tonči Halapyovej, u ktorej Ďurko býval prvý rok a potom do internátu, v ktorom býval ďalšie dva roky. Nakoniec sa vždy zastavil v dominikánskom kostole poďakovať sa Pánu Bohu za pomoc a lásku. dvakrát s ním bola i dcéra Eržička. Vedľa kostola bol dominikánsky kláštor. Eržička nakukovala cez bránu, či tam neuvidí dajakú sestričku. Raz sa jej podarilo i porozprávať sa. „Čo, dievčatko, čo by si chcelo?“ opýtala sa jej sestra. „Chcela by som byť sestričkou“, odpovedala milo. „Ale ty si taká mladučká, krehučká. Pozri sa na moje hrubé a drsné rúcho. Nezvykneš si naňho.“ Eržičku to neodradilo. Jej túžba byť rehoľníčkou sa zdvojnásobila.
Písal sa rok 1923. Eržička mala vtedy 17 rokov. Boh vypočul jej modlitby a ona v tomto roku odchádza do Košíc k sestrám dominikánkam, aby sa stala rehoľníčkou. Otec nenamietal, len mu bolo ľúto, že ho deti opúšťajú. „Otec, Pán Ježiš ma volá, aby som bola jeho, jemu slúžila,“ vysvetľovala. Otcovi sa zableskli slzy v očiach, ale premohol sa a povedal: „Nech sa stane Božia vôľa.“
Čoskoro si zbalila potrebnú výbavu, ktorú jej nachystala sestra Anna ako starostlivá matka a rozlúčila sa so súrodencami. Nasadla na voz so sestrou Annou a otec ich odviezol do Čemerného ku vlaku. Odtiaľ pocestovali vlakom do Košíc. Sestra Anna ju odprevadila do dominikánskeho kláštora a vrátila sa späť domov. Nikto v dedine nevedel, kde a kedy Erzička odišla. Otec ich múdro vychovával a držal sa zásady, že čo a o čom sa doma hovorí, nech nikto nevie. (Za Eržičkou odišlo vtedy z našej obce viac dievčat do kláštora. Zo strany nebohej matky boli to troch sestier dcéry, z otcovej jedna. A ešte 2 cudzie dievčatá, čiže ich spolu 6 odišlo.)
Eržička sa stala dominikánskou kandidátkou. Ešte ako kandidátka bola presťahovaná na Moravu do Řepčína. Na slávnostnej obliečke bol prítomný aj otec Michal. Eržička prijala rehoľné meno sestra Mária Sidónia. Otec sa vrátil domov veľmi šťastný a veselý, že Boh si vyvolil za svoju služobnicu jednu jeho dcéru, ktorá sa zriekla svetského života a zvolila si poslušnosť, chudobu, sebazaprenie. Chce žiť len pre Pána Boha a jemu slúžiť. Večné sľuby zložila 28.8.1926.
Sestra Sidónia bola naposledy v rodičovskom dome 4.5.1941, keď mal brat Ďurko primície. Po primíciách otec Michal začal chorľavieť. Jeho stav sa nezlepšoval, ale zo dňa na deň zhoršoval. Syn Michal navštívil s otcom lekárov -špecialistov. Tí iba tvrdili, že ide o nevyliečiteľnú chorobu: rakovinu hrtana. Zomrel ako 72 ročný o 6 mesiacov po Ďurkových primíciach.
Syn Michal (32 ročný mladý gazda, otec 4 detí), takto spomína vo svojej Kronike o smrti otca: „Chorý otec ma prosili: ´Mižu, napíš Ďurkovi, aby prišiel domov ma navštíviť, lebo sa zle cítim a už nebudem dlho žiť.´ Ďurko na pozvanie prišiel. Keď sme už spali, otec o polnoci vstali, obliekli sa a vošli do izby, v ktorej spal Ďurko. Zobudili ho a hovoria: ´Syn môj, obleč sa a poď so mnou.´ On sa rýchlo obliekol, otec rozsvietili lampáš a hovoria: ´Poďme do kostola!´ V kostole mu oznámili: ´Chcem sa vyspovedať, chcem vykonať generálnu spoveď.´ Keď sa vyspovedali a prijali do srdca živého Ježiša, potom sa spolu pomodlili a vrátili domov.“ Otec zomrel 17.11.1941.
Sestra Sidónia prestúpila do II.rádu sestier dominikánok 9.8.1946 a prijala meno sestra Mária Katarína. Svojimi sľubmi sa zaviazala k prísnemu životu v reholi. Návštevy prijímala iba cez mreže. Domov a rodinu už nikdy nenavštívila.
Päťdesiate roky priniesli pre Cirkev, veriacich, rehoľníkov a kňazov ťažké časy. Komunisti chceli a plánovali zničiť všetko, čo nesúhlasilo s ich ideológiou. Rehoľné sestry rôznych rádov zhromažďovali do sústreďovacích kláštorov. I sestra Katarína so svojou komunitou vystriedala 10 kláštorov, kde sa museli sťahovať podľa pokynov dozorcov.
Najnovším domovom je Znojmo - Kláštor sv. Kríža. Dlhé roky sestra Katarína bola matkou predstavenou. Teraz je už stará, chorá na vozíčku, ale z jej tváre stále žiari nebeský pokoj, láska, šťastie. Je to skutočná a hlboká láska k Bohu, láska k spolusestrám, láska k tým, ktorí jej pripomínajú rodisko, k synovcom a neteriam. Je poslednou žijúcou spomedzi súrodencov v rodine Bakovej. 9.novembra 2001, ak jej to Boh umožní, sa dožije 95 rokov.
Okrem jej rodičov, ktorých úmrtie sme uvádzali, povolal jej súrodencov Všemohúci v tomto poradí:
1. Helena 1986 - 82 ročná
2. Anna 1988- 94 ročná
3. Mária 1988 - 91 ročná
4. Michal 1997 - 88 ročný
5. Juraj 1998 - 86 ročný
Všetci súrodenci počas celého života žili v láske a vo svornosti. Dopisovali si, jeden druhého prosili o radu, navštevovali sa, pomáhali si hmotne i duchovne. Ich spolunažívanie nech zostane pre nás i pre naše deti vzorom!

Na záver by som chcela priblížiť životné osudy 5 súrodencov S. Kataríny:

Sestry Anna a Iľka žili celý život v spoločnej domácnosti s bratom Michalom a jeho rodinou. Kým vládali, robili. Anna pracovala na poli, neskôr organizovala prácu na gazdovstve a spolu s Iľkou varili, piekli pre celú rodinu. Iľka bola i takou duchovnou vodkyňou a inšpirátorkou Michalovým deťom. Učila ich modliť sa vrúcne a vlastnými slovami prednášať svoje prosby Bohu. Zasvätila ich do domácich prác - upratovanie, pranie, štopkanie, šitie, vyšívanie. Obidve sestry boli neoddeliteľnou súčasťou rodiny. Anna, okrem toho, s veľkým nadšením a radosťou prala a žehlila kostolné plachty, superpelície a ozdobovala kostol kvetmi, ktoré vypestovala vo vlastnej záhrade.
Sestra Mária bývala vo vlastnom dome, ktorý vybudoval manžel Ján zo zarobených peňazí v Amerike. Boh im požehnal 3 synmi (Ján, Stanislav, Jozef).
Syn Michal obhospodaroval dosť veľké gazdovstvo. Drel s manželkou Annou a deťmi na poli a odovzdával dlhé roky kontingent štátu. Máločo mu zostalo na živobytie. Bol vyhlásený za kulaka, prenasledovaný a vyšetrovaný ŠtB i pre brata Ďurka. JRD bolo v obci založené až v poslednej fáze r. 1973, pretože gazdovia v obci skôr podpísať nechceli. V manželstve sa im narodilo 10 živých a zdravých detí - 4 chlapci a 6 dievčat (Vincent 1933, Filoména 1935, Irena 1938, Anna 1940, Katarína 1943, Mária 1946, Magdaléna 1948, Jozef 1951, Michal 1953, Ľubomír 1957). Tieto svoje deti učil Michal milovať a vážiť si jeho súrodencov, zvlášť sestru Katarínu a brata Ďurka.
Najviac si vytrpel počas svojho života brat, páter Juraj. V roku 1950 komunisti vnikli do kláštorov. Ďurko bol vtedy predstaveným v Ružomberku. Nákladnými autami všetkých jezuitov odviezli do Podolínca. Odtiaľ sa mu podarilo ujsť. Skrýval sa v Ružomberku u pani Adely Šľachtovej. Odhalili ho. Uväznili na Pankráci v Prahe. Vo vyšetrovacej väzbe bol 16 mesiacov. Zaobchádzali s ním brutálnym spôsobom ako s vlastizradcom a nepriateľom štátu. Odsúdili ho na 10 rokov väzenia do najťažšej práce v bani-Rtyňě pod Krkonoší. Baňa sa nachádzala 400 metrov pod zemou. Pracoval tam iba 4 roky, lebo zomrel prezident republiky Antonín Zápotocký, po smrti ktorého bola vyhlásená amnestia, ktorá sa sťahovala i na neho. Za tie 4 roky v bani priviedol mnohých zločincov k Bohu.
Po návrate z bane hľadal útočište u brata Michala v Hencovciach. Zamestnal sa pomocou brata ako robotník vo fabrike v Perobetóne. Po roku odišiel do Ružomberka medzi svojich utajených spolubratov. Tam pracoval ako lesný robotník, neskôr ako poštár. Pre pastoráciu nemal štátny súhlas. Do dôchodku odišiel s podlomeným zdravím. Po smrti pani Šľachtovej vážne ochorel a po prepustení z nemocnice ho spolubratia premiestnili do Charitného domu v Beckove. Tam, pokiaľ mu dovoľoval zdravotný stav, v kostole spovedal, slúžil sv. omše a mal z toho obrovskú radosť, že sa konečne dočkal toho, po čom celé roky túžil. Bol povestný už ako mladý jezuita tým, že bol dobrým kazateľom a spovedníkom. V roku 1991 oslávil 50.výročie kňažstva pri plnej sile a zdraví za účasti spolubratov, predstavených Spoločnosti Ježišovej a detí brata Michala. Posledné roky jeho života boli sprevádzané chorobou, ťažkou sklerózou, ale plné lásky, dobroty a modlitby. Sestrička Helena, ktorá ho opatrovala, konštatovala, že ho často navštevovali bohoslovci. Sedeli pri ňom, hoci nič nehovoril, pretože z neho vyžarovala akási zvláštna sila lásky, ktorá im veľmi pomáhala. Zomrel zaopatrený sviatosťami 8.1.1998. Pochovaný je v spoločnej hrobke SJ na cintoríne v Ružomberku.

Žiada sa mi napísať ešte niekoľko viet o mojich výnimočných rodičoch.

Po celý život žili v harmonickom manželstve podľa kresťanských zásad. Všetky svoje 10 detí milovali rovnakou láskou. Nikdy nerobili rozbroje medzi nami. Boli ako bútľavé vŕby, ktorým sme sa mohli s čímkoľvek zveriť.
Keď listujem a čítam si otcovu Kroniku, obdivujem ho, akou múdrosťou oplýval. Mal iba 6 tried ľudovej školy, a tak dokonale sa vyznal v histórii obce, tak si vynikajúco pamätal všetky udalosti, ktoré sa udiali v rodine, v obci, v politike, vo svete. A s akou múdrosťou si počínal či v gazdovstve, či pri výstavbe kostola, či ako dlhoročný kostolný kurátor, či s problémami a hospodárením v rodine, či s výchovou detí! Za rady, ktoré nám dával na základe svojich životných skúseností, budeme mu vďační do konca svojho života. Každé ráno, skôr ako sme sa porozchádzali za svojimi povinnosťami, pokľakali sme okolo stola a modlili sme sa sv. ruženec.
Naša mamka Anna (1912) nemala ľahké detstvo. Keď mala 3 týždne, otec jej odišiel za prácou do Ameriky a nikdy sa už domov nevrátil. Matke zostali 3 dcéry a práca. Otec spočiatku posielal peniaze, za ktoré si postavila dom (vtedy z kameňa), no neskôr sa odmlčal, zabudol na ženu a deti a nikdy sa už domov nevrátil. Zomrel tak, že po ňom nič deti nezdedili. Matka zomrela r.1942 na rakovinu žalúdka. Posledné chvíle prežila v rodine Bakovej, kde sa o ňu starala vlastná dcéra s manželom (moji rodičia).
Mamka Anna bola jemná, skromná a pracovitá žena. Po celý život svorne kráčala po boku svojho manžela, nášho otca. Bola mu oporou i v tých najťažších chvíľach života. Priniesla na svet 10 detí, ale nikdy neprotestovala, nikdy nenariekala. Spolu s otcom prijímali deti ako Boží dar, že je to Božia vôľa. Ani tetky Iľka a Anna nikdy im nič nevyčítali. Žili sme spolu s tetkami v láske a úcte. A taká veľká láska našich rodičov sprevádzala až po hrob. Mamka zomrela prvá (84 ročná) 17.1.1997. Videli sme, s akou láskou sa otec lúčil so svojou milovanou mŕtvou ženou. Boh ho nenechal dlho sa trápiť, pretože bol ťažko chorý. Zomrel v tom istom roku 4.12.1997 vo veku 88 rokov.
Po pohrebe rodičov sme sa všetci desiati (všetky deti) dohodli, že sa za svojich dobrých rodičov budeme modliť denne túto modlitbu:
„Bože, ktorý si rozkázal ctiť otca i matku,
zmiluj sa nad dušami našich rodičov,
odpusť im hriechy a učiň,
aby sme ich mohli uzrieť v radostiach jasnosti večnej.
Skrze Krista, Pána nášho. Amen.“

Petrovany 2. októbra 2001

Filoména Jacková, dcéra Michala Baka,
neter S.M. Kataríny Bakovej

Obsah
Duše začala žít z oběti a utrpení
Říjen 1942. Mocná výzva k obětování sebe samé za své spolusestry
Boží volání do II. řádu
Doslov


Sdílet

Související články:
Jak používat knihu Krokodýl (15.12.2017)
Víte, že brožurky Tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. jsou i v Brně? (07.12.2017)
Kniha "Dějiny, jak je možná neznáte" na 2. místě v anketě Katolického týdeníku! (04.12.2017)
Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelim (kázání 62.-75., Jan 11-14) (03.12.2016)
P. Pavel Zahradníček: Dějiny, jak je možná neznáte (kniha, e-kniha) (08.11.2016)
Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18) (04.10.2016)
Duhový den v Břežanech (27.06.2016)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: komisní nabídka brožurek na Noc kostelů (15.05.2016)
V anketě Katolického týdeníku Kniha roku 2015 vyhrála brožurka Cena, kterou zaplatíš (05.12.2015)
Jaroslav V. Polc: Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti (kniha k objednání i stažení) (17.11.2015)
Nová kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. - Joseph Fadelle: Cena, kterou zaplatíš (13.10.2015)
A.M.I.M.S. - Svatý Antonínek a farnost Kunovice (14.08.2015)
Zahradní slavnost v Břežanech (04.05.2015)
Mozaika duchovní moudrosti (30.03.2015)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A já jsem s vámi i za železnou oponou
(12.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Vyřiďte sijónské dceři
(11.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Rodiče a školáci
(06.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Květy Nejsvětější Svátosti
(03.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A nezapomeň na modlitbu
(01.10.2014)
Mozaika duchovní moudrosti (30.08.2014)
Svatý Alfons Maria de Liguori: Návod na dobrý život (08.04.2013)
Odhalení kamene požehnaného
pro Dům Maxmiliánum
(25.01.2012)
Hlasujte pro knihu z A.M.I.M.S. (FATYM) (02.11.2011)
Řekli svatí a to platí... aneb citáty blahoslavených a svatých (06.09.2011)
P. Marin Sedloň OMI: Doprovázení. Krátké reflexe k duchovnímu vedení (23.01.2011)
Biblický rozjímavý růženec (10.01.2011)
Kateřina Baková OP: Autobiografie I. část (03.12.2009)
Pozor změna - hlasovat je možno až do 16. 11.2009 (12.11.2009)
Marie Restituta (05.11.2009)
Základní kámen pro Maxmiliánum byl požehnán Svatým Otcem (18.10.2009)
Kompletování brožurek (06.08.2009)
Kateřina Baková OP Autobiografie II. část (25.06.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle témat) (17.02.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle autorů) (11.01.2009)
| Autor: Táňa Dohnalová | Vydáno dne 05. 01. 2010 | 6906 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 211783
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace