Knihy

Kateřina Baková OP Autobiografie II. část

Květiny Životní příběh mnišky Kazatelského řádu sestry M.Kateřiny Bakové. Život v dominikánské kongregaci: Doba formace, profese, služba v řepčínském klášteře do roku 1941





S.M. Kateřina Baková OP

Autobiografie



napsaná z poslušnosti
k jejímu dlouholetému zpovědníkovi
prof. PhDr. ThMag. Metoději Habáňovi OP




Druhá část





Život v dominikánské kongregaci :
Doba formace, profese,
služba v řepčínském klášteře
do roku 1941





A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov n. D - Přímětice- Bítov



Přivtělení košického kláštera k české dominikánské kongregaci



V létě roku 1924 přijely do Košic dvě ctihodné sestry z Řepčína. Byla to velebná matka Rajmunda Jindrová, generální představená sester dominikánek, a ct. Sestra Pavla Nakládalová, generální asistentka. Byly vyzvány nejdůstojnějším panem arcibiskupem Prečanem z Olomouce, aby do své kongregace přijaly slovenské sestry košického kláštera. Sestry se mohly svobodně rozhodnout. Která chtěla, směla jet do Maďarska a ostatní byly připojeny k Řepčínu. Sestry Slovenky z toho měly nemalou radost, že budou smět mluvit svým mateřským jazykem. Obě košické představené byly Maďarky, a proto odjely do Maďarska. Do Košic přijela nová představená z Řepčína. Zůstaly také tři sestry, které ještě neměly věčné sliby a proto musely jet do Řepčína, aby je tam složily. Začátkem září 1924 odjely z Košic tři sestry ke slibům a dvě kandidátky, které měly obléknout řeholní roucho, do Řepčína. Bylo nám oznámeno, že tam pojedeme k obláčce a pak se opět vrátíme. Protože jsem po hábitě mocně toužila, jela jsem s nadšením, i když to bylo daleko a v cizím prostředí. Vědomí, že se zase brzy vrátím, mi dodávalo odvahy. Než jsem z Košic odjela, navštívila mě moje sestra Helena s tetou. Obě byly v Lurdech a právě se vracely domů. Nesly si od Matky Boží plné srdce její lásky a něhy a proto byly velmi šťastné. Ani jim nenapadlo nějak lamentovat nad tím, že jsem měla jet tak daleko. Obě byly vyrovnané. Ještě když jsem byla doma, sestra vždycky toužila po Lurdech. Poněvadž kvůli nemocné noze jí do kláštera nechtěly přijmout, domnívala se, že v Lurdech ji Panna Maria zázračně uzdraví. Jela tam s velikou důvěrou. Také doma se všichni na ten úmysl modlili. Prosila jsem také o modlitbu všechny sestry v klášteře, aby se spojily se mnou. Po celou dobu, co byla mimo domov, jsem ji provázela svými prosbami, aby ji Matka Boží, je-li to vůle Boží, uzdravila. Toužebně jsem očekávala, že přijede z Lurd zdravá a tak bude moci také jít do kláštera. Pán Bůh však nechtěl to, co jsme chtěli my, ale my jsme museli chtít to, co chtěl On. Matka Boží sice neučinila viditelný zázrak, ale zázrak neviditelný, který byl znám jen našim duším. Sestra sama veřejně prohlásila, že v Lurdech se stala v jejím nitru veliká změna. Od oné pouti již nic jiného nechtěla, než ve všem plnit vůli Boží. Její láska k Matce lurdské byla pak mnohem větší než dříve. Ano, byla veliká! Později, byla jsem už několik let řeholnicí, jsem jednou slyšela, čtení o Lurdech u společného stolu. Kněz, který psal o dobré Matce Boží a o její lásce ke všem duším, tam uvedl také tato slova: „Když jsem se tázal před svým odjezdem do Lurd jisté mladé poutnice z východního Slovenska, která tam jela s nadějí, že bude uzdravena ze své nemoci, ale poněvadž to nebyla vůle Boží, vrátila se zpět neuzdravena, co vzkáže Paní Lurdské. Ona písemně odpověděla: Povězte mé milé Matce, že Ji tisíckrát ze srdce pozdravuji! Jak prostá jsou to slova, ale kolik lásky v nich skryté!“ Poznala jsem ve své duši, že jsou to slova mé milované sestry Iľky a byla jsem jimi velmi povzbuzena k podobné lásce. Nikdo mě o tom neujišťoval a já jsem nikomu neříkala, že se znám s tou prostou výchoďankou. Ale Matka Boží mě ujistila, že ta výchoďanka je moje sestra.

Duchovní Otče, vidím, že pořád píši o něčem a snad bych neměla, ale já za to opravdu nemůžu. Neboť i kdybych chtěla psát něco jiného, než to, co píši, nedokázala bych to vůbec. Pokaždé, když beru pero do ruky, slyším Vaše slova: Pište, co vám dá Bůh napsat. Řídím se jimi a tak to vypadá. Sama v tom vidím a stále víc a více poznávám svou ubohost a nicotu. Dlouho se však při sobě nezdržuji, ale chci a toužím jen po tom, aby tím vším byl Pán Bůh hodně oslaven.

Nyní se vrátím zpět k tomu, jak jsme přijely do dalekého Řepčína. Celých 10 měsíců, co jsem byla v Košicích, jsem vůbec nebyla z kláštera venku. Naše cesta z Košic do Olomouce trvala celý den. Z nádraží jsme šly do Řepčína pěšky, na cestu jsme se poptaly. Všechny sestry nás s velkou laskavostí přivítaly a zařadily mezi sebe. Hned na druhý den mě vzaly s sebou do práce a s košickými jsem se pak málokdy potkala. Nastala pro mne těžká zkouška. V Řepčíně bylo mnoho práce na poli, v hospodářství, v zahradě a všude jinde. Hlavní starost tedy byla o práci - aby všechny sestry i kandidátky toho za den hodně udělaly. Kandidátky šly ráno na mši svatou a pak se po celý den o ně nikdo nestaral. Jestli se modlí nebo žijí životem ctnostným, to bylo vedlejší; hlavně, aby byla každá zaměstnaná. Takový způsob života v klášteře byl pro mne opravdu velmi těžký. Ale trpěla jsem a všechno to obětovala Pánu Ježíši slovy: „Pane, Ty víš, proč jsem šla do kláštera!“ Také by mi bylo ze začátku těžké, dohovořit se s ostatními, protože česká řeč mi do té doby byla neznámá a některá slova načisto cizí. Přesto jsem se snažila, abych nedávala najevo, co všechno je mi těžké a o svých vnitřních útrapách jsem mluvila jen se svým Ježíšem a se svou nebeskou Matkou. Krátce předtím, než jsme přijely do Řepčína, byla volba generální představené. Byly také jiné různé změny, a proto po nějakou dobu neměly kandidátky žádnou představenou. Za měsíc, bylo to začátkem října, jsem byla poslána do filiálního domu Asylu v Praze a tam jsem pomáhala v kuchyni. Mše svatá bývala doma v kapli, ale protože jsem chystala snídani pro sirotky, chodívala jsem ráno na půl šestou k dominikánům. Měla jsem ještě jednu společnici, s kterou jsem chodívala do kostela a ta byla zaměstnaná u hostií. Jinak jsem bývala sama se starou nemocnou sestrou Boleslavou celý den v kuchyni. V Praze to bylo s domluvou ještě těžší než v Řepčíně. Několikrát za den jsem běžela do obchodu pro maličkosti, které sestra kuchařka potřebovala k vaření. Nenapadlo mi, napsat si věc, pro kterou jsem byla poslána. Celou cestu jsem si to musela opakovat, abych to nějak nespletla. Přesto se mi přihodilo, že jsem v mlékárně prosila „maso a jeden buřt Polák“. Myslela jsem, že to má být něco z mléka. V obchodech mě už všude znali a měli se mnou trpělivost. Byla to pro mne opravdová škola pokořování a ustavičného sebezapírání. Byla to vůle Boží, abych si v této škole již od začátku zvykala, neboť později se mi měla stát milým domovem. Kéž je Bůh za všechno veleben!
Z Košic jsem byla do Řepčína poslána k obláčce. Tehdy bývala obláčka dvakrát do roka, v srpnu a v lednu. Když jsme přijely, už bylo po té srpnové a protože nás neznaly, chtěly nás vyzkoušet a místo obláčky bylo celý rok čekání. K tomu všemu jsem obdržela dopis od nejmladšího bratra Jurka, který studoval na gymnáziu. Píše: „Modli sa za mňa, smutne som pochodil. Aby som nerobil oteckovi bolesť, že na mňa zbytočne vyhadzuje peniaze, nechám učenia, pôjdem radšej domov a tam budem robiť“. Bratr totiž začátkem tohoto roku byl málo snaživý a proto mu tatínek pohrozil. On si mně v dopise postěžoval a já jsem si myslela, že už je to rozhodnutá věc. Hrozně mě to bolelo a nemálo jsem se proto rmoutila. Satan to viděl a hned si na mne troufal. Začal tak mocně útočit, že jsem z toho velmi zeslábla. Hrozně se mi vysmíval: „To je tvoje naděje“. Pravil: „Sestra v Lurdech zázračně uzdravená! Bratr je knězem a ty jsi řeholnicí! Jen se tu potuluj po velké Praze jako žebračka; ač toho budeš mít dost, vrátíš se domů!“ Ach, co jsem tenkrát prožívala, ví jen dobrý Pán Ježíš a moje nebeská Matka. Nikdo z lidí to nechápal, poněvadž tak to chtěl Bůh, by všechno bylo zjevné jen Jemu samému.
Ó jak mě Bůh miloval! Určil pro svého ubohého tvora nejbezpečnější cestu ponížení a pokoření, po jaké vedl všechny své vyvolené. Opravdu nebylo na té cestě, na kterou mě Pán Ježíš tenkrát uvedl, nic vábivého a nic příjemného, takže mě nic nepoutalo k sobě, a proto jsem se mohla vždycky snadno přivinout k Němu. On jediný mi rozuměl, a proto také byl jediným přítelem mého srdce. Má duše Ho již tehdy tak mocně milovala, že by byla za něj ochotně v každém okamžiku dala svůj život, kdyby to chtěl, poněvadž Ho více milovala než svůj život. To všechno se dělo v hloubi duše, v tichém mlčení, na Jeho svatém Srdci, nikým nepozorováno. Má duše je vždycky svému Pánu velmi vděčná za tu milost, že jí dovolil tenkrát trpět.
Mezi tím, co jsem prožívala své dny v Praze, byla v Řepčíně vykonána druhá obláčka. Poněvadž jsem jí nebyla hodna, s rozbolněným srdcem jsem svému Pánu Ježíši připomínala, aby mi dopřál té milosti, aspoň při té třetí, která měla být za půl roku.
Krátce na to jsem byla pozvána zpět do Řepčína. Byly jsme jen dvě kandidátky a dostaly jsme za představenou ct. sestru Anastázii, která byla naší pečlivou matkou. Později náš počet vzrostl na osm. Brzy zase začala polní práce a znovu bylo hodně rušno. Také jsem pomáhala sestře vrátné u brány uklízet a měla jsem na starosti různé povinnosti: ráno jsem vařívala pro celý dům snídani a přitom jsem měla hodně těžkostí. Málokdy to bylo ke spokojenosti všech. Potom jsem spěchala na mši svatou až s chovankami a po ní zase spěchat do práce. Dvakrát denně na poštu, ráno a odpoledne, a někdy také do města do Olomouce. Autobus tenkrát ještě nejezdil a tak jsem chodívala na nákup pěšky. A když toho bylo hodně, vzala jsem si trakař. Obyčejně jsem s trakařem jezdila na hlavní nádraží. Byl to jediný způsob, jak jsem si mohla dopravu zboží usnadnit. Zvláště balíky chovanek jsem takto dopravovala na poštu do Hejčína. Vícekrát se mi přihodilo, že jsem trakař špatně ovládala a on se převrátil i s balíky do příkopu. Bylo-li to na cestě k domovu, nebylo tak zle, horší to bylo, když se tak stalo cestou na poštu, a nejhorší, když pršelo a bylo bláto. To se tak nehodilo odevzdat na poštu a musela jsem požádat v obchodě o pomoc. Všechno se muselo znovu přebalovat. Domů jsem se s tím vracet nechtěla, poněvadž by z toho neměly radost a tak jsem si svoje těžkosti nesla sama. Na poště jsem dostala jméno „klášter“. Jinak mě nikdy neoslovili. Když byli páni v dobré náladě, pak mi říkali „klášterku“. Ve velké úctě klášter neměli, a proto se chovali dost nevlídně. Pokaždé, když jsem tam vstupovala, bylo mi hodně horko a čekala jsem, co zas „klášter“ uslyší. Myslela jsem, že to tak musí být, a tak jsem o tom doma ani nemluvila. I děti v Hejčíně mě tak podobně titulovaly. Posměšně za mnou pokřikovaly: „Klášter už jde“. Někdy jsem vezla nebo nesla v náručí boty k obuvníkovi na správu. Bývalo toho hodně a stávalo se to každý týden. A tak jsem se už při vykročení z domu na to připravovala, že zase budu obdivována a posměšně okřikována hejčinskými dětmi, které na své cestě potkám. Bývala to cesta pohanění a posměchu. Ale vědomí, že po ní kráčím s Pánem Ježíšem, dodávalo mé duši odvahu, že na ní vytrvala tak dlouho, jak se Jemu líbilo. Pánu Ježíši se také zalíbilo, aby mě sestra, které jsem byla dána k pomoci, nijak nešetřila. Když jsem bývala třeba celý den z domu, nenapadlo ji, že bych mohla mít také hlad a poněvadž jsem se sama neodvážila prosit, skutečně jsem ho mívala. Po takto stráveném dni, kdy jsem celý den byla z domu a neměla možnost doma udělat pořádek, ta dobrá sestra, i když by bývala mohla během dne něco udělat sama, nechala mi můj úklid na večer, až jsem se vrátila. Přesto jsem se na ni nikdy nehněvala, i když mi někdy bylo líto, že je ke mně necitelná. Myslela jsem sama u sebe, že to tak v klášteře má být. Však i v tom byla velká pozornost Spasitelova! Poznala jsem, že On sám všechno řídil a lidé byli jen nástroje v Jeho rukou. Jemu se líbilo, abych prošla touto školou pokoření a neútěchy, abych nepřilnula k ničemu a k nikomu; aby mé srdce a celá moje bytost patřila Jemu a jen k Němu se stále vracela.
Když v roce 1924 řepčínské představené přijely do Košic, při té příležitosti, jak mi bylo po jejich odjezdu sděleno, se domluvily navzájem s košickými představenými, že mne v Řepčíně nechají studovat na učitelku. Když mi to sestra Rosa oznamovala, znělo mi to v uších jako pohádka. Přesto však jsem si myslela, že bych nechtěla nic jiného, než co chce Pán Ježíš. Z domova jsem měla šest tříd obecných, z toho bylo pět maďarských a poslední slovenská. Nebyla jsem proto z toho všeho moc moudrá, poněvadž maďarsky se mluvilo i ve škole jen ve vyučovacích hodinách. Jinak jsme mluvili slovensky. Měšťanská škola ještě u nás nebyla, a protože jsem už tehdy myslívala na klášter, domnívala jsem se, že světské vědy více nepotřebuji. Toužila jsem vždycky být sama, skrytá v Ježíši.
Jemu se tedy zalíbilo, abych skutečně zůstala ve skrytosti, abych studovala pouze v Něm. Abych čerpala umění a moudrost z Jeho svatého kříže, z Jeho svatých ran a nevyčerpatelného zdroje Jeho Božského Srdce. Jak velmi má duše vděčí svému dobrému Ježíši za to, že vždycky splnil každé moje přání, i když jsem ho o to neprosila. Neboť když jsem přijela z Košic do Řepčína, bylo právě po volbách, které přinesly velké změny a generální představenou byla zvolena velebná matka Augustina Stuchlá. Byla mimo Řepčín a bývalá velebná matka Rajmunda Jindrová byla už odstěhovaná do Viceměřic. Velebná matka Augustina přijela ze zotavené až za měsíc a viděly jsme se spolu jen malý okamžik - ráno přede mší svatou v den, kdy jsem hned po mši svaté odjížděla do Prahy. Bylo mi všechno jasné. Viděla jsem, že Pán Bůh sám všechno řídí, a proto jsem tvorům nikdy příliš nezazlívala, i kdyby pro mou osobu neměly nic jiného, než aby ji dopomohly k pravé pokoře srdce. Vroucně jsem děkovala Pánu Ježíši, že mi dopřál té milosti, že jsem směla zůstat ve skrytosti: ano, děkovala jsem Mu celý svůj řeholní život. A také nyní jsem Mu vděčná a zůstanu až na věky, že mě vede slzavým údolím po cestě malých duší.
Vždycky jsem si myslívala, i když jsem byla už z Košic pryč, že sestra Rosa je Pánu Bohu moc milá, a proto se jistě stane svatou. Mám za to, že toto moje smýšlení bylo pravdivé. Že byla Pánu Bohu milá, byl On stále s ní, a v Jeho světle všechno správně poznávala. I když jsem byla od ní daleko, dal jí Pán Ježíš vytušit, že mé srdce hodně trpí, protože mi tehdy napsala velmi potěšující dopis, jaký jsem právě potřebovala. Dosud jej mám schovaný jako vzácnost.
Napíši z něj zde některé věty: „Veľmi sa radujem, že s pomocou milosti Božej a Matky Božskej ste tak bojovala a bojujete. Tak, moje milé dieťa! Aj naďalej s touto odovzdanosťou slúžte svojmu milému Ženíchovi, pre ktorého ste opustila Vášho dobrého otca a jeho dom a aj svojich milých a dobrých. Nech Vám príde na myseľ často táto svätá pravda, že ´mnoho je povolaných, ale málo vyvolených´. No! A vy tiež príslušíte ku tým málo vyvoleným, pravda? Pravda! Moja milá Elizabetka! Povedzte sebe takto: Nech stojí, čo stojí!! Ja, nehodné stvorenie božské, s pomocou Matičkinou, chcem sa stať hodnou nevestou Ježišovou. Áno? Áno! Že čakáte dlho na obliečku, moja milá Elizabetka, to nič nerobí, aspoň sa lepšie pripravíte duchovným spôsobom na tú veľkú milosť. Verím, že je to nepochopiteľné i pre Vášho dobrého otca. Až k nám v máji príde, budem s ním o tom hovoriť. Buďte spokojná. Veľa ráz na Vás v rekreácii spomíname a do Košíc čakáme. No, i ten čas príde, keď to bude vôľa Božia a našich dobrých predstavených. No, a keď nie, tak i zatiaľ sa uspokojíme, áno? Veď tabernákulum je v každom kláštore, aj ct. matka a aj sestry.“
Vím, že dopis byl psán pro dítě, ale z jeho obsahu jsem těžila i v pozdějším věku. Každé slovo mělo pro můj duchovní život zvláštní význam. A opět, nebyl to nikdo jiný, než dobrý Ježíš, který mi tato slova sdělil prostřednictvím své věrné snoubenky sestry Rosy. Jak bych Mu neměla být vděčná, jak bych Ho mohla nemilovat a jak bych Mu mohla něco odepřít! Jsem celá Jeho a nic na mně není, co by Mu nenáleželo úplně. Jemu patřím navěky!


Obláčka



Konečně se přiblížila doba, kdy jsem směla obléci roucho svatého Otce Dominika, po kterém jsem již dávno mocně toužila. Před obláčkou jsem s ostatními kandidátkami konala exercicie, které tenkrát dával veledůstojný pán Jemelka ze Společnosti Ježíšovy. Hodně mluvil o umučení Páně a to tak dojemně, že jsme při některých přednáškách plakaly a on sám plakal hlasitě. Při jedné z nich nám řekl: „Je dvojí druh řeholnic: jedny potřebují mnoho a druhé málo. Ale pamatujte si, milé kandidátky, že není v klášteře šťastna ta řeholnice, která mnoho potřebuje, ale ta, která si dovede mnoho odepřít.“ Při těchto duchovních cvičeních jsem se znovu osvěžila na duchu. Vždyť jsem byla v posledním roce jako vyprahlá poušť! Směla jsem se nořit do hlubin nekonečné lásky a milosrdenství Božího, bez jakékoli obtíže. V Ježíši bylo moje útočiště a moje pravá radost.
Slavnost obláčky byla stanovena na 27.srpen 1925. Sestry, které měly na starosti strojit nevěsty, nás večer před obláčkou zavolaly, aby nám namotaly vlasy, aby ráno byly nevěsty v plné parádě s kudrnatými hlavami. Při tomto úkonu bylo mé duši velmi teskno. Litovala jsem drahocenného času, který se věnuje takové zbytečnosti, při níž se lidský duch otupuje, aby pak nevnímal věci nadpřirozené. Bylo tomu skutečně tak. V den obláčky mi bylo v těchto bílých světských a parádních šatech tak nevolno, že jsem byla více sklíčena než nadšena. Teprve až jsem měla na sobě již oděv řeholní, začala pro mé srdce pravá slavnost.
Na slavnost přijel také můj drahý dobrý otec. A byl úplně spokojen. Z mé radosti měl opravdovou radost. Přijel večer před obláčkou i s tetou, která byla tak zarmoucena při mém odchodu z domova, že plakala, jako by mě byli odvezli na hřbitov. Přijeli z daleka a moc toužili spatřit mě, co nejdříve; když jim bylo sděleno, že to není dovoleno, až v den obláčky, ochotně se podrobili. Teprve ráno, když se přede mší svatou dávalo nevěstám požehnání, jsme se shledali. Bylo to radostné shledání po tak dlouhé době; přesto však kromě slov, kterými mi můj drahý otec žehnal, jsme spolu nemluvili, až po slavnosti, protože jsme měli nařízeno ještě mlčet. Od poledne po slavnosti jsme se navzájem potěšili a povzbudili. Můj drahý otec byl nanejvýš spokojen, že jsem nalezla to, po čem jsem toužila a proto se mu klidně odcházelo z mého nového domova. Odjel hned večer po obláčce. A utkvělo mu navždy v živé paměti mé pravé štěstí z řeholního života. Nikdy se nedozvěděl, ani on ani nikdo z mých sourozenců, že bych mohla mít v klášteře také nějaké těžkosti. Všichni byli přesvědčeni o mém pravém štěstí a proto o mne bezstarostní. Kdykoliv mi psali, mluvili jen o svých těžkostech, o svých utrpeních, abych jim pomáhala svými modlitbami. Byli jisti, že tak činím ráda a měli za to, že všechno, zač Pána Boha prosím, jim bude dáno.
Hned první den po obláčce mi bylo nařízeno, umývat okna. Bylo to hodně nepohodlné, nezvyklé, v hábitě se zahalenou hlavou se točit na oknech. Věděla jsem, co právě začínám a přemáhala jsem se, jak jsem dovedla. Jako v první den mého pobytu v klášteře, právě tak i v první den řeholního života v hábitě, byl den boje a zápasu. Nepřítel satan se přičinil, aby mé srdce obelhával a sváděl k nepokoji. Činil se, jak jen se mu dalo, aby mi působil těžkosti. Tak jsem začala svůj řeholní život bez citové radosti, bez jakékoli přirozené útěchy. Jen jakousi prázdnotu a neúplnost jsem pociťovala kolem sebe.

Duchovní Otče! Nejraději bych o svém noviciátě pomlčela, ale vidím, že bych nejednala správně, a proto, i když je mi to ještě obtížnější, než co jsem dosud psala, přece musím pokračovat dál. Abych si dodala odvahy, vždycky znovu se ujišťuji, že napsané věci nikdy nikdo nebude číst.
Jak je Vám dobře známo, duchovní Otče, byla jsem v kongregaci sester dominikánek v Řepčíně zařazena mezi sestry pomocné - sestry laičky. I to jsem vždycky považovala za velkou milost od Boha, ano, za zvláštní Spasitelovu pozornost. Život skrytý s Ježíšem! Opravdu bych nechtěla nikomu ublížit; poněvadž však musím mluvit pravdivě, nemohu psát jinak, než jak se věci ve skutečnosti staly, jak jsem je sama prožívala.
Po celý rok noviciátu jsem byla zaměstnána v refektáři sester. Ze začátku jsme tam byly dvě a po nějakém čase jsem měla refektář na starosti úplně sama. Tehdy nás bylo i s aspirantkami, přesně si nepamatuji, ale jistě asi 80. Měla jsem celý den moc pilno. Po snídani umývat a hned chystat na svačinu, po svačině zase spěchat, abych byla hotova do poledne. Po obědě opět umývat, zametat a zase svačinu chystat a po svačině se to znovu opakovalo a stále jen spěch. Jídelna byla malá, a proto bývaly dva stoly společné a pak ještě byl třetí pro ty sestry, které byly zaměstnány během společného stolování. Večer už jsem bývala tak unavena, že jsem nic nevnímala. V sobotu, kdy se dělal větší úklid, nechala jsem si to až na večer a trvalo to vždycky do jedenácti hodin. V neděli jsem bývala v refektáři jako ve všední den. To bylo hlavní cvičení v noviciátním roce. V duchovních cvičeních to bylo docela jednoduché. Ráno jsme měly společné modlitby, mariánské hodinky a rozjímání, mši svatou. Po mši svaté hned snídani a po ní duchovní čtení se ct. sestrou novicmistrovou, to trvalo čtvrť hodiny. Jednou v týdnu byla místo duchovního čtení kapitula. Byla jsem při tom spokojena a šťastna až na ten ustavičný shon, který mi nedovoloval ani na okamžik být během dne v klidu. Po obláčce nám bylo oznámeno, že v noviciátě se nikomu nesmí psávat. Vzala jsem to tedy vážně a vůbec jsem nepsala ani domů. O Vánocích pak došel od otce lístek. Byl psán pro ctihodnou matku představenou, ve kterém se mu můj drahý otec tázal, aby mu bylo co nejdříve oznámeno, zda jeho dcera ještě žije. Pořádně jsem dostala, proč prý jsem tatínkovi vůbec nepsala. V duchovním čtení jsme probíraly stanovy a řeholi. Jeden den v týdnu býval katechismus a kromě toho jsme četli život svatého Otce Dominika, který jsme však celý nedočetly, protože rok noviciátu brzy skončil. Se ct. sestrou novicmistrovou jsme byly jen v chóru a v duchovním čtení. Jinak jsem byla celý den sama a po obědě při rekreaci jsem bývala se sestrami profeskami v kuchyni. Tam jsem se vždycky cítila osamělá. To všechno by nebylo bývalo na škodu, jen kdyby nebyl během dne při práci takový shon. Toho však lituji, že tím spěchem byly ubíjeny a utlumovány touhy mého ducha, který pak skutečně slábl. Jaká škoda, že pro věci časné se zanedbává tak mnoho z toho, co je věčné, co nikdy nepomine!


Svatá profese



Poněvadž jsem se osvědčila při práci, byla jsem připuštěna k svaté profesi. Na svaté sliby jsem se těšila, ale byla jsem si vědoma, že nejsem na tak velkou milost dobře připravena. Pán Ježíš, který viděl mou touhu po spojení s Ním, moji nedostatečnost doplnil.
Před profesí jsme opět konaly exercicie. Byly to zase dni milostí a lásky Boží, dni pravého oddechu u nohou Ježíšových. Pokaždé, když jsem byla zproštěna starosti o věci časné, můj duch se snadno povznášel k vzhůru k věčnému Bohu. V den skládání svatých slibů jsem cítila, že navždy náležím jen Jemu samému. Již v noviciátním roce jsem občas zaslechla, jaká povinnost mi bude po svaté profesi uložena. Moc jsem na to nemyslela, jednak jsem neměla čas na přemýšlení, a také jsem si přála vrátit se zpět do Košic. A doufala jsem, že se tak stane. Leč Pánu Bohu se zalíbilo jinak a já jsem se ochotně podrobila Jeho nejsvětější vůli.


První uložený úkol



Asi dva dny po složení svatých slibů, jsem byla zavolána k velebné Matce Augustině Stuchlé. Když jsem vstoupila do její cely, vybídla mně, abych si sedla k ní na pohovku a řekla mi smutným hlasem, že ji moc bolí hlava. Potom pokračovala: „Dostanete velmi důležitý úřad. Půjdete k bráně a budete se o ni pečlivě starat. Je to místo nebezpečné, ale také záslužné. Pán Bůh vám tam bude pomáhat.“ Při tomto oznámení mi bylo v duši tak úzko, že jsem se celá úplně chvěla. Cítila jsem se k této povinnosti, která se mi právě ukládala docela neschopnou. Avšak, když jsem viděla velebnou matku tak smutnou a nemocnou, neodvážila jsem se ani slovem odmítat její nařízení. Z její cely jsem odcházela jako omráčená, nic kolem sebe jsem nevnímala a směřovala jsem rovnou ke svatostánku. Tam jsem klekla a v tichém mlčení jsem nechala své vzrušené srdce mluvit k Ježíši svátostnému: „O, Ježíši, Ty vidíš naprostou neschopnost svého ubohého dítěte k tomu, co se právě od něho žádá tvými zástupci. Má důvěra k Tobě je bezmezná! Spoléhám úplně na Tebe!“ Tak a podobně jsem nechala své srdce k němu vzlykat, a přitom jsem cítila tak velikou důvěru v Jeho pomoc jako nikdy dříve předtím.
Potom jsem dlouho zůstala v kapli před sochou Božského Srdce Páně a s důvěrou jsem se stále dívala na Něho a on se díval na mne a Jeho laskavý pohled mě ujistil, že bude vždycky se mnou, jak jsem doufala.
Na nic jiného v těch dnech bych nebyla schopna myslet, než na dobrotu a lásku Srdce Ježíšova, jak se sklání k svým ubohým a slabým tvorům, jen když k Němu přicházejí a před Ním se pravdivě ke své bídě a nicotě přiznají. Všechno ostatní, co se kolem mne dělo, bylo pro mne jakoby nebylo. Dne 3.září 1926, byl to právě první pátek, jsem nastoupila službu u brány. Od neděle jsem se v duchu na ten začátek, který mi působil tak mnoho strachu i starostí, připravovala a všechnu tu bázeň a strach jsem stále a stále nořila do Srdce Páně.
V ten den jsem byla při mši svaté velmi pozorně přítomna a snažila jsem se, abych dokonale využila moci milosti Boží. Po mši svaté, než jsem se nastoupila ke své nové povinnosti u brány, jsem si ještě znovu zašla do kaple a vyprosila si od Božského Srdce Páně pro své zaměstnání svaté požehnání. A pak jsem se odebrala na vykázané místo. Když jsem tam přišla, některé žákyně ještě přijížděly do ústavu; byl první vyučovací den, a proto bylo u brány velmi rušno. Nevěděla jsem, co a jak začít, stoupla jsem si k bráně a s bolestí jsem se dívala na všechno, co se kolem dělo. Mnoho cizích lidí se tam stále motalo a něco potřebovalo. Také sestry, které vyučovaly ve školách, přicházely s nějakými svými rozkazy a vším možným. Já jsem stála uprostřed toho ruchu vystrašená jako zajíc s třesoucíma se nohama a s tlukoucím srdcem a přitom jsem cítila, jak jsem ubohá a neschopná, abych sama dokázala zastat tak těžkou povinnost. Nejnesnadnější ze všeho bylo, že jsem neuměla dobře mluvit česky. Však i v tom jsem později shledala lásku dobrého Ježíše, který mě tím uchránil mnohého zla. Neboť vědomí, že neumím mluvit, mě nutilo vyhýbat se každému zbytečnému slovu a to co bylo nutné, říci jenom tak, kolik muselo být a nic více.
Život u řepčínské brány byl opravdu těžký. Z počátku mi bylo všechno velmi nesnadné a proto trpké a hořké. Rmoutilo mě, že ani jeden den se nemohu věnovat svému vnitřnímu životu tak, jak jsem si to představovala. Stále po celý den jsem musela být v napětí, abych vyhověla všem ve všem, co ode mne požadovali. Neděle bývaly ještě rušnější než všední dni. Nebylo vyučování, návštěvy byly dovolené celý den, jak za chovankami tak také za řeholnicemi. Budova byla veliká a domácí telefon nebyl. Byl zařízen v celém domě až za několik let. Městský telefon často někoho volal, a to znamenalo celý den běhat po budově a hledat chovanky i sestry. Nejednou jsem byla úplně zbavena i posledního klidu. Tak si vzpomínám, že právě soboty byly pro mně nejkrušnější. Odpoledne bývalo ve škole prázdno, návštěvy za chovankami přijížděly už dopoledne, a odpoledne zase přijížděly za sestrami už na neděli. K tomu bylo třeba uklízet všechno v domě, u brány, v hovornách, chodba, schody a ještě hostům chystat na spaní a mnoho jiného se k tomu přidalo, na co nebudu vůbec vzpomínat. Ze začátku jsem se sobot a nedělí bála jako něčeho pro duši škodlivého, protože jsem v těch dnech bývala moc netrpělivá a myslela jsem si, že tím velice hřeším a urážím Pána Boha. Později jsem si zvykla na horší věci. Utěšovala mne však naděje, že to nebude trvat věčně. Měla jsem slíbeno, že po třech letech, až složím doživotní sliby, pojedu do Košic. Podle toho jsem se také chystala a počítala kolik měsíců a kolik týdnů ještě budu muset u té brány být, tak hrozně těžká a neutěšená se mi zdála být.
Prostředí, v kterém jsem se tehdy nacházela, nebylo nijak zvlášť povzbuzující. Starost o časné věci, ustavičný shon, to bylo všechno, s čím jsem se stále setkávala. Když se blížila doba, kdy jsem směla konat exercicie, byla to skutečně doba radosti, jež se nedá vypovědět. Taková radost mi byla dopřávána každého roku. Vždycky jsem se už předem připravovala na ty požehnané dny a s důvěrou očekávala velké milosti od Boha. A má naděje nikdy nebyly zklamána, obdržela více než očekávala.
Více než kdy jindy jsem se těšila na duchovní cvičení v roce 1929, kdy jsem měla skládat doživotní sliby. Při svém zaměstnání u brány v předcházejících letech jsem vroucně uctívala svatou Terezii Ježíšovu. Byla mou věrnou pomocnicí ve všech mých nesnázích. Po jejím příkladu jsem se snažila připravovat na den svaté profese. I když náš zevnější způsob života se velmi lišil, naše duše v lásce k Pánu Ježíši si byly hodně podobné. Příležitostí k obětem u naší brány bývalo mnohem více než na Karmelu. A svatá Terezie mě učila svým příkladem, že je třeba využít všech příležitostí a ani jednu nenechat bez povšimnutí. Ona ty oběti nazývala květinkami, které trhala pro Snoubence své duše. Podobně jako ona jsem si z denních obětí chystala svatební roucho ke dni, ve kterém jsem se měla svému Pánu dát navěky. Jak dobrotivý býval ke mně vždycky Pán Ježíš! Všechno, co jsem pro Něho s láskou konala, rád přijímal, ukryl to pro sebe, aby tvorové neměli možnost nic ani jen vystihnout z toho, co patřilo Jemu.
Jednou, krátce před skládáním doživotních slibů byl u nás na návštěvě náš páter supperior. Nevím už přesně, co, ale něco jsem mu při odchodu nedala s sebou (ani ne úmyslně), co jsem měla uloženo. Ctihodná sestra, která o tom věděla, to řekla velebné matce a já jsem byla proto velmi pokárána, že jsem nesvědomitá. Zároveň mi přísně řekla, když budu taková, že nesmím skládat svaté sliby. Pochopila jsem, že toto velké utrpení mi poslal Ježíš. Přesto jsem věřila v Jeho lásku a milosrdenství.
Konečně se přiblížily dni duchovních cvičení před doživotními sliby. U brány jsem si všechno dala do pořádku a rozloučila se s ní v domnění, že se tam už více nevrátím. Hned na začátku svatých exercicií jsem se celá dokořán otevřela Duchu Svatému a s velikou touhou čekala na Jeho příchod do své duše. Jak jsem toužila a doufala, tak jsem také obdržela. Přišel se svým světlem, láskou a silou a naučil malou duši velkomyslnosti a statečnosti. Dal jí odvahu ke všemu, co se jí dosud zdálo být nemožné a neuskutečnitelné. Jako vojín do boje, tak byl můj duch při těchto exerciciích vyzbrojen do budoucího života. Všechno jsem měla uvnitř ve své duši, a zevně při svých povinnostech, tak jasné, jako je jasná nebeská obloha za jasného zimního večera.


Doživotní sliby



Když jsem ve světle Božím jasně poznala všechno, co v duši bylo zlé a co dobré, mé rozhodnutí před Pánem Bohem bylo vážné: „Nesmím chtít nic jiného, než co chce On“. Kdybych jednala jinak, byla bych sama proti sobě. Ke konci duchovních cvičení jsem cítila v srdci velikou touhu obětovat se za duše. Kde byla možnost dosáhnout splnění této touhy, mi bylo také jasné: byla to brána řepčínského kláštera, u které jsem tři předešlá léta strávila v jakési hořkosti a těžkopádnosti, protože jsem netěžila z možnosti, kterou mi Pán dopřál, abych se všemi těmi příležitostmi, s kterými jsem se denně setkávala, posvěcovala.
Proto v den skládání svatých slibů jsem se dala Pánu Bohu velkodušně celá, úplně se vším, a hlavně jsem Mu stále nabízela svou vůli. Mé sebeobětování bylo opravdové. On, dobrý Ježíš mi dal na srozuměnou, jak je mu oběť mého života milá a jak je s ní spokojen. Svou svatou láskou mě objal tak horoucně, až jsem v ní zapomněla, že jsem ve vyhnanství. Duše má se kochala pohledem na vlast nebeskou, kde je věčná nevyslovitelná radost všech dětí Božích. Jak krásný byl den, ve kterém jsem se celá dala svatými sliby svému Ježíši! -

Duchovní Otče, v mé duši se udály některé věci, o nichž nejsem schopna zde psát! Dovedu na ně myslet, uvnitř je prožívat, ale vyjádřit se nedovedu. Příčina toho je mi jasná: jsem bídný, ubohý, přirozený tvor. A proto, prosím, abyste to uznal, že kdybych mluvila o věcech duchovních, jen něco málo bych potrefila, a to ještě nejasně. Duchovní věci se snažím vždycky prožívat uvnitř ve svém nitru, ale mluvit o nich se obávám, poněvadž vidím, jak málo je podobné skutečnosti to, co se snažím říci. Přece však chci být poslušná a psát dále, jak dokážu. Vždyť cítím, že Pán Ježíš nic jiného nežádá, než abych psala, jak umím, a na nic jiného nemyslela. Vy, duchovní Otče, dobře víte, proč to píši. Řekla jsem Vám to hned na začátku. Stále mám na mysli jen to jediné: Oslavit Boha svou ubohostí, svou pokornou poslušností a nečekat za to nic jiného, než aby byl Pán Ježíš spokojen. Občas mě znepokojují myšlenky, že mám psaní zanechat; vím, že jsou od nepřítele pokoje a klidu Božího.


Život v Řepčíně u brány



V tichých dnech samoty v exerciciích před doživotními sliby, Ježíš šeptal mé duši, že si přeje, abych se obětovala za duše. To znamenalo: nesměla jsem toužit po návratu zpět do Košic, nýbrž zpět k neutěšené bráně. Když se mě velebná matka ptala před sestrami Slovenkami, zda chci jít do Košic, já jsem se jen usmála a řekla: „Sama nechci, ale kdybyste mne poslala, jela bych ráda.“ Na to velebná matka odpověděla: „Pán Bůh Vás chce mít u brány.“ A já jsem sklonila nejen hlavu, ale celá má bytost se pokorně sklonila před vůlí Boží, která se tak jasně projevila. Sestry mi to zazlívaly, že jsem mohla na Slovensko a nechtěla. A také jsem v jejich očích pro tuto věc platila za zbabělou, avšak před Bohem to bylo docela jinak, než soudily sestry. S láskou jsem objala svou povinnost svědomitě zastávat svůj úřad vrátné a snažila jsem se o to ze všech sil.
Již dříve, když jsem si jednou na své těžkosti u brány postěžovala, řekl mi jistý důstojný pán: „Jedna sestra tam být musí. Když tam nebudete vy, bude tam jiná; možná, že té jiné by to škodilo ještě více než vám!“ Od té doby jsem to měla stále na mysli: „Jedna sestra zde musí být!“ „Tedy, Pane, chci zde být, ale Ty buď se mnou!“ Ano, Ježíš byl se mnou stále. Jeho přítomnost byla skutečná. Kráčela jsem s Ním, s dobrým Ježíšem a bylo to tak krásné! Nebyl to vždycky Ježíšek usměvavý, jehož mé oči pozorovaly, ale často a ve většině dní mého života stráveného u brány, to byl Ježíš trpící, pohaněný a smutný pro stále zakoušený nevděk lidí. S tím trpícím Ježíšem jsem se spojovala, jeho jsem milovala a jen na Něho se vším spoléhala. On byl jediným přítelem mé mladé duše, mého milujícího srdce. Jednou při společné rekreaci jsem slyšela, jak jedna starší sestra vyprávěla, že nejkrásnější věk v řeholním životě je od 20 do 30 let. Že je šťastná duše, která své mládí může prožít v klášteře a všechnu lásku svého srdce darovat samému Pánu Ježíši. Byla jsem naplněna takovou vnitřní radostí, že se jí žádná jiná nevyrovná. Pak jsem si stále opakovala: „Ježíši, všechna má láska náleží jen Tobě!“ Pak jsem častokrát počítala, kolik z mého mládí ještě zbývá. Tehdy jsem se snažila milovat Pána Ježíše, jak jen jsem dovedla a po příkladu sv. Terezie Ježíškovy jsem se snažila působit Mu radost. Ježíši se má snaha líbila a zahrnoval mě svou láskou. Zdálo se mi, že mne k sobě mocně přitahoval svou sladkostí a duchovní útěchou. Vím, že to dělal proto, aby mou duši k sobě připoutal.
Život u brány se podobal životu ve světě. Jistá mladá slečna mi jednou řekla: „Sestřičko, náš tatínek nám doma říkal, že ty sestry v klášteře jsou chudery. Ale ta sestra, co je u brány, se má dobře, protože má krásné spojení se světem.“ Měl pravdu, když to řekl, neboť tomu skutečně bylo tak. Ne snad, co řekl o sestrách, ale co řekl o té, co je u brány. Nic se v klášteře neudálo, abych o tom nebyla věděla. Ačkoli jsem si přála, abych nic nevěděla, přesto aniž bych po tom nějak pátrala, vždycky se to ke mně dostalo. Musela jsem ledaco vyřizovat, jak pro klášter ze světa, tak zase z kláštera do světa. Jak rušný to byl život! Poněvadž jsem se snažila všem vyhovět, často se mi dostávalo od lidí uznání i pochvaly. Jak nebezpečným jedem to bylo pro mne, jsem poznala až později. Neboť i když jsem nedychtila po lidské chvále, přece jsem si v ní někdy libovala a to bylo velmi škodlivé pro duchovní život. Tyto pocity a vědomí o spokojenosti tvorů zatemňovaly mého ducha, že nebyl schopen rozeznávat a jasně chápat věci nadpřirozené. Stalo se to, čeho jsem se bála - že zvlažním stykem se světem.
Ale ten, jemuž jsem celá náležela, se smiloval nad svým ubohým dítkem i tentokrát. Opět jsem konala duchovní cvičení a milost Boží se opět dotkla mé duše. Nepamatuji si již přesně rok, ale byl asi čtvrtý od složení doživotních slibů. Tehdy se v Řepčíně stavěla nová budova a to bylo to hlavní, co mi přineslo škodu pro duchovní život; ustavičný styk se světskými lidmi. Stavitelé a všichni ti dozorci, neustálé telefonování a dohadování u brány, to vše se kolem mne nepřetržitě opakovalo. Do všeho jsem byla zapletena, můj duch byl světem velmi otupen a nebyl schopen se tak snadno jako dříve povznášet k věcem vyšším.
Duchovní cvičení jsme konaly o prázdninách v roce 1933. Přednášky míval páter Kubeš, SJ. Mluvil velmi vážně a dojemně. Poněvadž přes všechnu svou vlažnost jsem toužila být opravdovou řeholnicí, Bůh se nade mnou smiloval. Po jedné přednášce v době exercicií asi třetího dne jsem si zašla do samoty a najednou se mi otevřely oči. Do duše mi zasvitlo světlo Boží milosti tak jasně, že jsem byla nucena věřit. Viděla jsem, kde se nacházím, v jakém nebezpečí jsem se octla. V nebezpečí pýchy a pošetilosti světské marnivosti. Při tomto poznání nebylo možné nic omlouvat, neboť bylo pravdivé. Zůstala jsem jak ohromena a nebyla jsem schopna myslet na něco jiného. Zmocnila se mě tak velká touha po samotě, že jsem si musela udělat velké násilí, když bylo třeba na volání zvonku se vrátit zase zpět ke společnému úkonu.
Do konce exercicií jsem se stále a stále vracela ke svému jasnému poznání. Dlouhého zpytování nebylo třeba, neboť Duch Svatý mi všechno jasně zjevil v okamžiku. Bylo třeba jen chtít a hned začít. To se také s pomocí milosti Boží stalo: od těchto duchovních cvičení jsem začala opravdový řeholní život. Pán Ježíš nejenže mi všechno odpustil, ale zhladil všechny moje hříchy a nevěrnosti svou drahocennou Krví tak, že po nich nezůstalo ani stopy.
Opět nastal sváteční život z lásky jako dříve a v něm jsem již stále pokračovala. Protože jsem mocně Pána vzývala, aby již nedopustil, abych se od Něho zase vzdálila, vyslyšel mou prosbu: připoutal mě k sobě navždy svým utrpením. Do té doby jsem bývala úplně zdravá, a proto jsem díky Bohu, nikdy nebyla šetřena. Konala jsem své povinnosti až do krajnosti věrně, i když jsem přitom cítila únavu. Ze začátku jsem si únavy ani nevšímala, ale čím dále tím více se hlásila a já jsem si přitom sama u sebe myslela, že to budou asi plíce a bála jsem se to říci představeným. Bývala jsem přitom posmutnělá, neboť jsem se domnívala, že brzy zemřu: smrti jsem se bála, chtěla jsem žít. Přece však jsem to řekla, ale teprve po třech měsících. Lékař zjistil zánět pohrudnice a nařídil klid. Nemoc trvala tři měsíce a když pořád byly také teploty, myslelo se, že mám tuberu a poslali mě opět na rentgen. Tubera to nebyla, ale pohrudnice, přirostlá k srdci a ještě jiné vnitřní nemoci. A bylo mi řečeno, že potíže budu pociťovat už vždycky. Každý den jsem mívala zvýšenou teplotu a byla jsem hodně slabá. Říkali mi, že pokud budou trvat teploty, jsem nemocná a že bych neměla bývat u brány, kde je ustavičný průvan. Zatím tam bývala jedna sestra, která měla bránu na starosti a já jsem jen tak při ní posedávala. Jednoho dne tam přišla velebná matka a ptala se, ještě mívám čárky. Odpověděla jsem, že ano, ale že bych se už raději neměřila. Řekla mi: „Tak se už neměřte“. Od onoho dne jsem se tedy již neměřila a byla jsem považována za zdravou. O svých těžkostech jsem pak již nemluvila a jenom tiše trpěla; bylo zřejmé, že si to Pán Ježíš tak přeje. Úplně mě k sobě připoutal právě tím, že mi poslal tělesné utrpení, které mi pak ponechal až do dnešního dne. Ono je zvláštní zárukou mého spojení s Ním. On toužil po mně, já po Něm a svět byl uprostřed. Chtěla jsem se líbit Ježíši, ale také tvorům. Své práce jsem konala pro Ježíše, ale zároveň jsem také toužila po uznání a chvále lidí. Nemoc mě z toho vysvobodila, neboť pak jsem už nebyla schopna všechno konat s takovou zručností jako dříve. Bývala jsem slabší. Každý den byl hodně těžký. A když přišel večer, byla jsem úplně vyčerpaná. Proto jsem toužila, aby už bylo ráno, aby Pán Ježíš přišel a zase mi dal potřebné síly. Nikde jinde jsem sílu nehledala, než jen právě v Kristu Pánu ve svatostánku. „Ježíš je síla má“.
Trvalo to však hodně dlouho, než jsem se se svým zdravotním stavem smířila. Ze začátku jsem se hodně rmoutila, že jsem nebyla tak silná jako dříve a své povinnosti nemohla konat s dřívější snadností. Připadala jsem si bídná a zdálo se mi, že i druzí jsou se mnou nespokojeni. Když jsem jednoho dne uvažovala a rmoutila se sama nad sebou, najednou se mi objevil před očima obraz, který znázorňoval můj vlastní život. Minulost jakoby se podobala rozvíjející se růži, každý se na ni usmál, leckdo ji obdivoval. Nyní květ z růže již opadl a zůstalo z ní jen trní. U toho se již nikdo nebude zastavovat ani obdivovat - není vábivé. Po spatření tohoto obrazu jsem byla skleslá ještě více než předtím. Řekla jsem si: „Teď již nic, než trpět a pak zemřít!“ A skutečně tomu bylo tak. Jenomže život utrpení nebyl tak hrozný, jak jsem jej já viděla svýma přirozenýma očima. Neboť právě v tom byla veliká láska Pána Ježíše; tímto způsobem mě odtrhl od sebe samé, od mé sebelásky a pýchy.
Jak velká je Jeho dobrota k mé ubohé duši! Jak jsem velmi ubohá, že tak těžkopádně chápu Jeho lásku a dobrotu! Vždyť celý můj život je protkán jen láskou a milosrdenstvím Božím. Zahrnoval mě jí neustále, mým bídným a dětským prosbám naslouchal a je plnil.


Všechny mé prosby Pán Ježíš splnil



Žádná prosba, kterou jsem kdy přednesla Pánu Ježíši, nezůstala nevyslyšena. Splnil každé mé přání, každou touhu mého srdce a také to, oč jsem se neodvážila prosit. I když jsem měla sestru Rosu, která zůstala v Košicích, velmi ráda, a po svém příjezdu na Moravu jsem ji moc postrádala, přece jsem poznávala, že si to Pán Bůh tak přeje a jiného bych již nebyla chtěla. Avšak Pán Ježíš mi připravil velkou radost, když jednoho dne bylo to v době, kdy jsem ještě doživotní sliby neměla, jsem spatřila sestru Rosu v Řepčíně. Setkání s ní bylo opravdu radostné. Přinesla mi dvě knížečky. Jednu o Martě Schambonové, z které jsem se naučila uctívat svaté rány Krista Pána a druhou o Benigně Consolatě, a ta mě naučila velké bezmezné důvěře v Srdce Páně. Velmi jsem si tohoto dárku vážila, hlavně proto, že byl od sestry Rosy. Při našem setkání mi řekla, že má radost, že jsou představené se mnou spokojeny a že jí o mně řekly, že jsem vzorná. Při těchto slovech jsem se na ni podívala s nelibostí a vyjádřila jsem se, jak jsem to právě v srdci cítila, že mě to nijak netěší a že nestojím o to, aby byli se mnou spokojeni lidé. Sestra Rosa se na mne vážně podívala a řekla: „Keď sú s vami spokojné predstavené, je to známka, že Pán Boh je tiež spokojný. Keď oni nie sú, vtedy ani Pán Boh sa nemôže uspokojiť. To si pamätajte!“ Od té doby jsem snadno chápala, kdy je se mnou Pán Bůh spokojen a kdy není. V představených jsem viděla i slyšela jen Boha, a proto jsem s poslušností neměla téměř žádné těžkosti. Poslouchala jsem vždycky jen Pána Boha! V nich jsem milovala vždycky jen dobrého Pána Boha.
Své drahé doma jsem mocně milovala a bývalo mi jich líto; ne proto, že je nemám u sebe, ale že oni nemají mne. Kdykoli jsem obdržela dopis, pokaždé si stěžovali, že jsem tak daleko a že mě ani neviděli, jak vypadám v řeholním šatě. Z počátku jsem je utěšovala, že se do Košic vrátím. Když se to však po složení doživotních slibů nestalo, řekla jsem jim, že je to vůle Boží, abychom byli odloučeni na tomto světě a těšili se na věčné spojení v nebeském domově. Ale jim se to zdálo dlouho čekat až na věčnost. A tak náš drahý otec se vydal na dalekou cestu až do Řepčína. Byla jsem opět velmi překvapena, když jsem jednoho dne odpoledne u naší brány spatřila svého starého a dobrého otce. Jak veliká radost to byla! Tehdy jsem se dovedla moc radovat, ale nyní již to nedovedu. Tatínek přijel za velebnou matkou s prosbou, aby mi dovolila přijet na Slovensko, aby mě mohli spatřit moji sourozenci. Velebná matka to tatínkovi slíbila a také splnila. Příští rok pak, když jela do Košic, vzala mě s´sebou a dovolila mi zajít také domů. Z Košic jsem napsala a sestra pro mne přijela a domů mě zavezla. Když přijela do kláštera a já jsem za ní přišla, nepoznala mě. Přivítaly jsme se a chvilku jsme spolu mluvily až se sestra zeptala: „A kedy už tá naša sestra príde?“ Velmi mne to dojalo, podívala jsem se na ni, z očí mi vyhrkly slzy a řekla jsem jí: „A tak ja nie som vaša?“ Teprve teď mě začala poznávat. Jely jsme domů, ale já jsem se jaksi bála. Vždyť při svém odchodu z domova jsem tak moc prosila Pána Boha, abych se už nikdy nevrátila zpět a teď jsem tam jela. Proto ta radost již nebyla tak veliká, jako když tatínek byl za mnou v klášteře. Na druhý den, v neděli, jsem byla v kostele; byl plný. Lidé se zbožně modlili a zpívali, ale mně tam mezi nimi bylo úzko, cítila jsem, že tam nepatřím. Myslela jsem, že to až do konce nevydržím. Po svatém přijímání jsem se nemohla ubránit slzám a říkala jsem Pánu Ježíši: „Kdybych tu neměla Tebe, zemřela bych ve své veliké bolesti.“ Z toho jsem poznala, že když se duše jednou dá Jemu, pak již nikdo na ni nemá právo. Otec i sestry se velmi radovali z mé přítomnosti, já jsem však zakoušela více hořkosti než radosti. Pak jsem si ještě více vážila svého klášterního života.
Uplynulo několik let a mých sourozenců se znovu zmocnil stesk. Zdálo se jim to nespravedlivé, že jsem od nich tak vzdálená. Ve své tesknotě se obrátili k Pánu Bohu: všichni společně začali novénu k Božskému Srdci Páně a s důvěrou čekali, že je vyslyší. Jak je Pán Ježíš dobrý! Já jsem již netoužila po podobných radostech a když jsem obdržela dopis od svých drahých, psaný v době novény, přestože jeho obsah byl docela obyčejný, po jeho přečtení se i mého srdce zmocnila tak veliká tíseň, že jsem byla nucena jít za svou představenou a svěřit se jí. Té připadalo, že jsem příliš rozcitlivělá a snažila se mě z toho stavu vyvést a přivést na jiné myšlenky. Nevěděla jsem se, co to je, a velmi jsem se styděla, že jsem taková. Ctihodné sestře, mé představené, to nedalo pokoje a pověděla všechno velebné matce. Ta mě nechala zavolat a řekla mi: „Pozítřku jede sestra Svatava do Košic a vy pojedete s ní. Napište si pak domů, aby tam za vámi přijeli.“ Já jsem o to nežádala, ani mě to vůbec nenapadlo. Když však velebná matka to tak řekla, poslechla jsem. A jak jsem byla překvapena, když mi moji drazí vyprávěli, že Božské Srdce Páně je vyslyšelo, že ho prosili společně. Jak pravdivá jsou slova: „Pán neoslyší ty, kdo jej vzývají s důvěrou“. Dopřál nám milé radosti, abychom Mu pak ještě s větší láskou sloužili. V tom čase se zdržoval v Košicích také bratr, který měl být knězem. Po takové radosti jsem pak dlouho trpěla, než jsem se zase uklidnila. Svému utrpení jsem rozuměla. Jím jsem platila za své nedokonalosti a hříchy.
Po návratu z Košic jsem za všechno svému Pánu poděkovala a řekla jsem Mu, že již netoužím po ničem na zemi. Již mi to stačilo a chtěla jsem žít navždy jen s Ním. Také svým příbuzným jsem řekla, aby více netoužili po našem setkání na zemi, abychom se nepřipravovali o věčnou odměnu v nebi. Domů jsem jim psávala třikrát do roka: k svátku svého drahého otce, k Vánocům a Velikonocům. Pán však žádal ještě větší oběť: moje představená mi později k velikonočním svátkům psát zakázala, že k těmto svátkům se nepíše. Svou bolest jsem obětovala Pánu Ježíši a věřila, že On mým drahým všechno nahradí sám sebou. A k svému překvapení jsem častokrát poznala, že tomu tak bylo. Dobrý Ježíš se o ně staral a oni všichni zakoušeli Jeho lásku v míře přehojné. Žehnal všem. Chápali, že Jeho láska si zaslouží oběti. Proto i když jim bývalo někdy hodně těžko, rádi si opakovali: „Pán Bůh to tak chce.“ A oni chtěli jen to, co chtěl Bůh.

Řekla jsem, že žádná z mých proseb k Pánu Ježíši nezůstala nesplněná. Od svého vstupu do kláštera jsem Mu denně předkládala následující:
1. Aby mému drahému otci dopřál života tak dlouho, dokud se bratr nestane knězem. Náš otecko si to toužebně přál, aby mu Pán Bůh dal dočkat se té radosti až jeho nejmladší syn bude vysvěcen na kněze.
2. Aby si Matka Boží mého bratra-kněze sama vychovala podle Srdce svého Syna.
3. Aby otecko šťastně zemřel.
Pán splnil všechny mé prosby: bratr studoval poslední tři léta v Holandsku za nejkrutějšího bombardování, a poněvadž pro veliký nepokoj a hrozný hlad již na tom místě nemohl vydržet, byl v posledním roce přestěhován do Szegeda v Maďarsku. Tam dokončil teologii a tam také byl vysvěcen na kněze 24.dubna 1941.
V té době v celém světě vládl nepokoj. Nevědělo se, zda bude možné, aby se bratr ke svému starému otci dostal. Pán Bůh však všechno zařídil, že radost našeho drahého otce byla dokonalá. Bratrovi se podařilo podat domů zprávu, že primici bude slavit ve svém rodném domě a to 4.května 1941. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem upřímnou radost a vroucně jsem Pánu děkovala, že mým drahým dopřál dočkat se té toužebné radosti. Radovala jsem se z jejich radosti a sama jsem v tichosti v duchu sledovala všechny ty cesty, jimiž nás až do té doby náš dobrý Ježíš ve své lásce vedl. Ani jen trochu jsem si nepřála být přítomna v jejich společnosti. Zdálo se mi, že na to už nemám právo. Že náležím jen Ježíši samotnému. Avšak radost mého otce by nebyla úplná, kdybych tam byla scházela, jak se sám vyjádřil. Proto poslal prosbu velebné matce, že jeho život se chýlí ke konci a že by ještě jednou rád u sebe spatřil všechny svoje děti. Velebná matka by byla ráda vyhověla jeho prosbě, ale horší bylo, dostat povolení od úřadů. Celou záležitost jsem odporučila Pánu Bohu a nepřála si nic jiného, než plnit Jeho svatou vůli. Naděje nebyla skoro žádná, proto jsem vůbec nemyslela na to, že bych se ještě měla shledat se svými drahými v tak nejisté době. Velebná matka chtěla udělat oteckovi radost, proto poslala sestru, která uměla dobře německy na úřad, aby se pokusila dostat povolení k cestě na Slovensko. A ku podivu! Ihned obdržela pro mně cestovní pas, takže jsem ještě téhož dne směla nastoupit cestu ještě s jednou spolusestrou. Cestování bylo spojeno s velkými obětmi. Všude plno vojenských aut, na hranicích přísná kontrola, všechny věci, které jsme měly s sebou nám prohrabali, že by se člověku odnechtělo takového cestování. Poněvadž však jsem však jela z poslušnosti, proto jsem to všechno snášela ochotně a obětovala Pánu za duše. Celou cestu jsem byla v úzkém spojení se svým dobrým Ježíšem a říkala jsem Mu, že veškerou mou radostí je On sám. Když jsme dojely, na nádraží nás nikdo nečekal; nevěděli, že přijedeme. Právě hodně pršelo a cesta byla zablácená, protože pršelo už i delší dobu předtím. Od vlaku do naší vesnice bylo hodně daleko. Když jsme se tak v tom blátě trmácely, vybídla jsem spolusestru, abychom se hlasitě modlily, že se nám půjde snadněji. Když souhlasila, začaly jsme litanie k Duchu Svatému a pak ještě jiné vroucí modlitby. Na shledání se svými domácími jsem se nijak netěšila, neboť všechny radosti tohoto světa byly již tehdy pro mne jen hořkostmi.
Věděla jsem, že Pán Ježíš chtěl mému drahému otci udělat radost. Konečně jsme přijely, vlastně došly, do našeho rodného domu. Všichni nám radostně běželi vstříc. Poněvadž můj drahý starý otecko stál u dveří na prahu, naše zraky se již zdaleka setkaly, nemohla jsem se u nikoho zdržet, ale všechny pominout a jít přímo k němu, neboť jeho pohled byl tehdy pro mne magnetem. Sevřel mě do své náruče a přivinul mou hlavu na své otcovské srdce. A v tom okamžiku má duše okusila tak citelně sladkost jeho lásky, že všechno to, čemu se na světě říká láska, mi připadalo ničím proti tomu, co jsem tehdy zakusila v náručí svého dobrého otce. Ve skutečnosti však to byla láska Ježíšova, neboť hned v tom okamžiku, kdy jsem tu sladkost okoušela, mě upozornil ve svém světle, že je to On; a zároveň mi dal pochopit, co je to proti tomu, až se jednou octnu v náručí svého nebeského Otce a má duše spočine na Jeho Božském Srdci. Od onoho dne mocně toužím po tomto spočinutí v náruči Boží a pokaždé si říkám: „Když tak sladká láska spočívá v srdci pozemského otce, kdo, Pane, potom dovede snést lásku, která se skrývá v Tvém milujícím otcovském svatém srdci!“
Duchovní Otče, to nebyla přirozená, citelná pozemská láska. To bylo něco zvláštního, čistě duchovního. Dodnes, kdykoli si na to vzpomenu, pociťuji zvláštní radost uvnitř v duši a v té radosti opakuji: „Pane Ježíši, velice se těším, až Tě spatřím tváří v tvář a vrhnu se do Tvé náruče!“

Dnes, 22.února 1952 beru po dlouhé době pero opět do ruky, abych svou ubohoučkou námahou oslavovala Tebe, kterému jsem věčně zavázána vděčností. Již dlouho jsem neměla odvahu na sešit se ani podívat. Poněvadž se mi v některé dni zdá, že bych toho měla nechat, protože všechno, co zde píši, je opravdu příliš malé a ubohé pro Tvou oslavu. Dnes vidím, že je to lež mého nepřítele, který mi často našeptává podobná slova a mému srdci působí tak mnoho hořkosti. Vždyť vím, že nepotřebuješ ke své slávě, abych Tobě, můj Ježíši, napsala zač jsem Ti vděčná! Ty chceš jen jedno: „Čistou oběť!“ Přeješ si oběť s láskou, ochotně a radostně podávanou.

Nyní se ve svých vzpomínkách vrátím k životu strávenému u brány řepčínského kláštera. Tam jsem bývala skoro celý svůj řeholní život. Od 3. září 1926 do 9. srpna 1946 jsem byla vrátnou. Nemoc, kterou mi Pán Bůh poslal v roce 1933 mi nepřekážela v zastávání tohoto úřadu. On k ní přidával ještě jiné nemoci tělesné a také hodně různých utrpení duševních. To všechno pro mne bylo jen takovou pomůckou, abych vždycky hledala a čerpala pomoc a sílu jen u svého jediného Přítele, Pána Ježíše. Jak krásná je vzpomínka na tehdejší život! Léta prožitá u brány byla bohatá. Jejich bohatství spočívalo v ustavičném obětování sebe samé pro druhé. Však On, který řekl, že nenechá bez odměny ani pohár vody, který podáme bližnímu v Jeho jménu, naplňoval mou duši sebou samým a to stále. S Ním jsem žila, pracovala a trpěla. V Něm jsem byla vždycky dokonale šťastná. „Když tebe mám, všecko mám, vším světem pohrdám“, bylo mým šepotem k Němu. Má duše se naučila mluvit s Ním téměř bez přestání. Jenom s Ním jsem uměla mluvit, ať slovem či mlčením, myšlením nebo utrpením. Má povinnost sloužit všem již mi nebyla překážkou ke spojení s Ježíšem. Naopak, čím více služby bližním, tím více jsem měla Jeho samého; s čím větší láskou byly tyto služby konány, s tím větší láskou se dával; a když jsem se dala celá a na sebe vůbec nedbala i On se dal všecek. Ó, ty blažené dny! A po tak šťastně prožitém dni byl také šťastný večer. Někdy jsem se bála sednout si na židli, dokud jsem nebyla se vším hotova, abych tam na ní nezůstala do rána, a proto jsem raději zůstala na nohou, dokud jsem nešla spát. Ale i kdyby to bývalo nevím jak pozdě, nikdy jsem se neodebrala k odpočinku dříve, než jsem zašla ke svátostnému Spasiteli. Světlo na chodbách se po 9 hodině zhasínalo. Cesta do kaple byla snadná i potmě. Měla jsem tak vyměřený krok, že jsem tam trefila se zavřenýma očima, jak po chodbě, tak také po schodech, po kterých se muselo jít pro klíč. Na noc se zamykala. Že z mé návštěvy měl Pán Ježíš vždycky radost, o tom jsem byla přesvědčena. Vždyť mě k sobě tak mocně volal! Při pochůzkách po tmavých chodbách, naplňoval mé nitro svým božským světlem a mé srdce stále více rozpaloval svou svatou láskou. Cestou ke kapli jsem si ráda opakovala slova z básně, kterou jsem uměla zpaměti:
„Místečko znám krásné, při němž milé dlení;
v celém Božím světě krásnějšího není!
Svatostánek Boží ono místo zve se,
při němž ráda bych dlela, tam mě touha nese.

Vždy mě zvalo hlasem mocným, vlídným,
tam kde Ježíš bydlí, ve svatostánkem klidném!
Bohužel, ten hlas jsem často přeslechla,
Pána svého marně čekat nechala.

Zvítězil´s však, Pane, mocí lásky svojí,
nic mne s Tebou více nerozdvojí.
Roznítil´s mé srdce plamennou svou láskou,
připoutal´s mě k sobě nerozlučnou páskou.

Slasti jež lze při tvém stánku naleznouti,
ty mně nemůže veškeren svět poskytnouti.
Ku vezdejší práci, k dílu obtížnému,
jdu si pro posilu k stánku posvátnému.

Když si rady nevím, na rozcestí stojím,
jdu se k svatostánku radit s Pánem svojím.
A když umdlena dílem, odpočinku hledám,
abych k Tobě nešla, zdržeti se nedám!!

Poroučím se Tobě, dobrou noc Ti dávám,
pod tvou mocnou stráž se tiše odevzdávám.
Posledně když přijde konec mého žití,
když mi nebude lze Tebe navštíviti,
tenkrát, můj Ježíši, sladká lásko moje,
navštiv, Tebe milující, dítko svoje.

Zde Tě v svatostánku vírou, láskou vzývám,
tam pak ať v nebi Tobě věčně chválu zpívám.“

A potom po milé návštěvě u svého Ježíše jsem se v tichosti odebrala do pokoje, který byl osamělý buď na školní chodbě anebo nad tělocvičnou a poslední léta u telefonu na bráně. Obyčejně jsem spávala sama, protože jsem bývala dlouho vzhůru a kdykoli někdo v noci nebo ráno odjížděl, bylo třeba se postarat, aby nepřišel pozdě k vlaku nebo k autobusu. Všechny sestry i chovanky věděly, kde spávám, a proto když některá potřebovala někdy dříve vstávat, večer mi to prostě oznámila a sama klidně spala, dokud jsem ji nechala. Přesně, jak bylo třeba, jsem je vzbudila, zatím, než se oblékly, nachystala jsem pro ně snídani a něco na cestu. A potom podle toho, kolik bylo času, je pobízela ke spěchu, aby jim vlak neujel. Jednou jsem slyšela, jak se dvě sestry navzájem upozorňovaly, že přijdou pozdě k lokálce. Třetí jim pak řekla: „Já jsem bez starosti. Vím, že je tady sestra Sidonie a ta nás nenechá přijít pozdě.“ Řekla pravdu, protože jsem to tak skutečně dělala. Svou povinnost jsem vždycky splnila věrně. Ano, tak věrně, že jsem byla vždy připravená na odchod z tohoto světa. Tak často jsem si večer přála, abych se ráno mohla probudit ve své vlasti. Nic mě k sobě nepoutalo kromě Ježíše a ten byl se mnou všude. Ano, můj život byl šťastný a spokojený a spolusestry mně považovaly za nejšťastnější ze všech; ale ony to myslely jinak, než jak to bylo ve skutečnosti. Myslelo se, a také se často přímo řeklo: „Sestra Sidonie se má dobře. Nic nedělá, celý den si chodí jako panička a všichni ji mají rádi.“ Podobné poznámky mou přirozenost ze začátku bodaly, ale později se mi stávaly čím dál příjemnějšími a milejšími. Nakonec pak, když jsem je neslyšela, scházely mi.
Mé štěstí nebylo hned od začátku mým spolusestrám zřejmé; jak jsem se již dříve zmínila, šťastná jsem nebyla, vždyť jsem se povinností vrátné bála, že by mohly překážet duchovnímu životu. Jen s námahou jsem se vlekla po cestách Páně a byla jsem plna úzkosti a strachu, že svého cíle nedojdu. Ježíš, milovaný přítel, mě nenechal dlouho bloudit ve tmách. Seslal své světlo a vyjasnilo se na všech cestách mého putování v pozemském vyhnanství. Ó, Ježíši, děkuji Ti za tvou velikou lásku!


Jak má duše dospěla k tomu, že se jí všechno stalo lehké a samozřejmé?



Když Ježíš seslal svému dítěti nemoc, která ho již stále provázela a přidávaly se k ní nové těžkosti tělesné i útrapy duševní, a ono se jich zpočátku jenom strachovalo a před nimi chvělo; později si poznenáhlu začalo ve všem tom trpkém a přirozenosti nemilém libovat, až nakonec si je docela zamilovalo, protože pochopilo, jak cenné je to v očích Božích a jak dovede mysl člověka upoutávat v činnosti. Tehdy jsem vážně myslela, že při tak slabém zdraví, jaké jsem měla, asi dlouho na tomto světě nebudu. Smrti jsem se bála, umřít jsem ještě nechtěla.
S.Rosa Janitorová, o které jsem se na začátku zmiňovala, byla často churavá a zemřela asi v roce 1928. Její smrt mě velmi překvapila a způsobila mi velikou bolest. Vědomí, že ji už nikdy na zemi nespatřím a mluvit s ní nebudu, bylo pro mé srdce pravou mukou. Nikdo o mé bolesti nevěděl, a proto byla tím větší, že jsem s ní byla sama. Modlívala jsem se za její duši. Avšak za nějaký čas, jsem se už modlila k ní, neboť jsem si řekla, že je jistě v nebi. Kdykoli jsem se na ni s nějakou prosbou obrátila, pokaždé ji vyslyšela a pomohla v tom, oč jsem ji žádala. Proč se pořád vracím k sestře Rose, s kterou jsem bývala jen deset měsíců své kandidatury? Myslím, že proto, že jsem ji měla moc ráda. A ráda jsem ji měla proto, že byla opravdovou řeholnicí, a k tomu jsem si myslela, že až zemře, bude svatá. Po její smrti jsem měla velkou touhu mít od ní něco na památku. Ale Košice byly od Řepčína daleko a já jsem se neosmělila požádat o to své představené, a tak jsem svou touhu musela utlumit v sobě samé. Sestře Rose v nebi to jistě bylo známo a její dobrotivé mateřské srdce si na Pánu Ježíši vymohlo, aby směla pomoci svému dítěti, které se zdržovalo a dosud zdržuje v pozemském vyhnanství a trpí mnohými úzkostmi duše i těla. Pán dovolil sestře Rose, aby přišla z nebeských výšin se vzkazem.


Návštěva sestry Rosy z nebe



Bylo to v druhém roce mé nemoci, pro kterou jsem se příliš rmoutila. Jednoho dne v listopadu 1934, přesně to nevím, ale zdá se mi, že to bylo 16., přitížilo se mi více, než jiné dni, a moje představená mi přikázala, abych si šla lehnout. Šla jsem a byla jsem celá stísněná a jaksi rozmrzelá nad svým ubohým stavem. Ležela jsem v pokojíku na školní chodbě vedle sborovny. Bylo tam hodně rušno, a to jen přispívalo k větší únavě, takže jsem toho tehdy už měla dost, abych se měla čím trápit. V noci jsem pak byla zrovna tak smutná jako ve dne. Byl to skutečně trapný duševní stav a nemohla jsem se z toho sama vymotat, i když jsem jasně viděla, že to není dobré. V tomto vědomí a s takovými pocity jsem večer usínala a hned z večera se v tomto neklidu několikrát probudila. Potom jsem usnula a ve spánku se mi zdálo, že někdo zaklepal na dveře pokoje, ve kterém jsem ležela. Byla to sestra, která právě šla kolem a když zpozorovala, že kdosi ke mně jde, přiběhla, zaklepala, hned otevřela a po vstupu návštěvnice okamžitě za ní dveře uctivě zavřela a odešla. Když jsem se podívala ke dveřím, kdo to přišel, viděla jsem, že tam uprostřed dveří stojí sestra Rosa Janitorová. Byla celá bílá, bělounký hábit až po zem, že jí nohy nebylo vidět, ruce měla zkřížené pod škapulířem, a závoj na hlavě byl tak bílý, že se nedá k ničemu bílému přirovnat. Byl hodně dlouhý a nebyl složen tím způsobem, jak to nosily sestry, ale jenom volně splýval. Na něm kolem hlavy měla věnec z něžných bledě růžových růžiček. Byl to krásný pohled! Její tvář byla krásná, avšak pohled jejích očí byl přísný a zároveň milý. Já jsem byla tak moc zbabělá, že všechna ta krása mě nenadchla, ale ustrašeně jsem se domnívala, že jde pro mne, a toho jsem se bála. Ona mou domněnku uhodla, i když jsem ji slovem nevyjádřila, a řekla: „Ještě ne. Přijdu si pro tebe brzy. Zatím je třeba, dobře využít každého okamžiku!“ Tato slova říkala pomalu, zřetelně a velmi vážně, takže se do mého srdce přímo zarývala a když dořekla poslední, procitla jsem a seděla obrácena k místu, kde sestra Rosa stála.

Byl to sen. V prvních dnech po něm jsem měla plno strachu ze slov sestry Rosy, že si pro mne brzy přijde. Teprve později jsem si začala vybavovat její krásu, její něžný růžový věneček na bělounkém závoji, jak zdobil její panenskou hlavu. Potom jsem stále více pociťovala její lásku ke mně; a slova, která tak vážně říkala, čím dál tím zvučněji zněla mému vnitřnímu sluchu. To nebyl obyčejný sen. To byla láska dobrého Ježíše, která mě chtěla k sobě navždy připoutat! Neboť obyčejný sen se snadno zapomene, ale tento ne. Navždy zůstane tak jasný, jako kdybych ho měla včera. A přece je už od té doby 18 let a já slyším ještě dnes ,právě tak jako tehdy, její slova: „Přijdu si po tebe brzy, zatím je třeba dobře využít každého okamžiku.“ První, s čím jsem začala bylo: musím se vážně připravovat na smrt! Každý okamžik musím dobře využít, brzy bude konec mému životu na zemi. Již jsem nesměla mařit čas neužitečnými myšlenkami nad svou budoucností, nad svou ubohostí. Snažila jsem se, jak jsem uměla, ale stále jsem byla nepřipravená, pořád stejná. Začala jsem vážněji než dosud přemýšlet o celé té své záležitosti. Když pak byla kvatembrová svatá zpověď, otázala jsem se kněze, který je teď už na věčnosti, jak bych se nejlépe připravila na smrt, abych se jí nebála. On mi řekl, abych se hodně vroucně při každém Zdrávasu modlila slova: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za náš hříšné nyní i v hodinu smrti naší.“ a abych si často připomínala: Jaký život, taková bude smrt; dobrý život je nejlepší přípravou na ni. Poslechla jsem a pilně jsem se řídila tak vzácnou radou. Po nějaké delší době jsem cítila, že bych se měla na tak vážný okamžik ještě lépe připravovat a zvláště, když mně k tomu sestra Rosa tak vážně vybídla. Jedou zase byla mimořádná svatá zpověď; také jsem šla a otázala se na dobrou přípravu na smrt. Zpovědník mi řekl: „Odevzdanost do vůle Boží je nejlepší přípravou na smrt. Vrhnout se bezstarostně do náruče Boží, odevzdat se jako dítě Otci a pak se nebát ničeho.“ Těmito slovy jsem byla potěšena. Strach, který mě dosud tísnil, se poněkud ztrácel a mé duši se dýchalo volněji. Vědomí, že jsem v náručí svého nebeského Otce, do které jsem se tak často uchylovala, působilo mému srdci sladkou a tichou radost, o které věděl jenom On sám. Ale ani to ještě neuspokojilo mou touhu po přípravě na dobrou smrt. Znovu po nějaké delší době jsem začala pátrat po ještě dokonalejší přípravě, než byla dosud. Ježíšova slova: „Hledejte a naleznete“, jsou pravdivá. A poněvadž má duše hledala, pátrala, vzdychala po pravdě, dostalo se jí více než se nadála. Když se tedy utápěla ve svých touhách, zalíbilo se Pánu Ježíši, aby je utišil. Stalo se to takto. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem svému zpovědníkovi prostě a upřímně všechno, co se mi přihodilo před několika léty, že jsem měla sen, o kterém jsem se již zmínila, a že od té doby se chci připravovat na dobrou smrt, ale pořád ještě nejsem dobře připravena. Zároveň jsem prosila o radu. A tenkrát jsem slyšela, že nejlepší přípravou je LÁSKA, neboť víra i naděje koncem života přestanou, láska bude trvat navěky. „Láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8).
Byl jste to Vy, duchovní Otče, kdo mi to řekl. To „brzy“, které sestra Rosa slíbila, jste říkal, že může trvat i 20 let, a dodal jste: „Dvacet let oproti věčnosti je jako nepatrný okamžik“. Po svaté zpovědi jsem získala úplný klid. Když mi Ježíš skrze Vás říkal slova o lásce, otevřela jsem se jí dokořán a byla jsem jí naplněna. A hned jsem začala dělat všechno spolu s ní. Ano, začala jsem opravdově milovat Ježíše a z lásky k Němu všechno ochotně snášet, trpět a po ničem jiném již netoužit, než Jemu jedinému se zalíbit. Slovo „Láska“ již nikdy nepřestalo zaznívat v mém vnitřním sluchu jako nejkrásnější hudba, která mne doprovázela při všech mých činech a na každém místě, kde jsem se octla. Především, a hlavně, se stala mocnou královnou všech obětí, které jsem se snažila každým okamžikem podávat Pánu Ježíši u naší brány. Ráda si připomínám ty krásné chvíle, ve kterých jsem žila v úzkém spojení s Ním; v důvěrném rozhovoru s Jeho milujícím Srdcem; ano, spočívala jsem téměř ustavičně v Jeho sladké náruči. U našeho telefonu bývalo tak útulno, tam jsem si vždycky zhluboka vydechla; ve své únavě si klekla a poklonila se Mu ve své duši, v které přebýval; políbila zem na znamení své oddanosti navždycky, a tak se osvěžila k dalším obětem. Jinde než u Ježíše jsem žádnou úlevu nehledala. V Něm jsem byla tak moc šťastna, že se to nedá říci. Jako mi zpočátku brána připadala nebezpečná pro mou spásu, tak později se mi stala prostředkem ke svatosti. U brány v Řepčíně bývalo všechno posvátné. Cítila jsem se tam jako v kapli. V kapli býval Pán Ježíš ve svatostánku a u brány byl po celý den v mém srdci. Ó, můj Ježíši, jak sladká, jak něžná, byla mému srdci Tvá slova! Ty´s byl mým rádcem, mým učitelem, mým nejdůvěrnějším a jediným Přítelem! Ty´s byl mým dobrotivým Otcem, mým milovaným Snoubencem. Ty´s byl mou milovanou Láskou, Ty´s byl mým vším! Má duše byla zakotvena v Tobě, Ty´s v ní byl mou hradbou a nikdo neměl odvahu se k ní dobývat, neboť Ty´s sám byl jejím Pánem! A bylo tomu skutečně tak. Ježíš jako Pán mého ubohého srdce seděl na jeho trůně a vládl vším, co bylo mého a já jsem pokorně kráčela před Jeho zrakem. Když jsem s někým mluvila, On byl při tom a všechno se konalo v Jeho přítomnosti. Proto ke mně naše sestry tak rády chodívaly a často se mi svěřovaly se svými těžkostmi. Bývalo to obyčejně při příležitosti jejich návštěv. Když odešla maminka, tatínek, anebo jiní příbuzní z kláštera, sestry se zastavily u brány a své bolesti a trampoty svých příbuzných doporučovaly mně, ubohé, abych se za ně pomodlila. S radostí jsem vždycky přivolila. Vždyť jsem znala Jeho moc a Jeho dobrotu, vždycky jsem Mu úplně důvěřovala. S Ním jsem byla tak úzce spjata, že mě od Něho nemohlo nic odvrátit. Co bylo dobré a co se Mu líbilo, mi napomáhalo k užšímu spojení. Co se Mu nemohlo líbit, působilo mému srdci bolest a nutilo, abych Ho ještě více milovala.
I když jsem se snažila stále žít v přítomnosti Pána Ježíše a největší ze všech tužeb, které jsem měla ve svém srdci byla ta, aby Bůh byl stále ve mně, přesto jsem často zakoušela také vnitřní opuštěnost a vyprahlost. A v takových chvílích se nepřítel mé spásy snažil mě zneklidnit, a tím zamezit cestu ke spojení s Pánem. Takové dny bývaly těžké. Dostavila se opuštěnost a neútěcha; pocit, že jsem na tomto světě jen pro takové nízké věci jako chodit s táckem okolo lidských žaludků; pořád být jen takovou služkou všech, aby si každý, nějak rozrušený, ulevil tím, když mi může něco vytknout, že jsem něco řekla, co nebylo dobré a mnoho a mnoho podobných věcí mi napadalo. Ve skutečnosti to byla pravda, že se s vrátnou toto dělo. Byla u brány k tomu, aby sloužila všem. Ke všemu se stále stavět jako malé nerozumné dítě; poslouchat na slovo horlivé ředitelky, prokurátorky a všechny ostatní, které měly vládnoucí moc. Bylo velmi nutné, aby se vrátná snažila být pokorná. Jinak by nebyl v domě Božím zachován dokonalý mír.
Jednoho dne byl v hovorně známý pán se sestrou prokurátorkou. Potřeboval pero, neboť svoje zapomněl doma, a prosil, abych mu přinesla. Poněvadž jsem mu dobře nerozuměla, co to chce, zeptala jsem se, a on opakoval. Ctihodná sestra, která tam s ním byla, se zasmála: „No, ona tak ví, co je to tácek a hrníček, ale co je to pero, tomu nerozumí“. A dodala: „Pravda, sestřičko“. Jistě mě tím ct. sestra nechtěla nijak pokořit, ale já jsem v tom momentě nebyla pokorná, ďábel se přidal a namluvil mi řadu věcí, které mne pak sužovaly. Opak tomu bylo, když byl ve mně a se mnou Pán Ježíš. Mohla jsem o sobě slyšet sebevíce pokořujících poznámek a všechno to nebylo sto mé srdce zneklidnit. „Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň mé srdce podle Srdce svého!“, volala jsem k Němu po celý den. Ježíš trpící, zraněný, s křížem na ramenou kráčející na Kalvárii byl mým průvodcem na mé cestě křížové. Po příkladu našeho bl. Jindřicha Suso jsem se naučila zpaměti sto rozjímání o utrpení našeho Pána Ježíše Krista a snažila jsem si je po celý den připomínat, a tímto způsobem jsem snadněji překonala každou těžkost, která se u brány často během dne naskytla. Jedním slovem, bez dlouhého povídání: s Ježíšem bylo a je všechno snadné, i kdyby to bylo samo o sobě velmi těžké; a bez Ježíše sebemenší tíha je nekonečně těžká. Všem nářkům usužovaných duší, a hlavně řeholních, by bylo snadno odpomoženo, jen kdyby neváhaly a úzce se spojili se svým dobrým a láskyplným Bohem, který je nám blíže než my sami sobě.

Dnes je mé srdce plné hoře. Již skoro dva měsíce jsem nepsala, čas mi to nedovolil. A já, která se velmi ráda omlouvám, že nemohu, protože mne to nijak nevábí, chci znovu začít a to právě dnes, abych Ti můj, Ježíši, opět ukázala, že Tě miluji více než sebe samu. Ó, Ježíši, má duše vroucně touží po domově.



Úplné bezvýhradné darování se Ježíši



Je pravda, že jsem se Mu již dříve darovala, ale ještě to nebylo úplné, ještě jsem se někdy zneklidňovala, že se stále musím zaměstnávat nízkými věcmi, jako: celý den jen kolem jídla; aby se každému dostalo vždycky všeho hojně; aby ta lidská přirozenost byla ustavičně uspokojována a nic jí nechybělo z toho, po čem ona touží. Slovem, aby každý, kdo k nám přijde, byl zaopatřen vším pohodlím. A o to já jsem se měla denně starat, a také jsem to dělala. To mi někdy působilo hodně těžkostí a velmi jsem se proto rmoutila.
Slavily jsme svátek sv. Cyrila a Metoděje v roce 1939. Před dvěma měsíci v Řepčíně zemřela sestra Richarda, s kterou jsem byla v úzkém vztahu, dokud byla ještě zdravá. V její nemoci jsem ji často navštěvovala. Znala jsem její velikou lásku k Pánu Ježíši, jemuž se dala úplně v oběť, aby si s ní učinil, co se Mu líbí. Pán přijal tuto čistou oběť a poslal jí různé nemoci. Celých šest měsíců byla upoutána na lůžko bolestí. Stačilo to, aby byla úplně očištěna od všech skvrn, které jí překážely vejít do věčné blaženosti. Sestra ošetřovatelka se po její smrti vyjádřila: „Tak nemocnou sestru jsem ještě ve svém životě neošetřovala“. Ta slova byla pravdivá. Za ten krátký čas, co sestra Richarda ležela, se na ní vystřídalo asi šest druhů nemocí. Začalo to zápalem pohrudnice, potom plic, pak pobřišnice, trombóza v obou nohou a nakonec zápal mozkových blan. Poslední týdny ležela bez pohnutí a poněvadž byla silná, byla proležená. Na zádech měla úplně živé maso. Když ještě měla jasnou mysl a přišla jsem za ní, řekla: „Mám zdravé už jenom ruce.“ Její oči zářily čistotou nevinného dítěte, když opakovala: „Říkám si, kdyby se všechny postavily na hlavu, abych se uzdravila, nic to nepomůže, jestliže Pán Bůh chce, abych zemřela“. Denně měla vysoké horečky a když mluvila, vycházela jí z úst horkost jako z pece. A trpěla nejen tělesně. Ďábel velice zuřil a jedné noci ji tak hrozně trápil, že všechny sestry byly probuzeny a svolány, aby se šly k sestře Richardě modlit. Byla jsem tam také a na vlastní oči jsem viděla, jak hrozně trpí. Všechny jsme se hlasitě modlily a jedna sestra ustavičně kropila postel svěcenou vodou. Chvílemi se uklidnila, ale chvílemi znovu hrozně trpěla. Volala: „Tady kropte! Tam kropte! Tam je! Tu je!“ a ukazovala na určitá místa. Trhala na sobě noční prádlo, obličej se jí zkřivil a oči se změnily jakoby nebyly její. Tu jsme se modlily vroucněji. Když jsme na chvilku přestaly, volala: „Sestřičky, proč se nemodlíte? Prosím vás, modlete se. Modlete se Pod ochranu tvou.“ Občas bylo slyšet výkřiky a zase vzdechy. Při modlitbě Po ochranu tvou volala: „Ach, kolikrát jsem se to modlila roztržitě a nepozorně! Ach, kolikrát jsem se to mohla pomodlit a nepomodlila jsem se! V hodině smrti člověk vidí všechno jasně“. Když se uklidnila, byly jsme hodně unavené a některé sestry se rozcházely. Děkovala za modlitby a my jsme myslely, že už je dobře. Proto jsem se jí zeptala: „Sestřičko, mohla bych už také odejít?“ Ona se na mne smutně podívala a řekla: „Co se mne ptáte? Udělejte si, co chcete. Každý má to, co si sám udělá“. Tato slova se mi vštípila hluboko do srdce. Kdykoli jsem se měla o něčem rozhodovat, vždycky mi přišlo na mysl, kdo si co udělá, to bude mít. Ano, považovala jsem je za památku na sestru Richardu. Ráno pak řekla jedna ze sester: „Všechny sestry z celého kláštera tam měly být, aby slyšely a viděly, jak mluví sestra Richarda. Ano, celý svět to měl slyšet!“ Sestra Richarda pak žila ještě měsíc, ale protože jí Pán Ježíš ke konci života chtěl zbavit i smyslů, proto si ten hrozný boj odbavila již dopředu. Když jsem k ní ráno přišla, vyprávěla s jásotem, jak byl satan poražen. Snažil se ji v noci dostat. Nakonec přišel Pán Ježíš a jakmile satan viděl, že se blíží, dal se na útěk. Pán Ježíš přišel, objal ji a řekl: „Ty jsi moje!“ -
Sama nevím, proč jsem se zde zmiňovala o sestře Richardě. Vždyť jsem chtěla psát o tom, jak se mi znovu dostalo velké milosti od Pána Boha. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje bývalo vždycky v Řepčíně u brány hodně práce. Bylo hodně návštěv a kromě toho učitelky končily duchovní cvičení. Většinou to byly bývalé chovanky řepčínského ústavu, a proto loučení bylo rušné a trvalo celý den. Odpoledne, když již bylo trochu volno, uchýlila jsem se do komůrky pod schody, sedla si na kufr a uvažovala: „Jaký je to život, Pane Ježíši, v klášteře! To je ta samota, odloučenost, to je ten skrytý život, po kterém jsem tolik toužila a který jsi mi Ty sliboval? To je to, zač jsem dala všecko, co jsem mohla mít? Já přece toužím dále! Chci náležet úplně jen Tobě samému! Pane, proč bych neměla být celá tvá, když jsem se Ti dala všecka? Ó Ježíši, můj dobrý Ježíši, což to všechno nekonám pro Tebe? A když je to pro Tebe, mohlo by mi to být na škodu?“
Právě byla svatá zpověď a ve volné chvilce jsem běžela do kaple. Cítila jsem v sobě oheň. Klekla jsem si před svatostánkem, vzpomněla jsem si na sestru Richardu a řekla jsem jí: „Drahá sestřičko, vím, že jste u dobrého Ježíše, proto Vás velice prosím, vyproste mi u Něho milost, abych Mu již se vším navždy náležela!“ Měla jsem tak velikou víru, že jsem doufala více, než jsem vnímala.
Sestra Richarda pomohla svou přímluvou okamžitě. V té chvíli se mé duši dostalo velikého světla a pochopení, jaké předtím neznala. Od toho okamžiku jsem jasně viděla, že všechno, co konám z lásky pro Ježíše je v Jeho očích cenné. Že nezáleží na tom, co dělám; jsem-li v samotě či v ruchu světa; mluvím-li k lidem krásná slova anebo jim dávám skleničku vody, nebo chystám hostinu pro vznešené hosty, jen když to konám z lásky pro Ježíše. Pochopila jsem, že jen láska má cenu. Poznání toho dne způsobilo mé duši velikou radost a připadala jsem si jako vítěz. Byla jsem tou náhlou změnou velmi dojata a také jsem se o tom zmínila zpovědníkovi, abych měla jasné, zda poznání, kterého se mi právě dostalo, je pravdivé. Zpovědník mě ujistil, že Duch Svatý sám je mým vůdcem a není třeba se něčeho obávat. Nakonec dodal: „Kolik bádání musí vynaložit takový teolog, aby přišel na tuto pravdu, kterou jste poznala! Svatá Terezie Ježíškova předstihla všechny teology, dokonale pochopila, v čem dokonalost spočívá. Následujte ji a děkujte Pánu Ježíši za milost tohoto poznání“. Tento den mi zůstal navždy památný. V mé duši bylo světlo a oheň, který mě pak stále poháněl, abych se dávala, ale nadevšechno v ní sídlil hluboký mír, jejž nic nedovedlo vypudit. Toužila jsem být řeholnicí, takovou, abych směla za den navštívit všechny nemocné v nemocnicích, všechny vězně ve věznicích, všechny trpící a umírající, všem jsem chtěla pomoci, potěšit, přispět jim v jejich útrapách a bolestech. Ale Ježíš mě chtěl mít stále na témže místě. Musela jsem konat jen stále stejnou práci. Teď již mi to nevadilo, nermoutilo srdce, které nalezlo své uspokojení. Jaký blahý mír pak sídlil v mém nitru! Již jsem nechtěla nic jiného, netoužila po ničem jiném, než dávat se Pánu Ježíši a to znovu a znovu; po celý den i noc, ustavičně, bez přestání, do konce života. Mé srdce toužilo být stále s Ježíšem a jen s Ním dovedlo důvěrně rozmlouvat. Každá jiná mluva s tvory je jen unavovala. Dodnes nechápu, jak může řeholní osoba nacházet radost v rozmluvách s tvory. Kdybych směla volit, zvolila bych si pro sebe věčné mlčení. Ano, každá zbytečná řeč mě hrozně unavovala. Proto jsem se snažila využít každého volného okamžiku a spěchala jsem čerpat sílu ke svatostánku.
SVATOSTÁNEK! Místo, kde jsem čerpala všechno: sílu ve slabosti, útěchu v zármutku, radost v bolesti, a hlavně, má důvěra v Ježíše byla stále větší a větší, zvětšovala se až do nekonečna a nyní je bezmezná! Pane, má důvěra v Tebe je bezmezná!
V té době jsem mívala také záchvaty lásky. Já sama jsem to tak pojmenovala. Nevěděla jsem, jaký jiný název by to zasluhovalo. Obvykle se záchvat dostavil, když jsem bývala sama v kapli anebo v chóru. Nořila jsem se vší silou své duše do plamenů lásky Srdce Ježíšova, a když jsem se tam déle nerušeně zdržovala, zdálo se mi, že hořím. Po přestěhování kaple do slavnostní síně, stál oltář těsně u jeviště a tu jsem měla možnost z jeviště být tak blízko Pánu Ježíši! Prosila jsem Ho, aby mé ubohé srdce spálil, aby v něm zničil vše, co Mu překáží. A co, když se Pán Ježíš ve svatém přijímání měl skutečně spojit se svým ubohým tvoříčkem? Tu jsem pevně věřila, že je to On, Bůh všemohoucí, proto jsem tím pevněji věřila, že všechny moje hříchy, skvrny mé duše, smyje svou drahocennou Krví tak, že zůstane docela čistá. Pak jsem Ho prosila, aby v ní zůstal po celý den a byl její radostí; aby si v ní odpočinul, aby svou hlavu trním korunovanou opřel o mé srdce. Dále jsem říkala: „Ježíši, můj dobrý Ježíši, buď se mnou! To nic nevadí, že trny tvé svaté hlavy se zabodávají do mého srdce! To mě jen ujišťuje, že skutečně jsi v něm.“
Tak vypadal život mé duše od toho památného dne, kdy sestra Richarda přispěla svou přímluvou u Pána Ježíše. Neměla jsem ve zvyku s někým o sobě mluvívat. Nejraději jsem mlčívala. Když mi Pán Ježíš ve svém světle ukazoval směr, kterým bych se měla ubírat, abych dříve dospěla k cíli, vždycky jsem se otázala zpovědníka, zda-li je to skutečně hlas Ježíšův. Tam jsem nabyla jistoty, a pak jsem o tom vůbec nepochybovala a platilo mi to za pravdivé navždy.


Milosti při svaté zpovědi



Nechtěla bych se rozepisovat o svých svatých zpovědích. To nikdy ne! Nikdy jsem se něčeho takového nedopustila. Všechno jsem považovala za tajemství své duše, o kterém věděl jen Ježíš, jemuž náležela.
Na začátku svého řeholního života jsem vždycky měla strach, když jsem měla jít ke svaté zpovědi. Než jsem vstoupila do zákristie a přiklekla ke zpovědnici, celá jsem se třásla strachem. Tak to bývalo každý týden. Později strach zmizel a na jeho místo nastoupil trvalý klid a tichá radost, zvláště, když jsem stále jasněji poznávala dobra, kterých se mé duši při svátosti pokání dostávalo.
V exerciciích v roce 1936, a tehdy jsem bývala hodně ustrašená, měla jsem za sebou rok plný různých hořkostí, s nimiž jsem se denně potkávala při svém zaměstnání u brány. Poznala jsem, že jsem si tyto těžkosti působila sama, protože jsem se nepřemáhala, abych z nich těžila, ale nechala jsem se do nich zaplést. Žil ve mně člověk starý, plný pýchy a sebelásky, a proto jsem se dopustila mnohých hříchů proti lásce k bližnímu.
Když jsem se chystala ke svaté zpovědi, viděla jsem dobře všechno, co zlého jsem napáchala. Cítila jsem na sobě celou tíhu svých velikých vin. Když jsem se ve zpovědi ze všech pokorně a lítostně vyznala, nakonec mi kněz řekl: „Hleďte sestro, pro upřímnost, kterou máte k Bohu, k sobě a ke své duši, vám zde na místě Božím slibuji, že nikdy nezbloudíte! Pán Bůh si vás povede sám ve svém světle, ničeho se nebojte!“ Po těchto slovech jsem se opravdu potěšila, věřila jsem, že mi je říká sám Pán Ježíš. Slova byla pravdivá. Mohla jsem si je proto zopakovat pokaždé, kdykoli se satan pokoušel mě zneklidnit. „Pán mě vede a nic mi nebude chybět“, napsal mi na malý památný obrázeček náš pán superior, jako by byl vytušil skutečnost. Stále, až do dnešního dne mě náš Pán vede a za Jeho vedení mi ještě nic nechybělo. Věřím, že mě povede až do konce života, ano, pevně doufám! Aby se satanovi nepodařilo odvrátit mě od mé veliké důvěry k našemu Pánu, častěji se mi dostávalo podobného ujištění hlavně ve svatých zpovědích, že náležím čistě Jemu. Při exerciciích to bývalo pokaždé. Vždycky jsem se nacházela jakoby na novém světě. Jakmile byla má duše odloučena od ruchu světa, octla se ve světle Božím a v něm poznala celou svou zlobu. Byla jsem pak před Jeho tváří ve velkém zahanbení a velikou tíhu svých hříchů jsem cítila stále, dokud jsem se z nich ve svaté zpovědi nevyznala.
V takovém stavu jsem byla i při duchovních cvičeních v roce 1939. Viděla jsem v jak mnohých případech jsem byla nevěrná, nestálá a povrchní. To jistě Pána Ježíše bolelo a mne to rmoutilo. I když jsem tím velmi trpěla, snášela jsem tuto bolest ráda, protože jsem si za své hříchy zasloužila ještě většího trestu, domnívala jsem se, že odpuštění nezasluhuji, ale spíše věčné zatracení. Večer, když se sestry už odebraly k odpočinku, klečela jsem v podobných mukách v kapli před svatostánkem. V sakristii se ještě svítilo. Bylo již pozdě, ale důstojný pán exercitátor ještě zpovídal. Když jsem viděla, vycházející sestru, jak je spokojena, zatoužila jsem také zbavit se svých hříchů a řekla jsem si: „Chce-li mi Pán Ježíš v mém soužení pomoci, jistě se ještě dnes ke svaté zpovědi dostanu. A když ne, budu trpět ochotně dál.“ V tom jsem byla upozorněna sestrou, že kdybych se chtěla zpovídat, důstojný pán je ochoten ještě teď. Byla to pozornost Spasitelova, a proto jsem vstoupila do sakristie s velikou zkroušeností. Po vyznání svých hříchů mě důstojný pán oslovil: „Jsi šťastným dítětem Božím; tvá smrt bude krásná; nebe je tvé! Vrhni se celou láskou k Ježíši, náležíš jedině Jemu!“
Dovedete si, duchovní Otče, představit, jaká radost při těchto slovech zaplavila mé srdce? Věřila jsem, že jsou to slova Ježíšova, jimiž chce potěšit zarmoucenou duši. Jak sladká byla ta noc po svaté zpovědi. Stále jsem slyšela: „Tvá smrt bude krásná, neboť jsi šťastným dítětem Božím, a proto máš nebe jisté. Ano, ono je tvé!“ Ta noc mi připadala jako zářivý den. Vůbec jsem v ní necítila tmu jako v jiných nocích, veskrz mě obklopovala jasnost z přítomnosti Pána Ježíše, kterého jsem měla v sobě a byl mi tak blízko.
„Tvá smrt bude krásná!“ Věřím tomu, ale zároveň chápu, že nemůže být krásnější smrt nad smrt našeho Vykupitele Pána Ježíše Krista a ten zemřel na dřevě kříže v bolestech, opuštěn od svých vlastních, v potupě a v opovržení, ano v nejhroznějších mukách duše i těla; ale zemřel z lásky k nám.
I moje smrt bude krásná! Ano, moje smrt musí být krásná, neboť se na ni tolik těším. Toužím po spojení a to dokonalém, úplném, navždy. Poněvadž vím, že se to stane až po smrti, nebojím se jí, čekám a vzdychám po ní. Toužím po smrti, jakou mi Pán Bůh od věčnosti určil: kdy, kde a jak, na tom nezáleží. Vím, že bude šťastná, neboť bude, jak pevně doufám, v přítomnosti mé nebeské Matky Panny Marie, v přítomnosti sestry Rosy a sestry Richardy, které každý den prosím, aby mi přišly naproti v poslední hodině. Jen o to vroucně Pána žádám, a také pevně doufám, že mou prosbu nezamítne: až se má duše při posledním dechu vrhne do Jeho božské náruče, aby v ní směla navždy zůstat; a aby jí nedovolil už žádnou odbočku do očistce, nýbrž, aby ji předem, než vyjde z tělesné schránky, dokonale očistil v plamenech své lásky od všech pozemských skvrn a hříchů. Toužím po smrti; toužím po všech mukách duše i těla, které mi Pán Ježíš od věčnosti určil; a již nyní objímám svůj kříž, který potom s láskou chci tisknout na své chvějící se srdce. Ve všem se chci podobat svému Ježíši, kterého miluji více než všechno, více než sebe.
Pán mě vedl a mé duši, mému srdci nic nechybělo, aby bylo dokonale šťastné. Kdo by dovedl pochopit radost řeholnice, která nehledá v klášteře nic jiného než Boha? Myslím, že nikdo, kdo to sám nezažil. A proto se o tom už nebudu rozepisovat, abych Vás, duchovní Otče, tak moc neunavovala. Mám pořád dojem, že všechno, co říkám a co píši, je příliš ubohé, malé a nejraději bych toho nechala. Bojím se však, abych si tím nezamezila přístup Boží milosti do duše.

Co jsem to zas napsala! Je pravda, že je všechno ubohé, vždyť jsem to řekla hned na začátku, ale nechat toho nesmím. Pánu Ježíši se nelíbí, když takhle mluvím.
Pán mě vedl, jak mi to skrze svého zástupce předpověděl. Vedl mou duši cestou bolesti a odříkání, či-li zbavování se všeho, co nebyl On. „Pane, veď mě k sobě nejkratší cestou!“, tak jsem ho často vzývala. Bral mi všechno, co jsem měla ráda. Na prvním místě to byli zpovědníci, které jsem milovala právě proto, že zastupovali Pána Ježíše a dodávali mé duši odvahu, aby spěchala po cestě lásky radostně a s důvěrou. Radili jí, aby se nezastavovala u „smetí“ tohoto světa, nýbrž povznesla se výš od země. Na svatou zpověď jsem se vždycky těšila. Každý pátek, když jste měl přijet do Řepčína, Vy, duchovní Otče, nebo jiný důstojný otec, jsem už před desátou hodinou čekala, připravila malé občerstvení, abyste se nemusel dlouho zdržovat v hovorně a začal hned v 10°° hod. zpovídat. Z vděčnosti, že se pro nás namáháte, jsem Vás měla ráda a domnívala jsem se, že jednám správně. Ježíš, svatý Bůh, milovník lidských duší, chtěl, aby mé srdce úplně celé patřilo Jemu. „On je Bohem žárlivým na naši lásku!“ (Deut 4,24). Když jsem jednou v pátek šla z kuchyně k bráně, a právě chystala pro Vás občerstvení, radovala jsem se v duchu při tom, že zase k nám přijdete. Najednou jsem zaslechla vnitřní hlas: „Již nesmíš svému srdci dopřát ani jednoho pocitu, který by se nevztahoval na Ježíše!“ Zastavila jsem se a v mém nitru nastala okamžitá změna. Pochopila jsem. Byl to Jeho hlas; toho, jenž je Světlem světa. Opravdu, chtěl mé ubohé srdce celé, sám pro sebe a navždy. Jakmile jsem porozuměla, co si přeje, snažila jsem se tím řídit. I když jsem dříve nepozorovala, že by v mém jednání v podobných případech mohlo být něco zlého, jakmile jsem byla Božím hlasem upozorněna, věřila jsem a zároveň poznala, že ve všech mých činech bylo mnoho nedokonalostí, které se Pánu Ježíši nemohly líbit, a proto je chtěl změnit v krásu, která by ho oslavovala.
Mé srdce tehdy bylo hodně citlivé. Porovnám-li své srdce s tehdejším, zdá se mi, že mám úplně jiné. Nyní jsem lhostejná ke všemu. Tehdy mě všechno dojímalo. Když jste se v roce 1941 stal provinciálem, bylo samozřejmé, že nemůžete být zpovědníkem v Řepčíně, vždyť jste byl v Praze. Bolelo to, ale nedalo se na tom nic změnit. Horší to bylo později; nechci to však znovu připomínat. Vím, že všechno řídil Pán. Potom jsem ztratila i jiného, který přišel po Vás. Neměla jsem už nikoho kromě Ježíše. On mi byl vším. Mluvil k mé duši nejen jednou za týden, nýbrž kdykoli byla ochotna Mu naslouchat. Ježíš mluvil. Říkal mi, co by se Mu líbilo; kdybych se nebránila, učinil by mě svatou. Tak jsem Mu často za den opakovala: „Pane, učiň mě svatou!“ Zkoušela jsem, napodobovat svaté v kajícnosti. Jen málokdy se mi to podařilo. V lásce, v oběti, se to dařilo výborně pokaždé. Obětí bylo třeba, hlavně na ně čekal. Nikdy nechtěl násilně, vždycky jen dobrovolně. Ó, ta nekonečná shovívavost mého Ježíše! Jednou klepal na mé tvrdé srdce a čekal, čekal, až jsem řekla ano. Trvalo to několik dní. Jakmile jsem svolila, ihned mi dal své světlo, sebe samého. Vzal mi také mou představenou, v které jsem Ho ctila a milovala. Srdce se zprvu bouřilo, ale když jsem poznala, že se Mu to tak líbí, pak jsem už nedbala, i kdyby bylo bolestí puklo. V Něm jsem nacházela svou jedinou útěchu a sílu ve všech svých bolestech a bojích. Pro klid a posilu jsem neměla jiné místo než svatostánek. Již dříve jsem tam nacházela sílu ve svých slabostech. Moje představená to dobře věděla; když zpozorovala, že jsem hodně unavená, neposlala mě do postele, ale do kaple. Říkala: „Pravda, Vy raději do kaple?“ Ano, v každé únavě a v každém bolu jsem spěchala do kaple k svému Ježíši. Tam jsem se osvěžila a získala nové síly k dalším obětem. V sebetěžší nemoci bych byla vydržela před svatostánkem. Nemohu pochopit, jak je to možné, když je někomu trochu špatně, že nechce do kaple, že tam nevydrží. Já tam vždycky nacházím sílu, je mi tam tak dobře, že se mi na své nemoci nechce myslet.
Mohu zde napsat příklad ze včerejšího dne. Je svátek Božího Těla. V naší zahradě v Broumově se letos dějí veliké přípravy. Také jsme dostaly svůj díl na uspořádání a byla jsem tam celé dva dni. Práce v zahradě byla moc těžká, a proto druhý den k večeru jsem byla hodně unavená. Všechno to ve mně hrálo a myslela jsem si, jak se zastavím, že pak už nebudu schopna se ani pohnout. Večer byla mše svatá, šla jsem na ni, i když se mi zdálo, že tam nevydržím. Ale po mši svaté jsem byla tak svěží, že jsem únavu vůbec necítila a mohla jsem po večeři práci v zahradě dokončit. Jak jsem byla ráda, že jsem šla!
Mým místem pro uklidnění všech bouří a mým lékem pro všechny nemoci je svatostánek. Být u svého dobrého Ježíše. Tam je pravé místo pro utišení všech bolestí duše i těla.

Konec druhé části.





Obsah


Přivtělení košického kláštera k české dominikánské kongregaci
Obláčka
Svatá profese
První uložený úkol
Doživotní sliby
Život v Řepčíně u brány
Všechny mé prosby Pán Ježíš splnil
Jak má duše dospěla k tomu, že se jí všechno stalo lehké a samozřejmé?
Návštěva sestry Rosy z nebe
Úplné bezvýhradné darování se Ježíši
Milosti při svaté zpovědi

Přivtělení košického kláštera k české dominikánské kongregaci



V létě roku 1924 přijely do Košic dvě ctihodné sestry z Řepčína. Byla to velebná matka Rajmunda Jindrová, generální představená sester dominikánek, a ct. Sestra Pavla Nakládalová, generální asistentka. Byly vyzvány nejdůstojnějším panem arcibiskupem Prečanem z Olomouce, aby do své kongregace přijaly slovenské sestry košického kláštera. Sestry se mohly svobodně rozhodnout. Která chtěla, směla jet do Maďarska a ostatní byly připojeny k Řepčínu. Sestry Slovenky z toho měly nemalou radost, že budou smět mluvit svým mateřským jazykem. Obě košické představené byly Maďarky, a proto odjely do Maďarska. Do Košic přijela nová představená z Řepčína. Zůstaly také tři sestry, které ještě neměly věčné sliby a proto musely jet do Řepčína, aby je tam složily. Začátkem září 1924 odjely z Košic tři sestry ke slibům a dvě kandidátky, které měly obléknout řeholní roucho, do Řepčína. Bylo nám oznámeno, že tam pojedeme k obláčce a pak se opět vrátíme. Protože jsem po hábitě mocně toužila, jela jsem s nadšením, i když to bylo daleko a v cizím prostředí. Vědomí, že se zase brzy vrátím, mi dodávalo odvahy. Než jsem z Košic odjela, navštívila mě moje sestra Helena s tetou. Obě byly v Lurdech a právě se vracely domů. Nesly si od Matky Boží plné srdce její lásky a něhy a proto byly velmi šťastné. Ani jim nenapadlo nějak lamentovat nad tím, že jsem měla jet tak daleko. Obě byly vyrovnané. Ještě když jsem byla doma, sestra vždycky toužila po Lurdech. Poněvadž kvůli nemocné noze jí do kláštera nechtěly přijmout, domnívala se, že v Lurdech ji Panna Maria zázračně uzdraví. Jela tam s velikou důvěrou. Také doma se všichni na ten úmysl modlili. Prosila jsem také o modlitbu všechny sestry v klášteře, aby se spojily se mnou. Po celou dobu, co byla mimo domov, jsem ji provázela svými prosbami, aby ji Matka Boží, je-li to vůle Boží, uzdravila. Toužebně jsem očekávala, že přijede z Lurd zdravá a tak bude moci také jít do kláštera. Pán Bůh však nechtěl to, co jsme chtěli my, ale my jsme museli chtít to, co chtěl On. Matka Boží sice neučinila viditelný zázrak, ale zázrak neviditelný, který byl znám jen našim duším. Sestra sama veřejně prohlásila, že v Lurdech se stala v jejím nitru veliká změna. Od oné pouti již nic jiného nechtěla, než ve všem plnit vůli Boží. Její láska k Matce lurdské byla pak mnohem větší než dříve. Ano, byla veliká! Později, byla jsem už několik let řeholnicí, jsem jednou slyšela, čtení o Lurdech u společného stolu. Kněz, který psal o dobré Matce Boží a o její lásce ke všem duším, tam uvedl také tato slova: „Když jsem se tázal před svým odjezdem do Lurd jisté mladé poutnice z východního Slovenska, která tam jela s nadějí, že bude uzdravena ze své nemoci, ale poněvadž to nebyla vůle Boží, vrátila se zpět neuzdravena, co vzkáže Paní Lurdské. Ona písemně odpověděla: Povězte mé milé Matce, že Ji tisíckrát ze srdce pozdravuji! Jak prostá jsou to slova, ale kolik lásky v nich skryté!“ Poznala jsem ve své duši, že jsou to slova mé milované sestry Iľky a byla jsem jimi velmi povzbuzena k podobné lásce. Nikdo mě o tom neujišťoval a já jsem nikomu neříkala, že se znám s tou prostou výchoďankou. Ale Matka Boží mě ujistila, že ta výchoďanka je moje sestra.

Duchovní Otče, vidím, že pořád píši o něčem a snad bych neměla, ale já za to opravdu nemůžu. Neboť i kdybych chtěla psát něco jiného, než to, co píši, nedokázala bych to vůbec. Pokaždé, když beru pero do ruky, slyším Vaše slova: Pište, co vám dá Bůh napsat. Řídím se jimi a tak to vypadá. Sama v tom vidím a stále víc a více poznávám svou ubohost a nicotu. Dlouho se však při sobě nezdržuji, ale chci a toužím jen po tom, aby tím vším byl Pán Bůh hodně oslaven.

Nyní se vrátím zpět k tomu, jak jsme přijely do dalekého Řepčína. Celých 10 měsíců, co jsem byla v Košicích, jsem vůbec nebyla z kláštera venku. Naše cesta z Košic do Olomouce trvala celý den. Z nádraží jsme šly do Řepčína pěšky, na cestu jsme se poptaly. Všechny sestry nás s velkou laskavostí přivítaly a zařadily mezi sebe. Hned na druhý den mě vzaly s sebou do práce a s košickými jsem se pak málokdy potkala. Nastala pro mne těžká zkouška. V Řepčíně bylo mnoho práce na poli, v hospodářství, v zahradě a všude jinde. Hlavní starost tedy byla o práci - aby všechny sestry i kandidátky toho za den hodně udělaly. Kandidátky šly ráno na mši svatou a pak se po celý den o ně nikdo nestaral. Jestli se modlí nebo žijí životem ctnostným, to bylo vedlejší; hlavně, aby byla každá zaměstnaná. Takový způsob života v klášteře byl pro mne opravdu velmi těžký. Ale trpěla jsem a všechno to obětovala Pánu Ježíši slovy: „Pane, Ty víš, proč jsem šla do kláštera!“ Také by mi bylo ze začátku těžké, dohovořit se s ostatními, protože česká řeč mi do té doby byla neznámá a některá slova načisto cizí. Přesto jsem se snažila, abych nedávala najevo, co všechno je mi těžké a o svých vnitřních útrapách jsem mluvila jen se svým Ježíšem a se svou nebeskou Matkou. Krátce předtím, než jsme přijely do Řepčína, byla volba generální představené. Byly také jiné různé změny, a proto po nějakou dobu neměly kandidátky žádnou představenou. Za měsíc, bylo to začátkem října, jsem byla poslána do filiálního domu Asylu v Praze a tam jsem pomáhala v kuchyni. Mše svatá bývala doma v kapli, ale protože jsem chystala snídani pro sirotky, chodívala jsem ráno na půl šestou k dominikánům. Měla jsem ještě jednu společnici, s kterou jsem chodívala do kostela a ta byla zaměstnaná u hostií. Jinak jsem bývala sama se starou nemocnou sestrou Boleslavou celý den v kuchyni. V Praze to bylo s domluvou ještě těžší než v Řepčíně. Několikrát za den jsem běžela do obchodu pro maličkosti, které sestra kuchařka potřebovala k vaření. Nenapadlo mi, napsat si věc, pro kterou jsem byla poslána. Celou cestu jsem si to musela opakovat, abych to nějak nespletla. Přesto se mi přihodilo, že jsem v mlékárně prosila „maso a jeden buřt Polák“. Myslela jsem, že to má být něco z mléka. V obchodech mě už všude znali a měli se mnou trpělivost. Byla to pro mne opravdová škola pokořování a ustavičného sebezapírání. Byla to vůle Boží, abych si v této škole již od začátku zvykala, neboť později se mi měla stát milým domovem. Kéž je Bůh za všechno veleben!
Z Košic jsem byla do Řepčína poslána k obláčce. Tehdy bývala obláčka dvakrát do roka, v srpnu a v lednu. Když jsme přijely, už bylo po té srpnové a protože nás neznaly, chtěly nás vyzkoušet a místo obláčky bylo celý rok čekání. K tomu všemu jsem obdržela dopis od nejmladšího bratra Jurka, který studoval na gymnáziu. Píše: „Modli sa za mňa, smutne som pochodil. Aby som nerobil oteckovi bolesť, že na mňa zbytočne vyhadzuje peniaze, nechám učenia, pôjdem radšej domov a tam budem robiť“. Bratr totiž začátkem tohoto roku byl málo snaživý a proto mu tatínek pohrozil. On si mně v dopise postěžoval a já jsem si myslela, že už je to rozhodnutá věc. Hrozně mě to bolelo a nemálo jsem se proto rmoutila. Satan to viděl a hned si na mne troufal. Začal tak mocně útočit, že jsem z toho velmi zeslábla. Hrozně se mi vysmíval: „To je tvoje naděje“. Pravil: „Sestra v Lurdech zázračně uzdravená! Bratr je knězem a ty jsi řeholnicí! Jen se tu potuluj po velké Praze jako žebračka; ač toho budeš mít dost, vrátíš se domů!“ Ach, co jsem tenkrát prožívala, ví jen dobrý Pán Ježíš a moje nebeská Matka. Nikdo z lidí to nechápal, poněvadž tak to chtěl Bůh, by všechno bylo zjevné jen Jemu samému.
Ó jak mě Bůh miloval! Určil pro svého ubohého tvora nejbezpečnější cestu ponížení a pokoření, po jaké vedl všechny své vyvolené. Opravdu nebylo na té cestě, na kterou mě Pán Ježíš tenkrát uvedl, nic vábivého a nic příjemného, takže mě nic nepoutalo k sobě, a proto jsem se mohla vždycky snadno přivinout k Němu. On jediný mi rozuměl, a proto také byl jediným přítelem mého srdce. Má duše Ho již tehdy tak mocně milovala, že by byla za něj ochotně v každém okamžiku dala svůj život, kdyby to chtěl, poněvadž Ho více milovala než svůj život. To všechno se dělo v hloubi duše, v tichém mlčení, na Jeho svatém Srdci, nikým nepozorováno. Má duše je vždycky svému Pánu velmi vděčná za tu milost, že jí dovolil tenkrát trpět.
Mezi tím, co jsem prožívala své dny v Praze, byla v Řepčíně vykonána druhá obláčka. Poněvadž jsem jí nebyla hodna, s rozbolněným srdcem jsem svému Pánu Ježíši připomínala, aby mi dopřál té milosti, aspoň při té třetí, která měla být za půl roku.
Krátce na to jsem byla pozvána zpět do Řepčína. Byly jsme jen dvě kandidátky a dostaly jsme za představenou ct. sestru Anastázii, která byla naší pečlivou matkou. Později náš počet vzrostl na osm. Brzy zase začala polní práce a znovu bylo hodně rušno. Také jsem pomáhala sestře vrátné u brány uklízet a měla jsem na starosti různé povinnosti: ráno jsem vařívala pro celý dům snídani a přitom jsem měla hodně těžkostí. Málokdy to bylo ke spokojenosti všech. Potom jsem spěchala na mši svatou až s chovankami a po ní zase spěchat do práce. Dvakrát denně na poštu, ráno a odpoledne, a někdy také do města do Olomouce. Autobus tenkrát ještě nejezdil a tak jsem chodívala na nákup pěšky. A když toho bylo hodně, vzala jsem si trakař. Obyčejně jsem s trakařem jezdila na hlavní nádraží. Byl to jediný způsob, jak jsem si mohla dopravu zboží usnadnit. Zvláště balíky chovanek jsem takto dopravovala na poštu do Hejčína. Vícekrát se mi přihodilo, že jsem trakař špatně ovládala a on se převrátil i s balíky do příkopu. Bylo-li to na cestě k domovu, nebylo tak zle, horší to bylo, když se tak stalo cestou na poštu, a nejhorší, když pršelo a bylo bláto. To se tak nehodilo odevzdat na poštu a musela jsem požádat v obchodě o pomoc. Všechno se muselo znovu přebalovat. Domů jsem se s tím vracet nechtěla, poněvadž by z toho neměly radost a tak jsem si svoje těžkosti nesla sama. Na poště jsem dostala jméno „klášter“. Jinak mě nikdy neoslovili. Když byli páni v dobré náladě, pak mi říkali „klášterku“. Ve velké úctě klášter neměli, a proto se chovali dost nevlídně. Pokaždé, když jsem tam vstupovala, bylo mi hodně horko a čekala jsem, co zas „klášter“ uslyší. Myslela jsem, že to tak musí být, a tak jsem o tom doma ani nemluvila. I děti v Hejčíně mě tak podobně titulovaly. Posměšně za mnou pokřikovaly: „Klášter už jde“. Někdy jsem vezla nebo nesla v náručí boty k obuvníkovi na správu. Bývalo toho hodně a stávalo se to každý týden. A tak jsem se už při vykročení z domu na to připravovala, že zase budu obdivována a posměšně okřikována hejčinskými dětmi, které na své cestě potkám. Bývala to cesta pohanění a posměchu. Ale vědomí, že po ní kráčím s Pánem Ježíšem, dodávalo mé duši odvahu, že na ní vytrvala tak dlouho, jak se Jemu líbilo. Pánu Ježíši se také zalíbilo, aby mě sestra, které jsem byla dána k pomoci, nijak nešetřila. Když jsem bývala třeba celý den z domu, nenapadlo ji, že bych mohla mít také hlad a poněvadž jsem se sama neodvážila prosit, skutečně jsem ho mívala. Po takto stráveném dni, kdy jsem celý den byla z domu a neměla možnost doma udělat pořádek, ta dobrá sestra, i když by bývala mohla během dne něco udělat sama, nechala mi můj úklid na večer, až jsem se vrátila. Přesto jsem se na ni nikdy nehněvala, i když mi někdy bylo líto, že je ke mně necitelná. Myslela jsem sama u sebe, že to tak v klášteře má být. Však i v tom byla velká pozornost Spasitelova! Poznala jsem, že On sám všechno řídil a lidé byli jen nástroje v Jeho rukou. Jemu se líbilo, abych prošla touto školou pokoření a neútěchy, abych nepřilnula k ničemu a k nikomu; aby mé srdce a celá moje bytost patřila Jemu a jen k Němu se stále vracela.
Když v roce 1924 řepčínské představené přijely do Košic, při té příležitosti, jak mi bylo po jejich odjezdu sděleno, se domluvily navzájem s košickými představenými, že mne v Řepčíně nechají studovat na učitelku. Když mi to sestra Rosa oznamovala, znělo mi to v uších jako pohádka. Přesto však jsem si myslela, že bych nechtěla nic jiného, než co chce Pán Ježíš. Z domova jsem měla šest tříd obecných, z toho bylo pět maďarských a poslední slovenská. Nebyla jsem proto z toho všeho moc moudrá, poněvadž maďarsky se mluvilo i ve škole jen ve vyučovacích hodinách. Jinak jsme mluvili slovensky. Měšťanská škola ještě u nás nebyla, a protože jsem už tehdy myslívala na klášter, domnívala jsem se, že světské vědy více nepotřebuji. Toužila jsem vždycky být sama, skrytá v Ježíši.
Jemu se tedy zalíbilo, abych skutečně zůstala ve skrytosti, abych studovala pouze v Něm. Abych čerpala umění a moudrost z Jeho svatého kříže, z Jeho svatých ran a nevyčerpatelného zdroje Jeho Božského Srdce. Jak velmi má duše vděčí svému dobrému Ježíši za to, že vždycky splnil každé moje přání, i když jsem ho o to neprosila. Neboť když jsem přijela z Košic do Řepčína, bylo právě po volbách, které přinesly velké změny a generální představenou byla zvolena velebná matka Augustina Stuchlá. Byla mimo Řepčín a bývalá velebná matka Rajmunda Jindrová byla už odstěhovaná do Viceměřic. Velebná matka Augustina přijela ze zotavené až za měsíc a viděly jsme se spolu jen malý okamžik - ráno přede mší svatou v den, kdy jsem hned po mši svaté odjížděla do Prahy. Bylo mi všechno jasné. Viděla jsem, že Pán Bůh sám všechno řídí, a proto jsem tvorům nikdy příliš nezazlívala, i kdyby pro mou osobu neměly nic jiného, než aby ji dopomohly k pravé pokoře srdce. Vroucně jsem děkovala Pánu Ježíši, že mi dopřál té milosti, že jsem směla zůstat ve skrytosti: ano, děkovala jsem Mu celý svůj řeholní život. A také nyní jsem Mu vděčná a zůstanu až na věky, že mě vede slzavým údolím po cestě malých duší.
Vždycky jsem si myslívala, i když jsem byla už z Košic pryč, že sestra Rosa je Pánu Bohu moc milá, a proto se jistě stane svatou. Mám za to, že toto moje smýšlení bylo pravdivé. Že byla Pánu Bohu milá, byl On stále s ní, a v Jeho světle všechno správně poznávala. I když jsem byla od ní daleko, dal jí Pán Ježíš vytušit, že mé srdce hodně trpí, protože mi tehdy napsala velmi potěšující dopis, jaký jsem právě potřebovala. Dosud jej mám schovaný jako vzácnost.
Napíši z něj zde některé věty: „Veľmi sa radujem, že s pomocou milosti Božej a Matky Božskej ste tak bojovala a bojujete. Tak, moje milé dieťa! Aj naďalej s touto odovzdanosťou slúžte svojmu milému Ženíchovi, pre ktorého ste opustila Vášho dobrého otca a jeho dom a aj svojich milých a dobrých. Nech Vám príde na myseľ často táto svätá pravda, že ´mnoho je povolaných, ale málo vyvolených´. No! A vy tiež príslušíte ku tým málo vyvoleným, pravda? Pravda! Moja milá Elizabetka! Povedzte sebe takto: Nech stojí, čo stojí!! Ja, nehodné stvorenie božské, s pomocou Matičkinou, chcem sa stať hodnou nevestou Ježišovou. Áno? Áno! Že čakáte dlho na obliečku, moja milá Elizabetka, to nič nerobí, aspoň sa lepšie pripravíte duchovným spôsobom na tú veľkú milosť. Verím, že je to nepochopiteľné i pre Vášho dobrého otca. Až k nám v máji príde, budem s ním o tom hovoriť. Buďte spokojná. Veľa ráz na Vás v rekreácii spomíname a do Košíc čakáme. No, i ten čas príde, keď to bude vôľa Božia a našich dobrých predstavených. No, a keď nie, tak i zatiaľ sa uspokojíme, áno? Veď tabernákulum je v každom kláštore, aj ct. matka a aj sestry.“
Vím, že dopis byl psán pro dítě, ale z jeho obsahu jsem těžila i v pozdějším věku. Každé slovo mělo pro můj duchovní život zvláštní význam. A opět, nebyl to nikdo jiný, než dobrý Ježíš, který mi tato slova sdělil prostřednictvím své věrné snoubenky sestry Rosy. Jak bych Mu neměla být vděčná, jak bych Ho mohla nemilovat a jak bych Mu mohla něco odepřít! Jsem celá Jeho a nic na mně není, co by Mu nenáleželo úplně. Jemu patřím navěky!


Obláčka



Konečně se přiblížila doba, kdy jsem směla obléci roucho svatého Otce Dominika, po kterém jsem již dávno mocně toužila. Před obláčkou jsem s ostatními kandidátkami konala exercicie, které tenkrát dával veledůstojný pán Jemelka ze Společnosti Ježíšovy. Hodně mluvil o umučení Páně a to tak dojemně, že jsme při některých přednáškách plakaly a on sám plakal hlasitě. Při jedné z nich nám řekl: „Je dvojí druh řeholnic: jedny potřebují mnoho a druhé málo. Ale pamatujte si, milé kandidátky, že není v klášteře šťastna ta řeholnice, která mnoho potřebuje, ale ta, která si dovede mnoho odepřít.“ Při těchto duchovních cvičeních jsem se znovu osvěžila na duchu. Vždyť jsem byla v posledním roce jako vyprahlá poušť! Směla jsem se nořit do hlubin nekonečné lásky a milosrdenství Božího, bez jakékoli obtíže. V Ježíši bylo moje útočiště a moje pravá radost.
Slavnost obláčky byla stanovena na 27.srpen 1925. Sestry, které měly na starosti strojit nevěsty, nás večer před obláčkou zavolaly, aby nám namotaly vlasy, aby ráno byly nevěsty v plné parádě s kudrnatými hlavami. Při tomto úkonu bylo mé duši velmi teskno. Litovala jsem drahocenného času, který se věnuje takové zbytečnosti, při níž se lidský duch otupuje, aby pak nevnímal věci nadpřirozené. Bylo tomu skutečně tak. V den obláčky mi bylo v těchto bílých světských a parádních šatech tak nevolno, že jsem byla více sklíčena než nadšena. Teprve až jsem měla na sobě již oděv řeholní, začala pro mé srdce pravá slavnost.
Na slavnost přijel také můj drahý dobrý otec. A byl úplně spokojen. Z mé radosti měl opravdovou radost. Přijel večer před obláčkou i s tetou, která byla tak zarmoucena při mém odchodu z domova, že plakala, jako by mě byli odvezli na hřbitov. Přijeli z daleka a moc toužili spatřit mě, co nejdříve; když jim bylo sděleno, že to není dovoleno, až v den obláčky, ochotně se podrobili. Teprve ráno, když se přede mší svatou dávalo nevěstám požehnání, jsme se shledali. Bylo to radostné shledání po tak dlouhé době; přesto však kromě slov, kterými mi můj drahý otec žehnal, jsme spolu nemluvili, až po slavnosti, protože jsme měli nařízeno ještě mlčet. Od poledne po slavnosti jsme se navzájem potěšili a povzbudili. Můj drahý otec byl nanejvýš spokojen, že jsem nalezla to, po čem jsem toužila a proto se mu klidně odcházelo z mého nového domova. Odjel hned večer po obláčce. A utkvělo mu navždy v živé paměti mé pravé štěstí z řeholního života. Nikdy se nedozvěděl, ani on ani nikdo z mých sourozenců, že bych mohla mít v klášteře také nějaké těžkosti. Všichni byli přesvědčeni o mém pravém štěstí a proto o mne bezstarostní. Kdykoliv mi psali, mluvili jen o svých těžkostech, o svých utrpeních, abych jim pomáhala svými modlitbami. Byli jisti, že tak činím ráda a měli za to, že všechno, zač Pána Boha prosím, jim bude dáno.
Hned první den po obláčce mi bylo nařízeno, umývat okna. Bylo to hodně nepohodlné, nezvyklé, v hábitě se zahalenou hlavou se točit na oknech. Věděla jsem, co právě začínám a přemáhala jsem se, jak jsem dovedla. Jako v první den mého pobytu v klášteře, právě tak i v první den řeholního života v hábitě, byl den boje a zápasu. Nepřítel satan se přičinil, aby mé srdce obelhával a sváděl k nepokoji. Činil se, jak jen se mu dalo, aby mi působil těžkosti. Tak jsem začala svůj řeholní život bez citové radosti, bez jakékoli přirozené útěchy. Jen jakousi prázdnotu a neúplnost jsem pociťovala kolem sebe.

Duchovní Otče! Nejraději bych o svém noviciátě pomlčela, ale vidím, že bych nejednala správně, a proto, i když je mi to ještě obtížnější, než co jsem dosud psala, přece musím pokračovat dál. Abych si dodala odvahy, vždycky znovu se ujišťuji, že napsané věci nikdy nikdo nebude číst.
Jak je Vám dobře známo, duchovní Otče, byla jsem v kongregaci sester dominikánek v Řepčíně zařazena mezi sestry pomocné - sestry laičky. I to jsem vždycky považovala za velkou milost od Boha, ano, za zvláštní Spasitelovu pozornost. Život skrytý s Ježíšem! Opravdu bych nechtěla nikomu ublížit; poněvadž však musím mluvit pravdivě, nemohu psát jinak, než jak se věci ve skutečnosti staly, jak jsem je sama prožívala.
Po celý rok noviciátu jsem byla zaměstnána v refektáři sester. Ze začátku jsme tam byly dvě a po nějakém čase jsem měla refektář na starosti úplně sama. Tehdy nás bylo i s aspirantkami, přesně si nepamatuji, ale jistě asi 80. Měla jsem celý den moc pilno. Po snídani umývat a hned chystat na svačinu, po svačině zase spěchat, abych byla hotova do poledne. Po obědě opět umývat, zametat a zase svačinu chystat a po svačině se to znovu opakovalo a stále jen spěch. Jídelna byla malá, a proto bývaly dva stoly společné a pak ještě byl třetí pro ty sestry, které byly zaměstnány během společného stolování. Večer už jsem bývala tak unavena, že jsem nic nevnímala. V sobotu, kdy se dělal větší úklid, nechala jsem si to až na večer a trvalo to vždycky do jedenácti hodin. V neděli jsem bývala v refektáři jako ve všední den. To bylo hlavní cvičení v noviciátním roce. V duchovních cvičeních to bylo docela jednoduché. Ráno jsme měly společné modlitby, mariánské hodinky a rozjímání, mši svatou. Po mši svaté hned snídani a po ní duchovní čtení se ct. sestrou novicmistrovou, to trvalo čtvrť hodiny. Jednou v týdnu byla místo duchovního čtení kapitula. Byla jsem při tom spokojena a šťastna až na ten ustavičný shon, který mi nedovoloval ani na okamžik být během dne v klidu. Po obláčce nám bylo oznámeno, že v noviciátě se nikomu nesmí psávat. Vzala jsem to tedy vážně a vůbec jsem nepsala ani domů. O Vánocích pak došel od otce lístek. Byl psán pro ctihodnou matku představenou, ve kterém se mu můj drahý otec tázal, aby mu bylo co nejdříve oznámeno, zda jeho dcera ještě žije. Pořádně jsem dostala, proč prý jsem tatínkovi vůbec nepsala. V duchovním čtení jsme probíraly stanovy a řeholi. Jeden den v týdnu býval katechismus a kromě toho jsme četli život svatého Otce Dominika, který jsme však celý nedočetly, protože rok noviciátu brzy skončil. Se ct. sestrou novicmistrovou jsme byly jen v chóru a v duchovním čtení. Jinak jsem byla celý den sama a po obědě při rekreaci jsem bývala se sestrami profeskami v kuchyni. Tam jsem se vždycky cítila osamělá. To všechno by nebylo bývalo na škodu, jen kdyby nebyl během dne při práci takový shon. Toho však lituji, že tím spěchem byly ubíjeny a utlumovány touhy mého ducha, který pak skutečně slábl. Jaká škoda, že pro věci časné se zanedbává tak mnoho z toho, co je věčné, co nikdy nepomine!


Svatá profese



Poněvadž jsem se osvědčila při práci, byla jsem připuštěna k svaté profesi. Na svaté sliby jsem se těšila, ale byla jsem si vědoma, že nejsem na tak velkou milost dobře připravena. Pán Ježíš, který viděl mou touhu po spojení s Ním, moji nedostatečnost doplnil.
Před profesí jsme opět konaly exercicie. Byly to zase dni milostí a lásky Boží, dni pravého oddechu u nohou Ježíšových. Pokaždé, když jsem byla zproštěna starosti o věci časné, můj duch se snadno povznášel k vzhůru k věčnému Bohu. V den skládání svatých slibů jsem cítila, že navždy náležím jen Jemu samému. Již v noviciátním roce jsem občas zaslechla, jaká povinnost mi bude po svaté profesi uložena. Moc jsem na to nemyslela, jednak jsem neměla čas na přemýšlení, a také jsem si přála vrátit se zpět do Košic. A doufala jsem, že se tak stane. Leč Pánu Bohu se zalíbilo jinak a já jsem se ochotně podrobila Jeho nejsvětější vůli.


První uložený úkol



Asi dva dny po složení svatých slibů, jsem byla zavolána k velebné Matce Augustině Stuchlé. Když jsem vstoupila do její cely, vybídla mně, abych si sedla k ní na pohovku a řekla mi smutným hlasem, že ji moc bolí hlava. Potom pokračovala: „Dostanete velmi důležitý úřad. Půjdete k bráně a budete se o ni pečlivě starat. Je to místo nebezpečné, ale také záslužné. Pán Bůh vám tam bude pomáhat.“ Při tomto oznámení mi bylo v duši tak úzko, že jsem se celá úplně chvěla. Cítila jsem se k této povinnosti, která se mi právě ukládala docela neschopnou. Avšak, když jsem viděla velebnou matku tak smutnou a nemocnou, neodvážila jsem se ani slovem odmítat její nařízení. Z její cely jsem odcházela jako omráčená, nic kolem sebe jsem nevnímala a směřovala jsem rovnou ke svatostánku. Tam jsem klekla a v tichém mlčení jsem nechala své vzrušené srdce mluvit k Ježíši svátostnému: „O, Ježíši, Ty vidíš naprostou neschopnost svého ubohého dítěte k tomu, co se právě od něho žádá tvými zástupci. Má důvěra k Tobě je bezmezná! Spoléhám úplně na Tebe!“ Tak a podobně jsem nechala své srdce k němu vzlykat, a přitom jsem cítila tak velikou důvěru v Jeho pomoc jako nikdy dříve předtím.
Potom jsem dlouho zůstala v kapli před sochou Božského Srdce Páně a s důvěrou jsem se stále dívala na Něho a on se díval na mne a Jeho laskavý pohled mě ujistil, že bude vždycky se mnou, jak jsem doufala.
Na nic jiného v těch dnech bych nebyla schopna myslet, než na dobrotu a lásku Srdce Ježíšova, jak se sklání k svým ubohým a slabým tvorům, jen když k Němu přicházejí a před Ním se pravdivě ke své bídě a nicotě přiznají. Všechno ostatní, co se kolem mne dělo, bylo pro mne jakoby nebylo. Dne 3.září 1926, byl to právě první pátek, jsem nastoupila službu u brány. Od neděle jsem se v duchu na ten začátek, který mi působil tak mnoho strachu i starostí, připravovala a všechnu tu bázeň a strach jsem stále a stále nořila do Srdce Páně.
V ten den jsem byla při mši svaté velmi pozorně přítomna a snažila jsem se, abych dokonale využila moci milosti Boží. Po mši svaté, než jsem se nastoupila ke své nové povinnosti u brány, jsem si ještě znovu zašla do kaple a vyprosila si od Božského Srdce Páně pro své zaměstnání svaté požehnání. A pak jsem se odebrala na vykázané místo. Když jsem tam přišla, některé žákyně ještě přijížděly do ústavu; byl první vyučovací den, a proto bylo u brány velmi rušno. Nevěděla jsem, co a jak začít, stoupla jsem si k bráně a s bolestí jsem se dívala na všechno, co se kolem dělo. Mnoho cizích lidí se tam stále motalo a něco potřebovalo. Také sestry, které vyučovaly ve školách, přicházely s nějakými svými rozkazy a vším možným. Já jsem stála uprostřed toho ruchu vystrašená jako zajíc s třesoucíma se nohama a s tlukoucím srdcem a přitom jsem cítila, jak jsem ubohá a neschopná, abych sama dokázala zastat tak těžkou povinnost. Nejnesnadnější ze všeho bylo, že jsem neuměla dobře mluvit česky. Však i v tom jsem později shledala lásku dobrého Ježíše, který mě tím uchránil mnohého zla. Neboť vědomí, že neumím mluvit, mě nutilo vyhýbat se každému zbytečnému slovu a to co bylo nutné, říci jenom tak, kolik muselo být a nic více.
Život u řepčínské brány byl opravdu těžký. Z počátku mi bylo všechno velmi nesnadné a proto trpké a hořké. Rmoutilo mě, že ani jeden den se nemohu věnovat svému vnitřnímu životu tak, jak jsem si to představovala. Stále po celý den jsem musela být v napětí, abych vyhověla všem ve všem, co ode mne požadovali. Neděle bývaly ještě rušnější než všední dni. Nebylo vyučování, návštěvy byly dovolené celý den, jak za chovankami tak také za řeholnicemi. Budova byla veliká a domácí telefon nebyl. Byl zařízen v celém domě až za několik let. Městský telefon často někoho volal, a to znamenalo celý den běhat po budově a hledat chovanky i sestry. Nejednou jsem byla úplně zbavena i posledního klidu. Tak si vzpomínám, že právě soboty byly pro mně nejkrušnější. Odpoledne bývalo ve škole prázdno, návštěvy za chovankami přijížděly už dopoledne, a odpoledne zase přijížděly za sestrami už na neděli. K tomu bylo třeba uklízet všechno v domě, u brány, v hovornách, chodba, schody a ještě hostům chystat na spaní a mnoho jiného se k tomu přidalo, na co nebudu vůbec vzpomínat. Ze začátku jsem se sobot a nedělí bála jako něčeho pro duši škodlivého, protože jsem v těch dnech bývala moc netrpělivá a myslela jsem si, že tím velice hřeším a urážím Pána Boha. Později jsem si zvykla na horší věci. Utěšovala mne však naděje, že to nebude trvat věčně. Měla jsem slíbeno, že po třech letech, až složím doživotní sliby, pojedu do Košic. Podle toho jsem se také chystala a počítala kolik měsíců a kolik týdnů ještě budu muset u té brány být, tak hrozně těžká a neutěšená se mi zdála být.
Prostředí, v kterém jsem se tehdy nacházela, nebylo nijak zvlášť povzbuzující. Starost o časné věci, ustavičný shon, to bylo všechno, s čím jsem se stále setkávala. Když se blížila doba, kdy jsem směla konat exercicie, byla to skutečně doba radosti, jež se nedá vypovědět. Taková radost mi byla dopřávána každého roku. Vždycky jsem se už předem připravovala na ty požehnané dny a s důvěrou očekávala velké milosti od Boha. A má naděje nikdy nebyly zklamána, obdržela více než očekávala.
Více než kdy jindy jsem se těšila na duchovní cvičení v roce 1929, kdy jsem měla skládat doživotní sliby. Při svém zaměstnání u brány v předcházejících letech jsem vroucně uctívala svatou Terezii Ježíšovu. Byla mou věrnou pomocnicí ve všech mých nesnázích. Po jejím příkladu jsem se snažila připravovat na den svaté profese. I když náš zevnější způsob života se velmi lišil, naše duše v lásce k Pánu Ježíši si byly hodně podobné. Příležitostí k obětem u naší brány bývalo mnohem více než na Karmelu. A svatá Terezie mě učila svým příkladem, že je třeba využít všech příležitostí a ani jednu nenechat bez povšimnutí. Ona ty oběti nazývala květinkami, které trhala pro Snoubence své duše. Podobně jako ona jsem si z denních obětí chystala svatební roucho ke dni, ve kterém jsem se měla svému Pánu dát navěky. Jak dobrotivý býval ke mně vždycky Pán Ježíš! Všechno, co jsem pro Něho s láskou konala, rád přijímal, ukryl to pro sebe, aby tvorové neměli možnost nic ani jen vystihnout z toho, co patřilo Jemu.
Jednou, krátce před skládáním doživotních slibů byl u nás na návštěvě náš páter supperior. Nevím už přesně, co, ale něco jsem mu při odchodu nedala s sebou (ani ne úmyslně), co jsem měla uloženo. Ctihodná sestra, která o tom věděla, to řekla velebné matce a já jsem byla proto velmi pokárána, že jsem nesvědomitá. Zároveň mi přísně řekla, když budu taková, že nesmím skládat svaté sliby. Pochopila jsem, že toto velké utrpení mi poslal Ježíš. Přesto jsem věřila v Jeho lásku a milosrdenství.
Konečně se přiblížily dni duchovních cvičení před doživotními sliby. U brány jsem si všechno dala do pořádku a rozloučila se s ní v domnění, že se tam už více nevrátím. Hned na začátku svatých exercicií jsem se celá dokořán otevřela Duchu Svatému a s velikou touhou čekala na Jeho příchod do své duše. Jak jsem toužila a doufala, tak jsem také obdržela. Přišel se svým světlem, láskou a silou a naučil malou duši velkomyslnosti a statečnosti. Dal jí odvahu ke všemu, co se jí dosud zdálo být nemožné a neuskutečnitelné. Jako vojín do boje, tak byl můj duch při těchto exerciciích vyzbrojen do budoucího života. Všechno jsem měla uvnitř ve své duši, a zevně při svých povinnostech, tak jasné, jako je jasná nebeská obloha za jasného zimního večera.


Doživotní sliby



Když jsem ve světle Božím jasně poznala všechno, co v duši bylo zlé a co dobré, mé rozhodnutí před Pánem Bohem bylo vážné: „Nesmím chtít nic jiného, než co chce On“. Kdybych jednala jinak, byla bych sama proti sobě. Ke konci duchovních cvičení jsem cítila v srdci velikou touhu obětovat se za duše. Kde byla možnost dosáhnout splnění této touhy, mi bylo také jasné: byla to brána řepčínského kláštera, u které jsem tři předešlá léta strávila v jakési hořkosti a těžkopádnosti, protože jsem netěžila z možnosti, kterou mi Pán dopřál, abych se všemi těmi příležitostmi, s kterými jsem se denně setkávala, posvěcovala.
Proto v den skládání svatých slibů jsem se dala Pánu Bohu velkodušně celá, úplně se vším, a hlavně jsem Mu stále nabízela svou vůli. Mé sebeobětování bylo opravdové. On, dobrý Ježíš mi dal na srozuměnou, jak je mu oběť mého života milá a jak je s ní spokojen. Svou svatou láskou mě objal tak horoucně, až jsem v ní zapomněla, že jsem ve vyhnanství. Duše má se kochala pohledem na vlast nebeskou, kde je věčná nevyslovitelná radost všech dětí Božích. Jak krásný byl den, ve kterém jsem se celá dala svatými sliby svému Ježíši! -

Duchovní Otče, v mé duši se udály některé věci, o nichž nejsem schopna zde psát! Dovedu na ně myslet, uvnitř je prožívat, ale vyjádřit se nedovedu. Příčina toho je mi jasná: jsem bídný, ubohý, přirozený tvor. A proto, prosím, abyste to uznal, že kdybych mluvila o věcech duchovních, jen něco málo bych potrefila, a to ještě nejasně. Duchovní věci se snažím vždycky prožívat uvnitř ve svém nitru, ale mluvit o nich se obávám, poněvadž vidím, jak málo je podobné skutečnosti to, co se snažím říci. Přece však chci být poslušná a psát dále, jak dokážu. Vždyť cítím, že Pán Ježíš nic jiného nežádá, než abych psala, jak umím, a na nic jiného nemyslela. Vy, duchovní Otče, dobře víte, proč to píši. Řekla jsem Vám to hned na začátku. Stále mám na mysli jen to jediné: Oslavit Boha svou ubohostí, svou pokornou poslušností a nečekat za to nic jiného, než aby byl Pán Ježíš spokojen. Občas mě znepokojují myšlenky, že mám psaní zanechat; vím, že jsou od nepřítele pokoje a klidu Božího.


Život v Řepčíně u brány



V tichých dnech samoty v exerciciích před doživotními sliby, Ježíš šeptal mé duši, že si přeje, abych se obětovala za duše. To znamenalo: nesměla jsem toužit po návratu zpět do Košic, nýbrž zpět k neutěšené bráně. Když se mě velebná matka ptala před sestrami Slovenkami, zda chci jít do Košic, já jsem se jen usmála a řekla: „Sama nechci, ale kdybyste mne poslala, jela bych ráda.“ Na to velebná matka odpověděla: „Pán Bůh Vás chce mít u brány.“ A já jsem sklonila nejen hlavu, ale celá má bytost se pokorně sklonila před vůlí Boží, která se tak jasně projevila. Sestry mi to zazlívaly, že jsem mohla na Slovensko a nechtěla. A také jsem v jejich očích pro tuto věc platila za zbabělou, avšak před Bohem to bylo docela jinak, než soudily sestry. S láskou jsem objala svou povinnost svědomitě zastávat svůj úřad vrátné a snažila jsem se o to ze všech sil.
Již dříve, když jsem si jednou na své těžkosti u brány postěžovala, řekl mi jistý důstojný pán: „Jedna sestra tam být musí. Když tam nebudete vy, bude tam jiná; možná, že té jiné by to škodilo ještě více než vám!“ Od té doby jsem to měla stále na mysli: „Jedna sestra zde musí být!“ „Tedy, Pane, chci zde být, ale Ty buď se mnou!“ Ano, Ježíš byl se mnou stále. Jeho přítomnost byla skutečná. Kráčela jsem s Ním, s dobrým Ježíšem a bylo to tak krásné! Nebyl to vždycky Ježíšek usměvavý, jehož mé oči pozorovaly, ale často a ve většině dní mého života stráveného u brány, to byl Ježíš trpící, pohaněný a smutný pro stále zakoušený nevděk lidí. S tím trpícím Ježíšem jsem se spojovala, jeho jsem milovala a jen na Něho se vším spoléhala. On byl jediným přítelem mé mladé duše, mého milujícího srdce. Jednou při společné rekreaci jsem slyšela, jak jedna starší sestra vyprávěla, že nejkrásnější věk v řeholním životě je od 20 do 30 let. Že je šťastná duše, která své mládí může prožít v klášteře a všechnu lásku svého srdce darovat samému Pánu Ježíši. Byla jsem naplněna takovou vnitřní radostí, že se jí žádná jiná nevyrovná. Pak jsem si stále opakovala: „Ježíši, všechna má láska náleží jen Tobě!“ Pak jsem častokrát počítala, kolik z mého mládí ještě zbývá. Tehdy jsem se snažila milovat Pána Ježíše, jak jen jsem dovedla a po příkladu sv. Terezie Ježíškovy jsem se snažila působit Mu radost. Ježíši se má snaha líbila a zahrnoval mě svou láskou. Zdálo se mi, že mne k sobě mocně přitahoval svou sladkostí a duchovní útěchou. Vím, že to dělal proto, aby mou duši k sobě připoutal.
Život u brány se podobal životu ve světě. Jistá mladá slečna mi jednou řekla: „Sestřičko, náš tatínek nám doma říkal, že ty sestry v klášteře jsou chudery. Ale ta sestra, co je u brány, se má dobře, protože má krásné spojení se světem.“ Měl pravdu, když to řekl, neboť tomu skutečně bylo tak. Ne snad, co řekl o sestrách, ale co řekl o té, co je u brány. Nic se v klášteře neudálo, abych o tom nebyla věděla. Ačkoli jsem si přála, abych nic nevěděla, přesto aniž bych po tom nějak pátrala, vždycky se to ke mně dostalo. Musela jsem ledaco vyřizovat, jak pro klášter ze světa, tak zase z kláštera do světa. Jak rušný to byl život! Poněvadž jsem se snažila všem vyhovět, často se mi dostávalo od lidí uznání i pochvaly. Jak nebezpečným jedem to bylo pro mne, jsem poznala až později. Neboť i když jsem nedychtila po lidské chvále, přece jsem si v ní někdy libovala a to bylo velmi škodlivé pro duchovní život. Tyto pocity a vědomí o spokojenosti tvorů zatemňovaly mého ducha, že nebyl schopen rozeznávat a jasně chápat věci nadpřirozené. Stalo se to, čeho jsem se bála - že zvlažním stykem se světem.
Ale ten, jemuž jsem celá náležela, se smiloval nad svým ubohým dítkem i tentokrát. Opět jsem konala duchovní cvičení a milost Boží se opět dotkla mé duše. Nepamatuji si již přesně rok, ale byl asi čtvrtý od složení doživotních slibů. Tehdy se v Řepčíně stavěla nová budova a to bylo to hlavní, co mi přineslo škodu pro duchovní život; ustavičný styk se světskými lidmi. Stavitelé a všichni ti dozorci, neustálé telefonování a dohadování u brány, to vše se kolem mne nepřetržitě opakovalo. Do všeho jsem byla zapletena, můj duch byl světem velmi otupen a nebyl schopen se tak snadno jako dříve povznášet k věcem vyšším.
Duchovní cvičení jsme konaly o prázdninách v roce 1933. Přednášky míval páter Kubeš, SJ. Mluvil velmi vážně a dojemně. Poněvadž přes všechnu svou vlažnost jsem toužila být opravdovou řeholnicí, Bůh se nade mnou smiloval. Po jedné přednášce v době exercicií asi třetího dne jsem si zašla do samoty a najednou se mi otevřely oči. Do duše mi zasvitlo světlo Boží milosti tak jasně, že jsem byla nucena věřit. Viděla jsem, kde se nacházím, v jakém nebezpečí jsem se octla. V nebezpečí pýchy a pošetilosti světské marnivosti. Při tomto poznání nebylo možné nic omlouvat, neboť bylo pravdivé. Zůstala jsem jak ohromena a nebyla jsem schopna myslet na něco jiného. Zmocnila se mě tak velká touha po samotě, že jsem si musela udělat velké násilí, když bylo třeba na volání zvonku se vrátit zase zpět ke společnému úkonu.
Do konce exercicií jsem se stále a stále vracela ke svému jasnému poznání. Dlouhého zpytování nebylo třeba, neboť Duch Svatý mi všechno jasně zjevil v okamžiku. Bylo třeba jen chtít a hned začít. To se také s pomocí milosti Boží stalo: od těchto duchovních cvičení jsem začala opravdový řeholní život. Pán Ježíš nejenže mi všechno odpustil, ale zhladil všechny moje hříchy a nevěrnosti svou drahocennou Krví tak, že po nich nezůstalo ani stopy.
Opět nastal sváteční život z lásky jako dříve a v něm jsem již stále pokračovala. Protože jsem mocně Pána vzývala, aby již nedopustil, abych se od Něho zase vzdálila, vyslyšel mou prosbu: připoutal mě k sobě navždy svým utrpením. Do té doby jsem bývala úplně zdravá, a proto jsem díky Bohu, nikdy nebyla šetřena. Konala jsem své povinnosti až do krajnosti věrně, i když jsem přitom cítila únavu. Ze začátku jsem si únavy ani nevšímala, ale čím dále tím více se hlásila a já jsem si přitom sama u sebe myslela, že to budou asi plíce a bála jsem se to říci představeným. Bývala jsem přitom posmutnělá, neboť jsem se domnívala, že brzy zemřu: smrti jsem se bála, chtěla jsem žít. Přece však jsem to řekla, ale teprve po třech měsících. Lékař zjistil zánět pohrudnice a nařídil klid. Nemoc trvala tři měsíce a když pořád byly také teploty, myslelo se, že mám tuberu a poslali mě opět na rentgen. Tubera to nebyla, ale pohrudnice, přirostlá k srdci a ještě jiné vnitřní nemoci. A bylo mi řečeno, že potíže budu pociťovat už vždycky. Každý den jsem mívala zvýšenou teplotu a byla jsem hodně slabá. Říkali mi, že pokud budou trvat teploty, jsem nemocná a že bych neměla bývat u brány, kde je ustavičný průvan. Zatím tam bývala jedna sestra, která měla bránu na starosti a já jsem jen tak při ní posedávala. Jednoho dne tam přišla velebná matka a ptala se, ještě mívám čárky. Odpověděla jsem, že ano, ale že bych se už raději neměřila. Řekla mi: „Tak se už neměřte“. Od onoho dne jsem se tedy již neměřila a byla jsem považována za zdravou. O svých těžkostech jsem pak již nemluvila a jenom tiše trpěla; bylo zřejmé, že si to Pán Ježíš tak přeje. Úplně mě k sobě připoutal právě tím, že mi poslal tělesné utrpení, které mi pak ponechal až do dnešního dne. Ono je zvláštní zárukou mého spojení s Ním. On toužil po mně, já po Něm a svět byl uprostřed. Chtěla jsem se líbit Ježíši, ale také tvorům. Své práce jsem konala pro Ježíše, ale zároveň jsem také toužila po uznání a chvále lidí. Nemoc mě z toho vysvobodila, neboť pak jsem už nebyla schopna všechno konat s takovou zručností jako dříve. Bývala jsem slabší. Každý den byl hodně těžký. A když přišel večer, byla jsem úplně vyčerpaná. Proto jsem toužila, aby už bylo ráno, aby Pán Ježíš přišel a zase mi dal potřebné síly. Nikde jinde jsem sílu nehledala, než jen právě v Kristu Pánu ve svatostánku. „Ježíš je síla má“.
Trvalo to však hodně dlouho, než jsem se se svým zdravotním stavem smířila. Ze začátku jsem se hodně rmoutila, že jsem nebyla tak silná jako dříve a své povinnosti nemohla konat s dřívější snadností. Připadala jsem si bídná a zdálo se mi, že i druzí jsou se mnou nespokojeni. Když jsem jednoho dne uvažovala a rmoutila se sama nad sebou, najednou se mi objevil před očima obraz, který znázorňoval můj vlastní život. Minulost jakoby se podobala rozvíjející se růži, každý se na ni usmál, leckdo ji obdivoval. Nyní květ z růže již opadl a zůstalo z ní jen trní. U toho se již nikdo nebude zastavovat ani obdivovat - není vábivé. Po spatření tohoto obrazu jsem byla skleslá ještě více než předtím. Řekla jsem si: „Teď již nic, než trpět a pak zemřít!“ A skutečně tomu bylo tak. Jenomže život utrpení nebyl tak hrozný, jak jsem jej já viděla svýma přirozenýma očima. Neboť právě v tom byla veliká láska Pána Ježíše; tímto způsobem mě odtrhl od sebe samé, od mé sebelásky a pýchy.
Jak velká je Jeho dobrota k mé ubohé duši! Jak jsem velmi ubohá, že tak těžkopádně chápu Jeho lásku a dobrotu! Vždyť celý můj život je protkán jen láskou a milosrdenstvím Božím. Zahrnoval mě jí neustále, mým bídným a dětským prosbám naslouchal a je plnil.


Všechny mé prosby Pán Ježíš splnil



Žádná prosba, kterou jsem kdy přednesla Pánu Ježíši, nezůstala nevyslyšena. Splnil každé mé přání, každou touhu mého srdce a také to, oč jsem se neodvážila prosit. I když jsem měla sestru Rosu, která zůstala v Košicích, velmi ráda, a po svém příjezdu na Moravu jsem ji moc postrádala, přece jsem poznávala, že si to Pán Bůh tak přeje a jiného bych již nebyla chtěla. Avšak Pán Ježíš mi připravil velkou radost, když jednoho dne bylo to v době, kdy jsem ještě doživotní sliby neměla, jsem spatřila sestru Rosu v Řepčíně. Setkání s ní bylo opravdu radostné. Přinesla mi dvě knížečky. Jednu o Martě Schambonové, z které jsem se naučila uctívat svaté rány Krista Pána a druhou o Benigně Consolatě, a ta mě naučila velké bezmezné důvěře v Srdce Páně. Velmi jsem si tohoto dárku vážila, hlavně proto, že byl od sestry Rosy. Při našem setkání mi řekla, že má radost, že jsou představené se mnou spokojeny a že jí o mně řekly, že jsem vzorná. Při těchto slovech jsem se na ni podívala s nelibostí a vyjádřila jsem se, jak jsem to právě v srdci cítila, že mě to nijak netěší a že nestojím o to, aby byli se mnou spokojeni lidé. Sestra Rosa se na mne vážně podívala a řekla: „Keď sú s vami spokojné predstavené, je to známka, že Pán Boh je tiež spokojný. Keď oni nie sú, vtedy ani Pán Boh sa nemôže uspokojiť. To si pamätajte!“ Od té doby jsem snadno chápala, kdy je se mnou Pán Bůh spokojen a kdy není. V představených jsem viděla i slyšela jen Boha, a proto jsem s poslušností neměla téměř žádné těžkosti. Poslouchala jsem vždycky jen Pána Boha! V nich jsem milovala vždycky jen dobrého Pána Boha.
Své drahé doma jsem mocně milovala a bývalo mi jich líto; ne proto, že je nemám u sebe, ale že oni nemají mne. Kdykoli jsem obdržela dopis, pokaždé si stěžovali, že jsem tak daleko a že mě ani neviděli, jak vypadám v řeholním šatě. Z počátku jsem je utěšovala, že se do Košic vrátím. Když se to však po složení doživotních slibů nestalo, řekla jsem jim, že je to vůle Boží, abychom byli odloučeni na tomto světě a těšili se na věčné spojení v nebeském domově. Ale jim se to zdálo dlouho čekat až na věčnost. A tak náš drahý otec se vydal na dalekou cestu až do Řepčína. Byla jsem opět velmi překvapena, když jsem jednoho dne odpoledne u naší brány spatřila svého starého a dobrého otce. Jak veliká radost to byla! Tehdy jsem se dovedla moc radovat, ale nyní již to nedovedu. Tatínek přijel za velebnou matkou s prosbou, aby mi dovolila přijet na Slovensko, aby mě mohli spatřit moji sourozenci. Velebná matka to tatínkovi slíbila a také splnila. Příští rok pak, když jela do Košic, vzala mě s´sebou a dovolila mi zajít také domů. Z Košic jsem napsala a sestra pro mne přijela a domů mě zavezla. Když přijela do kláštera a já jsem za ní přišla, nepoznala mě. Přivítaly jsme se a chvilku jsme spolu mluvily až se sestra zeptala: „A kedy už tá naša sestra príde?“ Velmi mne to dojalo, podívala jsem se na ni, z očí mi vyhrkly slzy a řekla jsem jí: „A tak ja nie som vaša?“ Teprve teď mě začala poznávat. Jely jsme domů, ale já jsem se jaksi bála. Vždyť při svém odchodu z domova jsem tak moc prosila Pána Boha, abych se už nikdy nevrátila zpět a teď jsem tam jela. Proto ta radost již nebyla tak veliká, jako když tatínek byl za mnou v klášteře. Na druhý den, v neděli, jsem byla v kostele; byl plný. Lidé se zbožně modlili a zpívali, ale mně tam mezi nimi bylo úzko, cítila jsem, že tam nepatřím. Myslela jsem, že to až do konce nevydržím. Po svatém přijímání jsem se nemohla ubránit slzám a říkala jsem Pánu Ježíši: „Kdybych tu neměla Tebe, zemřela bych ve své veliké bolesti.“ Z toho jsem poznala, že když se duše jednou dá Jemu, pak již nikdo na ni nemá právo. Otec i sestry se velmi radovali z mé přítomnosti, já jsem však zakoušela více hořkosti než radosti. Pak jsem si ještě více vážila svého klášterního života.
Uplynulo několik let a mých sourozenců se znovu zmocnil stesk. Zdálo se jim to nespravedlivé, že jsem od nich tak vzdálená. Ve své tesknotě se obrátili k Pánu Bohu: všichni společně začali novénu k Božskému Srdci Páně a s důvěrou čekali, že je vyslyší. Jak je Pán Ježíš dobrý! Já jsem již netoužila po podobných radostech a když jsem obdržela dopis od svých drahých, psaný v době novény, přestože jeho obsah byl docela obyčejný, po jeho přečtení se i mého srdce zmocnila tak veliká tíseň, že jsem byla nucena jít za svou představenou a svěřit se jí. Té připadalo, že jsem příliš rozcitlivělá a snažila se mě z toho stavu vyvést a přivést na jiné myšlenky. Nevěděla jsem se, co to je, a velmi jsem se styděla, že jsem taková. Ctihodné sestře, mé představené, to nedalo pokoje a pověděla všechno velebné matce. Ta mě nechala zavolat a řekla mi: „Pozítřku jede sestra Svatava do Košic a vy pojedete s ní. Napište si pak domů, aby tam za vámi přijeli.“ Já jsem o to nežádala, ani mě to vůbec nenapadlo. Když však velebná matka to tak řekla, poslechla jsem. A jak jsem byla překvapena, když mi moji drazí vyprávěli, že Božské Srdce Páně je vyslyšelo, že ho prosili společně. Jak pravdivá jsou slova: „Pán neoslyší ty, kdo jej vzývají s důvěrou“. Dopřál nám milé radosti, abychom Mu pak ještě s větší láskou sloužili. V tom čase se zdržoval v Košicích také bratr, který měl být knězem. Po takové radosti jsem pak dlouho trpěla, než jsem se zase uklidnila. Svému utrpení jsem rozuměla. Jím jsem platila za své nedokonalosti a hříchy.
Po návratu z Košic jsem za všechno svému Pánu poděkovala a řekla jsem Mu, že již netoužím po ničem na zemi. Již mi to stačilo a chtěla jsem žít navždy jen s Ním. Také svým příbuzným jsem řekla, aby více netoužili po našem setkání na zemi, abychom se nepřipravovali o věčnou odměnu v nebi. Domů jsem jim psávala třikrát do roka: k svátku svého drahého otce, k Vánocům a Velikonocům. Pán však žádal ještě větší oběť: moje představená mi později k velikonočním svátkům psát zakázala, že k těmto svátkům se nepíše. Svou bolest jsem obětovala Pánu Ježíši a věřila, že On mým drahým všechno nahradí sám sebou. A k svému překvapení jsem častokrát poznala, že tomu tak bylo. Dobrý Ježíš se o ně staral a oni všichni zakoušeli Jeho lásku v míře přehojné. Žehnal všem. Chápali, že Jeho láska si zaslouží oběti. Proto i když jim bývalo někdy hodně těžko, rádi si opakovali: „Pán Bůh to tak chce.“ A oni chtěli jen to, co chtěl Bůh.

Řekla jsem, že žádná z mých proseb k Pánu Ježíši nezůstala nesplněná. Od svého vstupu do kláštera jsem Mu denně předkládala následující:
1. Aby mému drahému otci dopřál života tak dlouho, dokud se bratr nestane knězem. Náš otecko si to toužebně přál, aby mu Pán Bůh dal dočkat se té radosti až jeho nejmladší syn bude vysvěcen na kněze.
2. Aby si Matka Boží mého bratra-kněze sama vychovala podle Srdce svého Syna.
3. Aby otecko šťastně zemřel.
Pán splnil všechny mé prosby: bratr studoval poslední tři léta v Holandsku za nejkrutějšího bombardování, a poněvadž pro veliký nepokoj a hrozný hlad již na tom místě nemohl vydržet, byl v posledním roce přestěhován do Szegeda v Maďarsku. Tam dokončil teologii a tam také byl vysvěcen na kněze 24.dubna 1941.
V té době v celém světě vládl nepokoj. Nevědělo se, zda bude možné, aby se bratr ke svému starému otci dostal. Pán Bůh však všechno zařídil, že radost našeho drahého otce byla dokonalá. Bratrovi se podařilo podat domů zprávu, že primici bude slavit ve svém rodném domě a to 4.května 1941. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem upřímnou radost a vroucně jsem Pánu děkovala, že mým drahým dopřál dočkat se té toužebné radosti. Radovala jsem se z jejich radosti a sama jsem v tichosti v duchu sledovala všechny ty cesty, jimiž nás až do té doby náš dobrý Ježíš ve své lásce vedl. Ani jen trochu jsem si nepřála být přítomna v jejich společnosti. Zdálo se mi, že na to už nemám právo. Že náležím jen Ježíši samotnému. Avšak radost mého otce by nebyla úplná, kdybych tam byla scházela, jak se sám vyjádřil. Proto poslal prosbu velebné matce, že jeho život se chýlí ke konci a že by ještě jednou rád u sebe spatřil všechny svoje děti. Velebná matka by byla ráda vyhověla jeho prosbě, ale horší bylo, dostat povolení od úřadů. Celou záležitost jsem odporučila Pánu Bohu a nepřála si nic jiného, než plnit Jeho svatou vůli. Naděje nebyla skoro žádná, proto jsem vůbec nemyslela na to, že bych se ještě měla shledat se svými drahými v tak nejisté době. Velebná matka chtěla udělat oteckovi radost, proto poslala sestru, která uměla dobře německy na úřad, aby se pokusila dostat povolení k cestě na Slovensko. A ku podivu! Ihned obdržela pro mně cestovní pas, takže jsem ještě téhož dne směla nastoupit cestu ještě s jednou spolusestrou. Cestování bylo spojeno s velkými obětmi. Všude plno vojenských aut, na hranicích přísná kontrola, všechny věci, které jsme měly s sebou nám prohrabali, že by se člověku odnechtělo takového cestování. Poněvadž však jsem však jela z poslušnosti, proto jsem to všechno snášela ochotně a obětovala Pánu za duše. Celou cestu jsem byla v úzkém spojení se svým dobrým Ježíšem a říkala jsem Mu, že veškerou mou radostí je On sám. Když jsme dojely, na nádraží nás nikdo nečekal; nevěděli, že přijedeme. Právě hodně pršelo a cesta byla zablácená, protože pršelo už i delší dobu předtím. Od vlaku do naší vesnice bylo hodně daleko. Když jsme se tak v tom blátě trmácely, vybídla jsem spolusestru, abychom se hlasitě modlily, že se nám půjde snadněji. Když souhlasila, začaly jsme litanie k Duchu Svatému a pak ještě jiné vroucí modlitby. Na shledání se svými domácími jsem se nijak netěšila, neboť všechny radosti tohoto světa byly již tehdy pro mne jen hořkostmi.
Věděla jsem, že Pán Ježíš chtěl mému drahému otci udělat radost. Konečně jsme přijely, vlastně došly, do našeho rodného domu. Všichni nám radostně běželi vstříc. Poněvadž můj drahý starý otecko stál u dveří na prahu, naše zraky se již zdaleka setkaly, nemohla jsem se u nikoho zdržet, ale všechny pominout a jít přímo k němu, neboť jeho pohled byl tehdy pro mne magnetem. Sevřel mě do své náruče a přivinul mou hlavu na své otcovské srdce. A v tom okamžiku má duše okusila tak citelně sladkost jeho lásky, že všechno to, čemu se na světě říká láska, mi připadalo ničím proti tomu, co jsem tehdy zakusila v náručí svého dobrého otce. Ve skutečnosti však to byla láska Ježíšova, neboť hned v tom okamžiku, kdy jsem tu sladkost okoušela, mě upozornil ve svém světle, že je to On; a zároveň mi dal pochopit, co je to proti tomu, až se jednou octnu v náručí svého nebeského Otce a má duše spočine na Jeho Božském Srdci. Od onoho dne mocně toužím po tomto spočinutí v náruči Boží a pokaždé si říkám: „Když tak sladká láska spočívá v srdci pozemského otce, kdo, Pane, potom dovede snést lásku, která se skrývá v Tvém milujícím otcovském svatém srdci!“
Duchovní Otče, to nebyla přirozená, citelná pozemská láska. To bylo něco zvláštního, čistě duchovního. Dodnes, kdykoli si na to vzpomenu, pociťuji zvláštní radost uvnitř v duši a v té radosti opakuji: „Pane Ježíši, velice se těším, až Tě spatřím tváří v tvář a vrhnu se do Tvé náruče!“

Dnes, 22.února 1952 beru po dlouhé době pero opět do ruky, abych svou ubohoučkou námahou oslavovala Tebe, kterému jsem věčně zavázána vděčností. Již dlouho jsem neměla odvahu na sešit se ani podívat. Poněvadž se mi v některé dni zdá, že bych toho měla nechat, protože všechno, co zde píši, je opravdu příliš malé a ubohé pro Tvou oslavu. Dnes vidím, že je to lež mého nepřítele, který mi často našeptává podobná slova a mému srdci působí tak mnoho hořkosti. Vždyť vím, že nepotřebuješ ke své slávě, abych Tobě, můj Ježíši, napsala zač jsem Ti vděčná! Ty chceš jen jedno: „Čistou oběť!“ Přeješ si oběť s láskou, ochotně a radostně podávanou.

Nyní se ve svých vzpomínkách vrátím k životu strávenému u brány řepčínského kláštera. Tam jsem bývala skoro celý svůj řeholní život. Od 3. září 1926 do 9. srpna 1946 jsem byla vrátnou. Nemoc, kterou mi Pán Bůh poslal v roce 1933 mi nepřekážela v zastávání tohoto úřadu. On k ní přidával ještě jiné nemoci tělesné a také hodně různých utrpení duševních. To všechno pro mne bylo jen takovou pomůckou, abych vždycky hledala a čerpala pomoc a sílu jen u svého jediného Přítele, Pána Ježíše. Jak krásná je vzpomínka na tehdejší život! Léta prožitá u brány byla bohatá. Jejich bohatství spočívalo v ustavičném obětování sebe samé pro druhé. Však On, který řekl, že nenechá bez odměny ani pohár vody, který podáme bližnímu v Jeho jménu, naplňoval mou duši sebou samým a to stále. S Ním jsem žila, pracovala a trpěla. V Něm jsem byla vždycky dokonale šťastná. „Když tebe mám, všecko mám, vším světem pohrdám“, bylo mým šepotem k Němu. Má duše se naučila mluvit s Ním téměř bez přestání. Jenom s Ním jsem uměla mluvit, ať slovem či mlčením, myšlením nebo utrpením. Má povinnost sloužit všem již mi nebyla překážkou ke spojení s Ježíšem. Naopak, čím více služby bližním, tím více jsem měla Jeho samého; s čím větší láskou byly tyto služby konány, s tím větší láskou se dával; a když jsem se dala celá a na sebe vůbec nedbala i On se dal všecek. Ó, ty blažené dny! A po tak šťastně prožitém dni byl také šťastný večer. Někdy jsem se bála sednout si na židli, dokud jsem nebyla se vším hotova, abych tam na ní nezůstala do rána, a proto jsem raději zůstala na nohou, dokud jsem nešla spát. Ale i kdyby to bývalo nevím jak pozdě, nikdy jsem se neodebrala k odpočinku dříve, než jsem zašla ke svátostnému Spasiteli. Světlo na chodbách se po 9 hodině zhasínalo. Cesta do kaple byla snadná i potmě. Měla jsem tak vyměřený krok, že jsem tam trefila se zavřenýma očima, jak po chodbě, tak také po schodech, po kterých se muselo jít pro klíč. Na noc se zamykala. Že z mé návštěvy měl Pán Ježíš vždycky radost, o tom jsem byla přesvědčena. Vždyť mě k sobě tak mocně volal! Při pochůzkách po tmavých chodbách, naplňoval mé nitro svým božským světlem a mé srdce stále více rozpaloval svou svatou láskou. Cestou ke kapli jsem si ráda opakovala slova z básně, kterou jsem uměla zpaměti:
„Místečko znám krásné, při němž milé dlení;
v celém Božím světě krásnějšího není!
Svatostánek Boží ono místo zve se,
při němž ráda bych dlela, tam mě touha nese.

Vždy mě zvalo hlasem mocným, vlídným,
tam kde Ježíš bydlí, ve svatostánkem klidném!
Bohužel, ten hlas jsem často přeslechla,
Pána svého marně čekat nechala.

Zvítězil´s však, Pane, mocí lásky svojí,
nic mne s Tebou více nerozdvojí.
Roznítil´s mé srdce plamennou svou láskou,
připoutal´s mě k sobě nerozlučnou páskou.

Slasti jež lze při tvém stánku naleznouti,
ty mně nemůže veškeren svět poskytnouti.
Ku vezdejší práci, k dílu obtížnému,
jdu si pro posilu k stánku posvátnému.

Když si rady nevím, na rozcestí stojím,
jdu se k svatostánku radit s Pánem svojím.
A když umdlena dílem, odpočinku hledám,
abych k Tobě nešla, zdržeti se nedám!!

Poroučím se Tobě, dobrou noc Ti dávám,
pod tvou mocnou stráž se tiše odevzdávám.
Posledně když přijde konec mého žití,
když mi nebude lze Tebe navštíviti,
tenkrát, můj Ježíši, sladká lásko moje,
navštiv, Tebe milující, dítko svoje.

Zde Tě v svatostánku vírou, láskou vzývám,
tam pak ať v nebi Tobě věčně chválu zpívám.“

A potom po milé návštěvě u svého Ježíše jsem se v tichosti odebrala do pokoje, který byl osamělý buď na školní chodbě anebo nad tělocvičnou a poslední léta u telefonu na bráně. Obyčejně jsem spávala sama, protože jsem bývala dlouho vzhůru a kdykoli někdo v noci nebo ráno odjížděl, bylo třeba se postarat, aby nepřišel pozdě k vlaku nebo k autobusu. Všechny sestry i chovanky věděly, kde spávám, a proto když některá potřebovala někdy dříve vstávat, večer mi to prostě oznámila a sama klidně spala, dokud jsem ji nechala. Přesně, jak bylo třeba, jsem je vzbudila, zatím, než se oblékly, nachystala jsem pro ně snídani a něco na cestu. A potom podle toho, kolik bylo času, je pobízela ke spěchu, aby jim vlak neujel. Jednou jsem slyšela, jak se dvě sestry navzájem upozorňovaly, že přijdou pozdě k lokálce. Třetí jim pak řekla: „Já jsem bez starosti. Vím, že je tady sestra Sidonie a ta nás nenechá přijít pozdě.“ Řekla pravdu, protože jsem to tak skutečně dělala. Svou povinnost jsem vždycky splnila věrně. Ano, tak věrně, že jsem byla vždy připravená na odchod z tohoto světa. Tak často jsem si večer přála, abych se ráno mohla probudit ve své vlasti. Nic mě k sobě nepoutalo kromě Ježíše a ten byl se mnou všude. Ano, můj život byl šťastný a spokojený a spolusestry mně považovaly za nejšťastnější ze všech; ale ony to myslely jinak, než jak to bylo ve skutečnosti. Myslelo se, a také se často přímo řeklo: „Sestra Sidonie se má dobře. Nic nedělá, celý den si chodí jako panička a všichni ji mají rádi.“ Podobné poznámky mou přirozenost ze začátku bodaly, ale později se mi stávaly čím dál příjemnějšími a milejšími. Nakonec pak, když jsem je neslyšela, scházely mi.
Mé štěstí nebylo hned od začátku mým spolusestrám zřejmé; jak jsem se již dříve zmínila, šťastná jsem nebyla, vždyť jsem se povinností vrátné bála, že by mohly překážet duchovnímu životu. Jen s námahou jsem se vlekla po cestách Páně a byla jsem plna úzkosti a strachu, že svého cíle nedojdu. Ježíš, milovaný přítel, mě nenechal dlouho bloudit ve tmách. Seslal své světlo a vyjasnilo se na všech cestách mého putování v pozemském vyhnanství. Ó, Ježíši, děkuji Ti za tvou velikou lásku!


Jak má duše dospěla k tomu, že se jí všechno stalo lehké a samozřejmé?



Když Ježíš seslal svému dítěti nemoc, která ho již stále provázela a přidávaly se k ní nové těžkosti tělesné i útrapy duševní, a ono se jich zpočátku jenom strachovalo a před nimi chvělo; později si poznenáhlu začalo ve všem tom trpkém a přirozenosti nemilém libovat, až nakonec si je docela zamilovalo, protože pochopilo, jak cenné je to v očích Božích a jak dovede mysl člověka upoutávat v činnosti. Tehdy jsem vážně myslela, že při tak slabém zdraví, jaké jsem měla, asi dlouho na tomto světě nebudu. Smrti jsem se bála, umřít jsem ještě nechtěla.
S.Rosa Janitorová, o které jsem se na začátku zmiňovala, byla často churavá a zemřela asi v roce 1928. Její smrt mě velmi překvapila a způsobila mi velikou bolest. Vědomí, že ji už nikdy na zemi nespatřím a mluvit s ní nebudu, bylo pro mé srdce pravou mukou. Nikdo o mé bolesti nevěděl, a proto byla tím větší, že jsem s ní byla sama. Modlívala jsem se za její duši. Avšak za nějaký čas, jsem se už modlila k ní, neboť jsem si řekla, že je jistě v nebi. Kdykoli jsem se na ni s nějakou prosbou obrátila, pokaždé ji vyslyšela a pomohla v tom, oč jsem ji žádala. Proč se pořád vracím k sestře Rose, s kterou jsem bývala jen deset měsíců své kandidatury? Myslím, že proto, že jsem ji měla moc ráda. A ráda jsem ji měla proto, že byla opravdovou řeholnicí, a k tomu jsem si myslela, že až zemře, bude svatá. Po její smrti jsem měla velkou touhu mít od ní něco na památku. Ale Košice byly od Řepčína daleko a já jsem se neosmělila požádat o to své představené, a tak jsem svou touhu musela utlumit v sobě samé. Sestře Rose v nebi to jistě bylo známo a její dobrotivé mateřské srdce si na Pánu Ježíši vymohlo, aby směla pomoci svému dítěti, které se zdržovalo a dosud zdržuje v pozemském vyhnanství a trpí mnohými úzkostmi duše i těla. Pán dovolil sestře Rose, aby přišla z nebeských výšin se vzkazem.


Návštěva sestry Rosy z nebe



Bylo to v druhém roce mé nemoci, pro kterou jsem se příliš rmoutila. Jednoho dne v listopadu 1934, přesně to nevím, ale zdá se mi, že to bylo 16., přitížilo se mi více, než jiné dni, a moje představená mi přikázala, abych si šla lehnout. Šla jsem a byla jsem celá stísněná a jaksi rozmrzelá nad svým ubohým stavem. Ležela jsem v pokojíku na školní chodbě vedle sborovny. Bylo tam hodně rušno, a to jen přispívalo k větší únavě, takže jsem toho tehdy už měla dost, abych se měla čím trápit. V noci jsem pak byla zrovna tak smutná jako ve dne. Byl to skutečně trapný duševní stav a nemohla jsem se z toho sama vymotat, i když jsem jasně viděla, že to není dobré. V tomto vědomí a s takovými pocity jsem večer usínala a hned z večera se v tomto neklidu několikrát probudila. Potom jsem usnula a ve spánku se mi zdálo, že někdo zaklepal na dveře pokoje, ve kterém jsem ležela. Byla to sestra, která právě šla kolem a když zpozorovala, že kdosi ke mně jde, přiběhla, zaklepala, hned otevřela a po vstupu návštěvnice okamžitě za ní dveře uctivě zavřela a odešla. Když jsem se podívala ke dveřím, kdo to přišel, viděla jsem, že tam uprostřed dveří stojí sestra Rosa Janitorová. Byla celá bílá, bělounký hábit až po zem, že jí nohy nebylo vidět, ruce měla zkřížené pod škapulířem, a závoj na hlavě byl tak bílý, že se nedá k ničemu bílému přirovnat. Byl hodně dlouhý a nebyl složen tím způsobem, jak to nosily sestry, ale jenom volně splýval. Na něm kolem hlavy měla věnec z něžných bledě růžových růžiček. Byl to krásný pohled! Její tvář byla krásná, avšak pohled jejích očí byl přísný a zároveň milý. Já jsem byla tak moc zbabělá, že všechna ta krása mě nenadchla, ale ustrašeně jsem se domnívala, že jde pro mne, a toho jsem se bála. Ona mou domněnku uhodla, i když jsem ji slovem nevyjádřila, a řekla: „Ještě ne. Přijdu si pro tebe brzy. Zatím je třeba, dobře využít každého okamžiku!“ Tato slova říkala pomalu, zřetelně a velmi vážně, takže se do mého srdce přímo zarývala a když dořekla poslední, procitla jsem a seděla obrácena k místu, kde sestra Rosa stála.

Byl to sen. V prvních dnech po něm jsem měla plno strachu ze slov sestry Rosy, že si pro mne brzy přijde. Teprve později jsem si začala vybavovat její krásu, její něžný růžový věneček na bělounkém závoji, jak zdobil její panenskou hlavu. Potom jsem stále více pociťovala její lásku ke mně; a slova, která tak vážně říkala, čím dál tím zvučněji zněla mému vnitřnímu sluchu. To nebyl obyčejný sen. To byla láska dobrého Ježíše, která mě chtěla k sobě navždy připoutat! Neboť obyčejný sen se snadno zapomene, ale tento ne. Navždy zůstane tak jasný, jako kdybych ho měla včera. A přece je už od té doby 18 let a já slyším ještě dnes ,právě tak jako tehdy, její slova: „Přijdu si po tebe brzy, zatím je třeba dobře využít každého okamžiku.“ První, s čím jsem začala bylo: musím se vážně připravovat na smrt! Každý okamžik musím dobře využít, brzy bude konec mému životu na zemi. Již jsem nesměla mařit čas neužitečnými myšlenkami nad svou budoucností, nad svou ubohostí. Snažila jsem se, jak jsem uměla, ale stále jsem byla nepřipravená, pořád stejná. Začala jsem vážněji než dosud přemýšlet o celé té své záležitosti. Když pak byla kvatembrová svatá zpověď, otázala jsem se kněze, který je teď už na věčnosti, jak bych se nejlépe připravila na smrt, abych se jí nebála. On mi řekl, abych se hodně vroucně při každém Zdrávasu modlila slova: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za náš hříšné nyní i v hodinu smrti naší.“ a abych si často připomínala: Jaký život, taková bude smrt; dobrý život je nejlepší přípravou na ni. Poslechla jsem a pilně jsem se řídila tak vzácnou radou. Po nějaké delší době jsem cítila, že bych se měla na tak vážný okamžik ještě lépe připravovat a zvláště, když mně k tomu sestra Rosa tak vážně vybídla. Jedou zase byla mimořádná svatá zpověď; také jsem šla a otázala se na dobrou přípravu na smrt. Zpovědník mi řekl: „Odevzdanost do vůle Boží je nejlepší přípravou na smrt. Vrhnout se bezstarostně do náruče Boží, odevzdat se jako dítě Otci a pak se nebát ničeho.“ Těmito slovy jsem byla potěšena. Strach, který mě dosud tísnil, se poněkud ztrácel a mé duši se dýchalo volněji. Vědomí, že jsem v náručí svého nebeského Otce, do které jsem se tak často uchylovala, působilo mému srdci sladkou a tichou radost, o které věděl jenom On sám. Ale ani to ještě neuspokojilo mou touhu po přípravě na dobrou smrt. Znovu po nějaké delší době jsem začala pátrat po ještě dokonalejší přípravě, než byla dosud. Ježíšova slova: „Hledejte a naleznete“, jsou pravdivá. A poněvadž má duše hledala, pátrala, vzdychala po pravdě, dostalo se jí více než se nadála. Když se tedy utápěla ve svých touhách, zalíbilo se Pánu Ježíši, aby je utišil. Stalo se to takto. Dodala jsem si odvahy a řekla jsem svému zpovědníkovi prostě a upřímně všechno, co se mi přihodilo před několika léty, že jsem měla sen, o kterém jsem se již zmínila, a že od té doby se chci připravovat na dobrou smrt, ale pořád ještě nejsem dobře připravena. Zároveň jsem prosila o radu. A tenkrát jsem slyšela, že nejlepší přípravou je LÁSKA, neboť víra i naděje koncem života přestanou, láska bude trvat navěky. „Láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8).
Byl jste to Vy, duchovní Otče, kdo mi to řekl. To „brzy“, které sestra Rosa slíbila, jste říkal, že může trvat i 20 let, a dodal jste: „Dvacet let oproti věčnosti je jako nepatrný okamžik“. Po svaté zpovědi jsem získala úplný klid. Když mi Ježíš skrze Vás říkal slova o lásce, otevřela jsem se jí dokořán a byla jsem jí naplněna. A hned jsem začala dělat všechno spolu s ní. Ano, začala jsem opravdově milovat Ježíše a z lásky k Němu všechno ochotně snášet, trpět a po ničem jiném již netoužit, než Jemu jedinému se zalíbit. Slovo „Láska“ již nikdy nepřestalo zaznívat v mém vnitřním sluchu jako nejkrásnější hudba, která mne doprovázela při všech mých činech a na každém místě, kde jsem se octla. Především, a hlavně, se stala mocnou královnou všech obětí, které jsem se snažila každým okamžikem podávat Pánu Ježíši u naší brány. Ráda si připomínám ty krásné chvíle, ve kterých jsem žila v úzkém spojení s Ním; v důvěrném rozhovoru s Jeho milujícím Srdcem; ano, spočívala jsem téměř ustavičně v Jeho sladké náruči. U našeho telefonu bývalo tak útulno, tam jsem si vždycky zhluboka vydechla; ve své únavě si klekla a poklonila se Mu ve své duši, v které přebýval; políbila zem na znamení své oddanosti navždycky, a tak se osvěžila k dalším obětem. Jinde než u Ježíše jsem žádnou úlevu nehledala. V Něm jsem byla tak moc šťastna, že se to nedá říci. Jako mi zpočátku brána připadala nebezpečná pro mou spásu, tak později se mi stala prostředkem ke svatosti. U brány v Řepčíně bývalo všechno posvátné. Cítila jsem se tam jako v kapli. V kapli býval Pán Ježíš ve svatostánku a u brány byl po celý den v mém srdci. Ó, můj Ježíši, jak sladká, jak něžná, byla mému srdci Tvá slova! Ty´s byl mým rádcem, mým učitelem, mým nejdůvěrnějším a jediným Přítelem! Ty´s byl mým dobrotivým Otcem, mým milovaným Snoubencem. Ty´s byl mou milovanou Láskou, Ty´s byl mým vším! Má duše byla zakotvena v Tobě, Ty´s v ní byl mou hradbou a nikdo neměl odvahu se k ní dobývat, neboť Ty´s sám byl jejím Pánem! A bylo tomu skutečně tak. Ježíš jako Pán mého ubohého srdce seděl na jeho trůně a vládl vším, co bylo mého a já jsem pokorně kráčela před Jeho zrakem. Když jsem s někým mluvila, On byl při tom a všechno se konalo v Jeho přítomnosti. Proto ke mně naše sestry tak rády chodívaly a často se mi svěřovaly se svými těžkostmi. Bývalo to obyčejně při příležitosti jejich návštěv. Když odešla maminka, tatínek, anebo jiní příbuzní z kláštera, sestry se zastavily u brány a své bolesti a trampoty svých příbuzných doporučovaly mně, ubohé, abych se za ně pomodlila. S radostí jsem vždycky přivolila. Vždyť jsem znala Jeho moc a Jeho dobrotu, vždycky jsem Mu úplně důvěřovala. S Ním jsem byla tak úzce spjata, že mě od Něho nemohlo nic odvrátit. Co bylo dobré a co se Mu líbilo, mi napomáhalo k užšímu spojení. Co se Mu nemohlo líbit, působilo mému srdci bolest a nutilo, abych Ho ještě více milovala.
I když jsem se snažila stále žít v přítomnosti Pána Ježíše a největší ze všech tužeb, které jsem měla ve svém srdci byla ta, aby Bůh byl stále ve mně, přesto jsem často zakoušela také vnitřní opuštěnost a vyprahlost. A v takových chvílích se nepřítel mé spásy snažil mě zneklidnit, a tím zamezit cestu ke spojení s Pánem. Takové dny bývaly těžké. Dostavila se opuštěnost a neútěcha; pocit, že jsem na tomto světě jen pro takové nízké věci jako chodit s táckem okolo lidských žaludků; pořád být jen takovou služkou všech, aby si každý, nějak rozrušený, ulevil tím, když mi může něco vytknout, že jsem něco řekla, co nebylo dobré a mnoho a mnoho podobných věcí mi napadalo. Ve skutečnosti to byla pravda, že se s vrátnou toto dělo. Byla u brány k tomu, aby sloužila všem. Ke všemu se stále stavět jako malé nerozumné dítě; poslouchat na slovo horlivé ředitelky, prokurátorky a všechny ostatní, které měly vládnoucí moc. Bylo velmi nutné, aby se vrátná snažila být pokorná. Jinak by nebyl v domě Božím zachován dokonalý mír.
Jednoho dne byl v hovorně známý pán se sestrou prokurátorkou. Potřeboval pero, neboť svoje zapomněl doma, a prosil, abych mu přinesla. Poněvadž jsem mu dobře nerozuměla, co to chce, zeptala jsem se, a on opakoval. Ctihodná sestra, která tam s ním byla, se zasmála: „No, ona tak ví, co je to tácek a hrníček, ale co je to pero, tomu nerozumí“. A dodala: „Pravda, sestřičko“. Jistě mě tím ct. sestra nechtěla nijak pokořit, ale já jsem v tom momentě nebyla pokorná, ďábel se přidal a namluvil mi řadu věcí, které mne pak sužovaly. Opak tomu bylo, když byl ve mně a se mnou Pán Ježíš. Mohla jsem o sobě slyšet sebevíce pokořujících poznámek a všechno to nebylo sto mé srdce zneklidnit. „Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň mé srdce podle Srdce svého!“, volala jsem k Němu po celý den. Ježíš trpící, zraněný, s křížem na ramenou kráčející na Kalvárii byl mým průvodcem na mé cestě křížové. Po příkladu našeho bl. Jindřicha Suso jsem se naučila zpaměti sto rozjímání o utrpení našeho Pána Ježíše Krista a snažila jsem si je po celý den připomínat, a tímto způsobem jsem snadněji překonala každou těžkost, která se u brány často během dne naskytla. Jedním slovem, bez dlouhého povídání: s Ježíšem bylo a je všechno snadné, i kdyby to bylo samo o sobě velmi těžké; a bez Ježíše sebemenší tíha je nekonečně těžká. Všem nářkům usužovaných duší, a hlavně řeholních, by bylo snadno odpomoženo, jen kdyby neváhaly a úzce se spojili se svým dobrým a láskyplným Bohem, který je nám blíže než my sami sobě.

Dnes je mé srdce plné hoře. Již skoro dva měsíce jsem nepsala, čas mi to nedovolil. A já, která se velmi ráda omlouvám, že nemohu, protože mne to nijak nevábí, chci znovu začít a to právě dnes, abych Ti můj, Ježíši, opět ukázala, že Tě miluji více než sebe samu. Ó, Ježíši, má duše vroucně touží po domově.



Úplné bezvýhradné darování se Ježíši



Je pravda, že jsem se Mu již dříve darovala, ale ještě to nebylo úplné, ještě jsem se někdy zneklidňovala, že se stále musím zaměstnávat nízkými věcmi, jako: celý den jen kolem jídla; aby se každému dostalo vždycky všeho hojně; aby ta lidská přirozenost byla ustavičně uspokojována a nic jí nechybělo z toho, po čem ona touží. Slovem, aby každý, kdo k nám přijde, byl zaopatřen vším pohodlím. A o to já jsem se měla denně starat, a také jsem to dělala. To mi někdy působilo hodně těžkostí a velmi jsem se proto rmoutila.
Slavily jsme svátek sv. Cyrila a Metoděje v roce 1939. Před dvěma měsíci v Řepčíně zemřela sestra Richarda, s kterou jsem byla v úzkém vztahu, dokud byla ještě zdravá. V její nemoci jsem ji často navštěvovala. Znala jsem její velikou lásku k Pánu Ježíši, jemuž se dala úplně v oběť, aby si s ní učinil, co se Mu líbí. Pán přijal tuto čistou oběť a poslal jí různé nemoci. Celých šest měsíců byla upoutána na lůžko bolestí. Stačilo to, aby byla úplně očištěna od všech skvrn, které jí překážely vejít do věčné blaženosti. Sestra ošetřovatelka se po její smrti vyjádřila: „Tak nemocnou sestru jsem ještě ve svém životě neošetřovala“. Ta slova byla pravdivá. Za ten krátký čas, co sestra Richarda ležela, se na ní vystřídalo asi šest druhů nemocí. Začalo to zápalem pohrudnice, potom plic, pak pobřišnice, trombóza v obou nohou a nakonec zápal mozkových blan. Poslední týdny ležela bez pohnutí a poněvadž byla silná, byla proležená. Na zádech měla úplně živé maso. Když ještě měla jasnou mysl a přišla jsem za ní, řekla: „Mám zdravé už jenom ruce.“ Její oči zářily čistotou nevinného dítěte, když opakovala: „Říkám si, kdyby se všechny postavily na hlavu, abych se uzdravila, nic to nepomůže, jestliže Pán Bůh chce, abych zemřela“. Denně měla vysoké horečky a když mluvila, vycházela jí z úst horkost jako z pece. A trpěla nejen tělesně. Ďábel velice zuřil a jedné noci ji tak hrozně trápil, že všechny sestry byly probuzeny a svolány, aby se šly k sestře Richardě modlit. Byla jsem tam také a na vlastní oči jsem viděla, jak hrozně trpí. Všechny jsme se hlasitě modlily a jedna sestra ustavičně kropila postel svěcenou vodou. Chvílemi se uklidnila, ale chvílemi znovu hrozně trpěla. Volala: „Tady kropte! Tam kropte! Tam je! Tu je!“ a ukazovala na určitá místa. Trhala na sobě noční prádlo, obličej se jí zkřivil a oči se změnily jakoby nebyly její. Tu jsme se modlily vroucněji. Když jsme na chvilku přestaly, volala: „Sestřičky, proč se nemodlíte? Prosím vás, modlete se. Modlete se Pod ochranu tvou.“ Občas bylo slyšet výkřiky a zase vzdechy. Při modlitbě Po ochranu tvou volala: „Ach, kolikrát jsem se to modlila roztržitě a nepozorně! Ach, kolikrát jsem se to mohla pomodlit a nepomodlila jsem se! V hodině smrti člověk vidí všechno jasně“. Když se uklidnila, byly jsme hodně unavené a některé sestry se rozcházely. Děkovala za modlitby a my jsme myslely, že už je dobře. Proto jsem se jí zeptala: „Sestřičko, mohla bych už také odejít?“ Ona se na mne smutně podívala a řekla: „Co se mne ptáte? Udělejte si, co chcete. Každý má to, co si sám udělá“. Tato slova se mi vštípila hluboko do srdce. Kdykoli jsem se měla o něčem rozhodovat, vždycky mi přišlo na mysl, kdo si co udělá, to bude mít. Ano, považovala jsem je za památku na sestru Richardu. Ráno pak řekla jedna ze sester: „Všechny sestry z celého kláštera tam měly být, aby slyšely a viděly, jak mluví sestra Richarda. Ano, celý svět to měl slyšet!“ Sestra Richarda pak žila ještě měsíc, ale protože jí Pán Ježíš ke konci života chtěl zbavit i smyslů, proto si ten hrozný boj odbavila již dopředu. Když jsem k ní ráno přišla, vyprávěla s jásotem, jak byl satan poražen. Snažil se ji v noci dostat. Nakonec přišel Pán Ježíš a jakmile satan viděl, že se blíží, dal se na útěk. Pán Ježíš přišel, objal ji a řekl: „Ty jsi moje!“ -
Sama nevím, proč jsem se zde zmiňovala o sestře Richardě. Vždyť jsem chtěla psát o tom, jak se mi znovu dostalo velké milosti od Pána Boha. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje bývalo vždycky v Řepčíně u brány hodně práce. Bylo hodně návštěv a kromě toho učitelky končily duchovní cvičení. Většinou to byly bývalé chovanky řepčínského ústavu, a proto loučení bylo rušné a trvalo celý den. Odpoledne, když již bylo trochu volno, uchýlila jsem se do komůrky pod schody, sedla si na kufr a uvažovala: „Jaký je to život, Pane Ježíši, v klášteře! To je ta samota, odloučenost, to je ten skrytý život, po kterém jsem tolik toužila a který jsi mi Ty sliboval? To je to, zač jsem dala všecko, co jsem mohla mít? Já přece toužím dále! Chci náležet úplně jen Tobě samému! Pane, proč bych neměla být celá tvá, když jsem se Ti dala všecka? Ó Ježíši, můj dobrý Ježíši, což to všechno nekonám pro Tebe? A když je to pro Tebe, mohlo by mi to být na škodu?“
Právě byla svatá zpověď a ve volné chvilce jsem běžela do kaple. Cítila jsem v sobě oheň. Klekla jsem si před svatostánkem, vzpomněla jsem si na sestru Richardu a řekla jsem jí: „Drahá sestřičko, vím, že jste u dobrého Ježíše, proto Vás velice prosím, vyproste mi u Něho milost, abych Mu již se vším navždy náležela!“ Měla jsem tak velikou víru, že jsem doufala více, než jsem vnímala.
Sestra Richarda pomohla svou přímluvou okamžitě. V té chvíli se mé duši dostalo velikého světla a pochopení, jaké předtím neznala. Od toho okamžiku jsem jasně viděla, že všechno, co konám z lásky pro Ježíše je v Jeho očích cenné. Že nezáleží na tom, co dělám; jsem-li v samotě či v ruchu světa; mluvím-li k lidem krásná slova anebo jim dávám skleničku vody, nebo chystám hostinu pro vznešené hosty, jen když to konám z lásky pro Ježíše. Pochopila jsem, že jen láska má cenu. Poznání toho dne způsobilo mé duši velikou radost a připadala jsem si jako vítěz. Byla jsem tou náhlou změnou velmi dojata a také jsem se o tom zmínila zpovědníkovi, abych měla jasné, zda poznání, kterého se mi právě dostalo, je pravdivé. Zpovědník mě ujistil, že Duch Svatý sám je mým vůdcem a není třeba se něčeho obávat. Nakonec dodal: „Kolik bádání musí vynaložit takový teolog, aby přišel na tuto pravdu, kterou jste poznala! Svatá Terezie Ježíškova předstihla všechny teology, dokonale pochopila, v čem dokonalost spočívá. Následujte ji a děkujte Pánu Ježíši za milost tohoto poznání“. Tento den mi zůstal navždy památný. V mé duši bylo světlo a oheň, který mě pak stále poháněl, abych se dávala, ale nadevšechno v ní sídlil hluboký mír, jejž nic nedovedlo vypudit. Toužila jsem být řeholnicí, takovou, abych směla za den navštívit všechny nemocné v nemocnicích, všechny vězně ve věznicích, všechny trpící a umírající, všem jsem chtěla pomoci, potěšit, přispět jim v jejich útrapách a bolestech. Ale Ježíš mě chtěl mít stále na témže místě. Musela jsem konat jen stále stejnou práci. Teď již mi to nevadilo, nermoutilo srdce, které nalezlo své uspokojení. Jaký blahý mír pak sídlil v mém nitru! Již jsem nechtěla nic jiného, netoužila po ničem jiném, než dávat se Pánu Ježíši a to znovu a znovu; po celý den i noc, ustavičně, bez přestání, do konce života. Mé srdce toužilo být stále s Ježíšem a jen s Ním dovedlo důvěrně rozmlouvat. Každá jiná mluva s tvory je jen unavovala. Dodnes nechápu, jak může řeholní osoba nacházet radost v rozmluvách s tvory. Kdybych směla volit, zvolila bych si pro sebe věčné mlčení. Ano, každá zbytečná řeč mě hrozně unavovala. Proto jsem se snažila využít každého volného okamžiku a spěchala jsem čerpat sílu ke svatostánku.
SVATOSTÁNEK! Místo, kde jsem čerpala všechno: sílu ve slabosti, útěchu v zármutku, radost v bolesti, a hlavně, má důvěra v Ježíše byla stále větší a větší, zvětšovala se až do nekonečna a nyní je bezmezná! Pane, má důvěra v Tebe je bezmezná!
V té době jsem mívala také záchvaty lásky. Já sama jsem to tak pojmenovala. Nevěděla jsem, jaký jiný název by to zasluhovalo. Obvykle se záchvat dostavil, když jsem bývala sama v kapli anebo v chóru. Nořila jsem se vší silou své duše do plamenů lásky Srdce Ježíšova, a když jsem se tam déle nerušeně zdržovala, zdálo se mi, že hořím. Po přestěhování kaple do slavnostní síně, stál oltář těsně u jeviště a tu jsem měla možnost z jeviště být tak blízko Pánu Ježíši! Prosila jsem Ho, aby mé ubohé srdce spálil, aby v něm zničil vše, co Mu překáží. A co, když se Pán Ježíš ve svatém přijímání měl skutečně spojit se svým ubohým tvoříčkem? Tu jsem pevně věřila, že je to On, Bůh všemohoucí, proto jsem tím pevněji věřila, že všechny moje hříchy, skvrny mé duše, smyje svou drahocennou Krví tak, že zůstane docela čistá. Pak jsem Ho prosila, aby v ní zůstal po celý den a byl její radostí; aby si v ní odpočinul, aby svou hlavu trním korunovanou opřel o mé srdce. Dále jsem říkala: „Ježíši, můj dobrý Ježíši, buď se mnou! To nic nevadí, že trny tvé svaté hlavy se zabodávají do mého srdce! To mě jen ujišťuje, že skutečně jsi v něm.“
Tak vypadal život mé duše od toho památného dne, kdy sestra Richarda přispěla svou přímluvou u Pána Ježíše. Neměla jsem ve zvyku s někým o sobě mluvívat. Nejraději jsem mlčívala. Když mi Pán Ježíš ve svém světle ukazoval směr, kterým bych se měla ubírat, abych dříve dospěla k cíli, vždycky jsem se otázala zpovědníka, zda-li je to skutečně hlas Ježíšův. Tam jsem nabyla jistoty, a pak jsem o tom vůbec nepochybovala a platilo mi to za pravdivé navždy.


Milosti při svaté zpovědi



Nechtěla bych se rozepisovat o svých svatých zpovědích. To nikdy ne! Nikdy jsem se něčeho takového nedopustila. Všechno jsem považovala za tajemství své duše, o kterém věděl jen Ježíš, jemuž náležela.
Na začátku svého řeholního života jsem vždycky měla strach, když jsem měla jít ke svaté zpovědi. Než jsem vstoupila do zákristie a přiklekla ke zpovědnici, celá jsem se třásla strachem. Tak to bývalo každý týden. Později strach zmizel a na jeho místo nastoupil trvalý klid a tichá radost, zvláště, když jsem stále jasněji poznávala dobra, kterých se mé duši při svátosti pokání dostávalo.
V exerciciích v roce 1936, a tehdy jsem bývala hodně ustrašená, měla jsem za sebou rok plný různých hořkostí, s nimiž jsem se denně potkávala při svém zaměstnání u brány. Poznala jsem, že jsem si tyto těžkosti působila sama, protože jsem se nepřemáhala, abych z nich těžila, ale nechala jsem se do nich zaplést. Žil ve mně člověk starý, plný pýchy a sebelásky, a proto jsem se dopustila mnohých hříchů proti lásce k bližnímu.
Když jsem se chystala ke svaté zpovědi, viděla jsem dobře všechno, co zlého jsem napáchala. Cítila jsem na sobě celou tíhu svých velikých vin. Když jsem se ve zpovědi ze všech pokorně a lítostně vyznala, nakonec mi kněz řekl: „Hleďte sestro, pro upřímnost, kterou máte k Bohu, k sobě a ke své duši, vám zde na místě Božím slibuji, že nikdy nezbloudíte! Pán Bůh si vás povede sám ve svém světle, ničeho se nebojte!“ Po těchto slovech jsem se opravdu potěšila, věřila jsem, že mi je říká sám Pán Ježíš. Slova byla pravdivá. Mohla jsem si je proto zopakovat pokaždé, kdykoli se satan pokoušel mě zneklidnit. „Pán mě vede a nic mi nebude chybět“, napsal mi na malý památný obrázeček náš pán superior, jako by byl vytušil skutečnost. Stále, až do dnešního dne mě náš Pán vede a za Jeho vedení mi ještě nic nechybělo. Věřím, že mě povede až do konce života, ano, pevně doufám! Aby se satanovi nepodařilo odvrátit mě od mé veliké důvěry k našemu Pánu, častěji se mi dostávalo podobného ujištění hlavně ve svatých zpovědích, že náležím čistě Jemu. Při exerciciích to bývalo pokaždé. Vždycky jsem se nacházela jakoby na novém světě. Jakmile byla má duše odloučena od ruchu světa, octla se ve světle Božím a v něm poznala celou svou zlobu. Byla jsem pak před Jeho tváří ve velkém zahanbení a velikou tíhu svých hříchů jsem cítila stále, dokud jsem se z nich ve svaté zpovědi nevyznala.
V takovém stavu jsem byla i při duchovních cvičeních v roce 1939. Viděla jsem v jak mnohých případech jsem byla nevěrná, nestálá a povrchní. To jistě Pána Ježíše bolelo a mne to rmoutilo. I když jsem tím velmi trpěla, snášela jsem tuto bolest ráda, protože jsem si za své hříchy zasloužila ještě většího trestu, domnívala jsem se, že odpuštění nezasluhuji, ale spíše věčné zatracení. Večer, když se sestry už odebraly k odpočinku, klečela jsem v podobných mukách v kapli před svatostánkem. V sakristii se ještě svítilo. Bylo již pozdě, ale důstojný pán exercitátor ještě zpovídal. Když jsem viděla, vycházející sestru, jak je spokojena, zatoužila jsem také zbavit se svých hříchů a řekla jsem si: „Chce-li mi Pán Ježíš v mém soužení pomoci, jistě se ještě dnes ke svaté zpovědi dostanu. A když ne, budu trpět ochotně dál.“ V tom jsem byla upozorněna sestrou, že kdybych se chtěla zpovídat, důstojný pán je ochoten ještě teď. Byla to pozornost Spasitelova, a proto jsem vstoupila do sakristie s velikou zkroušeností. Po vyznání svých hříchů mě důstojný pán oslovil: „Jsi šťastným dítětem Božím; tvá smrt bude krásná; nebe je tvé! Vrhni se celou láskou k Ježíši, náležíš jedině Jemu!“
Dovedete si, duchovní Otče, představit, jaká radost při těchto slovech zaplavila mé srdce? Věřila jsem, že jsou to slova Ježíšova, jimiž chce potěšit zarmoucenou duši. Jak sladká byla ta noc po svaté zpovědi. Stále jsem slyšela: „Tvá smrt bude krásná, neboť jsi šťastným dítětem Božím, a proto máš nebe jisté. Ano, ono je tvé!“ Ta noc mi připadala jako zářivý den. Vůbec jsem v ní necítila tmu jako v jiných nocích, veskrz mě obklopovala jasnost z přítomnosti Pána Ježíše, kterého jsem měla v sobě a byl mi tak blízko.
„Tvá smrt bude krásná!“ Věřím tomu, ale zároveň chápu, že nemůže být krásnější smrt nad smrt našeho Vykupitele Pána Ježíše Krista a ten zemřel na dřevě kříže v bolestech, opuštěn od svých vlastních, v potupě a v opovržení, ano v nejhroznějších mukách duše i těla; ale zemřel z lásky k nám.
I moje smrt bude krásná! Ano, moje smrt musí být krásná, neboť se na ni tolik těším. Toužím po spojení a to dokonalém, úplném, navždy. Poněvadž vím, že se to stane až po smrti, nebojím se jí, čekám a vzdychám po ní. Toužím po smrti, jakou mi Pán Bůh od věčnosti určil: kdy, kde a jak, na tom nezáleží. Vím, že bude šťastná, neboť bude, jak pevně doufám, v přítomnosti mé nebeské Matky Panny Marie, v přítomnosti sestry Rosy a sestry Richardy, které každý den prosím, aby mi přišly naproti v poslední hodině. Jen o to vroucně Pána žádám, a také pevně doufám, že mou prosbu nezamítne: až se má duše při posledním dechu vrhne do Jeho božské náruče, aby v ní směla navždy zůstat; a aby jí nedovolil už žádnou odbočku do očistce, nýbrž, aby ji předem, než vyjde z tělesné schránky, dokonale očistil v plamenech své lásky od všech pozemských skvrn a hříchů. Toužím po smrti; toužím po všech mukách duše i těla, které mi Pán Ježíš od věčnosti určil; a již nyní objímám svůj kříž, který potom s láskou chci tisknout na své chvějící se srdce. Ve všem se chci podobat svému Ježíši, kterého miluji více než všechno, více než sebe.
Pán mě vedl a mé duši, mému srdci nic nechybělo, aby bylo dokonale šťastné. Kdo by dovedl pochopit radost řeholnice, která nehledá v klášteře nic jiného než Boha? Myslím, že nikdo, kdo to sám nezažil. A proto se o tom už nebudu rozepisovat, abych Vás, duchovní Otče, tak moc neunavovala. Mám pořád dojem, že všechno, co říkám a co píši, je příliš ubohé, malé a nejraději bych toho nechala. Bojím se však, abych si tím nezamezila přístup Boží milosti do duše.

Co jsem to zas napsala! Je pravda, že je všechno ubohé, vždyť jsem to řekla hned na začátku, ale nechat toho nesmím. Pánu Ježíši se nelíbí, když takhle mluvím.
Pán mě vedl, jak mi to skrze svého zástupce předpověděl. Vedl mou duši cestou bolesti a odříkání, či-li zbavování se všeho, co nebyl On. „Pane, veď mě k sobě nejkratší cestou!“, tak jsem ho často vzývala. Bral mi všechno, co jsem měla ráda. Na prvním místě to byli zpovědníci, které jsem milovala právě proto, že zastupovali Pána Ježíše a dodávali mé duši odvahu, aby spěchala po cestě lásky radostně a s důvěrou. Radili jí, aby se nezastavovala u „smetí“ tohoto světa, nýbrž povznesla se výš od země. Na svatou zpověď jsem se vždycky těšila. Každý pátek, když jste měl přijet do Řepčína, Vy, duchovní Otče, nebo jiný důstojný otec, jsem už před desátou hodinou čekala, připravila malé občerstvení, abyste se nemusel dlouho zdržovat v hovorně a začal hned v 10°° hod. zpovídat. Z vděčnosti, že se pro nás namáháte, jsem Vás měla ráda a domnívala jsem se, že jednám správně. Ježíš, svatý Bůh, milovník lidských duší, chtěl, aby mé srdce úplně celé patřilo Jemu. „On je Bohem žárlivým na naši lásku!“ (Deut 4,24). Když jsem jednou v pátek šla z kuchyně k bráně, a právě chystala pro Vás občerstvení, radovala jsem se v duchu při tom, že zase k nám přijdete. Najednou jsem zaslechla vnitřní hlas: „Již nesmíš svému srdci dopřát ani jednoho pocitu, který by se nevztahoval na Ježíše!“ Zastavila jsem se a v mém nitru nastala okamžitá změna. Pochopila jsem. Byl to Jeho hlas; toho, jenž je Světlem světa. Opravdu, chtěl mé ubohé srdce celé, sám pro sebe a navždy. Jakmile jsem porozuměla, co si přeje, snažila jsem se tím řídit. I když jsem dříve nepozorovala, že by v mém jednání v podobných případech mohlo být něco zlého, jakmile jsem byla Božím hlasem upozorněna, věřila jsem a zároveň poznala, že ve všech mých činech bylo mnoho nedokonalostí, které se Pánu Ježíši nemohly líbit, a proto je chtěl změnit v krásu, která by ho oslavovala.
Mé srdce tehdy bylo hodně citlivé. Porovnám-li své srdce s tehdejším, zdá se mi, že mám úplně jiné. Nyní jsem lhostejná ke všemu. Tehdy mě všechno dojímalo. Když jste se v roce 1941 stal provinciálem, bylo samozřejmé, že nemůžete být zpovědníkem v Řepčíně, vždyť jste byl v Praze. Bolelo to, ale nedalo se na tom nic změnit. Horší to bylo později; nechci to však znovu připomínat. Vím, že všechno řídil Pán. Potom jsem ztratila i jiného, který přišel po Vás. Neměla jsem už nikoho kromě Ježíše. On mi byl vším. Mluvil k mé duši nejen jednou za týden, nýbrž kdykoli byla ochotna Mu naslouchat. Ježíš mluvil. Říkal mi, co by se Mu líbilo; kdybych se nebránila, učinil by mě svatou. Tak jsem Mu často za den opakovala: „Pane, učiň mě svatou!“ Zkoušela jsem, napodobovat svaté v kajícnosti. Jen málokdy se mi to podařilo. V lásce, v oběti, se to dařilo výborně pokaždé. Obětí bylo třeba, hlavně na ně čekal. Nikdy nechtěl násilně, vždycky jen dobrovolně. Ó, ta nekonečná shovívavost mého Ježíše! Jednou klepal na mé tvrdé srdce a čekal, čekal, až jsem řekla ano. Trvalo to několik dní. Jakmile jsem svolila, ihned mi dal své světlo, sebe samého. Vzal mi také mou představenou, v které jsem Ho ctila a milovala. Srdce se zprvu bouřilo, ale když jsem poznala, že se Mu to tak líbí, pak jsem už nedbala, i kdyby bylo bolestí puklo. V Něm jsem nacházela svou jedinou útěchu a sílu ve všech svých bolestech a bojích. Pro klid a posilu jsem neměla jiné místo než svatostánek. Již dříve jsem tam nacházela sílu ve svých slabostech. Moje představená to dobře věděla; když zpozorovala, že jsem hodně unavená, neposlala mě do postele, ale do kaple. Říkala: „Pravda, Vy raději do kaple?“ Ano, v každé únavě a v každém bolu jsem spěchala do kaple k svému Ježíši. Tam jsem se osvěžila a získala nové síly k dalším obětem. V sebetěžší nemoci bych byla vydržela před svatostánkem. Nemohu pochopit, jak je to možné, když je někomu trochu špatně, že nechce do kaple, že tam nevydrží. Já tam vždycky nacházím sílu, je mi tam tak dobře, že se mi na své nemoci nechce myslet.
Mohu zde napsat příklad ze včerejšího dne. Je svátek Božího Těla. V naší zahradě v Broumově se letos dějí veliké přípravy. Také jsme dostaly svůj díl na uspořádání a byla jsem tam celé dva dni. Práce v zahradě byla moc těžká, a proto druhý den k večeru jsem byla hodně unavená. Všechno to ve mně hrálo a myslela jsem si, jak se zastavím, že pak už nebudu schopna se ani pohnout. Večer byla mše svatá, šla jsem na ni, i když se mi zdálo, že tam nevydržím. Ale po mši svaté jsem byla tak svěží, že jsem únavu vůbec necítila a mohla jsem po večeři práci v zahradě dokončit. Jak jsem byla ráda, že jsem šla!
Mým místem pro uklidnění všech bouří a mým lékem pro všechny nemoci je svatostánek. Být u svého dobrého Ježíše. Tam je pravé místo pro utišení všech bolestí duše i těla.

Konec druhé části.




Sdílet

Související články:
Vychází nová brožurka (10.07.2018)
Marie Restituta (30.03.2018)
Objednejte si jedinečnou knihu (30.03.2018)
Jak používat knihu Krokodýl (04.03.2018)
Víte, že brožurky Tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. jsou i v Brně? (07.12.2017)
Kniha "Dějiny, jak je možná neznáte" na 2. místě v anketě Katolického týdeníku! (04.12.2017)
Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelim (kázání 62.-75., Jan 11-14) (03.12.2016)
P. Pavel Zahradníček: Dějiny, jak je možná neznáte (kniha, e-kniha) (08.11.2016)
Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18) (04.10.2016)
Duhový den v Břežanech (27.06.2016)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.: komisní nabídka brožurek na Noc kostelů (15.05.2016)
V anketě Katolického týdeníku Kniha roku 2015 vyhrála brožurka Cena, kterou zaplatíš (05.12.2015)
Jaroslav V. Polc: Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti (kniha k objednání i stažení) (17.11.2015)
Nová kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. - Joseph Fadelle: Cena, kterou zaplatíš (13.10.2015)
A.M.I.M.S. - Svatý Antonínek a farnost Kunovice (14.08.2015)
Zahradní slavnost v Břežanech (04.05.2015)
Mozaika duchovní moudrosti (30.03.2015)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A já jsem s vámi i za železnou oponou
(12.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Vyřiďte sijónské dceři
(11.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Rodiče a školáci
(06.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
Květy Nejsvětější Svátosti
(03.10.2014)
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S. představuje brožurku:
A nezapomeň na modlitbu
(01.10.2014)
Mozaika duchovní moudrosti (30.08.2014)
Svatý Alfons Maria de Liguori: Návod na dobrý život (08.04.2013)
Odhalení kamene požehnaného
pro Dům Maxmiliánum
(25.01.2012)
Hlasujte pro knihu z A.M.I.M.S. (FATYM) (02.11.2011)
Řekli svatí a to platí... aneb citáty blahoslavených a svatých (06.09.2011)
P. Marin Sedloň OMI: Doprovázení. Krátké reflexe k duchovnímu vedení (23.01.2011)
Biblický rozjímavý růženec (10.01.2011)
Kateřina Baková OP Autobiografie III. část (05.01.2010)
Kateřina Baková OP: Autobiografie I. část (03.12.2009)
Pozor změna - hlasovat je možno až do 16. 11.2009 (12.11.2009)
Základní kámen pro Maxmiliánum byl požehnán Svatým Otcem (18.10.2009)
Kompletování brožurek (06.08.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle témat) (17.02.2009)
Seznam knih A.M.I.M.S. k objednání (uspořádání dle autorů) (11.01.2009)
| Autor: Táňa Dohnalová | Vydáno dne 25. 06. 2009 | 5728 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 332675
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace