Bůh projevuje všem lidem přízeň a milost. Ať už je to navenek viditelné, nebo to zůstává skryté, činí tak vždy skrze Pannu Marii, Prostřednici všech milostí.
Událost, ke které došlo
v roce 1944 v americkém státě Mississippi, velmi jasně ukazuje mateřské prostřednictví milostí
skrze Pannu Marii. P. Robert
O’Leary SVD (1911–1984), misionář verbista ve státě Mississippi, byl osobním účastníkem
těchto událostí a vydal o nich
vlastní svědectví. Zanechal dalším generacím nahrávku pod
titulem
Příběh obrácení vězně
Clauda Newmana
Černoch Claude Newman
(1923–1944) odešel již jako
pětiletý od své matky Floretty
do Boviny. Tam vyrůstal spolu se starším bratrem u babičky
Ellen Neumanové. Velmi brzy
poznal tvrdou práci na bavlníkových plantážích, kde pracoval
Sid Cook, za kterého se babička
Ellen vdala. Jako devatenáctiletý byl několikrát svědkem toho,
jak tento muž jeho babičku bil
a zneužíval. 19. prosince 1942
svého nevlastního dědečka zastřelil. Po několika týdnech ho
chytili a byl odsouzen k smrti
na elektrickém křesle.
Když Newman v roce 1943
čekal ve vězení na svou popravu, která měla být provedena
dne 20. ledna 1944, byl na cele
spolu s jinými čtyřmi odsouzenými. Když už neměli o čem vyprávět, všiml si Claude, že spoluvězeň má na šňůrce na krku
oválný předmět. Se zájmem se
zeptal, co to je. Mladík odpověděl stručně, že je to medailka. Když se Claude zeptal, co
to je medailka, její nositel, který byl sice katolík, ale význam
medailky neznal, ji rozzlobeně
utrhl a hodil Claudovi k nohám:
Vem si to! Claude zvedl medailku a s dovolením vězeňského dozorce si ji pověsil na krk. Zdálo
se mu, že ho tento stříbrný plíšek přitahuje, a chtěl ho prostě
nosit jako ozdobu.
Když spal Newman v noci na
své pryčně, něco ho dotykem na
zápěstí probudilo. Později vyprávěl knězi: Stála tu nejkrásnější žena, jakou Bůh stvořil. Byl nejdříve vylekaný a zděšený a nevěděl,
co má dělat. Paní ho uklidnila
a dříve, než zmizela, mu řekla:
Chceš-li, abych byla tvoje matka
a ty moje dítě, dej si zavolat katolického kněze. Claude osaměl a zvolal tak
hlasitě, že probudil své
spoluvězně: Přiveďte mi
katolického kněze!
Tak přišel za Newmanem P. O’Leary.
Newman se mu svěřil, co minulé noci zažil. Proto spolu s ním
i ostatní vězni v cele požádali P. O’Learyho o hodiny náboženské výuky. Kněz byl nejdříve
skeptický, i když ho všichni čtyři
spoluvězni ujišťovali, že Claudovo vyprávění je autentické, ačkoliv oni sami zjevení neviděli ani
neslyšeli. Nakonec jim verbista
slíbil hodiny katechismu.
Po návratu do své farnosti vyprávěl P. O’Leary svému faráři,
co se stalo, a další den se odebral v dohodnutou hodinu do
věznice na první hodinu náboženství. Tam zjistil, že černoch
Claude Newman neumí
číst ani psát, protože nikdy nechodil do školy.
Jeho náboženské znalosti byly ještě slabší, nevěděl vlastně vůbec nic.
Ježíše vůbec neznal a věděl jen, že existuje Bůh. Tak míval Claude hodiny náboženství
a jeho spoluvězni mu při učení
pomáhali.
Jeho krev nás očišťuje
Po několika týdnech jednou
P. O’Leary řekl: Takže dnes budeme, hoši, mluvit o svaté zpovědi. Claude ihned odvětil: O tom
už něco vím. Paní mi řekla, že
když jdeme ke zpovědi, neklekáme před knězem, ale před křížem
jejího Syna. A když opravdu litujeme svých hříchů a vyznáme je,
krev jejího Syna, kterou za nás
prolil, teče na nás a očišťuje nás
ode všech hříchů.
P. O’Leary zůstal jak zkamenělý a poslouchal s otevřenými
ústy. Nezlobte se, nechtěl jsem
to tak rychle vychrlit, omlouval
se Claude.
To nic, já se nehněvám, jen žasnu. Tak tys ji znovu viděl? ptal se
dojatý kněz. Pak si ho vzal stranou a Newman začal s veškerou vážností: Paní mi řekla, že
jestli budete mít pochybnosti nebo námitky, mám vám připomenout slib, který jste dal Panně Marii v Holandsku v roce 1940, když
jste ležel v zákopech. Na splnění
tohoto slibu stále ještě čeká.
P. O’Leary vzpomíná: Potom
mi popsal podrobně, čeho se týkal
můj slib. Tato neuvěřitelná skutečnost mě úplně přesvědčila, že
Claude mluvil o zjeveních pravdu.
Když se vrátili k ostatním,
Claude pokračoval v povzbuzování svých kamarádů: Nebojte se zpovědi! Vy řeknete skutečně
své hříchy Bohu, a nikoliv knězi.
Panna Maria mi vysvětlila, že skrze kněze mluvíme k Bohu a Bůh
nám zase skrze kněze odpovídá.
Svaté přijímání jen vypadá
jako kousek chleba
Asi za týden se P. O’Leary
připravoval na to, že sdělí svým
pěti vězňům i tajemství Nejsvětější svátosti oltářní. Claude mu
naznačil, že Panna Maria ho poučila i o této svátosti, a se souhlasem kněze začal vysvětlovat:
Panna Maria mi řekla, že svaté přijímání vypadá jen v mých
očích jako kousek chleba, ale že
bílá hostie je skutečně a opravdu
její Syn. Vysvětlila mi, že tímto
způsobem bude ve mně Ježíš jen
krátký čas, a to přesně tak, jako
byl v ní, než se v Betlémě narodil.
Proto mám ten čas prožívat s ním
stejně, jako to dělala ona: milovat
ho; klanět se mu; chválit ho a prosit o požehnání a děkovat mu. Během těchto minut se nemám o nikoho jiného a o nic jiného starat.
Ten čas mám strávit jen s ním.
Poslední přání
Nakonec vyučování pěti vězňů skončilo. Claude byl spolu
s nimi přijat do katolické církve a 16. ledna 1944 byl pokřtěn.
Za čtyři dny, pět minut po půlnoci, měl být popraven. Den před
popravou se šerif Williamson
zeptal Newmana: Claude, máš
právo vyslovit před smrtí poslední přání. Co by sis přál?
Claude odpověděl: Všichni jste napjatí a dozorce dokonce zmatený. Ale vy nechápete –
umře jen moje tělo. Já odcházím,
abych mohl být u „ní“, a proto si
žádám party na oslavu. Šerif se
zeptal: Co tím myslíš? – Party na
oslavu. Mohli byste požádat kněze, aby obstaral koláče a zmrzlinu, a dovolili byste vězňům z druhého poschodí, aby se mohli volně
pohybovat v hale a abychom všichni spolu oslavovali?
Někdo by mohl na kněze zaútočit, varoval dozorce. Claude
se však obrátil na muže, kteří stáli u něho, a řekl: Chlapi, to určitě neuděláte, je to tak?
Kněz navštívil jednu zámožnou paní z farnosti, která se postarala o zmrzlinu a koláče. Vězni měli svoji party.
Hned po ní se podle Claudova přání všichni pomodlili v hale
křížovou cestu za spásu Clauda
i za svou vlastní. Potom odvedli muže zpět do cel a P. O’Leary
odešel do kaple, přinesl Nejsvětější svátost a podal Newmanovi
svaté přijímání. Potom si spolu
klekli a modlili se.
Oběť lásky
za beznadějný případ
Patnáct minut před popravou přišel šerif Williamson, vyběhl po schodech a volal: Odklad, odklad! Guvernér povolil
odklad o dva týdny. Šerif a právní zástupce se totiž pokusili udělat všechno, aby zachránili Newmanův život. Když se to dověděl,
rozplakal se. P. O’Leary a Williamson si mysleli, že jsou to slzy
radosti a úlevy. Claude však ze
sebe těžko dostal slova: Vy vůbec
nic nechápete. Kdybyste ji byli aspoň jednou viděli a podívali se jí
do očí, nechtěli byste žít ani o jeden den déle. Co zlého jsem udělal za poslední týdny, že mi Bůh
odepřel odchod na věčnost, a musím čekat ještě dva týdny?
Tu si P. O’Leary vzpomněl
na Jamese Hughse, vraha, který byl vychovaný v katolické víře, ale pak vedl nemravný život
a byl rovněž odsouzen k smrti.
Tento vězeň pociťoval k Newmanovi velkou nenávist. Možná, že
si Panna Maria přeje, abys tuto
oběť přinesl za obrácení Hughse,
řekl kněz. Proč neobětuješ Bohu
každý okamžik, kdy ještě musíš
být odloučený od Panny Marie, za
toho vězně, aby ani on nebyl navěky odloučen od Boha?
Claude souhlasil a prosil kněze, aby ho naučil slova modlitby, kterou by Bohu nabídl tuto
oběť. Kněz pomohl svému svěřenci, který mu pověděl: Ach,
pater, zde ve vězení mne Hughs
od začátku nenáviděl, ale nyní jeho nenávist nezná hranic.
Přesto obětoval dvacetiletý černoch všechno šikanování, oběti a modlitby za Jamese Hughse.
Za dva týdny byl Newman popraven a P. O’Leary o tom řekl: Nikdy předtím jsem neviděl nikoho,
kdo by šel vstříc smrti s takovou
radostí. Dokonce i oficiální svědci a novináři byli ohromeni a nedokázali pochopit, proč kandidát
smrti na křesle tak zářil štěstím.
Poslední slova Clauda Newmana patřila P. O’Learymu: Budu na vás pamatovat. A kdykoliv
budete mít nějakou prosbu, obraťte se na mne a já krásnou Paní poprosím... Bylo to 4. února 1944.
Zachráněn
v posledním okamžiku
Za tři měsíce, 19. dubna 1944,
se konala poprava bělocha Jamese Hughse, který tolik nenáviděl
Newmana. To byl ten nejšpinavější, nejnemorálnější muž, jakého jsem kdy potkal. Jeho nenávist
vůči Bohu a všemu duchovnímu
se nedá popsat, řekl o Hughsovi
P. O’Leary.
V posledních minutách před
příchodem šerifa, který měl zločince odvést z cely k vykonání
rozsudku, domlouval mu naléhavě lékař, aby si alespoň klekl
a pomodlil se Otče náš. Hughs
ho proklel a plivl mu do tváře.
Když ho připoutali na elektrické
křeslo, udělal šerif poslední pokus: Chcete-li naposled něco říct,
učiňte to nyní! Odsouzenec znovu klel a rouhal se. Náhle zmlkl,
oči otevřel široce hrůzou a hleděl někam do kouta místnosti.
Pak začal křičet k šerifovi: Přiveďte mi kněze!
Protože zákon v Mississippi
předepisoval při popravě přítomnost kněze, P. O’Leary byl
již v místnosti. Stál však za novináři, aby neprovokoval odsouzence k urážkám Boha. Bez meškání přistoupil k odsouzenému
a ten vyznal: Byl jsem katolík,
ale pro nemravný život jsem se od
náboženství zcela odvrátil. Potom
všichni opustili místnost a kandidát smrti se kajícně vyzpovídal s hlubokou lítostí jako dítě.
Když byli opět všichni v místnosti, šerif se zeptal kněze: Co
způsobilo ten náhlý obrat? – Nevím, neptal jsem se ho na to. Šerif se obrátil přímo na odsouzence: Co tak náhle změnilo tvůj
názor? – Pamatujete se na toho
černocha, Clauda Newmana, kterého jsem tolik nenáviděl? Stál na
tomto rohu a za ním stála s rukama na jeho bedrech svatá Panna.
Claude mi řekl: „Obětoval jsem
svoji smrt spolu s Kristem na kříži za tvoji záchranu. Ona, Panna
Maria, ti vyprosila milost, abys
mohl vidět místo v pekle připravené pro tebe, jestliže nebudeš litovat.“ V tom okamžiku jsem začal křičet, že chci kněze.
Krátce nato byl popraven
James Hughs, který se obrátil
doslova v poslední minutě.
Víťazstvo srdca 86/2012
Překlad -lš-
Z časopisu Světlo 33/2012,
odkaz je ZDE.
