Karol Dučák: Turek Berlabei – muslim, který se stal mučedníkem Katolické církve

Mučedníci v Otrantu
Může Kristus spasit muslima?! Může vůbec spasit někoho jiného než katolíka?! Bezpochyby ano! Kristus je přece Všemohoucí a jen on rozhodne, koho spasí. Dokonce ani katolíci nemají garanci, že budou všichni spaseni. Čili ani samotná příslušnost ke Katolické církvi nemůže žádnému jejímu členovi garantovat spásu.





Právě naopak, katolíci budou Bohem souzeni mnohem přísněji než nekatolíci. O spásu své duše musí každý člověk aktivně usilovat. Spása nepřijde sama od sebe a Kristus nikoho nespasí proti jeho vůli.

Skeptik by však mohl namítat, že turecký mučedník Berlabei nemohl být spasen, protože jako muslim nebyl pokřtěn. A křest je přece podmínkou spásy. Ježíš Kristus ustanovil svátost křtu slovy, která řekl apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého...“ (Mt 28, 19)

Katolická církev učí, že spaseni mohou být jen pokřtěni lidé. Jenže nekřesťané, kteří ne vlastní vinou nebyli pokřtěni klasickým křtem čistou vodou, by mohli být tímto učením diskriminováni. Na to Katolická církev pamatuje a církevní tradice vždy uznávala i křest krve a křest touhy. O křtu krve mluvíme, když člověk, který nebyl pokřtěn, podstoupí mučednickou smrt pro Krista. A přesně k tomu došlo i u tureckého mučedníka, který tváří v tvář smrti vyznal, že katolická víra je jediná pravá a on sám touží stát se křesťanem. I když Berlabei věděl, že za to zaplatí vlastním životem, rozhodl se raději stát mučedníkem, než zříci se pravé víry, kterou našel na konci života. Jenže v případě Berlabeiho můžeme mluvit i o křtu touhy. O křtu touhy mluvíme v případě nepokřtěného člověka, který si ve smrtelném nebezpečí vzbudí dokonalou lásku k Bohu, lituje svých hříchů a touží udělat vše, co Kristus žádá, ale není mu umožněno přijmout křest vodou a on zemře. Jedině Kristus, a nikdo jiný, rozhoduje o spáse každého člověka: katolíka či nekatolíka. Jedině v Ježíši Kristu je spása. (srov. Sk 4, 12)

Kristus může i muslimy a všechny jinověrce, ale i bezvěrce, kteří ne vlastní vinou nemohli být pokřtěni čistou vodou, přijmout do nebeské blaženosti prostřednictvím křtu krve a křtu touhy. Nikdo nemůže být spasen bez Krista a sám Kristus rozhoduje o každém jednom člověku, jestli ho spasí, nebo ne. Týká se to i tureckého mučedníka Kristovy církve, který se jmenoval Berlabei a nikdy v životě nedostal příležitost stát se katolíkem. Tento muslim se však tváří v tvář smrti veřejně zřekl islámu, přičemž vyznal, že katolická víra je pravá a on sám touží stát se křesťanem, i když ho zato nechal turecký paša popravit. Stalo se tak v Otrantu v roce 1480, rok před smrtí osmanského sultána Mehmeda II., který se stal vážnou hrozbou křesťanské Evropy té doby. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? O tom pojednává tento článek.

Sultán Mehmed II. začal svoji dobyvatelskou pouť již v poměrně mladém věku. Měl pouze 21 let, když v roce 1453 dobyl Konstantinopol (původní název Byzantion), centrum Byzance, původně Východořímské říše. Díky tomu získal čestný titul Dobyvatel. Dobytí Konstantinopole znamenalo definitivní zánik celé Byzantské říše, která byla po staletí mocným protivníkem nejprve Suldžuckých a poté Osmanských Turků. Ovládnutí Konstantinopole povzbudilo dobyvatelské choutky Mehmeda II., který se se střídavými úspěchy pokoušel zmocnit dalších území na jihovýchodě Evropy. Neodradila ho ani porážka v bitvě u Bělehradu v roce 1456, kterou mu uštědřil sedmihradský vojevůdce a uherský gubernátor Jan Huňadi, ani zmasakrování tisíců osmanských vojáků valašským knížetem Vladem III. Draculou v letech 1461 a 1462. Kruté porážky uštědřil Osmanské říši i legendární albánský vojevůdce Skanderbeg v letech 1457 a 1465. Mehmed II. se však nevzdal a navzdory několika porážkám osmanských vojsk ovládl nová velká území, takže osmanské panství se rozšířilo od Dunaje přes Anatolii až po Kurdistán a v roce 1473 i na Krym.



Neúnavný turecký dobyvatel šířil své výboje nejen po souši, ale toužil ovládnout také Středozemní moře. Svým válečným loďstvem zamýšlel zmocnit se dokonce i Apeninského poloostrova a jeho konečným cílem bylo ovládnutí Říma. Snil o tom, že rozšíří panství islámu tak, že pod svou vládou obnoví Římskou říši z dob jejího největšího územního rozmachu, tedy ještě před jejím rozdělením na Západořímskou a Východořímskou říši.

Jelikož Svatý stolec si velmi dobře uvědomoval hrozbu ze strany Osmanské říše, dostal Mehmed II. od papežské kurie chytrou nabídku na korunovaci byzantským císařem pod podmínkou, že se zřekne islámu a přijme křesťanskou víru. Konverze na křesťanství však byla pro sultána nepřijatelným řešením a tak si Mehmed II. sám přivlastnil titul římského císaře jako vůbec první vládce osmanského impéria.

V roce 1480 přistoupil Mehmed II. ke splnění svého snu o ovládnutí Apeninského poloostrova. Na jeho realizaci se pečlivě připravil shromážděním mohutného osmanského loďstva s počtem 110 až 130 lodí (v některých zdrojích se dokonce uvádí počet 150, ba i více lodí) v albánském přístavu Vlorë, který Osmanská říše v té době již ovládala. Za vrchního velitele vojenské výpravy osmanských bojovníků (podle různých zdrojů jich bylo 15 až 20 tisíc) byl jmenován vezír Gedik Ahmed paša. Cílem vojenské výpravy se stal přístav Otranto v nejvýchodnější oblasti Apeninského poloostrova, v jeho jižní části.

Pohroma začala 28. července 1480, kdy osmanské loďstvo přistálo nedaleko Aliminských jezer, několik kilometrů severozápadně od města Otranta. Místo vylodění dodnes nese název Turecký záliv. Ještě týž den dorazili osmanští bojovníci k městským hradbám Otranta. Obyvatelé města, kterých bylo v té době asi šest tisíc, byli vyzváni k dobrovolné kapitulaci, avšak tuto výzvu kategoricky odmítli. Přitom město bránilo jen 400 vojáků, kterým velel neapolský hrabě Francesco Zurlo a spolu s ním druhý kapitán Giovanni Antonio Delli Falconi, takže osmanská armáda byla ve výrazné převaze. Navíc muslimům pomohla nejednotnost křesťanů, která zpečetila tragický konec Otranta. Mocenské spory mezi Neapolským královstvím a Benátskou republikou způsobily, že neapolský král Ferdinand I. v té době nemohl městu pomoci, protože jeho vojska bojovala v Toskánsku, a Benátky se nechtěly v konfliktu angažovat, protože krátce předtím uzavřely s Osmanskou říší mírovou smlouvu. Navíc Benátčané ve své krátkozrakosti kalkulovali s oslabením Neapolského království, které bylo jejich nebezpečným rivalem, takže jim útok muslimů přišel vhod.



Město však vůbec nemuselo být vystaveno pohromě, protože bylo včas varováno před blížící se pohromou. Už několik měsíců před katastrofou měl svatý František Paulánský ve své poustevně v Paternu Calabru vidění, ve kterém mu byla vyjevena budoucí zkáza Otranta. Napsal i neapolskému králi a žádal ho o zásah ve prospěch města, ale Otranto přesto nedostalo požadovanou ochranu a muselo se spolehnout na vlastní síly. Světec vyprávěl svým bratrům, že viděl ve svém hrůzostrašném vidění ulice Otranta pokryté mrtvolami a zalité křesťanskou krví. Bohužel jeho slova se naplnila velmi přesně.

Od 28. července 1480 se město bránilo mnohonásobné přesile Turků celé dva týdny. Bylo vydáno napospas ostřelování z těžkých obléhacích děl, zvaných bombardy. Vedle toho Turci plenili okolí, ze kterého získali mnoho otroků. V noci 10. srpna tamní arcibiskup Stefano Pendinelli vyzval obyvatele Otranta k hrdinskému boji, ve kterém mají jen dvě možnosti: buď se ubrání, nebo zahynou hrdinskou smrtí při obraně křesťanství. Lidé pak hromadně přistupovali k Nejsvětější oltářní svátosti, aby se nasytili Kristovým tělem a krví a tak mohli jít s odvahou vstříc smrti.

Následující den, v pátek 11. srpna 1480, osmanští bojovníci město dobyli a tehdy začal krutý masakr, o kterém se všichni kronikáři vyjadřovali s velkým zděšením. Arcibiskupa Pendinelliho si smrt našla v katedrále. Mnozí obyvatelé města zahynuli rukama dobyvatelů, mezi nimi i Francesco Zurlo. Muže Turci hromadně vyvražďovali, ženy znásilňovali a pak část z nich rozsekali, zatímco jiné spolu s dětmi odvlekli do otroctví. Některým ze zotročených žen a dětí se později podařilo osvobodit se a vrátit se domů, kde vydali svědectví o masakru, díky čemuž mohli později kronikáři poměrně přesně rekonstruovat průběh těchto tragických událostí.

Někteří obyvatelé Otranta, především ženy a děti, hledali úkryt v katedrále, ale marně. Osmanští bojovníci zabíjeli šavlemi i kněze, konsekrované hostie rozházeli po zemi a pošlapali, navíc rozbíjeli sochy světců, ničili posvátné malby a fresky, přičemž se krev křesťanských mučedníků mísila s prachem ze zdevastovaných památek.



Jenže Gedik Ahmed paša chtěl zažít triumf islámu. Nechal shromáždit 800 mužů (podle některých pramenů jich bylo 813, podle dalších až tisíc i více) z těch, kteří přežili masakr, a dal jim na výběr: buď se stanou muslimy, nebo budou popraveni. Toto však zajatci jednoznačně odmítli. Jejich jménem promluvil krejčí Antonio Pezzulla, zvaný Primaldo. Svědectví o tom přinesl později kronikář Giovanni Michele Laggetto na základě vyprávění svého vlastního otce, očitého svědka události, který jako šestnáctiletý chlapec nebyl popraven, ale odvlečen do otroctví. Později se kronikářovu otci podařilo osvobodit se a vrátit se domů, aby mohl vydat očité svědectví o událostech v Otrantu.

Lagetto píše, že Primaldo nejprve jménem všech spoluobčanů promluvil k trýznitelům, kteří je chtěli přimět ke zradě katolické víry: „Věříme v Ježíše Krista, Božího Syna, a pro Ježíše Krista jsme připraveni zemřít.“
(www.madonnadelpino.altervista.org/varie/otranto.html)

A kronikář zachycuje i proslov Primalda ke svým rodákům:

„Bratři moji, až do dnešního dne jsme bojovali za obranu vlasti a záchranu životů, a za naše pozemské pány; teď je čas, abychom bojovali za záchranu našich duší, za našeho Pána, který za nás zemřel na kříži. Patří se nám umřít pro něj, stát pevně a neochvějně ve víře...“
(www.madonnadelpino.altervista.org/varie/otranto.html)


Na tato slova začali muži s velkým zanícením křičet, že se raději stanou mučedníky, než by měli zapřít Krista. Rozzuřený paša uskutečnil své hrozby a nechal na Vrchu Minervy nad městem popravit všechny zajatce, kteří se vzepřeli jeho vůli a odmítli stát se muslimy. Primaldo byl první. A v tomto momentě přichází na scénu turecký kat jménem Berlabei, který provedl první popravu a poté pokračoval ve svém katovském řemesle.

Hned při první popravě došlo k zázraku, který šokoval Turky a dodal odvahu odsouzencům, čekajícím na popravu. Když kat Berlabei přesným a čistým úderem šavle setnul krejčího Primalda, jeho hlava se skutálela na zem a vyřkla slova: „Santa Fede“. V překladu to znamená: Svatá víra. Vzápětí se bezhlavé tělo popraveného muže napřímilo a zůstalo stát pevné jako sloup. Když to kat viděl, strčil do tohoto těla, ale bezvýsledně. Tělo zůstalo pevně stát, přestože se další dva Turci pokoušeli srazit bezhlavou mrtvolu na zem.



Berlabei pokračoval ve své práci kata, avšak čas od času obrátil svůj pohled na Primaldovo vzpřímené tělo, které se nikomu nepodařilo srazit na zem. Stálo rovné a strnulé jako sloup.

Když byl setnutý poslední z otranských křesťanů, tehdy užaslý Berlabei i ostatní přítomní viděli, jak Antonio Primaldo sám spadl na zem a naposledy nakrátko promluvil. Když řekl, že zemřel poznajíc Krista a pravdivou víru v Boha, nastal definitivní konec.

Tento zázrak se dotkl srdce tureckého kata, který navzdory tomu, že si byl vědom smrtelného nebezpečí, vyznal, že katolická víra je jediná pravá a on sám touží stát se křesťanem. Věděl, že za to zaplatí vlastním životem, ale nemohl jinak. Nakonec se sám stal mučedníkem, když ho Gedik Ahmed paša nechal narazit na kůl.

Zázračné události potvrdili očití svědkové, kteří vypovídali při vyšetřování případu v roce 1539. Jeden z nich, Francesco Cerra, který měl v roce 1480 třináct let, mimo jiné řekl:

„Antonio Primaldo byl zabit jako první a bez hlavy zůstal vzpřímeně stát na nohou, ani ho nemohlo srazit jakékoli úsilí nepřítele, dokud všichni nebyli zabiti. Kat, ohromen zázrakem, vyznal, že katolická víra je ta pravá, a trval na tom, že se stane křesťanem; proto ho paša odsoudil k smrti nabodnutím na kůl.“
(http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/161401%26eng%3Dy.html)

Tím se však série zázraků v Otrantu ještě neskončila. Když v následujícím roce spojené neapolsko-španělsko-uherské vojsko osvobodilo Otranto, našli na Vrchu Minervy, později přejmenovaném na Vrch mučedníků, zcela neporušené tělesné pozůstatky křesťanských mučedníků. Všechny ty stovky těl byly tak svěží, jak byly v momentě skončení popravy. Přitom ležely dlouhé měsíce pod širým nebem, takže jejich neporušenost se dala vysvětlit jedině zázrakem. Na místě martýria statečných křesťanů z Otranta byla brzy postavena kaple, kterou začátkem 17. století nahradil kostel sv. Františka Paulanského (později Panny Marie od Mučedníků).

Tělesné pozůstatky otrantských mučedníků byly již v roce 1481 přeneseny do místní katedrály, v níž jsou od roku 1711 uloženy zčásti pod oltářem, avšak většinou ve velkých zasklených skříních po stěnách Kaple mučedníků. Nakonec jistou část z nich rozdali jako relikvie jiným chrámům v Itálii a Španělsku. V roce 1711 papež Klement XI. beatifikoval otrantské mučedníky jako vůbec nejpočetnější skupinu blahořečených martýrů. Svatořečil je papež František v neděli 12. května 2013.



Stovkám martýrů otevřela mučednická smrt cestu do ráje. Mezi těmi šťastnými byl také turecký kat Berlabei. Kdo to vlastně byl?

Historické prameny nám zanechaly jen velmi málo informací o životě tohoto pozoruhodného muslima, který se v posledních chvílích života veřejně zřekl islámu a rozhodl se přijmout víru v Ježíše Krista, pro kterou vzápětí podstoupil mučednickou smrt. Stal se vlastně mučedníkem Katolické církve a získal tak na poslední chvíli možnost spasit svou duši podobně jako lotr Dismas, který visel na kříži na Golgotě vedle Pána Ježíše.

O něm se ve Písmu svatém píše: „Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.““ (Lk 23, 39–43 ).



Je to úchvatné poselství! Ježíš slibuje spásu duše lotrovi Dismasovi navzdory tomu, že ho společnost odsoudila k smrti. A přitom ani nemohl být katolíkem, vždyť Katolická církev v té době ještě neexistovala. Ježíš nám zde vysílá jasné poselství, které zdůrazňuje, že nejdůležitější podmínkou spásy není příslušnost k nějakému společenství věřících, ale vroucí touha po nebi a upřímná lítost nad hříchy. Ani příslušnost ke Katolické církvi nedává katolíkovi záruku spásy.

Někteří farizejští katolíci dodnes tvrdošíjně odmítají možnost spásy nekatolíků, i když oficiální učení Katolické církve hlásá něco jiného. Proč? Jde jim o princip Extra ecclesiam nulla salus (Mimo Církev není spásy).

Zásadu „Mimo Církev není spásy!“ vyslovil ve 3. století sv. Cyprián, biskup v Kartágu, ve svém spisu O jednotě Katolické církve.
(srov. Ondruš, R.: Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých. Na Slovensku první vydání. Bratislava: Tatran, 1991. ISBN 80-222-0277-0, s. 503)

Podle ní mohou být spaseni jen katolíci. Dlouhou dobu Katolická církev považovala takový výklad uvedeného principu za neměnný. V průběhu staletí se však stále jasněji projevovala potřeba korigovat jeho chápání, protože nebe není vyhrazeno jen katolíkům. Dosvědčuje to nejen Pán Ježíš Kristus, ale také apoštol Pavel, který se věnoval možné spáse pohanů. Mimo jiné píše: „ Když totiž pohané, kteří Zákon nemají, z přirozeného popudu dělají to, co zákon nařizuje, jsou sami sobě zákonem, ačkoli Zákon nemají. Tím jen ukazují, že obsah zákona mají vepsaný ve svém srdci. O tom u nich vydává svědectví také jejich svědomí: (jsou to) úsudky, které se mezi sebou obviňují nebo obhajují. (To se ukáže) v den, kdy Bůh ‒ podle mého evangelia ‒ bude skrze Ježíše Krista soudit, co je v lidech skryto.“ (Řím 2, 14-16)

Podle toho tedy i pohané, kteří ne vlastní vinou nepoznali evangelium, mohou být spaseni, pokud upřímným srdcem hledají pravého Boha. Ježíš Kristus prolil svou krev na kříži nejen za katolíky, ale za všechny lidi na světě. Proto chce spasit všechny lidi, jak o tom píše apoštol Pavel: „ Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš,“ (1 Tim 2, 3-5)

Apoštol Pavel na mnoha místech svých pastoračních listů píše naprosto jasně, jednoznačně a nedvojsmyslně, že Ježíš prolil svou krev za všechny lidi na celém světě. V listu Římanům píše: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny...“ (Řím 8, 32)

Ve Druhém listu Korinťanům zdůrazňuje: „Neboť nás žene Kristova láska, když si uvědomíme, že pokud jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A zemřel za všechny, aby i ti, kdo žijí, už nežili pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.“ (2 Kor 5, 14-15)

V jiném dopise píše: „ A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme založili svou naději na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících.“ (1 Tim 4, 10)

Proč tedy Katolická církev hlásala princip Extra ecclesiam nulla salus (Mimo Církvi není spásy), který vylučoval ze spásy nekatolíky? Je snad tento princip neplatný? Ne, není, jen je třeba chápat jej v historických souvislostech, ve kterých byl vysloven.

Vývoj chápání zásady
Extra ecclesiam nulla salus

Jak uvádí jeden ze zdrojů, princip „Mimo Církev není spásy“ měl „původně povahu výstrahy křesťanů, kteří sice patřili Církvi, poznali ji, a přece zamýšleli opustit ji. V této souvislosti znamená, že opouštějící Církev ztrácejí spásu. Teprve později se rozšířil na všechny, kteří de facto nepatří do římsko-katolické církve. S rigorózními formulacemi se setkáváme především v bule papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam (1302)... a v dekretu Florentského koncilu pro jakobity (1442)... Je třeba je chápat na pozadí tehdejší mentality. Vycházelo se z předpokladu, že evangelium se ohlašuje již po celém světě. Pokud někdo tedy nepatří do Katolické církve, tak pouze vlastní vinou. Po objevu nových světadílů a kultur Církev roku 1713 konstatovala, že i mimo ni je možná spása...“
(Viem, komu som uveril. II. vydanie. Z německého originálu přeložil A. H. Mateje. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1990. ISBN 80 -7118-004-1, s. 270)

Proč nastal tento posun ve vnímání zásady? Musíme ji totiž chápat na pozadí historických okolností, ve kterých byla vyhlášena. Již od počátku ohrožovali raně křesťanskou Církev heretici, kteří hlásali bludné nauky a svedli na scestí mnohé věřící. Zásada Extra ecclesiam nulla salus byla dobře míněnou výstrahou pro křesťany, kteří opouštěli Kristovu církev, že svým rozhodnutím ohrožují spásu své duše. Netýkala se tedy všech lidí, ale křesťanů, kteří opouštěli raně křesťanskou Církev a přidávali se k sektám. Teprve později se rozšířila na všechny lidi mimo Římskokatolickou církev. Jenže největší teologové Katolické církve a také největší osobnosti mezi papeži si velmi dobře uvědomovali, že tato zásada nemohla být uplatňována na ty, kteří nikdy nepoznali Katolickou církev, takže do ní ani nemohli vstoupit, a tudíž nemohou být automaticky zatraceni jen proto, že jsou nekatolíci. Proto se začal přístup papežů k uvedené zásadě postupně měnit. Jak uvádí Bučko, už sv. Irenej v období patristiky tvrdil, že Bůh se zjevuje skrze svého Syna všem, kterým chce, kdy chce a jak chce. Papež Klement XI. zašel ještě dále a v roce 1713 odmítl názor, že Bůh neuděluje svou milost i mimo Církev.
(srov. Bučko, L.: Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003. ISBN 80-85223-34-1, s. 398)

Na tomto učení stavěl papež Pius IX., který „vyhlásil, že Bůh neodpírá svou milost těm, kteří žijí podle svědomí, ale bez vlastní viny neznají Kristovu církev, plní však Boží vůli, tak jak ji poznávají... Pius XII. to potvrdil...
Druhý vatikánský koncil toto učení rozvinul a podstatně prohloubil. Připomněl slova Písma svatého, že Bůh chce spásu všech lidí (srov. 1 Tim 2,4) – ale i to, že lidé musí spolupracovat s Boží spásonosnou vůlí...“
(Viem, komu som uveril, s. 270)

Jezuita Kajpr mimo jiné píše: „Tedy dne 9. prosince 1854, ve své promluvě ke kardinálům, promlouval Pius IX: ,Víra nás zavazuje, abychom věřili, že nikdo nemůže být spasen mimo apoštolskou Církev římskou, která je jedinou spásnou archou, mimo níž musí zahynout každý, kdo se v ní nenalézá.'
Pius IX. nikdy neplatil za tzv. pokrokového papeže... Je však třeba jej poslouchat až do konce. Pokračuje: ,Nicméně však třeba se stejnou jistotou vyznávat, že ti, kteří bez vlastní viny neznají pravé náboženství, nejsou nikterak před Pánem za to zodpovědní... Až budeme osvobozeni z pout tohoto těla a uvidíme Boha tváří v tvář, pochopíme, v jak těsnou a velkolepou jednotu splývá Boží spravedlnost a Boží milosrdenství. Nikdy však se nebude nedostávat milosti Boží těm, kteří s upřímným srdcem touží po světle obrození a prosí za ně.'“
(Kajpr, A.: Svědectví doby. Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, ISBN 80-85795-00-0, s. 63).



Tentýž papež ve své encyklice Quanto conficiamur moerore, která byla namířena proti indiferentismu, označil v roce 1863 názor, že lidé, kteří žijí v omylu a mimo Katolickou církev, mohou dosáhnout věčného života, za závažný omyl, dodává ale, že pro lidi, kteří trpí nepřekonatelným nedostatkem poznání Katolické církve, je přece jen možné omilostnění i mimo Katolickou církev.
(http://www.oocities.org/ar/magisterio_iglesia/pio_9/quanto_conficiamur.html, č. 6)

Mimořádně konzervativní papež Pius IX. se k této problematice vícekrát veřejně vyjádřil. Ve „svém proslovu Singulari quidam v roce 1854 bez okolků vysvětluje, že věta ,mimo Církev není spásy' je formální pravdou víry, dodává ale, že z této axiomy jsou vyňati ti, kteří pravou Církev neznají a nikdo nemůže určit hranice této jejich nevědomosti.“
(http://www.theologie-heute.de/Extra_ecclesiam1.pdf, s. 3).

Papež nezpochybnil platnost zásady Extra ecclesiam nulla salus, pouze korigoval její výklad.

Bůh může spasit i nekatolíka. V této souvislosti stojí za zmínku dopis Svatého oficia arcibiskupovi Bostonu ze dne 8. srpna 1949, ve kterém je oficiálně odsouzena teze, že nemůže existovat žádná spása pro ty, kteří nejsou katolíci nebo katechumeni. Svaté oficium uvádí mimo jiné, že je-li člověk ve stavu nepřekonatelné neznalosti úlohy a poslání Církve, Bůh přijímá dobré skutky a touhy člověka jako nepřímé (implicitní) výrazy vůle následovat Boha a jeho spasitelný plán.

V textu dopisu Svatého Oficia arcibiskupovi v Bostonu ze dne 8.8.1949 se mimo jiné uvádí:

„K získání věčné spásy se vždy nevyžaduje, aby byla osoba skutečně inkorporována mezi členy Církve, ale je nutné, aby se k ní připojila alespoň svou touhou a přáním (voto et desiderio). Není nutné ani to, aby tato touha byla explicitně vyjádřena navenek, jako je tomu v případě katechumenů, ale pokud člověk nemůže odstranit svou neznalost, Bůh akceptuje i implicitní touhu, která se takto nazývá, protože je obsažena v pozitivní dispozici ducha, kterou chce člověk připodobnit svou vůli Boží vůli.“
(List Kongregace Sv. oficia arcibiskupovi bostonskému: Denz. - Sch. 3870)

Těmito prozíravými slovy Svaté Oficium v roce 1949 potvrzuje, že i lidé, kteří před svou smrtí nebyli členy Katolické církve, ale při svém umírání před tváří všemohoucího Boha projevili implicitní přání patřit ke Kristově církvi katolické, mohou být spaseni. Přitom dokonce ani není nutné vyjádřit tuto touhu explicitně, tedy výslovně, ale Bůh přijímá i implicitní touhu bez slovního, jasného vyjádření!

Je zde jasně vyjádřeno stanovisko Magisteria Církve, že není nezbytné explicitní votum.

Bylo by však mylné domnívat se, že jakákoli touha (votum) vstoupit do Církve stačí na záchranu člověka. Tato implicitní touha může mít účinek pouze tehdy, je-li touha člověka vstoupit do Církve utvářena dokonalou láskou a má-li takový člověk nadpřirozenou víru (srov. Žid 11, 6)



Toto učení potvrdil i Druhý vatikánský koncil. Ve věroučné konstituci Lumen gentium o Církvi se jasně deklaruje: „„Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat“ (Lumen gentium, 14)

Koncil však připouští možnou spásu nekatolíků, kteří bez vlastní viny nepoznali učení Katolické církve. Píše se o tom na jiném místě konstituce Lumen gentium, kde se uvádí, že Spasitel „chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2, 4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život.“
(Lumen gentium, 16)

Co z toho tedy vyplývá? Shrňme si to:

1. Katolíci, kteří nechtějí setrvat v Katolické církvi, přestože ji Kristus ustanovil jako nezbytně nutnou ke spasení, se vystavují smrtelné hrozbě věčného zatracení.

2. Nekatolíci, kteří poznali učení Katolické církve a vědí, že ji Kristus založil jako nezbytnou ke spasení, ale přesto odmítají konvertovat na katolickou víru, se rovněž vystavují smrtelné hrozbě věčného zatracení.

3. Nekatolíci, kteří neměli možnost poznat katolické učení, budou souzeni podle svědomí. Pokud během umírání projeví minimálně implicitní votum patřit ke Kristově oslavené Církvi, může je Kristus spasit. Jedině Kristus, a nikdo jiný, rozhoduje o spáse každého člověka: katolíka či nekatolíka. Jedině v Ježíši Kristu je spása (srov. Sk 4, 12)

Týká se to i muslimů, kteří se bez vlastní viny nemohli stát katolíky, ale mohli dosáhnout spásy prostřednictvím křtu krve a křtu touhy. Tak jako turecký mučedník Berlabei, který je i dnes vzorem a inspirací pro mnohé muslimy, zříkající se islámu a přijímající katolickou víru.

Karol Dučák