Od Karola Dučáka, který se podrobně zabývá událostmi souvisejícími s 2. vatikánským koncilem jste mohli číst např. článek
Proč koncil ve 20. století?. Nyní přichází s pojednáním o liturgické reformě. Dočtete se i to, že její počátky sahají dávno před dobu Druhého vat. koncilu....
Nevyhnutelnost liturgické reformy
po Druhém vatikánském koncilu
Úvod
Uplynulo přes půlstoletí od realizace liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu, se kterou se ztotožnila drtivá většina katolíků. Mezi katolíky jsou však
i příslušníci ultrakonzervativního tábora, kteří liturgickou reformu a priori odmítají. Neuvědomují si však, že pokoncilní liturgická reforma bazírovala na koncilní konstituci
Sacrosanctum Concilium, kterou svým vlastnoručním podpisem schválil i pozdější velký odpůrce pokoncilní liturgie arcibiskup Lefebvre, považovaný katolickými ultrakonzervativci za neomylný idol.
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu byla naprosto nezbytná. Dá se dokonce hovořit o jejím značném prodlení. Ostatně, nezbytnost liturgické reformy nebyla „objevem“ Druhého vatikánského koncilu. O potřebě liturgické reformy hovořili papežové už od dob pontifikátu svatého Pia X. Už tento papež začal akceptovat požadavky liturgického hnutí, požadující liturgickou reformu.
Předkoncilní liturgie byla, ba dodnes je, platná a nelze ani na vteřinu pochybovat o tom, že přivedla ke svatosti nespočet biskupů, kněží i věřících, byla však klerikalizovaná a její struktura byla zastaralá a komplikovaná.
V předkoncilní liturgii se hodně prvků opakuje dvakrát, někdy i vícekrát. Tato mše je poplatná středověku, který rád rozmnožoval a kumuloval znaky a modlitby. Odpovídalo to květnatému způsobu vyjadřování středověkého člověka. Tím se liturgie Pia V. neúměrně prodlužovala, ovšem platilo, že vyšší kvantita nemusí vždy znamenat vyšší kvalitu.
Koncil tedy poukázal na nedostatky předkoncilní liturgie, avšak reformu odložil až na pokoncilní období. Jenže Katolická církev řešila vzniklou situaci šalamounským způsobem a namísto reformy původního misálu zavedla další formu latinského ritu, mši podle misálu Pavla VI. A tak je Církev rozštěpena a zápasí s dilematem.
Nabízí se otázka: Bylo vytvoření další formy latinského ritu nejlepším řešením nedostatků předkoncilní liturgie? Nebylo by bývalo lepší odstraňovat nedostatky předkoncilní liturgie kontinuálně, postupným vydáváním obnovených misálů předkoncilní liturgie tak, jak to naposledy udělal papež Jan XXIII. v roce 1962?
Odpovědět na tyto otázky není jednoduché, nic to však nemění na současné situaci nezbytnosti koexistence dvou forem římského ritu. Pokoncilní liturgie je již přes půlstoletí realitou a její zákaz, který požadují extremisté z ultrakonzervativního tábora, je nerealistickým blouzněním. Nelze přinutit miliardu katolíků světa, aby se zřekli mše Pavla VI. Pokud někdo věří tomuto mýtu, žije mimo realitu.
Status quo, které zavedl v Katolické církvi emeritní papež Benedikt XVI. svým apoštolským listem
Summorum Pontificum z roku 2007, požadujícím koexistenci dvou forem latinského ritu, nemá alternativu. Přitom mše podle misálu Pavla VI. byla označena jako forma ordinaria (řádná forma), a mše podle misálu Jana XXIII. zůstává forma extraordinaria (mimořádná forma). (Srov. Benedikt XVI.: Apoštolský list motu proprio
Summorum Pontificum)
Je třeba kategoricky zavrhnout anarchii a stavění pomyslných barikád v rámci Katolické církve. Dost je barikád mezi katolíky a jinověrci, už vůbec nám nechybějí barikády mezi katolíky navzájem. Kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, požaduje smíření a vzájemné obohacení obou forem téhož ritu. Ani tento požadavek nemá z dlouhodobého hlediska alternativu, i když v současné době rozepří je těžko představitelná jeho realizace. Čím dříve si to uvědomí široké masy katolických teologů i laiků, tím lépe pro naši těžce zkoušenou Katolickou církev. Nic neoslabuje Katolickou církev více než partyzánská válka různých frakcí uvnitř Katolické církve.
Řešením je pokračování obnovy liturgie Pavla VI. a tento proces také nemá alternativu.
Mnozí katolíci se zamýšlejí nad tím, jak vlastně došlo k tomu, že situace v 60. letech 20. století dospěla do stádia, žádajícího si radikální reformu. Tento vývoj má svou složitou genezi
a jen pochopení této geneze může dát vyčerpávající odpověď. Jelikož liturgický vývoj byl velmi dlouhý a komplikovaný, není možné ho detailně rozvést na ploše relativně krátkého článku, takže se musíme spokojit s alespoň stručným popisem událostí, podmiňujících liturgický vývoj po zatím posledním koncilu Katolické církve.
Tridentský koncil a podíl protestantizmu
na reformě Církve
Zlomovým dějinným momentem ve vývoji liturgiky, který má dopad i na současnou situaci, byl Tridentský koncil. Tento koncil byl vlastně reakcí Církve na nástup reformace. Na jedné straně byla reformace závažnou hrozbou pro západní křesťanství, na druhé straně se stala katalyzátorem nevyhnutelné reformy Církve, která byla v té době v žalostném stavu.
Renesance přivedla Církev na pokraj mravního úpadku, který začínal přímo v srdci Církve. Řím se v té době stal centrem mravní zkázy. Renesanční papežové žili nemravným životem. Snad nejkřiklavějším příkladem mravního úpadku papežství se stal papež Alexander VI. z rodu Borgiů. Ten se dopustil těch nejtěžších hříchů. Měl nemanželské děti s více ženami, ba připisuje se mu i spoluúčast na úkladných vraždách. Měl na svědomí zločiny, za které by jiný člověk musel dostat hrdelní trest. Jeho pontifikát byl skutečným neštěstím pro Církev. A nebyl jediným nehodným služebníkem Církve té doby. Mnozí duchovní se oddávali čistě světským záležitostem a vedli pohoršující osobní život. Teologové často tápali v nejasnostech a nejistotě. Duše pastýřská činnost nebyla na dostatečné úrovni. Lidová zbožnost byla povrchní a nejednou hraničila s pověrami. (Srov. Viem, komu som uveril, s. 239)
Hlavním popudem pro explozi reformace však byla chamtivost při kupčení s odpustky. Odpustky v určitém smyslu existovaly od samého počátku křesťanské Církve. Postupně se však tato praxe zvrhla a kupčení s odpustky podnítilo Martina Luthera k otevřené roztržce s papežem. Až Tridentský koncil (1545-1563) s definitivní platností zavedl pořádek v odpustcích a zastával jejich užitečnost pro křesťanský lid, přičemž požadoval, aby se z udělování odpustků vyloučila jakákoliv ziskuchtivost.
Luther začal jako reformátor a jeho úsilí se nakonec stalo katalyzátorem procesu reformy Církve, který vyvrcholil Tridentským koncilem. Jenže ve svém reformním úsilí se stále více uchyloval k herezím, které tvrdošíjně odmítal odvolat, proto zákonitě skončil ve schizmatu. V tomto smyslu zůstává i s odstupem času v našich očích heretikem a schizmatikem.
Až šok z reformace probudil stagnující Církev a dopomohl jí k sebereflexi. Stalo se už jaksi pravidlem, že vždy, když byla Církev ohrožena zvenčí, vnitřně se semkla, očistila a stala se silnější. Došlo k tomu i při nástupu reformace. Je krutým paradoxem, že právě reformace, která způsobila toliké zpustošení v Evropě (rozkol původně jednotného západního křesťanství, krvavé náboženské války, atd.), měla paradoxně i pozitivní dopad na Církev a přivedla ji k nápravě skandálních poměrů, z nichž se sama nedokázala vymanit. Je zřejmé, že i bez Lutherova vystoupení a nástupu reformace by se v Církvi našli odvážní a schopní reformátoři, kteří by přivedli Církev k nápravě nedostatků, otázkou však je, kdy by k tomu došlo. V každém případě Luther urychlil ozdravný proces v Církvi a přinutil ji k reformám, které se opožďovaly.
Tridentský koncil, který byl de facto odpovědí na nástup reformace, se stal skutečným požehnáním pro Katolickou církev. Na koncilu proběhla rozsáhlá reforma, která zasáhla prakticky všechny oblasti církevního života. Reformace paradoxně nepřímo podnítila i liturgickou reformu. Již před koncilem existovaly pokusy o reformu, velmi se však neprosadily. Až reformace probrala Církev z letargie. Především Lutherovo odmítání obětní povahy mše se stalo hrozbou, která mobilizovala reformátory Církve a přinutila je energicky jednat. Výsledkem bylo jednoznačné potvrzení a rozvinutí katolického učení o obětní povaze mše.
Koncil schválil 11 kánonů o Eucharistii. Byla to vlastně obrana proti reformačním bludům. Reformu mešní liturgie a misálu však koncil nestihl dovést do konce, proto byla ponechána na pokoncilní období.
Tridentský koncil nesporně patří k nejvýznamnějším událostem v dějinách Katolické církve vůbec a přinesl mnohá nezpochybnitelná pozitiva, avšak zmrazil snahy o odstranění téměř úplné pasivity laiků během mše.
Stagnace liturgického vývoje
po Tridentském koncilu
Čtyři století po Tridentu se odmítalo používání rodných jazyků věřících v liturgii. Je však nutné zdůraznit, že samotný Tridentský koncil a priori neodmítl používání rodných jazyků v liturgii. V příslušném kánonu se uvádí, že musí být odsouzen ten, kdo tvrdí, že obřad římské Církve „
musí být celebrován pouze v jazyce lidu“. (Tridentský koncil, sessio XXIl,
Doctrina de sacrificio Missae, can. 9, Denzinger, č. 956)
Koncil tedy výslovně odsoudil pouze ty, kteří a priori odmítali slavení Eucharistie v latinském jazyce a žádali slavení mší svatých výlučně v mateřském jazyce. Trident nikdy nevyslovil radikální požadavek, že se mše musí celebrovat jen v latině. Odsoudil ty, kteří požadovali používat jako liturgický jazyk výhradně mateřský jazyk věřících, nevyjádřil se však explicitně v tom smyslu, že každá mše svatá v rodném jazyce je zakázána. Přesto toto rozhodnutí koncilu začalo být interpretováno jako údajný zákaz každé liturgie v lidovém jazyku. (Srov. Berger R.:
Liturgický slovník. s. 167)
Během následujících 4 století po koncilu byly navíc také „
zakázané i překlady oficiálních liturgických textů pro osobní duchovní čtení.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 113)
Dalším závažným nedostatkem liturgie před Druhým vatikánským koncilem byla absence společných aktivit věřících při liturgii (přinášení obětních darů věřícími, společná modlitba věřících), které byly nedílnou součástí starobylé římské liturgie v prvním tisíciletí existence Církve. Takto se lid stal pasivním přívěskem liturgie a všechny aktivity se přenesly na kněze a přisluhující, takže mše se stala klerikalizovanou, do jisté míry vzdálenou od věřícího lidu.
Už koncilní otcové v Tridentu si uvědomovali úskalí tohoto liturgického vývoje, proto v dokumentech koncilu čteme, že posvátná synoda požaduje od pastýřů a duchovních v pastoraci, aby při slavení mše především v neděle a svátky, buď sami, nebo prostřednictvím jiných, často objasňovali něco z toho, co bylo čteno ve mši, a aby také vysvětlili i některá tajemství této přesvaté oběti. (Srov. Tridentský koncil, sessio XXIl,
Doctrina de sacrificio Missae, cap. 8, Denzinger, č. 946)
To však bylo spíše zbožné přání než reálný předpoklad. Vzdělanost kléru nebyla na požadované úrovni. Před koncilem neexistovaly semináře a kandidáti na kněžství se připravovali na úrovni farností, či klášterů. Tridentský koncil se sice přičinil o zřizování diecézních seminářů, avšak trvalo ještě velmi dlouho, než se podařilo dosáhnout celkového zvýšení teologického vzdělání kněží v rámci celé Katolické církvi.
V roce 1570 zavedena latinská liturgie Pia V. s pasivní účastí lidu na mši byla na míle vzdálená od původních záměrů Pia V. vytvořit živou mši, používanou v Římě v prvním tisíciletí.
Kombinace absence rodných jazyků věřících, minimálního liturgického vzdělávání i pasivní účasti věřících na liturgii nemohla mít v konečném důsledku jiné než žalostné důsledky. Věřící se během mší svatých zabývali vším možným, jen ne mší samotnou. Běžně se modlili růženec, nebo jiné modlitby. Došlo tak k jejich odcizení a vytvoření bariéry mezi knězem a věřícími. Kněz byl ve svém světě a věřící také. Věřící byli sice tělem přítomni na mši, duchem však byli někde jinde.
Formální nedostatky předkoncilní liturgie a liturgické praxe znepokojovaly teology liturgického hnutí, které usilovalo o obnovu liturgie, spojenou s uvědomělou a činnou účastí věřících.
(pokračování)