Knihy

Jan Peňáz: Květy Nejsvětější svátosti

Poutník Jan Peňáz Eucharistické povídky pro mládež povzbuzující k větší úctě k Nejsvětější svátosti oltářní. Doporučujeme k májovým pobožnostem.






Jan Peňáz:
Květy Nejsvětější svátosti




Eucharistické povídky pro mládež


Ve třicátých letech 20. století upravily a s církevním schválením vydaly sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie v Přerově.
Jazykově upraveno v prvním roce třetího tisíciletí.
Určeno pro přípravu k prvnímu svatému přijímání a pro májové pobožnosti
L.P. 2001.

PRVNÍ RŮŽE


Obchodník Volný stál za záclonou u okna svého pokoje a s úsměvem pozoroval svého synka dole v zahradě.
Zdálo se, že Jiřík nevidí nic jiného než svůj záhonek. Byl to nejmilejší dárek, který mu tatínek s maminkou dali loni k svátku.
Každou volnou chvilku strávil hošík v zahradě. A bylo vidět, že malý zahradník své věci rozumí: záhonek se podobal jediné velké vonné kytici.Nejkrásnější z celé té krásy byl nádherný růžový keř uprostřed.
Právě předevčírem na něm rozkvetlo pět překrásných nachových růží. Jiřík hlídal již po několik dní poupata a radostí zajásal, když dnes ráno uviděl tento líbezný pozdrav růžového keře. Připadal si bohatý jako král. Když někdo přišel na návštěvu k jeho rodičům, vždycky ho zavedl k svému keři, aby se pochlubil tou krásou.
Jiříkova radost z růží měla však ještě jinou příčinu. Starý zámecký zahradník, který čilého chlapce bral jako svého přítele a dal mu nejednu dobrou radu, mu nedávno řekl překvapující novinku.
V blízkém městě měla být brzo květinová výstava a starý zámecký zahradník chtěl na ni dát i květiny Jiříkovy. Řekl mu, že v zámeckých zahradách viděl už mnoho a krásných květin, ale že ty jeho s nimi mohou směle závodit. „Jistě dostaneš na výstavě cenu!“
Zdálo se, jako by při tom úplně zapomněl, že ten vzácný keř Jiříkovi sám daroval. Chtěl chlapci popřát radost z úspěchu a těšit se s ním.
Jiřík tančil kolem záhonku a jistě by zapomněl i na oběd, kdyby tatínek nezavolal: „Jiříku, domů, k obědu!“ Ještě jeden dlouhý pohled na růže a hoch spěchal do místnosti.
Otec s matkou seděli již za stolem. Maminka dnes měla plné ruce práce. Vždyť zítra bude svátek Božího Těla a ona každého roku chystala oltář pod košatou lipou naproti.
Jejich oltář byl poslední ze čtyř oltářů a rodina Volných ho pokládala za svou čestnou povinnost. Chtěli, aby byl nejkrásnější. Nelitovali práce ani námahy. S radostí obětovali květiny ze své velké zahrady na ozdobu trůnu Božího.
Jiřík vběhl do pokoje záře radostí: „Pomyslete, rozkvetlo jich pět!“ a na potvrzení zvedl ruku s roztaženými prsty. „A ještě je tam deset poupat!“
Otec s matkou se usmáli. „Jiříku,“ mínila matka, „mohl bys mi trochu pomoci, až budu strojit oltář. Spoléhala jsem na Aničku, ale bolí ji ruka.“ Jiřík měl skoro radost, že sestřičku bolí ruka; tak byl rád, že může mamince pomáhat. Vždyť byl šikovný kluk - starý zahradník to často říkával - a bylo mu již devět let!
Hned po obědě šel Jiřík s maminkou chystat oltář. Nesl množství věnců a věnečků, které uvila maminka s pomocnicí v obchodě. Maminka nesla malý svatostánek, který měl být postaven na oltář. Sama jej nově vyložila jemným běloučkým hedvábím a vyzdobila zlatými třásněmi.
S chutí se dali do práce. Jiřík se s obdivem díval na maminku. Jak to uměla a jak byla při tom klidná a zbožná! Podával jí květiny a ona je krásně rovnala do váz a do košíčků. Několikrát je předělávala, a Jiřík zaslechl, jak si pro sebe potichu říká: „Pro Pána Boha to ještě není dost krásné!“
Oltář byl čím dál tím hezčí, až se konečně zaskvěl v plné kráse. Zdálo se však, že paní Volná není ještě úplně spokojena. Pozorovala své dílo z dáli. Jiřík stál vedle ní a divil se, že maminka tak dlouho nic neříká.
Konečně se ozvala: „Vidíš, ta váza uprostřed je ještě příliš prázdná. Tam by se hodilo ještě několik krásných květů, ale už žádné nemám.“
Maminka to řekla jen tak. Teprve když si všimla, jak se Jiřík zarděl, vzpomněla si, že chlapec má velmi pěkné květiny na záhonku. Napadlo ho asi, že mu tím chtěla dát pokyn. Ale neřekla již ani slova.
Také Jiřík byl potichu.
Pomalu kráčeli spolu domů. Do Jiříkovy mladé dušičky padl paprsek a něco v ní probudil. Hnulo se v něm cosi a již mu to nedalo pokoje. Jako by mu stále někdo šeptal: „Dej své růže na oltář! Obětuj je pro Pána Boha!“
To byl hlas milosti.
Ale zároveň se v něm ozýval jiný hlas, hlas sobecké přirozenosti:
„Proč bych se zříkal svého největšího pokladu? Vždyť to po mně nikdo nežádá. A mé růže mi dopomohou k velké slávě! Možná že i cenu dostanu!“
A opět hlas milosti: „Vždyť tatínek s maminkou dali všechno na ozdobu oltáře? A ty, Jiříku, nechceš přinést tu oběť ke slávě Boží? … Zanedlouho se ti Pán Ježíš daruje sám při prvním sv. přijímání, a ty mu nechceš dát ani hrstku květin?“
Jiřík bojoval a - zvítězil.
Když vcházeli do domu, řekl jí: „Maminko, počkej chvilku; hned přijdu!“
A odskočil do zahrady k svému záhonku. Paní Volná dobře poznala, co se děje v duši jejího synka. Nechtěla však na Jiříka naléhat. V duchu se za něho vroucně modlila, aby poslechl hlasu milosti a dovedl přinést první oběť, pro něho jistě velikou.
Ještě tak stála zamyšlena, když hoch přiběhl celý zadýchaný a nesl v rukou překrásné nachové růže.
„Maminko, tady je máš! To je na oltář.“ A již vkládal matce do rukou kytici. Jeho dětský hlas se při tom chvěl, ale upřímně hleděl matce do očí. Nestyděl se za to, že se mu na řasách objevila slzička; usmíval se při tom.
„Nejprve to bylo velmi těžké, ale teď mám radost a dávám je velice rád.“ „Jsi hodný, Jiříku. Uvidíš, že ti to Pán Ježíš tisíckrát odplatí,“ pravila paní Volná dojata. Vrátili se oba k oltáři a Jiřík sám vložil do vázy růže, které měly zítra zářit nejblíže u Boha, skrytého pod způsobou chleba.
Příštího dne byl Jiřík nejšťastnějším chlapcem v průvodě. Přímo cítil, že Kristus Pán měl radost z oběti jeho prvních růží.
A když na oltáři jemný lesk světel ozařoval jeho růže a když kněz žehnal nejsvětější Svátostí oltářní, sklonil se Jiřík hlouběji než jindy. Mimovolně se mu přicházela na rty slova: „Pane Ježíši, jako ty růže, tak ti dávám sebe samotného. Dej, ať jsem zcela tvým!“
Bůh vyslyšel prosbu malého Jiříka. Stal se z něho zbožný kněz, který se horlivě stará o výzdobu domu Božího. A vždycky na svátek Božího Těla pozdvihují jeho posvěcené ruce s velkou vděčností monstranci s Tělem Páně, aby jí žehnal lidu, který se klaní svému svátostnému Spasiteli.

KVĚT KRISTA KRÁLE


Bylo to v létě roku 1927. V jednom mexickém vězení bylo mezi uvězněnými velké vzrušení. Některým z nich bylo řečeno, že budou očkováni proti jakési nakažlivé nemoci. Vědělo se však, že je to „očkování“ na smrt, neboť po něm očkovaní umírali.
V jedné z vězeňských cel byl už nějakou dobu mladý bohatý katolík, pan Betanzos. Doma o něho truchlila mladá manželka s jediným synáčkem. Ve vedlejší cele byl uvězněn jeho obchodní pomocník. Dorozumívali se denně tak, že klepali jemně na tenkou zeď vězení. Tím se povzbuzovali k vytrvalosti.
Jednou ráno zaslechl pan Betanzos nejprve tiché naříkání a potom bolestné úpění. Konečně všechno utichlo. Věděl, co se stalo. Jeho pomocník byl otráven a duše mučedníkova odešla na věčnost.
Tušil, že i k němu se blíží smrt. Měl jediné přání: aby Pán Ježíš k němu ještě jednou přišel ve svatém příjímání. Přistoupil k zamřížovanému okénku a pohlížel ven. Kéž by dnes opět k němu přišel potají někdo z domu! Čekal a čekal. - Konečně! Stará služka jeho rodiny šla klidně a nenápadně kolem. Betanzos rychle vyhodil oknem lístek. Služka lístek klidně zvedla a odešla jakoby nic. Na lístku bylo napsáno: „Čekám smrt každým okamžikem. Postarejte se mi, prosím, o sv. přijímání. Betanzos.“
Jak byla zarmoucena manželka mučedníkova, když lístek přečetla! Ale zůstala statečná. Byla si vědoma, pro koho oba trpí: pro Krista Krále! Uvažovala, jak jen co nejrychleji splnit prosbu manželovu. Věděla, že poblíž se skrývá biskup. Poslala k němu. Když osmiletý synáček Alois slyšel o přání otcově, prosil:
„Maminko, nechej mě donést tatínkovi svaté přijímání.“ Z jasných dětských očí mu zářila odvaha. Matka se slzami svolila.
Biskup přišel potají do domu. Také jemu přednesl Alois svou prosbu. „A ty jsi již byl u svatého přijímání?“ tázal se biskup. „Ještě jsem nebyl, biskupská Milosti. Ale rád bych přijal Ježíška!“
„Zítra ráno smíš tedy k prvnímu svatému přijímání a potom zaneseš Nejsvětější Svátost tatínkovi do vězení.“ Jak se hoch zaradoval!
Noc se zdála všem nekonečně dlouhá. Kéž otec ještě žije! V nejlepší světnici se časně zrána sloužila mše svatá. S dětinnou zbožností přistoupil Alois k svatému přijímání. Po mši svaté přistoupil ke stolu, který byl oltářem, a biskup mu na prsa zavěsil malou hedvábnou schránku s Nejsvětější Svátostí.
Pán Ježíš odpočíval na srdci dítěte. Všichni slzeli a uctivě klekali, když hoch kráčel mezi nimi.
Odhodlaně a vážně kráčí hoch sám ulicemi. U vrat vězení jej uvítali zpustlí vojáci. Nebál se, vždyť byl u něho Pán Ježíš, všemohoucí Král nebes i země. Jeden voják jej zavedl do úřadovny správce vězení.
„Kdo jsi?“ vyjel si na něho správce. „Alois Betanzos, rád bych ještě jednou objal svého tatínka.“
„Aha, tys syn toho zlatého ptáka!“ smál se správce nenávistně. „Uvidíš ho a pak můžeš ďáblu děkovat, že jsi dnes ke mně přišel. Ale napřed tě musím prohlédnout.“ Hoch zbledl na smrt. Hlavou mu blesklo: Co jestli ten zlý člověk Pána Ježíše zneuctí!
Správce vězení jej uchopil za ruku a bodl dlouhou jehlou. Alois sotva potlačil bolestný výkřik. „Tiše, chlapče!“ zabručel muž, „to nic není; chtěl jsem jenom vědět, jak jsi statečný. Teď jdi k otci.“
Pan Betanzos byl radostně překvapen, když spatřil synáčka. Vroucně objal milého hocha. Ten se však rychle vyvinul z jeho náručí a říká: „Rychle, tatínku, rychle, nesu ti Pána Ježíše,“ a vyndal opatrně schránku. Otec poklekl. Chlapec řekl ještě: „Tatínku, byl jsem dnes u prvního svatého přijímání a myslím, že i u posledního.“ „U posledního?“ tázal se otec udiveně a starostlivě. „Rychle, tatínku, rychle,“ opakoval hoch a začal se hlasitě modlit „Vyznávám se…“, jak to dělávali tenkrát ministranti, než kněz začal podávat svaté přijímání. Potom přijal otec z rukou svého dítěte Krista Pána Krále pod způsobou chleba. Společně pak konali díkůčinění.
Za několik minut pozoroval otec, že se dítě chvěje. „Co je ti, Aloisi?“ tázal se polekaně. „Ach, tatínku, neřekl jsem ti to ještě, musím zemřít. Jsem otráven. Ať žije Kristus Král! Na shledanou v nebi, tatínku!“ Hochu vypověděl hlas službu. Zavřel oči a klesl do náručí otcova. Duše malého mučedníka v tu chvíli zamířila k nebi.
Teď teprve zpozoroval otec bodnutí na ruce svého dítěte a že má tepny silně naběhlé. Ano, dítě vědělo, co se s ním stalo v úřadovně.
Šťastný mučedníčku, pros za nás v nebi, abychom Krista Pána svátostného milovali tak vroucně, jako tys ho miloval.

KVĚT Z JINÉ LOUKY


Ve starém velkém činžáku bývaly neděle opravdovými svátky. I když tam bydlely rodiny velmi rozdílné, přece se všechny shodovaly v tom, že se neděle musí světit pořádně.
I stará Lia se svou vnučkou Betkou světívaly neděli, přestože byly židovky. Betka se těšívala na neděli mnohem víc než na židovský sabat. Ze sabatu nic neměla, naopak v domě bývalo rušněji nežli jindy: zametalo se, čistilo a umývalo, aby na neděli bylo všechno všude v plném lesku.
Ale v neděli směla Betka k dětem z prvního poschodí a mohla si s nimi hrát. Někdy předčítalo některé z děvčat z krásné knihy, jindy běhávaly po dvoře. Při tom ovšem mohla Betka být jenom divákem, neboť malá židovka byla tělesně postižená a jen stěží chodila. Každý ji měl rád. A sama si nikdy neposteskla, vždycky byla spokojena.
Stará Lia tak dlouho šetřila, až mohla děvčátku koupit pletací stroj; potom se mohla Betka užitečně zaměstnávat i mimo školu a nikdy neměla nouzi o práci. Mívala mnoho zakázek, protože se vědělo, že Lia s penězi dobře hospodaří a že je potřebuje.
Tak žily babička s vnučkou spokojeně ve velkém činžáku. Liu trápilo jen slabé zdraví Betčino.
Mnohem raději než léto měla Betka zimu s krásnými dlouhými večery. Na nedělní večery se těšívala celý týden. Nedovedla si představit nic milejšího nad nedělní setkání u Lánských v prvním patře.
Na stole svítila velká lampa se zeleným stínidlem a kolem se tísnil hlouček dětí: Lánských Anička a Eliška, veselá Liduška z přízemí, Růženka a Zdeňka z protějška. Také sousedova Andělka přicházívala s malými bratříčky a ovšem i hrbatá Betka.
Hrávaly si nejrozmanitější hry; domino, mlýnek, na vlka a nač si kdo vzpomněl. Na konec dávala paní Lánská dětem malé občerstvení: pečené kaštany nebo jablka, jindy sušené švestky nebo, někdy dokonce i pomeranče a fíky. Staří, totiž pan Lánský, jenž byl poštovním úředníkem, a jeho hosté, sedávali ve vedlejším pokoji a bavívali se po svém. Tu a tam přišla do společnosti i stará Lia.
Bývala však raději doma a dávala si potom vše vypravovat od vnučky. Poslouchala ji s úsměvem a měla radost, že ubohé slaboučké dítě nachází tolik soucitu a lásky.
Jen jednou se stará Lia rozhněvala. Když se totiž vnučka vrátila z jednoho zimního večera, ptala se jí smutně:
„Maminko Lio,“ tak říkávala své babičce, „proč jsme židé? A proč nemůžeme jako jiní lidé přijímat Pána Ježíše?“
„Jak se můžeš opovážit přijít ke mně s takovou otázkou, hloupé děvče!“ utrhla se na ni Lia. „Takové věci si nedej nasadit do hlavy, jinak nesmíš k Lánským ani na krok! Rozumíš?“
Dítě se podívalo na babičku svýma velkýma tmavýma očima. Bylo to asi něco velmi hloupého, co řekla, jinak by se maminka nebyla tak rozhněvala! Betka si tedy umínila, že již nikdy nic takového neřekne a že na nic takového již nebude ani myslit.
Nemohla se však těchto myšlenek nijak zbavit. A pak - kdyby aspoň o tom stále neslyšela tolik nového a krásného!
Zvláště Liduška dovedla tak pěkně vypravovat! Připravovala se totiž na první svaté přijímání, a protože byla dítětem velmi živým, nedalo jí to, aby o všech svých dojmech nemluvila s malými kamarádkami při nedělních besedách.
Eliška s Aničkou jistě věděly také mnoho, co by Betku velice zajímalo, nedovedly však vypravovat tak názorně a nadšeně jako svěží, čilá Liduška. Dříve se Betka často dotazovala, když něčemu nerozuměla, nebo když chtěla něco vědět důkladněji.
Od té doby však, co se stará Lia tak rozhněvala, sedávala potichoučku, když si děti vyprávěly o tom, co nebylo pro židovské dítě. Snažila se neslyšet, ale nijak to nešlo. Ze strachu před babičkou se neodvážila ptát se, ačkoli všemu dobře nerozuměla.
Jak ráda by se někdy zeptala, ale… Ubohé dítě bylo čím dál tím zamlklejší, takže se Lia již obávala, že vážně onemocnělo. Netušila, co se děje v jeho srdci, netušila, že ubohá vnučka trpí úzkostmi a pochybnostmi.
Za nic na světě by dítě řeklo, co ho trápí. A když se babička Betky dotazovala, ujišťovalo dítě:
„Jsem úplně zdráva, maminko, jen hrozně unavena. Neměj o mne starosti.“ – Byl nedělní večer v době postní. U Lánských seděla opět děvčátka kolem velkého stolu. Jedno dítě však chybělo: veselá Liduška z přízemí.
Již několik dní nebyla ve škole, protože se nachladila. A dnes ráno se povídalo, že je jí hůř. Nemoc prý sotva přečká, neboť horečka velice stoupla.
Jak to bylo smutné pro rodiče i pro Lidušku, která měla za tři týdny jít k prvnímu svatému přijímání A tak se na to těšila! Dnes se děti nemohly nijak rozveselit. Hovořily jen o těžce nemocné Lidušce. Každou chvilku vyšlo některé dítě na schody a naslouchalo.
Ze schodů bylo také vidět okna toho pokoje, kde ležela malá nemocná a kde blikalo mdlé světélko. Jak jí asi bylo? Copak opravdu musí zemřít?
S chutí by tam všechny běžely. Ale nikdo k ní nesměl, neboť nikoho nepoznávala a velmi blouznila.
Tichá Eliška pravila skoro bázlivě: „Kdyby Liduška mohla aspoň k prvnímu svatému přijímání! Tak po něm toužila!“
„Ale vždyť o sobě neví!“ mínila Zdeňka. „Tak to není možná!“ Tu se nesměle ozvala hrbatá Betka: „Snad váš Pán Ježíš jí vrátí aspoň na chvilku ještě vědomí.“
Všechny se podívaly udiveně na židovku; to jim nenapadlo.
„Ach, kéž by!“ vzdychla Anička.
Děti ještě mluvily o tom a o onom. V tom paní Lánská prudce vstoupila do pokoje. „Rychle, rychle, Aničko a Eliško, oblečte si bílé šaty... máte je připraveny vedle... Pospěšte si! Liduška dostane hned teď svaté přijímání a vy ponesete svíce. Rychle!...“
Paní Lánská řekla to vše chvatně, nesouvisle, ale děti pochopily. Ihned se rozběhly, aby se převlékly, a Anička s Eliškou byly tak hbité jako dosud nikdy. Okamžitě byly venku.
Betka osaměla.
„Měla jsem tedy pravdu,“ pravila si tiše. „Liduška přišla k vědomí. Jak je asi dobrý Pán Ježíš!“ a dítě zaplakalo.
Jak ráda by Betka byla s nimi a nesla svíci, ale to bylo nemožné. Neměla bílé šaty a pak… vždyť nenáležela ke katolickým dětem, které znaly Pána Ježíše. A co by řekla babička, kdyby se to dověděla! Ne, ne, to nejde!
Smutně se posadila. Ani ji nenapadlo, aby šla domů. Nikdo se nestaral o ubohé, opuštěné židovské dítě. Všichni běhali sem a tam. Anička s Eliškou se brzo vrátily, přišla i Růženka a ostatní v bílých šatech a se svícemi v rukou.
Betka slyšela, jak paní Lánská říká: „Pojďte, děti, postavíme se u vrat; až půjde kněz s Pánem Bohem, doprovodíme ho k Lidušce.“ Bětka se schovala do tmavého kouta. Jak jí bylo divně u srdce! Slzičky se jí třpytily v očích. Zdálo se jí, že slyší hlas: „Pojď také, Betko, jen pojď!“
Ale to se jí jistě jen zdálo! Ne, nesmí jít, musí zůstat tu!
Poslyš, teď zvoní! Bětka si ani neuvědomila, že vyšla z pokoje na chodbu, naklonila se přes zábradlí a pohlížela dolů.
Před knězem, který nesl Pána Ježíše, kráčeli dva ministranti, za ním šly Bětčiny kamarádky v bílém a za nimi skoro všichni lidé z domu. Najednou všichni poklekli a klaněli se. O hrbatou Betku se nestaral nikdo.
Teď se ztrácejí z chodby. Kněz vstupuje do pokoje, kde leží nemocná Liduška. Betka již nic nevidí, ale jakýsi vnitřní hlas jí nutká: „Jdi dolů, jdi a podívej se!“ Nemůže jinak. Po špičkách sestupuje ze schodů - a pohlédne otevřenými dveřmi. Ach!
Liduška tam leží jako malá bělostná nevěsta. Velké oči jí září štěstím a ruce má i zbožně sepjaty.
Betčiny kamarádky klečí jako andílci kolem Liduščina lůžka a všude jen květiny a světla. Kněz přistupuje k lůžku Liduščinu... Ach, co to ukazuje!
Betka vidí svatou Hostii, kterou kněz právě podává nemocné. Klesá na kolena, spíná ručky, hluboce se sklání. Z celé duše se modlí: „Přijď, ó Ježíši, také ke mně!“
Nezáleží jí na tom, jestli ji někdo vidí nebo ne, je štastná jako dosud nikdy. Cítí, že Pán Ježíš popatřil také na ubohé židovské děcko a že je miluje.
Po celou dobu posvátného úkonu klečela Bětka nehybně. A když bylo po všem, vplížila se nepozorovaně domů. Babička Lia nebyla doma. Odešla toho večera na delší besedu, z níž se obyčejně vracívala až po deváté hodině. A bylo teprve osm. Jak byla Betka ráda, že je sama! Nemusela aspoň mluvit!
Zbožně se posadila do koutka. Stále viděla před sebou svatou Hostii, která zazářila do jejího srdce tak velikým štěstím! A dítě se modlilo neustále: „Přijď, Pane Ježíši, přijď také ke mně!“ Konečně únavou usnulo. –
Uplynulo několik týdnů. Liduška se mimo nadání uzdravila. Ale místo ní byla ve velkém činžáku jiná nemocná: hrbatá Betka.
Dítě vůčihledně chřadlo. Jen Betka sama věděla, co jí je. Jak ráda by byla babičce pověděla, že od toho dne, kdy provázela Pána Ježíše, její srdéčko touží jen po něm!
Ale neodvážila se o tom před Liou ani zmínit.
Chtěla však do svého tajemství zasvětit někoho jiného: Šťastnou Lidušku, která už přijala Pána Ježíše a jistě porozumí touze nemocného židovského děvčete.
Liduška chodívala denně k Betce na návštěvu a bývaly spolu samy.
Stará Lia poplakávala a říkávala, že by se ráda spokojila třeba suchým chlebem, jen kdyby se jí Betka, jediný její poklad, udržela na živu.
Jednoho dne se konečně Liduška dověděla, co vlastně Bětku trápilo a stravovalo. Jak se zaradovala, když poznala Bětčinu touhu!
„Víš-li, Bětko, že jsem se i za tebe modlila, když jsem po prvé přijala Tělo Páně?“ pravila Liduška.
„Viděla jsem tě klečet na chodbě vzadu. V tom okamžiku, kdy jsem přijala svatou Hostii, bylo mi tak lehko a blaze a před tím jsem byla tak slabá i potom ještě, ale v tu chvíli mi bylo velice dobře! A myslila jsem i na tebe.“
Hrbatá Betka jen vzdychla: „Viděla jsem vašeho Pána Ježíše a on viděl mne!“ Liduška jí pravila na rozloučenou: „Jen se nermuť, Betko, jistě ti pomohu!“Nedůvěřivě pohlížela židovka na svou malou těšitelku, ale Liduščina naděje ji přece trochu potěšila.
I když byla Liduška ještě malá, přece si byla vědoma, jak důležitou úlohu na sebe vzala. Musela všecko říct Bětčině babičce, ale jen jí samé. Betka při tom nesměla být. Bylo tedy třeba, aby se sešla s Liou někde v průjezdu a aby si ji přivedla k nim do bytu. To se zdálo Lidušce nejlepší.
Chtěla Lii ukázat krásné knihy, které dostala na památku na své první svaté přijímání. Betka je viděla již dávno.
Štěstí Lidušce přálo. Ještě téhož dne, kdy se jí Betka svěřila se svou bolestí, seděla stará Lia s Liduškou v nejlepší světnici v přízemí. Liduščina maminka byla v městě a otec se vracíval mnohem později. Lia byla unavena a dětské švitoření Liduščino bylo jí odpočinkem.
Když však na konec Liduška připojila: „Víte, babičko Lio, musíte dovolit, aby Betka mohla také k svatému přijímání, pak se jistě uzdraví!" hleděla na ni naprosto nechápavě.
Ale Liduška mluvila zřetelněji a naléhavěji. A brzo se dověděla stará židovka víc, než by jí byla mohla povědět Bětka sama.
Nezlobila se ani nehněvala, jen si zhluboka povzdychla: „Nejde to, dítě, nejde!“ a těžkým, váhavým krokem šla ke dveřím.
„Ó, šlo by to docela dobře! Jen si to pořádně rozmyslete. Můžete přece dělat, co chcete!"
Ano, Lia mohla dělat, co chtěla. Nikdo jí nemohl působit obtíží, neboť neměla blízkých příbuzných kromě Betky.
Ale přece to nebylo tak snadné. Stařena přemýšlela. Náboženství Liduščino a všech těch lidí v činžáku je asi přece něčím velikým.
Pak se Lia zastavila u postele své vnučky a neřekla ani slovo. Pohladila ji po černých vlasech a smutně se na ni usmála. Jak vpadlé byly Bětčiny tvářičky, jak bolestný měly výraz a jak tu dítě uboze leželo! Ano, půjde-li to tak dále, umře mi Betka brzo.
V noci nezamhouřila Lia ani oka a Betka slyšela, jak vzdychá a stená. Na nic se jí neptala. Čím více toužila po svatém přijímání, tím byla k babičce uzavřenější. Netušila, že Liduška se již za ni přimlouvala a že svou dětskou upřímností připravila Liu o všechen klid.
Ano, stará Lia bojovala těžký boj. Příštího dne se vydala na cestu, která by byla jistě každého pozorovatele naplnila úžasem. Vyhledala kněze, který Lidušce přinesl první svaté přijímání. Byla u něho dlouho.
Když konečně vyšla z fary, bylo její poctivé a přímé srdce opět klidné a pokojné. Věděla již, co má činit. Věděla, že paprsek milosti zasáhl srdce chorého dítěte a že Pán Ježíš, skrytý ve svaté Hostii, sám Betku přivábil k sobě.
Kněz měl pravdu. V tomto případě odporovat nesměla ani nechtěla. I kdyby zůstala Betka dále nemocná, ať má, po čem její srdce touží.
Hrbatá Betka se stala brzo miláčkem Páně.
Ačkoli se úplně neuzdravila, přece zpráva, kterou jí Lia přinesla, působila na ni velmi blahodárně.
A když se přiblížil krásný svátek Božího Těla, přijalo bývalé židovské dítě - štastná Betka, jež dostala na křtu svatém jméno Marie, - poprvé svatou Hostii, nejsvětější Tělo Páně.
Její touha po svatém přijímání vzrůstala čím dál tím víc a bylo ji vídat denně, jak přistupuje ke stolu Páně tak vroucně a zbožně, že se každý cítil povzbuzen.
Nejvroucnější prosby vysílala k Bohu denně za babičku Liu. Lidušce pak pošeptala: „Vím, Liduško, zcela jistě, že babička bude brzo tak šťastná jako já. Cítím to, že zanedlouho také přijme do svého srdce Pána Ježíše.“ A Mařenka-Betka dobře tušila!

SRDCE JEŽÍŠOVO JE SE MNOU...


Páter František Finn z Tovaryšstva Ježíšova vypravuje: „Byl jsem v prvním spánku, když mě probudilo zazvonění u domovních dveří. Vyskočil jsem, rychle se oblékl a běžel otevřít. Byla mrazivá lednová noc a venku osvětloval měsíc svým bledým světlem zasněženou krajinu. Řezavý vítr zafičel do předsíně, jakmile se dveře otevřely, a probudil ve mně soucit s útlým děvčátkem, které stálo na prahu. Vlásky zářily dítěti v měsíčním světle zvláštním, neobyčejným jasem; mělo zlaté dlouhé vlasy, které mu splývaly na ramena v půvabných kadeřích.
Bylo oblečeno lehce a dívalo se mi přímo do očí s výrazem tak krásným a při tom tak klidným a vážným, že na něj nikdy nezapomenu.
Tvářičku mělo velmi bledou, pleť neobyčejně čistou. Jas, vycházející z vlasů, jako by tajemně zářil i z celé tváře.
Ještě jsem si ani neuvědomil všechny tyto podrobnosti, když mě dítě oslovilo: „Důstojný pane, mohl byste hned jít se mnou? Maminka umírá a je ve velkých úzkostech.“
„Pojď dovnitř, dívenko, a ohřej se, jsi asi všecka zkřehlá!“
„Ba ne, důstojný pane, mně vůbec není zima!“ Zatím jsem se připravil na cestu.
„Jak se jmenuje maminka?“
„Kateřina Morganová, důstojný pane; je vdova a žila jako světice. Ale teď, když umírá, je ve velkých úzkostech. Onemocněla náhle před několika hodinami.“
„A kde bydlí?“
„Něco přes půl hodiny odtud, na okraji Velkých močálů; je tu cizí a sama. Já znám cestu dobře, nemusíte se bát, že zabloudíte.“
O několik minut později jsme již šlapali sněhem, vlastně jen já jsem šlapal, neboť dítě mi po boku kráčelo tak lehce a vzdušně, že kdybychom místo sněhových vloček byli měli pod nohama květiny, myslím, že by tam, kam tak lehce dopadaly její lehoučké krůčky, nebyl rozmáčknutý ani lísteček. Ruku drželo v mé ruce a důvěřivě dětsky ji tisklo. Při vší strasti, která doléhala doma, mělo v tvářičce vážně klidný výraz, jaký bývá zřídka vidět v letech živé mladistvé nevinnosti.
Jak ta dívenka byla krásná! Spíše jako bytost, která právě vyšla z tvůrčích rukou samého Boha, než jako tvor, který putuje údolím hříchu, bolesti, starosti a smrti.
Na krku měla zlatý medailonek srdcovitého tvaru. Postřehla můj pohled, rychlým pohybem sňala medalion a podala mi jej.
„Srdce!“ řekl jsem.
„Přečtěte si, důstojný pane, co je na něm!“
„Nemohu, dívenko; mám sice velmi dobré oči, ale na to, abych četl nápisy na zlatých medailoncích při měsíčku, přece nestačí!“
„Já vám jej podržím, důstojný pane, - teď se podívejte.“
Jak to udělala, nedovedu říct; ale to vím, že najednou, když podržela medailonek v jistém úhlu, bylo na něm jasně vidět vypoukle vyražený nápis:
Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!
Maminka mi to dala na krk před rokem, když jsem byla velice nemocná, důstojný pane!“Políbila medailonek a dala jej na dřívější místo.
Nějakou dobu jsme šli mlčky. Nesl jsem Nejsvětější Svátost a zdálo se, že dívenka, třebas je tak mladá, to úplně chápe. Kdykoli jsem na ni pohlédl, pozoroval jsem, že se jí rty pohybují jako v modlitbě. Oči měla v pravém slova smyslu upřeny tam, kde byl pod svátostnou rouškou skryt Pán života a smrti.
Najednou se dívenka jemně dotkla mého rukávu.
„Tu je to, důstojný pane,“ řekla mírným hlasem, který mě v tom tichu tajemně rozechvěl, a ukázala k malé chaloupce, stojící opodál v pochmurném stínu tří borovic. Strčil jsem zlehka do dveří, které byly jen přivřeny, a čekal jsem, až vstoupí. Ale byla ta tam. Překvapen jsem hleděl za ní do bledé noci; vtom však mě zastenání zavolalo k lůžku umírající.
Pohled mě poučil, že není ani okamžiku nazbyt. Žena, která ležela ve světničce, byla ještě v nejlepším věku. Ale ruka smrti se dotkla jejího čela, na němž stály krůpěje potu, a v tváři jí bylo vidět velikou úzkost.
V okamžiku jsem byl u ní. A Bohu díky, brzo jsem ubohou trpitelku uklidnil a ukonejšil. Vyzpovídala se a přijala poslední svátostnou posilu Církve svaté s vírou a s láskou, jaké jsem zřídka viděl.
Stál jsem u ní a předříkával jí po chvilkách modlitby a povzdechy, které tak těší a uklidňují v poslední hodince. Čas míjel a já jsem pozoroval, že se její pohled často obracel k malé skříňce na druhém konci světničky.
„Mám vám skříňku přinést?“ zeptal jsem se. Přikývla.
Když jsem ji položil vedle ní, otevřela ji třesoucíma se rukama a vydělala dívčí šatičky.
„To jsou šaty vaší dcerušky?“ ptal jsem se. „Mé Editky,“ zašeptala s láskou v hlase. „Znám ji,“ dodal jsem, „vždyť mě sem přivedla.“
Zarazil jsem se a dech se mi zastavil. Žena se na loži napolo posadila a hleděla na mne s nevýslovným úžasem. A já jsem hleděl s nemenším ustrnutím na zlatý srdcovitý medailonek, připevněný na prsa šatiček, které ta žena držela v rukou.
„Paní,“ zvolal jsem, „pro Boha, řekněte mi, kde je vaše dceruška? Čí je to medailonek?“
„Editčin. Přišpendlila jsem jej dcerušce sem na prsa, když před rokem umírala. Její poslední bylo, že přitiskla medailonek na rty a řekla: Stůj, Srdce Ježíšovo je se mnou!
Umřela před rokem.“
Matčina tvář zněžněla a zazářila. Držela medailonek v rukou a upřela pohled přímo před sebe.
„Editko, má milá Editko, konečně budeme spolu u Nejsvětějšího Srdce! - Já tě vidím - drahoušku! - Stůj - Srdce Ježíšovo - je se mnou!“
Poslední slabiku zašeptala již skoro neslyšitelně.
Editka s maminkou se opět shledaly.

MALÝ APOŠTOL


Když se Slávek vrátil ze školy, uviděl u okna maminku s telegramem v ruce. Věděl hned, co to znamená, a radostí vyhazoval čapku do vzduchu.
„Konečně přijede, strýček přijede!“ jásal.
Ano, strýček se vrátí z daleka po mnoha letech do otcovského domu! To bude radosti!
Slávek nebylo ještě ani deset let a proto neznal osobně strýčka, který odjel do Indie už před dvaceti roky.
Ale co všechno již slyšel o strýci! A jak často již poslal strýček jemu i rodičům krásné cizokrajné dárky! Teď, když přijede sám, jistě přiveze něco ještě krásnějšího!
A s rozkoší myslil malý přítel přírody na sbírku motýlů, po které už dávno toužil. Otec mu často vypravoval o pestrých překrásných motýlech indických a psal strýčkovi, že jeho klučík je horlivým sběratelem motýlů.
Slávkovi ke cti však buď řečeno, že víc než na očekávané poklady se těšil na strýčka samého. A teď bylo v telegramu: „Přijedu dnes v sedm, prosím o vůz na nádraží.“
Ten dodatek paní Jarošovou zarazil; bylo nádraží odtud jen několik minut. Ze střešního okna bylo dobře rozeznat číslice na nádražních hodinách.
„To je Karel jistě hodně unaven, snad i nemocen,“ myslila si. Neřekla však Slávkovi nic, protože mu nechtěla kazit radost.
Přišel večer a s ním vytoužený strýček. Ale jak se Slávek zklamal, když konečně přijel povoz do vrat! Pomaloučku, pomalu kráčeli krásní koně a konečně se vůz zastavil. Dvířka kočáru se otevřela. Nejprve vystoupili maminka s tatínkem, kteří sami strýci jeli naproti, a pak opatrně pomáhali strýčkovi z vozu.
Slávek ani očím nevěřil. To že je strýček? Vždyť vypadal starší než dědeček, jehož podobizna visela na stěně v pokoji… A Slávek se trochu i bál. Strýček hleděl tak zachmuřeně!
Ani se neodvážil přiblížit, až konečně po půl hodině, která se mu zdála věčností, jej maminka zavolala. Nemocný strýc skoro ležel v křesle pro nemocné, celý zahalen do pokrývek, a oči měl skoro zavřeny.
„Podívej, Karle,“ pravila paní Jarošová a uchopila synka za ruku. „To je náš Slávek. Co se na tebe už natěšil!“
Nemocný podal Slávkovi vyhublou, bledou ruku. „A, to je ten Slávek, o kterém mi Cyril psával!“ Při tom se zkoumavě podíval na chlapce. Slávek se trochu ostýchal, ale zdálo se mu, že bude moci mít strýčka i rád. Jistě byl strýček hodný! Byl jen nemocný a velice unaven.
Ano, strýc Karel byl velmi nemocen. Na moři přestál nejprve veliké bouře, potom dostal silný zápal plic, který jej přivedl skoro na pokraj hrobu.
Vyvázl sice, ale cítil, že jeho síly, které beztoho mnoho utrpěly nezvyklým indickým podnebím, jsou zlomeny. Tak přišel domů jako veliký boháč, ale zároveň jako ubožák.
To si myslila paní Jarošová, když pozorovala nemocného. Nevěděla však, že nemocný byl ještě mnohem ubožejší, než se zdálo. Bohatství jej odcizilo Bohu. Nahromadil veliké poklady, ale ztratil poklad největší, víru svého dětství.
Když to pan Jaroš se svou manželkou postřehli, hluboce je to zarmoutilo.
Neboť oba byli upřímně zbožní a věděli, že bez víry není štěstí.
Umínili si však, že se zatím nebudou nemocnému o ničem takovém zmiňovat. Poznali také brzo, že nemocný se chová velmi odmítavě ke všemu, co se týká víry.
Paní Jarošová se však za nemocného velice modlila a uložila i Slávkovi, který se připravoval na první svaté přijímání, aby se za strýčka vroucně modlil. Neřekla mu však proč.
Panu Karlovi vyprázdnila nejlepší pokoje, které mu jeho indický sluha zařídil velmi skvostně.
Slávek skoro oněměl, když spatřil všechnu tu nádheru, vzácná péra, pestré ptactvo, mušle a mořské živočichy. Stal se miláčkem strýcovým, který svou štědrostí překonal všechny jeho touhy.
Slávek dostal bohatou sbírku pestrých motýlů, nerostů a mincí a mnoho jiných krásných věcí. Ale sbírky mu byly nejmilejší.
Slávek jim věnoval všechen svůj volný čas. Stále je pořádal, prohlížel, třídil. Celé hodiny s nimi proseděl u strýce. Nesměl mnoho mluvit, neboť strýc byl ještě příliš slabý. S úsměvem se však díval na hocha a těšil se z jeho radosti.
Maminka však pozorovala s lítostí, že sbírky zaměstnávají hocha až příliš. Jednoho dne si stěžoval i pan katecheta, že Slávek poslední týdny povolil v pilnosti. Matka hned věděla, co to je, a zavolala si Slávka.
Slávek se přiznal upřímně jako vždy, že pro sbírky nevěnoval dost času svému katechismu.
„Tak, Slávku, pro své záliby zanedbáváš povinnosti k Pánu Bohu? Také jinak jsi se změnil. Už neposloucháš tak na slovo jako dřív. Přemýšlej o tom, Slávku. Věc je vážnější, než se domníváš. Víš přece, že na tvém prvním svatém přijímání velice záleží, a jestli se připravuješ tak vlažně, nemůže Pán Ježíš k tobě přijít s radostí.“
Maminka hovořila velmi vážně, ale klidně. Znala svého Slávka. Jakmile chybu poznal, jistě ji napraví. Bylo jen třeba, aby o ní přemýšlel.
A Slávek přemýšlel. Jak to maminka řekla? Pro své záliby že zapomíná na Pána Boha? Opravdu, myslil víc na své motýly, kameny a mince než na první svaté přijímání, na které se dříve tak těšil. Myslíval na to při modlitbě, při učení, při vyučování...
Dříve býval nejlepším žákem, jak říkal pan katecheta, teď skoro denně dává nesprávné odpovědi. Ale to nebylo ještě nejhorší. On však se teď skoro již ani nemodlí, neposlouchá tatínka a maminku, je nevrlý, když ho vyruší při sbírkách… Ano, ano, je to tak, jak maminka říkala.
A Slávek si umínil: „Všechno napravím, všechno bude jako dřív, ano, ještě lepší!“ A hned přiložil ruku k dílu. Beze slova vzal své sbírky a přinesl je mamince. „Maminko, zamkni mi je až na pozdější dobu,“ prosil. „Nechci se tím nyní vyrušovat.“
„Zamknout, Slávku?“ tázala se matka s úsměvem. „Myslím, hochu, že budeš tak statečný a přemůžeš se tak, aby ses mohl klidně na sbírky podívat a ani se jich nedotkl.“ „
Ale to je, maminko, velmi těžké,“ mínil Slávek, „zkusím to však a už budu poslouchat.“
Ten den odpoledne šel Slávek opět k strýčkovi, ale beze sbírek, jen s katechismem. Posadil se u strýčka jako vždy a dal se do učení. Nemocný ho pozoroval udiveně.
„Co to děláš, Slávku?“ zeptal se konečně.
„Učím se katechismus, strýčku. Víš, půjdu brzo k prvnímu svatému přijímání.“
Strýc se zachmuřil. Slávek to nepozoroval a pokračoval: „V poslední době jsem nijak nebyl pilný, musím to vše dohonit.“
„A sbírky tě už netěší, Slávku?“ tázal se nemocný mrzutě.
„Ach, co tě strýčku, napadá? Těší mne až příliš! Myslil jsem jenom na ně a zanedbával vše ostatní. Ale teď jsem si umínil, že se jich ani nedotknu, až po prvním svatém přijímání.“
„Dokážeš to, hochu?“ „Musím, strýčku. Pán Bůh je nade všecko!“ odvětilo dítě s důrazem. Strýc Karel se odmlčel a chlapec se klidně učil dále.
Konečně byl hotov. Bez okolků přistoupil k nemocnému a prosil: „Vyzkoušel bys mě, strýčku? Již dlouho jsem se neučil pořádně, skoro se bojím, že to již ani neumím.“
Co měl strýc dělat? Nemohl dítěti odolat. Neměl již skoro ani potuchy o tom, co bylo v katechismu. Když mu jej hoch dal do ruky, mechanicky mu kladl otázku za otázkou. Slávek to uměl výborně.
„Smím zítra zase přijít, abys mě vyzkoušel? Umíš, strýčku, výborně zkoušet!“ „Jen přijď,“ odvětil strýc suše. „Přijď, kdykoli chceš.“
Slávek neměl nic pilnějšího na práci než běžet k mamince a všechno jí vypravovat. Netušil, že skrze něho dnes zazářil první paprsek milosti do duše strýcovy.
Slávek teď chodil k strýci denně s katechismem v ruce a ještě raději než dříve se sbírkami. Ano, dříve se těšíval ze sbírek a z návštěv jen on. Ale nyní měl radost i strýc. Slávek to pozoroval, neboť nemocný ho poslouchal s úsměvem, když mu vypravoval, jak se ve škole připravují k svatému přijímání. A často - skoro denně - mu strýc vtiskl něco do ruky a řekl: „Kup si něco hodně dobrého, slyšíš?“
Slávek však si všechny peníze ukládal do pokladničky. Když zatřásl pokladničkou, pořádně to v ní hrkalo. A Slávek skákal radostí.
Velmi tajemně otevřel jednou večer pokladničku a počítal peníze. Skutečně, nemýlil se! Bylo tam právě 50 Kč, přesně na jedno pohanské dítě! Chtěl je vykoupit pro strýce Karla a zítra mu to říct. Mělo se jmenovat Karel a jistě přijít do nebe!
Slávek ihned zanesl peníze panu katechetovi a vrátil se domů v náladě velmi povznesené. Nikdo kromě maminky nevěděl o jeho tajemství. Slávek jí také vyprávěl, že se ho pan katecheta ptal, proč se dítě nemá raději jmenovat po něm Miroslav.
„A cos řekl, Slávku?“ tázala se maminka zvědavě.
„Nu, že se má jmenovat právě Karel; a“ - ztišil hlas - „víš, maminko, strýček Karel bývá někdy velice smutný, z pohanského dítěte bude mít jistě velkou radost.“
Příštího dne skoro slavnostně zvěstoval udivenému strýci zprávu o pohanském dítěti.
„Teď máš, strýčku, pro nebe koupeno pohanské dítě. Jistě se bude za tebe velice modlit, aby ses opět uzdravil a nebýval tak smutný. Tak bych si toho přál, strýčku!“
Strýc nemohl mnoho říct. Nezištnost a horlivost tohoto chlapce byla mu něčím tak novým a překvapujícím, že neměl slov. Pozvedl však hlavičku hochovu, smutně se zadíval do jeho nevinných, jasných očí a zašeptal:
„Děkuji ti, Slávečku. Tvůj strýček se od tebe naučil mnohé věci…“
Strýc Karel měl těžkou, bezesnou noc, ale byla to noc plná milosti.
Příštího jitra si dal zavolat bratra. Zdál se unavenější než jindy, ale usmíval se spokojeněji než kdy.
„Je ti hůř, Karle?“ tázal se starostlivě pan Jaroš.
„Nikoli, Cyrile, to se ti jen zdá. Zde“ a ukázal při tom na srdce - „jsem se zcela uzdravil.“
Pan Jaroš naň hleděl udiveně. „Porozumíš, Cyrile, všemu,“ pokračoval Karel, „až všechno uslyšíš. Tušíš snad, kdo byl mým lékařem.“
Údiv pana Jaroše vzrůstal. „Kdo jiný než Pán Bůh sám!“ pravil váhavě. „Ovšem, že Bůh, dobrý, milosrdný Bůh; ale použil k tomu tvého synka, hodného Slávka. Jeho přičiněním jsem znovu nalezl Boha…“
Malý Slávek se nikdy o svém apoštolátě nedověděl. Rodiče to uznali za vhodné. V den prvního svatého přijímání Slávkova přijal i strýc po dvaceti letech opět svého Pána a Boha. Slávek byl přešťastný, když toho dne seděl, zase u lůžka nemocného strýce, který mu řekl: „Dnes je tvůj strýc opět šťastný a nebude již nikdy smutný. A za to děkuji po Bohu tobě, můj milý, malý apoštole.“

ZA VÍRU


Věra říkali něžnému děvčátku proto, že jméno Veronika se jim zdálo příliš dlouhé. Také to pěkněji znělo.
Jemná Věruška se skoro ani nehodila ke statným postavám svých pěstounů, bohatého podnikatele pana Radima a jeho ženy a když kráčela vedle nich, vypadala ještě jemnější.
„Škoda že je to dítě taková tintěrka!“ říkával zprvu pan podnikatel své ženě; ale ona jej konejšila:
„Neměj starostí; děvče je sice tenké, ale při tom dost silné. A jen si jí povšimni, zdá se, že má železnou vůli, vlastně svévoli, jako její matka, kterou to přivedlo do neštěstí.“
Podnikatel zabručel něco nesrozumitelného.
Zatím seděla Věra bezstarostně a klidně s katechismem v ruce v krásné zahradě před vilou „Vlastou“. Byla ve vile teprve tři týdny, ale jí se to zdálo již velice dlouho. Celá minulost ležela za ní jako těžký sen.
Přišla z daleka, neboť do té doby žila s rodiči ve slunné Itálii.
Na otce se pamatovala jen málo.Věděla jen, že hrával překrásně na housle. Jednoho dne spatřila maminku sedět u své postýlky se slzami v očích a oděnou v hluboký smutek.
„Ubohá, ubohá Věruško,“ řekla maminka, „co si jen počneme? Tatínek zemřel, jsme úplně chudé, zbylo nám tak málo!“
Za několik dní ji vzala maminka s sebou na hřbitov. Modlily se na tatínkově hrobě, který byl zasypán věnci. Přátelům a ctitelům umělcovým však ani nenapadlo, aby se postarali o pozůstalou vdovu a o sirotečka.
Po prvním návalu bolesti se paní Javorská vzchopila velmi rozhodně. Neměla sice peníze, ale měla v srdci veliký poklad: nezlomnou důvěru v Boha. „Pán Bůh nám dosud pomáhal, pomůže nám i dále!“ řekla Věrušce, která nechápala smysl matčiných slov; protože jí bylo teprve pět let.
Ale cítila a věděla, že maminka již nebude bývat tak smutná. Někdy sice matka ještě poplakávala, zvláště když se domnívala, že ji Věruška nevidí. Když však byla však s dítětem, usmívala se a nijak neprojevovala svých starostí. Časem se jí podařilo získat žačky, které učila hudbě. Tím si vydělala tolik, že mohla být s dceruškou slušně a spokojeně živa.
Musely ovšem opustit krásný byt, v němž bydlely za tatínkova života, a vzdát se nejednoho pohodlí. Ale paní Javorská věděla, že člověk nepotřebuje mnoho, aby byl šťastný a spokojený.
A když s dceruškou sedávala o samotě a předčítala jí nebo vyprávěla, nebyly by měnily s nikým na světě.
Velkou radost měla paní Javorská, když pozorovala, jak je Věra vnímavou pro náboženství. Sama byla opravdu zbožná. Nikoli svévole, nýbrž pevnost ve víře a zbožnost ji přiměly k tomu, že se zřekla skvělého sňatku.
Nabízelo se jí všechno mimo jedinou věc, bez které nechtěla a nemohla být: mimo shodu ve víře s tím, kdo jí nabízel ruku. Proto nabídku rozhodně odmítla a provdala se za nadaného a zbožného umělce.
Stihl ji za tu „pošetilost“ hněv celé rodiny. Zvláště její sestra, paní Radimová, jí nemohla odpustit, že svým jednáním odsoudila ji samu. Paní Radimová podala totiž bez rozmýšlení ruku bohatému podnikateli, který byl bez vyznání, a brzy také byla katoličkou již jen podle jména.
Od svého sňatku neslyšela paní Javorská nic o příbuzných ani o domově. Ani by s nimi nenavazovala nové styky, kdyby na ni Bůh neseslal další zkoušky.
Několik let žila s Věruškou ve skromném, nezkaleném štěstí. Potom však vážně onemocněla. Cítila dobře, že zákeřná, vleklá choroba skončí smrtí. Příliš dosud důvěřovala svým silám. Slábla den ode dne a každý večer ji stravovala horečka.
Paní Javorská se neklamala. Kdyby byla žila sama, nebylo by pro ni těžké rozloučit se s životem! Ale byl zde její miláček, Věruška… Dlouho bojovala sama se sebou. Pak napsala sestře dopis, ve kterém ji vroucně prosila, aby se ujala opuštěného dítěte. Stručně jí vypsala svoje osudy, které jí přinesly sice mnoho bolu, ale také mnoho štěstí. Nakonec prosila sestru:
„Poslední má prosba, milá Vlasto, je: Dej mé dítě vychovat ve víře mé a našich zbožných rodičů. Doufala jsem, že se dočkám krásného dne, kdy uvidím svou Věrušku u stolu Páně. Nebude mi toho přáno. Postarej se o mé dítě a prosím tě znovu: neber mu jeho víru!“
V dopise bylo dost věcí, které by se mohly nemile dotknout paní Radimové. Ale naopak, nejenže se neurazila, nýbrž vydala se na cestu k nemocné sestře do Janova. Přece jen ji měla ráda.
Nemocná žila po jejím příchodu už jen několik hodin. Potěšila se však velice, když po tolika letech spatřila zase milovanou sestru.
Nemohla už ani moc mluvit. Téhož dne skonala. Poslední její slova byla:
„Budu se, Vlasto, za tebe modlit. Zachovej mé dítě pro nebe!“
Svému miláčku požehnala již před tím a pravila:
„Zůstaň věrná své svaté víře, Věruško, bude ti to někdy nesnadné, ale pamatuj na svou umírající maminku.“
Děvčátko odpovědělo v tichém pláči: „Ano, drahá maminko, slibuji ti to!“
Když byla paní Javorská uložena po bok svého manžela a pozůstalost vyřízena, vzala s sebou paní Radimová Věrušku do Velenic.
Neměla děti, byla tedy i ráda, že mohla zastávat matčino místo u malého, něžného stvořeníčka. Dívenka hleděla na ni velkýma tmavýma očima tak důvěřivě! Při tom však cítila paní Radimová, že jí bude dítě stálou tichou výčitkou.
Věruška hořce plakala, když se loučila s hrobem svých rodičů. Potom však se rozhodla, že bude velmi hodná a vděčná, ke všem laskavá a že vždy bude poslouchat svou tetičku. Umínila si, že bude potlačovat slzy, jak to jen půjde, a že se přičiní, aby byla vždycky spokojená.
A své předsevzetí splnila. Brzy se stala ve vile „Vlasta“ i na Velenicích, kde měl strýček továrnu, miláčkem všech pro své vlídné, jemné a upřímné chování.
Zvláště strýc jí měl rád. Jen se mu nelíbilo, že se před jídlem a po jídle modlívala a že denně chodívala do kostela, vzdáleného od vily asi čtvrt hodiny. Také to řekl své ženě, ale ona jej prosila, aby aspoň pro začátek k tomu mlčel.
Později se to však i jí to zdálo mnoho a proto řekla Věrušce, zda by se nemohla spokojit jenom nedělní návštěvou kostela, to prý je dost.
Dítě na ni udiveně pohlédlo, potom však řeklo pevně:
„Nikoli, teto Vlasto, ráda chodím do kostela a musím chodit zvláště nyní, když se připravuji na první svaté přijímání.“
Paní Radimová se neodvážila odporovat, ale cítila, že ji dítě zahanbuje. To ji mrzelo.
Brzy obnovila svůj návrh. Věruška zůstala pevná. Teta ji nazvala svéhlavou. Příliš brzo zapomněla na slib, jejž dala umírající sestře.
Rychleji, než by se byl kdo nadál, změnili pěstouni své smýšlení o Věrušce, a to jen proto, že zůstala věrnou své víře.
Nejenže musela snášet trpké ústrky, ale trápili ji lehkým výsměchem a bodavými poznámkami. Děvčátko však zůstávalo stále stejně vlídné a pan podnikatel nejednou pocítil továrník zahanbení a soustrast. Ale to netrvalo dlouho. Tak spolkla Věruška nejednu hořkost, ačkoli byla zdánlivě zahrnuta vším pohodlím. Často, když se večer modlívala ve svém útulném pokojíku, smutně plakala a zdálo se jí, že zemře tesknotou po zbožné mamince.
Den prvního svatého přijímání Věruščina se blížil. Byla již od maminky dobře připravena a teď začala chodit i do přípravných hodin ve vesnici.
Pan farář se velmi podivil jejím vědomostem. Nevěděl ovšem, jak se Věruška pilně učí a jak vroucně se modlí.
Jen nerada představila mu paní Radimová svou neteř. Kněz prohlédl paní podnikatelovou víc, než tušila, ale mlčel.
Věděl, jak to u Radimů vypadá ve věcech náboženských. Věděl, že vlastně ani podnikatel sám ani jeho žena nebyli proti dítěti nebo proti jeho zbožnosti, ale že je popichovali jejich přátelé.
Po několik dní bylo ve vile velmi nepříjemně. Věruška to vycitila, ačkoli sedávala skoro stále v zahradě s katechismem v ruce.
Teta Vlasta byla uplakána, strýc mluvil velmi stručně a nevlídně. U oběda nemluvil vůbec, takže se Věruška ptala sebe samé, čím ho asi rozhněvala.
Neodvážila se však zeptat se ho přímo.
Jednou večer bouchl strýc dveřmi se slovy: „A to všechno pro hloupé, vnucené děvče!“
Věruška stála jako ohromena. Ano, to bylo o ní, nemohla o tom pochybovat. Plaše odešla do svého pokojíku a u postýlky poklekla. Nemohla se však pořádně modlit.
Proč se jen strýček, ač z počátku býval tak laskavý, nyní tak změnil? Dříve se přece také modlila, teď se s modlitbou dokonce i trochu tajila, jen aby ho nerozhněvala...
Ještě o tom o všem přemýšlela, když se dveře opatrně otevřely a vstoupila teta Vlasta. Věruška zpozorovala, že je opět uplakána.
Teta se vyhnula pohledu dívčinu a pravila tiše: „Strýc tě očekává v pracovně, Věro.“
„Strýček, mne?“ ulekaně se tázala Věra. „Udělala jsem něco zlého, tetičko?“ „Jdi jen, jdi,“ naléhala teta. Nedbala na její otázky a mírně ji vystrčila ze dveří. Za okamžik stála Věruška před panem podnikatelem v jeho pracovně. Neviděla a necítila nic, jen přísný pohled strýce, dříve tak laskavého.
„Posaď se, Věro,“ pravil krátce, ale hlas se mu chvěl… „Něco ti řeknu.“ Ukázal na židli a začal mluvit a přitom se vyhýbal pohledu na Věrušku.
„Vezmu to zkrátka. Víš, Věro, že jsem bez vyznání. Přijal jsem tě do domu rád a ochotně. Netušil jsem, žes byla vychována v tak mylných názorech. Moji přátelé a známí se mi teď vysmívají, že trpím ve vlastní rodině něco takového.“ Věruška naň pohlédla udiveně.
„Jen se na mne dívej! Že trpím, aby náboženství, ten výmysl kněží…“ Mimovolně se zarazil, vida, jak Věruška zbledla.
„Strýčku, drahý strýčku, nemluv tak! Teta Vlasta přece není bez vyznání, je katoličkou jako já.“
Podnikatel řekl výsměšně: „Takovou katoličkou jak ona bys mohla být také. To bych si tě zde ponechal.“
„Ponechal, zde?“ zajíkalo se dítě a ohlédlo se jako poplašené jehňátko.
Pan Radim se nedal se zmást a pokračoval:
„Máš na vybranou, Věro. Stačí, když dostanu tvou odpověď zítra v tuto dobu, máš dost času. Tedy“ - a zdůrazňoval každé slovo - „necháš svého náboženství - vzdáš se mše a přijímání a - vystoupíš z Církve.“
„Strýčku, přestaň!“ prosilo dítě a zvedlo ruce jako na obranu.
„Potom se staneš tím, čím jsi vlastně dosud načisto nebyla: naším dítětem. Staneš se dědičkou všech mých závodů, všechna tvá přání se splní.
Setrváš-li však ve své tvrdošíjností a půjdeš-li přece k přijímání, není pro tebe u nás místa. Odejdeš tak chudá, jak jsi přišla. Snadno tě umístíme v některé chudé rodině, která bude ráda, že na tebe dostane pár korun. Více se o tebe starat nebudeme. Teď jdi a rozvaž si dobře, co uděláš!“
Pan Radim umlkl. Zastrašené dítě na něj hledělo bezmocně. Nikdy strýček nevypadal tak ledově, tak hrozně, ani když se jí vysmíval.
Věra chtěla něco říct, ale podnikatel jí zabránil.
„Napřed si rozmysli a potom mluv! Nejde tu o maličkost.“
Skutečně, nebyla to maličkost pro ubohé dítě. Jako ve snu se Věruška vypotácela ze strýcovy pracovny.
Teta Vlasta, která neklidně přecházela po chodbě, se ulekla, když dívenka vyšla z pokoje na smrt bledá.
Neodvážila se ji ani oslovit. Věra ji nepozorovala. Jako bez sebe klopýtala do své světničky a klesla u postýlky na kolena.
Klečela nepohnutě. Nemohla ani pochopit, co se s ní stalo. Pozorovala sice, že strýček ji nemá již rád, netušila však, že by se na ni hněval tolik.
Věruška nebyla snílkem. Opakovala si tvrdá slova strýcova a pak si v duchu představovala, co s ní bude, bude-li z vily zapuzena.
Opět se otevřely dveře a vklouzla teta Vlasta. Než se Věra ohlédla, objala ji a líbala tak prudce, že se dítě skoro polekalo.
„Věruško, drahé, dobré dítě,“ lichotila oblouzená žena, „učiň strýci po vůli! Myslí to s tebou dobře. Co konečně na tom, chodíš-li na mši a k příjímání nebo ne. Podívej se na mne!“ Tu se ve Věrušce ozvalo náboženské sebevědomí a láska k víře.
„A to mi, tetičko, říkáš ty? Ty? Copak jsi neslíbila mamince, že mi pomůžeš, abych si víru zachovala?“
A s pláčem zvolala hlasitě: „Ach, maminko, kéž bys byla u mne! Ale neboj se, zůstanu věrna, jen mi pomoz svou přímluvou!“
Teta Vlasta zase tiše vyšla. Cítila, že prohrála na celé čáře. V posledních dnech se v ní často hnulo svědomí, a vždy je opět umlčela a nalhávala sama sobě to, co právě řekla neteři.
„Ach, tak sama a tak opuštěna!“ vzlykala Věruška, když paní Radimová odešla. Dlouho tiše plakala. Najednou se úplně uklidnila.
„Ne, nejsem sama, Pán Bůh je se mnou! Zůstanu mu věrná, ať mi řeknou cokoli, ať se mnou učiní, co chtějí.“
Po celou noc Věruška ani oka nezamhouřila. Několikrát jí napadlo, že by bylo přece jen lepší kdyby povolila. Ale Věra se modlila a pokaždé zvítězila nad pokušením. Časně zrána klečela již před svatostánkem.
A když všichni lidé již opustili kostel, klečela „slečinka z vily“ ještě chvíli před oltářem. Nikdo netušil, co se dělo v jejím srdéčku. Jen Bůh to věděl, on slyšel její přísahu:
„Tobě zůstanu věrná až do smrti, můj Bože. Raději opuštěná, chudá a bez domova s tebou, než milovaná, bohatá a ctěná bez tebe.“ Když se vrátila, zaklepala na dveře strýčkova pokoje. Zaslechla drsné: „Volno!“
Prostě a nebojácně vešlo děvčátko dovnitř a řeklo:
„Odpusť, strýčku, že přicházím poněkud dříve, než jsi řekl. Jsem už pevně rozhodnuta. Zůstanu katoličkou z přesvědčení až do smrti a s milostí Boží půjdu brzo k svatému přijímání. Učiň se mnou, co chceš!“
Podnikatel neměl ani kdy, aby se podivil nebo rozmrzel pro nevhodnou návštěvu neteře. Věruška ustoupila, a jako by se bála výbuchu hněvu, odešla rychle z pokoje.
Ale podnikatel nevybuchl. Bohatý pan Radim seděl jako strnulý. Dítě mu ve své nevinnosti a zbožnosti se zářivým pohledem připadalo jako vyšší bytost. Pevnost mladičkého, bezmocného stvoření působila na něj více než všecky výsměchy nevěreckých přátel.
Věruška byla klidná a spokojená. Když jí Bůh dal sílu, aby odolala pokušení, jistě ji neopustí ani dále. Tato myšlenka ji uklidňovala a dodávala jí důvěry.
Podivila se, že po celý den nespatřila strýce ani tetu. Netušila, že mezi nimi došlo k prudkému výstupu.
„Nikdy jsem nepoznal víru z této stránky. Byl jsem vychován v naprosté lhostejnosti od dětství. Mé okolí mělo pro náboženství jen pohrdání a posměch. Ale ty, když jsi v něm byla vychována, jaks mohla být takovým slabochem?
Kdybys byla taková katolička jak toto děvče, nikdy bych se nedal proti víře tak strhnout, a možná... Když víra ze slabé dívenky dělá hrdinku, nemůže být výmyslem kněží.“
Paní Vlasta hořce zaplakala. Výčitka mužova ji bolestně ranila. Cítila až příliš, že je to pravda. Jak jinak všechno dopadlo, než si představovala!
Pan Radim na několik dní odcestoval a nikomu neřekl, kam. Cítil, že se musí uklidnit. Jakmile se vrátil, dal si zavolat Věrušku. Vstoupila k němu vlídně a nenuceně, i když byla trochu rozechvěna.
Jak se podivila, když jí přísný strýc vyšel vstříc s otevřenou náručí, přivinul ji k sobě a pravil skoro prosebně: „Věruško, dítě, jsi a budeš celá naše. Mýlil jsem se a chybil jsem. Zůstaň jen věrná svým náboženským povinnostem. Nebudu ti již v ničem bránit, naopak, možná, že i já... Jen se modli za mne a za tetu Vlastu.“
Věruška nemohla ani promluvit. Uchopila jen ruku strýčkovu a přitiskla ji ke rtům.
Den jejího prvního sv. přijímání byl slaven ve vile jako velká slavnost. Celý dům se skvěl ve slavnostní zeleni a ve svěžím vonném kvítí.
Božský host vešel toho dne do dvou šťastných srdcí: do srdce čisté, nevinné Věrušky a do srdce tety Vlasty, jež se vrátila k náboženské horlivosti svého dětství. Obě byly šťastny v naději, že brzo všechny tři spojí u stolu Páně táž víra a láska k Církvi svaté katolické.

KVÍTÍ Z PRÉRIE


Z dopisu misijní sestry.
Bylo již skoro deset hodin večer, když u dveří našeho misijního domu někdo prudce zazvonil. Všechny sestry se již odebraly na odpočinek, jen já jsem ještě konala obyčejnou obchůzku domem.
Tušila jsem, že přichází někdo volat k nemocnému. Bez váhání jsem otevřela. Stál tam náš hodný Teodor, Indián asi šestnáctiletý, a prosil:
„Sestro, rychle, rychle! Černý Kabát o tom již ví a připravuje se na cestu. Antonín dostal chrlení krve a odchází k Velkému Duchu…“
„Pro Boha, Teodore, tak pozdě se má stařičký a nemocný Otec misionář odvážit na cestu prérií?“
Velký hoch se na mne podíval udiveně. Přiznávám se, že jsem se trochu zastyděla, když mi řekl: „Vždyť ponese Pána Ježíše! On mu pomůže.“
Ve svém úleku jsem si totiž vzpomněla na stav stařičkého kněze, který sotva povstal z těžkého zápalu plic. Bála jsem se, že by tato noční jízda mohla být jeho smrtí.
Stan nemocného Antonína byl na málo přístupné stepi. Teprve před několika měsíci se tam Antonín usadil se svým bratrem Teodorem.
Brzo jsme seděli, misionář, Teodor a já, v malém povoze a mezi námi Ten, jehož nebesa nebes obsáhnout nemohou…
Nelze vyslovit, jak mi bylo u srdce při této noční jízdě osamělou prérií. Měla jsem jen jeden jediný pocit, pocit nevýslovné vděčnosti, že smím být tak blízko božského Spasitele.
Nikdo z nás nepromluvil ani slova, ani Teodor. Celé jeho chování nasvědčovalo, že si je vědom velebnosti a svatosti Toho, jenž chtěl vejít do srdce ubohého dítěte prérie.
Za své dlouholeté misijní činnosti jsem poznala, že Pán Bůh i prostosrdečnému Indiánovi uděluje často milosti podivuhodné, na příklad i hluboké porozumění pro Nejsvětější Svátost oltářní.
Jeli jsme dobrou hodinu; pak jsme vystoupili a ještě asi 20 minut kráčeli cestou velmi neschůdnou. Konečně jsme se dostali do stanu, okolo něhož se sešlo několik Indiánů, ačkoli bylo již velmi pozdě.
Před tím než se Teodor vydal do misijního domu, požádal je, aby zatím pobyli u nemocného bratra a především, aby trochu uklidili ve stanu.
Dobří Indiáni to učinili, jak dovedli. Jak chudičký a holý je takový indiánský stan! Nemocný ležel na zemi a spokojeně se usmíval. Ani stopy po strachu a netrpělivosti.
V koutě stála bedna. Prostřela jsem na ni přinesené lněné plátno a upravila oltářík. Dva Indiáni, pokřtění teprve před několika dny, dřepěli po bocích oltáře. Dala jsem jim po hořící svíci.
Také starý otec nemocného tam ležel po indiánském způsobu. Byl chudák hrozně vyhublý a bídný. Pracně se sem přivlekl ze svého stanu. Chtěl vidět, jak jeho syn přijímá Velkého Ducha a jde do nebe.
Když Antonín spatřil misionáře, zazářily mu oči. Kněz se zatím modlil v koutku a čekal, až budu hotova s nepatrnými přípravami. Pak povstal a božský Spasitel zaujal svůj chudičký trůn v bídném indiánském stanu.
Napadlo mi v tom okamžiku: Tato chudičká chýše je bohatší než nejnádhernější katedrála, v jejímž svatostánku by nebyl božský Spasitel.
Antonín přijal svaté přijímání s takovou zbožností, že mě to hluboce dojalo. Otec misionář mu udělil i svaté pomazání. Nemocný se radoval jako velké dítě při všem; co se s ním dělo.
Zůstali jsme u něho ještě chvíli. Když jsme se s ním loučili, řekla jsem mu tiše: „Antoníne, až budeš nahoře, modli se velice za misii.“ Usmál se radostné:
„Ano, sestro, jistě!“
Ráno odešel k Velkému Duchu.
Tato událost na mne působila hlubokým dojmem. Po celý den jsem nemohla myslit na nic jiného.
Jak je náš božský Spasitel pokorný, když praví: „Pojďte ke mně!“ (Mat. 11, 29). A když my k němu nemůžeme přijít, přichází on k nám, vstupuje bez odporu do slaměných chudých chatrčí, do bídných zákoutí, aby byl u nás jako poslední přítel v rozhodné hodině. Žádné místo, žádné obydlí mu není příliš nepatrné, příliš špatné...

IMELDA


Imelda byla dceruška starého šlechtického rodu Lambertinů v Itálii. Maminka si ji vyprosila na Pánu Bohu vroucími modlitbami. Chtěla ji vychovat pro nebe.
Viděla ve svém pokladu dar Boží a již první hnutí dětské dušičky obracela k Bohu.
A Imelda vyrůstala zbožná jako anděl, líbezná jako sluneční paprsek, čistá jako jarní květ v ranní rose.
Když pak povyrostla, že se již mohla obejít bez maminky, dala ji matka do kláštera v Bologni, aby zbožné řeholnice vychovaly z jejího miláčka snoubenku Kristovu, bude-li to vůle Boží.
Tam ve svatém zátiší klášterním se Imeldina duše rozvíjela v podivuhodné kráse a její srdce vzplanulo nejněžnější láskou k Pánu Ježíši, přítomnému ve svaté Hostii.
Svatostánek byl pro ni středem celého světa. Tajemná moc ji vábila neodolatelně do kaple. Tam trávila před oltářem celé hodiny jako hrdlička, která našla své hnízdečko. - (Ž. 83, 4.)
Měla jen jednu velkou starost; viděla, jak sestry přistupovaly ke stolu Páně a přijímaly Chléb andělský. Tu se v ní probouzela vroucí touha, aby i ona směla svého milovaného Boha přijmout. Naléhala na představenou, aby jí dopřála toho štěstí. Ale její prosba byla odmítnuta.
Scházelo jí ještě příliš mnoho do toho věku, ve kterém tenkrát děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání. A skromné, ostýchavé řeholnice se neosmělily vyprošovat pro svou chovanku tak nápadné výjimky.
Imelda sklonila hlavičku a bolestně si stěžovala Pánu Ježíši. Ke všem, ach, ke všem přicházel, jen ona po něm toužila marně! Umírala téměř touhou a láskou.
„Jak jsi šťastna, milá sestro,“ říkala učitelce. „Pán Ježíš k tobě přichází tak často! A já…!“ Hluboce si povzdechla.
„Sestro, řekni mi, nezdá se ti, že jsi už v nebi? Ó, já myslím, že člověk musí umřít štěstím, když má Pána Ježíše u sebe.“
Sestra Blandina se usmála a pohladila lehce svého miláčka po vláscích. „Jen měj strpení, dítě! Ještě několik let, potom přijde i k tobě.“ To však byla slabá útěcha, čekat ještě celá léta!…
Imelda se zatím dále stravovala touhou a nevýslovnou láskou k svátostnému Spasiteli. Z jejího pohledu zářilo cosi nadpřirozeného. Tělesně byla čím dál tím útlejší, jako by její tělo bylo jen průsvitnou schránkou duše, zanícené láskou, duše, která již rozpínala křidélka, aby vzlétla k nebi.
Jednoho dne šly všechny sestry opět ke stolu Páně. Imelda klečela v jedné z posledních lavic a s němou touhou pozorovala svatý úkon. Ano, ke všem přicházel - jen k ní ne!
Přitiskla ručky na tlukoucí srdce a slzy jí kanuly po tváři. Nebyla si toho vědoma. Viděla jen jediné: svatou Hostií.
A tu se stalo něco velkého, zázračného. Právě chtěl kněz jedné ze sester podat svaté přijímání, v tom vyklouzla svatá Hostie z jeho prstů a vznesla se do vzduchu. Zděšeně vztáhl po ní kněz ruku, ale ona se vznášela dál a dále.
Kněz šel za ní v největším úžase -- až k tomu místu, kde klečela Imelda. Nad její hlavičkou se zastavila. Roztoužený pohled Imeldin přivábil svatou Hostii a utkvěl nyní na ní jak u vytržení.
Kněz pochopil, co ten zázrak znamená. Pán si přál vejít do milujícího srdce andělského dítěte. S hlubokou úctou vzal kněz svatou Hostií a podal ji Imeldě...
S úžasem pozorovali všichni dojemný zázrak. Dojetím vstoupily jim slzy do očí, když viděli, jak se hlavička dítěte blaženě sklonila v tichém klanění. Ted měla svého Miláčka v srdci. Zmizel jí celý svět, touha její byla splněna.
Mše svatá byla u konce. Kaple se prázdnila, jen několik sester setrvalo ještě v modlitbě. Nemohly se odloučit od pohledu na dítě, od místa, kde se stal takový zázrak.
Imelda stále ještě klečela nepohnutě, ponořena do modlitby. Setrvala tak dlouho a dlouho.
Sestry již začínaly mít starost. Neodvážily se rušit omilostněnou dívenku. Ale konečně přece - vždyť její útlé tělo nevydrží této námahy! Musí na okamžik zanechat modlitbu, posilnit se tělesně a pak se může modlit dále.
Tak si řekly sestry, šly k Imeldě a tiše na ni zavolaly. Imelda neslyšela. Dotkly se jí - neodpovídala. Objaly ji láskyplně, oddělaly jí ručky z tváře... a ustrnuly. - Imelda byla mrtva.
Její srdéčko neodolalo žáru lásky. Zemřela v náručí Páně. Bylo to 12. května 1333. Imeldě bylo 11 let.

NEZRADIL JSEM HO


V jednom útulném kostelíčku v nejmenované vesnici klečí hlouček dětí a modlí se vroucně s panem farářem, aby zbožně přistoupily k prvnímu svatému příjímání.
Jejich mladé dušičky to myslí vážně. Jen ještě tři týdny je dělí od jejich nejkrásnějšího dne, a čím více se tento den blíží, tím více vzrůstá jejich horlivost.
Zvláště horlivý je malý, útlý hošík, Jeník Vávrů. Po společné modlitbě odchází z kostela vždy poslední. Dnes však má asi ještě něco velmi důležitého.
Když se kněz vrátil po hodné chvíli do domu Božího, aby si vzal ze svatostánku velebnou Svátost pro nemocného, pozoroval, že hošík stále ještě klečí před oltářem, ponořen do modlitby.
Kněz opustil svatyňku a doporučil ještě božskému Příteli dítek svého miláčka Jeníka. Když pak kráčel po hřbitově, který se skvěl v první jarní ozdobě, pohlédl mimovolně na jeden kříž poblíž cesty. Již ví, proč se hošík dnes tak dlouho modlí.
Pod tím křížem leží jeho maminka a dnes má úmrtní den. Dnes je to právě rok, kdy opustila Jeníka. Teď jí bylo již dobře. Na zemi neměla nic jiného než starost a bídu, kterou však snášela trpělivě a odevzdaně.
Jeník se modlil za maminku a jeho srdce vzlétalo k ní do nebe. Ach, jak rád by byl umřel, aby mohl být u ní!
Počkej - teď mu napadlo něco pěkného: Při prvním svatém přijímání mu Kristus Pán jistě neodepře žádné prosby. Řekne mu tedy, jak velice touží po mamince.
Jeník má sice ještě tatínka, ten však nemá srdce pro svého jedináčka. Již několik let se oddává opilství, které v něm udusilo všechen ušlechtilý cit a sklátilo matku předčasně do hrobu. Jeník vídal otce málokdy, a když, tak od něho dostával jen nadávky a rány…
Konečně nastal blažený den, na který se dětská srdce tolik natěšila! Co by ještě chybělo šťastným dětem, když k nim zavítal Pán Ježíš? Vskutku, měly všecko! Jakmile děti slavnostně přijaly svátostné Tělo Páně, přistoupili k hostině lásky i jejich rodičové a příbuzní. Tak to bývalo v té farnosti zvykem.
Přišli všichni, aby zvýšili radost dětí. Jen Jeníkův otec tu nebyl, ačkoli ho dítě o to prosilo velice a se slzami v očích.
Hošík však nebyl v tomto okamžiku sklíčený, naopak, naděje zářila z jeho tváře. Pán Ježíš mu pomůže, ne aby přišel hned k mamince - to přání se mu zdálo skoro sobeckým, ale změní tatínkovo smýšlení. Vždyť o to Jeník tak prosil!
Bylo po mši svaté. Stařičký pan farář vystoupil na kazatelnu. Jak otcovsky zněla jeho slova! Ještě laskavěji než jindy. Takovým dojmem asi působila na učedníky slova Páně na rozloučenou.
Byla to vroucí prosba starostlivého kněžského srdce, aby si dítky, které dnes po prvé přijaly Tělo Páně, zachovaly milost dnešního dne po celý život. Jako názorný příklad věrnosti vypravoval kněz dětem zbožně poslouchajícím o římském hošíku Tarsiciovi, mučedníku za Nejsvětější Svátost oltářní.
Bylo to v době pronásledování křesťanů. Ukrutní císařové římští dali pro víru zajmout mnohé křesťany a hrozně je mučili.
Církev posilovala své dítky, jak jen mohla, svatým přijímáním na poslední těžký boj. Ale bylo to odvážné, odebrat se s nejsvětější Svátostí oltářní do vězení.
Služby Boží v katakombách byly u konce. Kdo dnes zanese chléb života uvězněným bratřím a sestrám, kteří měli být zítra předhozeni divokým zvířatům v aréně, aby měli dost síly k boji o palmu mučednickou? - Kněz váhá. Jak snadno by mohl takovou cestu zaplatit životem! Rád by ovšem dal život za svého Spasitele, ale je radno nechat v tak těžké době ovečky bez pastýře?
Rozhlíží se po přítomných. Není tu nikoho vhodného. Tu předstupuje hošík Tarsicius, útlé dítě, a prosí vroucně o toto čestné poslání. Kněz otálí, hoch je ještě tak mladičký! Dítě však stále prosí. Je si plně vědomo velikosti toho, oč prosí.
Konečně přece mu podává sluha Boží Nejsvětější Svátost oltářní a Tarsicius slibuje, že svůj úkol vykoná stůj co stůj. Odchází a kněz se za ním dívá se slzami v očích.
Cestou musí Tarsicius přejít náměstí. Dovádí tam zástup divokých kluků.
Ještě jeden jim chybí do hry. Vtom přichází Tarsicius. „Ten musí s námi!“
Hošík se brání. Nadávají mu, strkají, bijí ho - marně!
Několik zvědavců se dívá na surový výstup. K nim se přidružuje odpadlý křesťan, který tuší, proč Tarsicius hledí tak vážně a proč si nechce hrát. Vždyť má ruce pevně zkříženy na prsou.
Svou domněnku vyslovuje hlasitě: „Proč si nechce hrát? Nese křesťanského Boha!“ Věděl, že touto poznámkou nanejvýš rozzuří pohanskou luzu.
Poté všichni ještě více dorážejí na nevinnou oběť. Tarsicius jim odporuje s nadlidskou silou. Již se mu řine krev z četných ran, tu přichází zachránce, vojín Kvadratus, který je také křesťanem. Pohlédne a hned ví všechno. Rozhání surovce a něžně odnáší těžce zraněného hošíka, který i v prudkých bolestech má starost jen o nejsvětější Svátost. Brzy jsou oba u ctihodného kněze.
Tarsicius zatím vydechl svou hrdinnou duši, ruce však má stále ještě pevně zkříženy na oděvu, pod nímž má ukrytého svého Boha. Ani ve smrti ho nechce pustit. Zachoval mu věrnost, nezradil ho...
Jeník je hluboce dojat a mimovolně si šeptá: „Ani já ho nezradím!“
Pozdě odpoledne vidí kněz hošíka stále ještě v kostele; nebyl ještě ani doma. Kněz tušil proč a vzal jej s sebou na faru.
Když se setmělo, dal se Jeník na cestu domů, ale s těžkým srdcem. Paprsek věčného světla matně dopadal kostelním oknem na matčin hrob. „Maminko, ani já ho nezradím!“ šeptalo si dítě.
Otec nebyl doma. Unavený hošík zalezl do koutka a brzy usnul. Nespal ještě dlouho, když ho probudilo ostré světlo. Před ním stál otec a nadával a klel jako vždycky. Hleděl tak zamračeně, tak příšerně!
Vzal několik nástrojů a poručil chlapci, aby šel s ním. Měl pomáhat otci při krádeži. Nic nepomohlo, že se bránil, prosil, plakal, nelidský otec ho svázal, zacpal mu ústa roubíkem, uchopil hocha a vynesl do noci.
„Chtěj nebo nechtěj,“ pravil skřípaje zuby, „dnes mi pomoci musíš. Donutím tě!“
Jeník se nemohl hýbat ani křičet, jen se v duchu modlil.
Za chvilku se dostali na hřbitov. Branka byla otevřena. Ted už byli u sakristie. S hochem těsně u sebe, piloval a šrouboval starý Vávra tak dlouho, až dveře povolily.
Jeník se s počátku domníval, že ho chce otec jen potrestat za to, že se zdráhal. Nyní poznal s hroznou jistotou, že se chystá k svatokrádeži. Ach, ach, jeho vlastní otec je schopen skutku tak hrozného?
Vávra vešel dovnitř, posadil hocha na zem a zatarasil dveře z vnitřku, jak jen mohl. V malém prostoru bylo tma jako v pytli. Otec otevřel dveře do kostela a paprsek věčného světla pronikl do sakristie tak, že bylo možné rozeznat aspoň temné obrysy předmětů. Otec věděl, že Jeník často ministruje, proto chtěl, aby mu teď ukázal, kde je schovaný klíček od svatostánku. Domníval se, že bývá na noc v sakristii. Chtěl uloupit posvátné nádoby na oltáři.
Hošík měl stále ještě roubík v ústech a nemohl mluvit. Přes všecky hrozby otcovy mu nechtěl ukázat, kde bývá klíček. Za nic na světě by nezradil svého Spasitele. V noci byl ovšem klíček od svatostánku na faře, ale hoch se domníval, že je tam, kam jej obyčejně věšel po mši svaté.
Zuřící a klející otec prohledával sám celou sakristii. Nenašel ovšem nic a nezbylo mu, než aby se do svatostánku vlámal. Napřed však se chtěl ještě pokusit naposled, zdali Jeníka nepřinutí k „poslušnosti“. Jeník křičet nemohl. Proto tloukl Vávra nemilosrdně svým nástrojem bezbranné a nevinné stvoření. Jsa zuřivostí téměř bez sebe, neslyšel šramotu, jenž povstal u bočního vchodu do kostela.
V nejbližším okamžiku kráčela k sakristii postava se svítilnou. Zlosyn poznal faráře. Rychle vyklouzl kostelem k otevřené bráně, právě když kněz činil poklonu před nejsvětější Svátostí oltářní. Byl volán k nemocnému, a nic netuše, vstoupil do sakristie.
Jaký pohled se mu zde naskytl! Zalit krví ležel na dlažbě jeho miláček Jeník, okolo rozházené nástroje otcovy. Kněz hned poznal, co se stalo. Neotálel a vyndal chlapci z úst roubík, ale s bolestí viděl, že chlapec už umírá. Nebeský mír však zářil Jeníkovi z očí a zsinalé rty šeptaly: „Nezradil jsem ho!“

ZA TATÍNKA


Jeden francouzský duchovní správce vypravuje: „Z mé farnosti byl povolán do vojenské služby jistý důstojník. Byl již starší, ženatý a otcem několika dětí. Mezi nimi bylo děvčátko asi dvanáctileté, Augustina, na němž zevně nebylo nic zvláštního. Ale uvnitř to byla duše vyvolená.
Nevím proč, ale v přítomnosti tohoto dítěte mi bývalo, jako bych vdechoval vůni nebeského kvítí. Její mladá duše byla tak prostinká, tak milá a klidná, že se mi v její blízkosti zdávalo, jako bych prožíval Boží mír.
Jakmile dívenka počala nabývat rozumu, hledala jen pravé dobro; zdálo se, že i při nejmenších hrách náleží její nitro něčemu mimo tento svět. V kostele mě až povzbuzovala její zbožnost a skromná prostota.
Ale opakuji, v jejím chování nebylo pranic neobyčejného; nemodlívala se víc než jiné děti, bavila se, pracovala, hrávala si jako jiné děti. Od svých malých kamarádek se nelišila tím, co dělala, nýbrž tím, jak to dělala. Ostatně si jí člověk sotva povšiml právě proto, že na ní nebylo nic nápadného. Jen matka o ní říkávala: „Velmi hodná“… To bylo vše.
Roku 1813 byl její otec povolán k armádě. Byl udatným vojínem, ale slabým křesťanem. Nikdo ani nepamatoval, že by byl kdy projevil náboženské smýšlení.
Ženě i dětem dovolil konat povinnosti náboženské, on sám však nevěřil ani nežil křesťansky.
Viděl jsem ho několikrát. Choval se ke mně zdvořile, ale nic víc. Jednou jsem se pokusil zavést s ním hovor o věcech náboženských. Pohnul sebou netrpělivě, tím mi rázem zavřel ústa. „Chcete-li, abychom žili v pokoji,“ pravil, „nikdy se přede mnou nezmiňujte o náboženství.“ Nezbývalo tedy než mlčet.
Téhož roku měla malá Augustina přistoupit k prvnímu svatému příjímání. Jen Bůh ví, jak pečlivě se na to připravovala. Nikdy však při tom nevyšla ze svého obyčejného klidu.
Její chování v ten den bylo podivuhodně prostinké, plné sladké vroucnosti. Neplakala jako některé její kamarádky ani při promluvě, ani při svatém přijímání, ale její skromnost, soustředěnost, pokorně sklopené oči, výraz tváře prozrazovaly, že myšlenka na to, co konala, ovládá celou její bytost.
Jako důvěrník její mladé duše jsem věděl a chápal jediný ze všech, co se v ní asi v té chvíli děje.
Její otec nechtěl vůbec být při tomto svatém úkonu. Odepřel to Augustině, ačkoliv jej o to prosila tak dojemně, že by byl málokterý otec odolal při podobné příležitosti. Jeho duše, nemocná hříchem, byla zasažena také smutkem, že má brzy opustit rodinu a milý domácí klid.
Za několik dní potom skutečně odjel. Zmizel v noci, s nikým se nerozloučil. Jeho žena plakala, děti, přátelé plakali, jediná Augustina neplakala.
Pokládal jsem za povinnost, abych rodinu navštívil a vyslovil jí soustrast. Všichni se znovu rozplakali, jen oči nevinné Augustinky zůstaly suché.
Bylo to divné každému, kdo neznal dívenčina tajemství. Já sám věděl jsem o všem a přiznávám se, že jsem měl slzy na kraji.
Otázal jsem se jí, zdali je tomu ráda, že tatínek odjel, když nepláče. „Ano, pane faráři,“ odvětila. „Ale to je zvláštní,“ namítal jsem, „a co kdyby ti tam umřel?“ Pokývla hlavičkou s úsměvem, ale neodpověděla.
Matka, bratři a druhá sestra se na ni přímo rozhněvali a nazvali ji dítětem bez srdce. Augustina přikývla znovu, a neřekla ani slovíčka.
Od toho dne se na ni hněvala celá rodina i sousedé a ostatní příbuzní, neboť se brzy rozneslo, že Augustina, tak hodná, nemá ráda tatínka. Nedovedu říci, kolik trpkých výčitek, nelaskavých slov, výsměchu a úštěpků musela snést pro tuto domněnku.
Ale ona jen odpovídala, že se opravdu nermoutí, protože jí něco praví, že to tatínkovi prospěje.
Trpělivost bývá pravým zkušebním kamenem svatých duší a Augustinka to v ní přivedla neobyčejně daleko v tom přívalu křivd a výčitek, které se na ni sypaly.
Ona však poslouchala a modlila se, jako by se nic stalo. Ani nevybočila z obvyklých kolejí svého života, to je, nikdo ji neviděl, že by se pídila po nějakých zvláštnostech, ani se nemodlívala jindy nebo déle než jiní. Byla to ctnost prostinká, zdánlivě nejobyčejnější, ve skutečnosti však nejvzácnější a nejřidší, jakou jsem kdy viděl za svého dlouhého úřadu.
Augustina chodívala k svatému přijímání asi jednou za měsíc; to bylo v té době zvláštností. Ale ani v těch blahých chvílích na ní nebyla vidět nějaká neobyčejná zbožnost, ačkoli bývala hluboce soustředěná a nic ji nedovedlo vyrušit z přítomnosti Boží. Ale kromě této andělské skromnosti, jež obestírala celou její bytost, nic neprozrazovalo, že by byla zvláštním miláčkem Božím.
A přece slýchávala dívenka v nitru sladký hlas, jenž jí oznamoval vůli Boží. Chcete vědět, co jí působilo téměř stálou starost?
Již od sedmého či osmého roku, kdy počínala chápat božské pravdy a důležitost věčné spásy, uvědomila si smutný stav otcův. V náboženství slyšela, že duše, která odejde z tohoto světa ve smrtelném hříchu, je na věky zavržena a nešťastná. Sama planula touhou, aby spatřila svého Boha v nebi, a proto se chvěla při pomyšlení, že by otec mohl být pohřben v plamenech věčných. - Již strach, že by mohla být navždy odloučená od bytosti, kterou tolik milovala, působil jí nevýslovnou bolest.
A právě tehdy, když jsem vykládal, jakou cenu a moc má u Pána Boha oběť, umínila si, že se obětuje za tatínka. Prohlásila Bohu - to jsou její vlastní slova -, že si žádá trpět a umřít, aby vykoupila spásu jeho drahé duše.
Když jsem dětem v katechismu uváděl některé případy podobné obětavosti, ani zdaleka mne nenapadlo, že zrnečko vzklíčí tak šťastně, a to ještě v dušičce tak mladé. A přece tomu tak bylo. „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, že tak zalíbilo se tobě.“ (Mat. 11, 25)
Myšlenka ta se v duši dívenčině vzmáhala víc a více. Čekala netrpělivě, kdy půjde k prvnímu svatému přijímání.
Když se blížila veliká ta chvíle, připomněl jsem ještě dětem, aby svaté přijímání obětovaly za nějakou zvláštní milost, hlavně, kde by toho bylo třeba, za obrácení svých rodičů. Vyložil jsem jim, že je lépe myslit na jiné než na sebe, abychom dosáhli veliké milosti.
Vzpomínám ještě, s jakou velkou pozorností Augustina sledovala mé výklady o obcování svatých, o tom, jak naše zásluhy prospívají jiným a zásluhy jiných duší nám. Bylo patrno, že to učení proniklo hluboce její duši. Od té chvíle obětovala Bohu z celého srdce nejen svaté přijímání, nýbrž přinesla Bohu v oběť i svůj život. Pravila si, když Pán Ježíš umřel za ni, že nebude příliš velkou obětí, umře-li ona za tatínka.
Nedlouho po svém prvním svatém přijímání Augustina onemocněla. Z počátku si toho nevšímali a pořád ještě se k ní chovali nelaskavě. Ale ona si neposteskla ani slovem. Trpěla stále oddaně všechno, křivdy i tělesné bolesti.
Jednou, když přišla na faru s nějakým vyřízením, jsem se jí zeptal, jestli není nemocná. „Ano, velebný pane,“ odvětila, „a vím dobře, že se neuzdravím. Jsem však velice ráda; že mě Pán Bůh vyslyšel.“ „A v čem?“ ptám se. Zavrtěla hlavičkou a mlčela. Skromnost jí nedala, aby sama prozradila, co činí dobrého. Ale po chvilce řekla: „Dovíte se to brzy!“
Za málo dní potom přišel dopis od otce, datovaný z Polska, v němž psal tak, jak by se toho nebyl od něho nikdo nadál. Poroučel se do modliteb svých dětí a zvláště své Augustinky.
Dále žádal, aby se na jeho svátek sloužila na jeho úmysl mše svatá. Kdekdo byl překvapen, kromě Augustinky, jež jen přikývla, pravíc: „Dobře jsem věděla, že to bude tatínkovi k dobrému, když odejde.“
Zvláště matka žasla. Za celých sedmnáct let manželství neslyšela od muže ani slova o náboženství, neviděla u něho úkonu víry. Co na něho tak podivuhodně působilo, že se tak změnil?
Jeho přání jsme ovšem hned vyhověli. Sloužil jsem v ten den mši svatou, Augustinka byla na ní, i když byla nemocná , a přistoupila ke stolu Páně.
Po prvé jsem u ní viděl, jak se jí slza chvěla v řasách. Tvář měla ozářenou podivným jasem, jako by se radost její duše nebyla dala již zadržet v nitru. Dívenka cítila, že Pán Bůh začíná plnit její přání.
Od té doby se vzmáhala její nemoc, až si jí všimli i příbuzní a počali se znepokojovat. Přestali Augustině křivdit.
V rozmluvách, které jsem s ní míval, mi přečasto opakovala, že ví, že brzo umře, protože je to tak domluveno s Pánem Bohem.
Přiznávám se: ač mě její prostá zbožnost dojímala, přece jsem se klonil k tomu, abych její ujišťování pokládal za sen obrazivosti.
Hleděl jsem ji odvracet od takových myšlenek, vybízel jsem ji, aby se přimkla k životu, ne-li pro sebe, aspoň pro své rodiče, ale ona stále opakovala, že právě za rodiče si přeje umřít.
Bolesti snášela neobyčejně trpělivě. Asi po čtyřměsíčním utrpení cítila, že se blíží smrt. Až do poslední chvíle se snažila rodině prospívat. Protože už nemohla pomáhat v domácnosti, šila v lenošce, a když už nemohla sedět, pracovala na posteli. Teprve den před smrtí odložila jehlu úplně. Po svatém přijímání mě poprosila, abych k ní přistoupil blíže, a pošeptala mi: „Pán Bůh splnil, co bylo umluveno, nyní musím splnit i já. Zítra půjdu za tatíčkem.“
Večer jsem jí udělil poslední pomazání a druhého dne ráno usnula po tichém posledním boji. Její smrt byla tak milá a pokojná jako vlahý večer krásného dne.
Za několik dní potom přišlo nové psaní z Polska, psané latinsky. Prosili mě, abych jim je přeložil.
Psal jim jakýsi mnich basilián, že jejich otec kapitán francouzské armády byl zachvácen náhlou nemocí a dopraven do nemocnice ve starém klášteře. Tam zemřel smrtí spravedlivých, když velmi zbožně přijal svaté svátosti. Snažně prosil, aby o tom podali zprávu jeho rodině a zvláště dceři Augustině. Prosil také o modlitby a o mše svaté za pokoj své duše.
Teď jsme všichni pochopili, že Augustinka při své oběti za tatínka byla vedena vnuknutím nebeským. Stalo se, jak mi to řekla nedlouho před svou smrtí. Otec i dcera odešli, aby se shledali v nebi.“

MUČENKA


Uprostřed Velikého oceánu leží souostroví Kei. Jeden z ostrovů se nazývá Malý Kei a má hlavní stanici Langgoer. Tam neúnavně působí katoličtí misionáři a řeholnice, aby získávali pohany pro katolickou víru a zachraňovali jejich duše.
Sestry mají v Langgoeru velký útulek a proti němu sirotčinec. Do útulku přijímají nemocné a do sirotčince opuštěné děti, které nalézají velmi často na ulici nebo před domovními vraty.
Nemocní i sirotci jsou velmi rádi, mohou-li bydlet v útulku nebo v sirotčinci. Nemocní by tam nejraději zůstali navždy. Hořce pláčí, když se musí rozloučit s dobrými sestrami. Tyto je těšívají a zvou, aby docházeli do útulku jako domů.
A sirotci pokládají sirotčinec za svůj domov. Když dospějí a vyučí se něčemu, takže se již dovedou sami uživit, navštěvují často sestry a nazývají je svými matkami.
V Langgoeru se již dávno utvořila křesťanská osada, ale okolní vesnice jsou ještě většinou pohanské. Zvláště osada Molor se vyznačuje velkou tvrdošíjností. Tam stojí ještě pohanský chrám, obklopený několika podivnými stavbami. V těchto domech bydlí „sluhové bohů,“ jak je Indové nazývají, ale tito sluhové bohů jsou tak zlí, že by se spíše mohli nazývat sluhy ďáblovými.
Stavějí se velice zbožnými a tím klamou lidi, kteří jim přinášejí dary pro bohy: víno, ovoce, ano i obětní zvířata. Jejich sluhové si za noci na tom dobře pochutnávají, kdežto dárcové sami trpí hladem.
Misionáři velice litují ubohé lidi, ale od té doby, co jeden z nich byl úkladně zavražděn, protože se odvážil mluvit proti bohům, varují se opatrně vnějších projevů. Jsou zde jen tři misionáři, proto je nutné, aby si uchovali svůj život pro všeobecné dobro. Co by se stalo z pohanů, kdyby do půdy jejich srdcí neměl kdo zasévat símě slova Božího?
Jednoho dne, když se vracely sestry ze mše svaté, našly před útulkem hocha asi devítiletého. Mše svatá bývala totiž střídavě v útulku nebo v sirotčinci. Hošík seděl pod palmou a vlídně se na ně usmíval. Ani stopy po rozpacích. Když uviděl sestry, povstal a přistoupil k nim.
„Jmenuji se Gemmi,“ pravil, „a zůstanu u vás navždy.“ Při tom nabyla jeho tvářička tak rozhodného výrazu, jako by měl největší právo zůstat v sirotčinci. „Odkud přišels, Gemmi?“ ptala se jedna ze sester. „Ale napřed pojď s námi, máš jistě hlad! Až se najíš, povíš nám své příběhy.“
„Ano, mám veliký hlad, nejedl jsem od včerejška od rána,“ odpověděl hoch. Za několik minut seděl před plnou mísou a výborně mu chutnalo.
„To je dobré!“ pravil, když byl hotov. „Nic takového jsem v Moloru nejedl.“ „Přicházíš z Moloru?“ tázala se ho sestra Marie. Hoch přisvědčil a vyprávěl své krátké, smutné osudy.
Rodiče mu zemřeli velmi brzy. Po jejich smrti přišel k příbuzným, kteří ho však neměli rádi. Proto ho prodali modloslužebníkům, u nichž prožil čtyři léta. Ani tam se neměl dobře, a proto jim teď utekl.
Nedovedl říct, jak se dostal do Langgoeru, protože mu nikdo neukázal cestu. Jenom ještě dodal: „Přišel jsem a zůstanu u vás. Nechte mě tady!“
A Gemmi zůstal. Byl mezi ostatními sirotky šťasten. Brzy měl plno přátel, neboť byl ke všem laskavý a vlídný. Při hře se malému hnědému chlapci nikdo nevyrovnal. I při tom byl však Gemmi vždy skromný a nikdy nebyl prostořeký.
„V tom dítěti je mnoho dobrého,“ říkávala sestra Marie a potichu se tomu divila. Vždyť za svého pobytu u modloslužebníků jistě uslyšel a uviděl Gemmi málo dobra, zato však mnoho zla a ohavnosti.
Kvítí Boží roste všude, napadlo ji. Kdo ví, proč sem Bůh to dítě přivedl. A Bůh měl s malým Gemmim opravdu zvláštní úmysly.
Gemmi bydlel v sirotčinci již několik měsíců. Nikdo nepřicházel, aby pátral po malém uprchlíkovi, jak se z počátku všichni obávali. Snad byli modloslužebníci ještě rádi, že se dítěte zbavili a že je nemusí živit.
Jinak však jim mohl prokázat již nejednu službu, neboť byl v práci velmi obratný. Vyřezával z dřeva pěkné drobnosti, hlavičky, lžíce, nože, talíře a misky. Na tomto souostroví se totiž pilně provozuje řezbářství. Ve škole se Gemmi také snadno učil. Směl chodit s křesťanskými hochy do vyučování i do náboženství, i když ještě nebyl pokřtěn.
Z počátku sedával tiše a skromně v koutku a poslouchal. Ale již brzy se odvážil zvednout ruku a k radosti svých učitelů odpovídal správně.
Žádná hodina mu nebývala tak milá jak hodina náboženství. Slyšel tolik krásného, o čem dosud neměl ani potuchy!
„Ó, jak jsem rád,“ pravil jednoho dne sestře Marii, „že je Bůh a že mě miluje! Jistě mě má rád, když tolik pro mne trpěl!“
Sestra Marie si ráda dávala vypravovat od Gemmiho, co slyšel v náboženství a čemu se naučil. Čím dál tím více poznávala, že tomu dítěti Bůh uděluje zvláštní milosti. Proto ji nepřekvapilo, když Gemmi, který stále slyšel o blížícím se prvním svatém přijímání ostatních chlapců, se k ní přihnal a volal:
„Sestro, musím, chci jít také!“
Když viděl, že sestra se jen usmála a hned mu nepřikývla, zesmutněl. „Ale, Gemmi, měj přece rozum! Vždyť víš, že musíš být napřed pokřtěn.“
„To vím,“ vzlykal hoch. „Ach, sestro, já vím již všechno, nechte mě také přijít do nebe!“
Gemmi ještě nedokončil větu, když se za ním ozval hluboký hlas: „Ovšem, Gemmi musí také přijít do nebe!“ A misionář Pater Bernard, který mezitím nepozorovaně přišel, položil chlapci ruku na hlavu. Gemmi si hned utřel slzy.
Pater Bernard, který vyučoval náboženství, řekl s úsměvem: „Právě ti jdu, Gemmi, říct, že také smíš k prvnímu svatému přijímání.“
Tato slova neobyčejně zapůsobila na dítě. Několik vteřin zíral hoch na kněze radostí jako bez sebe. Potom padl na kolena, sepjal ruce a zvolal: „Děkuji ti, děkuji ti, dobrý Bože, že jsi mě vyslyšel!“
Ihned běžel Gemmi ke svým kamarádům, aby jim zvěstoval radostnou zprávu. Za několik minut se z hřiště ozývalo radostné volání hochů, kteří jásali nad štěstím Gemmiho. Misionář pokyvoval šedivou hlavou a říkal: „To je vyvolené dítě, sestro, nemám o tom pochybnosti. Pán Ježíš k němu zavítá jistě rád.“
Gemmi přijal před nedávnem svatý křest. Přiblížil se den prvního svatého příjímání. Hoši byli již oblečeni ve svátečních šatech a na prsou měl každý myrtovou kytičku. Na síni před ložnicí byly připraveny rozžaté svíce, které měli nést při průvodu do kostela.
Všichni ještě jednou zbožně poklekli v ložnici k modlitbě.
Najednou se ozval na ulici nezvyklý hluk. Ranním vzduchem se ozývaly pronikavé zvuky a křiklavé, nepříjemné hlasy. Gemmi vyskočil celý polekaný. Znal ty hlasy až příliš dobře.
V okamžiku stál u okna. Vykřikl: „Bože můj, již jsou tu; jsou to oni!“ a klesl k zemi.
Viděl dobře. Čeho se dříve tolik bál, přišlo teď, když se toho nejméně nadál. Modloslužebníci, kterým utekl, vypátrali jeho úkryt. To bylo jeho neštěstím a zkázou.
Ach, proč přišli právě dnes? Venku byl hluk čím dál tím prudší a rozčilenější; bylo již zřetelně slyšet i slova, prudké výčitky, sprosté nadávky a mezi tím vším i jméno Gemmiho.
Dítě nemohlo učinit ani krok. Sestra Marie chtěla odvést ostatní prvokomunikanty. Nevyšli však ani ze světnice, když divoká banda vrazila dovnitř a zatlačila je zpět. Nezvaní hosté si drze prohlíželi sirotky. Gemmiho z počátku nikdo z nich nepozoroval.
„Kde je kluk?“ zařval vůdce. Avšak jeho průvodce si chlapce již všiml a přivlekl bezmocné, chvějící se dítě před vůdce.
„Půjdeš s námi, kluku, kam patříš, a nepůjdeš-li dobrovolně, tak…“ rozkřikl se pohan s napřaženým kyjem.
Gemmi padl na kolena. „Nepůjdu, nepůjdu!“ naříkal. I Pater Bernard a sestry byli pohotoví. Kněz předstoupil a řekl mírně: „Copak my nemáme právo na chlapce?“
„Ukradli jste ho, uloupili!…“
„Nikoliv, pane!…“
Vtom se do toho ozval Gemmiho hlásek: „Neukradli, neuloupili! Utekl jsem sám!“
„To je ještě lepší, ještě trestuhodnější, holoubku!“ vysmíval se pohan, který se patrně pásl na úzkostech dítěte a sester. Pokynul druhům, aby se chlapce chopili.
V Gemmim však procitla zoufalá odvaha. „Nikdy, nikdy s vámi nepůjdu! Nemohu s vámi jít, nesmím! Jsem křesťan a dnes právě přijmu svého Spasitele!“ volal pevným, jasným hlasem. Všechna jeho úzkost zmizela; oči mu plály svatým ohněm.
Pohané zuřivě skřípali zuby. Byli zlostí bez sebe. „Zabijte ho!“ zařval první z nich. A než se kdo nadál, dopadl mocný úder kyje na Gemmiho hlavu.
Děti hlasitě vykřikly.
Sestra Marie uchopila do náručí klesajícího chlapce, jemuž se řinula krev nosem i ústy. Jeho hlava jí spočinula na klíně.
„Nechte si kluka!“ vykřikl vůdce modlářů. „Nečistý nesmí do našeho chrámu. Tohle mu dávám ještě na památku,“ dodal a druhá rána kyjem dopadla na hlavu ubožákovu. Výkřik hrůzy se ozval mezi přítomnými. Pohané se hnali ven.
Nová bolestná rána probudila Gemmiho z mdlob. Hnědé ručky hmataly po myrtové kytičce.
„Ach, důstojný pane,“ zašeptal, „ať neumřu... bez něho... bez Pána Ježíše!“ Slzy se mu řinuly z očí a mísily se s krví na rozbité tvářičce.
Kněz hned věděl, co má činit. Pohled na dítě, jež se nemohlo hnout, pověděl jeho zkušenému zraku, že hoch je zraněn smrtelně a že brzy zemře.
„Zůstaňte tu všichni,“ pravil Pater Bernard k sirotkům. „Jdu našemu Gemmimu pro svaté přijímání.“
„Ach, Pán Ježíš přijde! -- On přijde!“ šeptal hoch blaženě.
Pak zasténal bolestí a zsinalá tvář se zkřivila utrpením. Jedna ze sester podala chlapci hořící svíci, jiná upravila rychle malý oltářík, Gemmiho položily na podušky a přikryly bílým rouchem. Ale myrtovou kytičku mu na ně připjaly. Mezi květy se třpytilo několik kapek krve, kterou malý vyznavač prolil za svou víru. Uplynulo asi deset minut. Z dálky bylo slyšet zvonek, ohlašující příchod božského Hosta.
Gemmi chtěl zvednout hlavu, ale pro nesnesitelné bolesti nemohl. Na rtech mu však tkvěl šťastný úsměv. Zašeptal: „Umírám, protože jsem vyznal Pána… a protože jsem ho nechtěl opustit... Ó, jak rád, jak rád!“
„Nechtěls ho opustit, miláčku,“ pravila sestra Marie dojata, „a Ježíš neopustí svého Gemmiho.“
Děti zazpívaly píseň k svatému přijímání, kterou s nimi ještě včera zpíval nadšeně svěží Gemmi. Ted s nimi nemohl zpívat, ale hlasy hochů se mu zdály hlasy andělskými.
Pater Bernard přistoupil k lůžku Gemmiho se svatou Hostií v ruce. Tu se zalesklo mdlé oko chlapcovo: „Ježíšku, můj Bože!“ vydechl vroucně.
Gemmi přijal své první a poslední svaté přijímání.
Chvíli zůstal zcela ponořen do modlitby. Pak přitiskl k sobě pevněji křížek a myrtovou kytičku, ještě jednou otevřel oči a nevinná dušička ulétla z ubohého ztýraného těla.
Sestry i děti začaly plakat. Ale misionář pravil konejšivě: „Neplačme a nenaříkejme! Sirotčinec daroval nebi světce a Gemmi se bude v nebi přimlouvat za naši misii.“

NA VÝSLUNÍ SVÁTOSTNÉ LÁSKY


Jmenovala se Anička, ale říkali jí slunéčko. Zvláště ráda ji tak nazývala starší sestra Marie. Ostatní sourozenci Novákovi: Ludmila, Jiří a Jeník, to po ní opakovali, a brzo jí tak říkali i rodiče. Když pak to od sourozenců slyšely školní děti, nazývala ji tak ponenáhlu celá vesnice.
Toto jméno pěkně slušelo milé černovlasé dívence v červené sukénce s černými tečkami. Podobala se tak trochu broučkovi, kterému lidé říkají slunéčko. Někdy říkali Aničce také miláček Boží, protože tak ráda mluvila, četla i poslouchala o Pánu Bohu, že hned odložila svou milou panenku, jestliže matka, Marie nebo vůbec někdo o něm vypravoval. Ani nejpěknější pohádky neměla tak ráda jako katechismus a biblický dějepis.
Anička měla velmi zbožnou a rozumnou matku, která pokládala za svou hlavní povinnost, aby děti vychovala pro Boha, a ne, aby pro ně nastřádala pouze pozemský majetek. Všemožně se přičiňovala, aby ve svých dětech vypěstovala a udržela vrozený sklon ke zbožnosti.
Paní Nováková velice uctívala a milovala Nejsvětější Svátost oltářní. Zdálo se, že Anička zdědila lásku a úctu k svátostnému Spasiteli po matce. Již v útlém mládí jevila se u ní úcta k Nejsvětější Svátosti, u dětí nezvyklá.
Když maličká na příklad věděla, že matka byla u svatého přijímání, nalila jí kávu do nejpěknějšího svátečního hrnečku a postavila k němu na stůl dvě svíčky. „Maminka je dnes svatostánkem,“ říkávala sourozencům, když ji s podivem pozorovali.
Pak si sedla k oknu a dávala pozor, až maminka půjde z kostela, jen aby nepropásla první polibek z jejích posvěcených rtů.
„Kdybych už byla velká, abych mohla jít také k svatému přijímání!“ vzdychávala si. A jednou mínila, že to není dobré, když děti musí tak dlouho čekat na svaté přijímání.
Matka podotkla: „Když je dítě velmi hodné a touží velice po Pánu Ježíši, učiní se někdy i výjimka.“Děvčátko zajásalo: „Maminko, to já nebudu již nikdy mlsat, ani se hašteřit, ani se zlobit!“
„Z toho ovšem bude mít Pán Bůh radost,“ odpověděla laskavě matka, „a já také,“ dodala tišeji. „Uvidím-li, že plníš své slovo, promluvím o tom někdy s velebným pánem. Možná…, že by tě pustil dříve k svatému přijímání.“
S jásotem padla Anička matce kolem krku a snažila se od té doby, aby se uvarovala každé dobrovolné chyby.
S věkem vzrůstala Aniččina úcta k svátostnému Spasiteli. Když jí bylo osm let, naložil jí Ježíšek malou monstranci. Jak jí radostí zářila očka! Nebyla to ovšem monstrance ze zlata ani ze stříbra, ani v ní Pán Bůh nebydlil, ale Anička z ní měla přece velikou radost.
Koupila si od květinářky hezký věneček z vinných listů a z modrých hroznů a v koutku si udělala vkusný oltářík. Tam konávala nyní své modlitby, a to nejen povinné, nýbrž i mnohá dobrovolná modlitbička se vznášela k nebi z milujícího dětského srdečka.
Denně bývala na mši svaté a v neděli nikdy nezapomenula na odpolední požehnání; vždyť při něm bývala vystavena Nejsvětější Svátost a Anička se tak ráda dívala na svatou Hostii! Tu klekávala jako malý andílek s ručkama zbožně a pokorně sepjatýma, s očima upřenýma na Nejsvětější Svátost.
Maminka jí řekla, že kdykoli pohlédne na svatou Hostií a při tom ústy a srdcem řekne: „Pevně věřím, že v této malé bílé Hostii je veliký, krásný Pán Bůh, který stvořil nebe i zemi a všecko,“ že za takový úkon víry přijde duše o kousek výš do nebe. Proto se tak ráda dívala na Chléb nebeský.
Od té doby, co dívenka věděla, že neproměněná hostie je velmi jemný chléb, pojala velkou úctu k chlebu: Když našla na ulici, na hřišti anebo jinde kousek chleba, zdvihla jej, vzala s sebou a dala doma kuřátkům. Nerada viděla, jak děti chléb odhazují. Velmi vážně pak mluvívala malým hříšníkům do svědomí.
Tutéž úctu měla k obilí, protože se z něho připravuje chléb. Kdysi na kázání slyše la vysvětlovat krásná slova: „Hle, pšenice vyvolených!“ (Zachariáš 9, 17.) I stávala občas se sepjatýma ručkama u zrajícího pšeničného pole se slzami v očích.
Lidé, kteří ji tajně pozorovali, říkávali, že vidí víc než jiní lidé. Čeho nechápe rozum dospělých, to vnímala její dětská mysl: nesmírnou lásku Boha - člověka, který se zahaluje do několika pšeničných zrn, aby jeho božská krása nás neoslnila.
Anička si tak vážila obilí, že do něho nikdy nevběhla, aby si natrhala chrpy, koukol nebo vlčí mák, ačkoli kvítí velice milovala. Když našla utržené pšeničné klasy, zvedla je a postavila do malých, štíhlých nádobek vedle své monstrance. Tak velká byla její láska a úcta k Pánu Ježíši v nejsvětější Svátosti oltářní!
Zatím bylo Aničce devět let. Maminka promluvila s učitelkou a s panem farářem a ti rádi vyhověli její zbožné touze a přijali ji mezi děti, které se připravovaly na první svaté přijímání.
Anička byla přešťastná a velmi pečlivě se připravovala na přijetí velkého Boha.
Její skromné, způsobné chování a prostá zbožnost povzbuzovaly většinu dětí, aby ji následovaly. Svědomitě se učívala katechismus a hodina náboženství jí bývala ze všech nejmilejší.
V postní době si ukládala denně maličkou oběť, buď že si z jídla, které měla zvlášť ráda, vzala o sousto méně, nebo že na půl hodinky nechala žvatlání a úplně mlčela. Tak se připravovala na nebeského Hosta.
Na Boží hod velikonoční se probudila velmi brzy. Protože již nemohla usnout, vyklouzla z postýlky a cupala k velké posteli naproti, kde spaly Marie s Ludmilou.
Tahala nejstarší sestru za ušní lalůček: „Mařenko, ráda bych ti něco řekla!“ Dívka se protáhla s povzdechem a spala dále. Anička jí shrnula z čela několik rozcuchaných světlých kadeří, pošimrala ji po nose a žebronila znovu: „Mařenko, Mařenko, mně se zdálo něco tak pěkného!“ Spící dívka se zamračila a zabroukla: „Kdybys mě netrápila!“ Ale malá černovláska pohladila něžně sestru po růžové tváří a políbila ji. Rozespalé děvče se usmálo, objalo dítě a přitáhlo je k sobě se slovy: „No tak, maličká, copak máš na srdéčku?“ A Anička vyprávěla:
„Ty, Ludmila a já jsme šly po Dokládalově louce chodníkem nahoru; víš, jak se chodí ke Smolkům!“
„Jo, vím!“
„Na rohu, kde končí pastvina, je hlohový živý plot.“
„Tak jo!“
„Ten živý plot byl v plném květu. Již z daleka jsme viděly, že je jako zasněžen; no, samý květ! Běžely jsme, abychom si ulomily několik větviček. Já však jsem byla velmi neobratná, stále jsem se píchala. Prosila jsem tě tedy, abys i pro mne ulomila několik větviček. Zatím jsem hledala kolem křoví hlemýždí skořápky a našla jsem dvě velice pěkné. Jedna byla žlutá, černě pruhovaná, druhá kaštanově hnědá, bíle pruhovaná. Měla jsem z nich radost a hledala jsem dále. Najednou jsem spatřila za plotem něco jako ze zlata. Rychle jsem proklouzla otvorem do lesa a tam… Mařenko, posloucháš?“
„Ano, poslouchám.“
„Copak jsem řekla naposled?“
„Řeklas: Rychle jsem proklouzla otvorem do lesa a tam…“
„Dobře… a tam byl les samý petrklíč! Tolik a tak krásných petrklíčů jsem ještě nikdy neviděla. Natrhaly jsme si velké kytice. Jednu jsme si vzaly domů a dvě jsme zanesly Kristu Pánu do kostela. Měla jsem z těch zlatých kvítek takovou radost, že jsem se probudila a už jsem nemohla usnout. Nejraději bych šla hned do lesa podívat se, je-li tam opravdu tolik petrklíčů. Teď to ovšem nejde, protože musíme do kostela, ale odpoledne tam půjdeme, vid, Mařenko?“
„Ale odpoledne přijde tetička Josefa!“
„Opravdu! No, tak půjdeme zítra.“
„Ano, zítra!“ --
V pondělí velikonoční vstala Marie velmi časně; Anička zato doháněla, co včera nedospala. Již byl čas na velkou, a dítě pořád ještě spalo. Když ji přišla Mařenka budit, byla Anička v tvrdém spánku, ačkoliv paprsky velikonočního slunce padaly přímo na její postýlku. Se zálibou pozorovala dívka sestřičku. Byl to půvabný obrázek: svěží, růžová jako poupě plané růže ležela v čistých poduškách. Marií bylo těžko ji budit. Proto šla k oknu a otevřela je. Měkký, svěží jarní vzduch zavanul do světnice. Dole na dvoře kokrhal kohout, vrkali holubi, kdákaly slepice. Bělostné husy kejhaly a s šedými kachnami se kolébaly k blízkému rybníku. Strážce dvora Nero seděl pyšně na střeše své boudy a vyhříval si hnědý huňatý kožich na teplém slunci.
Najednou dívenka procitla, udiveně se rozhlédla a tázala se polekaně: „Kolik je hodin?“
„Již je skoro poledne,“ odvětila sestra s komickou vážností.
„To není možná!“ bránila se maličká a skočila z postýlky k oknu.
„Ach, to je venku krásně! To jistě půjdeme odpoledne do lesa! Zas se mi o něm zdálo. Viděla jsem velký starý dub, obrostlý hložím, uprostřed cesty, vedoucí k Smolkově chaloupce. Na jeho nejspodnější větvi, jež se skláněla až nad pastvinu, se vznášela v zlaté monstranci nejsvětější Svátost. Zářily od ní paprsky tak žhavé, že jsme oslněním musely zavírat oči. Dokola stály vázy plné petrklíčů, šedých a žlutých kočiček, sasanek a jiných jarních květin. Jakmile jsme zpozorovaly velebnou Svátost, klaněly jsme se jí a jedna z nás běžela do vsi říct to panu faráři a ze všech domů a dvorů přibíhali lidé. Všichni byli velice vzrušeni. Někteří měli i slzy v očích a všichni poklekali a…“
Anička nedokončila, neboť Nero radostně zaštěkal. Chvatně vyhlédla Marie oknem dolů na cestu.
„To už je maminka z kostela... Tak si pospěš, Aničko,“ naléhala starší sestra. Rychle rozložila peřiny, vzala sváteční šaty ze skříně a oblékla sebe i sestřičku.
Více péče věnovala dítěti než sobě, náležela k těm šlechetným, nezištným duším, které na sebe myslívají až naposled.
Když pak přišly dívky po modlitbě dolů do světnice, seděla matka s oběma syny, Jiřím a Jeníkem, u snídaně. Chutnalo jim výtečně. Hoši byli žáky hospodářské školy, nyní byli doma na velikonočních prázdninách. S bouřlivou radostí vyprávěli veselý žert, který provedli svému spolužáku na rozloučenou.
Marie se k nim přiblížila po špičkách, a co Jiří neviděl, položila mu ruku na ústa a do ucha mu polohlasně řekla: „To jistě není pravda, ty větroplachu!“ Anička radostně zatleskala a její jasný, srdečný smích se mísil s hlubokým basem staršího bratra. Matka se jen usmívala, ale úsměvem tak radostným a slunným, že její plná, svěží tvář nápadně omládla.
Patnáctiletému studentíkovi však nebylo vhod, že se mu všichni smějí, a právě vyskočil, aby se Marií citelně pomstil, když vtom vkročil do světnice otec. Byl to vysoký, ramenatý muž s bledou, bezvousou tváří a s přímým pohledem. Byl dnes neobyčejně vážný a tak ponořen do svých myšlenek, že zapomněl přát dobrého dne.
Ihned za ním vběhla do světnice bledá tmavovlasá dívka. Byla to Ludmila. Místo pozdravu vyhrkla: „Víte už, že opilý Smolka je mrtev?“
„Není možná!“ zvolaly matka i Marie zároveň.
„Utopil prý se v kořalce,“ vypravovalo děvče chvatně; „Eliška ho chtěla vzbudit a nalezla ho v posteli mrtvého. Láhev s kořalkou měl za hlavou. Včera již před velkou byl u Modré hvězdy a celý den pil. Černých František a Beňů Antonín přinesli ho o půlnoci domů, protože sám nemohl dojít.“
„To je hrozné,“ pravila Marie a otřásla se. Matka však pravila: „A skoro neuvěřitelné. Vždyť byl včera ráno u svatého přijímání!“
„Ovšem, přijal včera Tělo Páně, ale kdovíjak,“ prohodila Ludmila.
Ztlumila hlas a dodala: „Víte, co říkal Frantík s Antonínem?... Že prý Smolka přijímal svatokrádežně.“
„Prosím tě, jen to nevypravuj dále,“ pravila matka vzrušeně a úzkostlivě. A ptala se svého muže: „Co ty říkáš těm hrozným řečem?“
Sedlák pokrčil rameny, přejel si čelo mozolovitou rukou a odpověděl:
„Také jsem něco slyšel, ale kdo ví, jestli je to pravda. Není radno věřit hned každému klepu.“
„Ale Smolka sám prý to řekl,“ tvrdila Ludmila.
„Smolka byl opilý, když mluvil tak zpustle,“pravil otec. Matka však zašeptala: „Ale opilí mluvívají pravdu.“ Marie a Jeník se nyní obrátili k otci s otázkou: „A co vlastně Štěpán řekl?“
Když rozvážný muž váhal s odpovědí, ujala se Ludmila opět slova a pravila:
„Hrbatý krejčí prý včera večer Smolku trochu škádlil, že se najednou stal tak pobožným a že tak brzo vyplnil velikonoční povinnost. To Smolku dohřálo a mluvil o náboženství velmi potupně; tentokrát že učinil ještě dceři po vůli a šel k přijímání, ale po druhé že už nepůjde, však že již beztoho dávno nevěří v nic, že včera hostii ani nespolkl, že ji vyplivl do kapesníku a cestou zahodil a...“
„Pro Boha, dítě, přestaň!“ zvolala matka polekána, neboť viděla, jak zděšeně hledí Anička na Ludmilu. Byla na smrt bledá a všecka se chvěla. Když se sestra odmlčela, vykřiklo dítě: „To není pravda!… To nemůže být pravda!... Ne, ne, nevěřím, že by lidé mohli být tak špatní!“
Tu pohlédl otec káravě na žvatlavou Ludmilu, matka přivinula k sobě plačící Aničku, utřela jí slzy a řekla:
„Vždyť to není pravda, ani já tomu nevěřím! Jestli to Smolka opravdu řekl, tak jistě jen z nepravého studu, protože o něm vtipkovali a že se mu vysmívali. Tak hrozného skutku se jistě nedopustil, tak špatný on nebyl. Co myslíš, tatínku?“
„Již jsem řekl své mínění,“ odpověděl otec. „Nemá se hned věřit každému tlachu. Když později poznáme, že je to zlomyslná pomluva, bude nás těšit, že jsme hned neuvěřili, a jestli je to pravda, potěší nás aspoň to, že jsme o bližním smýšleli lépe, než zasloužil.“
Po odpoledním požehnání šla Marie s Aničkou a s Ludmilou do lesa hledat petrklíče, jak sestřičce slíbila. Našly všechno právě tak, jak se to Aničce zdálo.
Hloh jen zářil v bělostné ozdobě. Byly tu i sladce vonící šedé i žluté kočičky. Ludmila s Marií se na ně zrovna vrhly, Anička pak hledala žluté kvítí, které tak milovala. Šla zvolna podél kvetoucího plotu, stále nakukujíc otvory na druhou stranu. Najednou se protáhla mezerou v plotě s radostným „á!“ V nejbližším okamžiku se ozval jásavý výkřik: „Petrklíče! Mařenko, Liduško! To je petrklíčů, hleďte!“
Obě dívky prolezly nyní také děrou v plotě a měly velkou radost, když spatřily tolik zlatých kvítek. Žertovaly a se smíchem poskakovaly od trsu k trsu. Anička se shýbala mezi dvěma sukovitými kořeny starého dubu, který stál na rozhraní lesa a pastviny v trnitém plotě. Byl to stejný dub, na kterém viděla ve snu Nejsvětější Svátost. Objemný kmen měl dole malou dutinu. Před ním bylo několik nádherných trsů zlatých petrklíčů. Opatrně otrhávala Anička květy s dlouhými stonky.
Pojednou se shýbla a vytáhla z dutiny bílý předmět. Byl to prostředně velký, čistý kapesník. Rychle odložila Anička kvítí a nic netušíc, rozložila šátek na lesní půdu, aby si jej mohla lépe prohlédnout. Ale v témž okamžiku křikla v nevýslovném úleku: „Ježíšku, ubohý Ježíšku!“
Chvěla se na celém těle a byla bledá jako květy na křoví. Nachýlená kupředu, s chvějícíma ručkama na prsou klečela a upřeně hleděla na kapesník.
Polekané sestry hned přiběhly. První jejich pohled padl na zděšené dítě, druhý na šáteček. Okamžitě padly i ony na kolena, chvějíce se úctou a hrůzou, neboť na kapesníku byla přilepena malá, zářivě bílá Hostie.
Okamžik klečely tak dívky němě a ztrnule, jako bleskem zasažené. Živá Lidka se probrala první a zašeptala starší sestře: „Tak přece byl starý Smolka Jidášem!“
Marie se hrůzou zachvěla a ukazovala na malý, bíle vyšívaný monogram, pravila tiše: „E.S.… Eliška Smolková. Bezpochyby půjčila Eliška nešťastnému otci svůj kapesník.“
„Ubohá Eliška!“ zašeptala Ludmila a Marie povzdechla: „Ó, náš ubohý, potupený Ježíši!“
Pojednou Anička vzlykla a omdlela. Chvíli to trvalo, než se probrala. Marie ji přiváděla k vědomí a Ludmila zatím běžela do vesnice, aby kněžím a lidem přinesla zprávu o vzácném nálezu…
Když se Anička opět vzpamatovala a trochu uklidnila, pomohla sestře ověnčit zneuctěnou svatou Hostii petrklíči. Jak se jí ručky při tom chvěly!… Jak vroucí modlitby lásky vysílala z čistého srdce k Pánu Ježíši!
Když Ludmila přinesla do vsi hroznou zprávu, přibíhali lidé ze všech stran. Napřed úprkem děti, za nimi ve větších a menších skupinách mladíci a dívky, matky s dětmi v náručí, mužové bez kabátů, starci a stařeny, opírající se o hole. Na všech tvářích bylo vidět zvědavost a zděšení.
I kněží přispěchali a přesvědčili se o hrozné svatokrádeži. Hned za kněžími se tlačila zástupem prostředně velká, světlovlasá dívka. Utrápenou tvář měla bílou jako vápno a uplakanýma očima zoufale těkala na všechny strany. Byla to Eliška Smolková.
Lidé jí ochotně uhýbali a pohlíželi na ní útrpně, až úzkostlivě. -
Teď spatřila svátostného Boha ležet na svém bílém šátečku, který včera ráno strčila otci do kapsy. Když se ubohá dívka sama přesvědčila o hrozné událostí, klesla bezvládně na kolena. Zalomila rukama a zas je přitiskla na rozbouřené srdce. Nikdo neuměl potěšit tuto ubohou, bolestí zhroucenou duši.
Konečně padla před svatou Hostií na tvář, ovinula paže kolem kapesníku, na němž spočíval svátostný Spasitel, a vzlykala: „Smilování, ó Bože, smilování pro mého ubohého otce!… Celý život ti zasvětím, na věky tě budu milovat!"
Pak se pojednou zvedla, se sepjatýma rukama se obrátila prosebně k lidem a se vzlykáním prosila: „Ó, pomozte mi usmiřovat Pána Boha!“
Tu se vkradla malá ručka do její ruky, dvě uplakaná, nevinná dětská očka k ní útrpně vzhlédla a jemný hlásek zašeptal ostýchavě: Své první svaté přijímání budu obětovat na smír.“
Okamžik hleděla dívka na dítě udiveně a překvapeně. Pak sevřela Aničku v náručí a pravila vděčně: „Udělej to, Aničko, a řekni všem dětem, aby to učinily také.“
Prosba Eliščina nezůstala bez účinku. Mužové se sestoupili na poradu, pak se domlouvali s kněžími, kteří souhlasili s jejich plánem.
Rychle se doneslo z nejbližších domů všechno, čeho bylo třeba, aby se mohl zřídit oltář. Postavili jej pod starým dubem směrem k pastvině. Uprostřed stolu bíle pokrytého byl velký, krásný kříž, po obou stranách svíce, květináče a v nejrozmanitějších vázách a sklenicích plno kočiček, hlohu, petrklíčů, fialek a sněženek. Kmen a spodní větve dubu byly vkusně ověšeny obrazy svatých a věnci.
Kněží oblekli církevní roucha, a když přenášeli svátostného Spasitele na bílém šátečku na oltář a vystavili monstrancí k uctění, padli všichni přítomní v nejhlubší úctě na kolena. Někteří přivírali oči, oslněné leskem monstrance, zářící v paprscích zapadajícího slunce.
Všecko množství zpívalo: „Svátosti té neskonalé.“ Potom se modlil pan farář slavnostní odprošení a jiné smírné modlitby.
Když přišel v litanii k místu „Ó svatá Hostie, odmítaná špatnými křesťany… svatá Hostie, znesvěcovaná rouhači… Svatá Hostie, pohazovaná potupně do bláta…“ zavzlykali kněží a rozplakal se lid. A jako z jedněch úst zazněla vroucí prosba: „Ó Ježíši, přijmi naše prosby na usmíření!“
V slavnostním průvodě byla pak Nejsvětější Svátost zanesena do kostela a pan farář oznámil, že požádá své církevní nadřízené o povolení, aby se mohla ve farnosti o velikonočních svátcích konat čtyřicetihodinová pobožnost a po ní smírný průvod k dubu u lesa.
Ve velikonoční týden povzbuzovali kněží děti, aby své první svaté přijímání obětovaly Pánu Bohu na smír. Na tu myšlenku je přivedla Anička. Ve čtvrtek po vyučování zaklepala totiž nesměle na dveře u pana faráře, a když se jí tázal, co by ráda, odpověděla celá zčervenalá: „Ráda bych v neděli přijala tu svatou Hostii, již starý Smolka zahodil..., na smír!“
Kněz se musel přemáhat, aby skryl své dojetí; ano, takové čisté, milující dětské duše jistě usmíří spravedlnost Boží. Hned na druhý den poučoval a napomínal děti, aby své první svaté přijímání obětovaly na smír.
Za mlhavého večera byl svatokrádežník pochován v osamělém koutku hřbitovním bez kněze, beze zpěvu, bez vyzvánění. Ani jeho dcera nešla za rakví.
Dobří rodiče Aničky ji v pondělí velikonoční vzali do svého domu a zatajili jí, kdy její nešťastný otec bude pochován. Báli se o její rozum.
Děvče však u nich sedávalo němě a bez zájmu celé hodiny, s rukama křečovitě sepjatýma v klíně. Zdálo se, že ani neslyší potěšujících slov.
Neodpovídala nic, ani neplakala, nýbrž buď zírala strnule před sebe, nebo těkala v dálce neurčitým pohledem.
Anička se několikrát ostýchavě pokusila, aby se sblížila s nešťastným děvčetem, ale ani jí si Eliška nevšímala.
Tak uplynul velikonoční týden a přišla Bílá neděle. Toho rána již dlouho napřed stála Anička připravena v bělostných šatečkách. Ale na její nevinné tvářičce byl stín smutku. Bylo vidět, že její štěstí není úplné.
Vzrušeně přecházela ze světnice do světnice, až konečně přišla do komůrky Eliščiny. Dívka seděla ve smutku na židli a šněrovala si botky. Když dítě vkročilo, vzpřímila se, několikrát změřila malého andílka smutným pohledem a spočinula jím konečně v zářivých dětských očích.
Tu ji maličká objala a zašeptala: „Eliško, nemohu být šťastná, protože ty jsi tak strašně smutná. Hle, již léta jsem se těšila na tento krásný den, proto buď zase veselá, ať i já mohu mít radost!“
„Budu velice prosit Krista Pána, aby tě potěšil a ostatní děti také se o to pomodlí. Všechny obětujeme svaté příjímání na usmíření, všechny se modlíme za tebe a také za... tvého tatínka.“ Tu se rozplakala Eliška usedavě a nemohla zastavit slz ani po celé dlouhé služby Boží.
A když na Bílou neděli při podávání došlo na Aničku, šel pan farář k oltáři, vzal znesvěcenou svatou Hostii a položil ji na rty dětské neviny.
Anička v tu chvíli cítila, jak ji zaplavuje nebeská radost a blaženost. Pán Ježíš jí ukázal, jak rád přišel do jejího nevinného srdce. Vždyť je jeho rozkoší být se syny lidskými, zvláště s takovými, kteří jej přijímají se srdcem čistým a plným lásky, aby tak potěšili a usmířili jeho nejsvětější Srdce.
Eliška se uklidnila až po svatém přijímání. Na zpáteční cestě vzala ji Anička za ruku a nepustila se jí po celou cestu. I u stolu musela sedět vedle ní.
Když po snídani odešli domácí ze světnice, přinesla si Anička krabičku s obrázky a darovala Elišce svůj nejpěknější obrázek, jenž představoval sv. Markétu Marii Alacoque, jak se jí zjevilo Božské Srdce Páně na oltáři.
Zdálo se, že Pán Ježíš rozpíná s touhou ruce a prosí: „Dcero, dej mi své srdce!“
Dívka hleděla na obrázek zamyšleně dlouho a dlouho. A Kristus Pán svou milostí tiše hovořil k jejímu srdci:
„Nemusel jsem i já snášet největší utrpení, abych mohl vejít do své slávy? (Mat. 16, 24.) Proto i ty vezmi kříž svůj a následuj mne! (Luk. 24, 26.) Těm, kdo mě milují, všecko napomáhá k dobrému. (Řím. 8, 28.) I ze zločinu tvého otce vzejde dobro, poneseš-li svůj kříž trpělivě a oddaně. Pokora a trpělivost v kříži je mi příjemnou smírnou obětí.“
Hlouběji a hlouběji skláněla Eliška hlavu nad obrázkem. Úplně zapomněla na přítomnost Aničky, políbila obrázek vroucně a pokorně. Vyplnilo se na ní přislíbení Božského Srdce Páně: „Budu jim útěchou v každém utrpení!“
Na radu rodiny Novákovy pronajala Eliška malé hospodářství, které zdědila po otci. Nechtěla již bydlet v tom domě; bála se tam. Sedlák a selka jí nabídli místo ve svém domě. Eliška vděčně přijala nabídku a brzy byla hospodyni pravou rukou.
Obě starší dcery paní Novákové odešly totiž z domu: Marie se provdala a mladší Ludmila odešla do klášterní školy. Proto byla Eliška paní Novákové velmi vhod. Hospodyně si dívku pro její zbožnost, skromnost a spolehlivost zamilovala jako vlastní dceru.
Každý rok jí ukládala slušnou částku peněz do spořitelny a nejeden kus plátna putoval Elišce k jmeninám nebo k svátkům do „svatební truhly“. Dívka se jen usmívala své svatební truhle, neboť na vdavky ani nepomyslila. Nemohla se rozhodnout o svém povolání. Lidé myslili, že chce jít do kláštera, ona však nepocítila dosud zřetelnou náklonnost k stavu řeholnímu.
Někdy se jí zdálo, jako by Bůh od ní žádal něco velkého, zvláštního na smír za otcův zločin. Ale nevěděla určitě, co. Proto se modlívala, aby jí Pán ukázal životní cestu a dětinně se ponechávala Boží Prozřetelnosti, s důvěrou, že Bůh jí dá v pravý čas poznat svou vůli.
Uplynulo několik let. Elišce bylo právě 21 roků. Anička, její nejmilejší přítelkyně, dospěla zatím také v líbeznou dívku. Obě se měly velice rády. Proto byl velký nářek, když se Anička měla odloučit od své přijaté sestřičky a jít též do klášterní školy. Ale moudrá matka nemohla svou nejmladší dcerušku toho ušetřit.
Když přišel den odjezdu, byla paní Nováková trochu nemocná. Protože však již byly v klášteře oznámeny na ten den, měla doprovodit Aničku místo matky Eliška. Tím se jim rozloučení značně osladilo.
Byl právě první čtvrtek v září, když Anička a Eliška přišly do kláštera. Z počátku jim nebylo volno v tom velkém domě, v jehož dlouhých chodbách by se mohlo zabloudit.
K velebné Matce, které se nejprve představily, pocítily plachou úctu. Její chování bylo tak vznešené, v pohledu a v několika slovech, jež s nimi promluvila, bylo tolik opravdovosti, že přišly do rozpaků.
Zato milá sestra Marta si je hned získala svou sdílností a veselostí. Přišla jim vstříc s jasným pohledem a s úsměvem na rtech. Byla starostlivou hospodyňkou a měla být Aniččinou učitelkou ve vaření. Dnes nebylo ještě vyučování a proto je ochotně prováděla po ústavu.
Po prvé viděly nezkušené venkovské dívky moderní zařízení ústavů a hospodyňských škol. Udiveně hleděly na všechno. „Jak vidíte, můžete se u nás vycvičit ve všem, co potřebujete,“ pravila vlídná průvodkyně na konci obchůzky. A když se zastavila se před vysokými, dvojitými dveřmi, dodala tlumeně: „... i v umění ze všech nejvznešenějším, totiž v modlitbě. Za těmito dveřmi bydlí nejvyšší Pán domu - svátostný Spasitel, ale ne jako chudý zajatec, nýbrž dnem i nocí trůní vystaven na našem oltáři a...“
„Jak…? Vy máte v domě věčné klanění?“ vpadly jí dívky živě do řeči. Sestra odpověděla s úsměvem: „Ano, líbí se vám to?“
„Ach, to jsem ráda, to se mi jistě nebude stýskat!“ jásala Anička, Eliška však šeptala nedůvěřivě: „Dnem - i nocí - stále?“
Sestra Marta přeslechla její slova a pravila: „Pozdravíme Pána Ježíše, ale dlouho se tam nemůžeme zdržovat, neboť vám ještě musím ukázat pokoj, kde budete spát. Brzo zazvoní k večeři.“ Po těchto slovech tiše otevřela, vpustila děvčátka dovnitř a vešla za nimi.
Posvátná úcta zachvěla ostýchavými dívkami, když vstoupily do nádherné kaple. Všechno v ní se skvělo čistotou, nejen vzácná monstrance a věčná lampa, ale i stříbrné svícny a krásné výšivky na oltáři; ani prášku nebylo na šedých, červeně lemovaných kobercích, které příjemně tlumily kroky, ani na starodávných lavicích a sochách světců, kteří pohlíželi dolů ze svých podstavců na dívky i na sestry, klečící zbožně před oltářem.
Právě sestra sakristánka přinášela svíce a květiny. Činila všechno tak tichounce, že svatý klid svatyně nebyl tím ani trochu rušen.
Obě dívky klečely na kobercích u dveří, hluboce dojaty jako děti, které po prvé vkročí do krásné svatyně. Myšlenky i pocity v nich vířily; ještě se ani nezačaly modlit a již sestra Marta povstala.
Vystupujíc s nimi po širokých schodech nahoru, pravila: „Sestra sakristánka zdobí právě oltář na svatou hodinu a na první pátek.“ „Na svatou hodinu?“ tázala se děvčata se zájmem.
Sestra poznala z udiveného tónu, že dívky neznají tuto pobožnost, a protože chtěla rozšířit úctu k božskému Srdci Páně, hned jim řekla:
„Svatou hodinu konala již sv. Markéta Marie Alacoque na přání božského Spasitele. Od té doby ji koná mnoho zbožných duší. Svatá hodina se slavívá každý týden v noci ze čtvrtku na pátek od 11. do 12. hodiny ke cti smrtelné úzkosti, kterou Pán Ježíš trpěl na hoře Olivetské.
Svatou hodinou se zbožné duše snaží usmiřovat hněv Boží a vyprošovat hříšníkům milosrdenství. Spolek Svaté hodiny chce osladit božskému Spasiteli trpkost, kterou pocítil, když nalezl své učedníky spící, takže si bolestně poteskl: „Ani jednu hodinu jste nemohli bdít se mnou?““ - (Mat. 26, 40.)
„Ach, to je krásné!“ pravila Anička, a Eliška se tázala ostýchavě: „Nemohly bychom být při svaté hodině?“
„Přejete-li si, vzbudíme vás,“ odpověděla sestra a dívky hned odpověděly: „Ano, prosím, vzbuďte nás!“
„Naše sestry konávají všechny svatou hodinu; z chovanek přicházívá jen několik, ostatní raději spí.“
Zatím přišly do útulné světničky, kde měly spát. Po několika lhostejných slovech řekla najednou Eliška: „Ctihodná sestro, vy zde máte tolik milostí, že se jistě musíte stát svatými.“
Při těch slovech trhla sebou řeholnice a rozpačitě se usmála. Aby skryla své rozpaky, odvrátila se a přistoupila k otevřenému oknu s povzdechem: „Ach, děti, jen se hodně za mne modlete, neboť jsem ještě velice daleko od dokonalosti!“ A po několika okamžicích dodala:
„Ale jsou v našem klášteře některé duše velice dokonalé, na příklad naše velebná Matka představená. Ve dne pracuje a velkou část noci stráví před nejsvětější Svátostí. Divím se, jak to vydrží, vždyť při tom na ní spočívá vedení tak velkého ústavu! Působí však více svým příkladem nežli slovy.“
Dívky na sebe pohlédly zaraženě a Anička šeptala kajícně: „A my jsme se jí skoro bály!“
„Ovšem, ona je velmi vážná a málo mluví,“ odpověděla vlídná sestra. „Ona již tolik vytrpěla! Její otec prý byl nevěreckým spisovatelem; svými bezbožnými spisy nesčetné duše svedl a pomlouval i tupil katolickou církev. To nám vypravovala sestra, která znala tu rodinu. Ale velebná Matka netuší, že o tom víme, proto jí nic neříkejte!“
Dívky ujistily, že budou mlčet a sestra vyprávěla dále: „Otec prý svou dobrou dceru i týral a chtěl ji přinutit, aby se provdala za bohatého nevěřícího světáka. Náhlá smrt otcova učinila tomu konec. Zemřel prý bez Boha. To je hrozné, pravda? Šlechetná dcera se obětovala za vinu otcovu a svým... Ach, slečno, co je vám?“ přerušila sestra pojednou své vypravování a plna starostí zachytla potácející se Elišku. „Jste bledá jako stěna a všecka se třesete. Tak vás ta smutná příhoda rozrušila? Ach, kdybych to byla věděla...!“
Sestra usadila Elišku na židli a rozvážná Anička rychle namočila konec ručníku a navlhčovala jím čelo Eliščino. „Raději si hned lehněte,“ pravila sestra Marta. „Jste jistě cestou unavena. Přineseme vám jídlo nahoru.“ Ale Eliška zavrtěla záporně hlavou, povzdechla a pravila: „Kdopak by si lehal pro takovou maličkost!“ Chtěla se usmívat, ale její úsměv byl tak smutný, že sestře bylo z něho teskno. Srdečně a pokorně prosila dívky, aby jí odpustily domnělou neopatrnost a povídavost.
Zatím zazvonilo k večeři a tak vyvázly dívky z trapných rozpaků. Při večeři byly velmi vážné a mlčenlivé. Staré rány, napolo zajizvené, se otevřely, krvácely a bolely znovu. Proto odešly obě co nejdříve po jídle do svého pokoje.
Svaté noční ticho zavládlo nad klášterem. Temnými, dunivými údery odbíjela na věži jedenáctá hodina.
Velebná Matka představená s několika sestrami, Anička, Eliška a několik chovanek klečely již ve vysokých starodávných lavicích. Jakmile začaly bít hodiny, bylo slyšet na chodbě tlumené kroky.
V nejbližším okamžiku se tiše otevřely dveře a do kaple vcházely po dvou sestry v černých, novicky v bílých závojích, pak postulantky, dohromady asi sedmdesát.
Slavnostně ozdobený oltář a monstrance tonuly v moři světel. Vůně květin plnila kapli.
Do tohoto blaživého ticha zazněla měkkým, lahodným hlasem teskná píseň, líčící dojemně příchod Páně na horu Olivetskou.
Jak často slýchávala Eliška s Aničkou na Zelený čtvrtek tuto milou píseň, jak často ji samy zpívaly, ale dosud na ně nepůsobila tak hlubokým dojmem.
Bylo jim, jako by svátostný Spasitel i dnes ještě k nim volal: „Smutná je duše má až k smrti (Mat 26, 38), protože tak málo lidí mě miluje. Ó, dejte mi duše, které by mě milovaly!“
Píseň utichla, ale v čistých srdcích našich dívek dále planula touha milovat Boha nade všecko a usmiřovat ho za hříchy světa. Se svatým Petrem ho ujišťovaly: „Pane, ty všecko víš, ty víš také, že tě miluji!“ - (Jan 21, 17.)
Toto ujištění lásky však jim nedostačovalo. Cítily, že jejich srdce jsou příliš malá, příliš slabá, aby velkého Boha, věčnou Krásu, milovaly tak, jak toho zasluhoval. Toužily milovat ho láskou svatých a zasvětit mu celý svůj život.
To byla „nejsvětější hodina“ v životě obou dívek. Eliška již věděla, kterou oběť Bůh od ní žádá. Svatá hodina před Svatostí lásky odhalila závoj z její budoucnosti.
Příštího jitra rozmlouvaly dívky dlouho s velebnou Matkou představenou. Eliška chtěla mít jistotu, mohla-li by i jako dcera svatokrádežníka být přijata do jejich smírné kongregace. Výsledek rozmluvy byl, že obě dívky našly v představené matku v plném významu toho slova.
S lehkým srdcem se spolu rozloučily, vždyť se loučily jen na krátkou dobu.
Ze školy přešla Anička po krátké době mezi čekatelky a později do noviciátu. Eliška Smolková si zatím spořádala své pozemské věci, prodala dědictví po otci, a co utržila, bylo s uloženými úsporami jejím věnem. I kusy plátna ze svatební truhly se jí pěkně hodily.
Byl to blažený den, když obě dívky v bělostném svatebním oděvu se závojem a věnečkem na hlavě klečely před oltářem a přijímaly řeholní oděv. S radostí zasvěcovaly Pánu svůj život v ustavičnou oběť smírnou.
Aničce, nyní sestře Serafíně s dětskýma nevinnýma očima říkají v klášteře „miláček Boží,“ někdy i „slunéčko“. Tomu je vinna sestra Ludmila, která nemohla odvyknout těm milým názvům.
Vpravdě však činí Anička čest svému řeholnímu jménu. Neboť její láska a úcta k nejsvětější Svátosti je podobná lásce serafů. Pán Ježíš v nejsvětější Svátosti je její útěchou, radostí, jejím nebem na zemi.

Květy nejsvětější svátosti.
Eucharistické povídky pro mládež.
Jako pramenů k tomuto dílku bylo použito eucharistických povídek M. Pavly O. S. F., Jindřišky Breyové a Markety Kirschové, mimo to: Devoile-Kyselý, Paměti venkovského faráře; Finn-Ovečka; Nápis na medailonku.
Upravily Sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie v Přerově, Šířava 7, Morava.
První vydání vytiskla Společenská knihtiskárna v Přerově.
Imprimatur Nr. 17.594 Olomucii, die 1. Octobris 1931 Josephus Vyvlečka, Praeses a. e. Consistorii
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stranu www.fatym.com.

Obsah:


PRVNÍ RŮŽE
KVĚT KRISTA KRÁLE
KVĚT Z JINÉ LOUKY
SRDCE JEŽÍŠOVO JE SE MNOU
MALÝ APOŠTOL
ZA VÍRU
KVÍTÍ Z PRÉRIE
IMELDA
NEZRADIL JSEM HO
ZA TATÍNKA
MUČENKA
NA VÝSLUNÍ SVÁTOSTNÉ LÁSKY

PRVNÍ RŮŽE



Obchodník Volný stál za záclonou u okna svého pokoje a s úsměvem pozoroval svého synka dole v zahradě.
Zdálo se, že Jiřík nevidí nic jiného než svůj záhonek. Byl to nejmilejší dárek, který mu tatínek s maminkou dali loni k svátku.
Každou volnou chvilku strávil hošík v zahradě. A bylo vidět, že malý zahradník své věci rozumí: záhonek se podobal jediné velké vonné kytici.Nejkrásnější z celé té krásy byl nádherný růžový keř uprostřed.
Právě předevčírem na něm rozkvetlo pět překrásných nachových růží. Jiřík hlídal již po několik dní poupata a radostí zajásal, když dnes ráno uviděl tento líbezný pozdrav růžového keře. Připadal si bohatý jako král. Když někdo přišel na návštěvu k jeho rodičům, vždycky ho zavedl k svému keři, aby se pochlubil tou krásou.
Jiříkova radost z růží měla však ještě jinou příčinu. Starý zámecký zahradník, který čilého chlapce bral jako svého přítele a dal mu nejednu dobrou radu, mu nedávno řekl překvapující novinku.
V blízkém městě měla být brzo květinová výstava a starý zámecký zahradník chtěl na ni dát i květiny Jiříkovy. Řekl mu, že v zámeckých zahradách viděl už mnoho a krásných květin, ale že ty jeho s nimi mohou směle závodit. „Jistě dostaneš na výstavě cenu!“
Zdálo se, jako by při tom úplně zapomněl, že ten vzácný keř Jiříkovi sám daroval. Chtěl chlapci popřát radost z úspěchu a těšit se s ním.
Jiřík tančil kolem záhonku a jistě by zapomněl i na oběd, kdyby tatínek nezavolal: „Jiříku, domů, k obědu!“ Ještě jeden dlouhý pohled na růže a hoch spěchal do místnosti.
Otec s matkou seděli již za stolem. Maminka dnes měla plné ruce práce. Vždyť zítra bude svátek Božího Těla a ona každého roku chystala oltář pod košatou lipou naproti.
Jejich oltář byl poslední ze čtyř oltářů a rodina Volných ho pokládala za svou čestnou povinnost. Chtěli, aby byl nejkrásnější. Nelitovali práce ani námahy. S radostí obětovali květiny ze své velké zahrady na ozdobu trůnu Božího.
Jiřík vběhl do pokoje záře radostí: „Pomyslete, rozkvetlo jich pět!“ a na potvrzení zvedl ruku s roztaženými prsty. „A ještě je tam deset poupat!“
Otec s matkou se usmáli. „Jiříku,“ mínila matka, „mohl bys mi trochu pomoci, až budu strojit oltář. Spoléhala jsem na Aničku, ale bolí ji ruka.“ Jiřík měl skoro radost, že sestřičku bolí ruka; tak byl rád, že může mamince pomáhat. Vždyť byl šikovný kluk - starý zahradník to často říkával - a bylo mu již devět let!
Hned po obědě šel Jiřík s maminkou chystat oltář. Nesl množství věnců a věnečků, které uvila maminka s pomocnicí v obchodě. Maminka nesla malý svatostánek, který měl být postaven na oltář. Sama jej nově vyložila jemným běloučkým hedvábím a vyzdobila zlatými třásněmi.
S chutí se dali do práce. Jiřík se s obdivem díval na maminku. Jak to uměla a jak byla při tom klidná a zbožná! Podával jí květiny a ona je krásně rovnala do váz a do košíčků. Několikrát je předělávala, a Jiřík zaslechl, jak si pro sebe potichu říká: „Pro Pána Boha to ještě není dost krásné!“
Oltář byl čím dál tím hezčí, až se konečně zaskvěl v plné kráse. Zdálo se však, že paní Volná není ještě úplně spokojena. Pozorovala své dílo z dáli. Jiřík stál vedle ní a divil se, že maminka tak dlouho nic neříká.
Konečně se ozvala: „Vidíš, ta váza uprostřed je ještě příliš prázdná. Tam by se hodilo ještě několik krásných květů, ale už žádné nemám.“
Maminka to řekla jen tak. Teprve když si všimla, jak se Jiřík zarděl, vzpomněla si, že chlapec má velmi pěkné květiny na záhonku. Napadlo ho asi, že mu tím chtěla dát pokyn. Ale neřekla již ani slova.
Také Jiřík byl potichu.
Pomalu kráčeli spolu domů. Do Jiříkovy mladé dušičky padl paprsek a něco v ní probudil. Hnulo se v něm cosi a již mu to nedalo pokoje. Jako by mu stále někdo šeptal: „Dej své růže na oltář! Obětuj je pro Pána Boha!“
To byl hlas milosti.
Ale zároveň se v něm ozýval jiný hlas, hlas sobecké přirozenosti:
„Proč bych se zříkal svého největšího pokladu? Vždyť to po mně nikdo nežádá. A mé růže mi dopomohou k velké slávě! Možná že i cenu dostanu!“
A opět hlas milosti: „Vždyť tatínek s maminkou dali všechno na ozdobu oltáře? A ty, Jiříku, nechceš přinést tu oběť ke slávě Boží? … Zanedlouho se ti Pán Ježíš daruje sám při prvním sv. přijímání, a ty mu nechceš dát ani hrstku květin?“
Jiřík bojoval a - zvítězil.
Když vcházeli do domu, řekl jí: „Maminko, počkej chvilku; hned přijdu!“
A odskočil do zahrady k svému záhonku. Paní Volná dobře poznala, co se děje v duši jejího synka. Nechtěla však na Jiříka naléhat. V duchu se za něho vroucně modlila, aby poslechl hlasu milosti a dovedl přinést první oběť, pro něho jistě velikou.
Ještě tak stála zamyšlena, když hoch přiběhl celý zadýchaný a nesl v rukou překrásné nachové růže.
„Maminko, tady je máš! To je na oltář.“ A již vkládal matce do rukou kytici. Jeho dětský hlas se při tom chvěl, ale upřímně hleděl matce do očí. Nestyděl se za to, že se mu na řasách objevila slzička; usmíval se při tom.
„Nejprve to bylo velmi těžké, ale teď mám radost a dávám je velice rád.“ „Jsi hodný, Jiříku. Uvidíš, že ti to Pán Ježíš tisíckrát odplatí,“ pravila paní Volná dojata. Vrátili se oba k oltáři a Jiřík sám vložil do vázy růže, které měly zítra zářit nejblíže u Boha, skrytého pod způsobou chleba.
Příštího dne byl Jiřík nejšťastnějším chlapcem v průvodě. Přímo cítil, že Kristus Pán měl radost z oběti jeho prvních růží.
A když na oltáři jemný lesk světel ozařoval jeho růže a když kněz žehnal nejsvětější Svátostí oltářní, sklonil se Jiřík hlouběji než jindy. Mimovolně se mu přicházela na rty slova: „Pane Ježíši, jako ty růže, tak ti dávám sebe samotného. Dej, ať jsem zcela tvým!“
Bůh vyslyšel prosbu malého Jiříka. Stal se z něho zbožný kněz, který se horlivě stará o výzdobu domu Božího. A vždycky na svátek Božího Těla pozdvihují jeho posvěcené ruce s velkou vděčností monstranci s Tělem Páně, aby jí žehnal lidu, který se klaní svému svátostnému Spasiteli.

KVĚT KRISTA KRÁLE



Bylo to v létě roku 1927. V jednom mexickém vězení bylo mezi uvězněnými velké vzrušení. Některým z nich bylo řečeno, že budou očkováni proti jakési nakažlivé nemoci. Vědělo se však, že je to „očkování“ na smrt, neboť po něm očkovaní umírali.
V jedné z vězeňských cel byl už nějakou dobu mladý bohatý katolík, pan Betanzos. Doma o něho truchlila mladá manželka s jediným synáčkem. Ve vedlejší cele byl uvězněn jeho obchodní pomocník. Dorozumívali se denně tak, že klepali jemně na tenkou zeď vězení. Tím se povzbuzovali k vytrvalosti.
Jednou ráno zaslechl pan Betanzos nejprve tiché naříkání a potom bolestné úpění. Konečně všechno utichlo. Věděl, co se stalo. Jeho pomocník byl otráven a duše mučedníkova odešla na věčnost.
Tušil, že i k němu se blíží smrt. Měl jediné přání: aby Pán Ježíš k němu ještě jednou přišel ve svatém příjímání. Přistoupil k zamřížovanému okénku a pohlížel ven. Kéž by dnes opět k němu přišel potají někdo z domu! Čekal a čekal. - Konečně! Stará služka jeho rodiny šla klidně a nenápadně kolem. Betanzos rychle vyhodil oknem lístek. Služka lístek klidně zvedla a odešla jakoby nic. Na lístku bylo napsáno: „Čekám smrt každým okamžikem. Postarejte se mi, prosím, o sv. přijímání. Betanzos.“
Jak byla zarmoucena manželka mučedníkova, když lístek přečetla! Ale zůstala statečná. Byla si vědoma, pro koho oba trpí: pro Krista Krále! Uvažovala, jak jen co nejrychleji splnit prosbu manželovu. Věděla, že poblíž se skrývá biskup. Poslala k němu. Když osmiletý synáček Alois slyšel o přání otcově, prosil:
„Maminko, nechej mě donést tatínkovi svaté přijímání.“ Z jasných dětských očí mu zářila odvaha. Matka se slzami svolila.
Biskup přišel potají do domu. Také jemu přednesl Alois svou prosbu. „A ty jsi již byl u svatého přijímání?“ tázal se biskup. „Ještě jsem nebyl, biskupská Milosti. Ale rád bych přijal Ježíška!“
„Zítra ráno smíš tedy k prvnímu svatému přijímání a potom zaneseš Nejsvětější Svátost tatínkovi do vězení.“ Jak se hoch zaradoval!
Noc se zdála všem nekonečně dlouhá. Kéž otec ještě žije! V nejlepší světnici se časně zrána sloužila mše svatá. S dětinnou zbožností přistoupil Alois k svatému přijímání. Po mši svaté přistoupil ke stolu, který byl oltářem, a biskup mu na prsa zavěsil malou hedvábnou schránku s Nejsvětější Svátostí.
Pán Ježíš odpočíval na srdci dítěte. Všichni slzeli a uctivě klekali, když hoch kráčel mezi nimi.
Odhodlaně a vážně kráčí hoch sám ulicemi. U vrat vězení jej uvítali zpustlí vojáci. Nebál se, vždyť byl u něho Pán Ježíš, všemohoucí Král nebes i země. Jeden voják jej zavedl do úřadovny správce vězení.
„Kdo jsi?“ vyjel si na něho správce. „Alois Betanzos, rád bych ještě jednou objal svého tatínka.“
„Aha, tys syn toho zlatého ptáka!“ smál se správce nenávistně. „Uvidíš ho a pak můžeš ďáblu děkovat, že jsi dnes ke mně přišel. Ale napřed tě musím prohlédnout.“ Hoch zbledl na smrt. Hlavou mu blesklo: Co jestli ten zlý člověk Pána Ježíše zneuctí!
Správce vězení jej uchopil za ruku a bodl dlouhou jehlou. Alois sotva potlačil bolestný výkřik. „Tiše, chlapče!“ zabručel muž, „to nic není; chtěl jsem jenom vědět, jak jsi statečný. Teď jdi k otci.“
Pan Betanzos byl radostně překvapen, když spatřil synáčka. Vroucně objal milého hocha. Ten se však rychle vyvinul z jeho náručí a říká: „Rychle, tatínku, rychle, nesu ti Pána Ježíše,“ a vyndal opatrně schránku. Otec poklekl. Chlapec řekl ještě: „Tatínku, byl jsem dnes u prvního svatého přijímání a myslím, že i u posledního.“ „U posledního?“ tázal se otec udiveně a starostlivě. „Rychle, tatínku, rychle,“ opakoval hoch a začal se hlasitě modlit „Vyznávám se…“, jak to dělávali tenkrát ministranti, než kněz začal podávat svaté přijímání. Potom přijal otec z rukou svého dítěte Krista Pána Krále pod způsobou chleba. Společně pak konali díkůčinění.
Za několik minut pozoroval otec, že se dítě chvěje. „Co je ti, Aloisi?“ tázal se polekaně. „Ach, tatínku, neřekl jsem ti to ještě, musím zemřít. Jsem otráven. Ať žije Kristus Král! Na shledanou v nebi, tatínku!“ Hochu vypověděl hlas službu. Zavřel oči a klesl do náručí otcova. Duše malého mučedníka v tu chvíli zamířila k nebi.
Teď teprve zpozoroval otec bodnutí na ruce svého dítěte a že má tepny silně naběhlé. Ano, dítě vědělo, co se s ním stalo v úřadovně.
Šťastný mučedníčku, pros za nás v nebi, abychom Krista Pána svátostného milovali tak vroucně, jako tys ho miloval.

KVĚT Z JINÉ LOUKY



Ve starém velkém činžáku bývaly neděle opravdovými svátky. I když tam bydlely rodiny velmi rozdílné, přece se všechny shodovaly v tom, že se neděle musí světit pořádně.
I stará Lia se svou vnučkou Betkou světívaly neděli, přestože byly židovky. Betka se těšívala na neděli mnohem víc než na židovský sabat. Ze sabatu nic neměla, naopak v domě bývalo rušněji nežli jindy: zametalo se, čistilo a umývalo, aby na neděli bylo všechno všude v plném lesku.
Ale v neděli směla Betka k dětem z prvního poschodí a mohla si s nimi hrát. Někdy předčítalo některé z děvčat z krásné knihy, jindy běhávaly po dvoře. Při tom ovšem mohla Betka být jenom divákem, neboť malá židovka byla tělesně postižená a jen stěží chodila. Každý ji měl rád. A sama si nikdy neposteskla, vždycky byla spokojena.
Stará Lia tak dlouho šetřila, až mohla děvčátku koupit pletací stroj; potom se mohla Betka užitečně zaměstnávat i mimo školu a nikdy neměla nouzi o práci. Mívala mnoho zakázek, protože se vědělo, že Lia s penězi dobře hospodaří a že je potřebuje.
Tak žily babička s vnučkou spokojeně ve velkém činžáku. Liu trápilo jen slabé zdraví Betčino.
Mnohem raději než léto měla Betka zimu s krásnými dlouhými večery. Na nedělní večery se těšívala celý týden. Nedovedla si představit nic milejšího nad nedělní setkání u Lánských v prvním patře.
Na stole svítila velká lampa se zeleným stínidlem a kolem se tísnil hlouček dětí: Lánských Anička a Eliška, veselá Liduška z přízemí, Růženka a Zdeňka z protějška. Také sousedova Andělka přicházívala s malými bratříčky a ovšem i hrbatá Betka.
Hrávaly si nejrozmanitější hry; domino, mlýnek, na vlka a nač si kdo vzpomněl. Na konec dávala paní Lánská dětem malé občerstvení: pečené kaštany nebo jablka, jindy sušené švestky nebo, někdy dokonce i pomeranče a fíky. Staří, totiž pan Lánský, jenž byl poštovním úředníkem, a jeho hosté, sedávali ve vedlejším pokoji a bavívali se po svém. Tu a tam přišla do společnosti i stará Lia.
Bývala však raději doma a dávala si potom vše vypravovat od vnučky. Poslouchala ji s úsměvem a měla radost, že ubohé slaboučké dítě nachází tolik soucitu a lásky.
Jen jednou se stará Lia rozhněvala. Když se totiž vnučka vrátila z jednoho zimního večera, ptala se jí smutně:
„Maminko Lio,“ tak říkávala své babičce, „proč jsme židé? A proč nemůžeme jako jiní lidé přijímat Pána Ježíše?“
„Jak se můžeš opovážit přijít ke mně s takovou otázkou, hloupé děvče!“ utrhla se na ni Lia. „Takové věci si nedej nasadit do hlavy, jinak nesmíš k Lánským ani na krok! Rozumíš?“
Dítě se podívalo na babičku svýma velkýma tmavýma očima. Bylo to asi něco velmi hloupého, co řekla, jinak by se maminka nebyla tak rozhněvala! Betka si tedy umínila, že již nikdy nic takového neřekne a že na nic takového již nebude ani myslit.
Nemohla se však těchto myšlenek nijak zbavit. A pak - kdyby aspoň o tom stále neslyšela tolik nového a krásného!
Zvláště Liduška dovedla tak pěkně vypravovat! Připravovala se totiž na první svaté přijímání, a protože byla dítětem velmi živým, nedalo jí to, aby o všech svých dojmech nemluvila s malými kamarádkami při nedělních besedách.
Eliška s Aničkou jistě věděly také mnoho, co by Betku velice zajímalo, nedovedly však vypravovat tak názorně a nadšeně jako svěží, čilá Liduška. Dříve se Betka často dotazovala, když něčemu nerozuměla, nebo když chtěla něco vědět důkladněji.
Od té doby však, co se stará Lia tak rozhněvala, sedávala potichoučku, když si děti vyprávěly o tom, co nebylo pro židovské dítě. Snažila se neslyšet, ale nijak to nešlo. Ze strachu před babičkou se neodvážila ptát se, ačkoli všemu dobře nerozuměla.
Jak ráda by se někdy zeptala, ale… Ubohé dítě bylo čím dál tím zamlklejší, takže se Lia již obávala, že vážně onemocnělo. Netušila, co se děje v jeho srdci, netušila, že ubohá vnučka trpí úzkostmi a pochybnostmi.
Za nic na světě by dítě řeklo, co ho trápí. A když se babička Betky dotazovala, ujišťovalo dítě:
„Jsem úplně zdráva, maminko, jen hrozně unavena. Neměj o mne starosti.“ – Byl nedělní večer v době postní. U Lánských seděla opět děvčátka kolem velkého stolu. Jedno dítě však chybělo: veselá Liduška z přízemí.
Již několik dní nebyla ve škole, protože se nachladila. A dnes ráno se povídalo, že je jí hůř. Nemoc prý sotva přečká, neboť horečka velice stoupla.
Jak to bylo smutné pro rodiče i pro Lidušku, která měla za tři týdny jít k prvnímu svatému přijímání A tak se na to těšila! Dnes se děti nemohly nijak rozveselit. Hovořily jen o těžce nemocné Lidušce. Každou chvilku vyšlo některé dítě na schody a naslouchalo.
Ze schodů bylo také vidět okna toho pokoje, kde ležela malá nemocná a kde blikalo mdlé světélko. Jak jí asi bylo? Copak opravdu musí zemřít?
S chutí by tam všechny běžely. Ale nikdo k ní nesměl, neboť nikoho nepoznávala a velmi blouznila.
Tichá Eliška pravila skoro bázlivě: „Kdyby Liduška mohla aspoň k prvnímu svatému přijímání! Tak po něm toužila!“
„Ale vždyť o sobě neví!“ mínila Zdeňka. „Tak to není možná!“ Tu se nesměle ozvala hrbatá Betka: „Snad váš Pán Ježíš jí vrátí aspoň na chvilku ještě vědomí.“
Všechny se podívaly udiveně na židovku; to jim nenapadlo.
„Ach, kéž by!“ vzdychla Anička.
Děti ještě mluvily o tom a o onom. V tom paní Lánská prudce vstoupila do pokoje. „Rychle, rychle, Aničko a Eliško, oblečte si bílé šaty... máte je připraveny vedle... Pospěšte si! Liduška dostane hned teď svaté přijímání a vy ponesete svíce. Rychle!...“
Paní Lánská řekla to vše chvatně, nesouvisle, ale děti pochopily. Ihned se rozběhly, aby se převlékly, a Anička s Eliškou byly tak hbité jako dosud nikdy. Okamžitě byly venku.
Betka osaměla.
„Měla jsem tedy pravdu,“ pravila si tiše. „Liduška přišla k vědomí. Jak je asi dobrý Pán Ježíš!“ a dítě zaplakalo.
Jak ráda by Betka byla s nimi a nesla svíci, ale to bylo nemožné. Neměla bílé šaty a pak… vždyť nenáležela ke katolickým dětem, které znaly Pána Ježíše. A co by řekla babička, kdyby se to dověděla! Ne, ne, to nejde!
Smutně se posadila. Ani ji nenapadlo, aby šla domů. Nikdo se nestaral o ubohé, opuštěné židovské dítě. Všichni běhali sem a tam. Anička s Eliškou se brzo vrátily, přišla i Růženka a ostatní v bílých šatech a se svícemi v rukou.
Betka slyšela, jak paní Lánská říká: „Pojďte, děti, postavíme se u vrat; až půjde kněz s Pánem Bohem, doprovodíme ho k Lidušce.“ Bětka se schovala do tmavého kouta. Jak jí bylo divně u srdce! Slzičky se jí třpytily v očích. Zdálo se jí, že slyší hlas: „Pojď také, Betko, jen pojď!“
Ale to se jí jistě jen zdálo! Ne, nesmí jít, musí zůstat tu!
Poslyš, teď zvoní! Bětka si ani neuvědomila, že vyšla z pokoje na chodbu, naklonila se přes zábradlí a pohlížela dolů.
Před knězem, který nesl Pána Ježíše, kráčeli dva ministranti, za ním šly Bětčiny kamarádky v bílém a za nimi skoro všichni lidé z domu. Najednou všichni poklekli a klaněli se. O hrbatou Betku se nestaral nikdo.
Teď se ztrácejí z chodby. Kněz vstupuje do pokoje, kde leží nemocná Liduška. Betka již nic nevidí, ale jakýsi vnitřní hlas jí nutká: „Jdi dolů, jdi a podívej se!“ Nemůže jinak. Po špičkách sestupuje ze schodů - a pohlédne otevřenými dveřmi. Ach!
Liduška tam leží jako malá bělostná nevěsta. Velké oči jí září štěstím a ruce má i zbožně sepjaty.
Betčiny kamarádky klečí jako andílci kolem Liduščina lůžka a všude jen květiny a světla. Kněz přistupuje k lůžku Liduščinu... Ach, co to ukazuje!
Betka vidí svatou Hostii, kterou kněz právě podává nemocné. Klesá na kolena, spíná ručky, hluboce se sklání. Z celé duše se modlí: „Přijď, ó Ježíši, také ke mně!“
Nezáleží jí na tom, jestli ji někdo vidí nebo ne, je štastná jako dosud nikdy. Cítí, že Pán Ježíš popatřil také na ubohé židovské děcko a že je miluje.
Po celou dobu posvátného úkonu klečela Bětka nehybně. A když bylo po všem, vplížila se nepozorovaně domů. Babička Lia nebyla doma. Odešla toho večera na delší besedu, z níž se obyčejně vracívala až po deváté hodině. A bylo teprve osm. Jak byla Betka ráda, že je sama! Nemusela aspoň mluvit!
Zbožně se posadila do koutka. Stále viděla před sebou svatou Hostii, která zazářila do jejího srdce tak velikým štěstím! A dítě se modlilo neustále: „Přijď, Pane Ježíši, přijď také ke mně!“ Konečně únavou usnulo. –
Uplynulo několik týdnů. Liduška se mimo nadání uzdravila. Ale místo ní byla ve velkém činžáku jiná nemocná: hrbatá Betka.
Dítě vůčihledně chřadlo. Jen Betka sama věděla, co jí je. Jak ráda by byla babičce pověděla, že od toho dne, kdy provázela Pána Ježíše, její srdéčko touží jen po něm!
Ale neodvážila se o tom před Liou ani zmínit.
Chtěla však do svého tajemství zasvětit někoho jiného: Šťastnou Lidušku, která už přijala Pána Ježíše a jistě porozumí touze nemocného židovského děvčete.
Liduška chodívala denně k Betce na návštěvu a bývaly spolu samy.
Stará Lia poplakávala a říkávala, že by se ráda spokojila třeba suchým chlebem, jen kdyby se jí Betka, jediný její poklad, udržela na živu.
Jednoho dne se konečně Liduška dověděla, co vlastně Bětku trápilo a stravovalo. Jak se zaradovala, když poznala Bětčinu touhu!
„Víš-li, Bětko, že jsem se i za tebe modlila, když jsem po prvé přijala Tělo Páně?“ pravila Liduška.
„Viděla jsem tě klečet na chodbě vzadu. V tom okamžiku, kdy jsem přijala svatou Hostii, bylo mi tak lehko a blaze a před tím jsem byla tak slabá i potom ještě, ale v tu chvíli mi bylo velice dobře! A myslila jsem i na tebe.“
Hrbatá Betka jen vzdychla: „Viděla jsem vašeho Pána Ježíše a on viděl mne!“ Liduška jí pravila na rozloučenou: „Jen se nermuť, Betko, jistě ti pomohu!“Nedůvěřivě pohlížela židovka na svou malou těšitelku, ale Liduščina naděje ji přece trochu potěšila.
I když byla Liduška ještě malá, přece si byla vědoma, jak důležitou úlohu na sebe vzala. Musela všecko říct Bětčině babičce, ale jen jí samé. Betka při tom nesměla být. Bylo tedy třeba, aby se sešla s Liou někde v průjezdu a aby si ji přivedla k nim do bytu. To se zdálo Lidušce nejlepší.
Chtěla Lii ukázat krásné knihy, které dostala na památku na své první svaté přijímání. Betka je viděla již dávno.
Štěstí Lidušce přálo. Ještě téhož dne, kdy se jí Betka svěřila se svou bolestí, seděla stará Lia s Liduškou v nejlepší světnici v přízemí. Liduščina maminka byla v městě a otec se vracíval mnohem později. Lia byla unavena a dětské švitoření Liduščino bylo jí odpočinkem.
Když však na konec Liduška připojila: „Víte, babičko Lio, musíte dovolit, aby Betka mohla také k svatému přijímání, pak se jistě uzdraví!" hleděla na ni naprosto nechápavě.
Ale Liduška mluvila zřetelněji a naléhavěji. A brzo se dověděla stará židovka víc, než by jí byla mohla povědět Bětka sama.
Nezlobila se ani nehněvala, jen si zhluboka povzdychla: „Nejde to, dítě, nejde!“ a těžkým, váhavým krokem šla ke dveřím.
„Ó, šlo by to docela dobře! Jen si to pořádně rozmyslete. Můžete přece dělat, co chcete!"
Ano, Lia mohla dělat, co chtěla. Nikdo jí nemohl působit obtíží, neboť neměla blízkých příbuzných kromě Betky.
Ale přece to nebylo tak snadné. Stařena přemýšlela. Náboženství Liduščino a všech těch lidí v činžáku je asi přece něčím velikým.
Pak se Lia zastavila u postele své vnučky a neřekla ani slovo. Pohladila ji po černých vlasech a smutně se na ni usmála. Jak vpadlé byly Bětčiny tvářičky, jak bolestný měly výraz a jak tu dítě uboze leželo! Ano, půjde-li to tak dále, umře mi Betka brzo.
V noci nezamhouřila Lia ani oka a Betka slyšela, jak vzdychá a stená. Na nic se jí neptala. Čím více toužila po svatém přijímání, tím byla k babičce uzavřenější. Netušila, že Liduška se již za ni přimlouvala a že svou dětskou upřímností připravila Liu o všechen klid.
Ano, stará Lia bojovala těžký boj. Příštího dne se vydala na cestu, která by byla jistě každého pozorovatele naplnila úžasem. Vyhledala kněze, který Lidušce přinesl první svaté přijímání. Byla u něho dlouho.
Když konečně vyšla z fary, bylo její poctivé a přímé srdce opět klidné a pokojné. Věděla již, co má činit. Věděla, že paprsek milosti zasáhl srdce chorého dítěte a že Pán Ježíš, skrytý ve svaté Hostii, sám Betku přivábil k sobě.
Kněz měl pravdu. V tomto případě odporovat nesměla ani nechtěla. I kdyby zůstala Betka dále nemocná, ať má, po čem její srdce touží.
Hrbatá Betka se stala brzo miláčkem Páně.
Ačkoli se úplně neuzdravila, přece zpráva, kterou jí Lia přinesla, působila na ni velmi blahodárně.
A když se přiblížil krásný svátek Božího Těla, přijalo bývalé židovské dítě - štastná Betka, jež dostala na křtu svatém jméno Marie, - poprvé svatou Hostii, nejsvětější Tělo Páně.
Její touha po svatém přijímání vzrůstala čím dál tím víc a bylo ji vídat denně, jak přistupuje ke stolu Páně tak vroucně a zbožně, že se každý cítil povzbuzen.
Nejvroucnější prosby vysílala k Bohu denně za babičku Liu. Lidušce pak pošeptala: „Vím, Liduško, zcela jistě, že babička bude brzo tak šťastná jako já. Cítím to, že zanedlouho také přijme do svého srdce Pána Ježíše.“ A Mařenka-Betka dobře tušila!

SRDCE JEŽÍŠOVO JE SE MNOU...



Páter František Finn z Tovaryšstva Ježíšova vypravuje: „Byl jsem v prvním spánku, když mě probudilo zazvonění u domovních dveří. Vyskočil jsem, rychle se oblékl a běžel otevřít. Byla mrazivá lednová noc a venku osvětloval měsíc svým bledým světlem zasněženou krajinu. Řezavý vítr zafičel do předsíně, jakmile se dveře otevřely, a probudil ve mně soucit s útlým děvčátkem, které stálo na prahu. Vlásky zářily dítěti v měsíčním světle zvláštním, neobyčejným jasem; mělo zlaté dlouhé vlasy, které mu splývaly na ramena v půvabných kadeřích.
Bylo oblečeno lehce a dívalo se mi přímo do očí s výrazem tak krásným a při tom tak klidným a vážným, že na něj nikdy nezapomenu.
Tvářičku mělo velmi bledou, pleť neobyčejně čistou. Jas, vycházející z vlasů, jako by tajemně zářil i z celé tváře.
Ještě jsem si ani neuvědomil všechny tyto podrobnosti, když mě dítě oslovilo: „Důstojný pane, mohl byste hned jít se mnou? Maminka umírá a je ve velkých úzkostech.“
„Pojď dovnitř, dívenko, a ohřej se, jsi asi všecka zkřehlá!“
„Ba ne, důstojný pane, mně vůbec není zima!“ Zatím jsem se připravil na cestu.
„Jak se jmenuje maminka?“
„Kateřina Morganová, důstojný pane; je vdova a žila jako světice. Ale teď, když umírá, je ve velkých úzkostech. Onemocněla náhle před několika hodinami.“
„A kde bydlí?“
„Něco přes půl hodiny odtud, na okraji Velkých močálů; je tu cizí a sama. Já znám cestu dobře, nemusíte se bát, že zabloudíte.“
O několik minut později jsme již šlapali sněhem, vlastně jen já jsem šlapal, neboť dítě mi po boku kráčelo tak lehce a vzdušně, že kdybychom místo sněhových vloček byli měli pod nohama květiny, myslím, že by tam, kam tak lehce dopadaly její lehoučké krůčky, nebyl rozmáčknutý ani lísteček. Ruku drželo v mé ruce a důvěřivě dětsky ji tisklo. Při vší strasti, která doléhala doma, mělo v tvářičce vážně klidný výraz, jaký bývá zřídka vidět v letech živé mladistvé nevinnosti.
Jak ta dívenka byla krásná! Spíše jako bytost, která právě vyšla z tvůrčích rukou samého Boha, než jako tvor, který putuje údolím hříchu, bolesti, starosti a smrti.
Na krku měla zlatý medailonek srdcovitého tvaru. Postřehla můj pohled, rychlým pohybem sňala medalion a podala mi jej.
„Srdce!“ řekl jsem.
„Přečtěte si, důstojný pane, co je na něm!“
„Nemohu, dívenko; mám sice velmi dobré oči, ale na to, abych četl nápisy na zlatých medailoncích při měsíčku, přece nestačí!“
„Já vám jej podržím, důstojný pane, - teď se podívejte.“
Jak to udělala, nedovedu říct; ale to vím, že najednou, když podržela medailonek v jistém úhlu, bylo na něm jasně vidět vypoukle vyražený nápis:
Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!
Maminka mi to dala na krk před rokem, když jsem byla velice nemocná, důstojný pane!“Políbila medailonek a dala jej na dřívější místo.
Nějakou dobu jsme šli mlčky. Nesl jsem Nejsvětější Svátost a zdálo se, že dívenka, třebas je tak mladá, to úplně chápe. Kdykoli jsem na ni pohlédl, pozoroval jsem, že se jí rty pohybují jako v modlitbě. Oči měla v pravém slova smyslu upřeny tam, kde byl pod svátostnou rouškou skryt Pán života a smrti.
Najednou se dívenka jemně dotkla mého rukávu.
„Tu je to, důstojný pane,“ řekla mírným hlasem, který mě v tom tichu tajemně rozechvěl, a ukázala k malé chaloupce, stojící opodál v pochmurném stínu tří borovic. Strčil jsem zlehka do dveří, které byly jen přivřeny, a čekal jsem, až vstoupí. Ale byla ta tam. Překvapen jsem hleděl za ní do bledé noci; vtom však mě zastenání zavolalo k lůžku umírající.
Pohled mě poučil, že není ani okamžiku nazbyt. Žena, která ležela ve světničce, byla ještě v nejlepším věku. Ale ruka smrti se dotkla jejího čela, na němž stály krůpěje potu, a v tváři jí bylo vidět velikou úzkost.
V okamžiku jsem byl u ní. A Bohu díky, brzo jsem ubohou trpitelku uklidnil a ukonejšil. Vyzpovídala se a přijala poslední svátostnou posilu Církve svaté s vírou a s láskou, jaké jsem zřídka viděl.
Stál jsem u ní a předříkával jí po chvilkách modlitby a povzdechy, které tak těší a uklidňují v poslední hodince. Čas míjel a já jsem pozoroval, že se její pohled často obracel k malé skříňce na druhém konci světničky.
„Mám vám skříňku přinést?“ zeptal jsem se. Přikývla.
Když jsem ji položil vedle ní, otevřela ji třesoucíma se rukama a vydělala dívčí šatičky.
„To jsou šaty vaší dcerušky?“ ptal jsem se. „Mé Editky,“ zašeptala s láskou v hlase. „Znám ji,“ dodal jsem, „vždyť mě sem přivedla.“
Zarazil jsem se a dech se mi zastavil. Žena se na loži napolo posadila a hleděla na mne s nevýslovným úžasem. A já jsem hleděl s nemenším ustrnutím na zlatý srdcovitý medailonek, připevněný na prsa šatiček, které ta žena držela v rukou.
„Paní,“ zvolal jsem, „pro Boha, řekněte mi, kde je vaše dceruška? Čí je to medailonek?“
„Editčin. Přišpendlila jsem jej dcerušce sem na prsa, když před rokem umírala. Její poslední bylo, že přitiskla medailonek na rty a řekla: Stůj, Srdce Ježíšovo je se mnou!
Umřela před rokem.“
Matčina tvář zněžněla a zazářila. Držela medailonek v rukou a upřela pohled přímo před sebe.
„Editko, má milá Editko, konečně budeme spolu u Nejsvětějšího Srdce! - Já tě vidím - drahoušku! - Stůj - Srdce Ježíšovo - je se mnou!“
Poslední slabiku zašeptala již skoro neslyšitelně.
Editka s maminkou se opět shledaly.

MALÝ APOŠTOL



Když se Slávek vrátil ze školy, uviděl u okna maminku s telegramem v ruce. Věděl hned, co to znamená, a radostí vyhazoval čapku do vzduchu.
„Konečně přijede, strýček přijede!“ jásal.
Ano, strýček se vrátí z daleka po mnoha letech do otcovského domu! To bude radosti!
Slávek nebylo ještě ani deset let a proto neznal osobně strýčka, který odjel do Indie už před dvaceti roky.
Ale co všechno již slyšel o strýci! A jak často již poslal strýček jemu i rodičům krásné cizokrajné dárky! Teď, když přijede sám, jistě přiveze něco ještě krásnějšího!
A s rozkoší myslil malý přítel přírody na sbírku motýlů, po které už dávno toužil. Otec mu často vypravoval o pestrých překrásných motýlech indických a psal strýčkovi, že jeho klučík je horlivým sběratelem motýlů.
Slávkovi ke cti však buď řečeno, že víc než na očekávané poklady se těšil na strýčka samého. A teď bylo v telegramu: „Přijedu dnes v sedm, prosím o vůz na nádraží.“
Ten dodatek paní Jarošovou zarazil; bylo nádraží odtud jen několik minut. Ze střešního okna bylo dobře rozeznat číslice na nádražních hodinách.
„To je Karel jistě hodně unaven, snad i nemocen,“ myslila si. Neřekla však Slávkovi nic, protože mu nechtěla kazit radost.
Přišel večer a s ním vytoužený strýček. Ale jak se Slávek zklamal, když konečně přijel povoz do vrat! Pomaloučku, pomalu kráčeli krásní koně a konečně se vůz zastavil. Dvířka kočáru se otevřela. Nejprve vystoupili maminka s tatínkem, kteří sami strýci jeli naproti, a pak opatrně pomáhali strýčkovi z vozu.
Slávek ani očím nevěřil. To že je strýček? Vždyť vypadal starší než dědeček, jehož podobizna visela na stěně v pokoji… A Slávek se trochu i bál. Strýček hleděl tak zachmuřeně!
Ani se neodvážil přiblížit, až konečně po půl hodině, která se mu zdála věčností, jej maminka zavolala. Nemocný strýc skoro ležel v křesle pro nemocné, celý zahalen do pokrývek, a oči měl skoro zavřeny.
„Podívej, Karle,“ pravila paní Jarošová a uchopila synka za ruku. „To je náš Slávek. Co se na tebe už natěšil!“
Nemocný podal Slávkovi vyhublou, bledou ruku. „A, to je ten Slávek, o kterém mi Cyril psával!“ Při tom se zkoumavě podíval na chlapce. Slávek se trochu ostýchal, ale zdálo se mu, že bude moci mít strýčka i rád. Jistě byl strýček hodný! Byl jen nemocný a velice unaven.
Ano, strýc Karel byl velmi nemocen. Na moři přestál nejprve veliké bouře, potom dostal silný zápal plic, který jej přivedl skoro na pokraj hrobu.
Vyvázl sice, ale cítil, že jeho síly, které beztoho mnoho utrpěly nezvyklým indickým podnebím, jsou zlomeny. Tak přišel domů jako veliký boháč, ale zároveň jako ubožák.
To si myslila paní Jarošová, když pozorovala nemocného. Nevěděla však, že nemocný byl ještě mnohem ubožejší, než se zdálo. Bohatství jej odcizilo Bohu. Nahromadil veliké poklady, ale ztratil poklad největší, víru svého dětství.
Když to pan Jaroš se svou manželkou postřehli, hluboce je to zarmoutilo.
Neboť oba byli upřímně zbožní a věděli, že bez víry není štěstí.
Umínili si však, že se zatím nebudou nemocnému o ničem takovém zmiňovat. Poznali také brzo, že nemocný se chová velmi odmítavě ke všemu, co se týká víry.
Paní Jarošová se však za nemocného velice modlila a uložila i Slávkovi, který se připravoval na první svaté přijímání, aby se za strýčka vroucně modlil. Neřekla mu však proč.
Panu Karlovi vyprázdnila nejlepší pokoje, které mu jeho indický sluha zařídil velmi skvostně.
Slávek skoro oněměl, když spatřil všechnu tu nádheru, vzácná péra, pestré ptactvo, mušle a mořské živočichy. Stal se miláčkem strýcovým, který svou štědrostí překonal všechny jeho touhy.
Slávek dostal bohatou sbírku pestrých motýlů, nerostů a mincí a mnoho jiných krásných věcí. Ale sbírky mu byly nejmilejší.
Slávek jim věnoval všechen svůj volný čas. Stále je pořádal, prohlížel, třídil. Celé hodiny s nimi proseděl u strýce. Nesměl mnoho mluvit, neboť strýc byl ještě příliš slabý. S úsměvem se však díval na hocha a těšil se z jeho radosti.
Maminka však pozorovala s lítostí, že sbírky zaměstnávají hocha až příliš. Jednoho dne si stěžoval i pan katecheta, že Slávek poslední týdny povolil v pilnosti. Matka hned věděla, co to je, a zavolala si Slávka.
Slávek se přiznal upřímně jako vždy, že pro sbírky nevěnoval dost času svému katechismu.
„Tak, Slávku, pro své záliby zanedbáváš povinnosti k Pánu Bohu? Také jinak jsi se změnil. Už neposloucháš tak na slovo jako dřív. Přemýšlej o tom, Slávku. Věc je vážnější, než se domníváš. Víš přece, že na tvém prvním svatém přijímání velice záleží, a jestli se připravuješ tak vlažně, nemůže Pán Ježíš k tobě přijít s radostí.“
Maminka hovořila velmi vážně, ale klidně. Znala svého Slávka. Jakmile chybu poznal, jistě ji napraví. Bylo jen třeba, aby o ní přemýšlel.
A Slávek přemýšlel. Jak to maminka řekla? Pro své záliby že zapomíná na Pána Boha? Opravdu, myslil víc na své motýly, kameny a mince než na první svaté přijímání, na které se dříve tak těšil. Myslíval na to při modlitbě, při učení, při vyučování...
Dříve býval nejlepším žákem, jak říkal pan katecheta, teď skoro denně dává nesprávné odpovědi. Ale to nebylo ještě nejhorší. On však se teď skoro již ani nemodlí, neposlouchá tatínka a maminku, je nevrlý, když ho vyruší při sbírkách… Ano, ano, je to tak, jak maminka říkala.
A Slávek si umínil: „Všechno napravím, všechno bude jako dřív, ano, ještě lepší!“ A hned přiložil ruku k dílu. Beze slova vzal své sbírky a přinesl je mamince. „Maminko, zamkni mi je až na pozdější dobu,“ prosil. „Nechci se tím nyní vyrušovat.“
„Zamknout, Slávku?“ tázala se matka s úsměvem. „Myslím, hochu, že budeš tak statečný a přemůžeš se tak, aby ses mohl klidně na sbírky podívat a ani se jich nedotkl.“ „
Ale to je, maminko, velmi těžké,“ mínil Slávek, „zkusím to však a už budu poslouchat.“
Ten den odpoledne šel Slávek opět k strýčkovi, ale beze sbírek, jen s katechismem. Posadil se u strýčka jako vždy a dal se do učení. Nemocný ho pozoroval udiveně.
„Co to děláš, Slávku?“ zeptal se konečně.
„Učím se katechismus, strýčku. Víš, půjdu brzo k prvnímu svatému přijímání.“
Strýc se zachmuřil. Slávek to nepozoroval a pokračoval: „V poslední době jsem nijak nebyl pilný, musím to vše dohonit.“
„A sbírky tě už netěší, Slávku?“ tázal se nemocný mrzutě.
„Ach, co tě strýčku, napadá? Těší mne až příliš! Myslil jsem jenom na ně a zanedbával vše ostatní. Ale teď jsem si umínil, že se jich ani nedotknu, až po prvním svatém přijímání.“
„Dokážeš to, hochu?“ „Musím, strýčku. Pán Bůh je nade všecko!“ odvětilo dítě s důrazem. Strýc Karel se odmlčel a chlapec se klidně učil dále.
Konečně byl hotov. Bez okolků přistoupil k nemocnému a prosil: „Vyzkoušel bys mě, strýčku? Již dlouho jsem se neučil pořádně, skoro se bojím, že to již ani neumím.“
Co měl strýc dělat? Nemohl dítěti odolat. Neměl již skoro ani potuchy o tom, co bylo v katechismu. Když mu jej hoch dal do ruky, mechanicky mu kladl otázku za otázkou. Slávek to uměl výborně.
„Smím zítra zase přijít, abys mě vyzkoušel? Umíš, strýčku, výborně zkoušet!“ „Jen přijď,“ odvětil strýc suše. „Přijď, kdykoli chceš.“
Slávek neměl nic pilnějšího na práci než běžet k mamince a všechno jí vypravovat. Netušil, že skrze něho dnes zazářil první paprsek milosti do duše strýcovy.
Slávek teď chodil k strýci denně s katechismem v ruce a ještě raději než dříve se sbírkami. Ano, dříve se těšíval ze sbírek a z návštěv jen on. Ale nyní měl radost i strýc. Slávek to pozoroval, neboť nemocný ho poslouchal s úsměvem, když mu vypravoval, jak se ve škole připravují k svatému přijímání. A často - skoro denně - mu strýc vtiskl něco do ruky a řekl: „Kup si něco hodně dobrého, slyšíš?“
Slávek však si všechny peníze ukládal do pokladničky. Když zatřásl pokladničkou, pořádně to v ní hrkalo. A Slávek skákal radostí.
Velmi tajemně otevřel jednou večer pokladničku a počítal peníze. Skutečně, nemýlil se! Bylo tam právě 50 Kč, přesně na jedno pohanské dítě! Chtěl je vykoupit pro strýce Karla a zítra mu to říct. Mělo se jmenovat Karel a jistě přijít do nebe!
Slávek ihned zanesl peníze panu katechetovi a vrátil se domů v náladě velmi povznesené. Nikdo kromě maminky nevěděl o jeho tajemství. Slávek jí také vyprávěl, že se ho pan katecheta ptal, proč se dítě nemá raději jmenovat po něm Miroslav.
„A cos řekl, Slávku?“ tázala se maminka zvědavě.
„Nu, že se má jmenovat právě Karel; a“ - ztišil hlas - „víš, maminko, strýček Karel bývá někdy velice smutný, z pohanského dítěte bude mít jistě velkou radost.“
Příštího dne skoro slavnostně zvěstoval udivenému strýci zprávu o pohanském dítěti.
„Teď máš, strýčku, pro nebe koupeno pohanské dítě. Jistě se bude za tebe velice modlit, aby ses opět uzdravil a nebýval tak smutný. Tak bych si toho přál, strýčku!“
Strýc nemohl mnoho říct. Nezištnost a horlivost tohoto chlapce byla mu něčím tak novým a překvapujícím, že neměl slov. Pozvedl však hlavičku hochovu, smutně se zadíval do jeho nevinných, jasných očí a zašeptal:
„Děkuji ti, Slávečku. Tvůj strýček se od tebe naučil mnohé věci…“
Strýc Karel měl těžkou, bezesnou noc, ale byla to noc plná milosti.
Příštího jitra si dal zavolat bratra. Zdál se unavenější než jindy, ale usmíval se spokojeněji než kdy.
„Je ti hůř, Karle?“ tázal se starostlivě pan Jaroš.
„Nikoli, Cyrile, to se ti jen zdá. Zde“ a ukázal při tom na srdce - „jsem se zcela uzdravil.“
Pan Jaroš naň hleděl udiveně. „Porozumíš, Cyrile, všemu,“ pokračoval Karel, „až všechno uslyšíš. Tušíš snad, kdo byl mým lékařem.“
Údiv pana Jaroše vzrůstal. „Kdo jiný než Pán Bůh sám!“ pravil váhavě. „Ovšem, že Bůh, dobrý, milosrdný Bůh; ale použil k tomu tvého synka, hodného Slávka. Jeho přičiněním jsem znovu nalezl Boha…“
Malý Slávek se nikdy o svém apoštolátě nedověděl. Rodiče to uznali za vhodné. V den prvního svatého přijímání Slávkova přijal i strýc po dvaceti letech opět svého Pána a Boha. Slávek byl přešťastný, když toho dne seděl, zase u lůžka nemocného strýce, který mu řekl: „Dnes je tvůj strýc opět šťastný a nebude již nikdy smutný. A za to děkuji po Bohu tobě, můj milý, malý apoštole.“

ZA VÍRU



Věra říkali něžnému děvčátku proto, že jméno Veronika se jim zdálo příliš dlouhé. Také to pěkněji znělo.
Jemná Věruška se skoro ani nehodila ke statným postavám svých pěstounů, bohatého podnikatele pana Radima a jeho ženy a když kráčela vedle nich, vypadala ještě jemnější.
„Škoda že je to dítě taková tintěrka!“ říkával zprvu pan podnikatel své ženě; ale ona jej konejšila:
„Neměj starostí; děvče je sice tenké, ale při tom dost silné. A jen si jí povšimni, zdá se, že má železnou vůli, vlastně svévoli, jako její matka, kterou to přivedlo do neštěstí.“
Podnikatel zabručel něco nesrozumitelného.
Zatím seděla Věra bezstarostně a klidně s katechismem v ruce v krásné zahradě před vilou „Vlastou“. Byla ve vile teprve tři týdny, ale jí se to zdálo již velice dlouho. Celá minulost ležela za ní jako těžký sen.
Přišla z daleka, neboť do té doby žila s rodiči ve slunné Itálii.
Na otce se pamatovala jen málo.Věděla jen, že hrával překrásně na housle. Jednoho dne spatřila maminku sedět u své postýlky se slzami v očích a oděnou v hluboký smutek.
„Ubohá, ubohá Věruško,“ řekla maminka, „co si jen počneme? Tatínek zemřel, jsme úplně chudé, zbylo nám tak málo!“
Za několik dní ji vzala maminka s sebou na hřbitov. Modlily se na tatínkově hrobě, který byl zasypán věnci. Přátelům a ctitelům umělcovým však ani nenapadlo, aby se postarali o pozůstalou vdovu a o sirotečka.
Po prvním návalu bolesti se paní Javorská vzchopila velmi rozhodně. Neměla sice peníze, ale měla v srdci veliký poklad: nezlomnou důvěru v Boha. „Pán Bůh nám dosud pomáhal, pomůže nám i dále!“ řekla Věrušce, která nechápala smysl matčiných slov; protože jí bylo teprve pět let.
Ale cítila a věděla, že maminka již nebude bývat tak smutná. Někdy sice matka ještě poplakávala, zvláště když se domnívala, že ji Věruška nevidí. Když však byla však s dítětem, usmívala se a nijak neprojevovala svých starostí. Časem se jí podařilo získat žačky, které učila hudbě. Tím si vydělala tolik, že mohla být s dceruškou slušně a spokojeně živa.
Musely ovšem opustit krásný byt, v němž bydlely za tatínkova života, a vzdát se nejednoho pohodlí. Ale paní Javorská věděla, že člověk nepotřebuje mnoho, aby byl šťastný a spokojený.
A když s dceruškou sedávala o samotě a předčítala jí nebo vyprávěla, nebyly by měnily s nikým na světě.
Velkou radost měla paní Javorská, když pozorovala, jak je Věra vnímavou pro náboženství. Sama byla opravdu zbožná. Nikoli svévole, nýbrž pevnost ve víře a zbožnost ji přiměly k tomu, že se zřekla skvělého sňatku.
Nabízelo se jí všechno mimo jedinou věc, bez které nechtěla a nemohla být: mimo shodu ve víře s tím, kdo jí nabízel ruku. Proto nabídku rozhodně odmítla a provdala se za nadaného a zbožného umělce.
Stihl ji za tu „pošetilost“ hněv celé rodiny. Zvláště její sestra, paní Radimová, jí nemohla odpustit, že svým jednáním odsoudila ji samu. Paní Radimová podala totiž bez rozmýšlení ruku bohatému podnikateli, který byl bez vyznání, a brzy také byla katoličkou již jen podle jména.
Od svého sňatku neslyšela paní Javorská nic o příbuzných ani o domově. Ani by s nimi nenavazovala nové styky, kdyby na ni Bůh neseslal další zkoušky.
Několik let žila s Věruškou ve skromném, nezkaleném štěstí. Potom však vážně onemocněla. Cítila dobře, že zákeřná, vleklá choroba skončí smrtí. Příliš dosud důvěřovala svým silám. Slábla den ode dne a každý večer ji stravovala horečka.
Paní Javorská se neklamala. Kdyby byla žila sama, nebylo by pro ni těžké rozloučit se s životem! Ale byl zde její miláček, Věruška… Dlouho bojovala sama se sebou. Pak napsala sestře dopis, ve kterém ji vroucně prosila, aby se ujala opuštěného dítěte. Stručně jí vypsala svoje osudy, které jí přinesly sice mnoho bolu, ale také mnoho štěstí. Nakonec prosila sestru:
„Poslední má prosba, milá Vlasto, je: Dej mé dítě vychovat ve víře mé a našich zbožných rodičů. Doufala jsem, že se dočkám krásného dne, kdy uvidím svou Věrušku u stolu Páně. Nebude mi toho přáno. Postarej se o mé dítě a prosím tě znovu: neber mu jeho víru!“
V dopise bylo dost věcí, které by se mohly nemile dotknout paní Radimové. Ale naopak, nejenže se neurazila, nýbrž vydala se na cestu k nemocné sestře do Janova. Přece jen ji měla ráda.
Nemocná žila po jejím příchodu už jen několik hodin. Potěšila se však velice, když po tolika letech spatřila zase milovanou sestru.
Nemohla už ani moc mluvit. Téhož dne skonala. Poslední její slova byla:
„Budu se, Vlasto, za tebe modlit. Zachovej mé dítě pro nebe!“
Svému miláčku požehnala již před tím a pravila:
„Zůstaň věrná své svaté víře, Věruško, bude ti to někdy nesnadné, ale pamatuj na svou umírající maminku.“
Děvčátko odpovědělo v tichém pláči: „Ano, drahá maminko, slibuji ti to!“
Když byla paní Javorská uložena po bok svého manžela a pozůstalost vyřízena, vzala s sebou paní Radimová Věrušku do Velenic.
Neměla děti, byla tedy i ráda, že mohla zastávat matčino místo u malého, něžného stvořeníčka. Dívenka hleděla na ni velkýma tmavýma očima tak důvěřivě! Při tom však cítila paní Radimová, že jí bude dítě stálou tichou výčitkou.
Věruška hořce plakala, když se loučila s hrobem svých rodičů. Potom však se rozhodla, že bude velmi hodná a vděčná, ke všem laskavá a že vždy bude poslouchat svou tetičku. Umínila si, že bude potlačovat slzy, jak to jen půjde, a že se přičiní, aby byla vždycky spokojená.
A své předsevzetí splnila. Brzy se stala ve vile „Vlasta“ i na Velenicích, kde měl strýček továrnu, miláčkem všech pro své vlídné, jemné a upřímné chování.
Zvláště strýc jí měl rád. Jen se mu nelíbilo, že se před jídlem a po jídle modlívala a že denně chodívala do kostela, vzdáleného od vily asi čtvrt hodiny. Také to řekl své ženě, ale ona jej prosila, aby aspoň pro začátek k tomu mlčel.
Později se to však i jí to zdálo mnoho a proto řekla Věrušce, zda by se nemohla spokojit jenom nedělní návštěvou kostela, to prý je dost.
Dítě na ni udiveně pohlédlo, potom však řeklo pevně:
„Nikoli, teto Vlasto, ráda chodím do kostela a musím chodit zvláště nyní, když se připravuji na první svaté přijímání.“
Paní Radimová se neodvážila odporovat, ale cítila, že ji dítě zahanbuje. To ji mrzelo.
Brzy obnovila svůj návrh. Věruška zůstala pevná. Teta ji nazvala svéhlavou. Příliš brzo zapomněla na slib, jejž dala umírající sestře.
Rychleji, než by se byl kdo nadál, změnili pěstouni své smýšlení o Věrušce, a to jen proto, že zůstala věrnou své víře.
Nejenže musela snášet trpké ústrky, ale trápili ji lehkým výsměchem a bodavými poznámkami. Děvčátko však zůstávalo stále stejně vlídné a pan podnikatel nejednou pocítil továrník zahanbení a soustrast. Ale to netrvalo dlouho. Tak spolkla Věruška nejednu hořkost, ačkoli byla zdánlivě zahrnuta vším pohodlím. Často, když se večer modlívala ve svém útulném pokojíku, smutně plakala a zdálo se jí, že zemře tesknotou po zbožné mamince.
Den prvního svatého přijímání Věruščina se blížil. Byla již od maminky dobře připravena a teď začala chodit i do přípravných hodin ve vesnici.
Pan farář se velmi podivil jejím vědomostem. Nevěděl ovšem, jak se Věruška pilně učí a jak vroucně se modlí.
Jen nerada představila mu paní Radimová svou neteř. Kněz prohlédl paní podnikatelovou víc, než tušila, ale mlčel.
Věděl, jak to u Radimů vypadá ve věcech náboženských. Věděl, že vlastně ani podnikatel sám ani jeho žena nebyli proti dítěti nebo proti jeho zbožnosti, ale že je popichovali jejich přátelé.
Po několik dní bylo ve vile velmi nepříjemně. Věruška to vycitila, ačkoli sedávala skoro stále v zahradě s katechismem v ruce.
Teta Vlasta byla uplakána, strýc mluvil velmi stručně a nevlídně. U oběda nemluvil vůbec, takže se Věruška ptala sebe samé, čím ho asi rozhněvala.
Neodvážila se však zeptat se ho přímo.
Jednou večer bouchl strýc dveřmi se slovy: „A to všechno pro hloupé, vnucené děvče!“
Věruška stála jako ohromena. Ano, to bylo o ní, nemohla o tom pochybovat. Plaše odešla do svého pokojíku a u postýlky poklekla. Nemohla se však pořádně modlit.
Proč se jen strýček, ač z počátku býval tak laskavý, nyní tak změnil? Dříve se přece také modlila, teď se s modlitbou dokonce i trochu tajila, jen aby ho nerozhněvala...
Ještě o tom o všem přemýšlela, když se dveře opatrně otevřely a vstoupila teta Vlasta. Věruška zpozorovala, že je opět uplakána.
Teta se vyhnula pohledu dívčinu a pravila tiše: „Strýc tě očekává v pracovně, Věro.“
„Strýček, mne?“ ulekaně se tázala Věra. „Udělala jsem něco zlého, tetičko?“ „Jdi jen, jdi,“ naléhala teta. Nedbala na její otázky a mírně ji vystrčila ze dveří. Za okamžik stála Věruška před panem podnikatelem v jeho pracovně. Neviděla a necítila nic, jen přísný pohled strýce, dříve tak laskavého.
„Posaď se, Věro,“ pravil krátce, ale hlas se mu chvěl… „Něco ti řeknu.“ Ukázal na židli a začal mluvit a přitom se vyhýbal pohledu na Věrušku.
„Vezmu to zkrátka. Víš, Věro, že jsem bez vyznání. Přijal jsem tě do domu rád a ochotně. Netušil jsem, žes byla vychována v tak mylných názorech. Moji přátelé a známí se mi teď vysmívají, že trpím ve vlastní rodině něco takového.“ Věruška naň pohlédla udiveně.
„Jen se na mne dívej! Že trpím, aby náboženství, ten výmysl kněží…“ Mimovolně se zarazil, vida, jak Věruška zbledla.
„Strýčku, drahý strýčku, nemluv tak! Teta Vlasta přece není bez vyznání, je katoličkou jako já.“
Podnikatel řekl výsměšně: „Takovou katoličkou jak ona bys mohla být také. To bych si tě zde ponechal.“
„Ponechal, zde?“ zajíkalo se dítě a ohlédlo se jako poplašené jehňátko.
Pan Radim se nedal se zmást a pokračoval:
„Máš na vybranou, Věro. Stačí, když dostanu tvou odpověď zítra v tuto dobu, máš dost času. Tedy“ - a zdůrazňoval každé slovo - „necháš svého náboženství - vzdáš se mše a přijímání a - vystoupíš z Církve.“
„Strýčku, přestaň!“ prosilo dítě a zvedlo ruce jako na obranu.
„Potom se staneš tím, čím jsi vlastně dosud načisto nebyla: naším dítětem. Staneš se dědičkou všech mých závodů, všechna tvá přání se splní.
Setrváš-li však ve své tvrdošíjností a půjdeš-li přece k přijímání, není pro tebe u nás místa. Odejdeš tak chudá, jak jsi přišla. Snadno tě umístíme v některé chudé rodině, která bude ráda, že na tebe dostane pár korun. Více se o tebe starat nebudeme. Teď jdi a rozvaž si dobře, co uděláš!“
Pan Radim umlkl. Zastrašené dítě na něj hledělo bezmocně. Nikdy strýček nevypadal tak ledově, tak hrozně, ani když se jí vysmíval.
Věra chtěla něco říct, ale podnikatel jí zabránil.
„Napřed si rozmysli a potom mluv! Nejde tu o maličkost.“
Skutečně, nebyla to maličkost pro ubohé dítě. Jako ve snu se Věruška vypotácela ze strýcovy pracovny.
Teta Vlasta, která neklidně přecházela po chodbě, se ulekla, když dívenka vyšla z pokoje na smrt bledá.
Neodvážila se ji ani oslovit. Věra ji nepozorovala. Jako bez sebe klopýtala do své světničky a klesla u postýlky na kolena.
Klečela nepohnutě. Nemohla ani pochopit, co se s ní stalo. Pozorovala sice, že strýček ji nemá již rád, netušila však, že by se na ni hněval tolik.
Věruška nebyla snílkem. Opakovala si tvrdá slova strýcova a pak si v duchu představovala, co s ní bude, bude-li z vily zapuzena.
Opět se otevřely dveře a vklouzla teta Vlasta. Než se Věra ohlédla, objala ji a líbala tak prudce, že se dítě skoro polekalo.
„Věruško, drahé, dobré dítě,“ lichotila oblouzená žena, „učiň strýci po vůli! Myslí to s tebou dobře. Co konečně na tom, chodíš-li na mši a k příjímání nebo ne. Podívej se na mne!“ Tu se ve Věrušce ozvalo náboženské sebevědomí a láska k víře.
„A to mi, tetičko, říkáš ty? Ty? Copak jsi neslíbila mamince, že mi pomůžeš, abych si víru zachovala?“
A s pláčem zvolala hlasitě: „Ach, maminko, kéž bys byla u mne! Ale neboj se, zůstanu věrna, jen mi pomoz svou přímluvou!“
Teta Vlasta zase tiše vyšla. Cítila, že prohrála na celé čáře. V posledních dnech se v ní často hnulo svědomí, a vždy je opět umlčela a nalhávala sama sobě to, co právě řekla neteři.
„Ach, tak sama a tak opuštěna!“ vzlykala Věruška, když paní Radimová odešla. Dlouho tiše plakala. Najednou se úplně uklidnila.
„Ne, nejsem sama, Pán Bůh je se mnou! Zůstanu mu věrná, ať mi řeknou cokoli, ať se mnou učiní, co chtějí.“
Po celou noc Věruška ani oka nezamhouřila. Několikrát jí napadlo, že by bylo přece jen lepší kdyby povolila. Ale Věra se modlila a pokaždé zvítězila nad pokušením. Časně zrána klečela již před svatostánkem.
A když všichni lidé již opustili kostel, klečela „slečinka z vily“ ještě chvíli před oltářem. Nikdo netušil, co se dělo v jejím srdéčku. Jen Bůh to věděl, on slyšel její přísahu:
„Tobě zůstanu věrná až do smrti, můj Bože. Raději opuštěná, chudá a bez domova s tebou, než milovaná, bohatá a ctěná bez tebe.“ Když se vrátila, zaklepala na dveře strýčkova pokoje. Zaslechla drsné: „Volno!“
Prostě a nebojácně vešlo děvčátko dovnitř a řeklo:
„Odpusť, strýčku, že přicházím poněkud dříve, než jsi řekl. Jsem už pevně rozhodnuta. Zůstanu katoličkou z přesvědčení až do smrti a s milostí Boží půjdu brzo k svatému přijímání. Učiň se mnou, co chceš!“
Podnikatel neměl ani kdy, aby se podivil nebo rozmrzel pro nevhodnou návštěvu neteře. Věruška ustoupila, a jako by se bála výbuchu hněvu, odešla rychle z pokoje.
Ale podnikatel nevybuchl. Bohatý pan Radim seděl jako strnulý. Dítě mu ve své nevinnosti a zbožnosti se zářivým pohledem připadalo jako vyšší bytost. Pevnost mladičkého, bezmocného stvoření působila na něj více než všecky výsměchy nevěreckých přátel.
Věruška byla klidná a spokojená. Když jí Bůh dal sílu, aby odolala pokušení, jistě ji neopustí ani dále. Tato myšlenka ji uklidňovala a dodávala jí důvěry.
Podivila se, že po celý den nespatřila strýce ani tetu. Netušila, že mezi nimi došlo k prudkému výstupu.
„Nikdy jsem nepoznal víru z této stránky. Byl jsem vychován v naprosté lhostejnosti od dětství. Mé okolí mělo pro náboženství jen pohrdání a posměch. Ale ty, když jsi v něm byla vychována, jaks mohla být takovým slabochem?
Kdybys byla taková katolička jak toto děvče, nikdy bych se nedal proti víře tak strhnout, a možná... Když víra ze slabé dívenky dělá hrdinku, nemůže být výmyslem kněží.“
Paní Vlasta hořce zaplakala. Výčitka mužova ji bolestně ranila. Cítila až příliš, že je to pravda. Jak jinak všechno dopadlo, než si představovala!
Pan Radim na několik dní odcestoval a nikomu neřekl, kam. Cítil, že se musí uklidnit. Jakmile se vrátil, dal si zavolat Věrušku. Vstoupila k němu vlídně a nenuceně, i když byla trochu rozechvěna.
Jak se podivila, když jí přísný strýc vyšel vstříc s otevřenou náručí, přivinul ji k sobě a pravil skoro prosebně: „Věruško, dítě, jsi a budeš celá naše. Mýlil jsem se a chybil jsem. Zůstaň jen věrná svým náboženským povinnostem. Nebudu ti již v ničem bránit, naopak, možná, že i já... Jen se modli za mne a za tetu Vlastu.“
Věruška nemohla ani promluvit. Uchopila jen ruku strýčkovu a přitiskla ji ke rtům.
Den jejího prvního sv. přijímání byl slaven ve vile jako velká slavnost. Celý dům se skvěl ve slavnostní zeleni a ve svěžím vonném kvítí.
Božský host vešel toho dne do dvou šťastných srdcí: do srdce čisté, nevinné Věrušky a do srdce tety Vlasty, jež se vrátila k náboženské horlivosti svého dětství. Obě byly šťastny v naději, že brzo všechny tři spojí u stolu Páně táž víra a láska k Církvi svaté katolické.

KVÍTÍ Z PRÉRIE



Z dopisu misijní sestry.
Bylo již skoro deset hodin večer, když u dveří našeho misijního domu někdo prudce zazvonil. Všechny sestry se již odebraly na odpočinek, jen já jsem ještě konala obyčejnou obchůzku domem.
Tušila jsem, že přichází někdo volat k nemocnému. Bez váhání jsem otevřela. Stál tam náš hodný Teodor, Indián asi šestnáctiletý, a prosil:
„Sestro, rychle, rychle! Černý Kabát o tom již ví a připravuje se na cestu. Antonín dostal chrlení krve a odchází k Velkému Duchu…“
„Pro Boha, Teodore, tak pozdě se má stařičký a nemocný Otec misionář odvážit na cestu prérií?“
Velký hoch se na mne podíval udiveně. Přiznávám se, že jsem se trochu zastyděla, když mi řekl: „Vždyť ponese Pána Ježíše! On mu pomůže.“
Ve svém úleku jsem si totiž vzpomněla na stav stařičkého kněze, který sotva povstal z těžkého zápalu plic. Bála jsem se, že by tato noční jízda mohla být jeho smrtí.
Stan nemocného Antonína byl na málo přístupné stepi. Teprve před několika měsíci se tam Antonín usadil se svým bratrem Teodorem.
Brzo jsme seděli, misionář, Teodor a já, v malém povoze a mezi námi Ten, jehož nebesa nebes obsáhnout nemohou…
Nelze vyslovit, jak mi bylo u srdce při této noční jízdě osamělou prérií. Měla jsem jen jeden jediný pocit, pocit nevýslovné vděčnosti, že smím být tak blízko božského Spasitele.
Nikdo z nás nepromluvil ani slova, ani Teodor. Celé jeho chování nasvědčovalo, že si je vědom velebnosti a svatosti Toho, jenž chtěl vejít do srdce ubohého dítěte prérie.
Za své dlouholeté misijní činnosti jsem poznala, že Pán Bůh i prostosrdečnému Indiánovi uděluje často milosti podivuhodné, na příklad i hluboké porozumění pro Nejsvětější Svátost oltářní.
Jeli jsme dobrou hodinu; pak jsme vystoupili a ještě asi 20 minut kráčeli cestou velmi neschůdnou. Konečně jsme se dostali do stanu, okolo něhož se sešlo několik Indiánů, ačkoli bylo již velmi pozdě.
Před tím než se Teodor vydal do misijního domu, požádal je, aby zatím pobyli u nemocného bratra a především, aby trochu uklidili ve stanu.
Dobří Indiáni to učinili, jak dovedli. Jak chudičký a holý je takový indiánský stan! Nemocný ležel na zemi a spokojeně se usmíval. Ani stopy po strachu a netrpělivosti.
V koutě stála bedna. Prostřela jsem na ni přinesené lněné plátno a upravila oltářík. Dva Indiáni, pokřtění teprve před několika dny, dřepěli po bocích oltáře. Dala jsem jim po hořící svíci.
Také starý otec nemocného tam ležel po indiánském způsobu. Byl chudák hrozně vyhublý a bídný. Pracně se sem přivlekl ze svého stanu. Chtěl vidět, jak jeho syn přijímá Velkého Ducha a jde do nebe.
Když Antonín spatřil misionáře, zazářily mu oči. Kněz se zatím modlil v koutku a čekal, až budu hotova s nepatrnými přípravami. Pak povstal a božský Spasitel zaujal svůj chudičký trůn v bídném indiánském stanu.
Napadlo mi v tom okamžiku: Tato chudičká chýše je bohatší než nejnádhernější katedrála, v jejímž svatostánku by nebyl božský Spasitel.
Antonín přijal svaté přijímání s takovou zbožností, že mě to hluboce dojalo. Otec misionář mu udělil i svaté pomazání. Nemocný se radoval jako velké dítě při všem; co se s ním dělo.
Zůstali jsme u něho ještě chvíli. Když jsme se s ním loučili, řekla jsem mu tiše: „Antoníne, až budeš nahoře, modli se velice za misii.“ Usmál se radostné:
„Ano, sestro, jistě!“
Ráno odešel k Velkému Duchu.
Tato událost na mne působila hlubokým dojmem. Po celý den jsem nemohla myslit na nic jiného.
Jak je náš božský Spasitel pokorný, když praví: „Pojďte ke mně!“ (Mat. 11, 29). A když my k němu nemůžeme přijít, přichází on k nám, vstupuje bez odporu do slaměných chudých chatrčí, do bídných zákoutí, aby byl u nás jako poslední přítel v rozhodné hodině. Žádné místo, žádné obydlí mu není příliš nepatrné, příliš špatné...

IMELDA



Imelda byla dceruška starého šlechtického rodu Lambertinů v Itálii. Maminka si ji vyprosila na Pánu Bohu vroucími modlitbami. Chtěla ji vychovat pro nebe.
Viděla ve svém pokladu dar Boží a již první hnutí dětské dušičky obracela k Bohu.
A Imelda vyrůstala zbožná jako anděl, líbezná jako sluneční paprsek, čistá jako jarní květ v ranní rose.
Když pak povyrostla, že se již mohla obejít bez maminky, dala ji matka do kláštera v Bologni, aby zbožné řeholnice vychovaly z jejího miláčka snoubenku Kristovu, bude-li to vůle Boží.
Tam ve svatém zátiší klášterním se Imeldina duše rozvíjela v podivuhodné kráse a její srdce vzplanulo nejněžnější láskou k Pánu Ježíši, přítomnému ve svaté Hostii.
Svatostánek byl pro ni středem celého světa. Tajemná moc ji vábila neodolatelně do kaple. Tam trávila před oltářem celé hodiny jako hrdlička, která našla své hnízdečko. - (Ž. 83, 4.)
Měla jen jednu velkou starost; viděla, jak sestry přistupovaly ke stolu Páně a přijímaly Chléb andělský. Tu se v ní probouzela vroucí touha, aby i ona směla svého milovaného Boha přijmout. Naléhala na představenou, aby jí dopřála toho štěstí. Ale její prosba byla odmítnuta.
Scházelo jí ještě příliš mnoho do toho věku, ve kterém tenkrát děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání. A skromné, ostýchavé řeholnice se neosmělily vyprošovat pro svou chovanku tak nápadné výjimky.
Imelda sklonila hlavičku a bolestně si stěžovala Pánu Ježíši. Ke všem, ach, ke všem přicházel, jen ona po něm toužila marně! Umírala téměř touhou a láskou.
„Jak jsi šťastna, milá sestro,“ říkala učitelce. „Pán Ježíš k tobě přichází tak často! A já…!“ Hluboce si povzdechla.
„Sestro, řekni mi, nezdá se ti, že jsi už v nebi? Ó, já myslím, že člověk musí umřít štěstím, když má Pána Ježíše u sebe.“
Sestra Blandina se usmála a pohladila lehce svého miláčka po vláscích. „Jen měj strpení, dítě! Ještě několik let, potom přijde i k tobě.“ To však byla slabá útěcha, čekat ještě celá léta!…
Imelda se zatím dále stravovala touhou a nevýslovnou láskou k svátostnému Spasiteli. Z jejího pohledu zářilo cosi nadpřirozeného. Tělesně byla čím dál tím útlejší, jako by její tělo bylo jen průsvitnou schránkou duše, zanícené láskou, duše, která již rozpínala křidélka, aby vzlétla k nebi.
Jednoho dne šly všechny sestry opět ke stolu Páně. Imelda klečela v jedné z posledních lavic a s němou touhou pozorovala svatý úkon. Ano, ke všem přicházel - jen k ní ne!
Přitiskla ručky na tlukoucí srdce a slzy jí kanuly po tváři. Nebyla si toho vědoma. Viděla jen jediné: svatou Hostií.
A tu se stalo něco velkého, zázračného. Právě chtěl kněz jedné ze sester podat svaté přijímání, v tom vyklouzla svatá Hostie z jeho prstů a vznesla se do vzduchu. Zděšeně vztáhl po ní kněz ruku, ale ona se vznášela dál a dále.
Kněz šel za ní v největším úžase -- až k tomu místu, kde klečela Imelda. Nad její hlavičkou se zastavila. Roztoužený pohled Imeldin přivábil svatou Hostii a utkvěl nyní na ní jak u vytržení.
Kněz pochopil, co ten zázrak znamená. Pán si přál vejít do milujícího srdce andělského dítěte. S hlubokou úctou vzal kněz svatou Hostií a podal ji Imeldě...
S úžasem pozorovali všichni dojemný zázrak. Dojetím vstoupily jim slzy do očí, když viděli, jak se hlavička dítěte blaženě sklonila v tichém klanění. Ted měla svého Miláčka v srdci. Zmizel jí celý svět, touha její byla splněna.
Mše svatá byla u konce. Kaple se prázdnila, jen několik sester setrvalo ještě v modlitbě. Nemohly se odloučit od pohledu na dítě, od místa, kde se stal takový zázrak.
Imelda stále ještě klečela nepohnutě, ponořena do modlitby. Setrvala tak dlouho a dlouho.
Sestry již začínaly mít starost. Neodvážily se rušit omilostněnou dívenku. Ale konečně přece - vždyť její útlé tělo nevydrží této námahy! Musí na okamžik zanechat modlitbu, posilnit se tělesně a pak se může modlit dále.
Tak si řekly sestry, šly k Imeldě a tiše na ni zavolaly. Imelda neslyšela. Dotkly se jí - neodpovídala. Objaly ji láskyplně, oddělaly jí ručky z tváře... a ustrnuly. - Imelda byla mrtva.
Její srdéčko neodolalo žáru lásky. Zemřela v náručí Páně. Bylo to 12. května 1333. Imeldě bylo 11 let.

NEZRADIL JSEM HO



V jednom útulném kostelíčku v nejmenované vesnici klečí hlouček dětí a modlí se vroucně s panem farářem, aby zbožně přistoupily k prvnímu svatému příjímání.
Jejich mladé dušičky to myslí vážně. Jen ještě tři týdny je dělí od jejich nejkrásnějšího dne, a čím více se tento den blíží, tím více vzrůstá jejich horlivost.
Zvláště horlivý je malý, útlý hošík, Jeník Vávrů. Po společné modlitbě odchází z kostela vždy poslední. Dnes však má asi ještě něco velmi důležitého.
Když se kněz vrátil po hodné chvíli do domu Božího, aby si vzal ze svatostánku velebnou Svátost pro nemocného, pozoroval, že hošík stále ještě klečí před oltářem, ponořen do modlitby.
Kněz opustil svatyňku a doporučil ještě božskému Příteli dítek svého miláčka Jeníka. Když pak kráčel po hřbitově, který se skvěl v první jarní ozdobě, pohlédl mimovolně na jeden kříž poblíž cesty. Již ví, proč se hošík dnes tak dlouho modlí.
Pod tím křížem leží jeho maminka a dnes má úmrtní den. Dnes je to právě rok, kdy opustila Jeníka. Teď jí bylo již dobře. Na zemi neměla nic jiného než starost a bídu, kterou však snášela trpělivě a odevzdaně.
Jeník se modlil za maminku a jeho srdce vzlétalo k ní do nebe. Ach, jak rád by byl umřel, aby mohl být u ní!
Počkej - teď mu napadlo něco pěkného: Při prvním svatém přijímání mu Kristus Pán jistě neodepře žádné prosby. Řekne mu tedy, jak velice touží po mamince.
Jeník má sice ještě tatínka, ten však nemá srdce pro svého jedináčka. Již několik let se oddává opilství, které v něm udusilo všechen ušlechtilý cit a sklátilo matku předčasně do hrobu. Jeník vídal otce málokdy, a když, tak od něho dostával jen nadávky a rány…
Konečně nastal blažený den, na který se dětská srdce tolik natěšila! Co by ještě chybělo šťastným dětem, když k nim zavítal Pán Ježíš? Vskutku, měly všecko! Jakmile děti slavnostně přijaly svátostné Tělo Páně, přistoupili k hostině lásky i jejich rodičové a příbuzní. Tak to bývalo v té farnosti zvykem.
Přišli všichni, aby zvýšili radost dětí. Jen Jeníkův otec tu nebyl, ačkoli ho dítě o to prosilo velice a se slzami v očích.
Hošík však nebyl v tomto okamžiku sklíčený, naopak, naděje zářila z jeho tváře. Pán Ježíš mu pomůže, ne aby přišel hned k mamince - to přání se mu zdálo skoro sobeckým, ale změní tatínkovo smýšlení. Vždyť o to Jeník tak prosil!
Bylo po mši svaté. Stařičký pan farář vystoupil na kazatelnu. Jak otcovsky zněla jeho slova! Ještě laskavěji než jindy. Takovým dojmem asi působila na učedníky slova Páně na rozloučenou.
Byla to vroucí prosba starostlivého kněžského srdce, aby si dítky, které dnes po prvé přijaly Tělo Páně, zachovaly milost dnešního dne po celý život. Jako názorný příklad věrnosti vypravoval kněz dětem zbožně poslouchajícím o římském hošíku Tarsiciovi, mučedníku za Nejsvětější Svátost oltářní.
Bylo to v době pronásledování křesťanů. Ukrutní císařové římští dali pro víru zajmout mnohé křesťany a hrozně je mučili.
Církev posilovala své dítky, jak jen mohla, svatým přijímáním na poslední těžký boj. Ale bylo to odvážné, odebrat se s nejsvětější Svátostí oltářní do vězení.
Služby Boží v katakombách byly u konce. Kdo dnes zanese chléb života uvězněným bratřím a sestrám, kteří měli být zítra předhozeni divokým zvířatům v aréně, aby měli dost síly k boji o palmu mučednickou? - Kněz váhá. Jak snadno by mohl takovou cestu zaplatit životem! Rád by ovšem dal život za svého Spasitele, ale je radno nechat v tak těžké době ovečky bez pastýře?
Rozhlíží se po přítomných. Není tu nikoho vhodného. Tu předstupuje hošík Tarsicius, útlé dítě, a prosí vroucně o toto čestné poslání. Kněz otálí, hoch je ještě tak mladičký! Dítě však stále prosí. Je si plně vědomo velikosti toho, oč prosí.
Konečně přece mu podává sluha Boží Nejsvětější Svátost oltářní a Tarsicius slibuje, že svůj úkol vykoná stůj co stůj. Odchází a kněz se za ním dívá se slzami v očích.
Cestou musí Tarsicius přejít náměstí. Dovádí tam zástup divokých kluků.
Ještě jeden jim chybí do hry. Vtom přichází Tarsicius. „Ten musí s námi!“
Hošík se brání. Nadávají mu, strkají, bijí ho - marně!
Několik zvědavců se dívá na surový výstup. K nim se přidružuje odpadlý křesťan, který tuší, proč Tarsicius hledí tak vážně a proč si nechce hrát. Vždyť má ruce pevně zkříženy na prsou.
Svou domněnku vyslovuje hlasitě: „Proč si nechce hrát? Nese křesťanského Boha!“ Věděl, že touto poznámkou nanejvýš rozzuří pohanskou luzu.
Poté všichni ještě více dorážejí na nevinnou oběť. Tarsicius jim odporuje s nadlidskou silou. Již se mu řine krev z četných ran, tu přichází zachránce, vojín Kvadratus, který je také křesťanem. Pohlédne a hned ví všechno. Rozhání surovce a něžně odnáší těžce zraněného hošíka, který i v prudkých bolestech má starost jen o nejsvětější Svátost. Brzy jsou oba u ctihodného kněze.
Tarsicius zatím vydechl svou hrdinnou duši, ruce však má stále ještě pevně zkříženy na oděvu, pod nímž má ukrytého svého Boha. Ani ve smrti ho nechce pustit. Zachoval mu věrnost, nezradil ho...
Jeník je hluboce dojat a mimovolně si šeptá: „Ani já ho nezradím!“
Pozdě odpoledne vidí kněz hošíka stále ještě v kostele; nebyl ještě ani doma. Kněz tušil proč a vzal jej s sebou na faru.
Když se setmělo, dal se Jeník na cestu domů, ale s těžkým srdcem. Paprsek věčného světla matně dopadal kostelním oknem na matčin hrob. „Maminko, ani já ho nezradím!“ šeptalo si dítě.
Otec nebyl doma. Unavený hošík zalezl do koutka a brzy usnul. Nespal ještě dlouho, když ho probudilo ostré světlo. Před ním stál otec a nadával a klel jako vždycky. Hleděl tak zamračeně, tak příšerně!
Vzal několik nástrojů a poručil chlapci, aby šel s ním. Měl pomáhat otci při krádeži. Nic nepomohlo, že se bránil, prosil, plakal, nelidský otec ho svázal, zacpal mu ústa roubíkem, uchopil hocha a vynesl do noci.
„Chtěj nebo nechtěj,“ pravil skřípaje zuby, „dnes mi pomoci musíš. Donutím tě!“
Jeník se nemohl hýbat ani křičet, jen se v duchu modlil.
Za chvilku se dostali na hřbitov. Branka byla otevřena. Ted už byli u sakristie. S hochem těsně u sebe, piloval a šrouboval starý Vávra tak dlouho, až dveře povolily.
Jeník se s počátku domníval, že ho chce otec jen potrestat za to, že se zdráhal. Nyní poznal s hroznou jistotou, že se chystá k svatokrádeži. Ach, ach, jeho vlastní otec je schopen skutku tak hrozného?
Vávra vešel dovnitř, posadil hocha na zem a zatarasil dveře z vnitřku, jak jen mohl. V malém prostoru bylo tma jako v pytli. Otec otevřel dveře do kostela a paprsek věčného světla pronikl do sakristie tak, že bylo možné rozeznat aspoň temné obrysy předmětů. Otec věděl, že Jeník často ministruje, proto chtěl, aby mu teď ukázal, kde je schovaný klíček od svatostánku. Domníval se, že bývá na noc v sakristii. Chtěl uloupit posvátné nádoby na oltáři.
Hošík měl stále ještě roubík v ústech a nemohl mluvit. Přes všecky hrozby otcovy mu nechtěl ukázat, kde bývá klíček. Za nic na světě by nezradil svého Spasitele. V noci byl ovšem klíček od svatostánku na faře, ale hoch se domníval, že je tam, kam jej obyčejně věšel po mši svaté.
Zuřící a klející otec prohledával sám celou sakristii. Nenašel ovšem nic a nezbylo mu, než aby se do svatostánku vlámal. Napřed však se chtěl ještě pokusit naposled, zdali Jeníka nepřinutí k „poslušnosti“. Jeník křičet nemohl. Proto tloukl Vávra nemilosrdně svým nástrojem bezbranné a nevinné stvoření. Jsa zuřivostí téměř bez sebe, neslyšel šramotu, jenž povstal u bočního vchodu do kostela.
V nejbližším okamžiku kráčela k sakristii postava se svítilnou. Zlosyn poznal faráře. Rychle vyklouzl kostelem k otevřené bráně, právě když kněz činil poklonu před nejsvětější Svátostí oltářní. Byl volán k nemocnému, a nic netuše, vstoupil do sakristie.
Jaký pohled se mu zde naskytl! Zalit krví ležel na dlažbě jeho miláček Jeník, okolo rozházené nástroje otcovy. Kněz hned poznal, co se stalo. Neotálel a vyndal chlapci z úst roubík, ale s bolestí viděl, že chlapec už umírá. Nebeský mír však zářil Jeníkovi z očí a zsinalé rty šeptaly: „Nezradil jsem ho!“

ZA TATÍNKA



Jeden francouzský duchovní správce vypravuje: „Z mé farnosti byl povolán do vojenské služby jistý důstojník. Byl již starší, ženatý a otcem několika dětí. Mezi nimi bylo děvčátko asi dvanáctileté, Augustina, na němž zevně nebylo nic zvláštního. Ale uvnitř to byla duše vyvolená.
Nevím proč, ale v přítomnosti tohoto dítěte mi bývalo, jako bych vdechoval vůni nebeského kvítí. Její mladá duše byla tak prostinká, tak milá a klidná, že se mi v její blízkosti zdávalo, jako bych prožíval Boží mír.
Jakmile dívenka počala nabývat rozumu, hledala jen pravé dobro; zdálo se, že i při nejmenších hrách náleží její nitro něčemu mimo tento svět. V kostele mě až povzbuzovala její zbožnost a skromná prostota.
Ale opakuji, v jejím chování nebylo pranic neobyčejného; nemodlívala se víc než jiné děti, bavila se, pracovala, hrávala si jako jiné děti. Od svých malých kamarádek se nelišila tím, co dělala, nýbrž tím, jak to dělala. Ostatně si jí člověk sotva povšiml právě proto, že na ní nebylo nic nápadného. Jen matka o ní říkávala: „Velmi hodná“… To bylo vše.
Roku 1813 byl její otec povolán k armádě. Byl udatným vojínem, ale slabým křesťanem. Nikdo ani nepamatoval, že by byl kdy projevil náboženské smýšlení.
Ženě i dětem dovolil konat povinnosti náboženské, on sám však nevěřil ani nežil křesťansky.
Viděl jsem ho několikrát. Choval se ke mně zdvořile, ale nic víc. Jednou jsem se pokusil zavést s ním hovor o věcech náboženských. Pohnul sebou netrpělivě, tím mi rázem zavřel ústa. „Chcete-li, abychom žili v pokoji,“ pravil, „nikdy se přede mnou nezmiňujte o náboženství.“ Nezbývalo tedy než mlčet.
Téhož roku měla malá Augustina přistoupit k prvnímu svatému příjímání. Jen Bůh ví, jak pečlivě se na to připravovala. Nikdy však při tom nevyšla ze svého obyčejného klidu.
Její chování v ten den bylo podivuhodně prostinké, plné sladké vroucnosti. Neplakala jako některé její kamarádky ani při promluvě, ani při svatém přijímání, ale její skromnost, soustředěnost, pokorně sklopené oči, výraz tváře prozrazovaly, že myšlenka na to, co konala, ovládá celou její bytost.
Jako důvěrník její mladé duše jsem věděl a chápal jediný ze všech, co se v ní asi v té chvíli děje.
Její otec nechtěl vůbec být při tomto svatém úkonu. Odepřel to Augustině, ačkoliv jej o to prosila tak dojemně, že by byl málokterý otec odolal při podobné příležitosti. Jeho duše, nemocná hříchem, byla zasažena také smutkem, že má brzy opustit rodinu a milý domácí klid.
Za několik dní potom skutečně odjel. Zmizel v noci, s nikým se nerozloučil. Jeho žena plakala, děti, přátelé plakali, jediná Augustina neplakala.
Pokládal jsem za povinnost, abych rodinu navštívil a vyslovil jí soustrast. Všichni se znovu rozplakali, jen oči nevinné Augustinky zůstaly suché.
Bylo to divné každému, kdo neznal dívenčina tajemství. Já sám věděl jsem o všem a přiznávám se, že jsem měl slzy na kraji.
Otázal jsem se jí, zdali je tomu ráda, že tatínek odjel, když nepláče. „Ano, pane faráři,“ odvětila. „Ale to je zvláštní,“ namítal jsem, „a co kdyby ti tam umřel?“ Pokývla hlavičkou s úsměvem, ale neodpověděla.
Matka, bratři a druhá sestra se na ni přímo rozhněvali a nazvali ji dítětem bez srdce. Augustina přikývla znovu, a neřekla ani slovíčka.
Od toho dne se na ni hněvala celá rodina i sousedé a ostatní příbuzní, neboť se brzy rozneslo, že Augustina, tak hodná, nemá ráda tatínka. Nedovedu říci, kolik trpkých výčitek, nelaskavých slov, výsměchu a úštěpků musela snést pro tuto domněnku.
Ale ona jen odpovídala, že se opravdu nermoutí, protože jí něco praví, že to tatínkovi prospěje.
Trpělivost bývá pravým zkušebním kamenem svatých duší a Augustinka to v ní přivedla neobyčejně daleko v tom přívalu křivd a výčitek, které se na ni sypaly.
Ona však poslouchala a modlila se, jako by se nic stalo. Ani nevybočila z obvyklých kolejí svého života, to je, nikdo ji neviděl, že by se pídila po nějakých zvláštnostech, ani se nemodlívala jindy nebo déle než jiní. Byla to ctnost prostinká, zdánlivě nejobyčejnější, ve skutečnosti však nejvzácnější a nejřidší, jakou jsem kdy viděl za svého dlouhého úřadu.
Augustina chodívala k svatému přijímání asi jednou za měsíc; to bylo v té době zvláštností. Ale ani v těch blahých chvílích na ní nebyla vidět nějaká neobyčejná zbožnost, ačkoli bývala hluboce soustředěná a nic ji nedovedlo vyrušit z přítomnosti Boží. Ale kromě této andělské skromnosti, jež obestírala celou její bytost, nic neprozrazovalo, že by byla zvláštním miláčkem Božím.
A přece slýchávala dívenka v nitru sladký hlas, jenž jí oznamoval vůli Boží. Chcete vědět, co jí působilo téměř stálou starost?
Již od sedmého či osmého roku, kdy počínala chápat božské pravdy a důležitost věčné spásy, uvědomila si smutný stav otcův. V náboženství slyšela, že duše, která odejde z tohoto světa ve smrtelném hříchu, je na věky zavržena a nešťastná. Sama planula touhou, aby spatřila svého Boha v nebi, a proto se chvěla při pomyšlení, že by otec mohl být pohřben v plamenech věčných. - Již strach, že by mohla být navždy odloučená od bytosti, kterou tolik milovala, působil jí nevýslovnou bolest.
A právě tehdy, když jsem vykládal, jakou cenu a moc má u Pána Boha oběť, umínila si, že se obětuje za tatínka. Prohlásila Bohu - to jsou její vlastní slova -, že si žádá trpět a umřít, aby vykoupila spásu jeho drahé duše.
Když jsem dětem v katechismu uváděl některé případy podobné obětavosti, ani zdaleka mne nenapadlo, že zrnečko vzklíčí tak šťastně, a to ještě v dušičce tak mladé. A přece tomu tak bylo. „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, že tak zalíbilo se tobě.“ (Mat. 11, 25)
Myšlenka ta se v duši dívenčině vzmáhala víc a více. Čekala netrpělivě, kdy půjde k prvnímu svatému přijímání.
Když se blížila veliká ta chvíle, připomněl jsem ještě dětem, aby svaté přijímání obětovaly za nějakou zvláštní milost, hlavně, kde by toho bylo třeba, za obrácení svých rodičů. Vyložil jsem jim, že je lépe myslit na jiné než na sebe, abychom dosáhli veliké milosti.
Vzpomínám ještě, s jakou velkou pozorností Augustina sledovala mé výklady o obcování svatých, o tom, jak naše zásluhy prospívají jiným a zásluhy jiných duší nám. Bylo patrno, že to učení proniklo hluboce její duši. Od té chvíle obětovala Bohu z celého srdce nejen svaté přijímání, nýbrž přinesla Bohu v oběť i svůj život. Pravila si, když Pán Ježíš umřel za ni, že nebude příliš velkou obětí, umře-li ona za tatínka.
Nedlouho po svém prvním svatém přijímání Augustina onemocněla. Z počátku si toho nevšímali a pořád ještě se k ní chovali nelaskavě. Ale ona si neposteskla ani slovem. Trpěla stále oddaně všechno, křivdy i tělesné bolesti.
Jednou, když přišla na faru s nějakým vyřízením, jsem se jí zeptal, jestli není nemocná. „Ano, velebný pane,“ odvětila, „a vím dobře, že se neuzdravím. Jsem však velice ráda; že mě Pán Bůh vyslyšel.“ „A v čem?“ ptám se. Zavrtěla hlavičkou a mlčela. Skromnost jí nedala, aby sama prozradila, co činí dobrého. Ale po chvilce řekla: „Dovíte se to brzy!“
Za málo dní potom přišel dopis od otce, datovaný z Polska, v němž psal tak, jak by se toho nebyl od něho nikdo nadál. Poroučel se do modliteb svých dětí a zvláště své Augustinky.
Dále žádal, aby se na jeho svátek sloužila na jeho úmysl mše svatá. Kdekdo byl překvapen, kromě Augustinky, jež jen přikývla, pravíc: „Dobře jsem věděla, že to bude tatínkovi k dobrému, když odejde.“
Zvláště matka žasla. Za celých sedmnáct let manželství neslyšela od muže ani slova o náboženství, neviděla u něho úkonu víry. Co na něho tak podivuhodně působilo, že se tak změnil?
Jeho přání jsme ovšem hned vyhověli. Sloužil jsem v ten den mši svatou, Augustinka byla na ní, i když byla nemocná , a přistoupila ke stolu Páně.
Po prvé jsem u ní viděl, jak se jí slza chvěla v řasách. Tvář měla ozářenou podivným jasem, jako by se radost její duše nebyla dala již zadržet v nitru. Dívenka cítila, že Pán Bůh začíná plnit její přání.
Od té doby se vzmáhala její nemoc, až si jí všimli i příbuzní a počali se znepokojovat. Přestali Augustině křivdit.
V rozmluvách, které jsem s ní míval, mi přečasto opakovala, že ví, že brzo umře, protože je to tak domluveno s Pánem Bohem.
Přiznávám se: ač mě její prostá zbožnost dojímala, přece jsem se klonil k tomu, abych její ujišťování pokládal za sen obrazivosti.
Hleděl jsem ji odvracet od takových myšlenek, vybízel jsem ji, aby se přimkla k životu, ne-li pro sebe, aspoň pro své rodiče, ale ona stále opakovala, že právě za rodiče si přeje umřít.
Bolesti snášela neobyčejně trpělivě. Asi po čtyřměsíčním utrpení cítila, že se blíží smrt. Až do poslední chvíle se snažila rodině prospívat. Protože už nemohla pomáhat v domácnosti, šila v lenošce, a když už nemohla sedět, pracovala na posteli. Teprve den před smrtí odložila jehlu úplně. Po svatém přijímání mě poprosila, abych k ní přistoupil blíže, a pošeptala mi: „Pán Bůh splnil, co bylo umluveno, nyní musím splnit i já. Zítra půjdu za tatíčkem.“
Večer jsem jí udělil poslední pomazání a druhého dne ráno usnula po tichém posledním boji. Její smrt byla tak milá a pokojná jako vlahý večer krásného dne.
Za několik dní potom přišlo nové psaní z Polska, psané latinsky. Prosili mě, abych jim je přeložil.
Psal jim jakýsi mnich basilián, že jejich otec kapitán francouzské armády byl zachvácen náhlou nemocí a dopraven do nemocnice ve starém klášteře. Tam zemřel smrtí spravedlivých, když velmi zbožně přijal svaté svátosti. Snažně prosil, aby o tom podali zprávu jeho rodině a zvláště dceři Augustině. Prosil také o modlitby a o mše svaté za pokoj své duše.
Teď jsme všichni pochopili, že Augustinka při své oběti za tatínka byla vedena vnuknutím nebeským. Stalo se, jak mi to řekla nedlouho před svou smrtí. Otec i dcera odešli, aby se shledali v nebi.“

MUČENKA



Uprostřed Velikého oceánu leží souostroví Kei. Jeden z ostrovů se nazývá Malý Kei a má hlavní stanici Langgoer. Tam neúnavně působí katoličtí misionáři a řeholnice, aby získávali pohany pro katolickou víru a zachraňovali jejich duše.
Sestry mají v Langgoeru velký útulek a proti němu sirotčinec. Do útulku přijímají nemocné a do sirotčince opuštěné děti, které nalézají velmi často na ulici nebo před domovními vraty.
Nemocní i sirotci jsou velmi rádi, mohou-li bydlet v útulku nebo v sirotčinci. Nemocní by tam nejraději zůstali navždy. Hořce pláčí, když se musí rozloučit s dobrými sestrami. Tyto je těšívají a zvou, aby docházeli do útulku jako domů.
A sirotci pokládají sirotčinec za svůj domov. Když dospějí a vyučí se něčemu, takže se již dovedou sami uživit, navštěvují často sestry a nazývají je svými matkami.
V Langgoeru se již dávno utvořila křesťanská osada, ale okolní vesnice jsou ještě většinou pohanské. Zvláště osada Molor se vyznačuje velkou tvrdošíjností. Tam stojí ještě pohanský chrám, obklopený několika podivnými stavbami. V těchto domech bydlí „sluhové bohů,“ jak je Indové nazývají, ale tito sluhové bohů jsou tak zlí, že by se spíše mohli nazývat sluhy ďáblovými.
Stavějí se velice zbožnými a tím klamou lidi, kteří jim přinášejí dary pro bohy: víno, ovoce, ano i obětní zvířata. Jejich sluhové si za noci na tom dobře pochutnávají, kdežto dárcové sami trpí hladem.
Misionáři velice litují ubohé lidi, ale od té doby, co jeden z nich byl úkladně zavražděn, protože se odvážil mluvit proti bohům, varují se opatrně vnějších projevů. Jsou zde jen tři misionáři, proto je nutné, aby si uchovali svůj život pro všeobecné dobro. Co by se stalo z pohanů, kdyby do půdy jejich srdcí neměl kdo zasévat símě slova Božího?
Jednoho dne, když se vracely sestry ze mše svaté, našly před útulkem hocha asi devítiletého. Mše svatá bývala totiž střídavě v útulku nebo v sirotčinci. Hošík seděl pod palmou a vlídně se na ně usmíval. Ani stopy po rozpacích. Když uviděl sestry, povstal a přistoupil k nim.
„Jmenuji se Gemmi,“ pravil, „a zůstanu u vás navždy.“ Při tom nabyla jeho tvářička tak rozhodného výrazu, jako by měl největší právo zůstat v sirotčinci. „Odkud přišels, Gemmi?“ ptala se jedna ze sester. „Ale napřed pojď s námi, máš jistě hlad! Až se najíš, povíš nám své příběhy.“
„Ano, mám veliký hlad, nejedl jsem od včerejška od rána,“ odpověděl hoch. Za několik minut seděl před plnou mísou a výborně mu chutnalo.
„To je dobré!“ pravil, když byl hotov. „Nic takového jsem v Moloru nejedl.“ „Přicházíš z Moloru?“ tázala se ho sestra Marie. Hoch přisvědčil a vyprávěl své krátké, smutné osudy.
Rodiče mu zemřeli velmi brzy. Po jejich smrti přišel k příbuzným, kteří ho však neměli rádi. Proto ho prodali modloslužebníkům, u nichž prožil čtyři léta. Ani tam se neměl dobře, a proto jim teď utekl.
Nedovedl říct, jak se dostal do Langgoeru, protože mu nikdo neukázal cestu. Jenom ještě dodal: „Přišel jsem a zůstanu u vás. Nechte mě tady!“
A Gemmi zůstal. Byl mezi ostatními sirotky šťasten. Brzy měl plno přátel, neboť byl ke všem laskavý a vlídný. Při hře se malému hnědému chlapci nikdo nevyrovnal. I při tom byl však Gemmi vždy skromný a nikdy nebyl prostořeký.
„V tom dítěti je mnoho dobrého,“ říkávala sestra Marie a potichu se tomu divila. Vždyť za svého pobytu u modloslužebníků jistě uslyšel a uviděl Gemmi málo dobra, zato však mnoho zla a ohavnosti.
Kvítí Boží roste všude, napadlo ji. Kdo ví, proč sem Bůh to dítě přivedl. A Bůh měl s malým Gemmim opravdu zvláštní úmysly.
Gemmi bydlel v sirotčinci již několik měsíců. Nikdo nepřicházel, aby pátral po malém uprchlíkovi, jak se z počátku všichni obávali. Snad byli modloslužebníci ještě rádi, že se dítěte zbavili a že je nemusí živit.
Jinak však jim mohl prokázat již nejednu službu, neboť byl v práci velmi obratný. Vyřezával z dřeva pěkné drobnosti, hlavičky, lžíce, nože, talíře a misky. Na tomto souostroví se totiž pilně provozuje řezbářství. Ve škole se Gemmi také snadno učil. Směl chodit s křesťanskými hochy do vyučování i do náboženství, i když ještě nebyl pokřtěn.
Z počátku sedával tiše a skromně v koutku a poslouchal. Ale již brzy se odvážil zvednout ruku a k radosti svých učitelů odpovídal správně.
Žádná hodina mu nebývala tak milá jak hodina náboženství. Slyšel tolik krásného, o čem dosud neměl ani potuchy!
„Ó, jak jsem rád,“ pravil jednoho dne sestře Marii, „že je Bůh a že mě miluje! Jistě mě má rád, když tolik pro mne trpěl!“
Sestra Marie si ráda dávala vypravovat od Gemmiho, co slyšel v náboženství a čemu se naučil. Čím dál tím více poznávala, že tomu dítěti Bůh uděluje zvláštní milosti. Proto ji nepřekvapilo, když Gemmi, který stále slyšel o blížícím se prvním svatém přijímání ostatních chlapců, se k ní přihnal a volal:
„Sestro, musím, chci jít také!“
Když viděl, že sestra se jen usmála a hned mu nepřikývla, zesmutněl. „Ale, Gemmi, měj přece rozum! Vždyť víš, že musíš být napřed pokřtěn.“
„To vím,“ vzlykal hoch. „Ach, sestro, já vím již všechno, nechte mě také přijít do nebe!“
Gemmi ještě nedokončil větu, když se za ním ozval hluboký hlas: „Ovšem, Gemmi musí také přijít do nebe!“ A misionář Pater Bernard, který mezitím nepozorovaně přišel, položil chlapci ruku na hlavu. Gemmi si hned utřel slzy.
Pater Bernard, který vyučoval náboženství, řekl s úsměvem: „Právě ti jdu, Gemmi, říct, že také smíš k prvnímu svatému přijímání.“
Tato slova neobyčejně zapůsobila na dítě. Několik vteřin zíral hoch na kněze radostí jako bez sebe. Potom padl na kolena, sepjal ruce a zvolal: „Děkuji ti, děkuji ti, dobrý Bože, že jsi mě vyslyšel!“
Ihned běžel Gemmi ke svým kamarádům, aby jim zvěstoval radostnou zprávu. Za několik minut se z hřiště ozývalo radostné volání hochů, kteří jásali nad štěstím Gemmiho. Misionář pokyvoval šedivou hlavou a říkal: „To je vyvolené dítě, sestro, nemám o tom pochybnosti. Pán Ježíš k němu zavítá jistě rád.“
Gemmi přijal před nedávnem svatý křest. Přiblížil se den prvního svatého příjímání. Hoši byli již oblečeni ve svátečních šatech a na prsou měl každý myrtovou kytičku. Na síni před ložnicí byly připraveny rozžaté svíce, které měli nést při průvodu do kostela.
Všichni ještě jednou zbožně poklekli v ložnici k modlitbě.
Najednou se ozval na ulici nezvyklý hluk. Ranním vzduchem se ozývaly pronikavé zvuky a křiklavé, nepříjemné hlasy. Gemmi vyskočil celý polekaný. Znal ty hlasy až příliš dobře.
V okamžiku stál u okna. Vykřikl: „Bože můj, již jsou tu; jsou to oni!“ a klesl k zemi.
Viděl dobře. Čeho se dříve tolik bál, přišlo teď, když se toho nejméně nadál. Modloslužebníci, kterým utekl, vypátrali jeho úkryt. To bylo jeho neštěstím a zkázou.
Ach, proč přišli právě dnes? Venku byl hluk čím dál tím prudší a rozčilenější; bylo již zřetelně slyšet i slova, prudké výčitky, sprosté nadávky a mezi tím vším i jméno Gemmiho.
Dítě nemohlo učinit ani krok. Sestra Marie chtěla odvést ostatní prvokomunikanty. Nevyšli však ani ze světnice, když divoká banda vrazila dovnitř a zatlačila je zpět. Nezvaní hosté si drze prohlíželi sirotky. Gemmiho z počátku nikdo z nich nepozoroval.
„Kde je kluk?“ zařval vůdce. Avšak jeho průvodce si chlapce již všiml a přivlekl bezmocné, chvějící se dítě před vůdce.
„Půjdeš s námi, kluku, kam patříš, a nepůjdeš-li dobrovolně, tak…“ rozkřikl se pohan s napřaženým kyjem.
Gemmi padl na kolena. „Nepůjdu, nepůjdu!“ naříkal. I Pater Bernard a sestry byli pohotoví. Kněz předstoupil a řekl mírně: „Copak my nemáme právo na chlapce?“
„Ukradli jste ho, uloupili!…“
„Nikoliv, pane!…“
Vtom se do toho ozval Gemmiho hlásek: „Neukradli, neuloupili! Utekl jsem sám!“
„To je ještě lepší, ještě trestuhodnější, holoubku!“ vysmíval se pohan, který se patrně pásl na úzkostech dítěte a sester. Pokynul druhům, aby se chlapce chopili.
V Gemmim však procitla zoufalá odvaha. „Nikdy, nikdy s vámi nepůjdu! Nemohu s vámi jít, nesmím! Jsem křesťan a dnes právě přijmu svého Spasitele!“ volal pevným, jasným hlasem. Všechna jeho úzkost zmizela; oči mu plály svatým ohněm.
Pohané zuřivě skřípali zuby. Byli zlostí bez sebe. „Zabijte ho!“ zařval první z nich. A než se kdo nadál, dopadl mocný úder kyje na Gemmiho hlavu.
Děti hlasitě vykřikly.
Sestra Marie uchopila do náručí klesajícího chlapce, jemuž se řinula krev nosem i ústy. Jeho hlava jí spočinula na klíně.
„Nechte si kluka!“ vykřikl vůdce modlářů. „Nečistý nesmí do našeho chrámu. Tohle mu dávám ještě na památku,“ dodal a druhá rána kyjem dopadla na hlavu ubožákovu. Výkřik hrůzy se ozval mezi přítomnými. Pohané se hnali ven.
Nová bolestná rána probudila Gemmiho z mdlob. Hnědé ručky hmataly po myrtové kytičce.
„Ach, důstojný pane,“ zašeptal, „ať neumřu... bez něho... bez Pána Ježíše!“ Slzy se mu řinuly z očí a mísily se s krví na rozbité tvářičce.
Kněz hned věděl, co má činit. Pohled na dítě, jež se nemohlo hnout, pověděl jeho zkušenému zraku, že hoch je zraněn smrtelně a že brzy zemře.
„Zůstaňte tu všichni,“ pravil Pater Bernard k sirotkům. „Jdu našemu Gemmimu pro svaté přijímání.“
„Ach, Pán Ježíš přijde! -- On přijde!“ šeptal hoch blaženě.
Pak zasténal bolestí a zsinalá tvář se zkřivila utrpením. Jedna ze sester podala chlapci hořící svíci, jiná upravila rychle malý oltářík, Gemmiho položily na podušky a přikryly bílým rouchem. Ale myrtovou kytičku mu na ně připjaly. Mezi květy se třpytilo několik kapek krve, kterou malý vyznavač prolil za svou víru. Uplynulo asi deset minut. Z dálky bylo slyšet zvonek, ohlašující příchod božského Hosta.
Gemmi chtěl zvednout hlavu, ale pro nesnesitelné bolesti nemohl. Na rtech mu však tkvěl šťastný úsměv. Zašeptal: „Umírám, protože jsem vyznal Pána… a protože jsem ho nechtěl opustit... Ó, jak rád, jak rád!“
„Nechtěls ho opustit, miláčku,“ pravila sestra Marie dojata, „a Ježíš neopustí svého Gemmiho.“
Děti zazpívaly píseň k svatému přijímání, kterou s nimi ještě včera zpíval nadšeně svěží Gemmi. Ted s nimi nemohl zpívat, ale hlasy hochů se mu zdály hlasy andělskými.
Pater Bernard přistoupil k lůžku Gemmiho se svatou Hostií v ruce. Tu se zalesklo mdlé oko chlapcovo: „Ježíšku, můj Bože!“ vydechl vroucně.
Gemmi přijal své první a poslední svaté přijímání.
Chvíli zůstal zcela ponořen do modlitby. Pak přitiskl k sobě pevněji křížek a myrtovou kytičku, ještě jednou otevřel oči a nevinná dušička ulétla z ubohého ztýraného těla.
Sestry i děti začaly plakat. Ale misionář pravil konejšivě: „Neplačme a nenaříkejme! Sirotčinec daroval nebi světce a Gemmi se bude v nebi přimlouvat za naši misii.“

NA VÝSLUNNÍ SVÁTOSTNÉ LÁSKY



Jmenovala se Anička, ale říkali jí slunéčko. Zvláště ráda ji tak nazývala starší sestra Marie. Ostatní sourozenci Novákovi: Ludmila, Jiří a Jeník, to po ní opakovali, a brzo jí tak říkali i rodiče. Když pak to od sourozenců slyšely školní děti, nazývala ji tak ponenáhlu celá vesnice.
Toto jméno pěkně slušelo milé černovlasé dívence v červené sukénce s černými tečkami. Podobala se tak trochu broučkovi, kterému lidé říkají slunéčko. Někdy říkali Aničce také miláček Boží, protože tak ráda mluvila, četla i poslouchala o Pánu Bohu, že hned odložila svou milou panenku, jestliže matka, Marie nebo vůbec někdo o něm vypravoval. Ani nejpěknější pohádky neměla tak ráda jako katechismus a biblický dějepis.
Anička měla velmi zbožnou a rozumnou matku, která pokládala za svou hlavní povinnost, aby děti vychovala pro Boha, a ne, aby pro ně nastřádala pouze pozemský majetek. Všemožně se přičiňovala, aby ve svých dětech vypěstovala a udržela vrozený sklon ke zbožnosti.
Paní Nováková velice uctívala a milovala Nejsvětější Svátost oltářní. Zdálo se, že Anička zdědila lásku a úctu k svátostnému Spasiteli po matce. Již v útlém mládí jevila se u ní úcta k Nejsvětější Svátosti, u dětí nezvyklá.
Když maličká na příklad věděla, že matka byla u svatého přijímání, nalila jí kávu do nejpěknějšího svátečního hrnečku a postavila k němu na stůl dvě svíčky. „Maminka je dnes svatostánkem,“ říkávala sourozencům, když ji s podivem pozorovali.
Pak si sedla k oknu a dávala pozor, až maminka půjde z kostela, jen aby nepropásla první polibek z jejích posvěcených rtů.
„Kdybych už byla velká, abych mohla jít také k svatému přijímání!“ vzdychávala si. A jednou mínila, že to není dobré, když děti musí tak dlouho čekat na svaté přijímání.
Matka podotkla: „Když je dítě velmi hodné a touží velice po Pánu Ježíši, učiní se někdy i výjimka.“Děvčátko zajásalo: „Maminko, to já nebudu již nikdy mlsat, ani se hašteřit, ani se zlobit!“
„Z toho ovšem bude mít Pán Bůh radost,“ odpověděla laskavě matka, „a já také,“ dodala tišeji. „Uvidím-li, že plníš své slovo, promluvím o tom někdy s velebným pánem. Možná…, že by tě pustil dříve k svatému přijímání.“
S jásotem padla Anička matce kolem krku a snažila se od té doby, aby se uvarovala každé dobrovolné chyby.
S věkem vzrůstala Aniččina úcta k svátostnému Spasiteli. Když jí bylo osm let, naložil jí Ježíšek malou monstranci. Jak jí radostí zářila očka! Nebyla to ovšem monstrance ze zlata ani ze stříbra, ani v ní Pán Bůh nebydlil, ale Anička z ní měla přece velikou radost.
Koupila si od květinářky hezký věneček z vinných listů a z modrých hroznů a v koutku si udělala vkusný oltářík. Tam konávala nyní své modlitby, a to nejen povinné, nýbrž i mnohá dobrovolná modlitbička se vznášela k nebi z milujícího dětského srdečka.
Denně bývala na mši svaté a v neděli nikdy nezapomenula na odpolední požehnání; vždyť při něm bývala vystavena Nejsvětější Svátost a Anička se tak ráda dívala na svatou Hostii! Tu klekávala jako malý andílek s ručkama zbožně a pokorně sepjatýma, s očima upřenýma na Nejsvětější Svátost.
Maminka jí řekla, že kdykoli pohlédne na svatou Hostií a při tom ústy a srdcem řekne: „Pevně věřím, že v této malé bílé Hostii je veliký, krásný Pán Bůh, který stvořil nebe i zemi a všecko,“ že za takový úkon víry přijde duše o kousek výš do nebe. Proto se tak ráda dívala na Chléb nebeský.
Od té doby, co dívenka věděla, že neproměněná hostie je velmi jemný chléb, pojala velkou úctu k chlebu: Když našla na ulici, na hřišti anebo jinde kousek chleba, zdvihla jej, vzala s sebou a dala doma kuřátkům. Nerada viděla, jak děti chléb odhazují. Velmi vážně pak mluvívala malým hříšníkům do svědomí.
Tutéž úctu měla k obilí, protože se z něho připravuje chléb. Kdysi na kázání slyše la vysvětlovat krásná slova: „Hle, pšenice vyvolených!“ (Zachariáš 9, 17.) I stávala občas se sepjatýma ručkama u zrajícího pšeničného pole se slzami v očích.
Lidé, kteří ji tajně pozorovali, říkávali, že vidí víc než jiní lidé. Čeho nechápe rozum dospělých, to vnímala její dětská mysl: nesmírnou lásku Boha - člověka, který se zahaluje do několika pšeničných zrn, aby jeho božská krása nás neoslnila.
Anička si tak vážila obilí, že do něho nikdy nevběhla, aby si natrhala chrpy, koukol nebo vlčí mák, ačkoli kvítí velice milovala. Když našla utržené pšeničné klasy, zvedla je a postavila do malých, štíhlých nádobek vedle své monstrance. Tak velká byla její láska a úcta k Pánu Ježíši v nejsvětější Svátosti oltářní!
Zatím bylo Aničce devět let. Maminka promluvila s učitelkou a s panem farářem a ti rádi vyhověli její zbožné touze a přijali ji mezi děti, které se připravovaly na první svaté přijímání.
Anička byla přešťastná a velmi pečlivě se připravovala na přijetí velkého Boha.
Její skromné, způsobné chování a prostá zbožnost povzbuzovaly většinu dětí, aby ji následovaly. Svědomitě se učívala katechismus a hodina náboženství jí bývala ze všech nejmilejší.
V postní době si ukládala denně maličkou oběť, buď že si z jídla, které měla zvlášť ráda, vzala o sousto méně, nebo že na půl hodinky nechala žvatlání a úplně mlčela. Tak se připravovala na nebeského Hosta.
Na Boží hod velikonoční se probudila velmi brzy. Protože již nemohla usnout, vyklouzla z postýlky a cupala k velké posteli naproti, kde spaly Marie s Ludmilou.
Tahala nejstarší sestru za ušní lalůček: „Mařenko, ráda bych ti něco řekla!“ Dívka se protáhla s povzdechem a spala dále. Anička jí shrnula z čela několik rozcuchaných světlých kadeří, pošimrala ji po nose a žebronila znovu: „Mařenko, Mařenko, mně se zdálo něco tak pěkného!“ Spící dívka se zamračila a zabroukla: „Kdybys mě netrápila!“ Ale malá černovláska pohladila něžně sestru po růžové tváří a políbila ji. Rozespalé děvče se usmálo, objalo dítě a přitáhlo je k sobě se slovy: „No tak, maličká, copak máš na srdéčku?“ A Anička vyprávěla:
„Ty, Ludmila a já jsme šly po Dokládalově louce chodníkem nahoru; víš, jak se chodí ke Smolkům!“
„Jo, vím!“
„Na rohu, kde končí pastvina, je hlohový živý plot.“
„Tak jo!“
„Ten živý plot byl v plném květu. Již z daleka jsme viděly, že je jako zasněžen; no, samý květ! Běžely jsme, abychom si ulomily několik větviček. Já však jsem byla velmi neobratná, stále jsem se píchala. Prosila jsem tě tedy, abys i pro mne ulomila několik větviček. Zatím jsem hledala kolem křoví hlemýždí skořápky a našla jsem dvě velice pěkné. Jedna byla žlutá, černě pruhovaná, druhá kaštanově hnědá, bíle pruhovaná. Měla jsem z nich radost a hledala jsem dále. Najednou jsem spatřila za plotem něco jako ze zlata. Rychle jsem proklouzla otvorem do lesa a tam… Mařenko, posloucháš?“
„Ano, poslouchám.“
„Copak jsem řekla naposled?“
„Řeklas: Rychle jsem proklouzla otvorem do lesa a tam…“
„Dobře… a tam byl les samý petrklíč! Tolik a tak krásných petrklíčů jsem ještě nikdy neviděla. Natrhaly jsme si velké kytice. Jednu jsme si vzaly domů a dvě jsme zanesly Kristu Pánu do kostela. Měla jsem z těch zlatých kvítek takovou radost, že jsem se probudila a už jsem nemohla usnout. Nejraději bych šla hned do lesa podívat se, je-li tam opravdu tolik petrklíčů. Teď to ovšem nejde, protože musíme do kostela, ale odpoledne tam půjdeme, vid, Mařenko?“
„Ale odpoledne přijde tetička Josefa!“
„Opravdu! No, tak půjdeme zítra.“
„Ano, zítra!“ --
V pondělí velikonoční vstala Marie velmi časně; Anička zato doháněla, co včera nedospala. Již byl čas na velkou, a dítě pořád ještě spalo. Když ji přišla Mařenka budit, byla Anička v tvrdém spánku, ačkoliv paprsky velikonočního slunce padaly přímo na její postýlku. Se zálibou pozorovala dívka sestřičku. Byl to půvabný obrázek: svěží, růžová jako poupě plané růže ležela v čistých poduškách. Marií bylo těžko ji budit. Proto šla k oknu a otevřela je. Měkký, svěží jarní vzduch zavanul do světnice. Dole na dvoře kokrhal kohout, vrkali holubi, kdákaly slepice. Bělostné husy kejhaly a s šedými kachnami se kolébaly k blízkému rybníku. Strážce dvora Nero seděl pyšně na střeše své boudy a vyhříval si hnědý huňatý kožich na teplém slunci.
Najednou dívenka procitla, udiveně se rozhlédla a tázala se polekaně: „Kolik je hodin?“
„Již je skoro poledne,“ odvětila sestra s komickou vážností.
„To není možná!“ bránila se maličká a skočila z postýlky k oknu.
„Ach, to je venku krásně! To jistě půjdeme odpoledne do lesa! Zas se mi o něm zdálo. Viděla jsem velký starý dub, obrostlý hložím, uprostřed cesty, vedoucí k Smolkově chaloupce. Na jeho nejspodnější větvi, jež se skláněla až nad pastvinu, se vznášela v zlaté monstranci nejsvětější Svátost. Zářily od ní paprsky tak žhavé, že jsme oslněním musely zavírat oči. Dokola stály vázy plné petrklíčů, šedých a žlutých kočiček, sasanek a jiných jarních květin. Jakmile jsme zpozorovaly velebnou Svátost, klaněly jsme se jí a jedna z nás běžela do vsi říct to panu faráři a ze všech domů a dvorů přibíhali lidé. Všichni byli velice vzrušeni. Někteří měli i slzy v očích a všichni poklekali a…“
Anička nedokončila, neboť Nero radostně zaštěkal. Chvatně vyhlédla Marie oknem dolů na cestu.
„To už je maminka z kostela... Tak si pospěš, Aničko,“ naléhala starší sestra. Rychle rozložila peřiny, vzala sváteční šaty ze skříně a oblékla sebe i sestřičku.
Více péče věnovala dítěti než sobě, náležela k těm šlechetným, nezištným duším, které na sebe myslívají až naposled.
Když pak přišly dívky po modlitbě dolů do světnice, seděla matka s oběma syny, Jiřím a Jeníkem, u snídaně. Chutnalo jim výtečně. Hoši byli žáky hospodářské školy, nyní byli doma na velikonočních prázdninách. S bouřlivou radostí vyprávěli veselý žert, který provedli svému spolužáku na rozloučenou.
Marie se k nim přiblížila po špičkách, a co Jiří neviděl, položila mu ruku na ústa a do ucha mu polohlasně řekla: „To jistě není pravda, ty větroplachu!“ Anička radostně zatleskala a její jasný, srdečný smích se mísil s hlubokým basem staršího bratra. Matka se jen usmívala, ale úsměvem tak radostným a slunným, že její plná, svěží tvář nápadně omládla.
Patnáctiletému studentíkovi však nebylo vhod, že se mu všichni smějí, a právě vyskočil, aby se Marií citelně pomstil, když vtom vkročil do světnice otec. Byl to vysoký, ramenatý muž s bledou, bezvousou tváří a s přímým pohledem. Byl dnes neobyčejně vážný a tak ponořen do svých myšlenek, že zapomněl přát dobrého dne.
Ihned za ním vběhla do světnice bledá tmavovlasá dívka. Byla to Ludmila. Místo pozdravu vyhrkla: „Víte už, že opilý Smolka je mrtev?“
„Není možná!“ zvolaly matka i Marie zároveň.
„Utopil prý se v kořalce,“ vypravovalo děvče chvatně; „Eliška ho chtěla vzbudit a nalezla ho v posteli mrtvého. Láhev s kořalkou měl za hlavou. Včera již před velkou byl u Modré hvězdy a celý den pil. Černých František a Beňů Antonín přinesli ho o půlnoci domů, protože sám nemohl dojít.“
„To je hrozné,“ pravila Marie a otřásla se. Matka však pravila: „A skoro neuvěřitelné. Vždyť byl včera ráno u svatého přijímání!“
„Ovšem, přijal včera Tělo Páně, ale kdovíjak,“ prohodila Ludmila.
Ztlumila hlas a dodala: „Víte, co říkal Frantík s Antonínem?... Že prý Smolka přijímal svatokrádežně.“
„Prosím tě, jen to nevypravuj dále,“ pravila matka vzrušeně a úzkostlivě. A ptala se svého muže: „Co ty říkáš těm hrozným řečem?“
Sedlák pokrčil rameny, přejel si čelo mozolovitou rukou a odpověděl:
„Také jsem něco slyšel, ale kdo ví, jestli je to pravda. Není radno věřit hned každému klepu.“
„Ale Smolka sám prý to řekl,“ tvrdila Ludmila.
„Smolka byl opilý, když mluvil tak zpustle,“pravil otec. Matka však zašeptala: „Ale opilí mluvívají pravdu.“ Marie a Jeník se nyní obrátili k otci s otázkou: „A co vlastně Štěpán řekl?“
Když rozvážný muž váhal s odpovědí, ujala se Ludmila opět slova a pravila:
„Hrbatý krejčí prý včera večer Smolku trochu škádlil, že se najednou stal tak pobožným a že tak brzo vyplnil velikonoční povinnost. To Smolku dohřálo a mluvil o náboženství velmi potupně; tentokrát že učinil ještě dceři po vůli a šel k přijímání, ale po druhé že už nepůjde, však že již beztoho dávno nevěří v nic, že včera hostii ani nespolkl, že ji vyplivl do kapesníku a cestou zahodil a...“
„Pro Boha, dítě, přestaň!“ zvolala matka polekána, neboť viděla, jak zděšeně hledí Anička na Ludmilu. Byla na smrt bledá a všecka se chvěla. Když se sestra odmlčela, vykřiklo dítě: „To není pravda!… To nemůže být pravda!... Ne, ne, nevěřím, že by lidé mohli být tak špatní!“
Tu pohlédl otec káravě na žvatlavou Ludmilu, matka přivinula k sobě plačící Aničku, utřela jí slzy a řekla:
„Vždyť to není pravda, ani já tomu nevěřím! Jestli to Smolka opravdu řekl, tak jistě jen z nepravého studu, protože o něm vtipkovali a že se mu vysmívali. Tak hrozného skutku se jistě nedopustil, tak špatný on nebyl. Co myslíš, tatínku?“
„Již jsem řekl své mínění,“ odpověděl otec. „Nemá se hned věřit každému tlachu. Když později poznáme, že je to zlomyslná pomluva, bude nás těšit, že jsme hned neuvěřili, a jestli je to pravda, potěší nás aspoň to, že jsme o bližním smýšleli lépe, než zasloužil.“
Po odpoledním požehnání šla Marie s Aničkou a s Ludmilou do lesa hledat petrklíče, jak sestřičce slíbila. Našly všechno právě tak, jak se to Aničce zdálo.
Hloh jen zářil v bělostné ozdobě. Byly tu i sladce vonící šedé i žluté kočičky. Ludmila s Marií se na ně zrovna vrhly, Anička pak hledala žluté kvítí, které tak milovala. Šla zvolna podél kvetoucího plotu, stále nakukujíc otvory na druhou stranu. Najednou se protáhla mezerou v plotě s radostným „á!“ V nejbližším okamžiku se ozval jásavý výkřik: „Petrklíče! Mařenko, Liduško! To je petrklíčů, hleďte!“
Obě dívky prolezly nyní také děrou v plotě a měly velkou radost, když spatřily tolik zlatých kvítek. Žertovaly a se smíchem poskakovaly od trsu k trsu. Anička se shýbala mezi dvěma sukovitými kořeny starého dubu, který stál na rozhraní lesa a pastviny v trnitém plotě. Byl to stejný dub, na kterém viděla ve snu Nejsvětější Svátost. Objemný kmen měl dole malou dutinu. Před ním bylo několik nádherných trsů zlatých petrklíčů. Opatrně otrhávala Anička květy s dlouhými stonky.
Pojednou se shýbla a vytáhla z dutiny bílý předmět. Byl to prostředně velký, čistý kapesník. Rychle odložila Anička kvítí a nic netušíc, rozložila šátek na lesní půdu, aby si jej mohla lépe prohlédnout. Ale v témž okamžiku křikla v nevýslovném úleku: „Ježíšku, ubohý Ježíšku!“
Chvěla se na celém těle a byla bledá jako květy na křoví. Nachýlená kupředu, s chvějícíma ručkama na prsou klečela a upřeně hleděla na kapesník.
Polekané sestry hned přiběhly. První jejich pohled padl na zděšené dítě, druhý na šáteček. Okamžitě padly i ony na kolena, chvějíce se úctou a hrůzou, neboť na kapesníku byla přilepena malá, zářivě bílá Hostie.
Okamžik klečely tak dívky němě a ztrnule, jako bleskem zasažené. Živá Lidka se probrala první a zašeptala starší sestře: „Tak přece byl starý Smolka Jidášem!“
Marie se hrůzou zachvěla a ukazovala na malý, bíle vyšívaný monogram, pravila tiše: „E.S.… Eliška Smolková. Bezpochyby půjčila Eliška nešťastnému otci svůj kapesník.“
„Ubohá Eliška!“ zašeptala Ludmila a Marie povzdechla: „Ó, náš ubohý, potupený Ježíši!“
Pojednou Anička vzlykla a omdlela. Chvíli to trvalo, než se probrala. Marie ji přiváděla k vědomí a Ludmila zatím běžela do vesnice, aby kněžím a lidem přinesla zprávu o vzácném nálezu…
Když se Anička opět vzpamatovala a trochu uklidnila, pomohla sestře ověnčit zneuctěnou svatou Hostii petrklíči. Jak se jí ručky při tom chvěly!… Jak vroucí modlitby lásky vysílala z čistého srdce k Pánu Ježíši!
Když Ludmila přinesla do vsi hroznou zprávu, přibíhali lidé ze všech stran. Napřed úprkem děti, za nimi ve větších a menších skupinách mladíci a dívky, matky s dětmi v náručí, mužové bez kabátů, starci a stařeny, opírající se o hole. Na všech tvářích bylo vidět zvědavost a zděšení.
I kněží přispěchali a přesvědčili se o hrozné svatokrádeži. Hned za kněžími se tlačila zástupem prostředně velká, světlovlasá dívka. Utrápenou tvář měla bílou jako vápno a uplakanýma očima zoufale těkala na všechny strany. Byla to Eliška Smolková.
Lidé jí ochotně uhýbali a pohlíželi na ní útrpně, až úzkostlivě. -
Teď spatřila svátostného Boha ležet na svém bílém šátečku, který včera ráno strčila otci do kapsy. Když se ubohá dívka sama přesvědčila o hrozné událostí, klesla bezvládně na kolena. Zalomila rukama a zas je přitiskla na rozbouřené srdce. Nikdo neuměl potěšit tuto ubohou, bolestí zhroucenou duši.
Konečně padla před svatou Hostií na tvář, ovinula paže kolem kapesníku, na němž spočíval svátostný Spasitel, a vzlykala: „Smilování, ó Bože, smilování pro mého ubohého otce!… Celý život ti zasvětím, na věky tě budu milovat!"
Pak se pojednou zvedla, se sepjatýma rukama se obrátila prosebně k lidem a se vzlykáním prosila: „Ó, pomozte mi usmiřovat Pána Boha!“
Tu se vkradla malá ručka do její ruky, dvě uplakaná, nevinná dětská očka k ní útrpně vzhlédla a jemný hlásek zašeptal ostýchavě: Své první svaté přijímání budu obětovat na smír.“
Okamžik hleděla dívka na dítě udiveně a překvapeně. Pak sevřela Aničku v náručí a pravila vděčně: „Udělej to, Aničko, a řekni všem dětem, aby to učinily také.“
Prosba Eliščina nezůstala bez účinku. Mužové se sestoupili na poradu, pak se domlouvali s kněžími, kteří souhlasili s jejich plánem.
Rychle se doneslo z nejbližších domů všechno, čeho bylo třeba, aby se mohl zřídit oltář. Postavili jej pod starým dubem směrem k pastvině. Uprostřed stolu bíle pokrytého byl velký, krásný kříž, po obou stranách svíce, květináče a v nejrozmanitějších vázách a sklenicích plno kočiček, hlohu, petrklíčů, fialek a sněženek. Kmen a spodní větve dubu byly vkusně ověšeny obrazy svatých a věnci.
Kněží oblekli církevní roucha, a když přenášeli svátostného Spasitele na bílém šátečku na oltář a vystavili monstrancí k uctění, padli všichni přítomní v nejhlubší úctě na kolena. Někteří přivírali oči, oslněné leskem monstrance, zářící v paprscích zapadajícího slunce.
Všecko množství zpívalo: „Svátosti té neskonalé.“ Potom se modlil pan farář slavnostní odprošení a jiné smírné modlitby.
Když přišel v litanii k místu „Ó svatá Hostie, odmítaná špatnými křesťany… svatá Hostie, znesvěcovaná rouhači… Svatá Hostie, pohazovaná potupně do bláta…“ zavzlykali kněží a rozplakal se lid. A jako z jedněch úst zazněla vroucí prosba: „Ó Ježíši, přijmi naše prosby na usmíření!“
V slavnostním průvodě byla pak Nejsvětější Svátost zanesena do kostela a pan farář oznámil, že požádá své církevní nadřízené o povolení, aby se mohla ve farnosti o velikonočních svátcích konat čtyřicetihodinová pobožnost a po ní smírný průvod k dubu u lesa.
Ve velikonoční týden povzbuzovali kněží děti, aby své první svaté přijímání obětovaly Pánu Bohu na smír. Na tu myšlenku je přivedla Anička. Ve čtvrtek po vyučování zaklepala totiž nesměle na dveře u pana faráře, a když se jí tázal, co by ráda, odpověděla celá zčervenalá: „Ráda bych v neděli přijala tu svatou Hostii, již starý Smolka zahodil..., na smír!“
Kněz se musel přemáhat, aby skryl své dojetí; ano, takové čisté, milující dětské duše jistě usmíří spravedlnost Boží. Hned na druhý den poučoval a napomínal děti, aby své první svaté přijímání obětovaly na smír.
Za mlhavého večera byl svatokrádežník pochován v osamělém koutku hřbitovním bez kněze, beze zpěvu, bez vyzvánění. Ani jeho dcera nešla za rakví.
Dobří rodiče Aničky ji v pondělí velikonoční vzali do svého domu a zatajili jí, kdy její nešťastný otec bude pochován. Báli se o její rozum.
Děvče však u nich sedávalo němě a bez zájmu celé hodiny, s rukama křečovitě sepjatýma v klíně. Zdálo se, že ani neslyší potěšujících slov.
Neodpovídala nic, ani neplakala, nýbrž buď zírala strnule před sebe, nebo těkala v dálce neurčitým pohledem.
Anička se několikrát ostýchavě pokusila, aby se sblížila s nešťastným děvčetem, ale ani jí si Eliška nevšímala.
Tak uplynul velikonoční týden a přišla Bílá neděle. Toho rána již dlouho napřed stála Anička připravena v bělostných šatečkách. Ale na její nevinné tvářičce byl stín smutku. Bylo vidět, že její štěstí není úplné.
Vzrušeně přecházela ze světnice do světnice, až konečně přišla do komůrky Eliščiny. Dívka seděla ve smutku na židli a šněrovala si botky. Když dítě vkročilo, vzpřímila se, několikrát změřila malého andílka smutným pohledem a spočinula jím konečně v zářivých dětských očích.
Tu ji maličká objala a zašeptala: „Eliško, nemohu být šťastná, protože ty jsi tak strašně smutná. Hle, již léta jsem se těšila na tento krásný den, proto buď zase veselá, ať i já mohu mít radost!“
„Budu velice prosit Krista Pána, aby tě potěšil a ostatní děti také se o to pomodlí. Všechny obětujeme svaté příjímání na usmíření, všechny se modlíme za tebe a také za... tvého tatínka.“ Tu se rozplakala Eliška usedavě a nemohla zastavit slz ani po celé dlouhé služby Boží.
A když na Bílou neděli při podávání došlo na Aničku, šel pan farář k oltáři, vzal znesvěcenou svatou Hostii a položil ji na rty dětské neviny.
Anička v tu chvíli cítila, jak ji zaplavuje nebeská radost a blaženost. Pán Ježíš jí ukázal, jak rád přišel do jejího nevinného srdce. Vždyť je jeho rozkoší být se syny lidskými, zvláště s takovými, kteří jej přijímají se srdcem čistým a plným lásky, aby tak potěšili a usmířili jeho nejsvětější Srdce.
Eliška se uklidnila až po svatém přijímání. Na zpáteční cestě vzala ji Anička za ruku a nepustila se jí po celou cestu. I u stolu musela sedět vedle ní.
Když po snídani odešli domácí ze světnice, přinesla si Anička krabičku s obrázky a darovala Elišce svůj nejpěknější obrázek, jenž představoval sv. Markétu Marii Alacoque, jak se jí zjevilo Božské Srdce Páně na oltáři.
Zdálo se, že Pán Ježíš rozpíná s touhou ruce a prosí: „Dcero, dej mi své srdce!“
Dívka hleděla na obrázek zamyšleně dlouho a dlouho. A Kristus Pán svou milostí tiše hovořil k jejímu srdci:
„Nemusel jsem i já snášet největší utrpení, abych mohl vejít do své slávy? (Mat. 16, 24.) Proto i ty vezmi kříž svůj a následuj mne! (Luk. 24, 26.) Těm, kdo mě milují, všecko napomáhá k dobrému. (Řím. 8, 28.) I ze zločinu tvého otce vzejde dobro, poneseš-li svůj kříž trpělivě a oddaně. Pokora a trpělivost v kříži je mi příjemnou smírnou obětí.“
Hlouběji a hlouběji skláněla Eliška hlavu nad obrázkem. Úplně zapomněla na přítomnost Aničky, políbila obrázek vroucně a pokorně. Vyplnilo se na ní přislíbení Božského Srdce Páně: „Budu jim útěchou v každém utrpení!“
Na radu rodiny Novákovy pronajala Eliška malé hospodářství, které zdědila po otci. Nechtěla již bydlet v tom domě; bála se tam. Sedlák a selka jí nabídli místo ve svém domě. Eliška vděčně přijala nabídku a brzy byla hospodyni pravou rukou.
Obě starší dcery paní Novákové odešly totiž z domu: Marie se provdala a mladší Ludmila odešla do klášterní školy. Proto byla Eliška paní Novákové velmi vhod. Hospodyně si dívku pro její zbožnost, skromnost a spolehlivost zamilovala jako vlastní dceru.
Každý rok jí ukládala slušnou částku peněz do spořitelny a nejeden kus plátna putoval Elišce k jmeninám nebo k svátkům do „svatební truhly“. Dívka se jen usmívala své svatební truhle, neboť na vdavky ani nepomyslila. Nemohla se rozhodnout o svém povolání. Lidé myslili, že chce jít do kláštera, ona však nepocítila dosud zřetelnou náklonnost k stavu řeholnímu.
Někdy se jí zdálo, jako by Bůh od ní žádal něco velkého, zvláštního na smír za otcův zločin. Ale nevěděla určitě, co. Proto se modlívala, aby jí Pán ukázal životní cestu a dětinně se ponechávala Boží Prozřetelnosti, s důvěrou, že Bůh jí dá v pravý čas poznat svou vůli.
Uplynulo několik let. Elišce bylo právě 21 roků. Anička, její nejmilejší přítelkyně, dospěla zatím také v líbeznou dívku. Obě se měly velice rády. Proto byl velký nářek, když se Anička měla odloučit od své přijaté sestřičky a jít též do klášterní školy. Ale moudrá matka nemohla svou nejmladší dcerušku toho ušetřit.
Když přišel den odjezdu, byla paní Nováková trochu nemocná. Protože však již byly v klášteře oznámeny na ten den, měla doprovodit Aničku místo matky Eliška. Tím se jim rozloučení značně osladilo.
Byl právě první čtvrtek v září, když Anička a Eliška přišly do kláštera. Z počátku jim nebylo volno v tom velkém domě, v jehož dlouhých chodbách by se mohlo zabloudit.
K velebné Matce, které se nejprve představily, pocítily plachou úctu. Její chování bylo tak vznešené, v pohledu a v několika slovech, jež s nimi promluvila, bylo tolik opravdovosti, že přišly do rozpaků.
Zato milá sestra Marta si je hned získala svou sdílností a veselostí. Přišla jim vstříc s jasným pohledem a s úsměvem na rtech. Byla starostlivou hospodyňkou a měla být Aniččinou učitelkou ve vaření. Dnes nebylo ještě vyučování a proto je ochotně prováděla po ústavu.
Po prvé viděly nezkušené venkovské dívky moderní zařízení ústavů a hospodyňských škol. Udiveně hleděly na všechno. „Jak vidíte, můžete se u nás vycvičit ve všem, co potřebujete,“ pravila vlídná průvodkyně na konci obchůzky. A když se zastavila se před vysokými, dvojitými dveřmi, dodala tlumeně: „... i v umění ze všech nejvznešenějším, totiž v modlitbě. Za těmito dveřmi bydlí nejvyšší Pán domu - svátostný Spasitel, ale ne jako chudý zajatec, nýbrž dnem i nocí trůní vystaven na našem oltáři a...“
„Jak…? Vy máte v domě věčné klanění?“ vpadly jí dívky živě do řeči. Sestra odpověděla s úsměvem: „Ano, líbí se vám to?“
„Ach, to jsem ráda, to se mi jistě nebude stýskat!“ jásala Anička, Eliška však šeptala nedůvěřivě: „Dnem - i nocí - stále?“
Sestra Marta přeslechla její slova a pravila: „Pozdravíme Pána Ježíše, ale dlouho se tam nemůžeme zdržovat, neboť vám ještě musím ukázat pokoj, kde budete spát. Brzo zazvoní k večeři.“ Po těchto slovech tiše otevřela, vpustila děvčátka dovnitř a vešla za nimi.
Posvátná úcta zachvěla ostýchavými dívkami, když vstoupily do nádherné kaple. Všechno v ní se skvělo čistotou, nejen vzácná monstrance a věčná lampa, ale i stříbrné svícny a krásné výšivky na oltáři; ani prášku nebylo na šedých, červeně lemovaných kobercích, které příjemně tlumily kroky, ani na starodávných lavicích a sochách světců, kteří pohlíželi dolů ze svých podstavců na dívky i na sestry, klečící zbožně před oltářem.
Právě sestra sakristánka přinášela svíce a květiny. Činila všechno tak tichounce, že svatý klid svatyně nebyl tím ani trochu rušen.
Obě dívky klečely na kobercích u dveří, hluboce dojaty jako děti, které po prvé vkročí do krásné svatyně. Myšlenky i pocity v nich vířily; ještě se ani nezačaly modlit a již sestra Marta povstala.
Vystupujíc s nimi po širokých schodech nahoru, pravila: „Sestra sakristánka zdobí právě oltář na svatou hodinu a na první pátek.“ „Na svatou hodinu?“ tázala se děvčata se zájmem.
Sestra poznala z udiveného tónu, že dívky neznají tuto pobožnost, a protože chtěla rozšířit úctu k božskému Srdci Páně, hned jim řekla:
„Svatou hodinu konala již sv. Markéta Marie Alacoque na přání božského Spasitele. Od té doby ji koná mnoho zbožných duší. Svatá hodina se slavívá každý týden v noci ze čtvrtku na pátek od 11. do 12. hodiny ke cti smrtelné úzkosti, kterou Pán Ježíš trpěl na hoře Olivetské.
Svatou hodinou se zbožné duše snaží usmiřovat hněv Boží a vyprošovat hříšníkům milosrdenství. Spolek Svaté hodiny chce osladit božskému Spasiteli trpkost, kterou pocítil, když nalezl své učedníky spící, takže si bolestně poteskl: „Ani jednu hodinu jste nemohli bdít se mnou?““ - (Mat. 26, 40.)
„Ach, to je krásné!“ pravila Anička, a Eliška se tázala ostýchavě: „Nemohly bychom být při svaté hodině?“
„Přejete-li si, vzbudíme vás,“ odpověděla sestra a dívky hned odpověděly: „Ano, prosím, vzbuďte nás!“
„Naše sestry konávají všechny svatou hodinu; z chovanek přicházívá jen několik, ostatní raději spí.“
Zatím přišly do útulné světničky, kde měly spát. Po několika lhostejných slovech řekla najednou Eliška: „Ctihodná sestro, vy zde máte tolik milostí, že se jistě musíte stát svatými.“
Při těch slovech trhla sebou řeholnice a rozpačitě se usmála. Aby skryla své rozpaky, odvrátila se a přistoupila k otevřenému oknu s povzdechem: „Ach, děti, jen se hodně za mne modlete, neboť jsem ještě velice daleko od dokonalosti!“ A po několika okamžicích dodala:
„Ale jsou v našem klášteře některé duše velice dokonalé, na příklad naše velebná Matka představená. Ve dne pracuje a velkou část noci stráví před nejsvětější Svátostí. Divím se, jak to vydrží, vždyť při tom na ní spočívá vedení tak velkého ústavu! Působí však více svým příkladem nežli slovy.“
Dívky na sebe pohlédly zaraženě a Anička šeptala kajícně: „A my jsme se jí skoro bály!“
„Ovšem, ona je velmi vážná a málo mluví,“ odpověděla vlídná sestra. „Ona již tolik vytrpěla! Její otec prý byl nevěreckým spisovatelem; svými bezbožnými spisy nesčetné duše svedl a pomlouval i tupil katolickou církev. To nám vypravovala sestra, která znala tu rodinu. Ale velebná Matka netuší, že o tom víme, proto jí nic neříkejte!“
Dívky ujistily, že budou mlčet a sestra vyprávěla dále: „Otec prý svou dobrou dceru i týral a chtěl ji přinutit, aby se provdala za bohatého nevěřícího světáka. Náhlá smrt otcova učinila tomu konec. Zemřel prý bez Boha. To je hrozné, pravda? Šlechetná dcera se obětovala za vinu otcovu a svým... Ach, slečno, co je vám?“ přerušila sestra pojednou své vypravování a plna starostí zachytla potácející se Elišku. „Jste bledá jako stěna a všecka se třesete. Tak vás ta smutná příhoda rozrušila? Ach, kdybych to byla věděla...!“
Sestra usadila Elišku na židli a rozvážná Anička rychle namočila konec ručníku a navlhčovala jím čelo Eliščino. „Raději si hned lehněte,“ pravila sestra Marta. „Jste jistě cestou unavena. Přineseme vám jídlo nahoru.“ Ale Eliška zavrtěla záporně hlavou, povzdechla a pravila: „Kdopak by si lehal pro takovou maličkost!“ Chtěla se usmívat, ale její úsměv byl tak smutný, že sestře bylo z něho teskno. Srdečně a pokorně prosila dívky, aby jí odpustily domnělou neopatrnost a povídavost.
Zatím zazvonilo k večeři a tak vyvázly dívky z trapných rozpaků. Při večeři byly velmi vážné a mlčenlivé. Staré rány, napolo zajizvené, se otevřely, krvácely a bolely znovu. Proto odešly obě co nejdříve po jídle do svého pokoje.
Svaté noční ticho zavládlo nad klášterem. Temnými, dunivými údery odbíjela na věži jedenáctá hodina.
Velebná Matka představená s několika sestrami, Anička, Eliška a několik chovanek klečely již ve vysokých starodávných lavicích. Jakmile začaly bít hodiny, bylo slyšet na chodbě tlumené kroky.
V nejbližším okamžiku se tiše otevřely dveře a do kaple vcházely po dvou sestry v černých, novicky v bílých závojích, pak postulantky, dohromady asi sedmdesát.
Slavnostně ozdobený oltář a monstrance tonuly v moři světel. Vůně květin plnila kapli.
Do tohoto blaživého ticha zazněla měkkým, lahodným hlasem teskná píseň, líčící dojemně příchod Páně na horu Olivetskou.
Jak často slýchávala Eliška s Aničkou na Zelený čtvrtek tuto milou píseň, jak často ji samy zpívaly, ale dosud na ně nepůsobila tak hlubokým dojmem.
Bylo jim, jako by svátostný Spasitel i dnes ještě k nim volal: „Smutná je duše má až k smrti (Mat 26, 38), protože tak málo lidí mě miluje. Ó, dejte mi duše, které by mě milovaly!“
Píseň utichla, ale v čistých srdcích našich dívek dále planula touha milovat Boha nade všecko a usmiřovat ho za hříchy světa. Se svatým Petrem ho ujišťovaly: „Pane, ty všecko víš, ty víš také, že tě miluji!“ - (Jan 21, 17.)
Toto ujištění lásky však jim nedostačovalo. Cítily, že jejich srdce jsou příliš malá, příliš slabá, aby velkého Boha, věčnou Krásu, milovaly tak, jak toho zasluhoval. Toužily milovat ho láskou svatých a zasvětit mu celý svůj život.
To byla „nejsvětější hodina“ v životě obou dívek. Eliška již věděla, kterou oběť Bůh od ní žádá. Svatá hodina před Svatostí lásky odhalila závoj z její budoucnosti.
Příštího jitra rozmlouvaly dívky dlouho s velebnou Matkou představenou. Eliška chtěla mít jistotu, mohla-li by i jako dcera svatokrádežníka být přijata do jejich smírné kongregace. Výsledek rozmluvy byl, že obě dívky našly v představené matku v plném významu toho slova.
S lehkým srdcem se spolu rozloučily, vždyť se loučily jen na krátkou dobu.
Ze školy přešla Anička po krátké době mezi čekatelky a později do noviciátu. Eliška Smolková si zatím spořádala své pozemské věci, prodala dědictví po otci, a co utržila, bylo s uloženými úsporami jejím věnem. I kusy plátna ze svatební truhly se jí pěkně hodily.
Byl to blažený den, když obě dívky v bělostném svatebním oděvu se závojem a věnečkem na hlavě klečely před oltářem a přijímaly řeholní oděv. S radostí zasvěcovaly Pánu svůj život v ustavičnou oběť smírnou.
Aničce, nyní sestře Serafíně s dětskýma nevinnýma očima říkají v klášteře „miláček Boží,“ někdy i „slunéčko“. Tomu je vinna sestra Ludmila, která nemohla odvyknout těm milým názvům.
Vpravdě však činí Anička čest svému řeholnímu jménu. Neboť její láska a úcta k nejsvětější Svátosti je podobná lásce serafů. Pán Ježíš v nejsvětější Svátosti je její útěchou, radostí, jejím nebem na zemi.

Sdílet

Související články:
Nezírej, ale konej dobro! (25. neděle cykl. A) (23.09.2017)
Vedou všechna náboženství k Bohu? (20.09.2017)
Poutní místo La-Saletta, Francie (19.09.2017)
Jediné poslání: Napodobovat Boha (24. neděle v mezidobí, cykl. A) (16.09.2017)
Ukřižovaná nekonečná lásko, miluji Tě (11.09.2017)
Sv. Alfons Maria z Liguori: VZNEŠENOSTI PANNY MARIE (08.09.2017)
Církev není elitním klubem dokonalých (23. neděle cykl. A) (08.09.2017)
Bojí se toho jako Lidl kříže! (03.09.2017)
Žít Kristovo evangelium není cestou gaučového pohodlí (01.09.2017)
Pravda evangelia nesmí stát na růstu popularity (29.08.2017)
Papežský primát a podstata křesťanství (27.08.2017)
Žena, která si získala Kristův obdiv (19.08.2017)
Duchovní slovo na Radiu Proglas - kardinál Špidlík: Prameny světla (14.08.2017)
Sv. Maxmilián Kolbe o těžkém hříchu (13.08.2017)
Chytit se Boží ruky (12.08.2017)
Třísky, trámy a jasný zrak (06.08.2017)
Vystup s Pánem a zažij proměnu (04.08.2017)
2. srpna: Porciunkule - možnost získat odpustky (02.08.2017)
Zariskovat a přijmout pozvání (28.07.2017)
V domě Marty a jejich sourozenců v Betanii (26.07.2017)
Vytrhat plevel nebo raději ho vůbec nesít (jak máme reagovat na zlo) (22.07.2017)
Citát, který mě přesvědčil, abych konvertoval ke katolicismu (21.07.2017)
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti (19.07.2017)
TV Lux: DUCHOVNÁ PORADŇA (43) PRAVDA O SEXUALITĚ II. (18.07.2017)
S otcem Mariánem Kuffem (nejen) o lidech bez domova (17.07.2017)
TV Lux: DUCHOVNÁ PORADNA (41) PRAVDA O SEXUALITĚ I. (16.07.2017)
Jak se stavět k mailům, kde se na konci píše: Pokud to nepošleš sedmi lidem, tak se ti něco stane? (14.07.2017)
Dokáže ďábel předpoznat mou budoucnost a tak ji ovlivnit? (14.07.2017)
HISTORIE MEDAILE A KŘÍŽE SV. BENEDIKTA (11.07.2017)
NASLOUCHAT NESTAČÍ Svět prázdných zpovědnic je předsíní pekla (11.07.2017)
25 tajemství duchovního boje, které Pán Ježíš zjevil sv. Faustyně - Jak se chránit před útoky démonů a jejich pokušení? (27.06.2017)
Bůh moudře řídí budování svého města (22.06.2017)
Úcta Ježíšova Srdce není zastaralý sentiment (21.06.2017)
Je jóga jenom cvičení? (21.06.2017)
Italský exorcista vzkazuje představenému jezuitů: "Ne, ďábel není jen symbol!" (15.06.2017)
Z otroctví k synovství (recenze knihy) (11.06.2017)
Trojice - dialog lásky a tance (11.06.2017)
O tajemství Nejsvětější Trojice s prof. C. V. Pospíšilem (10.06.2017)
Ďáblova "velká trojka" tabuizovaných témat (05.06.2017)
Eucharistická adorace může naši Církev proměnit (02.06.2017)
DŮLEŽITÉ! Nejsvětější srdce Ježíšovo a milosti, které vycházejí ze zachovávání prvních pátků (01.06.2017)
JAK PŘEŽÍT KOLAPS ZÁPADU (01.06.2017)
Najít si čas (29.05.2017)
Prof. Petr Piťha: Co také zaznělo na Libici při poutní mši svaté 22. 4. 2017 (28.05.2017)
Jak ve skutečnosti sdílíte svou víru s přáteli? (18.05.2017)
Kurz Samuel 2017 - 2018 (17.05.2017)
6 způsobů, jak žít radostný život podle sv. Jana Boska (15.05.2017)
O ceně a důstojnosti člověka a co znamená věřit (04.05.2017)
Trpící duše - Jak může existovat dobrotivý Bůh, když dopouští utrpení dětí? (02.05.2017)
Pálení čarodějnic (odpověď na otázku) (30.04.2017)
Mše svatá s Ježíšem a Marií - mystické vidění K. Rivas (30.04.2017)
O MUŽSKÉ SPIRITUALITĚ - Ján Balažia: Ježíš byl praktickým mužem činu. Tomu chlapi rozumějí (29.04.2017)
Myšlenky sv. Ludvíka M. Grigniona o mariánské úctě a sjednocení s Kristem (28.04.2017)
Proč se exorcisté ptají démonů na jméno (27.04.2017)
BOŽÍ OBRAZ V NÁS (26.04.2017)
Nepřátelé Kristova kříže (15.04.2017)
Svatý TÝDEN: Půst důvěry (14.04.2017)
Petrovo zapření - báseň (12.04.2017)
Účinky svatého přijímání (11.04.2017)
Církevní učení o věštkyních, čarodějnicích a psychických poradcích (11.04.2017)
5. POSTNÍ TÝDEN: Půst dobrých myšlenek (03.04.2017)
Studie: porno dělá muže nespokojenými s jejich vztahy (26.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 3/3 (24.03.2017)
4. POSTNÍ TÝDEN: Půst pokory (23.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 2/3 (22.03.2017)
15 herezí a odvážní svatí, kteří proti nim bojovali 1/3 (20.03.2017)
3. POSTNÍ TÝDEN: Půst přejícnosti a boj proti závisti (14.03.2017)
Vzkaz Maxe Kašparů - nejen video (13.03.2017)
2. POSTNÍ TÝDEN: Půst dobrotivosti (11.03.2017)
1. POSTNÍ TÝDEN: Půst trpělivosti (08.03.2017)
Začíná projekt PŮST S KONFERENCÍ BISKUPŮ Slovenska (28.02.2017)
Klidně očekávej radost po smutku - z listů svatého Petra Damianiho, biskupa a učitele církve (24.02.2017)
Co má společného chození na mši s praktikováním jógy? (23.02.2017)
Vizionářka z Medžugorje odpovídá na otázku: "Říká Panna Maria něco o radikálním islámu?" (22.02.2017)
Tvůj úsměv (08.02.2017)
6 rad, jak prožít radostný život od sv. Dona Boska (30.01.2017)
Jak tě může zlomené srdce dostat blíže k Bohu? (30.01.2017)
"Byl jsem uvězněný": Vzácný pohled do dramatického světa andělů a jejich zápasu mezi sebou (20.01.2017)
Návštěva Svědků Jehovových ... dej jim šanci na osvobození! (18.01.2017)
Jak si zachránit duši na postkřesťanském Západě (05.01.2017)
STOP mlžení. Církev o zednářích stručně a jasně (02.01.2017)
Slavnost Matky Boží Panny Marie (01.01.2017)
Oprávněnost a důsledky vyhlášení dogmat (01.01.2017)
Matka Boží i Tvá - báseň (01.01.2017)
Novéna k dítěti Ježíši (19.12.2016)
Příprava ke svátosti smíření - P. Ing. Aleš Opatrný (1. část) (19.12.2016)
V malých věcech odkrýt Boha Stvořitele (M.M.) (15.12.2016)
Jak jsem pochopil Neposkvrněné Početí (08.12.2016)
Fundamenty (24) Boží Syn sa stal človekem (05.12.2016)
FUNDAMENTY (25): Početí a narození Ježíše Krista (05.12.2016)
Vztahová gramatika, 1.část Podmět: Kdo jsem? (01.12.2016)
... ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. (28.11.2016)
Ouija tabulky - vstupní brána zlého ducha (22.11.2016)
Fundamenty (46) LITURGIE - DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE (12.11.2016)
Kdo naprogramoval náš genetický kód? (11.11.2016)
Jsme sužováni zlými duchy nebo démony? (05.11.2016)
MEMENTO MORI: 5 benefitů - pamatování na svou smrt (03.11.2016)
Vyberte si - katolická víra nebo ateismus (27.10.2016)
Neuvěřitelný skutečný příběh o nadpřirozené síle Ježíšova jména (16.10.2016)
Fundamenty (45) CO JE LITURGIE (30.09.2016)
Na čí "straně" je Bůh? (22.09.2016)
Konec světa (21.09.2016)
Modlitba Páně "Otče náš" jako duchovní zbraň (18.09.2016)
Pravý význam 'rouhání se proti Duchu Svatému' (11.09.2016)
Mizení tří křesťanských ctností (05.09.2016)
Dva mniši (31.08.2016)
* Hodnota mše svaté
* Nesmírná hodnota mše svaté očima světců
(10.08.2016)
Nebojte se! (06.08.2016)
Proč takové množství nevěřících věří v posmrtný život? (06.08.2016)
Jsme křesťany opravdově (v srdci) nebo jen navenek? (03.08.2016)
Důležitost odpuštění (18.07.2016)
Čtyři manželky (12.07.2016)
Posadí se jako tavič a čistič stříbra (11.07.2016)
O chození do kostela (10.07.2016)
Fundamenty (44) SMRT A POSLEDNÍ SOUD (06.07.2016)
Fundamenty (43) ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ A VZKŘÍŠENÍ ... (02.07.2016)
Satanistická černá mše dokazuje, že katolická víra má pravdu (29.06.2016)
Fundamenty (42) CO JE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH? (25.06.2016)
Příběh Marie Simmy: 75 mší svatých (23.06.2016)
Fundamenty (41) HIERARCHIE, LAICI A ZASVĚCENÝ ŽIVOT (18.06.2016)
Mormoni - okultismus v rouše křesťanství (14.06.2016)
Fundamenty (40) CÍRKEV KATOLICKA A APOŠTOLSKÁ (13.06.2016)
Nedejte se oklamat typickou rafinovaností satana (09.06.2016)
Třetí zamyšlení ke skutkům milosrdenství (08.06.2016)
Fundamenty (39) CÍRKEV SVATÁ A KATOLICKÁ (08.06.2016)
Dej Bohu šanci!! (31.05.2016)
„Klaním se ti vroucně“ – myšlenky k Božímu Tělu (25.05.2016)
Modlitba bolesti (13.05.2016)
9 důvodů, proč vykopnout porno ze svého života (09.05.2016)
Novinka - střelný apoštolát (09.05.2016)
Svatodušní inspirace nejen pro Seslání Ducha svatého (04.05.2016)
Mějme naději, protože máme útěchu v Písmu (21.04.2016)
Horoskopy, sny a věštby (20.04.2016)
Stefanie Stahlhofenová: "Démoni jsou neuvěřitelně vychytralí" (18.04.2016)
Fundamenty (38) CÍRKEV JEDNA A SVATÁ (18.04.2016)
Fundamenty (37) BOŽÍ LID, KRISTOVO TĚLO, CHRÁM ŽIVÉHO BOHA (15.04.2016)
Druhé zamyšlení ke skutkům milosrdenství (05.04.2016)
Fundamenty (30) Ježíšovo zmrtvýchvstání (29.03.2016)
Fundamenty (29) Ukřižování Ježíše (24.03.2016)
Leopold Jablonský: “Na kříži vidím mrtvého muže” (video) (19.03.2016)
Fundamenty (36) CÍRKEV LIDSKÁ A BOŽSKÁ (19.03.2016)
Zpytování svědomí podle zastavení křížové cesty (17.03.2016)
Proč chodit do kostela? (03.03.2016)
Fundamenty (35) VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV (02.03.2016)
Fundamenty (34) Duch Svatý dříve a nyní (28.02.2016)
Fundamenty (33) PROJEVY A SYMBOLY DUCHA SVATÉHO (27.02.2016)
DESET VĚCÍ, OD KTERÝCH SE MŮŽEME POSTIT MÍSTO ČOKOLÁDY (26.02.2016)
První zamyšlení ke skutkům milosrdenství (18.02.2016)
František nás zve ke skutkům milosrdenství - úvod (18.02.2016)
Půst a rodina 4 - Plody půstu ve třech kategoriích 1 (15.02.2016)
Tři myšlenky na Půst (14.02.2016)
Co ti úplně zabrzdí duchovní život - z Lidových misií ve farnostech Sobotín, Loučná, Velké Losiny: (08.02.2016)
Vnitřní zranění nejen ve vztahu: Principy (03.02.2016)
Jak přemoci zlozvyky (26.01.2016)
Fundamenty (32) KDO JE DUCH SVATÝ? (18.01.2016)
FUNDAMENTY (31): Kristův slavný příchod (14.01.2016)
Příprava ke svátosti smíření - P. Ing. Aleš Opatrný
(2. část, Zpytování svědomí)
(19.12.2015)
Musíte vydržet, i když je pravděpodobné, že prohrajete (10.12.2015)
Pornografie: dlouhodobě nejvyšší duchovní hrozba (30.11.2015)
Záznam a přepis kázání Prof. Petra Piťhy z bohoslužby 13. listopadu 2015 (sv. Anežky České) (15.11.2015)
Lekce z kláštera: Modlitba (15.11.2015)
Je Bůh šťastný? (10.11.2015)
Biskup Athanasius Schneider: Útok na manželství a rodiny ze strany "ateistického, neokomunistického světa" 2 (09.11.2015)
FUNDAMENTY (27): Ježíšův veřejný život (09.11.2015)
Biskup Athanasius Schneider: Útok na manželství a rodiny ze strany "ateistického, neokomunistického světa" 1 (08.11.2015)
Fundamenty (26) Tajemství Kristova života (05.11.2015)
Litanie za pokoru (04.11.2015)
Od spouštěcích varování ke spouštěčům modlitby: Výzva k časté modlitbě (03.11.2015)
Odpustky – projev plnosti Otcova milosrdenství. (29.10.2015)
o. Ľuboslav Petričko: Vztahy dobré a špatné jdou až za hrob (28.10.2015)
Strach a důvěra (28.10.2015)
Co může Ježíš způsobit při mši svaté (19.10.2015)
Svět zapomněl a opustil Boha (Fra Ljubo Kurtovic) (28.09.2015)
Tři zázraky v jednom městě (26.09.2015)
Pokud nemáš pokoj - modli se! (29.08.2015)
o. Ľuboslav Petričko - Jak sa nedostat do vlivu zla (24.08.2015)
Zraněná krása (08.08.2015)
P. Elias Vella o věštění, pověrčivosti, horoskopech a osvobození (video) (20.07.2015)
* ODPUŠTĚNÍ, Proč vůbec odpouštět?
* Modlitba za odpuštění
(20.07.2015)
Je možné dotýkat se Ježíše jen tak... (28.06.2015)
I tak kázal Vianney - na Radiu Proglas (18.06.2015)
Nejsvětější Srdce Ježíšovo (11.06.2015)
Eucharistické zázraky 1. a 2. díl (09.06.2015)
TV Lux: Fundamenty: Manželství v Božím plánu (27.05.2015)
Trojice (25.05.2015)
TV Lux: Fundamenty: Eucharistie - pokrm na každý den (12.05.2015)
TV Lux: Fundamenty: Potřebujeme Eucharistii? (29.04.2015)
Ďáblovo umění se projevuje v okupování prostoru svobody (22.04.2015)
Fundamenty -Zpovědník a účinky zpovědi (15.04.2015)
Porno mění muže z ochránců v predátory. Braňte se (12.04.2015)
Velkopáteční půst- hlad a nervozita anebo cesta k milosrdenství (02.04.2015)
Do hrobu, zkapalnět, spálit nebo rozházet po kopcích? (30.03.2015)
Inspirace pro postní dobu (19.02.2015)
Postní doba (18.02.2015)
Pár řádků k rozjímání (17.02.2015)
FUNDAMENTY: "Jako muže a ženu je stvořil" (01.02.2015)
Max Kašparů v ČRo 1/3 - Žijeme v zemi, kde není stud, kde nic není hanba. Ztratili jsme směr a stali se z nás Bludní Holanďané (16.01.2015)
Max Kašparů v ČRo 2/3 - Na morální díry dáváme technické záplaty a nechce se nám vrátit na místo, kde jsme zabloudili (16.01.2015)
Max Kašparů v ČRo 3/3 - Neopravujeme, vyhazujeme a pořizujeme nové. A to platí i o vztazích, říká psychiatr Max Kašparů (16.01.2015)
Horoskop i pro křesťany? (13.01.2015)
Video: P. Marián Kuffa: Co dělat, pokud někdo blízký sejde z cesty a žije hříšným životem? (13.01.2015)
Pokud chceme čelit nemorálnosti dneška, potřebujeme sílu prvních křesťanů (09.01.2015)
Urbi et Orbi - požehnání papeže Františka (25.12.2014)
Štědrý večer (25.12.2014)
Vatikánské promluvy s humorem (CD nebo kniha) (18.12.2014)
Několik myšlenek k zamyšlení pro všechny z nás od Teodora Križku: (03.12.2014)
Chcete, aby vás během adventu provázel Jan Pavel II.?
Jeho myšlenka denně na vašem e-mailu
(03.12.2014)
Proč bych se měl zpovídat (přednáška Myrny Nazzour ze Sýrie) (28.11.2014)
6 klíčů k tajemství důstojnosti člověka (15.11.2014)
Jozef Maretta: Jak poznat dobro a zlo v dnešní době (13.11.2014)
Chlapec napsal na auto ... (06.11.2014)
Muži a jejich (ne) chození do kostela (05.11.2014)
Fundamenty - nad Katechismem Katolické církve: (28.10.2014)
Jestliže je Bůh dobrý, proč dopustil rozpad mého manželství? (28.10.2014)
Nehlásáte pravdu! (27.10.2014)
Je smích zakázaným ovocem? (22.10.2014)
Marián Kuffa: Jak se chránit před lidskou závistí a nenávistí (video) (21.10.2014)
Jak se vyznat v džungli zjevení a proroctví? (19.10.2014)
Marián Kuffa: SVĚT JE ROZDĚLENÝ NA DVA TÁBORY (Didaché) - záznam přednášek P. Kuffy (08.10.2014)
Adorační dny v našich farnostech 2014 (14.09.2014)
Jít proti proudu (09.09.2014)
KOHO POŠLU? KDO PŮJDE? (08.09.2014)
Averze a odstup už nejsou láskou (27.08.2014)
Jóga jako vstupní brána zlého ducha (14.08.2014)
P. Elias Vella: Věřit navzdory problémům (06.08.2014)
Konkurence (26.07.2014)
TRAJA VY, TRAJA MY - (krátký film) (13.07.2014)
Decentní oblékání žen (08.07.2014)
O svobodě svědomí, ke které osvobozuje absence pravdy (07.07.2014)
Nazývá Ježíš Boha Otcem metaforicky? (03.07.2014)
Fundamenty - nad Katechizmem Katolické církve:
-Dnes - téma: O čem je víra
(25.06.2014)
Ke slavnosti Božího Těla, myšlenky o eucharistii, mši sv. a kněžství (24.06.2014)
Deset sloupů chrámu tvojí duše (31.05.2014)
Promluva jáhna Ladislava Kince při zádušní mši svaté (26.05.2014)
Křesťanské mandaly? (odpověď na otázku) (25.05.2014)
Kde je láska, tam je dávání... (20.05.2014)
Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého (20.05.2014)
Země s množstvím satanistů (16.05.2014)
Velkopáteční kázání o. Cantalamessy o Jidášovi (20.04.2014)
O sestoupení Krista do předpeklí (19.04.2014)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 4 díl ; 2 část (16.04.2014)
Pán Ježíš byl obětován, protože sám chtěl... (15.04.2014)
Jóga, gravidjóga a křesťanství (odpověď P.Vojtěcha Kodeta na otázku) (11.04.2014)
Svatá zpověď duchovním zrakem mystičky Kataliny Rivas (10.04.2014)
Bl. Jan Pavel II.: Redemptoris Custos (Ochránce Vykupitele) (19.03.2014)
„Nové stvoření“ ve světle Písma svatého (15.03.2014)
Ježíšova pokušení na poušti - 1. neděle postní, cyklus A (09.03.2014)
Půst a rodina 3 - Podstata a ovoce postu (07.03.2014)
Půst a rodina 2 - Všeobecné medžugorské pozvání k půstu (07.03.2014)
Postní úvaha o maskách (05.03.2014)
Svatopostní inspirace - výběr textů (04.03.2014)
Karikatury Boha aneb jaký Bůh není (27.02.2014)
Uctívání andělů - uctívání sebe sama? (22.02.2014)
P. Imrich Degras: Ďábel pokouší, abychom nedělali věci, které dělat máme (video) (15.02.2014)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 4 díl ; 1 část (11.02.2014)
Jaké obrácení netěší Ježíše (25.01.2014)
Co znamená ztratit víru? (22.01.2014)
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (16.01.2014)
SÍLA ŽEHNÁNÍ 2 (žehnání laiky, rodičovské požehnání...) (07.01.2014)
Vytratila se z našich rodin modlitba? (20.12.2013)
O červených nitkách (18.12.2013)
O. Cantalamessa kázal o pokoře (15.12.2013)
ADVENTNÍ ZAMYŠLENÍ od biskupů (10.12.2013)
Malý Jeníček a velký balvan (25.11.2013)
Téma: OKULTISMUS (20.11.2013)
Mše svatá s modlitbou za uzdravení
Jaroměřice nad Rokytnou
(18.11.2013)
Jeden den v očistci (02.11.2013)
Hodnota mše svaté (01.11.2013)
Evangelium v obrazech (fallingplates) (30.10.2013)
Krysa, nebo princezna? Dva modely spásy (15.10.2013)
Adorační dny 2013 v některých farnostech FATYMu (08.10.2013)
Knížka Catalina Rivas - Prožívej adoraci (07.10.2013)
Intelektuální poctivost (29.09.2013)
Závist a smilstvo (26.09.2013)
MŠE SVATÁ, její účinky (23.09.2013)
Začíná celostátní kampaň ke kurzům Alfa (12.09.2013)
Dotek Krista (28.08.2013)
Kdo chce slyšet Boha, musí mu naslouchat (27.08.2013)
Ďábel je dnes aktivnější než kdykoliv předtím (25.08.2013)
Jdi i za mne (17.08.2013)
Nová brožurka z nakladatelství A.M.I.M.S. (11.08.2013)
P. Marián Kuffa - výběr 38 úryvků z jeho kázání... (08.08.2013)
Aktuálně: Eucharistický zázrak v Mexiku – ztělesnění lásky Panny Marie (07.08.2013)
Píšete nám: Zvítězíme Boží mocí! (28.07.2013)
Prof. Petr Piťha: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj
+ kritické srovnání jejich a naší situace
(18.07.2013)
Miluj mě tady a teď (14.07.2013)
Kontaktní asistent pro záležitost exorcismu (12.06.2013)
Kard. Canizares: Je třeba obnovit projev adorace při sv. přijímání (30.05.2013)
Eucharistie je pramenem světla, síly a útěchy (30.05.2013)
Lakomství (25.05.2013)
Mlčenlivé svědectví (20.05.2013)
Do úst, nebo na ruku? (15.05.2013)
Svatořečení Otranských mučedníků (12.05.2013)
Jsme ochotni? (05.05.2013)
Věčný život, nebe, dobrý Pastýř - promluva ze 4. neděle velikonoční (03.05.2013)
Kázání Petra Piťhy na svátek sv. Vojtěcha (27.04.2013)
O víře a daru víry z pohledu Bible (2. část) (25.04.2013)
Františkův vzkaz? "Prodejme vatikánské umění a rozdejme peníze chudým!" (24.04.2013)
O víře a daru víry z pohledu Bible (1. část) (21.04.2013)
Krásný pastýř (19.04.2013)
…tam, kde byli učedníci (08.04.2013)
Lepší je někdy nepřítelem dobrého (08.04.2013)
Inspirující pohled pravoslavného arcibiskupa (05.04.2013)
Proč hlásat Krista - proč nenechat druhé "na pokoji"??? (05.04.2013)
Přijměme milost Kristova vzkříšení - Urbi et Orbi (31.03.2013)
Půst a rodina 12- Praktické rady pro půst v rodině 2 (29.03.2013)
Arcibiskup Müller o ďáblu (25.03.2013)
Půst a rodina 11- Praktické rady pro půst v rodině 1 (25.03.2013)
Sestra Marie Vojtěcha Hasmandová (14.03.2013)
Přístupové cesty Zlého (06.03.2013)
Nabídka PROGLASu - vzdělávací pořady (nejen) na USB flash (04.03.2013)
Jak vysoko je nebe nad zemí… (Benedikt XVI. jako Mojžíš) (02.03.2013)
Svědectví Gorana z Medžugorje - opavdu neuvěřitelné (28.02.2013)
K proměnění Páně (23.02.2013)
Půst a rodina 8 - „Nejlepší půst“ (23.02.2013)
POSTNÍ ZAMYŠLENÍ na 5 dnů dopředu: (21.02.2013)
O pokušení člověka (20.02.2013)
Mystické město Boží od Marie od Ježíše z Agredy (19.02.2013)
Půst a rodina 5 - Plody půstu ve třech kategoriích 2 (16.02.2013)
Blahořečení 14 pražských mučedníků – svátek 15. 2. 2013: modlitba proti RU-486 (15.02.2013)
Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu (05.02.2013)
Eucharistie znovu objevená (30.01.2013)
Kosmetická zábrana (29.01.2013)
Charakteristické rysy víry (25.01.2013)
Důvěřujte mi! - Co to opravdu znamená důvěřovat Ježíši?
Novéna odevzdanosti
(21.01.2013)
Duchovní cvičení na Velehradě a Svaté Hoře v roce 2013 (18.01.2013)
Maria při mém kříži (08.01.2013)
Písmo svaté (29.12.2012)
Papežský kazatel: Radost je působena Bohem (25.12.2012)
Odkud se bere dobro? (24.12.2012)
Komentujeme: Nebojte se! (08.12.2012)
Kristovo zjevení a soukromá zjevení (06.12.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 6 díl (03.12.2012)
Den Bible v neděli 18. listopadu (18.11.2012)
Apoštolská penitenciárie pořádá sympozium o svátosti pokání (17.11.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 5 díl (13.11.2012)
Zamyšlení na počátku Roku víry (03.11.2012)
1.11. Všech svatých (02.11.2012)
Kurz nikoho nezmění, rozhodující je osobní setkání (25.10.2012)
Ježíšovo a Mariino sebezmaření - nový pohled na P. Marii (25.10.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska - 3 díl (25.10.2012)
Putování po poutních místech Francie, Španělska a Portugalska (21.10.2012)
Naladěni na víru (odkazy na některé akce k Roku víry) (16.10.2012)
Plnomocné odpustky v Roce víry (16.10.2012)
Jiří Zajíc - Cena věrnosti (11.10.2012)
Svět s Bohem či bez Boha (07.10.2012)
Adorační dny ve farnostech FATYMu (01.10.2012)
Svatý Otec Benedikt XVI. -homílie na Tuřanském letišti v Brně (27.09.2012)
Když ztichnou motory...(Clay Regazzoni in memoriam) (22.09.2012)
Via dolorosa – via vitae (o smyslu utrpení a bolesti) (20.09.2012)
Teologický kurz 2012 (20.09.2012)
Spása (13.09.2012)
Setkání Společnosti sv. Tomáše Akvinského o Integrálním humanismu J. Maritaina (12.09.2012)
Parafráze na Žalm 23 (11.09.2012)
Biblický kurz (31.08.2012)
Pověrčivost je v Africe rozšířená podobně jako v Evropě (16.08.2012)
Myšlenka z kázání o. Marka Dundy na mši svaté na pláži (27.07.2012)
Myšlenky z kázání při pouti k Panně Marii Karmelské (27.07.2012)
Duše lidská je nesmrtelná (25.07.2012)
Krásná bitva (20.07.2012)
Kniha Zázrak v Praze (03.07.2012)
Myšlenka na neděli:13. neděle v mezidobí (02.07.2012)
Nový web "Teologie těla - Povolání k lásce" právě spuštěn! (27.06.2012)
Z Eucharistického kongresu v Dublinu (17.06.2012)
Bůh koná divy skrze naši slabost (14.06.2012)
Královna pomoci: Vidím svět, který kráčí bez Boha (12.06.2012)
Královna pomoci, 15. listopadu 2011: Život je dar Boží lásky (12.06.2012)
Kongregace poukazuje na věroučné omyly v knize Just Love od Margaret A. Farley (09.06.2012)
Deset rad jak obnovit duševní svěžest (02.06.2012)
Dar Ducha – zůstat normální! (31.05.2012)
Hvězda jménem naděje (25.05.2012)
Pokušení luxusu (22.05.2012)
Informace o New Age, srovnání, slovník pojmů + dokument církve o tomto hnutí (14.05.2012)
O znovuzrození (14.05.2012)
Je mír možný? (13.05.2012)
Jaký je křesťanský pohled na sebevraždu? Co říká Bible o sebevraždě? (13.05.2012)
Je Bible nemravná a urážlivá? (13.05.2012)
Kněz s vlastní zkušeností varuje před New Age (13.05.2012)
Mariánské zjevení v Kibeho ve Rwandě (r. 1981-1989) (05.05.2012)
Zvláštní zkušenost: Cesty vizionářek (05.05.2012)
Ukřižovaný a vzkříšený (28.04.2012)
Otázky o Bohu (28.04.2012)
Začne rok víry (28.04.2012)
Týden modliteb za duchovní povolání 2012 (27.04.2012)
Smrtelná postel (25.04.2012)
Kurz Spirituální dimenze člověka Univerzity třetího věku (19.04.2012)
Návštěva Anselma Grüna v Brně (18.04.2012)
Poselství, které Pán Ježíš svěřil P. Dolindu Ruotolovi (18.04.2012)
PSYCHOTRONIKA z křesťanského pohledu (18.04.2012)
Lidské srdíčko (17.04.2012)
Mariiny pašije (06.04.2012)
„Abych získal...“ (05.04.2012)
Ve skrytosti (01.04.2012)
Rozhodneš-li se změnit způsob života (29.03.2012)
Kříž, znamení spásy. (29.03.2012)
KŘÍŽOVÁ CESTA (28.03.2012)
Využít všechny své síly (25.03.2012)
Odpuštění (25.03.2012)
Rozhodnutí pro víru (21.03.2012)
Přednáška o církevních restitucích v Třebíči (20.03.2012)
ČÍM JSTE BYLI VE SVÉM MINULÉM ŽIVOTĚ? (20.03.2012)
Ať jsi v jakékoliv louži, Bůh říká:,,Skoč, mé ruce jsou tady" (10.03.2012)
Tavič usedne a pročistí stříbro (05.03.2012)
„Věříte, že mám takovou moc?“ (02.03.2012)
Cesta k Otci: modlitba a půst (21.02.2012)
Návrhy na postní obnovu Božím slovem (21.02.2012)
Katolictví není slučitelné se zednářstvím (16.02.2012)
Jak přijmout plnost Božích milostí (16.02.2012)
Malý průvodce postní dobou 2012 (13.02.2012)
Uprostřed světa... lidé potřebují Boha, to je jisté. (09.02.2012)
Všechno pouhá náhoda? (06.02.2012)
Na každé negativum ... Bůh odpovídá pozitivně ... (30.01.2012)
Chrám a domov - myšlenky na neděli, 2.neděle mezidobí – B -15.01.2012 (18.01.2012)
Co musím dělat? (15.01.2012)
Navzdory Svatí! (13.01.2012)
Od víry neexistuje dispenz (11.01.2012)
Srovnání poslání a vlastností tří králů s posláním biskupů (10.01.2012)
Televizní "antižalm" (09.01.2012)
Imaginární interview s Pražským Jezulátkem (09.01.2012)
Přednáška P. Vojtěcha Kodeta: O hříchu (09.01.2012)
Desatero pokoje (06.01.2012)
Křesťanství a ochrana přírody - P. Marek „Orko“ Vácha (04.01.2012)
Zamyšlení (02.01.2012)
Sv. Anežka Přemyslovna pohledem historika (30.12.2011)
Jde jen o touhu lidové zbožnosti? - k vyhlášení 5. mariáského dogmatu (29.12.2011)
sv. Jana Beretta Molla - Milovat až do krajnosti ... (27.12.2011)
Co říká Matka Tereza...posilující slova (26.12.2011)
Příchod Vykupitele (25.12.2011)
Návrat z labyrintu světa aneb povznes se k Bohu (15.12.2011)
Evangelizace (08.12.2011)
Konference o nové evangelizaci (01.12.2011)
Víkendové kurzy četby Písma na CMTF UP v Olomouci (23.11.2011)
Sedm nesoustavných poznámek o adoraci Nejsvětějšího (11.11.2011)
Karel Skočovský: Hledám spolupracovníky pro životopisy svatých manželů (09.11.2011)
Duše v očistci (08.11.2011)
Odpovědi katolíků protestantům 2: Je správná zásada "Pouze Písmo"? (06.11.2011)
Smrt je realitou života (02.11.2011)
„Youcat“ - světový bestseller (02.11.2011)
Dušičky – radostné poselství zmrtvýchvstání
úvaha otce Milana Plíška
(30.10.2011)
Královna pomoci 15. září 2011: Poznejte lásku Otce! (17.10.2011)
Kdo odpouští, prožije osvobození - zkušenosti ze služby odpuštění ve Rwandě (16.10.2011)
Výzbroj křesťana znamená vnitřní proměnu (14.10.2011)
Nedělní kázání o. Nika - kardinální ctnosti (09.10.2011)
Eucharistické zázraky (07.10.2011)
Syrská stigmatizovaná mystička Myrna Nazzour na Slovensku (30.09.2011)
Tělo je darem od Pána Boha –
myšlenky z nedělního kázání o. Marka
(30.09.2011)
Několik myšlenek z povídání o. Marka na 11. celostátním setkání SČS. (30.09.2011)
Křížek na krk: návod k použití (30.09.2011)
List sv. otce Pia Annitě R.: O důležitosti mše svaté (22.09.2011)
Kristus miloval církev - a co ty? Miluješ církev? (22.09.2011)
Proč si připadám normální? (20.09.2011)
Poselství Královny pomoci: Přicházejte k Bohu jako milovaní (19.09.2011)
Síla modlitby - lze jí měnit běh dějin (videopřednáška) (13.09.2011)
Biblický kurs 2011: Exodus a Lukášovo evangelium podruhé... (12.09.2011)
Obrana drmolících babiček (08.09.2011)
Vztah s Bohem není možné stavět výlučně na citech (08.09.2011)
Proběhlo další setkání biřmovanců v Jeníkově - aneb šest základních pravd. (06.09.2011)
Víra není morálka, nýbrž tajemství lásky (31.08.2011)
Jeníkov - křest (15.08.2011)
Video: Královná pomoci, 7. srpna 2011, Dechtice: Skutečná jednota sa buduje v modlitbě (13.08.2011)
Každodenní evangelizace pro každodenní katolíky (06.08.2011)
Boží láska (03.08.2011)
Myšlenky blahoslavené Matky Terezy (03.08.2011)
Myšlenky na každý den od sv. apoštola Pavla z listu Římanům (01.08.2011)
Přednáška o sv. Prokopu (31.07.2011)
Pomazání nemocných - zkušenosti nemocničního kaplana (29.07.2011)
Ježíš Kristus Král (17.07.2011)
Příkladný mezináboženský dialog (14.07.2011)
Sedmé přikázání Desatera (11.07.2011)
Nikdo upřímně nemiluje Pána Boha, když nemiluje blížního (04.07.2011)
TV Magnificat: Don Stefano Gobbi na Slovensku (v roce 1996) (01.07.2011)
Na katolické charizmatické konferenci také o P. Marii (30.06.2011)
Fotil sochu, vyfotil tvář Panny Marie (29.06.2011)
Kolik je v Římě oken? (27.06.2011)
Univerzita třetího věku Masarykovy univerzity 2011/2012 - Kurz Živá teologie (27.06.2011)
Promluva P. Pavla Havláta o Letnicích 2011 (26.06.2011)
Hojnost a vděčnost (22.06.2011)
Dechtice - Poselství z 15.června: Kráčejte ve Světle (20.06.2011)
Video: Svatodušní pouť v Dechticích, -5. června 2011 (15.06.2011)
Úcta k Ježíšovu Srdci,proč? (11.06.2011)
Turínské plátno z pohledu 20. a 21. století (03.06.2011)
Evangelizační brožurka „Já jsem cesta, pravda a život.“ (03.06.2011)
Supermarkety- chrámy konzumu (27.05.2011)
Dechtice 15. května 2011: Neustále se modlete za kněze (22.05.2011)
Když vás osloví Svědkové Jehovovi... (19.05.2011)
Panenství - druhá šance (18.05.2011)
Video:Dechtice, Zjavení Královny pomoci, 8. května 2011 (15.05.2011)
Tři dny křesťanské spirituality s P.Markem Orko Váchou (07.05.2011)
NE! podávání svatého přijímání nesezdaným dvojicím (06.05.2011)
List o mravní čistotě (06.05.2011)
Svatá Anežka Česká - Doksany - národní pouť (30.04.2011)
Vzácné okamžiky života - kázání Mons. Aloise Pekárka (29.04.2011)
"Vzkříšení" - dar k narozeninám (28.04.2011)
Až neuvěřitelný postoj - výzva i pro ostatní (26.04.2011)
Vina, trest a odpuštění - kázání Mons. Aloise Pekárka (25.04.2011)
Povolání ke svatosti (23.04.2011)
Kříž je znakem Vaší spásy (22.04.2011)
Uslyšet kohouta - báseň (20.04.2011)
YouCat - Katechismus Katilické cíkve pro mládež (17.04.2011)
Nezřekla se své víry (10.04.2011)
Pastýřský list k prožívání velikonočního tridua (09.04.2011)
O Červené karkulce aneb Karkulka a my? (09.04.2011)
Diskuze o uzdravování rodových kořenů (06.04.2011)
Královna pomoci v Dechticích: Jaké plody budete sbírat? (17.03.2011)
Panna Maria patronkou Arábie (16.03.2011)
Život v jednotě s církví (14.03.2011)
Kázání při zahájení oslav 800. výročí narození Anežky Přemyslovny (11.03.2011)
Poselství z Dechtic: Žijte s Ježíšem (10.03.2011)
Zázrak v přímém přenosu (09.03.2011)
Sbírka Haléř svatého Petra (04.03.2011)
Balet... (03.03.2011)
Pravá dokonalost (19.02.2011)
Víra v denním životě (14.02.2011)
Krvavé obrazy v Dillí (10.02.2011)
Uzdravení rodových kořenů (09.02.2011)
TV: Don Bosco - dvoudílný životopisný film (04.02.2011)
Střípky z duchovních cvičení mužů v Prosiměřicích (03.02.2011)
Papež a tiskový mluvčí Vatikánu o nešvarech ekumenického dialogu (01.02.2011)
Tolerance z křesťanského hlediska (24.01.2011)
Síla pravdy (19.01.2011)
Ani ty nejsi omyl přírody... (16.01.2011)
Poselství Královny pomoci: Bůh je vám blízko! (15.01.2011)
Benedikt XVI. povzbuzuje k adoraci (13.01.2011)
Duchovní odpoledne v Třebíči (12.01.2011)
Královna pomoci: V čistém srdci je Boží světlo (12.01.2011)
Náš mír a naše naděje (12.01.2011)
Slovo života - prosinec 2010 (07.01.2011)
Promluva o Mariána Kuffy (04.01.2011)
Přednáška Cesty po největší katolické zemi jihovýchodní Asie (03.01.2011)
Krátká poselství pro dny v novém roce (01.01.2011)
Bohu i lidem lásku (26.12.2010)
Královna pomoci: Jako jsem ho já přinesla na svět, tak i vy ho přineste světu (19.12.2010)
VÁNOCE 2010 ve FATYMu Vranov nad Dyjí (18.12.2010)
Věrohodnost Nového zákona (14.12.2010)
Dechtice - Svátek Královny Pomoci a 16. výročí zjevení (09.12.2010)
Tip na dárek! Už jste viděli DVD křesťané ve společnosti? (08.12.2010)
Může to být jinak, než se na první pohled zdá (05.12.2010)
Internetem koluje zavádějíci email s obrázkem Panny Marie (27.11.2010)
Jak poznávat Bibli, když není čas? (16.11.2010)
Milost Boží v nás (31.10.2010)
Žalářníkovo obrácení (30.10.2010)
Nahrávky kázání P. Marcela Javory (25.10.2010)
Adorační dny ve farnostech FATYMu (07.10.2010)
Půst (07.10.2010)
Posvícení ve Chvalaticích (02.10.2010)
Svoboda bez vazeb neexistuje (02.10.2010)
Svatováclavské kázání P. Piťhy (30.09.2010)
Kázání stigmatizovaného kňaze Zlatka Sudaca (28.09.2010)
Doporučení časopisu Res Claritatis MONITOR (16.09.2010)
K NALÉHAVÉ PROSBĚ ÚDAJNÉ "PANNY MARIE" (08.09.2010)
Kurz Dějiny křesťanství (07.09.2010)
Zajímavý film o Marii Goretti (06.09.2010)
Varování před nebezpečím šamanizmu a ezoteriky (04.09.2010)
Matka Tereza – odpůrkyně potratů, které Clinton nepodal ruku (01.09.2010)
Přednáška Jsme ve vesmíru sami? (01.09.2010)
TATO OBLUDA JE ZLO - svědectví 15leté studentky (06.08.2010)
KURZ ČETBY PÍSMA (23.07.2010)
Pád důvěry (05.07.2010)
Náš čas (03.07.2010)
Zjevení Panny Marie v Garabandalu (01.07.2010)
Cyrilometodějská mise a její odkaz (21.06.2010)
Stesky Nejsvětějšího Vykupitele (19.06.2010)
3. oblastní setkání charismatické obnovy v Olomouci (15.06.2010)
Liturgická cesta na česko-německé hranici aneb s Písmem svatým do přírody (01.06.2010)
Každé povolání je zázrakem Boží milosti (27.05.2010)
Vassula Rydén na Slovensku (09.05.2010)
Mariapoli 2010 (09.05.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 7. část (09.05.2010)
Tomáš Baťa o hospodářské krizi (06.05.2010)
Ora et labora - Modli se a pracuj (05.05.2010)
Anselm Grün v Brně (01.05.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 6. část (01.05.2010)
Zpytování svědomí trochu jinak (09.04.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 5. část (08.04.2010)
V Brně- Židenicích budou číst Bibli nepřetržitě 24 hodin (04.04.2010)
Skála lásky (02.04.2010)
Svaté přijímání (01.04.2010)
Mše svatá a duše v očistci (31.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 4. část (16.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 3. část (10.03.2010)
Slavík a růže (07.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 2. část (01.03.2010)
Kongregace sester sv. Hedviky - 1. část (23.02.2010)
Zveme do Znojma na přednášky v postní době (22.02.2010)
Agnostik Leo Moulin vzkazuje katolíkům (13.02.2010)
"Postničky" (12.02.2010)
Čtvrthodinka před Nejsvětější Svátostí (23.11.2009)
Pro potěšení i pro zamyšlení (18.11.2009)
Modlitba papeže Benedikta XVI. před soškou Pražského Jezulátka (11.11.2009)
Víkend s Biblí (09.11.2009)
Křesťanství běžného dne (03.11.2009)
Promluva Benedikta XVI. (31.10.2009)
Stačí jen dvě slova (26.10.2009)
Biblický kurz v Brně (22.10.2009)
Brno: Promluva papeže Benedikta XVI. při modlitbě Anděl Páně (10.10.2009)
Největší problém současné společnosti? (09.10.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (01.10.2009)
Zveme na adorační dny (29.09.2009)
Víra, naděje a láska - zamyšlení před návštěvou Svatého Otce (21.09.2009)
VÝZVA K PŘIJETÍ SVÁTOSTI SMÍŘENÍ (17.09.2009)
Vzpomínka na P. MUDr. Ottu Opálku - a také prosba (16.09.2009)
Pastýřský list - ZAHÁJENÍ NOVÉNY (06.09.2009)
Na čem záleží? (30.08.2009)
Jan Maria Vianney (27.07.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (24.07.2009)
Motlitba pro pět prstů (16.07.2009)
Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky (Sk 1, 8) (15.07.2009)
Sny (14.07.2009)
Kdo zpívá, dvakrát se modlí (01.07.2009)
Pastýřský list o NADĚJI (22.06.2009)
Litanie k drahocenné Krvi Pána Ježíše Krista (10.06.2009)
Každý může něco ovlivnit k dobrému (26.05.2009)
20. ročník Katolické charismatické konference (23.05.2009)
Už jenom tři minuty (10.05.2009)
Srdce jako diamant (06.05.2009)
O duši (04.05.2009)
Týden modliteb za povolání (30.04.2009)
Jubilejní rok v Kostelním Vydří (03.04.2009)
Rok svatého Pavla - modlitba ke sv. Pavlovi (01.04.2009)
Už jste si prorozjímali pastýřský list našich biskupů? (30.03.2009)
Úcta k Panně Marii (09.03.2009)
Páteční zvonění (04.03.2009)
Modlitby otců (03.02.2009)
Zveme na přednáškový cyklus Křesťanská mystika (26.01.2009)
Pochod pro život 2009 v Praze (16.01.2009)
Setkání s benediktinskou spiritualitou (10.01.2009)
Věta pro povzbuzení k duchovnímu životu (29.12.2008)
Vánoční přání - zamyšlení (25.12.2008)
Anděl Páně za křesťanskou Evropu (19.12.2008)
Velmi zajímavý výrok svatého otce Pia XII. (20.10.2008)
4. celostátní setkání společenství čistých srdcí (26.08.2008)
Co mě v poslední době výrazně oslovilo... (26.05.2008)
| Autor: Táňa Dohnalová | Vydáno dne 03. 12. 2008 | 14485 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Loading
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 160064
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace