Po té, co v roce 2001 narazily do budov obchodního centra v New Yorku letadla, a kdy se tak říkajíc zachvěly jistoty nejen Američanů, nastal zvláštní úkaz. V New Yorku se hned dvojnásobně zvýšil počet návštěvníků bohoslužeb a modlitebních setkání v kostelích a modlitebnách.
Tento jev však trval jen zhruba asi půl roku, pak opět počet poklesl a to dokonce pod původní hodnotu. Odpadli nejen ti, kterým katastrofa napověděla, že je třeba se obrátit k Pánu Bohu, ale spolu s nimi i někteří další.
Není to nic nového, už staré úsloví říká: „teče mu do bot, tak běží ke křížku,“ když nebezpečí pomine, člověk zase na Pána Boha zapomene. Byli jsme zvyklí na svůj standard, dokonce blahobyt, ale pak přišel koronavirus a teď dokonce i válka na Ukrajině s hrozbou rozšíření válečného konfliktu i dál, se všemi následky, které dopadají i na nás.
A tak jsem asi nebyl jediný, kdo čekal, že by se lidé mohli začít víc obracet k Pánu Bohu, ale nezdá sem mi, že by tomu tak zde bylo. Ano občas zachytím nějakou zprávu z Ukrajiny, že se lidé scházejí a modlí v kostelích více než dřív, ale u nás takovéto tendence nevnímám. Člověku se v této souvislosti vybavuje text poslední knihy Bible Janovy apokalypsy: „ Dolehlo na ně soužení, a přece se neobrátili.“ (srov. Zj 16,9)
Člověka napadá, co vše se ještě musí stát, aby lidem došlo, že v takovýchto situacích je jediným správným řešením obracet se k Pánu Bohu, tak jako obyvatele Ninive: po Jonášově kázání nastoupili cestu pokání a znovu si tím vyprosili Boží požehnání.
Co vy na to? Není právě teď čas více se obracet k Pánu Bohu a prosit o jeho řešení?
