Zajímavé...

Cesta do Taizé

Přinášíme svědectví Jana, které nám napsal o svém pobytě v Taizé.





Pomalu se naplňuje náš sen. Autobus projíždí krajinou plnou zeleně. Klidně bych si myslela, že jsem někde v Čechách. Přitom (po tolika únavných hodinách jízdy) se blíží „tajemné“ duchovní místo Francie – Taizé.
Jsme s manželkou plni napětí. V našich letech (je nám oběma dost přes padesát) a s vědomím, že ani jeden neumíme cizí jazyky, přijíždíme s pokorou. Nemáme velká očekávání. Chceme jen poznat místo plné lásky, o němž jsme už tolik slyšeli z různých stran. A hlavně nás láká modlitba zpěvem. Zpěv máme rádi, vícehlasy jsou naše parketa. Snad nám vynahradí chvíle, kdy budeme zmateni z babylonu jazyků, kterým nebudeme rozumět.
Cíl už je na dohled! Díváme se na sebe. Nepřehnali jste to? Bude to k zvládnutí? Vzajemný stisk rukou vrací odvahu a vystupujeme se nadýchat „francouzského“vzduchu.
Vítá nás zvonice se svou branou vstupu, nízké dřevěné stavby, velké plátěné stany. Když vidí naši zmatenost, ujímá se nás starší paní Marie z našeho autobusu. Zjišťujeme, že je to učitelka angličtiny. A velký balvan nám padá ze srdce. Úleva se ještě zvětší, když zjistime, že ubytování máme ve zděném centru kláštera v malé místnůstce, která připomíná prostou celu. Ale nás hřeje, že za obydlí nemusíme mít stanovou celtu. „Díky Bože!“ Jsme rádi, že to dobře začalo.
Je tu snad celá Evropa a spousta skupinek z celého světa. Uši brní pod přívalem jazyků. Mladých se tu shromáždilo 4 – 5 tisíc. Nás starší se samostatným programem je asi 500.
Shromažďujeme se pod plachtou velkého nízkého obdélníkového stanu. Po přivítání nás rozdělují pro duchovní rozpravy do skupinek. Nejprave se k nám připojují poláci. Jásáme. To si budeme alespoň trochu rozumět. Zazní ale verdikt: „ Je vás moc, musíte se rozdělit!“ Jsme „rozprášeni“. Vzniká nová skupinka. A to už těžce polykáme. Tři čechy doplňuje Thajwanka, Korejka a Angličanka (ta kromě angličtiny ovládá i francoužštinu), Francouzi – muž a žena a črnoušek z Foga – misionář; ti mluví jen francouzsky. Jsme snad jediná parta, kde se musí mluvit třemi jazyky (česky, francouzsky a anglicky). Jsme ale šťastní, že máme překladatelku Maria můžeme se tak zúčastnit naplno programu.
Venku je pošmourno, zamračeno. Ale déšť zatím nehrozí. Tak si se skupinkou nacházíme volné místo mimo stan a posedáme do kruhu na židle. Postupně se sobě navzájem představujeme a sdělujeme i důvod, proč jsme přijeli do Taizé. Musíme trpělivě, pomalu. Aby ti, kteří na sebe vzali oběť překladatelů, stíhali všechny záludnosti rozdílných jazyků.
Zaujal mě štíhlý, asketicky vyhlížející Francouz s vyhaslým pohledem a asketickým chováním. Jmenoval se Jean (Jan). Začal vyprávět: „Chtěl jsem jít na kněze, toužil jsem sloužit Bohu. Ale lidská nespravedlivá pomluva a lidská zloba způsobily, že mě na studia nepřijali. Těžce mi ublížili. Přestal jsem věřit v Boha. V sobě cítím jen beznaděj a temnotu. Sem jsem přišel, abych Boha vyzval. Buď i dá znamení (signum), že existuje, učiní zázrak, nebo u mě definitivně skončil!“ Všichni jsme se cítili jeho výpovědí zasaženi.
Snažil jsem se do té deprese vlít trochu optimismu. A tak říkám: „I když jsme ve tmě, víme, že slunce existuje. Možná stačí vystoupat na horu, nad mraky, abychom slunce opět uviděli! Možná pro tebe je tou horou Taizé!“ Zvláštní. V tu chvíli slunce na několik minut protrhlo závoj těžkých mraků a zasvítilo do našeho diskuzního kroužku, aby pak definitivně zmizelo v šedi. Všichni jsem se začali smát. Příroda někdy dovede opravdu zavtipkovat! Tíživá chmura z jeho výpovědi z nás spadla a ostatní pokračovali v radostnějším tónu. Zdálo se, že budeme dobrá parta i přes jazykové bariéry. Začátek jsme s manželkou vnímali docela pozitivně.
Další den začínal čtením z apoštola Jana o nasycení pěti tisíců. Usmívali jsme se na sebe. Vždyť nás tu také bylo asi pět tisíc, připadalo nám to symbolické. Přednášet měl bratr John (Jan) z USA.
U okraje stanu jsem zahlédl Jeana. Z náhlého popudu jsem se zvedl a šel k němu. Po pozdravu mu krkolomě říkám: „Jeane, Bůh ti posílá znamení, signum! To znamení jsou tři Janové, three John!“ A zvedám ruku se vztyčenými třemi prsty, aby pochopil. Díval se na mě udiveně. Udivený jsem byl ale i já! Nechápal jsem, proč jsem to udělal. Až teď jsem začal přemýšlet nad významem slov, která jsem mu řekl. Kdo mají být ti tři Janové? Zřejmě bratr John, apoštol Jan a on. (V tu chvíli jsem ještě nepochopil, že třetím Janem Bůh mínil mne!) Začala přednáška bratra Johna a naše překladatelka nám v kroužku tiše překládala. Já jsem ale náhle přestal vnímat. Zmocnil se mě velice zvláštní pocit. Něco ve mně mluvilo. Ale beze slov. Prostě v myšlenkách, na zvláštní úrovni, kterou jsem neznal. „Řekneš Jeanovi podobenství!“
(Byl to příběh, který se stal v sousední farnosti. Věřící manželé. Ona měla zavedeno vnitroděložní tělísko, a přesto otěhotněla. Nutili je k potratu, protože to téměř vždy skončí těžkou deformací plodu, tělísko vroste do tělíčka – často obličeje – dítěte. Odmítli. Pořádali farní společenství, aby se za ně modlilo. Při porodu se dítě narodilo zdravé a ochranu – tělísko – drželo ve své drobné ručičce.)






Začal jsem v sobě silně protestovat. „Bože, to nemůžeš myslet vážně, to mu přece nemohu říci!“
Začal jsem pociťovat zvláštní tlak. Ne, nebyl to nátlak. Bylo to jako objetí. Objetí v lásce. Byla to prosba, ne diktát. To už jsem se začal vnitřně chvět. „Ne, Bože, to rozhodně nemohu! To je přece hovadina! To téma! Překladatelka Marie mi nepomůže! Já neznám žádný jazyk! Ne , v žádném případě!“ „Ty znáš to podobenství!“
To už jsem prožíval něco, co se podobalo zoufalství. „To nemůžeš myslet vážně!“
Manželka se s obavou na mě ohlédla. „Děje se něco?“ Vědě o mých problémech se srdcem a tlakem. „Ne, všecko v pořádku!“ Obrátila se zpět. I ona náhle věděla, že Bůh od nás něco chce. Já jsem stále zápasil a odmítal. „Bože, to je úplně nehorší varianta, to je proti veškeré logice! Vždyť jsi vybral úplně nejslabší, nejneschopnější článek! Je tu tolik profesně kvalifikovaných lidí, kteří to zvládnou a předají tvé poselství!“ „Ne, budeš to ty!“ Přednáška končí.
V obavách sděluji manželce, co se mi stalo. (Zvláštní. Jako každá žena plná pochybností tentokrát jedinkrát nezapochybovala a byla mi oporou, abych mohl poselství předat!)
Oba se shodujeme, že bude problém s překladatelkou. Pomalu se se situací smiřuji a v hlavě vyhledávám anglická slovíčka, která tam ještě zbyla ze studií na gymnáziu. Mari zpozorovala, že se něco děje. Naznačujeme. „Ano, takové věci se tu občas stávají!“
Doufám a věřím, že když už to tedy mám říci já, že mi Duch sv. Upraví cestu. S odhodláním jdu na skupinku. Beru si slovo. „Jeane, Bůh ti posílá jedno podobenství!“ Zpozorněl. Uklidňuji se a začínám mít pocit, že to nakonec přece jenom nějak půjde. Když začnu o nechtěném těhotenství, začne Marie reptat, a když zazní slovo potrat, vzbouří se: „ It is schoking!“ a odmítne dál překládat. Ztuhnu. V duchu mi zoufale letí: „Bože, já ti to říkal, teď sám vidíš, že to nedokážu!“
Propadl jsem zoufalství. Ale zvláštní věc. Celá skupinka náhle začala spolupracovat, cítí vážnost a důležitost poselství. Náhle mi naskakují anglická slovíčka, o kterých jsem si myslel, že jsou dávno zasunuta a zapomenuta. Je to černošská angličtina. Ale zvláštní. Jean neustále pokyvuje hlavou, že chápe, že rozumí. Zasekli jsme se na slovíčku „tělísko“. Skupinka horečně přemýšlí nad významem. Angličanka vítězně zvolala: „Spirals!“ Rukama, nohama a pár slovíčky popisuji porod, kdy narozené dítě v ručičce drží tělísko – spirals! Obracím se přímo na Jeana. „ I ty se musíš nově narodit! I ty musíš mít své problémy ve svých rukou! Ne je mít vrostlé ve svém těle!“ Beru propisovačku. „Tu spirálu, svůj problém, musíš uchopit a zahodit, rozumíš?“ a zuřivě mrštím propisovačku o zem.
Jean „nepochopitelně“ stále kývá hlavou, že rozumí. Ale já se hroutím na židli teď už s opravdovým zoufalstvím. Potichu, ale naplno, vyčítám. „ Bože, já ti to říkal, že to nemá šanci! A teď jsem selhal, nezvládl to. To přece nemohl pochopit!“
Cítím, že je to hlavně můj problém, že nevěřím. On stále kývá hlavou a usmívá se. Náhle mi v hlavě naskočí: „Pověz mu Židům, kapitola 12!“ Nic mi to neříká, neznám to. Ale horečně hledám zahozenou propisku a kus papíru. Ověřuji si, jak to napsat francouzsky, a předávám Jeanovi. „To ti říká, vzkazuje Bůh!“
Vůbec nechápu, proč to říkám a dělám věci, které odporují zdravému rozumu! Je zvláštní, že vše přijímám jako samozřejmost. Spíš bych měl bít pocit, že jsem se zbláznil. Že nemám všech pět pohromadě. Vůbec nepochybuji o vnitřním hlase, ačkoliv se mi to nikdy nestalo. Jen cítím, že Bohu moc záleží na tom člověku, že ho miluje. Že zřejmě On i jemu pomohl, aby pochopil to mé krkolomně sdělené podobenství! Ale cítím, že ani ostatní nepochybují!
Náhle si uvědomuji, že jsem vnímal: „To podobenství je určeno hlavně Jeanovi, ale ještě i jednomu ze skupinky!“ Začínám už s klidnější hlavou uvažovat, kdo by to mohl být. Ale nikdo mě nenapadá. Asi to není tak důležité.
Opouštím toto téma a prosím manželku o procházku. Cítím se obrovsky vyčerpán. Jako ještě nikdy. Nikdy jsem takový pocit nepoznal. Procházíme se ruku v ruce po křivolakých cestičkách zadní části areálu Taize. Přišli jsme k altánu. Cítím, že potřebuji být s Bohem sám. Vyříkat si to s ním.
„Bože, cos mi to udělal! Už nikdy nebude můj život jako dřív! Už nikdy nebudu moci pochybovat o tvé existenci! Dotkl se mne svou rukou. („Cp jeho pláště procházel chrámem...“) Náhle rozumím. Ano, dotkl se mě jen okrajem svého pláště. Vždyť On je tak koncentrovaná láska, že by mě to zalilo, kdyby se mne dotkl svou rukou!
Stále se ještě vnitřně třesu po té silné koncentraci vnitřních zážitků. Zažil jsem v krátké chvíli celou hloubku prožívání od zoufalství po pocit silného štěstí, vděku, lásky.
V modlitbě se pomalu zklidňuji. Stále ale nechápu, proč já? Jen vnímám stále intenzivněji, že pro Boha není nic nemožné. Lidská měřítka neplatí.
S děkováním opouštím altán. Už mám pocit obnovení sil. Ale zvláštní rozpoložení mě neopouští celý den. Až večer, když se připravujeme ke spánku, otočím se k manželce: Vždyť já vůbec nevím, co jsem Jeanovi předal za poselství! Židům 12, to mi opravdu nic neříká!“
Hledáme Bibli a náležitý odstavec.






Začínám nahlas číst:
„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž a hřích, který se nás tak snadno přichytí a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všechno on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny“
Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.
Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna!“
(Ze srdce mi padá obrovský balvan. Teď už definitivně mizí i drobné stíny pochybností. To poselství je silné. Přes hlubinu věků promlouvá úžasně, úderně. Ale Písmo pokračuje a stále graduje!)
„Dovolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo ji prošli. Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“
Jsem zcela konsternován. Cítím, s jako úžasnou láskou tady Bůh promlouvá ke svému „synovi“ Jeanovi. Trpělivě vše vysvětluje, hladí a uzdravuje jeho rány na duši, dává naději ve smysluplnost všeho, co se s ním děje. Vnímám velké zadostiučinění. Mám pocit, že ten úryvek je určen i mně. Že ani mě nenechal v beznaději po první části poselství s podobenstvím a potvrdil pravost svých slov slovem z Písma. V duši se mi rozlévá pocit pokoje, štěstí i radosti z návratu marnotratného syna. Vnitřně už vím, že Bůh skutečně Jeanovi to znamení o své existenci dal. A pádně, razantně. Zároveň ale tak obyčejně, lidsky... Usínáme s velkou úlevou a pokojem v srdci.
Další den pokračuje rozborem Janova evangelia bratrem Johnem. A náhle slyším několikrát za sebou slovo „spirals.“ Pozorně poslouchám překlad. „Všimněte si, že Jan evangelista píše zcela jiným způsobem než ostatní evangelisté. Vždy rozvine určitou myšlenku, kterou v dalším odstavci zopakuje, ale doplní další informací, což se opět zopakuje, aby zvýraznil, co je důležité. Postupuje ve spirálách, kdy v každém dalším závitu je výš v informacích i v poznání a sdělení.“ Najednou slyším slovo, které jsem slyšel včera od Marie, „schoking.“ „Ježíšovo učení je pro jeho posluchače mnohdy šokující. Šokující natolik, že mnozí posluchači od něho odcházejí. ,To se nedá poslouchat, to je šok, s tím nechceme nic mít!´“ V mnoha rovinách se řečník dotýká včerejšího problému. Jako by přímo k němu a o něm mluvil i o Jeanovi.
Další den ten pocit ještě zesílil. Jako by přednáška byla určena jen jemu. Když přednáška skončila, šli jsme se s manželkou projít, protáhnout zdřevěnělé údy. Vyšlapujeme si to sami po louce, když se proti nám objevil Jean. Nevydržel jsem to a už z dálky jsem rozpřáhl ruce. Padli jsme si do náruče s vědomím, že vprostřed nás, s námi, je Bůh. Velká úleva byla v tom objetí. Z obou stran. On cítil úlevu, že Bůh ho slyšel. Z lidského pohledu snad zhřešil, když Boha vyzval ke konfontaci. Bůh ale věděl, že to plyne ze zoufalství a beznaděje, bezvýchodnosti. (Jenže On má vždy řešení.) Já zase cítil velkou úlevu v tom, že jsem poselství dokázal předat. Že jsem uvěřil, že na tom Bohu velmi záleží. Pocit spolupráce s Duchem sv. Byl úžasný. Vidět a zažít na vlastní kůži působení třetí Božské osoby, vidět, jak jeho vlivem se bližní proměňuje, to nejde zapomenout. Hluboko se to vrylo do paměti. (Dodnes si umím vybavit i to objetí!) Oba jsme cítili, že je dokonáno.
Následně přišel naposled do naší skupinky. Všichni jsme vnímali, že je to jiný člověk. Už nebyl vyhaslý a ochablý, troska vůle. Oči mu zářili nadšením a elánem. Touhou, co nejdříve naplnit poznání. K němuž tady v Taizé došel. Mluvil o tom, že pochopil, že jeho situace má řešení. Že vstoupí do jiné církve (nebylo upřesněno o jakou církev se jedná a kam zamýšlel přestoupit - pozn. redakce) a bude mít šanci sloužit Bohu a bližním, jak po tom vždy toužil. Že je šťastný, když opět Boha našel. Když mu dal odpověď na jeho pochyby. Všechny nás povzbudil, srdečně se s námi rozloučil a odešel. Bylo pro něho zbytečné tu dál zůstávat. Všechny otázky, se kterými sem přišel, mu byly zodpovězeny.
Jeho život opět dostal smysl a řád. Z beznaděje se dostal k protipólu – ke štěstí. Cítil jsme, že o nebude mít snadné. Ale on už se chopil svého kříže. Vnímal jeho tíži, ale i jeho požehnání. Pochopil, jak se námi Bůh pracuje! Byl to zvláštní okamžik. Věděl jsem, že už se nejspíš nikdy neuvidíme. Mým úkolem bylo jen ho „nakopnout“. Teď už mu Bůh pošle do cesty další lidi, kteří budou utvářet mozaiku jeho života. Jen v srdci mi zůstal. Živý příklad ztraceného a znovu nalezeného syna. Zůstala po něm „díra“ ve zmenšené skupince, ale dny plynuly dál.



DPP 10



Každý den jsem si s manželkou říkal: „Poselství patřilo ještě někomu. Jak to že nejsem schopen poznat, kdo to je? Co tím Bůh sleduje? Je můj úkol splněn nebo ještě pokračuje?“
Přišel den rozloučení. Celý týden nás velmi spojil. Loučení bylo srdečné. Poslední se loučila Francouzska. Byla to taková nenápadná, „šedá myška“. Téměř se do debat nezapojovala. Náhle se ale rozpovídala. „To poselství bylo i pro mě, vím to. Rozvedla jsem se, velmi mě to zasáhlo, těžce změnilo celý můj život. Stáhla jsem se do sebe, do své bolesti, svého zranění. I já musím ten problém vzít do svých rukou. Musím dokázat ho zahodit a ne ho nechat do sebe stále více vrůstat. Osvobodit se a být zase sebou.“
Slzy ji tekly po tváři a já cítil její proměnu. Jen Bohu déle trvalo, než prolomil hradby pocitu prohry života. Dal ji znovu naději, vlil do žil novou energii, ukázal novou šanci.
Marie se na nás obrátila. „Viděla jsem tu mladíka s dredy, hrozně postrojeného. „Ten tady nemá co dělat!“ řekla jsem si. A pak jsem ho viděla ležet v pokoře před křížem. Zastyděla jsem se, jak jsem ho posuzovala.“ Vnímali jsme celý týden, jak její srdce měkne. Jak mizí její odtažitost a vnitřní nedůvěra. Jak se daleko víc otevírá.
Máme dojem, že už všechno skončilo a bylo řečeno. Chystáme se k odjezdu. Ale autobus má dvě hodiny zpoždění. Odbíhám tedy ještě se rozloučit s dívkou, Češkou, kterou jsme tu poznali před třemi dny. Vyznala se nám, že tu před čtyrmi měsíci našla Boha. Byla šťastná v prvotní radosti z Boží náruči. Ale při loučení měla najednou spoustu otázek, náhle, jako když vyvře sopka. Hodinu jsme s pomocí Ducha sv. Hledali odpovědi. Slzy byly svědkem toho, že rozhovor mířil hluboko do srdce. (Dnes už je pokřtěná a zakotvená v Bohu) Cesta domů byla náročná, ucpaná dálnice. Ale v nás byla energie velice silných zážitků. Ani jsme únavu nevnímali.
Druhý den po návratu jsem potkal známou. (Půjčila nám česko-francouzský slovník, držela nám palce.) Měl jsem s ní vážný rozhovor před odjezdem a slíbil ji, že se tam za ni budeme modlit. „Musím ti něco vyprávět! Co se tě týká! Příběh člověka, který úplně ztratil víru jako ty! Přišel do Taizé hledat Boha a on mu odpověděl! On ho tam znovu nalezl! Myslím, že i ty bys měla jet do Taizé, Bůh ti odpoví na tvé otázky, najdeš znovu svou víru!“
„Ale já už ji nemusím hledat! Já ji znovu našla. Šla jsem ke zpovědi a dala si to s ním do pořádku!“
Tolik radosti jsem prožili v Taizé! Ale že ta radost bude pokračovati po návratu? Zažil jsem něco, co se člověku nepoštěstí tak často. Moci se radovat z radosti druhých, s bližními prožívat přiblížení se k Bohu. Ta zkušenost s Duchem sv. stála za to!
A jak jsme na tom my? Nemáme v sobě také vrostlou spirálu, kterou neumíme odhodit? Odevzdat ji Bohu a prožít zázrak proměny? Že se dnes zázraky nedějí? - A chceme je vidět? A zažít na sobě?



Sdílet

Související články:
Zpěvy z Taizé v Třebíči (17.10.2018)
Taizé se připravuje na léto (21.06.2018)
Modlitba se zpěvy z Taizé - březen 2018 (01.03.2018)
Modlitba se zpěvy z Taizé - 26. 11. 2017 (25.11.2017)
Modlitba se zpěvy z Taizé - 15. 10. 2017 (07.10.2017)
Modlitby se zpěvy z Taizé 2017 (30.01.2017)
Evropské setkání mladých v Lotyšsku (19.12.2016)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (03.12.2016)
Taizé v Třebíči (07.10.2016)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (23.11.2015)
Slavnost Světla v Praze (14.11.2015)
Dny důvěry v Ostravě (14.11.2015)
Modlitba Taizé v Třebíči (24.09.2015)
Příští evropské setkání Taizé se bude konat ve španělské Valencii (04.01.2015)
Pro každého účastníka setkání Taizé se konečně našlo místo (27.12.2014)
Poslední výzva před setkáním Taizé v Praze: stále se hledá 2 500 míst v hostitelských rodinách (23.12.2014)
Evropské setkání mladých Taizé v Praze (14.12.2014)
Květen 2014: Modlitby a informační schůzky s bratry z Taizé (09.05.2014)
Setkání Taizé v Praze 2014 (15.03.2014)
Příští pouť evropské mládeže bude v Praze (01.01.2014)
Ekumenická modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (23.11.2013)
Dny důvěry - dokument České televize (14.11.2013)
Na Dny důvěry přijedou stovky mladých (31.10.2013)
Ekumenická modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (04.10.2013)
Dny důvěry v Praze: listopad 2013 (02.10.2013)
Ekumenická modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (06.05.2013)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (29.11.2012)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (29.09.2012)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (12.05.2012)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (23.02.2012)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (15.11.2011)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (02.05.2011)
Ekumenická modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (11.11.2010)
Modlitba se zpěvy z Taizé v Brně (07.09.2010)
Pozvánka na Taizé modlitbu (06.04.2010)
Ekumenické setkání Dny důvěry (07.08.2009)
| Autor: Bohumila Hubáčková | Vydáno dne 17. 06. 2010 | 11797 přečtení | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Jak se ti líbí časopis Milujte se!? (viz www.milujte.se)


Celkem hlasovalo: 407293
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
projekt Godzone=
Jsme mediálními partnery projektu Godzone.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace