Zajímavé...

Cantalamessa: V liturgii je nám minulost blíže než tehdejším současníkům

O. Cantamessa věnoval letošní cyklus adventních homilií dějinám evangelizace, kterou rozdělil do čtyřech vln.





„To co se mění a čím se liší jednotlivé vlny evangelizace, jak jsem je zmínil, není předmět zvěsti – «víra, která byla jednou provždy křesťanům svěřena», jak praví list Judův - nýbrž její adresáti, totiž řecko-římský svět, barbarský svět a nový svět, čili americký kontinent.“

Ptáme se tedy, pokračuje O. Cantalamessa, kdo je tím novým příjemcem, který nám dnes dává možnost mluvit o probíhající čtvrté vlně nové evangelizace?

„Odpověď zní: západní, sekularizovaný a v jistých směrech post-křesťanský svět. Toto určení, které se objevuje už v dokumentech bl. Jana Pavla II., bylo vyjádřeno výslovně magisteriem Svatého otce Benedikta XVI. v motu proprio, kterým ustanovil Papežskou radu pro novou evangelizaci a kde hovoří o «mnohých zemích se starobylou křesťanskou tradicí, které vzdorují křesťanskému poselství».“

Během loňského adventu O.Cantalamessa hovořil o třech pilířích, které charakterizují tohoto nového adresáta evangelní zvěsti: scientismus, sekularismus a racionalismus.

„Ve stejné době, kdy se na scéně vynořuje nový svět, který potřebuje evangelizovat, objevují se také noví zvěstovatelé: biskupové v prvních třech staletích, mniši ve druhé vlně a členové rozmanitých řeholí ve třetí vlně. A dnes jsme svědky zrodu nové kategorie protagonistů evangelizace: laiků. Tato kategorie přitom nemá nahradit ty ostatní, nýbrž představuje novou kategorii Božího lidu, která se k těm ostatním má přiřadit, přičemž biskupům a jejich hlavě, papeži, zůstává v misijním poslání církve vůdčí kompetence a rozhodující odpovědnost.“

Třebaže se nemění zvěst samotná, pokračoval papežský kazatel, může se měnit způsob jakým je prezentována, její priority a východiska zvěstování.

„Shrneme-li cestu, kterou prošla evangelní zvěst až do naší doby, můžeme říci, že první zvěst přinesl Ježíš a jejím ústředním obsahem je sdělení: «Přiblížilo se Boží království». Po této jedinečné a neopakovatelné fázi, kterou označujeme jako «Ježíšovu dobu», následuje po Velikonocích «doba církve». V ní už Ježíš není zvěstovatelem, ale zvěstovaným; slovo «evangelium» už neznamená «dobrou zvěst, kterou přináší Ježíš», ale dobrou zvěst o Ježíši, to znamená, že jejím předmětem je Ježíš, a především Jeho smrt a zmrtvýchvstání. To je to, co má neustále na mysli svatý Pavel, když užívá slovo «evangelium»“.

Další postup šíření radostné zvěsti pak O.Cantalamessa popsal za pomoci obrazu brázdy, která zůstává za lodí na mořské hladině. Začíná od přídě a šíří se na obě strany stále více až se ztrácí na horizontu a dotkne se protilehlých břehů moře. Tak tomu bylo se zvěstí, kterou šíří církev. Od zprávy o tom, že „Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25; 1 Kor 15,1-3). Od přídě, kterou představují čtyři evangelia a celý Nový zákon, se šíří tradice církve a její učitelský úřad, její liturgie, teologie, instituce, její zákony a spiritualita. Výsledkem je nezměrný odkaz, který připomíná širokou mořskou brázdu v její maximální šíři.

„V tomto bodě, má-li se přistoupit k opětovné evangelizaci odkřesťanštěného světa, je nutné si vybrat. Odkud začít? Z jakéhokoli bodu oné brázdy anebo od přídě? Nezměrné bohatství nauky a institucí se může stát jakýmsi handicapem, když se snažíme je předat člověku, který ztratil veškerý kontakt s církví a už neví, kdo je Ježíš. Bylo by to jako obléci nějakému dítěti starý, obrovský a těžký brokátový pluviál, který ho znehybní.“

Je zapotřebí, pokračoval papežský kazatel, pomoci tomuto člověku navázat vztah k Ježíši. Učinit to, co v den Letnic učinil Petr, když stál před třemi tisíci lidmi, kteří byli ve velice podobné situaci jako lidé naší post-křesťanské doby. K modernímu člověku je třeba mluvit o Ježíšovi, kterého jsme my ukřižovali a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a dovést jej tak k tomu, aby mu to proniklo do srdce a zeptal se: «Bratři, co máme dělat?» a my odpovíme jako Petr: «Obraťte se! Každý ať se dá pokřtít, pokud ještě nejste, anebo se jděte vyzpovídat, pokud pokřtěni jste.» Způsoby a momenty, kdy takto mluvit, závisejí na naší kreativitě a mohou se různit, stejně jako to vidíme v Novém zákoně.

„Nyní bych rád vysvětlil, proč je v křesťanství možné začít kdykoli znovu od přídě, aniž by se jednalo o mentální fikci nebo pouhý archeologický úkon. Důvod je prostý: loďka stále brázdí moře, a brázdu vždycky začíná čeřit příď!“

V jedné věci, pokračoval papežský kazatel, nesouhlasím s filosofem Kierkegaardem, byť řekl o víře a Ježíšovi krásné věci. Týká se to jeho preferovaného tématu současnosti Krista. Kierkegaard pojímá tuto současnost jako bychom se my měli stát Kristovými současníky. «Ten, kdo věří v Krista – píše dánský filosof – je povinen učinit se současníkem tím, že sestoupí do hlubin» (Nácvik křesťanství). Má tím na mysli, že ten, kdo chce věřit vírou apoštolskou, musí odhlédnout od dvou tisíci let dějin následování Krista a vcítit se do Jeho současníků, ke kterým mluvil Ježíš.

„Pravá současnost Krista je jiná! Sám Kristus se stává naším současníkem, protože po zmrtvýchvstání žije v Duchu a v církvi. Pokud se my stáváme současníky Krista, jde jenom o současnost intencionální. Pokud se však naším současníkem stává Kristus, jde o současnost reálnou. Jedna pronikavá myšlenka pravoslavné spirituality praví, že „liturgické připomenutí (anamnéza) je radostná vzpomínka, jež činí minulost více přítomnou než tehdy, kdy byla žita“… Uvědomuji si, že je nesnadné, ba dokonce asi stále méně možné říkat tyto věci lidem v dnešním sekularizovaném světě, ale my, kteří evangelizujeme, bychom z toho měli čerpat odvahu a věřit evangelistovi Janovi, jenž říká: „Větší je ten, který je ve vás, než který je ve světě“ (1 Jan 4,4).“

Novostí dnešní vlny evangelizace, pokračoval dále O. Cantalamessa, jsou laici, jak už bylo řečeno. Hovořil o tom koncil (Apostolicam actuositatem), Pavel VI. (Evangelii nuntiandi) a Jan Pavel II. (Christifideles laici). Počátky tohoto všeobecného poslání se ovšem vyskytují už v evangeliu, kde Ježíš posílá spolu s Dvanácti apoštoly dalších 72 učedníků (Lk 10,1).

„Znám ve Spojených státech jednoho laika, otce rodiny, který se kromě své profese intenzivně věnuje evangelizaci. Je plný humoru. Jeho řeč je přerušována salvami smíchu, jak to umí snad jenom Američané. Když někam přijde, začíná vždycky velmi vážným sdělením: «2500 biskupů, kteří se sešli ve Vatikánu, mne požádalo, abych vám tady zvěstoval evangelium.» V lidech to samozřejmě vzbudí zvědavost. Potom vysvětlí, že oněmi biskupy byli účastníci Druhého vatikánského koncilu, kteří napsali dokument Apostolicam actuositatem, ve kterém vybídli všechny křesťanské laiky, aby se podíleli na evangelizačním poslání církve. Onen Američan má úplnou pravdu, když říkal, že jej 2500 biskupů poslalo hlásat evangelium. Nejsou to prázdná slova řečená všem a nikomu, ale jsou osobně určena každému katolíkovi.“

O apoštolátu laiků, pokračoval papežský kazatel, se nezačalo mluvit teprve na Druhém vatikánském koncilu. Mluvilo se o něm již předtím. Novost, se kterou přišel koncil, spočívá v titulu, se kterým byli laici přidruženi k apoštolátu hierarchů. Nejsou totiž pouhými spolupracovníky, nabízející svou profesi, čas a prostředky, nýbrž dostávají „také zvláštní milosti, který je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce užitečné pro obnovu a další rozvoj církve“ (Lumen gentium, 12).

„Ježíš chce, aby jeho apoštolové byli pastýři ovcí a rybáři lidí. Pro nás kněze se jeví snadnějším být pastýři než rybáři, tzn. živit slovem a svátostmi ty, kteří přicházejí do kostela, než vydat se hledat ty, kteří jsou vzdáleni v nejrozmanitějším životním prostředí. Podobenství o ztracené ovci se dnes představuje obráceně: devadesát devět ovcí se vzdálilo a jedna zůstala v ovčinci. Hrozí tedy, že péče o jedinou ovci stráví většinu času, takže už nezbude na hledání těch ztracených. Za této situace se přínos věřících laiků jeví jako prozřetelnostní odpověď Boha pro naši dobu.“

Nejpokročilejší realizací tohoto přínosu, pokračoval O. Cantalamessa, představují církevní hnutí. Jejich specifický vklad spočívá v tom, že nabízejí dospělým příležitost objevit znovu vlastní křest a stát se aktivními členy církve. Mnohé konverze nevěřících a návraty k náboženské praxi nastávají právě v prostředí těchto hnutí.

„Vánoce nás přivádějí jakoby na špičku samotné přídě, protože všechno se začíná od Betlémského dítěte. V liturgii uslyšíme «Hodie Christus natus est, hodie Salvator apparuit» „Dnes se nám narodil Spasitel a ukázal se nám“. Až uslyšíme tato slova, zamysleme se nad tím, co bylo řečeno o anamnéze, která činí událost více přítomnou než tomu bylo poprvé. Ano, Kristus se dnes narodil, protože se narodil pro mne tehdy, když jsem uznal a uvěřil v tajemství. «Co mi prospěje, že se Kristus narodil v Betlémě z Panny Marie, pokud se nenarodí vírou v mém srdci?» – říká Origines a po něm svatý Augustin a svatý Bernard. Osvojme si invokaci, kterou náš Svatý otec vybral pro letošní vánoční blahopřání a opakujme spolu s ním vší touhou srdce: «Veni ad salvandum nos» – Přijď, Pane, a zachraň nás!“

To byl výtah poslední adventní homilie papežského kazatele O. Cantalamessy, kterou pronesl v pátek 23. prosince ve Vatikánu.

Převzato z www.radiovaticana.cz, článek naleznete zde.


Sdílet

| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 27. 12. 2011 | 4537 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: RaVat
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace