Slovenský publicista a spisovatel
Karol Dučák se dlouhodobě zabývá problematikou 2. vatikánského koncilu. Na našich stránkách jste od něho mohli číst například pojednání
Proč koncil ve 20. století? Nyní si z jeho "pera" můžete přečíst další článek, který připravil pro fatym.com. Zamýšlí se v něm nad jednotlivými částmi "Tridentské" liturgie Pia V. a tzv. "pokoncilní" Pavla VI., jejich vývojem, srovnáním, společnými prvky i rozdíly...
Abstrakt
Liturgie Pavla VI., jako
forma ordinaria (řádná forma) a liturgie Pia V., (známá i pod frekventovaným označením tridentská mše), jako forma extraordinaria (mimořádná forma), jsou dvě rovnocenné formy římského ritu. Mají nemálo odlišností, ale také mnoho společných prvků. Přesto odborníci a badatelé působící v dané oblasti stále zaznamenávají množství fanatických útoků ze strany zastánců tridentské mše orientovaných proti liturgii Pavla VI. Příčinu této situace můžeme hledat včetně osobního postoje jednotlivců i na úrovni odborného bádání, které prokazuje nedostatečnou znalost složitého liturgického vývoje římské církve. Autor se v článku zaměřuje na některé odlišnosti liturgie Pavla VI. ve srovnání se starší formou římské liturgie a vysvětluje genezi liturgického vývoje, která podmínila vznik těchto odlišností.
Poukazuje také na místy nesprávnou argumentaci kritiků a odpůrců řádné formy římského ritu a jeden případ, ve kterém s jejich stanoviskem naopak souhlasí. Na základě této argumentace předkládá i vlastní kompromisní řešení, které by umožnilo zvýšení kompatibility obou forem římské liturgie a dosažení usmíření nejen uvnitř římské církve, ale i v celém církevním společenství.
Úvod
Dvě formy římského ritu, liturgie Pia V. a liturgie Pavla VI., mají mnoho společných, ale i nemálo odlišných prvků. V zájmu úplného pochopení problematiky a liturgického vývoje římské církve posledních dvou tisíciletí je třeba podnikat parciální exkurzy do sledování jednotlivých detailů tohoto vývoje. Jedním z takových významných detailů je i stručné vysvětlení rozdílného přístupu k aktivní účasti věřících na liturgii v obou formách římského ritu, s důrazem na projev při
úkonu kajícnosti a
obětování. Právě v uvedených důrazech můžeme při podrobnějším zkoumání najít několik zajímavých aspektů relevantních pro další bádání v oblasti liturgické obnovy.
------------------------
Stručný pohled na liturgický vývoj úkonu kajícnosti
Úkon kajícnosti v liturgii Pavla VI. je do značné míry odlišný od
úkonu kajícnosti liturgie Pia V. Nepřekvapuje tedy, že i tento úkon - podobně jako mnohé jiné úkony liturgie Pavla VI. - podrobuje tvrdé kritice Ottavianiho intervence (1), na kterou se unisono odvolávají v podstatě všichni kritici liturgické obnovy, konané v pokoncilním období.
V období před realizací liturgické obnovy Katolická církev Západu zastávala názor, že mnohé věci v Církvi jsou neměnné, protože jsou tak definovány údajně již od období působení apoštolů. Tento postoj Církve se rovněž vztahoval k jejímu liturgickému vývoji. Potvrzuje to například Ottavianiho intervence, která na základě přezkoumání Apoštolské konstituce
Missale Romanum dokládá údaj, že misál, zavedený Piem V. dne 13. července 1570, z velké části pochází již z doby Řehoře Velikého a z ještě mnohem starších dob. (2) Lze se proto domnívat, že Katolická církev Západu setrvávala při tomto svém postoji i na základě přezkoumání dokumentů, týkajících se dějin jejího liturgického vývoje. Základ potridentského misálu podle tohoto bádání Církve pochází ještě z doby působení apoštolů a jen s malými obměnami se vyvinul do podoby, ve které ho převzal misál Pia V. v roce 1570. Podrobnější bádání v oblasti historických pramenů však tento názor Církve vyvrací. Jeden z důležitých historických důkazů můžeme najít například u profesora Gabriela Ragana, který předkládá zkoumáním historických církevních dokumentů podložené následující argumentace.
Z nařízení Tridentského koncilu byly vydány jednotné liturgické knihy, které odstranily značnou roztříštěnost liturgie z období středověku. Po Tridentském koncilu a v době zavedení potridentského misálu však absentovala orientace na starokřesťanské liturgické prameny. Proto i úsilí papeže Pia V.- vyjádřené také prostřednictvím buly
Quo primum tempore - deklarovat snahu o návrat k liturgii prvních staletí křesťanství a přiblížení se k takové formě liturgie, jaká byla v Římě v období od 5. až 6. století (3), nebylo možné aplikovat do liturgické praxe. V tomto období totiž nebyly známy mnohé dokumenty o vývoji liturgie, sahající až do nejstarších dob rané křesťanské církve. Ty se podařilo najít v knihovnách až mnohem později.
Takže Katolické církvi chyběl ucelený přehled o vývoji liturgie. Z tohoto důvodu se základem potridentského Římského misálu stal
Alkuinův sakramentář, pocházející z 9. století, který Katolická církev v době jeho zavedení pokládala za původní římskou liturgii. Přitom však šlo o původní římskou liturgii, která byla značně doplněna galikánskými vsuvkami. Základem potridentského Římského misálu se měl naopak stát originální římský obřad, což však odhalila až pozdější bádání, uzavírá Ragan. (4)
Potridentský misál Pia V. z roku 1570 obsahoval některé speciální prvky, které do původní římské liturgie nepatřily. Na druhou stranu však zrušil některé prvky původní tradice římské liturgie. Mezi ně po staletí patřilo například i tropování. (5) Za obzvláště nešťastnou událost však lze pokládat
absenci společných aktivit věřících při liturgii ještě před zavedením misálu Pia V., které byly nedílnou součástí původní římské liturgie. Šlo například o společnou modlitbu, nebo přinášení obětních darů. Takto se všechny aktivity přenesly na kněze a jemu přisluhující a věřící se stali jen pasivními účastníky liturgie. Důsledkem bylo klerikalizované slavení liturgie, které se stalo do jisté míry vzdálené od věřících.
Mezi speciální prvky, které nepatřily k původní římské liturgii, patří i
Confiteor - úkon kajícnosti. Jeho původní motivy pocházejí z Amienského sakramentáře a v římské liturgii se ujal až v 11. století. Nebyl dokonce ani součástí mše svaté, recitoval ho jen kněz spolu s přisluhujícími během přípravy na mši svatou v sakristii. Až později se stal součástí mše svaté, v podobě modliteb při stupních oltáře. Rozvinul se ve více formách. Misál Pia V. sjednotil a definoval jeho text, který se aplikoval až do liturgické obnovy v pokoncilním období.
V potridentském misálu se
Confiteor modlil nejprve kněz za sebe samého a vzápětí
Confiteor recitovali ministranti jménem ostatních věřících. Až do roku 1960 se
Confiteor opakoval v průběhu mše ještě jednou. Recitoval ho ministrant před svatým přijímáním věřících. (6)
Confiteor se tedy během jedné mše opakoval až třikrát. V roce 1960 však papež Jan XXIII. uskutečnil několik liturgických změn, mezi nimiž bylo i vynechání
Confiteor před svatým přijímáním. (7) Tím se liturgie Pia V., s označením i tridentská mše, o něco zkrátila, přesto však i nadále zůstávala nadměrně komplikovaná a zdlouhavá. Což je do určité míry způsobeno tím, že se v ní dvakrát a někdy i vícekrát opakuje mnoho prvků. Vychází to z jejího charakteru příznačného pro období středověku, který rád rozmnožoval a kumuloval znaky a modlitby. Odpovídalo to květnatému způsobu vyjadřování člověka žijícího v tomto období. Zároveň však platilo, že vyšší kvantita (v tomto případě v podobě nepřiměřeného prodlužování liturgie) nemusí nutně znamenat i její vyšší kvalitu.
Mše Pavla VI. převzala stručnější a výstižnější způsob vyjadřování, markantní pro rozvinutou společnost 20. století. Při této liturgické obnově se opírala i o koncilní liturgickou konstituci
Sacrosanctum Concilium - O posvátné liturgii. Podle této konstituce se má v mešním pořádku vynechat to, co se v průběhu liturgického vývoje v liturgii zdvojilo, případně se k ní méně vhodně přidalo. Mešní řád se má přepracovat tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí a jejich vzájemná souvislost. Cílem těchto změn bylo věřícím usnadnit jejich náboženskou a činnou účast v liturgii. (8)
Tyto změny v liturgii Pavla VI. se dotkly i
Confiteor. Ve srovnání se starší formulací
Confiteor, „
že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky...“ liturgie Pavla VI. toto znění rozšířila o významný prvek: „
že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat.“ Jde o velmi důležitý pokrok, který tato obnova liturgie přinesla, protože mnozí kněží a věřící nejednou hřeší právě zanedbáváním aktivního konání dobra, tedy svou vlažností, lhostejností, pasivitou v záležitostech křesťanské víry.
Liturgická obnova Pavla VI. odstraňuje i další závažný nedostatek historie liturgického vývoje Církve, který
převzala i liturgie Pia V., a tím byla pasivní účast věřících na mši. Mnozí věřící vůbec nevěděli, že ministranti odříkávají
Confiteor i jejich jménem. Úsilí umožnit aktivní účast věřících na liturgii bylo v Římskokatolické církvi obhajováno již před uskutečněním Tridentského koncilu, během jeho trvání a po jeho ukončení. Konkrétní podobu však nabylo až na Druhém vatikánském koncilu.
Odůvodnění aktivní účasti věřících na liturgii byly Druhým vatikánským koncilem definovány například v konstituci
Sacrosanctum Concilium. Tato konstituce povolává k činné účasti na liturgii slovy: „
Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů.“ (9) A na jiném místě konstituce nacházíme, že „
Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu...“ (10)
Jedním z dalších projevů úsilí o aktivní zapojení věřících do liturgie je i
Confiteor v liturgii Pavla VI. jako
úkon kajícnosti celého společenství věřících. Modlí se ho nahlas všichni přítomní v doprovodu kněze, kteří se vyznávají ze své nehodnosti před zrakem Boha a prosí o odpuštění.
Confiteor se tak v liturgii Pavla VI. stává - a to je mimořádně důležité - prvkem aktivního spolupůsobení věřících na liturgii. Jeho cílem je zajistit věřícím požadované podmínky aktivní účasti na liturgii slova a na liturgii Eucharistie.
Úkon kajícnosti v liturgii Pavla VI. má ve srovnání s jeho starším zněním v liturgii Pia V. mnoho prokazatelných pozitivních prvků. V zájmu objektivity je však třeba poukázat i na jistá negativa. Je třeba si uvědomit, že misál Pavla VI. je nezbytné naléhavě obnovit. Cíl této obnovy by měl upozornit na skutečnost, že navzdory mnohým přínosným prvkům, které liturgie Pavla VI. zavedla ve srovnání s její starší formou v liturgii Pia V., dokáže být
nová liturgie kontinuální se starou liturgií, a to bez nedorozumění a konfliktů.
Tato obnova misálu Pavla VI. přímo souvisí i s
úkonem kajícnosti a obětováním v liturgii. V případě praktické aplikace si to můžeme představit následovně: úkon kajícnosti a obětování v liturgii by měli být společně - to znamená jejich nové znění v misálu Pavla VI. a jejich starší znění v misálu Pia V.,
vložené do tohoto obnoveného misálu. V souvislosti s obnovou misálu Pavla VI. je také třeba pokračovat a podporovat tzv. „
reformu liturgické obnovy“ podobným způsobem, jak se o to usiluje například kardinál Roberto Sarah, prefekt
Kongregace pro Bohoslužbu a svátosti. (11)
------------------------
Rozbor úkonu kajícnosti v misálu Pavla VI.
Úkon kajícnosti má v misálu Pavla VI. tři různé formy, z nichž jedna v sobě již zahrnuje i Kyrie následující po úkonu kajícnosti (modlitba vzývání
Pane, smiluj se).
První a zároveň nejvíce používanou formou úkonu kajícnosti v Katolické církvi i v současném období, je tradiční verze se
zkrácenou formulací
Confiteor převzatou z liturgie Pia V., při které se Kyrie vynechává.
Po této formě následují další dvě, které nacházíme pouze v novém misálu Pavla VI.
Druhá forma úkonu kajícnosti má kratší podobu, která obsahuje dvě dvojitá svolání o Boží milosrdenství a
třetí forma nahrazuje Kyrie. Postupně se ve stručnosti podíváme na specifika každé z těchto forem.
První forma úkonu kajícnosti Confiteor je koncipována do čtyř základních částí:
1.Výzva k vyznání hříchů.
Přednáší ji celebrant mše svaté. V latinském vydání misálu můžeme najít jen jednu formulaci této výzvy, jednotlivé národní misály je však obsahují řadu. Například v italském misálu nacházíme kromě původní latinské formulace další formulace výzvy na vyznání hříchů ke třem rozdílným formám úkonu kajícnosti a český misál obsahuje tři osobité výzvy. V případě slovenského misálu jsou to kromě původního latinského překladu ještě tři další výzvy, ale kněz si může výzvu k úkonu kajícnosti sestavit i sám, zejména s ohledem na uvedení do mše konkrétního dne. (12)
2. Chvíle ticha.
Po výzvě k vyznání hříchů následuje chvíle ticha, která pomáhá vhloubit se do sebe a litovat hříchy. Tím se společné vyznání stává osobním úkonem. Ticho je liturgickým úkonem, ne přerušením liturgie.
3. Vyznání viny.
V liturgii Pia V. byla pouze jedna formulace
Confiteor, „
že jsem zhřešil převelice myšlením, slovy a skutky...“
4. Modlitba za odpuštění.
Na závěr modlitby kněz prosí Pána Boha o odpuštění hříchů. Při všech třech formulacích vyznání má modlitba za odpuštění stejné znění: „
Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.“
V souvislosti s verzí
Confiteor zavedenou v mši Pavla VI. je třeba mít na zřeteli
výhradu Ottavianiho intervence a vážně se jí zabývat. Zmíněná výhrada poukazuje na to, že při této formě
Confiteor nejsou zvlášť zmínění sv. Michal archanděl, sv. Jan Křtitel, jakož i svatí apoštolové Petr a Pavel.
Pro srovnání, v tridentské mši má poslední věta v
Confiteor následující znění: „
Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla, svatého Jana Křtitele, svaté apoštoly Petra a Pavla, všecky svaté a vás, bratři, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.“
Ve slovenském Misálu Pavla VI. je naopak tato formulace zkrácena do podoby: „
Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, všecky anděly a svaté i vás, bratři a sestry, orodujte se za mne u Pána, Boha našeho.“
Tato formulace zahrnuje všechny anděly a svaté, i když výslovně není uveden ani jeden z nich. Pokud totiž prosíme o přímluvu všechny svaté, je zřejmé, že mezi všechny svaté patří i svatí apoštolové Petr a Pavel. A pokud prosíme o modlitby všechny anděly, máme na mysli i svatého Michala Archanděla, kterému patří přední místo mezi všemi anděly. Navíc je zde výrazné pozitivum, protože v liturgii Pavla VI. vzýváme všechny anděly, zatímco v liturgii Pia V. vzýváme jen svatého Michala archanděla. Na druhou stranu však neexistuje žádný kardinální teologický problém, který by bránil uvádět v poslední větě úkonu kajícnosti jmenovitě i svaté apoštoly Petra a Pavla, svatého Jana Křtitele, jakož i svatého Michala archanděla. Adresní prosba, zaměřená na konkrétního světce, především na archanděla Michala, patrona Katolické církve, je dokonce mnohem účinnější.
Proto autor článku vypracoval návrh kompromisní formy poslední věty vyznání viny, který je syntézou obou vyznání. Mohl by znít takto: „
Proto prosím blahoslavenou Marii, vždy Pannu, svatého Michala Archanděla a všechny anděly, svatého Jana Křtitele, svaté apoštoly Petra a Pavla, jakož i všecky svaté a vás, bratři a sestry, orodujte za mne u Pána, Boha našeho.“ Tento kompromisní návrh bude autorem článku předložen příslušným liturgickým komisím na podrobnější prozkoumání.
Druhá forma úkonu kajícnosti obsahuje dvě dvojité svolání o Boží milosrdenství. Nacházíme je v úvodu vyznání, které přednáší kněz slovy: „
Smiluj se nad námi, Pane.“ a před závěrečnými slovy věřících, když kněz pronese slova: „
Ukaž nám, Pane, své milosrdenství.“ Tuto formu úkonu kajícnosti, vzývající Boží milosrdenství, proto není vhodné aplikovat například v období, které klade důraz na tzv. kající obřady, dny, nebo v postní době.
Třetí forma úkonu kajícnosti nahrazuje Kyrie ve smyslu kombinace Kyrie se třemi
prediktáty o Kristu, které jsou vzývání. V latinském misálu (v dodatku) nacházíme jen jeden text, který je exemplativní, protože rubrika, která ho předchází, říká, že lze použít i jiné vzývání. Vzývání může přednést kněz nebo jiný vhodný přisluhující. Výzvu a prosbu o odpuštění však může pronést jen kněz.
Ve srovnání s předchozími dvěma úkony kajícnosti, které kladou důraz na nedokonalosti a hříchy člověka, má tato forma upozornit na Kristovo dílo vykonané z lásky pro člověka.
Obsahuje tři kompoziční složky:
1.
Tropy, kladou do popředí Kristovo spasitelné dílo. (13) V biblických textech můžeme najít například tyto tropy, odpovídající úkonu kajícnosti: Ježíš byl poslán uzdravit zkroušené srdcem (srov. Lk 4, 18 n. a Iz 61, 1-2), Ježíš přišel volat hříšníky (Mt 9, 13), Ježíš se za nás přimlouvá u Otce (srov. Jan 16, 26) a mnohé další.
2.
Vzývání se vztahují výlučně na osobu Ježíše Krista, nejsou adresovány Bohu Otci ani Duchu svatému. Je to z toho důvodu, že Kyrie v původním znění nebyly trojičním vzýváním.
3. Po tropech vždy následuje
prosba o milosrdenství, opakovaná věřícími.
Tato forma úkonu kajícnosti díky své struktuře umožňuje větší kreativitu a přizpůsobení slavení liturgie s ohledem na konkrétní liturgické období. Otevírá rozsáhlejší prostor pro možnost reflektování liturgie příslušného dne, už ze čtení v samotném úkonu kajícnosti. V národních misálech, včetně slovenského, je již vypracováno několik textů této formy, a to i na jednotlivá období v liturgickém roce.
Společně s tradičním Kyrie byla rozšířena zejména v období středověku od 9. do 16. století. Bohatost tropů s Kyrie byla chválou a oslavou Krista se vzýváním milosrdenství pro věřící. (14)
Tridentský misál však tropování z liturgie zcela vyloučil. Tuto tradici, mající původ v římské liturgii, opakovaně aplikovala do liturgické praxe až liturgická reforma v pokoncilním období.
Zmíněné formy úkonu kajícnosti je v liturgickém slavení v některých případech možné nahradit. Například během nedělních mší prostřednictvím obřadu
Asperges. Tento obřad je charakteristický požehnáním vody a následným pokropením věřících.
Druhou část článku naleznete zde.
------------------------
Poznámky k textu:
(1) OTTAVIANI A. – BACCI, A.:
Stručný kritický rozbor nového mešního řádu. Nová liturgie.
(2) OTTAVIANI A. – BACCI, A.:
Stručný kritický rozbor nového mešního řádu. Nová liturgie.
(3) Pro podrobnější informace viz: PIUS V.:
Quo primum tempore, „ad pristinam... sanctorum Patrum ac ritum.“
(4) Pro podrobnější informace viz: RAGAN, G.:
Liturgické hnutie na Slovensku. s. 13 – 14; Podrobnostmi o původu potridentského misálu Pia V., jakož i dalšími diskutabilními argumentacemi Ottaviavianiho intervence se zabývá například i článek: DUČÁK, K.:
Svätá omša podľa Misála Pavla VI. Vysvetlenie niektorých sporných momentov v polemike s tridentistami. In Duchovný Pastier. roč. 97, č. 4, 2016. ISSN 0139-861X.
(5) Tropování nebo (tropus) znamená obohacení mešního zpěvu o nějaký úvod nebo intermezzo s vlastním textem a melodií. Do liturgie se dostal již v období středověku – Pozn. autora.
(6) Předtím než začali věřící přistupovat k svatému přijímání – pozn. autora.; MALÝ, V.:
Slávenie svätej omše, s. 25 – 27.
(7) CABAN, P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138.
(8) Konštitúcia
Sacrosanctum concilium, 50.
(9) Konštitúcia
Sacrosanctum concilium, 28.
(10) Konštitúcia
Sacrosanctum concilium, 48.
(11) Pro podrobnější informace viz: SARAH, R.:
Cardinal Sarah: „Nová liturgia musí byť v kontinuite so starou“. Ako treba obnoviť misál Pavla VI.? In
L'Osservatore Romano, June 12, 2015, dostupné i na internetu:
http://www.lifenews.sk/content/cardinal-sarah-%E2%80%9Enov%C3%A1-liturgia-mus%C3%AD-by%C5%A5-v-kontinuite-so-starou%E2%80%9C-ako-treba-obnovi%C5%A5-mis%C3%A1l-pavla
(12) MALÝ, V.:
Slávenie svätej omše, s. 26.
(13) Tropovalo se především vzývání Kyrie, Gloria, Sanctus a Agnus Dei, a také Ite missa est. Před introit se s oblibou předsouvala úvodní sloka. Graduale, Offertorium a Communio bylo básnicky rozšířené. Epištoly a někdy i evangelium byly v svátečních dnech tropovány různými doplňky ... I chórová modlitba znala tropy, především u velkých responzorií matutina a u antifon. (BERGER, R.:
Liturgický slovník, s. 511 – 512)
(14) MALÝ, V.:
Slávenie svätej omše, s. 28.