Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle postní.
Ježíš řekl Nikodémovi: "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." (Jan 3,14-21 )
DIVNÁ BOŽÍ LÁSKA
Ježíš Kristus chce dnes nám, Nikodémům, vysvětlit, že je tu Bůh - Otec, který miluje svět. Že svět je dílo podivuhodné lásky. My známe náš svět prostřednictvím svých smyslů. Vnímáme svět hmotný. Naše fantazie si umí sice představit i jiný svět, svět nadpřirozena, ale ten se nám zdá být méně reálný, méně skutečný. Odmítáme jej proto, znovu a znovu propadáme materialismu, živočišnosti.
Takový jednolitý, vrcholně reálný svět mají asi zvířata: svět smyslů a pudů: znají, co vidí. To nadpřirozené, třebaže reálné, musí každý člověk objevovat osobní zkušeností.
Setkání s nadpřirozenem, zažití Boha, uvěření v něj, to je zážitek otřesný, nezapomenutelný. Je to nahlédnutí do jiné dimenze jsoucna, ne v které žijeme jako živočichové.
Pavel oslepl při tomto setkání - a dál už nežil on, ale Kristus v něm. František prohlédl a opustil domov, Ignácovi se zprotivilo zamilované vojančení.
Po setkání s Bohem v uvěření každý člověk přestává být starým člověkem.
Neměli bychom proto být spokojeni se svou vírou, jestliže nás neudělá jiným člověkem, jestli podivuhodné věci Boží nás neudivují, jestli se nám jeví samozřejmé.
Bůh miluje svět nelogicky. Miluje svět, který na něj nemyslí, nedbá. Miluje hříšníka, který se od něj odvrací. Miluje Magdalénu stejně jako spravedlivého Šimona. Cení jako štědrý dar nicotný padesátník vdovy - stařenky. To nejsou věci logické ani samozřejmé, zdají se být zcela nerozumné.
Romano Guardini vypravuje v poslední a snad nejkrásnější své knize o Ježíšovi, jak mu jako mladíkovi všechny tyto paradoxy a nelogičnosti evangelia dělaly těžkou hlavu. Proč je u Boha větší milosrdenství než spravedlnost? Kde je tu logika? Hovořil o tom se starým knězem a ten mu řekl:
„Takovéto věci umí dělat velká láska - neptá se po logice - ta miluje.“
Hlavním znakem lásky je, že nemyslí na sebe, ale na druhé. Nehledá spravedlnost pro sebe, nemá čas starat se o sebe, nepočítá své zásluhy, ale potřeby druhých.
Obraz zbožnosti počítající podává Jean Anhouil v jednom svém dramatu.
Chystá se Boží soud. Spravedliví stojí už před branou nebes, zásluhy jsou už spočítané. Výsledek jasný. Soud, to bude jen vyhlášení vítězů, fanfáry a udělení medailí. Najednou nastává rozruch: Kristus chce dát zlaté i tamtěm, co pracovali jen poslední hodinu; i těm, co probendili otcovský podíl, všem, co absolvovali celý běh, třeba nedoběhli první. Mnoho zlatých!
A v tom nastane mezi těmi prvními vzrušení: „Takový nesmysl! Nač jsme se honili, - kde je spravedlnost? S těmi špiteráky nechceme být pohromadě! A kdy vlastně soud začne?“ Tu zazní hlas: „Soud už skončil. Sami jste se odsoudili: nemáte lásku.“
Prosme dnes, abychom uměli myslet víc na jiné, než na sebe, abychom měli lásku, která je mostem od živočicha k dítěti Božímu, která je průhledem z hmotného světa do světa jiného: do náruče Boží.
