Zamyšlení nad evangeliem 33. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl.
Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování.
Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ´Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ´Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’
Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ´Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.’ Pán mu řekl: ´Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.’
Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ´Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.’
Pán mu odpověděl: ´Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.’" (Mt 25,14-30)
Velké ryby požírají malé ryby. Vidíme to kolem sebe všude. V přírodě, v ekonomice, v mezilidských vztazích.
Tenhle žraločí zákon světa e nám nelíbí. A jestli by to takto měl platit u Pána Boha, jak jsme si právě četli v evangeliu – že kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, tomu, že bude vzato i to, co má – pak kde je tedy Boží spravedlnost?
Na první pohled to s dnešním podobenstvím o svěřených hřivnách opravdu takhle vypadá. A v nás to bouří: Proč by měl být nakonec potrestán chudák, který tak jako tak už přišel zkrátka? Copak to není pochopitelné, že právě on si pevně drží a chce ochránit před rizikem aspoň tu malou sumičku, kterou dostal? Ti co dostali hodně, těm se to hospodaří velkoryse, ti mohou i riskovat. Proč tedy ta tvrdá slova, že kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má? Copak Bůh drží také s těmi bohatšími, silnějšími, nadanějšími a trestá ty, co přišli zkrátka, ty slabší, ty bázlivější?
Že by Bůh byl také nespravedlivý, ta představa se nám nelíbí a za slovy podobenství tušíme víc, než jak to vypadá na první pohled.
A opravdu je to tak. Vždyť v Božím království se nejedná o peníze, o majetek. Hřivny nám svěřené nejsou peníze, ale víra, naděje, láska, věrnost, důvěra, radost. Ježíšův výrok tedy říká: Kdo má víru, naději a lásku, tomu bude přidáno. Kdo tyto ctnosti ve svém životě nasazuje, dává do hry, ten získá víc. Kdo nenasadí žádnou víru, žádnou lásku, ten ztratí i to málo, co má.
Jen ten, kdo jde s důvěrou a láskou vstříc druhému, ten může získat jeho důvěru, jeho lásku. Kdo se bojí, že by se svoji důvěrou pohořel a raději ji zahrabe. Ten ji pohřbil. Ztratí ji.
Francouzský básník Jiří Bernanos napsal: „Život mě naučil, že v tomto světě nikdo nedojde útěchy, kdo sám jiné neutěšoval. Že nikdo nenajde radost, kdo sám radost nerozdával. Mezi námi lidmi je jenom výměna. Jen Bůh je dárcem, jen on sám.“
Svatý Pavel přirovnává naši víru k pokladu, který nosíme v křehkých nádobách. A tu se zdá být chytré ukrýt tento poklad na bezpečné místo, dobře zabalený, ani se ho nedotknout. Kolik úsilí vynaložili mužové církve, aby poklad víry, za který se cítili být zodpovědní, bezpečně zabalili do paragrafů církevního práva, do dogmatických formulací teologických výnosů.
Dnešní podobenství nás varuje, abychom si dali pozor. Takové zabezpečovací úsilí by se snadno mohlo stát hrobem pravd naší víry, učinit z nich sbírku starožitností. A současný život pak jde mimo.
Aby naše víra zůstala živá, aby evangelium oslovilo dnešní lidi, naše děti, musíme ji vnést do dialogu se současným životem trochu přitom i riskovat. Pisatelé článků do katolických časopisů, autoři promluv a kázání ti vědí ledacos o nedůtklivých věřících, kteří hned spustí pokřik, když se pisatel pokusí tradiční pravdu víry vyjádřit trochu nově, nezvykle, aby to čtenáře podnítilo k zamyšlení.
A přesto je to nezbytné, abychom poklady víry nezahrabávali, ale snažili se je pochopit stále nově. Hlouběji pochopit, formulovat, vyjádřit.
A tak si teď přehlédněme své talenty, své vlohy, kterými nás náš Pán vybavil. Znáš některé, s kterými pracuješ, které rozvíjíš? Ale najdeš asi i takové, které jsi nechal zakopané. Proč bys je nemohl teď oprášit, obohatit jimi svůj život? A proč bys nemohl pomáhat i lidem kolem sebe, aby si uvědomili, k čemu oni mají talent, nadání. A povzbuzovat je, aby se nebáli je rozvíjet.
Na konci života nebudeme souzeni jen za t, co jsme dělali špatně, ale i za to, co jsme mohli dělat dobře, ale nedělali.
Zvažujme tedy dnes, k čemu máme vlohy. Radujme se z těch Božích darů a chutně je používejme.
