Představujeme 28 vlastností (ctností), kterými je budován dobrý lidský charakter, jak je přednášel pro mladé v Univerzitním pastoračním centru v Bratislavě P. Milan Bubák SVD.
Král Fridrich Vilém I. (1688 -1740) přišel jednou na návštěvu do vězení v Postupimi. Při své pochůzce celami vyslechl množství proseb o milost od vězňů, kteří všichni do jednoho o sobě tvrdili, že jsou oběťmi nespravedlnosti. Všichni do jednoho přísahali, že ve vězení skončili kvůli zaujatosti soudců, falešnu svědectví svědků nebo zkorumpovanému právníkovi.
Tvrzení o očernění nevinných a falešném uvěznění pokračovala od cely k cele, dokud král nepřišel k posledním dveřím. Obýval ji nevrlý vězeň. Na rozdíl od jiných mlčel. Král překvapen jeho mlčením říká tak trochu sarkasticky:
„Předpokládám, že i ty jsi nevinný!"
„Ne, Veličenstvo", řekl ke králově překvapení vězeň.
„Jsem vinen a jasně jsem si zasloužil vše, co jsem dostal!"
„Dozorce, ke mně!" zařval Fridrich.
„Pojď sem a zbav nás tohoto protřelého lotra dřív, než nakazí tento svatý dav neviňátek, za který si ty zodpovědný."
Moudrý král nabídl milosrdenství a milost tomuto vězni, protože byl ochoten přijmout svůj spravedlivý trest.
Něco podobného této epizodě s králem Fridrichem Vilémem I. se nachází také ve hře Heinricha von Kleista Princ
Fridrich z Homburgu. Hlavní postava hry, kterou je králů starý otec - Fridrich Vilém (1620-1688) - také rozděluje milosrdenství a milost. V obou těchto příbězích - v historickém a vymyšleném - je milosrdenství uděleno až poté, co dotyční provinění přijali spravedlnost.
Hra začíná tím, jak Fridrich Vilém, vojenský místodržitel z Brandenburgu, dělá plány na bitvu u Fahrbelline proti Švédům (1675). Jeho syn, princ Fridrich z Homburgu, má na starosti velení koňské jízdy. Od otce dostal přísná nařízení, že dříve, než vyjede k útoku, má čekat na jeho signál. Stejně tak má čekat na signál i při ukončení útoku. Jenže princ snil o veľkýchhrdinských činech, jimiž by se nejen sám zviditelnil, ale zároveň by jimi zaimponoval i na princeznu Natálii a tak si získal její lásku. Kvůli těmto svým snům a touhám po osobní slávě neuposlechne místodržitelovy příkazy a vyrazí se svými jednotkami do boje.
Bitvu vyhrál. Ale byla tu neposlušnost vůči místodržitelovým nařízením. Místodržící - jeho otec - nařídí vyšetřování a pak polnímu soudu přikáže, aby ho odsoudil na smrt. Princ propadne panice. Začne prosit nejprve svou matku a pak Natálii, aby šly za otcem a aby se za něj přimluvily a přesvědčily ho, aby ustoupil od svého rozhodnutí a aby ušetřil jeho život.
Byl ochoten udělat cokoliv: mohl být degradován, propuštěn, ba dokonce veřejně potupen. Cokoliv, jen ne poslán na smrt.
Ačkoliv byly zklamané jeho projevy zbabělosti, přesto šly za králem a prosily ho o milost pro prince. Král byl pohnut Nataliinou upřímnou prosbou a touhou ušetřit život jeho syna.
Rozhodl se proto, že dá svému synovi možnost, aby sám rozhodl, zda rozsudek smrti byl nebo nebyl spravedlivý:
„Pokud trváš na tom, že trpíš z mé strany na nespravedlnost, prosím tě úpěnlivě pošli mi své vyjádření a já ti pošlu zpět tvůj meč” , vzkázal mu. Ale princ odmítl poslat toto vyjádření s tím, že musí nad tím vším trochu víc popřemýšlet.
Po vážném zkoumání duše se z prince náhle vynoří jeho jiné, vznešenější «já». Závěr, ke kterému přijde je, že jeho otec s ním naložil spravedlivě:
„Pokud bych se dal s ním do vyjednávání o udělení milosti, nic bych se nedozvěděl o jeho milosrdenství". Takto však ve skutečnosti podepisuje svůj vlastní ortel smrti. Následně, v přítomnosti místodržitele, formálně uzná oprávněnost rozsudku nad sebou. Potom hrdě potvrdí kodex cti a vlastenecké služby a naplno uzná, že velitel se musí v první řadě a především naučit poslouchat.
„... Nyní, když jsem se nad tím zamyslel, přeji si zemřít smrtí, která byla nade mnou vyhlášena! ... Je mou absolutní touhou, abych uctil posvátný kodex o bitvě, který jsem já porušil před celou armádou dobrovolnou smrtí."
Až nyní, když už byl princ ochoten přijmout spravedlnost, byl způsobilý přijmout milosrdenství. Když místodržitel slyšel tato odvážná slova, zaradoval se. Roztrhá rozsudek smrti, udělí princi milost a dovolí mu, aby se oženil s Natálií. Takto je princ znovunavrácený k životu, ke cti a ke štěstí. Tímto radostným závěrem se hra končí.
Komentář
Latinské slovo pro milosrdenství je
misericordia, které se skládá ze dvou slov:
miserum = bolest, utrpení a
cordia = srdce.
Kombinace těchto dvou slov popisuje pocit, který prožívá ten, kdo „trpí v srdci". Tato etymologie slova milosrdenství sice nevystihuje celou definici milosrdenství, ale usměrňuje nás správným směrem.
Milosrdenství je více než soucit, který je také projevem bolesti v srdci nad neštěstím druhého.
Soucit má s trpícím empatii, ale dále nezachází. Milosrdenství však jde dál: utrpení ze života trpícího odstraňuje. Milosrdný člověk (misericors) cítí bolest v srdci (miserum cor) nad neštěstím druhého člověka tak, jako kdyby to bylo neštěstí jeho vlastní. Z toho pak plyne, že milosrdný člověk se bude snažit toto neštěstí odstranit, což je pak ovoce milosrdenství.
Milosrdenství není ani totéž jako velkodušnost. Velkodušnost nemusí být nutně reakcí na neštěstí druhého. Velkodušní totiž můžeme být i vůči člověku, který je šťastný. Velkodušnost nemusí mít nic do činění ani se spravedlností.
Milosrdenství je však výlučně položené mezi požadavek spravedlnosti na jedné straně a stav toho, kdo trpí na straně druhé.
Milosrdenství
„nezničí spravedlnost," píše sv. Tomáš Akvinský,
„ale je to jistý druh naplnění spravedlnosti."
„Milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozkladu (anarchie)", píše dále Tomáš Akvinský; avšak
„spravedlnost bez milosrdenství je krutostí," dodává Joseph Pieper.
Milosrdenství je opravdovým darem; je to dar, určený na osvobození trpícího od jeho bolesti a nabídnutý takovým způsobem, že nepodkopává hodnotu spravedlnosti. Nedostává do rozporu se spravedlností.
Po tomto načrtnutý profilu milosrdenství, nebude těžké pochopit, proč lidé od nepaměti napájeli milosrdenství na božskost:
„Milosrdenství moudří Athéňané nepokládali za náklonnost, ale za Božstvo."
„Chceš se dostat do blízkosti bohů? Snaž se o to tím, že budeš milosrdný", píše Shakespeare,
„sladké milosrdenství je znakem skutečné šlechetnosti."
Moudrost, velkorysost a ochota odpustit - což jsou všechno doprovodné vlastnosti skutečného milosrdenství -, dávají milosrdenství božskou rys. I překvapivá neočekávanost, která rovněž je znakem milosrdenství, člověka zaměří na její božský charakter.
Sv. Augustin ve svých
Vyznáních zmiňuje případ člověka, který padl do řeky a topí se.
„Boží milosrdenství", píše,
„se nachází mezi mostem a proudem."
Být milosrdným není vlastnost až tak vznešená, že by se mohlo zdát, že je pro člověka nedosažitelná. Být milosrdným nestojí mnoho a ani není nutné na cestě k milosrdenství podstupovat žádné nebezpečí.
Laurence Sterne tvrdí:
„Boha musíme napodobovat ve všech jeho mravních vlastnostech. Ale milosrdenství je jediné, u kterého je nám dovoleno předstírat, že se mu vyrovnáme ... Je jasné, že nejsme schopni dávat tak, jak dává Bůh (tj. dávání Boha nelze předstírat), ale zcela jistě můžeme odpouštět tak, jak odpouští on."
Profánní svět obecně velebí spravedlnost a nadšeně mluví o naději na „spravedlivou společnost", ale když přijde k milosrdenství, tam mlčí.
„Chybovat je lidské, ale policejnímu oddělení se odpuštění protiví," říká nápis nad jednou policejní stanicí v Los Angeles.
A jelikož milosrdenství je k dispozici pouze kajícníkovi, neměli bychom zapomínat, že zatímco
„mýlit se je lidské, připustit si, že jsem se mýlil, je superlidské." Aby člověk mohl pít z kalicha milosrdenství, musí nejprve spolknout svou pýchu."
Básník Shelley se hrubě mýlí, když tvrdí, že rozdíl mezi milosrdenstvím a spravedlností byl vymyšlen na dvoře tyranů.
„Milosrdenství dává spravedlnosti chuť, ochucuje ji", říká správně Shakespeare. Avšak samotné milosrdenství není plnohodnotným jídlem, je pouze ochucovadlem. Potřebuje spravedlnost přesně tak, jako sůl potřebuje jídlo, kterému dává chuť. Odpustit tomu, kdo se nekaje, není milosrdenstvím, ale popřením spravedlnosti.
Milosrdenství následuje po spravedlnosti a spravedlnost dovršuje, nenahrazuje však spravedlnost. Její podstatou není dát zelenou tomu, čím se člověk, kterému bylo milosrdenství uděleno, provinil.
Milosrdenství může vzkvétat pouze tehdy, když je uděleno v kontextu spravedlnosti.
Podobně se vyjadřuje i C. S. Lewis:
„Milosrdenství bude kvést jen tehdy, když bude vyrůstat z puklin skály spravedlnosti. Když se přemístí do močálů pouhého humanitarismu, stane se plevelem, který člověka požírá. A její nebezpečnost bude o to horší, že se bude nazývat stejně jako její skalní verze."
Milosrdenství je lidské nejen proto, že korunuje spravedlnost, ale mnohem více proto, že uznává neduhy lidské přirozenosti. Není nespravedlivé vystavit člověka normám, zásadám a požadavkům spravedlnosti.
Ale bylo by nelidské odmítnout udělit člověku milosrdenství, když ve snaze zachovat tyto normy selže. Jiným bychom měli být připraveni nabídnout milosrdenství v takové míře, v jaké míře očekáváme, že oni budou milosrdní vůči nám. Být vůči jiným nemilosrdným znamená popřít v sobě pravdu, že i my selháváme.
„Jelikož jsme všichni ztvárnění z téhož prachu, buďme tedy všichni i milosrdní i spravedliví."
Spravedlnost je racionální a měřitelná, milosrdenství je bez míry. Spravedlnost může být nařízena, milosrdenství musí být uděleno svobodně.
Existují síně spravedlnosti, avšak milosrdenství se uděluje v srdcích. Soudní dvory jsou spravedlivé, Boží jsou milosrdné. Spravedlnost je podstatou zákona, milosrdenství zákon překračuje.
Zákon se musí studovat, milosrdenství se musí vykonávat.
„Rozum pro vládnutí. A milosrdenství k odpouštění. To první je zákon. To druhé privilegium."
Ctnost milosrdenství v sobě nenese onen hrdinský charakter, jaký je spojen s takovými vlastnostmi jako jsou odvaha či rozhodnost.
Není ji vlastní ani prominentnost, jaké požívá úcta a pokora. Nemá ani tak nezávislý charakter, jaký má velkorysost a integrita. Milosrdenství je doplňující ctnost, která se musí dělit o místo na jevišti s jinými, daleko podstatnějšími dobry.
Edwin Hubbell Chapin, americký kněz z 19. století, to vyjádřil snad nejlépe, když řekl:
„Milosrdenství je mezi ctnostmi jako měsíc mezi hvězdami: není tak zářivý a jasný, jako mnohé z nich, ale rozdává uklidňující jas, který posvěcuje celek. Je jako duha, která se táhne zpoza mraků, když pomine bouře. Je jako světlo, které se prodírá nad soudnou stolicí."
Jak ti zní logika milosrdenství? Uznáváš vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím, jak jsme si ho popsali?
Věříš, že problémem mnoha rodin a společenství je to, že nejsou důsledné v uplatňování spravedlnosti?
Znáš ze svého života příklad, ve kterém se odehrálo něco podobného, jako popisuje hra o králi a jeho synovi? Jak si se z něj poučil?
Věříš, že výchova dětí a mladé generace musí být založena na požadavcích spravedlnosti; t.j. že se musí stanovit pravidlo a na zachování toho pravidla trvat? A když se poruší, musí přijít trest? ...
Chápeš na pozadí toho, co jsme si řekli i smysl našeho velkého křesťanského příběhu o vykoupení lidského rodu: ve kterém člověk, který nezachoval zákon, byl potrestán, ale pak mu byla v Kristu udělena milost? Tak se vlastně potvrdila platnost zákona, pravidla, normy, bez které není možné existovat.
Převzato z UPeCe Bratislava, k dispozici zde.
Podkladem pro tento cyklus přednášek byla kniha Donalda DeMarco: The Heart of Virtue. Lessons from Life and Literature Illustrating the Beauty and Value of Moral Character (Ctnosti srdce. Poučení ze života a literatury ilustrující krásu a hodnotu mravního charakteru.). Ignatius Press, San Francisco, 1996.
