Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle v mezidobí.
Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?"
Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?"
Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne.
Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše!" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála). (Jan 1,35-42)
Písmo na mnoha místech dosvědčuje, že když Bůh volá lidi, volá je jménem. I dnes jsme slyšeli v prvním čtení: Samueli! – ale známe i jiné případy: Adame! Abraháme! Mojžíši! Maria! Josefe! aj. Oslovení jménem navozuje atmosféru důvěrného vztahu. Na druhé straně tam však vždy vycítíme naléhavou autoritu, radikální Boží oslovení, které se obrací k člověku a dává mu úkol. Přitom ponechává člověku plné právo na svobodný souhlas nebo námitky a pochybnosti. Bůh má čas a trpělivost s lidskou váhavostí. (Všimli jsme si, že i dnes mu Samuel odpověděl vlastně až na 4 zavolání). První otázka této úvahy by mohla znít: Jak dlouho už se Bůh snaží dovolat se ke mně? Kdy se mi stalo naposled, že bych v plném soustředění řekl Bohu jako Samuel: „Mluv, Pane, tvůj služebník slyší“?
Dnešní úryvek z Janova evangelia ukazuje zase zcela jiný způsob Božího volání. Ježíš nikomu přímo neříká: Pojď za mnou-, ale jen přejde mlčky kolem skupiny lidí. Iniciativa k následování jde ze strany lidí. Jan Křtitel na něho ukáže a řekne: To je on, Beránek Boží! A dva muži jdou za Ježíšem. Ještě z daleka nejde o skutečné následování v plném smyslu slova, spíše jde jen o zájem nebo zvědavost. Ti dva sami nemají odvahu na něho zavolat a dát se s ním do řeči. Ale Ježíš se ohlédne, zastaví se a začne dialog sám. Netrvá dlouho a zve je k sobě, do svého soukromí.
Dá se říci, že každý, kdo hledá Ježíše, ho nalezne. Každý, kdo jde za ním, zažije ten okamžik, kdy na sobě pocítí Ježíšův důvěrný pohled a pozvání: Jen pojď dál a poznáš víc. – Týká se to nás všech, ať jsme na jakémkoliv stupni duchovního života, pokud Pánu řekneme: Kde bydlíš? Chci tě poznat lépe, hlouběji, důvěrněji – nikdy tato iniciativa nezůstane ze strany Ježíšovy bez odezvy, naopak, přinese odpověď a pozvání dál.
Z těch dvou učedníků je jmenován jen Ondřej. O druhém je řečeno jen to, že to byl „jeden z učedníků“. Tušíme, že to byl Jan, který se ve svém evangeliu častěji skromně skrývá pod tímto označením. Snadnou „detektivní“ metodou ho odhalíme i podle jednoho detailu, kterým se prozradil. Napsal totiž: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“ Něco takového si zapíše tak přesně do srdce očitý svědek výjimečného životního zážitku. V ten den a v tu hodinu se Jan poznal s Ježíšem a byl jeho hostem.
I náš život je složen z tisíců dílčích situací, dějů, prožitků, návazností, z nichž zdaleka ne všechny trvale vnímáme. Jsou však některé, na něž nemůžeme zapomenout, naopak, pamatujeme si je do všech podrobností. (Kdybychom se např. zeptali manželů po mnoha letech jejich společného života, kdy, kde a za jakých okolností se poznali, jistě by se jim vybavil každý detail té chvíle, která pro ně znamenala předěl v životě.)
Opět se můžeme ptát: Je i v tvém duchovním životě, v tvé víře, v dějinách tvého přátelství s Ježíšem takový klíčový bod, předěl, z něhož cílevědomě vyrůstá tvá odpověď Bohu? Zážitek, který je pokladem tvého srdce, rozhodnutím, za nímž stojíš plnou vahou své bytosti? – Jestliže ne, pak je dost možné, že tvé náboženství dosud neobjevilo své skutečné možnosti a může být jen jakousi setrvačnou, neosobní skutečností.
Ta chvíle však může nastat, pokud v tvém životě dosud nenastala. Stačí se obrátit na Ježíše: Pane, kde bydlíš? Pozvi mě dál. Chci tě lépe poznat a hlouběji milovat! – Po takové prosbě touhy Pán zcela jistě odpoví. Způsobem, jakým sám uzná za vhodné: Pojď a uvidíš. – A člověk nakonec zjistí, že tento Ježíš chce doslova „bydlet v jeho duši“.
Ti dva, kteří si prožili návštěvu u Ježíše, vracejí se plní toho, co zakusili. Ondřej přivádí Petra, Petr přivede mnoho dalších.
Proč je dnes kolem nás tak málo skutečných obrácení?
Snad proto, že v nás všech je málo té přesvědčující, živé, hmatatelné síly Ježíšova života. Nedovolujeme mu, aby v nás natolik žil, natolik bydlel, aby byl poznatelný a dosažitelný těm druhým.
Kdo z nás nemá v okruhu svých příbuzných, známých či přátel někoho, kdo nevěří? Nevěří, přesto, že tě zná. Neobjevil Boha zřejmě ani v tobě. A někdy je to dokonce uvnitř jediného manželství, v rámci jedné rodiny. Je to závažná výzva k sebezpytování a důvod k pokoře.
Předání víry, to tajemné „oplodnění“ věčným životem, Boží láskou, živou vírou, to je milost, dar a úkol, který nám musí ležet na srdci víc než dosud. A chceme-li někoho obrátit, někomu pomoci dostat se k Bohu, začněme u sebe. Podstupme ten proces, který začal Jan Křtitel slovy: Hle, Beránek Boží! – Jděme za Ježíšem, hovořme s ním, ptejme se a naslouchejme, pobývejme u něho. A až ho budeme plni, nesme ho pokorně a věrně tam, kde žijeme s druhými. A on si skrze nás přitáhne i jiné.
Pane, kéž se toto stane také zde a nyní, kdy nás zveš k sobě a u stolu hostiny se s námi o všechno rozdělíš.
