Jako pravá Matka nezapomíná Panna Maria na žádné ze svých dětí. Tak to bylo
také u Holanďanky Cunery a jejích dětí Boyda a Babette v kapli Matky všech
národů v Amsterodamu.
Cunera, která dlouhá léta pracovala jako
vedoucí oddělení v domě ošetřovatelských
služeb, dnes patří k nejvěrnějším
návštěvníkům kaple Matky všech národů,
kde už víc než 13 let každý měsíc organizuje
noční adoraci. Ona sama vyprávěla, jakou rozhodující roli sehrála „de
Vrouwe“ – Panna Maria v jejím životě.
„Rok 1968 byl rokem mého obrácení.
Tehdy jsem totiž chtěla svého syna a dceru
poslat k přijetí prvního svatého přijímání. Nakonec jsem to však neučinila, protože
jsem si řekla: »Nejprve se musíš ty
sama obrátit!« Ve stejném roce jsem poprvé
uslyšela o kapli Matky všech národů.
Ačkoliv jsem byla zpočátku orientována více na Ježíše, stále víc ve mně rostla
láska k Vrouwe a v mém srdci se hluboce
zakořenila. Matka se stala součástí mého
života a každodenní mše svatá v její kapli
byla pro mne stále důležitější. Když byly
mé děti ještě malé, chodily do kaple se
mnou. Později, když měly 15, 16 let, tuto
kapitolu uzavřely. A tak jsem se v průběhu let v milostivé kapli u Matky mnoho
modlila za ně, za jejich návrat k víře. A najednou,
v roce 2004, šel můj syn, jako by
se nic nestalo, se mnou do kaple na mši
svatou. Vyzpovídal se a od té doby začal
víru znovu praktikovat.
Ale tam to ještě nekončí. Jakoby zázrakem se také moje dcera skrze Matku
všech národů po letech pomalu začala vracet
k víře i do kaple. Když jí to vyjde, jde
i přes týden do kaple na mši svatou a rovněž
na adoraci, která bývá každý čtvrtek
večer. Kromě toho pravidelně přistupuje
ke svaté zpovědi. U milostivého obrazu
musela zažít něco, co se jí velmi dotklo.
Mohu říci jen jedno: Když už já jako
matka prožívám takové štěstí z »návratu«
svých dětí, jak šťastná pak musí být Matka
všech národů!“
* * *
„Jmenuji se Boyd van der Storm a mohu
říci jen tolik: Bůh vyslyšel neúnavné
modlitby mé matky, protože od toho okamžiku,
kdy jsme v pubertě církev opustili,
ona se nepřestala modlit za moji sestru
i za mne. Bylo to v roce 1987. Dlouhé
vysedávání v kostele se nám tehdy zdálo
nezáživné, kromě toho tam nebyli téměř
žádní mladí. Osobně jsme sice ještě potkali
i vizionářku Idu Peerdemanovou,
avšak neměli jsme ani potuchy, kým ona
ve skutečnosti byla.
Jednoduše byly věci, které jsem dělal
raději a pro svůj život jsem církev nepotřeboval.
Studium, mnoho sportu, hodiny
tance, veslování; začal jsem objevovat také
pestrý noční život v Amsterodamu, spojený
s alkoholem a dobýváním žen. Když
jsem po ukončení studia začal pracovat,
měl jsem ještě více peněz. Ale postupně
se mnohé věci začaly měnit: Někteří moji
přátelé se usadili, začali s někým žít a měli děti. Stále méně jsme chodili spolu ven,
a ačkoliv jsem si to moc přál, neměl jsem
žádný trvalý vztah. V pátek a v sobotu večer jsem často seděl sám doma. Neměl
jsem být vlastně šťastný z toho všeho, co
jsem měl a co jsem si mohl dovolit?
Tak tomu však nebylo! Stále častěji
jsem byl nespokojen, již jsem si nic nedokázal
užívat bez toho, abych v myšlenkách
nebyl u další plánované akce. Nic mě nenaplňovalo,
všechno bylo prázdné. Pouze
rozhovory s mojí maminkou mi dělaly
dobře. Většinou jsme hovořili o víře, jež
naplňovala matčin život. Ráda o tom vyprávěla,
a i když se to o mně říci nedalo,
přece jen ve mně její slova zanechala jistou
radost a naději.
Když jsem měl 28 let, přišla hodina
mého obrácení. Svěřil jsem se své mamince,
jak jsem nešťastný. Vůbec se tomu
nedivila, vždyť už dlouho mi opakovala:
»Ve tvém životě chybí Bůh.« A tak
jsem se po sedmnácti letech odhodlal
znovu se otevřít Bohu; stalo se to krátce
před Vánocemi. Rozhodl jsem se, že půjdu na půlnoční mši svatou, a to mi tak
moc pomohlo, že jsem od toho dne znovu
začal pravidelně chodit do kostela na
mši svatou a na adoraci. Hlavně na začátku
jsem o víře hodně četl. Moje prázdnota
se zaplnila a všechno v mém životě dostalo
jinou hodnotu.
Svůj život jsem si bez Boha již nedovedl
představit. Cítil jsem, že se ze mne
stal vyrovnaný, spokojený člověk. Panna
Maria na mě nezapomněla! Kaple Matky
všech národů se stala místem, kde jsem
se cítil doma. Našel jsem zde mladé lidi,
s nimiž jsem se spřátelil a mohl s nimi sdílet svoji víru. Kromě toho jsem se začal
aktivně zapojovat do života církve. Scházelo mi už jen jedno: dobré, věřící děvče,
které by se stalo mojí ženou.
Uplynulo však ještě několik let, než
jsem na jedné narozeninové oslavě poznal
svoji budoucí manželku. Když v ten večer
vstoupila do místnosti, toto děvče z Kolumbie
hned upoutalo moji pozornost.
Při našem druhém setkání zavedla Bibi
řeč na téma víry, k čemuž jsem se já ještě
neodhodlal. Do svého deníku si předtím
zapsala, že si jednou chce vzít věřícího
muže. Této naděje se však během pěti let
v sekularizovaném Holandsku téměř úplně
vzdala. Již delší čas nebyla na mši svaté
a právě v té době začala hledat nějaký
kostel. Nevycházel jsem z údivu a vnitřně
mě naplnila obrovská radost. A tak jsem jí
povídal o své víře, že se další večer chystám
jít na mši svatou, a zeptal jsem se jí,
zda by nechtěla jít se mnou. A ona šla!
Od té doby jsme chodívali téměř každý
týden na mši svatou spolu. Kaple Matky
všech národů se stala i pro Bibi jako věrnou
návštěvnici mimořádně vzácným místem. V roce 2014 jsem před milostným obrazem
požádal Bibi o ruku a nyní jsme už
tři roky manželé. Skutečně věřím, že na
přímluvu Matky všech národů Bůh vedl
můj, náš život.
* * *
„Jmenuji se Babette van der Storm
a jsem diplomovaná zdravotní sestra. Jako
dítě jsem bez velkého přemýšlení chodila
do kaple Matky všech národů, většinou
z lásky k mé mamince. Netušila jsem,
že toto místo je mimořádně omilostněné.
Až po dost dlouhém čase, ve kterém jsem
se zatoulala velmi daleko a marně hledala
štěstí na mnoha místech, jsem se z vlastního přesvědčení vědomě vrátila k víře svého dětství a též do kaple. Bylo to vědomé
rozhodnutí, byl to začátek mého obrácení
po opakovaných pádech a povstáních.
Rozhodující byla především jedna mimořádná
milost, kterou jsem dostala: rozhodla
jsem se, že chci chodit každý týden
na mši svatou. Zpočátku jsem to nedokázala, ale potom jsem zpozorovala, jak mě
pravidelná nedělní mše svatá pomalu proměňuje;
stala jsem se mnohem citlivější
a ostražitější vůči všem světským věcem,
především vůči špatným, negativním vlivům.
Před každou bohoslužbou se modlil
růženec, a tak i tato modlitba začala
získávat důležité místo v mém životě. Ze
začátku se mi modlitba růžence zdála těžká, neboť byla dlouhá a neustálé opakování těch stejných slov mi připadalo jednotvárné.
To se však krok za krokem měnilo.
Hodně jsem četla o modlitbě růžence, jak
je mocná, a nyní jsem přesvědčena, že růženec je jedinou záchranou pro naši dobu
– pro jednotlivce v osobním životě, aby
se mohly změnit věci, které bychom rádi měli jinak, ale také pro záchranu světa s veškerou jeho bídou a válkami. Proto
se růženec modlím každý den, i když ne
vždy soustředěně a s láskou. Když se jej
někdy nepomodlím, téměř nepozorovaně
se dostaví vnitřní neklid, a to navzdory
tomu, že jsem se pokoušela samu sebe
přesvědčit: »Ach, jeden den bez růžence,
to přece není až tak hrozné!« Ale potom
přijde to či ono a později, než se člověk
vzpamatuje, zanedbá růženec hned několikrát
za týden! Až pak si člověk uvědomí,
jak neuvěřitelně rychle může selhat ve
všem. V každém případě, u mne to tak je!
Ale čím více člověk roste ve víře, tím více
lásky a důvěry dostane. Najednou zažije,
že má více síly než předtím, aby odolával
určitým věcem. Ve svém srdci jsem našla pokoj, který jsem tak dlouho hledala.
Ano, kaple je skutečně mimořádným
místem, protože tam na nás čeká Matka
s otevřenou náručí.
Po jisté době jsem však zpozorovala,
že můj růst ve víře a v lásce něco blokovalo.
V mém životě bylo totiž více důležitých osob, kterým jsem potřebovala odpustit,
což se mi však ne zcela podařilo.
Pochopila jsem: To byla moje blokáda! Na
radu své matky jsem prosila Pannu Marii,
vzývala jsem ji, aby mi pomohla odpustit,
protože jsem věděla, že to z vlastní
síly nedokážu. A tak jsem často seděla
před jejím obrazem, dokud mi jednoho
dne nezačaly stékat po tváři slzy. Na tomto
místě mi Panna Maria dala sílu odpustit!
Cítila jsem se nepopsatelně svobodná
a vděčná. Nikdy v životě nezapomenu na
tento moment, kdy se Panna Maria stala
také mojí Matkou. Dnes jsem její dcera,
zasvěcená Neposkvrněnému Srdci.“
Z Víťazstvo Srdca 122/2018
přeložil -ddBoyd
a Bibi s Cunerou a Babette při křtu jejich malé Sofie Eliany o svátku
sv. Otce Pia 23. září 2017 v kapli Matky všech národů
Vyšlo v časopise Světlo 49. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
