Po více než roce uzavíráme dnes cyklus promluv otce Jaroslava Jiráska o eschatologii, ve kterém nám vysvětloval, co věří a učí Katolická církev o smrti, soudu, nebi, očistci a pekle... V tomto závěrečném díle nám představí nauku, která odporuje této víře, odmítá spásu, kterou nám Ježíš nabízí jako dar a zbavuje lidský život své jedinečnosti.
Jako křesťané jsme si zde uváděli, co podle Kristova učení čeká člověka po jeho smrti. Mluvili jsme tedy o nebi, očistci a o pekle. Jenže dnes se mezi lidmi šíří i velmi odlišné názory, a to konkrétně nauka o převtělování neboli reinkarnaci či o stěhování duší. V médiích tyto myšlenky propagují i mnozí známí lidé, jako např. herci Jaroslav Dušek nebo Květa Fialová. A co je ještě více překvapivé, podle statistik i velká část křesťanů v převtělování věří! To už tedy vlastně křesťané nejsou.
O co jde, asi víme.
Jde o přesvědčení, že se lidé po smrti vracejí na tento svět, znovu se rodí jako jiní lidé nebo dokonce jako zvířata. Tato nauka je běžná v orientálních náboženstvích, v hinduismu a buddhismu. Ovšem nejen tam. Podobně věřili i staří Egypťané i někteří Řekové jako např. filosof Pythagoras.
Toto nesprávné učení nepocházející od Boha, ovšem má celkem pochopitelné důvody vzniku. Původní idea byla vlastně do jisté míry správná. Lidem bylo zřejmé, že každý člověk má na světě nějaký úkol a poslání, jejich svědomí jim říkalo, že všichni musí růst v poznání a lásce. Jen tak se může lidský život naplnit, dojít svého cíle. Dále je člověku od přirozenosti dáno poznání o tom, že lidský život smrtí nekončí, ale směřuje k jakémusi cíli mimo tento svět, vrací se kamsi ke svému Původci. Další úvaha směřovala k tomu, že ne všichni lidé jsou na konci života připraveni vstoupit na věčnost, jejich nitro je poskvrněné zlem, úplně nedokončili své poslání. Co tedy s těmito lidmi, kteří ještě nemohou věčně spočinout, kam půjdou? Konečně lidé viděli, jak současně mnoho lidí umírá a zároveň se mnoho dalších rodí. To všechno se kdysi lidem spojilo a vznikla myšlenka o tom, že ti, kdo ve svém životě nestihli své poslání naplnit, musí se narodit znovu a ve svém úsilí pokračovat. Až teprve dozrají a očistí se, mohou se vymanit z koloběhu životů a vstoupit na věčnost. Pokud člověk páchal zlo, je potrestán tím, že v příštím životě bude mnoho trpět nebo se vtělí do nějakého zvířete. Vidíme, že tato
myšlenka o potřebě očisty je správná, ale řešení celého problému správné není. My díky Písmu svatému, díky Božímu Zjevení víme, že ona očista probíhá v očistci, kde duše trpí za své hříchy a pak mohou vstoupit do nebe. Ti ovšem, kdo zcela propadli hříchu, možnost očisty nemají a jsou navěky zavrženi v pekle.
Proč je víra v reinkarnaci mezi lidmi dnes tak populární? Jednak je to cosi exotického, přitažlivého, ale hlavně je to jakási „snadná víra“, dává každému „více životů“. Pokud se mi jeden život „nepovede“, mám ještě mnoho dalších životů. A nakonec přece jen do toho správného cíle dojdu. Můžeme říci, že
reinkarnace snímá z velké části z člověka zodpovědnost za jeho život. Soud nad svým životem člověk odsouvá kamsi do nekonečna, nemusí se o věčnost vlastně příliš starat. Tak to ovšem není.
Život, který máme od Boha, je jedinečný a neopakovatelný. Když jej promarníme, náprava není možná. Evropané navíc nauku o reinkarnaci špatně chápou. Je to pro ně něco dobrého, nadějného. Chtějí si dále užívat pozemského života. Ovšem pro buddhisty je naopak reinkarnace hrozbou, trestem, oni dělají vše pro to, aby převtělování skončilo.
Co je pak naprosto nesprávné, že se někteří zastánci převtělování odvolávají i na křesťanství. Podle nich jsou zmínky o reinkarnaci už v Bibli, první křesťané v ní prý věřili, až pozdější Církev měla tuto nauku potlačit a zcenzurovat. Rozhodně to tak není. Např. v Matoušově evangeliu (11,14; 17,12) sice Pán Ježíš říká, že Jan Křtitel je Eliáš. Ze souvislosti je ale zřejmé, že nejde o převtělení Eliáše v Jana, ale že Jan konal stejné poslání jako kdysi prorok Eliáš, tedy vyzýval k obrácení a návratu k Bohu.
Biblická víra jasně říká, že zde na světě žijeme pouze jednou (např. Žid 9,27) a pak předstupujeme před Boha. Bůh nikde nemluví o slepém zákonu karmy, kdy za každé zlo musí člověk bezezbytku vytrpět nějaký trest. Často Bůh přece nabízí své odpuštění, chce z nás sejmout naše viny. Proto Pán Ježíš trpěl na kříži.
Spásu si člověk sám nikdy nemůže získat ani za jakékoli hrdinské úsilí, ani za tisíc životů. Spása je především darem milosrdného Boha. My lidé ji ovšem musíme svobodně přijmout a žít jako Boží přátelé. Kdo by tedy věřil v převtělování, odmítá tím spásu nabízenou nám Kristem!
Dále -
Církev nikdy v reinkarnaci nevěřila. Není ani ten nejmenší důkaz pro to, že by Církev v tomto bodě jakkoli měnila své učení. Máme mnoho dokladů o tom, co Církev v prvních staletích učila. Něco takového by se také příčilo celému Ježíšovu učení. Tato víra byla přítomna pouze u jakýchsi gnostických sekt, které se odchýlily od pravé víry a jejich víra byla odsouzena několika synodami a koncily. Občas se uvádí, že to byla synoda v Konstantinopoli r. 543, která měla rozhodnout o opuštění víry v reinkarnaci. Ovšem my velmi dobře víme, o čem tato synoda jednala, příslušné dokumenty se dochovaly. Víme jen to, že ona synoda odsoudila nauku kněze Origena o tom, že všechny duše byly stvořeny na počátku světa a pak byly a jsou postupně Bohem „posílány na svět“. Ovšem ani toto není zdaleka učení o převtělování.
Pro reinkarnaci
nejsou žádné filosofické či přírodovědecké argumenty. Duše je přece formou, oživujícím principem těla, a to jednoho konkrétního těla, které má být jednou vzkříšeno. Důkazem nejsou ani tzv. „
vzpomínky na minulé životy“, o kterých se někdy píše. Někdy se někomu zdá, že už někde byl, nebo něco prožil, ale to jsou pouhé klamy naší psychiky.
Závažnější jsou některé experimenty, při nichž
lidé v hypnóze vidí něco, co sami nemohli prožít, a co se někdy i prokáže jako pravdivé, co se v historii stalo. I zde ovšem může jít často o klam nebo dokonce podvod. Pokud jsou snad v některých případech tyto zážitky reálné, nemusí se vysvětlovat právě převtělováním. Je zde většinou zřejmé, že
lidé „vidí“ ne své vlastní, ale zážitky někoho jiného. Nevíme úplně, jak k tomu může dojít, ale je snad možné, že někdo může získat
poznání od jiných duší, např. od duší v očistci a nahlédnout do jejich životů. Přitom je ovšem trochu podezřelé, že když si někdo „vzpomíná na své minulé životy“, bývá často egyptským faraonem, vojevůdcem, či králem. Přitom daleko víc bylo obyčejných rolníků, vojáků nebo dělníků na pyramidách.
V hypnóze se také člověk může otevírat působení duchových bytostí, andělů, kteří nejsou všichni dobří a mohou vkládat do lidské mysli různé obrazy. Ďábel samozřejmě dobře zná mnohé z toho, co se na zemi v minulosti odehrálo.
Převtělování by také bylo ponížením oné jedinečnosti každého lidského života. Přestali bychom být sami sebou. Je to proti logice. Když se převtělím, na všechno zapomenu, ztratím to, co mě dělalo konkrétním člověkem. Ztratím vše, co jsem prožil, už to nemohu být já.
Reinkarnace má také jasně viditelné nedobré důsledky.
Mnoho lidí právě v Indii umírá na ulicích. Téměř nikdo se o ně nestará. Proč? Protože Indové věří, že nemocní trpí za své skutky v předchozích životech. Pokud se chtějí v příštím životě dostat výš, musí zde toto zlo odtrpět. Pokud jim pomohu, způsobím, že budou muset trpět i v příštím životě. Proto se nikdo o tyto lidi nezajímá.
Konečně nás přece nečeká nějaká „nirvána“ (jak to říkají buddhisté), rozplynutí se ve vesmíru, ztráta našeho já, naší osoby. Naopak očekáváme dokonalé naplnění našeho lidství, v jedinečném vztahu lásky s Bohem a ve společenství všech svatých. Náš život je tedy jedinečný a neopakovatelný. Podruhé se na tento svět nenarodíme. To nás má vést k velké zodpovědnosti v našem rozhodování. K tomu, abychom během tohoto našeho krátkého života našli cestu k věčnosti, abychom přijali Boha, který se pro nás stal člověkem, abychom jej poznali, zamilovali si jej, sloužili mu, a tak vešli do šťastné věčnosti. On, Dobrý pastýř našich duší nám dal vše potřebné, abychom co nejlépe naplnili naše životy, on dělá vše pro to, aby všichni došli svého cíle. Jděme tedy po cestě, kterou on nám ukazuje. Opravdu stačí jeden život k tomu, abychom se rozhodli pro Boha nebo proti Bohu, abychom si zasloužili peklo nebo nebe. Kéž na nás platí slova evangelia, slova Kristova (Jan 10,27,29): „
Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevytrhne.
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 17.4.2016
(Na Fatym.com vydáno 29. 5. 2019)
Děkujeme za možnost vydání tohoto cyklu.
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
